28 Cdo 2871/2024-2041
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně: ČEZ Prodej, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, IČO 27232433,
zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská
1216/46, proti žalované: Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze
1, Dlážděná 1003/7, IČO 70994234, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky 104 714 748
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 81/2010,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023,
č. j. 3 Cmo 1/2023-1806, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 3 Cmo
1/2023-1806, se v části výroku I, jíž byl ve výroku I změněn rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 2 Cm 81/2010-1655, tak, že se zamítá
žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 64 601 345 Kč s
příslušenstvím, dále v části výroku II, jíž byl ve výroku II potvrzen rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 2 Cm 81/2010-1655, v rozsahu
zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 40 113
403 Kč s příslušenstvím a v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení úroků z
prodlení z částky 700 758 775 od 26. 5. 2015 do 9. 10. 2019, a dále ve výroku o
nákladech řízení III a ve výroku o nákladech odvolacího soudu IV ruší a v tomto
rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze (dále také „soud prvního stupně“) - v této věci
v pořadí třetím -rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 2 Cm 81/2010-1655, uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě částku 765 360 120
Kč s úrokem z prodlení ve výši, která v každém kalendářním pololetí po dobu
trvání prodlení žalované činí v procentech součet čísla 7 a výše limitní sazby
pro dvoutýdenní repo operace ČNB, platné vždy k prvnímu dni příslušného
kalendářního pololetí od 16.3.2010 do 25.5.2015 a od 10.10.2019 do zaplacení
(výrok I). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky
dalších 40 113 403 Kč „s přísl. a v nároku na úhradu úroků z prodlení ve výši,
která v každém kalendářním pololetí po dobu trvání prodlení žalované činí v
procentech součet čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
ČNB, platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí z částky 765
360 120 Kč od 26.5.2015 do 9.10.2019“ (výrok II). Žalované uložil povinnost
nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 20 739 640 Kč
(výrok III).
2. Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
i žalované rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 3 Cmo 1/2023-1806, výrok I
rozsudku soudu prvního stupně „v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 700 758 775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 16. 3.
2010 do 30. 6. 2010 a dále od 1. 7. 2010 do 25. 5. 2015 a od 10. 10. 2019 do
zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den každého kalendářního
pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů“
potvrdil, ohledně částky 64 601 345 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že
žalobu zamítl, a změnil lhůtu k plnění tak, že částku 700 758 775 Kč s
příslušenstvím je žalovaná povinna zaplatit do šesti měsíců od právní moci
rozsudku (výrok I). Dále odvolací soud výrok II rozsudku soudu prvního stupně
potvrdil „v rozsahu zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 40 113 403 Kč s příslušenstvím a v rozsahu zamítnutí žaloby na
úhradu úroků z prodlení z částky 700 758 775 Kč od 26. 5. 2015 do 9. 10. 2019“
a změnil jej tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do šesti
měsíců od právní moci rozsudku úroky z prodlení z částky 64 601 345 Kč od 26.
5. 2015 do 9. 10. 2019 ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den každého
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních
bodů (výrok II). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího
zástupce náklady řízení ve výši 15 555 868,50 Kč (výrok III) a rozhodl, že
žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 10. 4. 2014, č.
j. 2 Cm 81/2010-410, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť dovodil
existenci okolnosti vylučující odpovědnost žalované za vzniklou škodu. K
odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 3
Cmo 236/2014-306 (ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 Cmo
236/2014-324), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Soud prvního stupně podle jeho názoru správně zjistil naplnění předpokladů
odpovědnosti za škodu spočívajících v porušení smluvní povinnosti odebrat
sjednané množství elektřiny, ve vzniku škody v žalobou uplatněné výši a v
příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a touto škodou; v posouzení
existence okolnosti vylučující odpovědnost však dovodil opak. Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680 (tento rozsudek je –
stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu https“//www.nsoud.cz), rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. V dalším řízení (po zrušení věci Nejvyšším soudem a jejím vrácení
soudu prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm
81/2010-823, Městský soud v Praze žalobu znovu zamítl, neboť opět dovodil
existenci okolnosti vylučující odpovědnost žalované za škodu. K odvolání
žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3 Cmo
183/2018-1025, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 32 Cdo 3724/2020-1163, rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl,
že se soudy nevypořádaly s odvolací argumentací, že nebýt vstřícné aktivity
žalované, nestaly by se České dráhy, a. s. její zákaznicí mající odběrné místo,
jež by bylo možno připojit k lokální distribuční soustavě železnic, a dále
pominuly řešení otázky, zda souhlas s umístěním odběrného zařízení ve
vlastnictví Českých drah, a. s. do místa připojení či zřízení užívacího práva
této společnosti k odběrnému zařízení ve správě žalované a souhlas vlastníka
nemovitosti s připojením tohoto odběrného zařízení lokální distribuční soustavy
železnic byl volním projevem žalované. Podle dovolacího soudu nepřihlédly soudy
nižších stupňů při právním posouzení věci k tomu, že žádosti Českých drah, a.
s. o připojení odběrného místa k distribuční soustavě předcházelo jednání
žalované, která předložila Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „ERÚ“)
návrh na zřízení odběrných míst elektrické trakce pro České dráhy, a. s. a
následně (po obdržení souhlasu ERÚ) odběrná místa pro České dráhy, a. s.
zaregistrovala u operátora trhu s elektřinou. Tato skutečnost může být dle
argumentace dovolacího soudu právně významná při posouzení, zda k situaci, kdy
nebyla žalovaná schopna dodávat trakční proud dopravcům, došlo nezávisle na
její vůli.
5. Odvolací soud v nyní posuzovaném rozsudku po právní stránce uzavřel,
že jsou dány všechny zákonné znaky odpovědnosti za škodu způsobené porušením
smluvní povinnosti ve smyslu § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), aniž by
nastala překážka vylučující odpovědnost žalované za škodu podle § 374 odst. 1
obch. zák. Setrval na dříve vyjádřeném právním názoru, podle něhož žalovaná
porušila smluvní povinnost vyplývající ze smlouvy na dodávku elektřin ze sítí
VVN a VN ze dne 19. 12. 2008, ve znění dodatku č. 1 ze dne 31. 7. 2009
(„smlouva Trakce 2010“), neodebrala-li sjednané množství trakční energie. Vznik
škody odvolací soud spatřuje v újmě, která nastala v majetkové sféře žalobkyně,
je objektivně vyjádřitelná penězi a spočívá v záporném rozdílu mezi cenou
elektrické energie v objemu 1 535 106 MWh vynaloženou žalobkyní v roce 2008 na
krytí závazků plynoucích ze smlouvy Trakce 2010 a cenou elektrické energie v
době realizace náhradního obchodu se společností ČEZ, a. s. (spočívajícím ve
změně závazné objednávky elektrické energie z původně sjednaného objemu ve výši
1 535 105 MWh na 281 705 MWh, tedy ve snížení o 1 253 401 MWh) na konci roku
2009, tedy rozdílu mezi částkou 2 262 288 612 Kč a částkou 1 456 815 089 Kč. Tento rozdíl činí 805 473 523 Kč a žalobkyně ho uhradila společnosti ČEZ, a. s., ve dvou splátkách (15. 1. 2010 a 15. 2. 2010). Odvolací soud konstatoval,
že ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti
žalovanou, neboť nebýt jejího odmítnutí odběru nasmlouvaného množství
elektrické energie, škoda by nevznikla. Po oznámení o neodebrání elektřiny dne
5. 11. 2009 byl náhradní prodej nasmlouvaného množství elektřiny uskutečněn v
době přiměřené okolnostem věci, zejména požadovanému objemu elektřiny. Nelze
tak uvažovat o porušení minimalizační a zabraňovací povinnosti žalobkyně ve
smyslu § 384 odst. 1 obch. zák. Nedošlo ani k porušení obecné prevenční
povinnosti ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Po žalobkyni nelze žádat a
nelze jí vyčítat, že si neupravila ve smlouvě o zajištění komplexní dodávky
elektřiny možnost jednostranného „odřeknutí“ zakoupeného množství elektrické
energie, jestliže takovou platnou a jednoznačnou klauzuli neobsahovala ani
zadávací dokumentace žalované a ani smlouva Trakce 2010. Jde-li o existenci
okolnosti vylučující odpovědnost žalované, kterou měla představovat změna
zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v
energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický zákon/, dále
jen „zákon č. 458/2000 Sb.“, s účinností ke dni 4. 7. 2009, Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, vyjádřil názor, že
změna právní úpravy umožňující odběratelům opatřit si toto plnění od jiného
subjektu a využití této možnosti odběrateli může být okolností vylučující ve
smyslu § 374 odst. 1 obch. zák.
odpovědnost dodavatele vůči jeho vlastnímu
dodavateli za porušení smluvní povinnosti odebrat od něho příslušné zboží,
avšak pouze za splnění předpokladu, že k využití změny právní úpravy odběrateli
došlo nezávisle na vůli dodavatele, a je tedy rozhodné, zda žalovaná měla
zákonnou povinnost České dráhy, a. s., připojit tak, jak učinila. V důsledku
této skutečnosti – dle mínění odvolacího soudu – žalovaná vlastně sama
napomohla k vytvoření situace, která následně vyústila v odepření odběru drtivé
části sjednaného objemu elektřiny. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
je zřejmé – upozornil odvolací soud – že v době po novelizaci zákona č. 458/2000 Sb. nedoznala trakční soustava a její připojení k elektrické síti
žádné stavební či technické úpravy, nebyla nainstalována žádná konkrétní
odběrná zařízení Českých drah, a. s. a fakticky došlo pouze k tomu, že za
svorkami trakčních napájecích stanic bylo zřízeno jejich virtuální odběrné
místo. Tato společnost dne 15. 9. 2009 podala žádost o připojení odůvodněnou
změnou dodavatele v té době neexistujících míst a žalovaná při jednání dne 27. 10. 2009 s ERÚ uvedla, že odběrná místa zřídí a po jejich zřízení zaregistruje
pro České dráhy, a. s. u operátora trhu. Žalovaná tím aktivně zmařila splnění
své povinnosti ze závazkového vztahu, i když věděla o technických možnostech
své soustavy, a tedy i o tom, že lze připojit pouze jednoho odběratele a nelze
již připojit jakékoli jiné odběratele, neboť to systém neumožňuje. Podle
odvolacího soudu neobstojí ani argument žalované o tom, že po nabytí účinnosti
novely zákona č. 458/2000 Sb. (zákonem č. 158/2009 Sb.) měla podle § 25 odst. 11 písm. a) citovaného zákona povinnost kohokoli, kdo o to požádá, připojit k
jeho distribuční soustavě, když současně mohla odmítnout připojení společnosti
České dráhy, a. s. z důvodu prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro
distribuci. Odvolací soud rovněž upozornil, že na věc dopadá právní úprava
obsažená v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do
30. 6. 2009 (dále jen „zákon č. 137/2006 Sb.“), podle jehož § 6 je zadavatel
povinen dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu
diskriminace. Ve smyslu § 82 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb. je pak zadavatel
povinen s vybraným uchazečem uzavřít smlouvu v souladu s návrhem smlouvy
obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, popřípadě upraveným podle § 32. Z toho
vyplývá závaznost návrhu smlouvy uvedeného v nabídce a přípustné jsou pouze
změny výhradně formálního a okrajového charakteru. I kdyby odvolací soud
dovodil, že dílčí změny ve smlouvě oproti jejímu návrhu obsaženému v nabídce
připustit lze, jistě by takové změny nebylo možné uskutečnit v podmínkách,
které by fakticky nerespektovaly výsledek zadávacího řízení; kdyby nově
stanovené parametry byly již součástí zadávacího řízení, mohl se svou nabídkou
uspět jiný uchazeč.
6. Při posouzení míry přípustného upřesnění množství energie pak vyšel
odvolací soud ze smluvního ujednání obsaženého v článku IV odst. 2 smlouvy
TRAKCE 2010, který se týkal množství odebrané elektřiny a z cenového ujednání
obsaženého v článku V smlouvy Trakce 2010. Dovodil přitom přípustnou toleranci
(+ nebo – 15 %) pro neodebranou energii, dle níž z celkového účastnicemi
sjednaného odběru elektřiny 1 308 770 MWh byla žalovaná povinna odebrat 1 112
454,5 MWh. Odebrala-li žalovaná fakticky pouze 22 000 MWh, představuje
neuskutečněný odběr 1 090 454,5 MWh elektřiny. Neuskutečněnému odběru tohoto
množství elektřiny (po započtení tolerance) pak při sazbě 642,63 Kč/ MWh
odpovídá náhrada škody ve výši 700 758 775 Kč (po zaokrouhlení) a nikoliv
žalobkyní požadovaná částka 805 473 523 (odpovídající neuskutečněnému odběru 1
253 401 MWh elektřiny bez zohlednění sjednané tolerance). V rozsahu částky 104
714 748 Kč proto odvolací soud neshledal žalobu důvodnou.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
7. Proti rozsudku odvolacího soudu (toliko těm částem výroků I a II, v
nichž byl v neprospěch žalobkyně změněn, respektive potvrzen, rozsudek soudu
prvního stupně ohledně částek přesahujících pravomocně přiznaný nárok na
náhradu škody ve výši 700 758 775 Kč a úroků z prodlení z této částky, jdoucích
od 26. 5. 2015 do 9. 10. 2019) podává dovolání žalobkyně (dále také
„dovolatelka“); dovolání žalované proti témuž rozhodnutí odvolacího soudu bylo
odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, č. j. 33 Cdo1075
/2024-1963 (ústavní stížnost žalované směřující proti označenému usnesení
Nejvyššího soudu byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního
soudu ze dne 25. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 3066/24 – toto usnesení je přístupné,
stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách
Ústavního soudu https:nalus.usoud.cz).
8. Žalobkyně má za to, že dovolání je ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“),
přípustné pro řešení dále uvedených právních otázek:
a.) Zda byla žalovaná oprávněna ještě před započetím plnění smlouvu
TRAKCE 2010 jednostranně změnit, popřípadě odmítnout sjednané smluvní plnění ze
strany žalobkyně, ke kterémuž závěru dospěl po provedeném výkladu článku IV.2. a článku V.1. smlouvy TRAKCE 2010, jež dovolatelka považuje za rozporný s
jednotlivými druhy interpretačních direktiv a skutečnou vůlí smluvních stran,
odvolací soud; žalobkyně má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud
odchýlil od – v dovolání označených – rozhodnutí Nejvyššího soudu
představujících jeho ustálenou rozhodovací praxi, jako i od rozhodovací praxe
Ústavního soudu. Poukazuje na to, že právní závěr o rozsahu porušení smluvní
povinnosti odvolací soud „zdůvodnil (v zásadě pouze) poukazem na poznámku
dovolacího soudu v rozhodnutí o stejné věci týchž účastníků uvedenou pouze jako
obiter dictum. Žalobkyně též s odkazem na konkrétně citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu měla za to, že odvolací soud porušil zásadu
pacta sunt servanda, uzavřel-li, že žalovaná smluvní povinnosti ze smlouvy
Trakce 2010 plnit nemusela (resp. že bylo možné závazkový vztah měnit bez
souhlasu stran). b.) Jaký je obsah a význam pojmu „upřesnit“ užitého ve smlouvě TRAKCE
2010 a jeho totožnost či naopak odlišnost od pojmu „změnit“ či
„odříci“/“odmítnout“ nebo „zrušit“. Žalobkyně se domnívá, že se nejedná o
otázku kazuistickou či otázku výkladu pouze jedné konkrétní smlouvy bez
jakéhokoliv judikatorního přesahu. Řešení této otázky – v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu – dosud neřešené se tak měl odvolací soud zabývat, neboť jde o
otázku pro rozhodnutí ve věci významnou; odvolací soud však – vzdor uplatněné
argumentaci dovolatelky – tak neučinil. c.) Zda důsledky (tj. možnost žalované jednostranně ještě před započetím
plnění smlouvy TRAKCE 2010 odříci její plnění až do výše 15 %, respektive v
tomto rozsahu smlouvu jednostranně změnit, aniž by došlo k porušení smlouvy)
odvolacím soudem dovozené v návaznosti na cenové ujednání zakotvené v článku V. 1. písm. b) smlouvy TRAKCE 2010 nemohl odvolací soud případně založit na
relevantní hmotněprávní úpravě; dovolatelka má za to, že tato otázka nebyla
dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
V rámci takto vymezené
otázky naformulovala dovolatelka otázky dílčí, a sice „zda vyplývá z příslušné
hmotněprávní úpravy, že … smluvní ujednání, které dává odběrateli právo, aby
konkrétním postupem za sjednaných podmínek do určitého množstevního objemu v
rámci jednotlivé časové jednotky upravil rozložení sjednané dodávky v čase,
a/nebo … smluvní ujednání, které upravuje odlišné jednotkové ceny plnění pro
případ odběru nad či pod určitý stanovený limit, zakládá zároveň odběrateli
právo až do výše limitu v tomto/těchto ujednání/ch uvedených před započetím
plnění smlouvy jednostranně plnění dle takové smlouvy odmítnout, aniž by tím
smlouvu porušil“, a dále „zda vyplývá z příslušné hmotněprávní úpravy, že v
případě, kdy dodavatel sjedná z důvodů, které vyplývají z povahy zboží,
toleranci určité odchylky na straně zákazníka v odběru a čase, jejíž vznik je
dán právě touto povahou zboží a z toho plynoucími specifiky jeho odběru, je
důsledkem skutečnost, že v tomto rozsahu zákazník nikdy neporuší smlouvu, bez
ohledu na to, zda je „neodběr“ zboží či jeho části způsoben právě onou povahou
zboží, pro kterou je tolerance odchylky v určitém limitu sjednána, nebo důvody
zcela libovolnými/prokazatelně odlišnými, s povahou zboží nesouvisejícími (zde
svévolným rozhodnutím zákazníka, že své závazky ze smlouvy nesplní), resp.,
vzdává se dodavatel takovým ujednáním současně ve stejném rozsahu (je ve
stejném rozsahu vyloučena) náhrady škody v případě, že neplnění zákazníka není
dáno povahou zboží, ale jeho svévolným rozhodnutím odběratele smlouvu neplnit a
zboží neodebrat“. d.) Zda lze přiznat právní ochranu jednání žalované, jímž těží ze svého
nepoctivého jednání, kteroužto otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. Žalobkyně upozorňuje, že žalovaná opakovaně žádala o prodloužení lhůty, v níž
měla upřesnit celkové roční množství odebrané elektřiny. Této žádosti žalobkyně
vyhověla. V mezidobí však žalovaná činila kroky k novém uspořádání v odběru
trakční elektřiny, jímž posléze chtěla odůvodnit ještě před započetím plnění
smlouvy TRAKCE 2010 aregument, pro který později v rozsahu 98 % sjednaného
množství odběr elektřiny odmítne. Pokud tedy žalovaná již dopředu věděla, že
smlouvu plnit nebude, měla o tom žalobkyni informovat, což neučinila, a své
skutečné počínání zakrývala požadavkem na prodloužení lhůty k upřesnění ročního
množství elektřiny. e.) Zda je zadavatel oprávněn jednostranně odříci odběr sjednaného
plnění ve výši 15 % (tedy v tomto rozsahu změnit předmět veřejné zakázky –
předmět plnění dle smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku), z hlediska právní
úpravy zadávání veřejných zakázek, a to za situace, kdy s žádnou takovou změnou
zadávací podmínky veřejné zakázky nepočítaly (nestanovily objektivní
předpoklady, za nichž ke změně předmětu veřejné zakázky může dojít).
Žalobkyně
tvrdí, že v daném případě šlo o podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku,
že tato otázka již byla vyřešena v rozhodovací praxi Evropského soudního dvora,
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a Nejvyššího správního soudu a že se
nelze odchýlit od uzavřené smlouvy, resp. ani uzavřená smlouva se nemůže
odchýlit od zadávacích podmínek, které neobsahovaly jednoznačné a na vůli
smluvních stran v podstatě nezávislé podmínky a předpoklady, za kterých by bylo
možné v průběhu trvání smlouvy měnit předmět veřejné zakázky; dovolatelka má za
to, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. f.) Zda v případech, kdy v důsledku porušení smlouvy odběratelem
přistoupí dodavatel s ohledem na zákonnou povinnost učinit opatření k odvracení
či zmírnění hrozící škody k náhradnímu prodeji zboží, je pro stanovení výše
nároku na náhradu škody vzniklé prodávajícímu analogicky aplikovatelné
ustanovení § 469 obch. zák.; dovolatelka má za to, že tato otázka nebyla dosud
v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. g.) Zda odvolací soud správně posoudil výši uplatněného nároku na
náhradu škody, pokud žalobkyni náležel nárok na náhradu škody, jak jej
konstruuje relevantní právní úprava (§ 379 a § 469 obch. zák.) částkou vyšší,
než jaká byla uplatněna v žalobě. Dovolatelka k této právní otázce, jež neměla
být dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, podotýká, že – i přes
nesprávný závěr odvolacího soudu, jenž krátil žalobou uplatněný nárok žalobkyně
na náhradu škody o 15 % - nebyl tak jako tak žádný důvod žalobu zamítat, neboť
žalobkyni podle relevantní právní úpravy vznikl nárok na náhradu škody (oproti
žalobou uplatněnému) ve větším rozsahu.
9. Žalobkyně v dovolání rovněž namítá vady řízení představované vydáním
překvapivého, nepřezkoumatelného a vnitřně rozporného rozsudku odvolacího
soudu, přičemž má za to, že Nejvyšší soud by se měl i bez návrhu procesními
vadami dovoláním dotčeného rozsudku zabývat, neboť dle mínění žalobkyně je
dovolání z jiných důvodů přípustné. Vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost
rozsudku odvolacího soudu pak dává dovolatelka do souvislostí se způsobem,
jakým odvolací soud zjistil obsah článku IV odst. 2. a V odst. 1 písm. c)
smlouvy TRAKCE 2010, a jak je prezentoval v textu dovoláním dotčeného
rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu považuje žalobkyně s odkazem na bod 42
jeho odůvodnění rovněž za překvapivý, neboť odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně částečně změnil na základě odlišného právního názoru, než k
jakému dospěl soud prvního stupně, aniž by však účastníky řízení s odlišným
právním názorem před vydáním rozhodnutí seznámil. Zdůrazňuje, že takový postup
je porušením práva na spravedlivý proces.
10. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl, popřípadě, aby rozsudek odvolacího
soudu v dovoláním napadených částech výroků I a II rozsudku odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho
odmítnutí, případně zamítnutí. Žalobkyně podle ní nevymezila řádně předpoklady
přípustnosti dovolání, neboť většina formulovaných otázek má kazuistický
charakter a neobsahuje v sobě předestření obecné právní otázky, jež by měla
judikatorní přesah a na níž by dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu
závisel. K důvodnosti dovolání (mimo jiné), s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3646/2015, uvedla, že žalobkyně
sjednáním 15% tolerance akceptovala, že žalovaná může odebrat až o 15 %
elektrické energie méně (či více), než kolik činilo sjednané roční množství.
Tvrzení žalobkyně, že možnost změny množství elektřiny měla být dána pouze na
základě dohody smluvních stran, nikoliv jednostranným úkonem žalované,
považovala za rozporné se zněním a účelem čl. IV odst. 2 smlouvy Trakce 2010.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
13. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
16. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242
odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a vázán rozsahem, v němž byl rozsudek odvolacího
soudu v projednávané věci napaden (viz bod 7 část věty před středníkem
odůvodnění tohoto rozsudku), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právních otázek
vymezených v bodě 8 pod písm. b) až g) odůvodnění tohoto rozsudku. Naopak
Nejvyšší soud dovolání shledává přípustným pro zodpovězení otázky vymezené v
bodě 8 písm. a) odůvodnění tohoto rozsudku (vyjma doplňkové argumentace o
porušení zásady pacta sunt servanda), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
17. Přípustnosti dovolání žalobkyně nelze přisvědčit pro řešení otázky
vymezené bodem 8 ad b) odůvodnění tohoto rozsudku, neboť rozsudek odvolacího
soudu není založen na potřebě vyjádřit se k obsahu a významu pojmu upřesnit“
užitého v článku IV.2. smlouvy TRAKCE 2010 a poměřování z hlediska jeho
totožnosti či naopak odlišnost od pojmů „změnit“ či „odříci“/“odmítnout“ nebo
„zrušit“. Odvolací soud vyložil pojem „upřesnit“, jak ostatně plyne z bod 43
odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, v souvislosti s jeho užitím v
systematice předmětné smlouvy. Vyloučil sice, že by užitý pojem měl být
ztotožněn se změnou smlouvy TRAKCE 2010, jež by odporovala parametrům
zadávacího řízení, z jehož výsledku vzešel výběr dodavatele, tedy žalobkyně,
nicméně zaujal takový interpretační závěr, že uvedenému pojmu odpovídá možná (a
přípustná) toleranční odchylka v odběru sjednaného množství elektřiny plynoucí
z článku V. smlouvy TRAKCE 2010. Obsah a význam pojmu „upřesnit“ tak odvolací
soud neobjasňoval cestou komparace s jinými pojmy, jež ani smlouva TRAKCE 2010
neobsahovala. Odvolací soud tudíž neměl ani důvod tyto pojmy z hlediska jejich
totožnosti či odlišnosti poměřovat či tyto pojmy jakkoliv vykládat. Užitý pojem
„upřesnit“ totiž odvolací soud objasnil vazbou mezi články IV.2. a V. smlouvy;
pro rozhodnutí ve věci pak je významné, jestli tato vazba odůvodňovala přijetí
závěru o přípustné toleranční odchylce v rozsahu 15 % ze sjednaného množství
odebrané elektřiny. Na otázce vymezené dovolatelkou proto není dovoláním
dotčený rozsudek založen a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný
předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že
napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o.
s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
18. Dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro
řešení otázky, resp. dílčích otázek, dovolatelkou vymezených v bodě 8 ad c) a 8
ad e) odůvodnění tohoto rozsudku. Tyto otázky odvolací soud neřešil (na jejich
řešení napadené rozhodnutí nezáviselo – viz výše judikatorně ukotvená konkluze
o vazbě mezi přípustností dovolání a jejím obecným předpokladem, tj. že na
řešení vymezené otázky rozhodnutí odvolacího soudu záviselo – bylo založeno).
Při jejich formulaci žalobkyně zčásti vychází ze závěrů, které odvolací soud
neučinil. Odvolací soud totiž neměl za to, že byla sjednána tolerance určité
odchylky na straně zákazníka v odběru a čase „z důvodu, které vyplývají z
povahy zboží“ a „specifik jeho odběru“, ani neuzavřel, že by se ujednáním o
toleranci odchylky dodavatel „vzdával náhrady škody“. Stejně tak nevycházel ze
zjištění, že by smlouva zakládala žalované právo „jednostranně odříci odběr
sjednaného plnění ve výši 15 %“, tedy v tomto rozsahu „změnit předmět veřejné
zakázky – předmět plnění dle smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku“, pokud
uzavřel, že samotný předmět plnění dle smlouvy (sjednané množství elektřiny)
již byl dohodnut s tolerancí ve výši 15 % oběma směry. Své právní posouzení
odvolací soud též nezaložil na předpokladu, který žalobkyně uplatňuje v rámci
argumentace k otázce, že šlo o „podstatnou změnu smlouvy na veřejnou zakázku“.
Otázku formulovanou v bodě 8 ad c) odůvodnění tohoto rozsudku navíc žalobkyně
vztahuje k „příslušné hmotněprávní úpravě“ bez toho, aby z její dovolací
argumentace bylo zřejmé, k výkladu jakého konkrétního ustanovení právního
předpisu mají tyto otázky směřovat.
Přípustnost dovolání nezaloží též námitky žalobkyně uplatněné v rámci dílčí
argumentace k otázce vymezené v bodě 8 ad a) odůvodnění tohoto rozsudku, v
nichž odvolacímu soudu vytýkala porušení zásady pacta sunt servanda. Žalobkyně
v nich vychází z vlastních úvah o výkladu smlouvy Trakce 2010 odlišného od
závěru odvolacího soudu. Odvolací soud totiž neměl za to, že by žalovaná byla
oprávněna jednostranně měnit obsah závazkového vztahu, tj. že by mohla v určité
části smlouvu neplnit, nýbrž vycházel z výkladu smlouvy Trakce 2010, podle
kterého byl rozsah smluvního plnění předem dohodnut s určitou tolerancí, tj. že
plnění povinností smluvních stran v limitu dohodnuté tolerance (nad nebo pod
určité konkrétní množství elektřiny) bylo stále plněním povinností podle řečené
smlouvy.
19. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky obsažené v
bodě 8 ad d) odůvodnění tohoto rozsudku. Žalobkyně se domnívá, že odvolací soud
v rozporu se zásadou poctivosti přiznal právní ochranu jednání žalované tím, že
nesprávně a v rozporu s korektivem včleněným do § 6 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, krátil nárok žalobkyně na náhradu škody, přičemž nijak
nehodnotil vyjednávací taktiku žalované spočívající v oddalování sdělení, jímž
by žalobkyni pro rok 2010 upřesnila množství odběru elektrické energie. Užití
této taktiky pak žalobkyně dala v dovolání do souvislosti se snahou žalované
získat časový prostor činit kroky k novému uspořádání v odběru trakční
elektřiny, kterým by následně odůvodnila neplnění smlouvy. Poměřovala-li ovšem
žalobkyně vyřešení vymezené otázky s označenou judikaturou Nejvyššího soudu,
respektive Ústavního soudu, sluší se uvést, že opět v daném směru chybí důvod
ke komparaci rozhodnutí odvolacího soudu s dovolatelkou citovanými
judikatorními konkluzemi již jen proto, že dovoláním dotčený rozsudek není na
řešení otázky vztahu mezi výší nároku na náhradu škody a poctivým či nepoctivým
jednáním žalované založen. Ostatně odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, respektive usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 1084/17, jsou nepřiléhavé pro nesouměřitelné
skutkové okolnosti a na ně navázané právní posouzení přijaté v odkazovaných
věcech (oprávněnost výpovědi z nájmu bytu, uplatnění zásady poctivosti ve
sporu mezi společníkem a obchodní korporací a k tíži žalujícího v řízení o
náhradu nemajetkové újmy z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup
a vydání nezákonných rozhodnutí). Zásada poctivosti v nich nebyla aplikována
jako (samostatný důvod) k přisouzení žalobou uplatněného nároku v plné výši,
dospěl-li soud - jako v nyní posuzované věci - k závěru o částečné nedůvodnosti
žaloby z jiné příčiny.
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani řešení otázek, jež jsou
formulovány pod bodem 8 ad f) a g) odůvodnění tohoto rozsudku. Společným
jmenovatelem pro vymezené otázky je argumentace žalobkyně k výši náhrady škody,
jež měla být odvolacím soudem zjištěna mechanismem výpočtu obsaženým v
analogicky aplikovatelném § 469 věta první obch. zák. („Jestliže některá strana
v souladu s tímto zákonem odstoupila od smlouvy a v přiměřené době od
odstoupení přiměřeným způsobem kupující uskutečnil náhradní koupi nebo
prodávající náhradní prodej zboží, na něž se odstoupení od smlouvy vztahovalo,
nárok na náhradu škody vzniklý podle tohoto zákona zahrnuje rozdíl mezi kupní
cenou, jež měla být placena na základě smlouvy, a cenou dohodnutou v náhradním
obchodě.“) a současně neměla být krácena (snižována) v rámci toleranční
(přípustné) odchylky o 15 %, neboť žalobkyně žalobou uplatnila jen skutečnou
škodu, ačkoliv oprávněný nárok, jehož výši měl soud zjišťovat, byl vyšší. Podle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost
dovolání otázky akademické či hypotetické, ale pouze ty otázky, jejichž
zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj
příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018). Právě obě vymezené otázky spojené s odpovědí o
výši náhrady škody atribut otázek akademických či hypotetických naplňují.
Deklarovala-li žalobkyně ve vztahu k otázce o oprávněné výši nároku na náhradu
škody, jíž měl odvolací soud zjišťovat, tu procesní pozici, že tím není míněno,
že by požadovala více, než bylo žalobou uplatněno, ale má být posouzeno, „v
jaké výši byl dán zákonný nárok“ dovolatelky na náhradu škody, pak ani vyřešení
této otázky není způsobilé revidovat závěr odvolacího soudu o krácení (snížení)
žalobou uplatněného nároku o toleranční odchylku 15 %, k němuž odvolací soud
dospěl na základě zjištění obsahu smlouvy TRAKCE 2010. Obdobně ani apel
dovolatelky na analogickou aplikovatelnost § 469 obch. zák. a s ním související
potřeba řešit otázku mechanismu zjišťování výše náhrady škody dle citovaného
ustanovení není způsobilá přinést pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci,
neboť by opět její řešení neobstálo v konfrontaci se závěrem o redukci výše
náhrady škody v rozsahu toleranční odchylky. Jak bude uvedeno dále, v poměrech
projednávané věci je i ve vztahu k argumentaci o výši náhrady škody relevantní
(určující) řešení otázky výkladu smlouvy TRAKCE 2010, kterou žalobkyně v
dovolání rovněž položila.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Dovolání žalobkyně je v rozsahu právní otázky, pro jejíž řešení bylo
shledáno přípustným [viz bod 8 ad a) odůvodnění tohoto rozsudku], i
opodstatněné.
22. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen,
nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších
úvahách vychází.
23. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
25. Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
26. Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně vysvětlil, že při
pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah
zjistit za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní
závazkové vztahy též § 266 obch. zák.), která ukládají soudu, aby tyto
pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního
úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající
osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu
zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z
hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska
vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů
ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného
dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy
(srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26.
1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo
4318/2015). Ústavní soud pak k tomu vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním
přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním
stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí
jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li
se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má
shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi
formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s
podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem
smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například
nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z následné
judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017).
27. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů pak platí,
že při výkladu projevu vůle podle § 266 obch. zák. je v první řadě určující
úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé
straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska).
Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám
(tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího
prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení adresáta, popř. podle toho, jaký význam se výrazům
použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní
zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu
vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být
přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k
následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11.
2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007,
ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 268/2012, a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020). Výklad projevu
vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky
zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
28. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že čl. IV odst. 2 smlouvy
Trakce 2010 umožňoval kontinuální korekci 15 % upřesněného množství (resp.
sjednaného množství, neboť k „upřesnění“ nedošlo“) a že čl. V odst. 1 písm. b)
smlouvy na dodávku elektřiny pro případ nedodržení této tolerance obsahoval
zvláštní cenové ujednání, tj. že smlouva sama předpokládala toleranci 15 %
množství odebrané elektrické energie oběma směry. Odkázal též na názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo
3646/2015-680.
29. Ačkoliv ohledně výkladu čl. IV odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b)
smlouvy Trakce 2010 panovala mezi stranami neshoda, odvolací soud v odůvodnění
napadeného rozhodnutí takto pouze sdělil své představy o obsahu smlouvy, aniž
by svůj závěr založil na řádně provedeném výkladu smlouvy podle výše zmíněných
interpretačních pravidel. Výklad citovaných smluvních ujednání přitom byl podle
odvolacího soudu podstatný pro závěr, v jakém rozsahu porušila žalovaná svou
smluvní povinnost (uvedenou v čl. II odst. 2 smlouvy Trakce 2010) „odebrat
sjednané množství elektřiny … podle podmínek této Smlouvy“.
30. Odvolací soud nejenže podrobněji na základě výsledku dokazování
nezkoumal, jaká byla v příslušné sporné otázce skutečná vůle smluvních stran
(jejich úmysl) se zřetelem k okolnostem případu, popřípadě jaký význam by
takovým smluvním ujednáním přikládala strana smlouvy ve smyslu 266 odst. 1 věty
druhé obch. zák., pokud by skutečný úmysl stran nebyl zjištěn. Ani samotné
jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě nepodrobil řádnému výkladu jazykovému,
systematickému a logickému. Nedostál tedy požadavkům vyplývajícím z citované
judikatury, a jeho právní posouzení proto není správné.
31. Nejvyšší soud tak ohledně přípustnosti a důvodnosti dovolání
žalobkyně dospívá ke stejnému závěru jako ve sporu týchž účastnic vzniklých z
plnění práv a povinností podle smlouvy TRAKCE 2011, v němž dovolací soud
rozhodl rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 23 Cdo 3123/2023-1476.
32. Odkázal-li odvolací soud na závěry vyjádřené v předchozím (v této
věci vydaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo
3646/2015-680, jako obiter dictum, pak odvolací soud patrně přehlédl, že
dovolací soud tyto závěry vyslovil pouze jako upozornění na to, aby soudy v
dalším řízení neopomenuly posoudit (též) význam práva na „upřesnění“ objemu
elektřiny, které bylo sjednáno v čl. IV odst. 2 smlouvy a důsledky, které by
takové případné „upřesnění“ objemu elektřiny mohlo mít. Zjevně přitom nešlo o
závazný právní názor dovolacího soudu ohledně výkladu smlouvy, neboť otázka
výkladu smlouvy nebyla v citovaném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu
předmětem právního posouzení.
33. Lze proto uzavřít, že nesprávnost právního posouzení věci odvolacím
soudem spočívá v absenci řádně provedeného výkladu čl. IV odst. 2 a čl. V odst.
1 písm. b) smlouvy Trakce 2010; Nejvyšší soud ovšem tímto rozhodnutím nikterak
nepředjímá výsledek, k němuž má odvolací soud při řádném užití zákonných
výkladových pravidel v dalším řízení dospět.
34. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
(jako v projednávané věci) přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
35. Žalobkyně v části dovolání označené jako „vady procesního
charakteru“ namítala, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu je
nedostatečně odůvodněný a předestřené odůvodnění je vnitřně rozporné; rozsudek
tak není dostatečně srozumitelný a přezkoumatelný. Dále žalobkyně namítala, že
odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu týkající se zákazu překvapivých rozhodnutí.
36. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o nesrozumitelnosti,
a tudíž i o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, nelze pustit ze
zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž
nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé,
proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí
(z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na
újmu uplatnění práv účastníka řízení, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti
rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub
kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti
rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání
proti němu uplatnit své námitky, čehož na více než šedesáti stranách textu
využila, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které
soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Rozsudek odvolacího soudu
nelze tudíž pokládat za nesrozumitelný, nedostatečně odůvodněný či vnitřně
rozporný, tedy za nepřezkoumatelný (a z uvedené příčiny uzavřít, že bylo
porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních
práv a svobod).
37. Za opodstatněné nelze mít ani námitky dovolatelky, že postupem
odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí – že
dovoláním dotčený rozsudek je rozhodnutím překvapivým. Lze připomenout, že
nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno
na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy
odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný
z účastníků řízení dosud netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze
považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6.
2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp.
zn. 22 Cdo 2125/2006, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); o
takový případ v nyní posuzované věci nejde. V nyní projednávané věci se
odvolací soud zabýval výkladem čl. IV odst. 2 a čl. V odst. 1 písm. b) smlouvy
Trakce 2010 vzhledem procesním stanoviskům předestřeným již v řízení před
nalézacím soudem (viz body 6, 17 a 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
a body 3 a 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rozhodnutí založené na
výkladu uvedených článků smlouvy Trakce 2010 (byť odlišném od představy
žalobkyně) ve svém výsledku přisvědčujícím odvolací námitce žalované (viz bod
24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) tedy nemohlo být pro žalobkyni
překvapivé ve smyslu výše citované judikatury. Skutečnost, že při výkladu
smlouvy odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu přitom byla výše shledána dovolacím soudem jako nesprávné
právní posouzení věci. V tomto směru je již nerozhodné, zda odvolací soud takto
při nesprávně provedeném výkladu smlouvy fakticky vycházel z odlišných
skutkových zjištění o obsahu smlouvy (o jejím výkladu), než z jakých vycházel
soud prvního stupně, ačkoliv ve svém rozhodnutí deklaroval (v rozporu s výše
uvedeným), že vychází ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně.
38. Vyjadřovaly-li se obě účastnice řízení k otázce dopadů ustanovení §
96 odst. 6 o. s. ř. a konkluzí přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6.
2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, do poměrů projednávané věci, neshledává Nejvyšší
soud žádný důvod problematiku plynoucí z označeného plenárního nálezu a
citovaného zákonného ustanovení jakkoliv zohledňovat. Nejvyšší soud je totiž
vázán rozsahem přezkumu z podnětu dovolání žalobkyně, jenž je podmíněn
existujícím sporem o zaplacení částky 104 714 748 Kč (s příslušenstvím),
ohledně níž i nadále platí nejistota, zda i ona je peněžitým vyjádřením
oprávněného nároku žalobkyně na náhradu škody.
39. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu
založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně
neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v dotčených částech
věcných výroků I a II a v akcesorických výrocích o nákladech (odvolacího)
řízení III a IV zrušit a věcv tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
40. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
41. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu