28 Cdo 709/2023-1814
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně K. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 99/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2021, č. j. 27 Co 27/2021-1093, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6.243,60 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 20 C 99/2020-874, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.). Dále rozhodl, že o zbývající části předmětu řízení, tj. o nahrazení projevu vůle žalované ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 27 Co 27/2021-1093, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.), v části výroku I. ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II.), a v části výroku I. co do pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobkyně z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění jejího restitučního nároku žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu žalobou vymezeného pozemku, u něhož nekonstatovaly překážku jeho převoditelnosti na oprávněnou osobu. Námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla ve vztahu k nároku na vydání náhradních pozemků, označily za rozpornou s dobrými mravy. Připomněly, že tento nárok se sice promlčuje, nicméně s ohledem na jeho restituční povahu a nezbytné spolupůsobení žalované při jeho uspokojení může promlčecí doba začít plynout nejdříve od okamžiku, kdy povinná osoba sdělí osobě oprávněné, že nehodlá plnit.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku III.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Má za to, že nebyly splněny podmínky pro výjimečný postup při uspokojování nároku na vydání náhradních pozemků oprávněné osobě prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby, jak jsou ukotveny v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Namítá nedostatek aktivního přístupu žalobkyně při vypořádávání jejího restitučního nároku. Uvedla, že podstatná část restitučního nároku žalobkyně byla uspokojena do roku 2012 v souvislosti s její účastí ve veřejných nabídkách, přičemž následně v letech 2012 až 2019 žalobkyně s žalovanou nikterak nekomunikovala a nerozporovala vyčíslení restitučního nároku.
Účast žalobkyně ve veřejných nabídkách v rozmezí let 2012 až 2019 navíc nebyla dle názoru žalované podmíněna přeceněním restitučního nároku, neboť žalovaná v době podání žaloby evidovala nevypořádaný restituční nárok žalobkyně ve výši, jež žalobkyni neznemožňovala účastnit se veřejných nabídek. Za nesprávné pokládá rovněž posouzení otázky promlčení žalobkyní uplatněného nároku, požadujíc, aby tato dovolacím soudem již vyřešená otázka byla posouzena jinak. Vysvětlila, že považovala restituční nárok žalobkyně za vypořádaný již v roce 2012 a poskytnuté plnění za konečné.
Pokud byla poslední smlouva o převodu náhradních pozemků uzavřena v roce 2012, pak nejpozději ke konci roku 2015 uplynula promlčecí doba k uplatnění dalších nároků (vážících se k rozhodnutím, která již byla dle mínění žalované plně vypořádána). Jestliže před více než třemi lety před podáním žaloby došlo k plnému uspokojení restitučního nároku žalobkyně vyplývajícího z konkrétních správních rozhodnutí a žalobkyně vypořádání tohoto nároku nenapadla vyjádřením nesouhlasu či žádostí o jeho přecenění, domnívá se, že má být chráněna právní jistota a dobrá víra žalované ve vypořádání restitučního nároku.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání po zevrubné rekapitulaci dosavadního průběhu uspokojování jejích restitučních nároků nesouhlasí s názorem žalované, že nepostupovala dostatečně aktivně. Připomněla nejen účast ve veřejných nabídkách do roku 2012, jež vyústily v částečné uspokojení jejích restitučních nároků vydáním náhradních pozemků, ale i komunikaci se žalovanou v letech 2016 až 2018 týkající se žalovanou dosud nedořešené části restitučního nároku a zamítavé stanovisko žalované k přecenění nároku žalobkyně. S odkazem na specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyjádřila též přesvědčení, že závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti námitky promlčení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není pro žádnou ze dvou dovolatelkou vymezených právních otázek přípustné, neboť odvolací soud se při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Ani jednu z předestřených otázek hmotného práva (posouzení liknavého a svévolného přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob v individuálních skutkových poměrech věci a promlčitelnosti práva na přecenění restitučního nároku oprávněné osoby) není opodstatněné od ukotvených judikatorních závěrů posoudit odchylně.
Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalované předesílá, že skutkově a právně podobnou věcí týchž účastnic, týkající se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků (majícího původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci), se z podnětu dovolání žalované již dříve zabýval v usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, a v usnesení ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2957/2021, přičemž – jako souladné s judikaturou – aproboval odvolacím soudem tehdy učiněné závěry, vůči nimž dovolatelka uplatňovala obdobnou právní argumentaci, jíž opakuje i nyní.
Nemohlo být proto se zřetelem k principu vyjádřenému v ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), důvodně očekáváno, že přítomná právní věc bude dovolacím soudem rozhodnuta jinak.
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
11. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobkyně o uspokojení restitučního nároku neusilovala dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že v rozsahu evidované výše restitučního nároku se žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) až do roku 2012 účastnila veřejných nabídek náhradních pozemků a později sama aktivně usilovala o přecenění svého restitučního nároku, k čemuž opatřila i potřebné podklady, včetně znaleckého posudku.
Žalovaná pak jejímu požadavku nevyhověla, setrvávajíc i nadále na jí provedené kvantifikaci nároku, čímž výrazným způsobem ztěžuje (ztěžovala) uspokojení restitučního nároku formou účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách. Argumentace žalované, že žalobkyně o přecenění restitučního nároku dlouhou dobu neusilovala, a tudíž v tomto směru nebyla aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit.
Takovému přístupu státu by nepochybně odpovídal stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku podávajících se mimo jiné i z postupně se vyvíjející judikatury vrcholných soudů (datované již od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, resp. v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010) čítající v současné době při posuzování problematiky odpovídajícího ocenění odňatého zemědělského pozemku, byl-li určen k zastavění, v případě Nejvyššího soudu již několik desítek rozhodnutí.
Na uvedeném přitom nemůže ničeho změnit okolnost, že v době podání žaloby evidovala žalovaná i při zřejmě nesprávném ocenění nevydaných pozemků ve vztahu k žalobkyni nevypořádaný restituční nárok ve výši 198.447,- Kč. Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobkyně a jejích právních předchůdců zůstává po dobu třiceti let neuspokojen, a to v důsledku lpění žalované na zřejmě nesprávně provedené kvantifikaci nároku.
14. Závěry odvolacího soudu se neodchylují od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom jednalo o situace diametrálně odlišné, kdy se oprávněná osoba neúčastnila veřejných nabídek ani jinak aktivně o saturaci svého nároku neusilovala, respektive oprávněné osoby kromě jedné účasti ve veřejné nabídce – nadto těsně předcházející podání žaloby, žádnou aktivitu při uspokojování jejich nároku na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků) nevyvinuly.
15. Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srovnej též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4.
3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srovnej opět rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016).
16. V poměrech restitučních věcí je nutno zabývat se i tou otázkou, zda vznesením námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněného povinnou osobou nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (viz § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive § 611 o. z.); k uvedenému dále srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019).
17. Nepovažovaly-li soudy nižších stupňů žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku žalobkyně na vydání náhradních pozemků za důvodnou (pro rozpor s dobrými mravy) v situaci, kdy její nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou, jež setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků, nikterak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily. Dále ostatně nelze přehlédnout, že dovolatelka konstruuje počátek běhu promlčecí doby od okamžiku, kdy byl uspokojen nesprávně oceněný restituční nárok vydáním náhradních pozemků v roce 2012, a má (nepřiléhavě) za to, že žádost o přecenění nároku z roku 2019 je jakýmsi opožděně uplatněným nárokem na vydání dalších náhradních pozemků.
18. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 6.243,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 4.860,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 93.537,20 Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.083,60 Kč.
20. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 4. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu