USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo vnitra, IČO: 00007064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, proti žalované: CEDES Logistik s. r. o., IČO: 26420619, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, zastoupené JUDr. Bc. Pavlem Martiníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, o zaplacení částky 6 688 146,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 115/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 36 Co 53/2024-210, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 40 C 115/2021-128, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2023, č. j. 40 C 115/2021-138, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 688 146,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 688 146,30 Kč od 5. 11. 2020 do zaplacení (výrok I), dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II) a o povinnosti žalované zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 334 408 Kč (výrok III).
2. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování z těchto – pro rozhodnutí věci – významných skutkových zjištění. Žalovaná se zavázala dodat Ministerstvu zdravotnictví (dále též „MZd“) 4 000 000 ks chirurgických ústenek 3PLY Masks (dále také „ochranné ústenky“) za jednotnou cenu 13,10 Kč/ks, tedy celkem za 63 404 000 Kč. Místem dodání byl skladový areál Správy státních hmotných rezerv Sedlčany. Termín dodání byl stanoven na 5. 4. 2020. V bodě 1) předmětné objednávky bylo mimo jiné požadováno její písemné potvrzení žalovanou, v bodě 2) byla vymezena smluvní pokuta ve výši 2,5 % z celkového objemu objednávky za každý započatý den zpoždění žalované s dodávkou. Dne 6. 4. 2020 letem CK215 uskutečnila žalobkyně pro žalovanou leteckou přepravu 4 milionů kusů ochranných ústenek o hmotnosti nákladu 16 992 kg. Tento let spolu s dalšími byl účastníky dojednán v rámci vytvoření tzv. leteckého mostu mezi žalobkyní a Čínskou lidovou republikou (dále „ČLR“) na základě smlouvy o letecké službě. Kromě zboží žalované přepravovala žalobkyně i vlastní zboží, a náklady na přepravu letem CK215 v částce 22 772 839 Kč proto rozpočítala tak, aby každá hradila tu část přepravních nákladů, která odpovídá ceně za jeden kilogram jejich přepravovaného zboží. Celkem bylo přepraveno zboží o váze 57 587 kg, náklad žalované vážil 16 992 kg. Své přepravované zboží žalovaná převzala po ukončení letecké přepravy dne 7. 4. 2020 prostřednictvím pověřené osoby J. P. a ve stejný den předala Správě státních hmotných rezerv, která byla k převzetí pověřena Ministerstvem zdravotnictví.
3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 6 odst. 2, § 17 a § 35 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), ustanovení § 2991 a § 2999 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) a ustanovení § 2, § 7 a § 8 zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, (dále „zákon č. 340/2015 Sb.“). Dovodil, že v situaci, kdy se žalovaná zavázala dodat dopravované zboží do místa v České republice a k přepravě využila let zajištěný a financovaný žalobkyní, má povinnost se na těchto nákladech podílet. Konzumovala totiž službu bez právního důvodu (uzavření smlouvy o přepravě nebylo prokázáno) a vzniklo jí na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 a následujících o. z. bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně s odkazem na provedené dokazování listinami za nedůvodnou označil procesní obranu žalované založenou na argumentaci, že v době přepravy zboží byla jeho vlastníkem čínská společnost Anhui, že měla se žalobkyní blíže nespecifikovanou dohodu o tom, že náklady na přepravu zboží ponese bez kompenzace žalobkyně či že přepravní náklady byly žalobkyni hrazeny prostřednictvím slevy z kupní ceny přepravovaného zboží. S ohledem na mimořádnost situace, která v rozhodné době v letecké dopravě existovala a nedostatek relevantních podkladů pro určení obvyklé ceny letecké přepravy, stanovil soud prvního stupně výši náhrady za bezdůvodné obohacení postupem dle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“), a sice částkou, kterou by žalovaná zaplatila, pokud by přepravu se žalobkyní smluvně dojednala. Přihlédl přitom k výši nákladů, které sama žalobkyně za předmětnou přepravu letecké společnosti zaplatila a tyto náklady rozpočetl dle hmotnosti pro žalovanou přepravovaného zboží.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 36 Co 53/2024-210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
5. Odvolací soud plně aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s - pro právní posouzení věci – hlavním skutkovým závěrem, že žalovaná jako prodávající ochranných ústenek byla v době letecké přepravy předmětu koupě jejich vlastníkem.
6. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s posouzením věci přijatým soudem prvního stupně, přičemž otázku vlastnického práva žalované k přepravovanému zboží dále posoudil se zřetelem na ustanovení § 2079, § 1740, § 1744, § 1758, § 582 odst. 1 a 2, § 1954 a § 1955 odst. 1 věta první o. z. S odkazem na stále použitelnou judikaturu reflektující podmínky aplikace ustanovení § 275 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, a ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 32 Odo 1412/2005; tyto rozsudky jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dovodil, že mezi žalovanou jako prodávající a MZd jako kupujícím byla uzavřena kupní smlouva na dodávku specifikovaného množství ochranných ústenek tak, že na objednávku MZd ze dne 30. 3. 2020, č. 301/UST/MZ-PRO/2020, jež představovala dostatečně konkrétní návrh na uzavření smlouvy (ofertu), včetně dojednaného místa plnění, reagovala žalovaná konkludentní akceptací, a tímto způsobem byla kupní smlouva mezi řečenými stranami uzavřena.
Žalovaná na základě učiněné nabídky jednala a chtěla být smlouvou vázána. Vyúčtovala zálohu, kterou objednatel obratem zaplatil, a objednané zboží pak v dojednaném místě plnění v České republice objednateli předala, a tak na něj převedla vlastnické právo k předmětu koupě. Odvolací soud platnosti kupní smlouvy přisvědčil i s vědomím jednostranně vymíněné výhrady písemné formy, jež MZd uplatnilo v písemné objednávce ze dne 30. 3. 2020. S připomenutím závěru podávajícího se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.
7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020, vysvětlil, že její nedodržení nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy, ale zakládá vyvratitelnou domněnku, že strany v případě nedodržení vymíněné formy nechtějí být smlouvou vázány. Zdůraznil, že v poměrech projednávané věci takový následek nemohl nastat, neboť žalovaná svým jednáním po obdržení objednávky MZd dala jednoznačně najevo, že smlouvou chce být vázána. Navíc jako strana, která podle smlouvy již plnila, by se neplatnosti smlouvy dovolávat nemohla (§ 582 odst. 2 o.
z.).
7. Odvolací soud dále nepřisvědčil právnímu názoru žalované o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ní a MZd z důvodu jejího nezveřejnění v registru smluv. Uvedl, že kupující svou povinnost splnil, neboť v registru smluv zveřejnil objednávku (pozn. Nejvyššího soudu: odvolací soud zjevně omylem uvádí zálohovou fakturu) ze dne 30. 3. 2020, č. 301/UST/MZ-PRO/2020, kterou lze považovat za ofertu, jež byla následně konkludentně akceptována. Zveřejnění uvedeného návrhu pak odpovídalo požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 340/2015 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2017. Akcentoval však zejména, že samotná neplatnost kupní smlouvy by nemohla mít vliv na závěr o vlastnictví přepravovaného zboží, jež žalovaná zakoupila od čínské společnosti ANHUI a následně je přeprodala a dodala MZd. I pokud by byla smlouva absolutně neplatná a kupující by neměl právo plnění přijmout (§ 2079 o. z.), pak tato skutečnost nevylučovala vznik bezdůvodného obohacení, neboť i tak by bylo převáženo zboží, které bylo ve vlastnictví žalované.
8. Odvolací soud rovněž odmítl jako neopodstatněnou námitku žalované o nesprávném určení výše bezdůvodného obohacení. Přitakal postupu soudu prvního stupně dle § 136 o. s. ř., jenž neshledal svévolným. Upozornil na fakt, že jiné - než žalobkyní předložené - podklady o nákladech na leteckou přepravu ochranných ústenek v době pandemie nemohl mít soud prvního stupně objektivně k dispozici. Zdůraznil rovněž jedinečnost situace, kdy poptávka po zdravotnickém materiálu a jeho přepravě byla ze strany pandemií postižených států enormní a obvyklá mezinárodní letecká přeprava z ČLR, která by mohla být použita ke srovnání cen, neexistovala. Odvolací soud přisvědčil rovněž logice výpočtu náhrady nákladů na leteckou přepravu připadající na žalovanou podle hmotnosti přepravovaného zboží v jejím vlastnictví.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává v zákonné lhůtě dovolání žalovaná (dále také „dovolatelka“). Má za to, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení těchto otázek: a.) zda závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně posouzení naplnění podmínky opuštění dříve ujednané výhrady písemné formy dle § 1758 věta první o. z. lze analogicky vztáhnout i na opuštění jednostranně vymíněné výhrady písemné formy dle § 1758 věta druhá o. z.; tato otázka neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, b.) zda v poměrech projednávané věci došlo k akceptaci oferty faktickým chováním obláta, spočívajícím v jednání žalované reagující na objednávku MZd ze dne 30. 3. 2020, č. 301/UST/MZ-PRO/2020; při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované v dovolání označenými rozhodnutími, c.) zda bez ohledu na způsob uzavření smlouvy je zveřejněním nabídky na uzavření smlouvy naplněn ve smyslu § 8 odst. 2 zákona č. 340/2015 Sb. požadavek uveřejnění smlouvy prostřednictvím registru smluv, aby následně mohlo dojít k uveřejnění jejího textu ve stanovené lhůtě; tato otázka neměla být dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, d.) zda k převodu vlastnického práva k přepravovanému zboží ze žalované na MZd došlo jeho předáním (tradicí) ve skladech Správy státních hmotných rezerv v Sedlčanech nebo v souladu s konsensuálním principem pro uzavírání kupních smluv (při absenci jiného ujednání) ve smyslu § 1101 o. z., tedy již před leteckou přepravou do České republiky ještě na území ČLR, kdy bylo možné zboží určené podle druhu přepravované pro MZd odlišit od jiného zboží téhož druhu; dovolatelka má za to, že otázka převodu vlastnického práva k věci určené druhově ještě v těchto specifických poměrech nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, e.) zda k naplnění znaku bezdůvodného obohacení, tj. získání majetkového prospěchu na úkor jiného bez spravedlivého důvodu, může dojít i tehdy, kdy jedna organizační složka státu jedná ve prospěch jiné organizační složky státu, tedy téže osoby (ve prospěch státu); tato otázka neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, f.) zda byly v poměrech projednávané věci naplněny předpoklady pro určení výše plnění (náhrady bezdůvodného obohacení) postupem podle § 136 o. s. ř. nebo zda výše obvyklé ceny, od níž by se náhrada odvíjela, měla být zjištěna znaleckým posudkem; při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
10. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání primárně upozorňuje na skutečnost, že převážná část dovolací argumentace je založena na zpochybnění skutkového stavu zjištěného v nalézacím, respektive odvolacím, řízení a na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů. Domnívá se tudíž, že skutkové námitky přípustnost dovolání nemohou založit, stejně jako nejsou uplatněním důvodu dovolání, jímž může být jen argumentace nesprávným právním posouzením věci. Konkrétně pak poukazuje na účelovost argumentace dovolatelky vztahující se k vadám kontraktačního procesu. Skutková zjištění i právní posouzení věci odvolacím soudem o platném uzavření kupní smlouvy ve znění objednávky MZd ze dne 30. 3. 2020 a její akceptací žalovanou faktickým jednáním, včetně ujednání o místě předání přepravovaného zboží, označuje za správná. Ohrazuje se proti tvrzení žalované, že kupní smlouva byla uzavřena v ústní formě s místem předání přepravovaného zboží na letišti v ČLR. Upozorňuje na to, že svá tvrzení v tomto směru žalovaná chtěla prokazovat po poučení soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. výpovědí svého jednatele. Tímto důkazem však předmětné obranné tvrzení prokázáno nebylo. Skutková tvrzení, jimiž dovolatelka podpořila argumentaci o převodu vlastnického práva k přepravovanému zboží na žalobkyni již na letišti v ČLR, označuje žalobkyně za v dovolacím řízení nově uplatněná, a tedy v rozporu s textem § 241a odst. 6 o. s. ř. Poukazuje rovněž na to, že na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu ani nestojí. Připomíná přitom ujednanou povinnost žalované dodat zboží do centrální skladu Správy státních hmotných rezerv v Sedlčanech i akt vyzvednutí zboží po příletu do České republiky pověřeným zástupcem žalované. Za účelové rovněž považuje tvrzení dovolatelky o výluce ze vzniku bezdůvodného obohacení s ohledem na stav, kdy žalobkyně měla výlučně jednat a plnit ve prospěch jiné organizační složky státu. Připomíná, že žalovaná převzala zboží od svého čínského obchodního partnera a žalobkyně toto zboží ve vlastnictví žalované přepravila na vlastní náklady; z obchodní transakce pak měla žalovaná značný ekonomický prospěch. Žalobkyně dále s odkazem na jinou právní věc souhlasí i s postupem soudů obou stupňů při stanovení výše bezdůvodného obohacení dle § 136 o. s. ř. Připomíná, že skutkovou argumentaci o uzavření smlouvy o letecké nákladní přepravě mezi žalobkyní a jinou leteckou společností uplatnila žalovaná opět až v dovolání, tedy v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř.
12. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl a bude-li dovolání, byť i částečně, shledáno jako přípustné, aby je zamítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
17. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované není pro žádnou z jí předestřených právních otázek [viz bod 9 písm. a) až f)] ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
18. Pro posouzení důvodnosti žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo podle žalobních tvrzení vzniknout žalované na úkor žalobkyně tím, že žalovaná neuhradila na ni připadající podíl na ceně nákladní letecké přepravy, jež pro žalobkyni dne 6. 4. 2020 letem CK215 uskutečnila v rámci vytvoření tzv. leteckého mostu mezi Českou republikou a ČLR na základě smlouvy o letecké službě čínská letecká společnost, byla konkluze, komu svědčilo v době letecké přepravy vlastnické právo k přepravovanému zboží (4 miliony kusů ochranných ústenek o hmotnosti 16 992 kg), jež od čínského obchodního partnera převzala na území ČLR žalovaná. Se zřetelem na dále uvedené zásady, na nichž je založen institut bezdůvodného obohacení, vlastník přepravovaného zboží konzumoval službu (leteckou nákladní přepravu), za níž by měl poskytnout úplatu (odpovídající část), kterou však poskytl v rámci existujícího smluvního vztahu s třetím subjektem někdo jiný (žalobkyně).
19. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.).
20. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).
21. Žalovaná prima facie za použití detailní skutkové a právní argumentace (ta skutková se podstatně odchyluje od skutkových zjištění soudů obou stupňů – o tom výklad níže) dovozuje, že kupní smlouva na nákup uvedeného zboží nebyla (nemohla být) uzavřena ve znění objednávky MZd ze dne 30. 3. 2020 a faktickou akceptací této objednávky žalovanou, když jednak nedošlo k opuštění vyhrazené písemné formy kupujícím MZd, dále se akceptační projev nevztahoval na všechny podstatné (i nepodstatné) podmínky návrhu smlouvy obsažené v objednávce MZd ze dne 30. 3. 2020 a konečně MZd jako povinný subjekt ve smyslu § 8 odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona č. 340/2015 Sb. nezajistilo zveřejnění smlouvy, jež by měla parametry písemného právního jednání, tedy v daném případě k písemné objednávce MZd ze dne 30. 3. 2020 připojenou písemnou akceptaci žalované. Z uvedeného pro dovolatelku rezultovalo, že „na základě výše uvedeného je nasnadě, že ke konkludentní akceptaci nabídky Ministerstva zdravotnictví v podobě Objednávky ze dne 30. března 2020 nikdy nedošlo a ani dojít nemohlo. Mezi Žalovanou a Ministerstvem zdravotnictví tak ani nedošlo a nemohlo dojít k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem by bylo dodání 4 000 000 OOP za kupní cenu 63 404 000 Kč, včetně DPH, celkem ve znění Objednávky ze dne 30. března 2020, a to tedy včetně ujednání o termínu a místu dodání zboží do 5. března (pozn. Nejvyššího soudu: správně 6. dubna) 2020 do skladu SSHR v Sedlčanech.“
22. Pro řešení právních otázek vymezených pod bodem 9 písm. a) až e) odůvodnění tohoto usnesení dovolání žalované přípustné není již jen proto, že se jedná s ohledem na rozhodné právní posouzení, jež je pro otázku vzniku bezdůvodného obohacení v poměrech projednávané věci významné, tj. komu svědčilo vlastnické právo ke zboží přepravovanému dne 6. 4. 2020 letem CK215 z ČLR do České republiky (4 miliónů kusů ochranných ústenek o hmotnosti nákladu 16 992 kg), o otázky hypotetické či akademické, které podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání.
Jejich zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatelky) totiž není způsobilé přinést pro ni příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018). Nebyla-li totiž kupní smlouva ve znění objednávky MZd ze dne 30. 3. 2020 a akceptace žalované dle výše předestřené skutkové a právní argumentace dovolatelky uzavřena platně, pak stěží mohlo být ke zboží před započetím letecké přepravy z ČLR do České republiky (ještě na území ČLR, jak tvrdí dovolatelka) platně převedeno vlastnické právo na MZd.
Absence platného uzavření kupní smlouvy pak vylučuje i její účinnost, která je nejen podmínkou pro převod vlastnického práva k individuálně určení věci (§ 1099 o. z.), ale i k věci určené druhově. U genericky určené věci samotné nabytí vlastnického práva nastává v okamžiku dle § 1099 o. z., avšak § 1101 o. z. určuje, že pokud k okamžiku účinnosti smlouvy ještě nedošlo k individualizaci, nastává následek § 1099 až okamžikem individualizace, nikoliv účinností smlouvy [Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V.
a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1100].
23. Žalovaná v dovolání hájí takovou skutkovou verzi věci, která sumárně řečeno vychází z ústně uzavřené smlouvy o dodávce ochranných ústenek, která sice v podstatných náležitostech (ceně a množství dodaného zboží) z objednávky MZd ze dne 30. 3. 2020 vychází, nicméně s místem dodání zboží již na území ČLR (žalovaná měla upozornit MZd na to, že nedisponuje kapacitami na leteckou přepravu) a zohledněním ceny přepravy na účet státu ve stanovení příznivější ceny za zboží (v částce 13,10 Kč bez DPH za jeden kus ochranné ústenky).
Tato skutková verze žalované se zcela rozchází se skutkovým stavem, jak byl zjištěn z provedených důkazů soudem prvního stupně (viz jeho shrnutí v bodě 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a akceptován soudem odvolacím (viz bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ostatně dovolací soud nepřehlédl, že odvolací soud dostatečně přiléhavě „ohodnotil“ často se měnící a vzájemně protichůdná tvrzení žalované o tom, kdo měl hradit leteckou přepravu zboží, když v předešlém obchodním případě to byla právě žalovaná, jež nyní tuto povinnost střídavě přisuzovala žalobkyni či svému čínskému partnerovi obchodní společnosti ANHUi (viz bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Ten vystupoval v pozici obchodníka, jenž na území ČLR zajistil pro žalovanou přepravované zboží u jeho výrobce. Žalovaná jej také na území ČLR převzala, aniž by v průběhu řízení, byť pouze tvrdila, že před nakládkou k letecké přepravě či v jejím průběhu, bylo zboží jakkoliv individualizováno či provedena jeho identifikace, respektive, že by tak učinil někdo jiný. K tomuto aktu došlo až po příletu jejím pověřeným zástupcem na letišti v Pardubicích. Odvolací soud ostatně velmi případně podotkl, že žalovaná pomíjí skutečnost, že v případě absolutně neplatné kupní smlouvy (pozn. Nejvyššího soudu: stejně jako v případě neprokázaného tvrzení o kupní smlouvě uzavřené ústně), by kupujícího nestíhal závazek plnění přijmout.
Česká republika by se tak jako tak vlastníkem předmětu koupě nestala (§ 2079 o. z.), což by ovšem na straně žalované nevylučovalo vznik bezdůvodného obohacení, neboť by bylo přepravováno zboží v jejím vlastnictví.
24. Skutková verze věci předestřená v nalézacím, respektive v odvolacím, řízení žalovanou, kterou zopakovala v dovolání (ústní forma kupní smlouvy, místo dodání v ČLR, snížená cena zboží kompenzací za neplacení ceny přepravy) tak stojí toliko na tvrzení žalované, přičemž již soud prvního stupně zjistil skutkový děj zcela odlišný (v této souvislosti lze poukázat zejména na skutková zjištění učiněná z výpovědi jednatele žalované, včetně jejího hodnocení, z obsahu nákladového listu a kupní smlouvy obdobného obchodního případu či z předávacího protokolu ze dne 7.
4. 2020 – viz body 15, 16, 18, 25 a 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Argumentace dovolatelky v rozsahu otázek dle bodu 9 písm. a) až e) odůvodnění tohoto usnesení je tak nadto (rovněž) založena na skutkových námitkách (o nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Prostřednictvím uvedených skutkových námitek tudíž rovněž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
25. V poměrech projednávané věci by z hlediska identifikace uplatnění zákonem aprobovaného dovolacího důvodu, kterým je pouze (nesprávné) právní posouzení věci, nemohly být využitelné ani závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17. V tomto nálezu traktovaná provázanost skutkových zjištění a (nesprávného) právního posouzení věci totiž není založena na kritice skutkových zjištění, k nimž nalézací soud (odvolací soud) dospěl, ale na tom, zda si soud skutkový základ pro právní posouzení věci opatřil procesně korektním způsobem. Jinými slovy vyjádřeno, jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, neboť významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní právní otázka se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v důsledku excesu při hodnocení důkazů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda hodnocení důkazů není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Žádné námitky této povahy žalovaná v dovolání nevznesla. Pokud žalovaná dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spojila s požadavkem na odlišné (dle jejího mínění správné) skutkové zjištění o ústně uzavřené kupní smlouvy s určitým obsahem, jež se zcela rozchází se skutkovým základem věci, z něhož vyšly soudy nižších stupňů, pak závěr o nepřípustnosti takového dovolání učinil i Ústavní soud v odkazovaném nálezu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, pod bodem 18 odůvodnění („Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“).
26. Nad rámec výše uvedeného k argumentaci žalované existencí výluky upravené v ustanovení § 2992 o. z., tj. učinila-li jedna osoba (zde stát) něco ve svém výlučném a osobním zájmu, sluší se uvést, že danou výjimku z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení již podle textace daného zákonného ustanovení interpretuje nesprávně. Onen shodný zájem jednotlivých organizačních složek státu spočívající v urychleném pokrytí potřeby nedostatkového zdravotnického materiálu dovozem ze zahraničí ovšem v poměrech projednávané věci nelze ztotožnit s tím, jakým způsobem pod citované ustanovení žalovaná subsumuje stav, kdy jedna organizační složka státu (České republiky) má – dle úvahy dovolatelky - zajišťovat přepravu zboží ve vlastnictví České republiky pro jinou organizační složku. Protože, jak bylo vyloženo výše, nebyla naplněna premisa, že vlastnické právo k přepravovanému zboží náleželo České republice, nemohl být aktivován ani vedlejší důsledek plnění ve výlučném a osobním zájmu jedné a téže osoby (státu) z připomenutého ustanovení plynoucí.
27. Dále přípustnost dovolání žalovaná zakládá na argumentaci o věcně nesprávném postupu při určení výše bezdůvodného obohacení, jež měla být stanovena ekvivalentem obvyklé ceny poskytované letecké přepravy, a nikoliv libovolným způsobem skrze zjištění výše nároku úvahou soudu dle § 136 o. s. ř.; má přitom za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K dané otázce a jejímu řešení dovolatelka předložila skutkový podklad spočívající v kalkulaci ceny letecké přepravy podle smlouvy o charterové letecké službě uzavřené mezi žalobkyní a společností Ruslan Salis GmbH podle stavu ke dni 23. 3. 2020. Podle této smlouvy byly celkové náklady na přepravu ujednány po přepočtu ve výši cca 193 000 Kč na tunu zboží (oproti ceně cca 394 000 Kč na tunu, za níž zboží v projednávaném případě přepravila na základě smlouvy ze dne 22. 3. 2020 uzavřené se žalobkyní společnost Eastern Air Logistics, Co., Ltd.).
28. Podle § 136 o.s.ř., lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
29. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Úvaha podle § 136 o. s. ř. musí být založena na zjištění takových skutečností, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, pod číslem C 5987, a rozsudky ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007). Ustanovení § 136 o. s. ř. je vůči pravidlům hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. v poměru speciality, i takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti.
Myšlenkový postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v takové míře konkrétnosti, aby byl seznatelný a přezkoumatelný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012). V rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011 (na tento rozsudek rovněž odkazuje dovolatelka), k tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že volnost, již tímto ustanovením zákonodárce dává soudu k tomu, aby bylo možno rozhodnout i o obtížně vyčíslitelných nárocích, by se neměla přeměnit na pouhou hru s čísly, která postrádá jakoukoliv logickou provázanost se skutkovými okolnostmi, z nichž je dovozováno právo na určité peněžité plnění, a to především, jsou-li k dispozici alespoň nějaké údaje, o něž soud může své úvahy opřít, a na základě nichž je možno učinit přinejmenším zčásti určité vyčíslení požadovaného nároku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2101/2018).
30. Ani pro řešení otázky způsobu určení výše náhrady bezdůvodného obohacení odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně) postupem dle § 136 o. s. ř. není dovolání žalované přípustné. Soudy obou stupňů velmi přesvědčivě a srozumitelně vysvětlily okolnosti, za nichž se letecká přeprava zdravotnického materiálu (ochranných ústenek) uskutečnila, přičemž tyto okolnosti dané věcným, časovým, bezpečnostním a zdravotním rozměrem byly obecně známé a jejich existence nezpochybnitelná. Dovolací soud se tak plně ztotožňuje a připojuje k argumentům soudů obou stupňů, jež byly dostatečně předestřeny v bodě 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Volnou úvahou o výši bezdůvodného obohacení (kvantifikovaného jako podíl žalované na celkových nákladech letecké přepravy podle hmotnosti zboží, jež pro ni bylo dopravováno) předpokládající zhodnocení všech individuálně daných a v posuzovaném případě výsostně specifických skutečností se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil.
31. Nelze rovněž přehlédnout, že ze striktně pojímaného procesního hlediska by ani ke skutkovému tvrzení a označenému důkazu o ceně konkurenční letecké přepravy nemělo být přihlíženo, neboť žalovaná svá tvrzení a označený důkaz uplatnila, ač řádně soudem prvního stupně při jednání dne 14. 11. 2023 dle § 119a o. s. ř. poučena (viz č. l. 126 p. v. spisu), v rozporu s principem neúplné apelace až dne 29. 4. 2024 v podání označeném jako „druhé doplnění odvolání“ (viz č. l. 182 až 185 spisu). Vůbec přitom netvrdila, že nastala některá z výluk ze „zákazu novot“ dle § 205a o. s. ř. Na uplatněném novém tvrzení a důkazu také odvolací soud coby na skutkovém podkladu právního posouzení věci o výši žalovaného nároku dovoláním dotčený rozsudek správně nezaložil, a dovolací soud by tudíž striktně vzato k námitce zpochybňující v daném ohledu právní posouzení věci ani neměl přihlížet. To je pochopitelně jen argument navíc pro již vyslovený závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení právní otázky výše nároku na vydání bezdůvodného obohacení, s níž je spojena i absence důvodu pro zkoumání, zda je rozsudek odvolacího soudu založen v řešeném směru na nesprávném právním posouzení věci.
32. Sluší se dodat, že poměřuje-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu při řešení otázky způsobu určení výše náhrady bezdůvodného obohacení s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 501/2010, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016, a dále s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010, pak sice platí, že v odkazovaných věcech byla rozhodnutí odvolacího soudu posuzována skrze judikatorní principy spjaté s předpoklady pro užití postupu dle § 136 o. s. ř., nicméně vyslovené závěry (žalovanou zdůrazněné v textu dovolání) se vztahovaly ke zcela nesouměřitelným skutkovým okolnostem té které odkazované věci, v níž byla výše náhrady bezdůvodného obohacení zjišťována; tyto skutkové odlišnosti však dovolatelka zcela pominula. Jde-li pak o námitku, že odvolací soud ponechal stranou možnost zjistit výši nároku znaleckým posudkem, odkazuje dovolací soud na argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3660/2023 (ve věci v podstatných skutkových i právních aspektech obdobné). V odkazované věci odvolací soud doplnil dokazovaní sdělením znalce z oboru letecká doprava a ekonomika, kdy tímto sdělením bylo prokázáno, že stanovení ceny obvyklé za přepravu je vzhledem k nestandardní situaci a k blíže popsaným okolnostem souvisejícím s celosvětovou pandemií způsobenou nemocí Covid-19 prakticky nemožné. Odvolací soud tedy – stejně jako ve věci nyní posuzované - vycházel z toho, že s ohledem na datum uskutečnění přepravy mezinárodní letecká nákladní přeprava, kterou by bylo možno označit za obvyklou, v dané době neexistovala.
33. Protože dovolání žalované není pro žádnou z vymezených právních otázek přípustné, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
34. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu