28 Cdo 2847/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Mgr. G. Š.,
insolvenční správkyně dlužníka ELVIORE s.r.o., IČ 252 14 039, se sídlem v Praze
1, Zlatnická 5, proti žalovanému P. R., zastoupenému JUDr. Hanou Desenskou,
advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, o zaplacení 180.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 35/2010,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září
2014, č. j. 54 Co 278/2014-215, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna
2015, č. j. 54 Co 278/2014-259, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 54 Co
278/2014-215, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2015, č. j. 54 Co
278/2014-259, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 3. 2014, č. j. 46 C 35/2010-178,
ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2015, č. j. 46 C 35/2010-254, zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví označené sumy s
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud vzal
za prokázané, že žalovaný jako pronajímatel a dlužník jako nájemce v roce 2006
uzavřeli smlouvu o nájmu tržního krámku nacházejícího se na pozemku parc. č.
1216/6 v katastrálním území K. V. Za rok 2007 zaplatil dlužník žalovanému
nájemné ve výši 180.000 Kč, jehož vrácení žalobkyně nyní požaduje, jelikož se
domnívá, že žalovaný v době uzavření smlouvy již nebyl vlastníkem předmětné
stavby, a daný právní úkon je tudíž neplatný. Bylo zjištěno, že Okresní soud v
Karlových Varech rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j. 8 C 2/98-160, který byl
potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2005, č. j. 14 Co
461/2004-186, určil, že vlastníkem sporného krámku je město Karlovy Vary.
Vzhledem k tomu, že zmíněné řízení proběhlo mezi odlišnými účastníky,
nepředstavoval předeslaný určovací výrok pro nynější spor závazné vyřešení
otázky vlastnictví, pročež bylo třeba, aby obvodní soud samostatně zkoumal,
komu svědčilo vlastnické právo k pronajímanému objektu. Soud prvního stupně
uvedený problém posoudil tak, že žalovaný vlastníkem dotčeného krámku byl,
nájemní smlouvu s dlužníkem tedy uzavřel platně, a plnění, jež v souladu s ní
přijal, nezakládalo jeho bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 54 Co 278/2014-215, ve
znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2015, č. j. 54 Co 278/2014-259, rozsudek
soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně změnil tak, že žalovanému uložil
zaplatit žalobkyni 180.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu, po právní stránce je však
hodnotil odlišně. Byť připustil, že se zřetelem k odlišnému okruhu účastníků
nelze z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech o určení vlastnického práva
ke zmiňovanému krámku v nynější věci vycházet jako z rozhodnutí, kterým byla
otázka vlastnictví této budovy pravomocně vyřešena, je třeba zohlednit, že na
podkladě uvedeného rozsudku bylo vlastnické právo města Karlovy Vary v červnu
2005 zapsáno do katastru nemovitostí, a žalovaný tak v listopadu 2006, kdy
došlo k uzavření nájemní smlouvy s dlužníkem, již nebyl vlastníkem
pronajímaného objektu. Plnění, jež na základě oné smlouvy obdržel, tudíž
představuje bezdůvodné obohacení, což platí tím spíše, že byl dlužník ELVIORE
s.r.o. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2010, č. j. 17 C
192/2009-111, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 23 Co 445/2011-154, zavázán zaplatit městu Karlovy Vary coby vlastníku
předmětného krámku částku 406.809 Kč jakožto majetkový prospěch nabytý tím, že
danou stavbu užíval dle nájemní smlouvy uzavřené se žalovaným.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný dovoláním, jež pokládá za přípustné podle
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud zřejmě chybně pokládal stav zápisů v
katastru nemovitostí nastolený na základě pravomocného rozhodnutí soudu o
určení vlastnictví za „nevyvratitelný“ s ohledem na ustanovení § 984 až 986
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přičemž jednak
pominul fakt, že dané rozhodnutí o určovací žalobě bylo vydáno v řízení s
odlišným okruhem účastníků, jednak nezohlednil, že výrok tohoto rozsudku trpí
nedostatky v označení sporné nemovitosti, jež jej činí (do provedení opravy dle
§ 164 o. s. ř.) absolutně nevykonatelným.
Odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež pravomocné
rozsudky pokládá za závazné ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. pouze ve vztahu
mezi účastníky řízení, jež předcházelo jejich vydání. Otázku vlastnictví je
zapotřebí v řešené věci nutno posoudit nově s tím, že se nabízí závěr, podle
něhož žalovaný vlastnictví k předmětné budově nabyl ve veřejné dražbě,
popřípadě vydržením (na podporu tohoto svého názoru rozvinul žalovaný v
dovolání podrobnou argumentaci).
Městský soud rovněž postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu při
hodnocení otázky vzájemných práv a povinností stran neplatné smlouvy ve smyslu
§ 457 obč. zák., neboť nerespektoval synallagmatickou povahu tohoto vztahu,
odhlédnuv od skutečnosti, že oproti nároku žalobkyně na vrácení uhrazeného
nájemného stojí právo žalovaného na vydání peněžitého ekvivalentu hodnoty
užívacího práva ke sporné nemovitosti. V daném případě bylo přitom placeno
nájemné zcela korespondující obvyklým tržním poměrům, takže se žalobkyně žádné
částky jako bezdůvodného obohacení získaného plněním dle neplatné smlouvy
domáhat nemůže.
Napadené rozhodnutí dále dovolatel pokládá za překvapivé, neboť odvolací soud
věc právně posoudil zcela odlišně od soudu prvního stupně, aniž dal stranám
sporu možnost se k této změně právního názoru vyjádřit. Odvolací soud pochybil
též v tom ohledu, že nepřípustně odkázal na rozsudky Obvodního spodu pro Prahu
1 sp. zn. 17 C 192/2009 a Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 445/2011,
přestože tato rozhodnutí (vydaná ve sporu, v němž žalovaný nevystupoval v
pozici účastníka) nebyla v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení
odvolacím provedena k důkazu, nemluvě již o tom, že se i ona zdají být založena
na nesprávném právním posouzení, jelikož podle ustálené judikatury vzniká při
užívání cizí věci na základě neplatné nájemní smlouvy skutečnému vlastníku
právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči neoprávněnému pronajímateli, nikoli
proti faktickému uživateli.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a
věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Přípisem ze dne 14. 10. 2015 dovolatel upozornil na skutečnost, že jsou u
Nejvyššího soudu vedena řízení o dalších dvou jeho dovoláních podaných v
kauzách, jež jsou skutkovými okolnostmi provázány s aktuálním sporem, jinak
odkázal na výše reprodukovanou dovolací argumentaci, již materiálně nijak
nedoplnil.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí pokládá
za správné a žalovaným nastíněné argumenty hodnotí jako irelevantní.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to jednak při řešení otázky významu
rozhodnutí o určení vlastnictví vydaného v řízení s odlišnými účastníky než v
předmětné kauze, jednak v rámci úvah týkajících se vzájemného vypořádání stran
neplatné smlouvy.
Jde-li o první ze zmíněných otázek, lze uvést, že z ustanovení § 159a odst. 1 a
4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 vyplývá, že pro soudy a jiné orgány
je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud,
pokud posuzují (jako předběžnou otázku) právní vztahy mezi účastníky, které
byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1073/2015). Platí přitom, že prejudiciální
účinky soudního rozhodnutí nejsou absolutní, nýbrž odvisí od rozsahu závaznosti
rozsudku pro účastníky a třetí osoby. Pokud probíhá řízení, v němž jako
předběžná vyvstane otázka, o níž již jiný soud pravomocně rozhodl, avšak v
řízení s rozdílnými účastníky, nemá takové rozhodnutí předurčující povahu a
soud bude oprávněn posoudit si tuto otázku sám (David, L., Ištvánek, F.,
Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář.
I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, str. 724). O nastíněná východiska se pak
opírá dlouhodobě ustálený názor Nejvyššího soudu, že rozsudek, jímž se určuje,
že některý z účastníků řízení je vlastníkem věci, představuje rozhodnutí,
kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena právě jen ve vztahu mezi
dotčenými procesními subjekty (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9.
2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.
2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010).
Přeneseno do kontextu řešené kauzy je posouzení vlastnického práva ke spornému
objektu prejudiciální otázkou vůči otázce existence povinnosti žalovaného vydat
žalobkyni bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatné nájemné smlouvy.
Jelikož je okruh účastníků nynějšího řízení vymezen jinak než v řízení vedeném
u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98, nemohl určovací
výrok rozsudku vydaného v posléze uvedeném sporu pro předmětnou věc
představovat závazné řešení předběžné otázky vlastnického práva k dané stavbě,
a objasnění, kdo je jejím vlastníkem, muselo být soudy nižších stupňů provedeno
samostatně. Na tomto závěru nemůže naprosto ničeho změnit ani fakt, že
pravomocné rozhodnutí soudu je způsobilým podkladem pro zápis vlastnického
práva do katastru nemovitostí (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo
820/2003, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 473/2014). Dovolací soud nemíní
předeslaným výkladem zcela popřít relevanci zmíněného rozsudku o určení
vlastnického práva města Karlovy Vary, neb i tam, kde soud není výstupy jiného
řízení formálně vázán ve smyslu § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. ve znění účinném do
31. 12. 2013, musí se (v zájmu právní jistoty a předvídatelnosti soudního
rozhodování) vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry obsaženými v
dříve vydaném pravomocném soudním rozhodnutí, od nichž se hodlá odchýlit (viz
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014,
popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo
495/2013). Ani potřeba reflexe závěrů vyslovených v jiném řízení stran otázky
vlastnického práva k dotčené budově ovšem nemohla odvolací soud zprostit
povinnosti posoudit danou otázku v nynější kauze způsobem, jenž může sám o sobě
obstát coby právně úplný.
Po přezkoumání napadeného rozsudku musí Nejvyšší soud uzavřít, že odvolací soud
nepostupoval v souladu s naznačenými tezemi, poněvadž sice verbálně připustil,
že rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech o určení vlastnictví ke
vzpomínanému krámku nelze z hlediska aktuálního sporu pokládat za pravomocné
řešení příslušné právní otázky, následně však neexistenci vlastnického práva
žalovaného dovodil toliko z obsahu onoho rozsudku o určovací žalobě a ze
skutečnosti, že bylo na jeho základě vlastnické právo města Karlovy Vary
zapsáno do katastru nemovitostí. Uvedl-li přitom městský soud ve vazbě na tyto
své poznatky, že ke dni uzavření nájemní smlouvy z listopadu 2006 žalovaný již
nebyl vlastníkem pronajímaného objektu, podotýká Nejvyšší soud, že rozhodnutí o
určovací žalobě dle § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013
mělo deklaratorní charakter (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9.
2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 2409/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp.
zn. 26 Cdo 4779/2009), a ani ve spojení se zápisem jemu odpovídajících údajů do
katastru nemovitostí tak nemohlo zapříčinit pozbytí vlastnického práva
žalovaným, tedy změnu hmotněprávních vztahů (je třeba dodat, že z napadeného
rozhodnutí nijak neplyne, že by odvolací soud při této úvaze vycházel z § 984
až 986 o. z., jak se domnívá dovolatel). Adekvátní (samostatné) zhodnocení
otázky, zda byl žalovaný ke dni uzavření nájemní smlouvy vlastníkem pronajímané
stavby, v rozhodnutí městského soudu absentuje, jeho právní posouzení věci je
tedy neúplné, a tudíž i nesprávné. Za této procesní situace Nejvyšší soud
pokládá za předčasné, aby se jakkoli vyjadřoval k dovolacím námitkám, jež se
přímo týkají možnosti nabytí vlastnického práva žalovaným, neboť je nezbytné,
aby se s danou argumentací nejprve vypořádal odvolací soud, jehož závěry pak
mohou být eventuálně podrobeny dovolacímu přezkumu. Jelikož je závaznost
rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 6. 2004 pro tuto při
vyloučena již odlišným vymezením okruhu účastníků, bylo by rovněž nadbytečné,
aby se dovolací soud zabýval dovolatelem předestíranými důsledky údajných vad
výroku daného rozhodnutí pro jeho způsobilost závazně řešit otázku vlastnického
práva k předmětné stavbě.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na otázku, zdali se odvolacímu soudu podařilo
přiléhavě postihnout obsah vzájemných práv a povinností stran neplatné smlouvy,
přičemž musel dospět k závěru, že i v tomto směru jsou právní úsudky obsažené v
napadeném rozsudku nesprávné. Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným
právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení
definovaných v § 451 obč. zák. Jeho důsledkem je povinnost účastníků smlouvy
vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. V případě oboustranné
povinnosti vrátit si plnění v režimu § 457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický
(vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné
smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být
poskytnuta náhrada v penězích (§ 458 odst. 1 obč. zák.), projevuje se
specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. i tím, že v soudním řízení o
žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze
nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně)
přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle
smlouvy žalovaným (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009,
sp. zn. 33 Odo 1615/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn.
23 Cdo 3008/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28
Cdo 3037/2013). V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011),
respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení (viz kupř.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, ze dne
14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, a ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo
2373/2007).
Je-li nájemní smlouva, na základě níž bylo plněno, neplatnou, spočívá obohacení
pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že
užíval cizí věc. Podle § 457 obč. zák. tak proti povinnosti pronajímatele
vrátit inkasované nájemné stojí povinnost nájemce, jenž není schopen
spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, vydat peněžitou náhradu
odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání
obdobné věci (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp.
zn. 25 Cdo 2578/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 33
Odo 1186/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo
986/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3748/2014). Z výše uvedeného plyne, že i kdyby se úsudek odvolacího soudu, dle
něhož žalovaný nebyl v době uzavření nájemní smlouvy z roku 2006 vlastníkem
pronajímaného krámku, v posledku ukázal být korektním, bylo by nutno ozřejmit,
o kolik (potažmo zda vůbec) přesahuje výše plnění ze strany nájemce jeho
vlastní obohacení spočívající v užívání předmětného objektu, neboť jen v tomto
rozsahu může být žalobkyni požadované plnění přiznáno. Také z právě nastíněného
důvodu musel Nejvyšší soud právní posouzení věci odvolacím soudem shledat
deficitním.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud dále zkoumal, zda řízení není
postiženo vadami ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolateli nebylo možno přitakat v tom ohledu, že by se napadený rozsudek jevil
překvapivým (nepředvídatelným). Dle konstantní judikatury Nejvyššího a
Ústavního soudu se za překvapivá považují ta rozhodnutí, jejichž přijetím je
účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, poněvadž z pohledu
předcházejícího řízení rozhodovanou věc posuzují originálním způsobem (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2104/2010,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 266/2012, usnesení
Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2022/08, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14). Právní konstrukce
odvolacího soudu je založena na faktu, že bylo jako vlastník dotčeného krámku v
řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98 určeno
město Karlovy Vary. Tato skutečnost však byla v řešené věci jako nosná
akcentována nejen v odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
10, nýbrž doslova od samého počátku sporu, protože je na ni poukazováno již v
žalobě. Právní názor přijatý odvolacím soudem tak pro žalovaného, jenž měl
dostatek příležitostí relevanci daného určovacího rozhodnutí pro předmětný spor
zpochybňovat (což také činil), nemohl být ani v nejmenším překvapivým (obdobně
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo
2123/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2097/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS
2361/09, eventuálně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
161/14).
Důvodně lze naopak odvolacímu soudu vytknout, že nevycházel plně ze skutkového
stavu, jak byl zjištěn soudem první instance, aniž by si pro tento postup
zjednal odpovídající důkazní podklad. Vyslovil totiž skutkové zjištění týkající
se výsledku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C
192/2009, přestože rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2010, č.
j. 17 C 192/2009-111, a Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012, č. j. 23 Co
445/2011-154, z nichž čerpal informace faktické povahy (pokládaje za
relevantní, s jakým výsledkem bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se město Karlovy
Vary po dlužníkovi domáhalo vydání bezdůvodného obohacení nabytého údajně
užíváním sporné budovy), nebyly provedeny k důkazu nejen před soudem prvního
stupně, nýbrž ani v řízení odvolacím. Při výkladu § 213 o. s. ř. upravujícího
zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem bylo již opakovaně zdůrazněno, že
odvolací soud nemůže dospět k vlastním (ať již odlišným, či dalším) skutkovým
poznatkům, aniž by zopakoval již provedené dokazování, popřípadě provedl důkazy
nové (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32
Cdo 2948/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32
Cdo 366/2009), a je tedy nepřípustné, aby vyšel ze skutkového zjištění, které
nalézací soud neučinil, bez odpovídajícího doplnění dokazování (viz kupř.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3245/2008, a ze
dne 16. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5023/2008). I kdyby bylo na obsah výroků
zmíněných rozsudků možno nazírat jako na skutečnost známou soudu z jeho úřední
činnosti, a v souladu s § 121 o. s. ř. tudíž nepodléhající dokazování, bylo by
nezbytné účastníkům umožnit, aby se k ní v řízení vyjádřili (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011). Toliko na okraj
pak Nejvyšší soud dodává, že vyvozoval-li odvolací soud určité závěry pro
předmětný spor ze skutečnosti, že byl dlužník patrně (soudě podle toho, jak
jsou výstupy daného řízení reprodukovány v nyní přezkoumávaném rozsudku)
úspěšně žalován na vydání plnění nabytého užíváním nemovitosti na základě
neplatné nájemní smlouvy osobou, jež stranou tohoto právního úkonu nebyla, musí
uvážit, do jaké míry je takový výsledek konformní se stanoviskem ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, dle něhož jsou k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení získaného plněním v souladu s neplatnou smlouvou věcně
legitimovány pouze strany této smlouvy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1345/2012, respektive ze dne 6. 11. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 1264/2012).
S ohledem na výše naznačená pochybení při právním posouzení věci a
identifikovanou vadu řízení přikročil Nejvyšší soud dle § 243e odst. 1 a odst.
2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu