28 Cdo 618/2022-1039
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. L., narozeného XY, bytem XY, a b) P. L., narozeného XY, bytem XY (jako procesních nástupců původního žalobce Z. L., narozeného XY, zemřelého 18. 8. 2021, naposledy bytem XY), zastoupených JUDr. Monikou Zoulovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, Podolská 103/126, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 155/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 20 Co 156/2021-985, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I., byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10. 2020, č. j. 26 C 155/2015-916, změněn v části výroku I. tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (jako náhradního pozemku k uspokojení restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), potvrzen ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na vydání (nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu) pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání původní žalobce Z. L. (dále jen jako „dovolatel“). Rozsudek napadl v části výroku pod body II. a III. a přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o posouzení otázky vhodnosti k převodu nárokovaných náhradních pozemků, v důsledku čehož pak – dle mínění dovolatele – dospěl k nesprávnému závěru, že požadované pozemky nejsou k danému účelu vhodné (oprávněné osobě převoditelné).
3. Poté, kdy v průběhu dovolacího řízení původní žalobce Z. L. zemřel (dne 18. 8. 2021), tedy ztratil způsobilost být účastníkem řízení, Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18. 1. 2022, č. j. 26 C 155/2015-1021, rozhodl, že v řízení bude jako s procesními nástupci tohoto žalobce pokračováno s M. L. a P. L. (nyní jako žalobci pod označením a/ a b/). Poté byla věc opětovně předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání.
4. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem, do jehož procesního postavení coby dovolatele vstoupili nynější žalobci), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. K dovoláním nastolené otázce týkající se posuzování „vhodnosti“ pozemků k náhradní naturální restituci dle zákona o půdě sluší se odkázat na konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se akcentuje potenciální zařaditelnosti takových pozemků (ve vlastnictví státu, v příslušnosti hospodaření pozemkového úřadu) do veřejné nabídky (i se zřetelem k ustanovení § 11a odst. 2 zákona o půdě); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Tedy jest nutno zkoumat, zdali převodu pozemku nebrání zákonné překážky (výluky z restituce uvedené kupř. již v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě, či překážky převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby, uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. či v ustanoveních jiných obecně závazných předpisů), dále kupř. zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Uvedená hlediska je nutno zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
11. Z odkazu uvedeného v poznámce 26) pod čarou k ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, uzavřít ani tehdy, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019).
12. Odvolací soud se výše uvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchýlit ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel, jestliže – se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem – dovodil, že původním žalobcem označené pozemky nejsou vhodnými pozemky, jež by bylo lze oprávněné osobě na podkladě podané žaloby přiřknout jako náhradní (jestliže jde o pozemky, které nejsou určené či vhodné k zemědělskému využití, tvoří funkční celky s jinými nemovitostmi ve vlastnictví subjektů odlišných od státu, jejich převodem by mohlo být negativně zasaženo do práv třetích osob a že obec – hl. m. Praha – podala žádost o převod většiny pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., resp. dle zákona č. 503/2012 Sb.).
13. Podle odvolacím soudem učiněných zjištění pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY tvoří funkční celek s domem č. p. XY na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví bytového družstva (jemuž je od roku 2013 pronajat na dobu neurčitou) a slouží obyvatelům uvedeného domu. Pozemky parc. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY nejsou součástí zemědělského půdního fondu, neboť jsou vedeny jako ostatní plocha a užívány jako sportoviště – školní hřiště a jeho zázemí, přičemž o jejich převod do svého vlastnictví požádalo hlavní město Praha podle § 7 odst. 1 písm. b) a § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb.; závěr, že jde o pozemky k převodu nevhodné, byl opakovaně konstatován i v jiných soudních řízeních. Pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je situován v zastavěném území města, je určen pro užití charakteru „OB“ – čistě obytné území sloužící pro bydlení a na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou jej užívají vlastníci (obyvatelé) domu č. p. XY, přičemž jediný přímý přístup na pozemek vede právě přes posledně uvedený dům, s nímž tvoří jediný nedělitelný funkční celek; pozemek je přístupný i z okolních pozemků, naproti z veřejné komunikace je k němu přístup ztížený, nehledě na to, že se na pozemku nacházejí další venkovní úpravy – opěrné zídky, zpevněné plochy a ploty a k tomu je dotčen i stavbou nacházející se na sousedním pozemku parc. č. XY; i o převod tohoto pozemku do svého vlastnictví požádalo hlavní město Praha.
14. Jakkoli se dovolání snaží navodit dojem, že rozhodnutí odvolacího soudu – ústící v konkluzi, že k převodu žádané pozemky nejsou vhodnými pozemky k náhradní naturální restituci – spočívá na nesprávném právním posouzení věci, reálně (dle obsahu dovolání) svými výtkami zpochybňuje především soudy učiněné skutkové závěry (brojí současně i proti hodnocení důkazů). K tomu nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
15. V rovině právního posouzení věci se pak závěry odvolacího soudu neodchylují ani od jiných v dovolání označených rozhodnutí dovolacího soudu [od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, jímž byla řešena především otázka, zdali oprávněnou osobou tehdy nárokovaný pozemek tvoří funkční celek s bytovým domem a zda jej lze považovat za součást zemědělského půdního fondu, přestože je v katastru nemovitostí veden jako zahrada; od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1900/2020, řešícího otázku, zdali vydání tehdy nárokovaných pozemkům nebrání překážka podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.; či od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3611/2018, jímž byla mimo jiné posuzována i otázka, lze-li v žádosti obce podle § 17 odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. spatřovat překážku převoditelnosti nárokovaných náhradních pozemků oprávněné osobě], jež se otázkou vhodnosti oprávněnou osobou požadovaných pozemků zabývají – v souladu s ustálenou judikaturou – právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů (jež se od okolností nyní posuzované věci liší) a s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není.
16. Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) naplněny nejsou, neboť dovoláním vytčenou právní otázku, na jejíž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit.
17. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
18. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalující strany bylo odmítnuto, zatímco náklady vynaložené žalovanou v tomto dovolacím řízení (v souvislosti s jejím zastoupením zástupcem z řad advokátů) nelze považovat za účelně vynaložené (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, dále např. i usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
19. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu