28 Cdo 315/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Lenzing Biocel Paskov a. s., se sídlem v Paskově, Místecká 762, identifikační číslo osoby: 26420317, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, za účasti: ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby: 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 266/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2024, č. j. 17 Co 118/2022-283, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit ČEZ Distribuce, a. s. náklady dovolacího řízení ve výši 6.134,70 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Radka Pokorného, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 15 C 266/2021-178, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 22. 7. 2020, č. j. 12813-20/2019-ERU, a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 6. 4. 2021, č. j. 12813-27/2019-ERU, v plném rozsahu tak, že ČEZ Distribuce, a. s. (dále také jen „účastnice“ nebo „účastnice řízení“) je povinna zaplatit žalobkyni částku 99.809.354,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2016 do zaplacení a částku 102.317,60 Kč (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit účastnici řízení k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 20.570,- Kč (výrok II.).

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 17 Co 118/2022-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit účastnici řízení k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 22.808,50 Kč (výrok II.).

3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně se v řízení na účastnici domáhala vrácení částky 94.232.854,66 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které účastnice měla od žalobkyně získat na základě smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě jako složku ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (dále „příspěvek na POZE“) podle ustanovení § 28 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 10. 2013, (dále „zákon o POZE“), a to ve vztahu k elektřině, kterou žalobkyně sama vyrobila a spotřebovala v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013. Dále žalobkyně žádala vrácení částky 5.576.500,28 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které měla účastnice získat v rámci uhrazeného příspěvku na POZE v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, neboť žalovaná v příslušném období žalobkyni za energii účtovala 583 Kč/MWh, ačkoliv podle zákona o POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013, mohla být cena nejvýše 495 Kč/ MWh. Konečně žalobkyně požadovala zaplacení nákladů na vymáhání uvedených nároků ve výši 102.317,60 Kč.

4. Soudy nižších stupňů po skutkové stránce shodně uzavřely, že účastnice řízení jakožto provozovatelka regionální distribuční soustavy účtovala svým zákazníkům – výrobcům elektřiny – příspěvek na POZE ve vztahu k elektřině, jež byla vyrobena a spotřebována bez využití přenosové soustavy účastnice, tedy k tzv. lokální spotřebě výrobců. Žalobkyně uhradila účastnici řízení vystavené faktury za období roku 2013. Součástí fakturované částky vždy byla i úhrada na krytí nákladů spojených s podporou elektrické energie dle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012 ve výši 583 Kč/MWh.

5. V rovině právního posouzení soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že účastnice byla v rozhodném období oprávněna a povinna vybírat od svých zákazníků (výrobců elektřiny) příspěvek na POZE i ve vztahu k lokální spotřebě výrobců, přičemž odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (uvedený rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Konstatovaly, že pro regulovaný rok 2013 stanovil Energetický regulační úřad (dále také „ERÚ“) cenovým rozhodnutím č. 5/2012 ze dne 30.

11. 2012 příspěvek na POZE ve výši 583 Kč/MWh. Na této výši příspěvku pro rok 2013 ničeho nezměnila ani okolnost, že ke dni 2. 10. 2013 nabyla účinnosti novela zákona o POZE, provedená zákonem č. 310/2013 Sb., která mj. stanovila v ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE maximální výši příspěvku na POZE částkou ve výši 495 Kč/MWh. Shledaly, že výši příspěvku na POZE na rok 2013 stanovil ERÚ cenovým rozhodnutím na základě zákonného zmocnění a že také po 2. 10. 2013 platila právní úprava, která stanovila táž pravidla postupu pro stanovení příspěvku POZE jako v období od 1.

1. 2013 do 1. 10. 2013. Dovodily, že od 2. 10. 2013 měl stanovený limit příspěvku na POZE na 495 Kč/MWh ERÚ zohlednit v rámci přípravy cenového rozhodnutí pro následující regulovaný rok, kterým byl kalendářní rok 2014, a tedy že sporné novelizované ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE bylo adresováno toliko ERÚ. Uvedl, že v projednávané věci je úhrada příspěvku na POZE realizována v rámci soukromoprávního vztahu založeného smlouvou o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí ze dne 22.

5. 2012, č. 12_VVN_1033726113, včetně jejího dodatku č.

1. Doplnil také, že k příspěvku na POZE se vztahuje i povinnost výběru daně z přidané hodnoty.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř i konstantní judikaturou provedl důkaz dodatkem č. 1 smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí ze dne 22.

5. 2012, č. 12_VVN_1033726113, neboť tento důkaz účastnice předložila až v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že žalobkyni nepoučil dle ustanovení § 118a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., přestože věc posoudil ohledně soukromoprávního základu povinnosti platit příspěvek na POZE jinak než soud prvního stupně. Skutková zjištění dovozovaná ze zmíněného dodatku č. 1 smlouvy ze dne 22. 5. 2012 pokládá za zásadní, a proto dle názoru žalobkyně nebylo možné rozsudku soudu prvního stupně potvrdit, nýbrž mělo být vzhledem k dvojinstančnosti civilního procesu prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.

Nadto odvolacímu soudu vytýká, že posoudil dodatek č. 1 smlouvy ze dne 22. 5. 2012 jako právní základ povinnosti žalobkyně hradit žalované příspěvek na POZE, aniž by provedl výklad tohoto právního jednání a zjišťoval skutečnou vůli stran při uzavření daného dodatku. Dále má za to, že příspěvek na POZE neměl být v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 účtován v případě lokální spotřeby výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Výklad této problematiky provedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.

8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, nepovažuje za správný. Vyjadřuje též přesvědčení, že v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 nebylo možné aplikovat cenové rozhodnutí ERÚ stanovující příspěvek na POZE ve výši 583 Kč/MWh, jelikož v této době mohl ERÚ v souladu s novelou zákona o POZE stanovit cenu příspěvku na POZE maximálně ve výši 495 Kč/MWh. Namítá, že i pokud by byl příspěvek na POZE účtován žalobkyni oprávněně, nemohl být předmětem daně z přidané hodnoty, pročež účastnicí neoprávněně vybraná částka daně z přidané hodnoty z příspěvku POZE představuje bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně.

Poukazuje rovněž na rozpor rozsudku odvolacího soudu s unijním právem. Žádá, aby Nejvyšší soud řízení přerušil a Soudnímu dvoru Evropské unie předložil k vyřešení předběžné otázky týkající se výkladu čl. 16 odst. 3 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (dále „směrnice 2009/28/ES“), ve spojení s čl. 1 a čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27.

září 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (dále „směrnice 2001/77/ES“), jakož i výkladu čl. 21 odst. 3 směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27.

října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (dále „směrnice 2003/96/ES“). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Účastnice řízení ve svém podrobném vyjádření označila dovolání žalobkyně za nepřípustné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání žalobkyně není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. K otázce povinnosti provozovatele distribuční soustavy účtovat příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013:

11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v režimu právní úpravy účinné v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s ustanovením § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6, větou první energetického zákona, povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018).

12. Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi již vyložil, že účelem zákona o POZE je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů. Takto vymezenému účelu, jakož i hodnotám, na nichž je založen právní řád materiálního právního státu, vyhovuje pouze takový výklad, podle něhož se určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy relevantní. Účel platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí. Z pohledu teleologické koherence právního řádu je proto smysluplný právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který, v rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí je i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby stanovená v ustanovení § 50 odst. 6 větě první energetického zákona, nezakládá neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování z hlediska konečného (klimatického) účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod (srovnej opětovně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023).

13. Jestliže tedy v nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že účastnice coby provozovatelka regionální distribuční soustavy byla povinna i oprávněna po žalobkyni požadovat v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 zaplacení příspěvku na POZE z lokální spotřeby výrobce v areálu výrobny připojené k distribuční soustavě, a tudíž nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně, nikterak se od výše uvedených konkluzí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, přičemž dovolací soud neshledává žádný relevantní důvod, pro který by tato otázka měla být – oproti závěru formulovanému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 – posouzena jinak.

14. K námitce žalobkyně, že zákon o POZE v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 výslovně nestanovil, kdo má příspěvek na POZE hradit a z jaké elektřiny, sluší se podotknout, že Nejvyšší soud ve shora citovaných rozsudcích zdůraznil, že se při výkladu zákona nelze omezit pouze na jeho doslovné znění (jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu), nýbrž je nezbytné jej vykládat podle jeho smyslu a účelu (srovnej též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE, který se týkal právě určení výše příspěvku na POZE ze strany ERÚ, bylo výslovně uvedeno, že „složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.“ Z uvedeného zákonného ustanovení tedy bylo zřejmé zmocnění pro ERÚ k odlišnému určení výše příspěvku na POZE, tj. určení výše této složky ceny za přenos či distribuci elektřiny podle množství elektřiny spotřebované. Smysl a účel tohoto příspěvku totiž spočíval v tom, že úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny zčásti ponesou spotřebitelé elektřiny, kteří se svou spotřebou (a tím vyvolanou potřebou další výroby elektřiny) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí (v podrobnostech lze odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017). Pokud tedy bylo v ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE odkazováno na „spotřebu zákazníků“, šlo též o lokální spotřebu výrobců, kteří se ve vztahu k vlastní spotřebě elektřiny fakticky dostávali do postavení shodného se zákazníky.

15. Nadto se k výtce žalobkyně, že v relaci k množství elektřiny v elektrifikační soustavě je vlastní spotřeba žalobkyně zcela neutrální a ve vztahu k celkové výrobě a spotřebě elektřiny je výsledek stejný, jako kdyby žalobkyně neexistovala, jeví vhodným podotknout, že výrobna žalobkyně byla připojena k distribuční soustavě, čímž vznikla žalobkyni možnost z elektrifikační soustavy kdykoli odebírat elektrickou energii a současně tím došlo z fyzikálních vlastností elektrické energie k proudění elektrické energie v rámci celé elektrizační soustavy včetně připojené výrobny, a tudíž i ke vzniku distribučního vztahu umožňujícího příspěvek na POZE jako složku ceny za distribuci výrobci účtovat.

16. Na uvedeném ničeho nemění polemika žalobkyně, že povinnost platit příspěvek na POZE nemůže být uložena tomu, kdo přispívá k ochraně životního prostředí výrobou energie z obnovitelných zdrojů. Povinnost hradit příspěvek na POZE souvisí se samotnou spotřebou elektřiny (a na to navázanou potřebou její další výroby) a postihuje tak osoby podílející se na změnách klimatu a potenciálním poškození životního prostředí právě v důsledku spotřeby elektřiny. Okolnost, zda spotřebovaná energie pochází z obnovitelných zdrojů je nerozhodná, neboť k ochraně životního prostředí přispívá toliko výroba energie z obnovitelných zdrojů, nikoli její spotřeba. Ostatně sám zákonodárce výslovně zdůraznil, že složka ceny za přenos či distribuci elektřiny představující příspěvek na POZE je (oproti jiným složkám ceny za přenos či distribuci elektřiny) navázána na množství elektřiny spotřebované (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022). Je tudíž třeba rozlišovat situace, kdy žalobkyně vystupuje v postavení lokálního výrobce elektrické energie, a případy, v nichž se jedná o spotřebu elektřiny.

K postupu stanovení příspěvku na POZE:

17. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobkyně, že ERÚ nebyl oprávněn určit konkrétní výši příspěvku na POZE. Již v rozsudku ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2330/2022, Nejvyšší soud vyřešil otázku oprávnění ERÚ ke stanovení ceny, včetně úhrady nákladů POZE pro dobu do 1. 10. 2013 i po 2. 10. 2013 tak, že mělo v období před i po předmětné novele oporu nejen v podzákonných předpisech. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud porovnal relevantní ustanovení právních předpisů – zákona o POZE před novelou, tj. ve znění účinném do 1.

10. 2013, a po novele provedené zákonem č. 310/2013 Sb., tj. ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014 (§ 28 odst. 2, 3, 5 a 7 zákona o POZE), dále ustanovení vyhlášky č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „vyhláška č. 140/2009 Sb.“), a to s přihlédnutím k účelu, který zákonodárce novelou předmětných ustanovení sledoval, jakož i k postupu, kterým byl v rozhodném období ze strany ERÚ příspěvek na POZE stanoven (cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 5/2012 ze dne 30.

11. 2012). Uvedl, že pro regulovaný rok 2013 platil pro ERÚ postup stanovení příspěvku na POZE, kdy nejprve podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o POZE vláda do 31. 10. kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, pro který ERÚ vydává cenové rozhodnutí, nařízením stanoví limit prostředků státního rozpočtu pro poskytnutí dotace operátorovi trhu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Následně ERÚ po zohlednění vládou stanovených prostředků podle ustanovení § 28 odst. 5 zákona o POZE a § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb. stanoví cenovým rozhodnutím mj. příspěvek na POZE, a to do 30.

11. kalendářního roku předcházejícího regulovanému roku, kterým je dle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 140/2009 Sb. kalendářní rok, pro který jsou ERÚ regulovány ceny. V ustanovení § 28 odst. 5 zákona o POZE se explicitně hovoří o „stanovení cen pro následující kalendářní rok“. Zdůraznil, že i po novele provedené zákonem č. 310/2013 Sb. právní úprava v ustanoveních § 28 odst. 3 a 7 zákona o POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, počítala s tím, že ERÚ stanovuje ceny, včetně příspěvku na POZE, podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o cenách“), postupem dle vyhlášky č. 140/2009 Sb., a to vždy na následující kalendářní rok.

Roční periodicita stanovení příspěvku na POZE cenovým rozhodnutím ERÚ tedy zůstala zachována i po 2. 10. 2013 a byla zakotvena nejen v ustanovení § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb., ale taktéž v § 28 odst. 7 zákona o POZE, tedy nejen na úrovni podzákonného právního předpisu, nýbrž i na úrovni zákona. Úmyslem zákonodárce stran novely zákona o POZE provedené zákonem č. 310/2013 Sb. bylo stanovit dřívější účinnost některých ustanovení, včetně ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE tak, aby ERÚ mohl v návaznosti na tato zákonná pravidla stanovit cenovým rozhodnutím výši příspěvku na POZE podle (tehdy) nové právní úpravy, a to již v termínu do 30.

11. 2013.

Účelem

„předsunuté“ účinnosti bylo zajistit, aby již s účinností od 1. 1. 2014 činil příspěvek na POZE maximálně 495 Kč/MWh. Účinnost sporného ustanovení proto zákonodárce zvolil již na den vyhlášení zákona, tedy na 2. 10. 2013, neboť neučinil-li by tak, mohl by ERÚ v cenovém rozhodnutí na rok 2014 stanovit částku vyšší než 495 Kč/MWh. Záměr zákonodárce vyplývající z důvodové zprávy je tak naprosto zřejmý. Postup pro stanovení příspěvku na POZE cenovým rozhodnutím ERÚ podrobně upravený ve vyhlášce č. 140/2009 Sb. zůstal totožný, stejně jako roční periodicita stanovení tohoto příspěvku (k tomu viz výše).

Ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, přímo nestanoví žádná práva a povinnosti soukromoprávních subjektů, nýbrž představuje toliko pokyn (a omezení) zákonodárce vůči ERÚ, v jaké maximální výši může být cenovým rozhodnutím příspěvek POZE stanoven. Jediným právním předpisem, který stanoví výši příspěvku na POZE, je právě a pouze cenové rozhodnutí ERÚ, a až na jeho základě je založena povinnost soukromoprávních subjektů hradit příspěvek na POZE ve výši v něm stanovené.

Ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE představuje toliko maximální cenu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona o cenách, kterou ERÚ nesmí při stanovení příspěvku na POZE překročit, není však samo o sobě normou stanovící výši příspěvku na POZE. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že od 2. 10. 2013 byla výše příspěvku na POZE 583 Kč/MWh (podle cenového rozhodnutí č. 5/2012 ze dne 30. 11. 2012) a nikoli pouze 495 Kč/MWh. Nejvyšší soud také uvedl, že „Cenové rozhodnutí, kterým byl příspěvek POZE v rozhodném období stanoven, má podle ustálené judikatury formu právního předpisu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23.

5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 1 Aos 7/2013 ( pozn.: rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4565/2018), a tudíž je všeobecně závazné“.

18. Z výše uvedeného je rovněž zjevné, že závěr odvolacího soudu, že v době od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 byla žalobkyně povinna hradit částku příspěvku na POZE ve výši 583 Kč/MWh podle cenového rozhodnutí ERÚ účinného od 1. 1. 2013, nikoli ve výši 495 Kč/MWh podle ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE, ve znění účinném od 2. 10. 2013, je souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

19. Namítá-li přitom žalobkyně ve vztahu k příspěvku na POZE, že se jedná o daň, pak nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud tento příspěvek k dani toliko připodobnil, jestliže konstatoval, že jde o zákonnou povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 258/2018, uveřejněné pod číslem 71/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K výkladu projevu vůle:

20. Předkládá-li dovolatelka k posouzení otázku týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), pak ani v této části není dovolání přípustné. Přípustnosti dovolání nelze přisvědčit již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Žalobkyně totiž své výhrady k výkladu projevu vůle směřuje vůči smlouvě o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí ze dne 22. 5. 2012, č. 12_VVN_1033726113, a jejímu dodatku č. 1 účinnému od 1. 1. 2013. Byla-li uvedená smlouva, včetně jejího dodatku č. 1, uzavřena před 1. 1. 2014, pak pro výklad této smlouvy, respektive jejího dodatku, není rozhodným právním předpisem zákon č. 89/2012 Sb. (viz § 3028 odst. 3 o. z.). Při výkladu právního úkonu v oblasti závazkových vztahů, který byl učiněn před datem 1. 1. 2014, se užijí výkladová pravidla upravená v ustanovení § 35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a jde-li o obchodní závazkový vztah, též v ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019.

21. Nad rámec uvedeného lze z hlediska předchozí právní úpravy dodat, že ustanovení § 35 obč. zák. a ustanovení § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu).

Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 944/2013). Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit.

Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14.

4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

22. Postup odvolacího soudu přitom obstojí z pohledu shora citované právní úpravy a rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu se žalobkyně ve smlouvě o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí ze dne 22. 5. 2012, č. 12_VVN_1033726113, včetně jejího dodatku č. 1, zavázala zaplatit účastnici složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve výši určené v cenovém rozhodnutí. Jestliže se dále ze skutkových zjištění soudů nižších instancí podává, že žalobkyně následně po uzavření této smlouvy, včetně jejího dodatku č. 1, účastnici příspěvek na POZE dle vystavených faktur bez dalšího uhradila, pak odvolací soud postupoval v souladu se zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolatelka rovněž přehlíží, že existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem distribuční soustavy a výrobcem elektřiny byla v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 předpokladem, jenž umožňoval účtovat příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, avšak samotná povinnost k úhradě takového příspěvku vyplývala ze zákona o POZE, ve spojení s ustanovením § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6, větou první energetického zákona (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018). Odvolací soud přitom věc posuzoval právě i v kontextu okolnosti, že příspěvek na POZE byl v daném období účtován podle zákonem nastaveného systému úhrad (viz bod 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

23. Závěr o tom, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy (co bylo účastníky projeveno), je závěrem skutkovým (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016, a judikaturu v něm označenou, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32

Cdo 358/2019), a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního jednání konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdo 1548/1997, uveřejněný pod číslem 46/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zakládá-li tedy dovolatelka polemiku s právním posouzením odvolacího soudu na tvrzení, že její skutečná vůle byla jiná (že její vůlí nebylo zaplatit účastnici řízení příspěvek na POZE i za vlastní spotřebu bez využití distribuční soustavy), pak nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a správnost jejího výkladu a aplikace), nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní posouzení odvolacího soudu vychází. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K námitce předložení důkazu v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř.:

24. Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných (mezi něž patří i řízení v této věci), předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití tzv. neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání.

V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je pak rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak (např. při dokazování) vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o.

s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Rozhodující v tomto směru je zde porovnání obsahu spisu soudu prvního stupně s údaji obsaženými v odvolání. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 1932/13). Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, taktéž jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. (viz § 211a o. s. ř.).

25. Odvolací soud se výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil, jestliže provedl důkaz smlouvou o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí ze dne 22. 5. 2012, č. 12_VVN_1033726113, včetně jejího dodatku č. 1, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2013. Na tento důkaz bylo účastníky řízení poukazováno již v řízení před správním orgánem (viz např. rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 22. 7. 2020, č. j. 12813-20/2019-ERU, str. 6 – „k této smlouvě byl následně uzavřen dodatek účinný od 1.

ledna 2013“). Soud prvního stupně přitom k důkazu provedl mimo jiné spis Energetického regulačního úřadu sp. zn. OSS 12813/2019 (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. 4. 2022) a skutková zjištění správního orgánu vzal za svá (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z obsahu spisu tak vyplývá, že existence shora označené smlouvy ze dne 22. 5. 2012, včetně jejího dodatku č. 1, vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně, a tudíž se nemohlo jednat z pohledu ustanovení § 205a o.

s. ř. o novou (v odvolacím řízení nepřípustnou) skutečnost, respektive důkaz. Sluší se rovněž připomenout, že z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. není rozhodné, jak s důkazem, jenž byl v prvoinstančním řízení některým z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován) nebo vyšel jinak najevo, soud prvního stupně naložil (tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo zda návrh takového důkazu zcela pominul); k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2172/2014.

K poučovací povinnosti soudu:

26. Na dovolání žalobkyně není možno nahlížet jako na přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ani v otázce týkající se poučovací povinnosti soudu. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.

Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl by důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, a ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1002/2024, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.

s. ř. důvod (srovnej již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006).

27. Rozhodoval-li v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene důkazního, poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. nebylo na místě. V posuzované kauze byly tvrzeny a prokazovány takové skutečnosti, jež odvolacímu soudu jednoznačně umožňovaly ve věci rozhodnout bez toho, aby musel být některý z účastníků soudem poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., a aniž by přitom jeho rozhodnutí vykazovalo znaky překvapivosti. Dovolatelka obsahově namítá, že ji měl soud poučit o tom, že bude vycházet ze smlouvy o připojení výrobny k distribuční soustavě velmi vysokého napětí ze dne 22. 5. 2012, č. 12_VVN_1033726113, včetně jejího dodatku č. 1, aby mohla navrhnout další důkazy k doplnění rozhodných skutečností. Nejedná se však o jiné právní posouzení věci soudem, které by vyžadovalo poučení účastníka o doplnění vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., jak mylně naznačuje dovolatelka, neboť odvolací soud dospěl k jinému hodnocení důkazu, než jak jej hodnotila žalobkyně, a nikoli k jinému právnímu posouzení věci, pročež potřeba doplnění vylíčení rozhodných skutečností nenastala.

K principu dvojinstančnosti řízení:

28. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda může odvolací soud potvrdit rozsudek soudu prvního stupně v případě, že ke správnému rozhodnutí o věci samé je zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která soud prvního stupně neučinil, popřípadě učinil, avšak své rozhodnutí s ohledem na jím zaujatý nesprávný právní názor na nich nezaložil, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

29. V této souvislosti je namístě podotknout, že žalobkyně vychází z mylného přesvědčení, že odvolací soud pokládal oproti soudu prvního stupně platbu příspěvku na POZE za povinnost soukromoprávního charakteru. Odvolací soud aproboval závěry soudu prvního stupně, dle nichž povinnost hradit cenu nákladů spojených s podporou elektřiny je založena zákonem (srovnej bod 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nadto odvolací soud reflektoval judikatorní vývoj, k němuž došlo v průběhu řízení. V rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, Nejvyšší soud dovodil, že povinnost k úhradě příspěvku na POZE byla dána v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 také v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, a to za podmínky existence smluvního závazkového vztahu mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, který umožňoval účtovat takový příspěvek na POZE jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, přičemž příslušný soukromoprávní smluvní vztah mohl být založen i smlouvou uzavřenou mezi těmito účastníky trhu s elektřinou, jejímž obsahem byla úprava vztahů týkajících se provozu výrobny elektřiny připojené k regionální distribuční soustavě tohoto provozovatele, ačkoliv (dosud) nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci podle ustanovení § 50 odst. 6 energetického zákona. Aplikace vysloveného judikatorního náhledu dovolacího soudu na projednávanou kauzu je přitom v souladu se zásadou incidentního retrospektivního působení nových judikatorních názorů, jež se prosadí v horizontálních právních vztazích (blíže k incidentní retrospektivě srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18).

30. Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek zbývá již jen dodat, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013) a ani ústavně zaručeným právem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). V ustálené rozhodovací praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 4824/2010) je dlouhodobě zastáván názor, že v systému neúplné apelace může odvolací soud provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu podle jeho stavu z řízení před soudem prvního stupně [srovnej § 120 odst. 2 (dříve § 120 odst. 3) ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř.].

K otázce vztahu daně z přidané hodnoty a příspěvku na POZE:

31. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010, vysvětlil, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem podle části páté občanského soudního řádu, nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

32. Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán. Soud zde totiž na místě správního orgánu rozhoduje znovu ve vymezeném rozsahu (srovnej § 250f o. s. ř.), o téže věci. Také proto se v ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. předepisuje, že předmětem rozhodování soudu musí být (příp. ve vymezeném rozsahu) to, co (již) bylo předmětem rozhodování správního orgánu.

33. Ustanovení § 250b o. s. ř. tedy znemožňuje, aby se soud zabýval něčím jiným než správní orgán, pročež ustanovení § 250b odst. 3 žalobci zakazuje, aby návrh na zahájení správního řízení měnil. Předmět řízení je přitom vymezen jednak okruhem jeho účastníků, jednak tím, co a proč navrhovatel požaduje, je-li správní orgán tímto požadavkem vázán. Základem řízení o žalobě podle ustanovení § 244 a násl. je tak právo, povinnost, nebo určení, o němž rozhodoval nebo mohl z moci úřední rozhodnout správní orgán. Jinak by došlo k vybočení z předmětu přezkoumávaného řízení. Změnou návrhu na zahájení řízení před správním orgánem (který je mantinelem i pro případné pozdější řízení podle části páté občanského soudního řádu) se nerozumí jakékoliv doplnění skutkových tvrzení ze strany toho, kdo návrh podal, ale jen takové doplnění, kterým se mění základní skutková podstata, kterou se má soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve srovnání s řízením před správním orgánem zabývat (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 250b).

34. Změnou žaloby však není, dodává-li se k původnímu žalobnímu důvodu ještě důvod další. Výjimečně však soud pokládá za změnu žaloby i dodatečné tvrzení žalobce, jímž je zdůrazněn jiný skutkový aspekt projednávané záležitosti, který původně sice žalobcem byl tvrzen, ale jako zjevně nepodstatný (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 95).

35. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že žalobkyně svůj nárok v žalobě opřela o skutková tvrzení, dle nichž příspěvek na POZE neměl být z její strany vůbec hrazen, a tudíž účastnici na úkor žalobkyně vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši uhrazeného příspěvku na POZE, včetně daně z přidané hodnoty, která byla k příspěvku účtována a společně s ním uhrazena. Ostatně i v řízení před správním orgánem byl předmětem řízení příspěvek na POZE v žalované částce, který žalobkyni coby výrobci elektřiny účtovala účastnice ve vztahu k elektřině vyrobené a spotřebované bez využití distribuční soustavy a který žalobkyně uhradila. Okolnost, že pro případ, dospěje-li soud k závěru o povinnosti žalobkyně hradit příspěvek na POZE, žádá toliko o přiznání částky odpovídající uhrazené dani z přidané hodnoty z příspěvku na POZE, žalobkyně uvedla až v průběhu řízení před odvolacím soudem. Žalobkyně tak v žalobě postavila svůj nárok na tom, že účastnice řízení inkasovala od žalobkyně příspěvek na POZE, jehož integrální součást představovala společně s ním uhrazená daň z přidané hodnoty, neoprávněně. Naopak při jednání před odvolacím soudem dne 28. 5. 2024 žalobkyně připustila, že úhrada příspěvku na POZE mohla být účastnicí požadována po právu, pročež vznesla požadavek, aby jí soud přiznal částku korespondující dani z přidané hodnoty uhrazené společně s příspěvkem na POZE, přičemž tvrdila, že příspěvek na POZE nepředstavuje zdanitelné plnění ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákona č. 235/2004 Sb.“). Jestliže tak žalobkyně uplatňuje namísto neoprávněně uhrazeného příspěvku na POZE nárok na vydání částky rovnající se dani z přidané hodnoty zaplacené z oprávněně odvedeného příspěvku na POZE, činí tak na základě skutkových tvrzení odlišných od skutkových tvrzení předestřených v žalobě, respektive tvořících předmět řízení vedeného před správním orgánem.

36. Tvrzení žalobkyně, že příspěvek na POZE nepodléhá dani z přidané hodnoty, a s tím spojený požadavek na vydání částky odpovídající dani z přidané hodnoty uhrazené společně s příspěvkem na POZE, tak v přítomné kauze představuje nepřípustnou změnu žaloby ve smyslu ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud se tudíž posouzením otázky, zda příspěvek na POZE podléhá dani z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb., zabýval nadbytečně. Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nicméně podává, že ani případná nesprávná úvaha odvolacího soudu v tomto směru neměla sama o sobě vliv na správnost rozhodnutí.

37. V situaci, kdy předmětem posuzované věci je otázka povinnosti hradit (a práva vybírat) příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě, nikoli otázka zdanitelnosti tohoto příspěvku, bylo by řešení dovolatelkou předkládaných otázek týkajících se výkladu a aplikace ustanovení § 2 zákona č. 235/2004 Sb. (zda lze po právu vybíraný a hrazený příspěvek POZE v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2023, jakož i v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, zatížit daní z přidané hodnoty, popřípadě zda takto uhrazená daň představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované) zjevně akademické. Podle závěrů Nejvyššího soudu je dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či spekulativními (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).

K výkladu práva Evropské unie:

38. Nejvyšší soud jakožto soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, se dále k návrhu žalobkyně na předložení otázek výkladu čl. 16 odst. 3 a 4 směrnice 2009/28/ES, ve spojení s čl. 1 a čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2001/77/ES, jakož i výkladu čl. 21 odst. 3 směrnice 2003/96/ES, Soudnímu dvoru Evropské unie zabýval tím, zda mu na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále „SFEU“) nevznikla povinnost položit tyto předběžné otázky uvedenému soudu.

39. Návrhu žalobkyně na přerušení řízení k jejich předložení Soudnímu dvoru Evropské unie však Nejvyšší soud nevyhověl z níže vyložených důvodů.

40. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, S. C. a L. d. G. S. proti Ministero della sanit? (1982), uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost k položení předběžné otázky ve třech situacích, a to jestliže: za prvé otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu, za druhé existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé) anebo za třetí výklad a správná aplikace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair).

41. Z rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie lze dále odkázat na rozsudek ze dne 15. 3. 2017, ve věci C-3/16, Lucio Cesare Aquino v. Belgische Staat, z něhož se podává, že ze vztahu mezi čl. 267 druhým pododstavcem SFEU a čl. 267 třetím pododstavcem SFEU vyplývá, že soudy uvedené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU mají tutéž posuzovací pravomoc jako všechny ostatní vnitrostátní soudy, pokud jde o otázku, zda je rozhodnutí o ustanovení unijního práva nezbytné k tomu, aby mohly vydat rozhodnutí. Tyto soudy tedy nejsou povinny předložit otázku výkladu unijního práva, která před nimi byla vznesena, pokud není relevantní, tedy v případě, že by odpověď na tuto otázku, ať už jakákoliv, nemohla mít žádný vliv na řešení sporu (srovnej rovněž rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-136/12, Consiglio Nazionale dei Geologi, bod 26).

42. V případě, že v souladu s procesními pravidly dotčeného členského státu musí být důvody uplatněné před soudem uvedeným v čl. 267 třetím pododstavci SFEU prohlášeny za nepřípustné, tudíž nelze mít za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nezbytná a relevantní k tomu, aby tento soud mohl vydat rozhodnutí. Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie totiž předběžná otázka nesměřuje k získání poradních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale je odůvodněna potřebou skutečného vyřešení sporu (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 4. 2009, ve věci C-459/07, Elshani, bod 42).

43. Žalobkyní předloženou otázku vztahující se k výkladu čl. 21 odst. 3 směrnice 2003/96/ES Nejvyšší soud neshledal relevantní a významnou pro rozhodnutí o dovolání, neboť v přítomné věci – jak již vyloženo výše – nebyl veden spor o to, zda v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 podléhal (oprávněně účtovaný a uhrazený) příspěvek na POZE dani z přidané hodnoty.

44. Nejvyššímu soudu nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie ani ohledně další žalobkyní formulované otázky, a to, zda čl. 16 odst. 3 a 4 směrnice 2009/28/ES ve spojení s čl. 1 a čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2001/77/ES brání, aby v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byla výrobci elektrické energie (z obnovitelných zdrojů energie), jehož výrobna je připojena k distribuční soustavě a který jím vyrobenou elektrickou energii spotřebuje bez využití distribuční soustavy, byla uložena povinnost nést část nákladů souvisejících s podporou obnovitelných zdrojů energie. Odpověď na ni je totiž jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost, jde tedy o tzv. acte clair. K tomu pak se sluší uvést následující.

45. Směrnice 2001/77/ES byla s účinností od 1. 4. 2010 v převážném rozsahu nahrazena směrnicí 2009/28/ES, jejímž cílem je stanovit společný rámec pro podporu energie z obnovitelných zdrojů tím, že stanoví závazné národní cíle, pokud jde o celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie.

46. Soudní dvůr Evropské unie se výkladem směrnice 2009/28/ES, který se s ohledem na kontinuitu právní úpravy uplatní i ve vztahu ke směrnici 2001/77/ES, zabýval v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, ve spojených věcech C-215/16, C-216/16, C-220/16 a C-221/16, v řízeních Elecdey Carcelen SA (C-215/16), Energías Eólicas de Cuenca SA (C-216/16), Iberenova Promociones SAU (C-220/16), Iberdrola Renovables Castilla La Mancha SA (C-221/16) proti Comunidad Autónoma de Castilla-La Mancha, jejichž předmětem bylo zaplacení poplatku, který zatěžuje větrné elektrárny určené na výrobu elektrické energie. Předkládající soud se mimo jiné tázal, zda je uvedený poplatek v souladu s cílem, který sleduje směrnice 2009/28/ ES, neboť cílem této směrnice je podporovat a rozvíjet spotřebu energií z obnovitelných zdrojů tím, že zejména umožňuje členským státům zavést „režim podpor“, který je definován v čl. 2 druhém pododstavci písm. k) této směrnice. Takovýto poplatek, který se platí kromě dalších obecných a zvláštních daní zatěžujících výrobu energie, by mohl podle předkládajícího soudu narušit závazné národní cíle, které jsou uvedeny v čl. 3 odst. 1 až 3 uvedené směrnice, ve spojení s přílohou I této směrnice, pokud jde o podíl energie z obnovitelných zdrojů v roce 2020.

47. Soudní dvůr Evropské unie v uvedeném rozsudku v bodech 26 až 30 připomněl, že „směrnice 2009/28, jak vyplývá z jejího článku 1, má za cíl stanovit společný rámec pro podporu energie z obnovitelných zdrojů tím, že stanoví závazné národní cíle, pokud jde o celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie. Členské státy tak mají podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2009/28 povinnost zajistit, aby se v roce 2020 podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie rovnal alespoň celkovému národnímu cíli, který je uveden v příloze I části A této směrnice a který musí být v souladu s cílem, jenž spočívá v dosažení nejméně 20% podílu energie z obnovitelných zdrojů. Členské státy jsou kromě toho podle čl. 3 odst. 2 uvedené směrnice povinny zavést opatření, která účinným způsobem zajistí, aby se podíl energie z obnovitelných zdrojů rovnal podílu uvedenému v ‚orientačním plánu‘ stanoveném v příloze I části B směrnice nebo ho překračoval. (…) Je však třeba konstatovat, že žádné z těchto ustanovení nezakazuje členským státům stanovit takový poplatek, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, který zatěžuje větrné generátory určené na výrobu elektrické energie.“

48. V bodech 39 a 40 uvedeného rozsudku Soudní dvůr Evropské unie dodal, že „nelze přitom vyloučit, že takový poplatek, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, může učinit výrobu a využívání větrné energie méně atraktivním, jakož i ohrozit jeho rozvoj. Nicméně, i pokud by se připustilo, že tento poplatek, nehledě na jeho regionální dosah a skutečnost, že se týká jen jednoho obnovitelného zdroje energie, může vést k tomu, že dotyčný členský stát nesplní závazný národní cíl stanovený v příloze I části A směrnice 2009/28, znamenalo by to nanejvýš porušení povinností, které pro tento členský stát vyplývají z této směrnice, aniž by zavedení takovéhoto poplatku mohlo být samo o sobě považováno za neslučitelné s uvedenou směrnicí, protože členské státy, jak již bylo uvedeno v bodě 32 tohoto rozsudku, disponují při naplňování uvedeného cíle určitým prostorem pro uvážení, s výhradou, že dodržují základní svobody zaručené Smlouvou o FEU.“

49. Z uvedeného je zřejmé, že samotné zatížení žalobkyně povinností k úhradě příspěvku na POZE není v rozporu s cíli směrnice 2009/28/ES (a ostatně ani s cíli jí předcházející směrnice 2001/77/ES). Jednotlivé členské státy totiž mají při naplňování cílů směrnice určitý prostor pro uvážení (k tomu dále přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016). K žalobkyní akcentovanému čl. 16 směrnice 2009/28/ES jeví se vhodným rovněž dodat, že zmíněný článek se, jak je zjevné již z jeho označení, týká přístupu k distribučním soustavám a jejich provozu. Hovoří-li tak čl. 16 odst. 4 směrnice 2009/28/ES o „nákladech uvedených v odstavci 3“, jedná se o náklady na technické úpravy související s připojením nových výrobců dodávajících do propojené distribuční soustavy elektřinu z obnovitelných zdrojů, nikoli o náklady svázané s financováním podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Pokud žalobkyně odkazuje též na směrnici 2001/77/ES, nelze přehlédnout, že platnost této směrnice skončila ke dni 31. 12. 2011, tedy před obdobím, k němuž žalobkyně váže vznik svého žalobou uplatňovaného nároku.

50. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

51. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a účastnici řízení vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, je žalobkyně povinna tyto náklady v celkové částce 6.134,70 Kč účastnici nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 4.620,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce účastnice řízení je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.064,70 Kč.

52. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce účastnice řízení, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se účastnice řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 15. 4. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu