28 Cdo 3544/2024-1161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zastoupený JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 1683/127, a b) Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze, Letenská 525/15a, za účasti: 1) J. C. M., zastoupený Mgr. Liborem Kaslem, LL.M. et LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, a 2) K. C. M., zastoupená Mgr. Jelenou Boudnou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, a vedlejší účasti na straně žalobců: FOUS střechy, s. r. o., IČO 26504812, se sídlem v Praze 3, Víta Nejedlého 860/8, zastoupená JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 65/2018, o dovoláních J. C. M., K. C. M. a vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2024, č. j. 103 Co 11/2024-1105, t a k t o:
I. Dovolání se odmítají. II. J. C. M. a K. C. M. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci b) do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 300 Kč. III. J. C. M. a K. C. M. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici vystupující na straně žalobců do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Kölbla náklady dovolacího řízení 3 400 Kč. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a) a ostatními účastníky řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. července 2024, č. j. 103 Co 11/2024-1105, rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2023, č. j. 12 C 65/2018-915, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 2. 2024, č. j. 12 C 65/2018-949, 12 C 66/2022, ve výroku I změnil tak, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 1 RP 16186/2011-130712, č. j. SPU 032322/2018, nahradil výrokem, dle něhož J. C. M. a K. C. M. nejsou spoluvlastníky částí parcel původního pozemkového katastru č. XY a č. XY, vymezených geometrickým plánem č. 3559-60/201, vyhotoveným AREA GK spol. s r. o., jako parcely č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú.. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání J. C. M. (dále jen – „účastník 1/“), K. C. M. (dále jen – „účastnice 2/“) a vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců.
3. Ve vyjádřeních k dovoláním žalobkyně b) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání účastníků 1/ a 2/ zamítl, vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců navrhla, aby dovolací soud dovolání účastníků 1/ a 2/ odmítl a účastník 1/ navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolání vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců.
4. Účastnice 2/ žel nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání. Neoznačila totiž žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně níž by uváděla, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi posouzena jinak.
5. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jak je tomu i v posuzované věci (viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde a kterou rozhodovací praxi má na mysli.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
6. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (absence vymezení otázky procesního nebo hmotného práva, o které by dovolatel ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak), je tedy vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě přitom nedostála, neboť ani jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. řádně neoznačila. Uvádí-li (v obecné rovině), že odvolací soud dílem nerespektoval ustálenou judikaturu, dílem je rozhodovací praxe dovolacího soudu nejednotná, nespecifikovala již konkrétní otázky hmotného či procesního práva, jež předestírala by dovolacímu přezkumu, ani neuvedla, od jaké ustálené judikatury (reprezentované kterými rozhodnutími) se měl odvolací soud odchýlit, a nevymezila ani rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu (neoznačila jeho vzájemně si kolidující rozhodnutí). Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z obsahu jejího dovolání. Z uvedeného důvodu shledává Nejvyšší soud dovolání účastnice 2/ neprojednatelným.
7. Dovolání vedlejší účastnice vystupující na straně žalobců, směřující vůči nákladovým výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, pak není přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podaná účastnicí 2/ a vedlejší účastnicí vystupující na straně žalobců bez jednání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
9. Účastník 1/ ve svém dovolání předestřel otázky, zda naturální restituci předmětných pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zákon o půdě“), brání jejich zastavěnost areálem vybudovaným po jejich převzetí státem a jaký význam má jejich následné dobrověrné nabytí třetí osobou. Měl za to, že předestřené otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Poukazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, a ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, usnesení téhož soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, a nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 2269/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3179/18, ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01.
10. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že zákon o půdě, stejně tak jako jiné restituční předpisy, slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad právem na naturální restituci. Jde o jedno z hledisek, které musí být soudem zvažováno, nehledě na námitky účastníka (uvedené vyplývá z povahy restituce). Typově jednu z výluk představuje i zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu, nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho využití (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě); za zastavěnou část pozemku se výslovně považuje i ta, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze, jakož i přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení.
U nárokovaného pozemku je proto nezbytné přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb, a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu.
Zmíněná kritéria pak nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8.
4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013). Za areál je přitom podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu možno považovat i areál průmyslový (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 376/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2455/2008).
Okolnost, zda je určitá činnost v rámci funkčně propojeného souboru nemovitostí vykonávána nepřetržitě či nikoliv, pak sama o sobě o funkční provázanosti jednotlivých nemovitostí, příslušejících k určitému (průmyslovému či jinému) areálu (coby restituční výluce ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), ničeho nevypovídá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3867/2019).
12. Nadále je také třeba brát v úvahu nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný pod č. 96/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je ovšem působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2978/2018). Lze také připomenout i tu rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě (viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008).
13. Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků k areálu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016), respektive intenzity jejich funkční vazby na tento celek (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5544/2015, ze dne 8 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, či ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016). Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je totiž vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje toliko posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v naznačeném směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
14. Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze zjištění, že předmětné pozemky byly po odnětí státem v rozhodném období zastavěny uceleným funkčním (vzájemně funkčně provázaným) souborem budov a pozemků (existujícím k 24. 6. 1991 a v modifikované podobě provozovaným i v současnosti vedlejší účastnicí vystupující na straně žalobců), určeným ke dřevozpracující průmyslové výrobě, tvořeným budovou č. p. XY na stavební parcele č. XY v k. ú. XY a navazujícími objekty (areál byl oplocen, uvnitř se nacházela úzkokolejná dráha o délce 22 m, v objektech byl umístěn katr, truhlárna, tesárna, kanceláře, skladovací prostory, ubytovací prostory, šatny a sociální zařízení, v areálu byly umístěny též přístřešky a garáže a jeho součást tvořily i plochy pro skladování řeziva a parkování nákladních automobilů; areál byl napojen na přípojky vody, kanalizace a elektřiny), dovodil, že naturální restituci těchto pozemků oprávněným osobám brání překážka zastavěnosti (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Náležitý význam přitom (v souladu s recentní judikaturou dovolacího soudu) odvolací soud přiznal též dobrověrné držbě areálu vedlejší účastnicí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 232/2021).
15. Zpochybňuje-li pak dovolatel konkluze odvolacího soudu o existenci funkčního areálu na předmětných pozemcích, napadá tím najmě skutkové, a nikoliv právní závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že uvedená polemika s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.
16. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání podaného účastníkem 1/ naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jeho dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníků 1/ a 2/ směřující do věci samé bylo odmítnuto a k nákladům vedlejší účastnice na straně žalobců, která podala v dovolacím řízení ve věci samé vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4, písm. d/, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 3 400 Kč, a k nákladům České republiky – Ministerstva financí, která podala vyjádření k dovolání, aniž byla v řízení zastoupena zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu