Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, b) D. P. S., c) M. A. E. K., d) E. N. K., e) M. P. K. b) až e) zastoupeni Vratislavem Pěchotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Mánesova 1645/87, proti žalované: JUDr. Stanislava Vrchotová, správkyně konkurzní podstaty společnosti Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci, identifikační číslo osoby 000 15 296, se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 201/95, o dovolání žalobců b) až e) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2024, č. j. 18 Co 205/2019-821, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II), žalobu ve vztahu k žalobcům b) až e) zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výroky IV a V) a náhradě nákladů státu (výroky VI a VII).
2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 18 Co 205/2019-821, zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I), ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), v části výroku II, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované uzavřít s žalobcem a) dohodu o vydání pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY (oddělené specifikovaným geometrickým plánem z parcely č. XY), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a jinak jej ve výroku II potvrdil (výrok III), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudů obou stupňů (výroky IV až VI) a o nákladech státu (výrok VII).
3. Rozhodováno bylo o žalobě, jíž se se původní žalobkyně paní B. S. (dříve K.) – jako oprávněná osoba – domáhala vůči žalované (tehdy Brněnské cihelny, státní podnik v likvidaci, coby její předchůdce) vydání rozsudku nahrazujícího projev vůle této povinné osoby uzavřít dohody o vydání věci podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, odůvodňujíc uplatněný nárok tím, že její zesnulý manžel P. K. byl vlastníkem specifikovaných nemovitostí, znárodněných dílčím znárodňovacím výměrem ministerstva průmyslu a byl také jediným společníkem veřejné obchodní společnosti G. K. a syn, jež vlastnila další specifikované (požadované) nemovitosti. Do řízení v jeho průběhu jako další účastníci přistoupili žalobci b) až e).
4. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná zjištění a jeho posouzení, že toliko žalobce a), resp. jeho právní předchůdkyně vyzvala povinnou osobu k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. a dobrovolně neuspokojený nárok včas uplatnila u soudu, maje za doložené i okolnosti o jejím postavení coby oprávněné osoby a naplnění restitučního titulu. Naproti tomu žalobci b) až e) dle zjištění soudu povinnou osobu k vydání pozemků v zákonem stanovené prekluzívní lhůtě nevyzvali a nárok včas neuplatnili ani u soudu (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb.), jestliže do řízení přistoupili až v průběhu roku 2016; jejich případný nárok tak zanikl. S ohledem na pluralitu oprávněných osob a včasné uplatnění nároku toliko žalobkyní a) vydá se jí věc celá (§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Odvolací soud se přitom po doplnění dokazování ztotožnil i s dalšími závěry soudu prvního stupně, kdy k námitkám žalobců b) až e) stran probíhajícího řízení před správním orgánem k současně uplatněnému nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zpochybňujícím nezemědělský charakter pozemků akcentoval, že v projednávané věci není předmětem řízení půda patřící do zemědělského půdního fondu ani pozemky, které byly užívány k zemědělské činnosti v době jejich odnětí státem, nýbrž jde o nezemědělské nemovitosti v areálu bývalé „K. cihelny“. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo korigováno (částečně změněno) toliko ohledně části jednoho z pozemků (identifikovaného jako parc. č. XY v katastrálním území XY), jenž byl coby zemědělský předmětem rozhodnutí pozemkového úřadu.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci b) až e), spatřujíce jeho přípustnost v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, jakož i na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně. Považují za nesprávné, že uplatněný nárok na vydání pozemků soudy podřadily zákonu č. 87/1991 Sb., majíce za to, že jsou žalobou v přítomné věci nárokovány i pozemky či jejich části, na něž se vztahuje (či může vztahovat) zákon č. 229/1991 Sb.; přitom poukazují i na genezi či současný stav pozemků. Namítají, že aktuálně nárok uplatňují i u pozemkového úřadu v režimu zákona č. 229/1991 Sb., dosud o něm nebylo rozhodnuto a dle jejich mínění se tak na něj vztahuje i blokace dle § 5 odst. 3 tohoto zákona. Závěr o vydání celé věci žalobci a) je dle dovolatelů také v rozporu s rozhodovací praxí o možném přirůstání podílů. Rozsudku soudu prvního stupně vytýkají zmatečnost, zahrnuje-li jeho výrok neexistující pozemky, namítají, že soudy nezohlednily vstup žalobců do řízení či uznání jejich nároku povinnou osobou, a že se nevypořádaly i s řadou dalších argumentů. Doplňují, že podle jejich mínění ani žalobce a) nevyhověl podmínkám zákona č. 87/1991 Sb. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž má být věc vrácena k dalšímu řízení. Spolu s dovolacím návrhem učinili dovolatelé i návrh na odložení právní moci napadeného rozhodnutí (jeho části dotčené dovoláním).
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. V přítomné věci je rozhodnutí soudů nižšího stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k dovolatelům – žalobcům b/ až e/ (odvolací soud zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil) založeno na posouzení, že jimi u soudu uplatněný nárok (byl-li by dán) zanikl. Vůči tomuto závěru dovolatelé efektivně nebrojí (neformulují k tomuto závěru žádnou otázku, s jejímž řešením by spojovali naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání). Jde nadto o závěr s judikaturou souladný, vyšly-li soudy (odvolací soud stran naplnění podmínek uplatnění restitučního nároku podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. současně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně) ze zjištění, že dovolatelé povinnou osobu k vydání věci v zákonem stanovené lhůtě nevyzvali, a jejich nárok tak zanikl (prekluzí).
Charakter lhůt podle § 5 odst. 2, a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. jako prekluzivních (propadných) byl – nehledě na výslovné znění zákona v případě § 5 odst. 2 – rozhodovací praxí opakovaně uznán (viz zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS-st. 7/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 12, č. 62, str. 496, z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 316/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1449/2006). Své právo dovolatelé ostatně neuplatnili včas ani žalobou podanou k soudu, když do řízení vstoupili až v roce 2016. Uplatňovali- li totiž v přítomné věci žalobci, mající postavení samostatných společníků, požadavek na uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., je možné, aby pro nesplnění některého z předpokladů stanovených tímto zákonem byla žaloba zamítnuta jen vůči některému z více žalobců a aby vůči ostatním (naopak) bylo žalobě vyhověno; k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/98, či též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1567/2000. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž připomíná, že jedním z hodnotových východisek restitučních předpisů je i teze, podle níž je pouze na oprávněných osobách, aby v souladu se zásadou dispoziční zavčasu vznášely své restituční nároky, neboť i pro ně v kontextu restitučního procesu platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, a ze dne 14.
12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, nebo jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009). Tato východiska se pak prosadí nejen při prvotním vznesení restitučního nároku u povinné osoby či pozemkového úřadu, ale též při iniciování nového projednání věci soudem (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2446/2024, nebo ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1016/2025).
12. Ani případné odklizení či změna výroků, jimiž bylo vyhověno uplatněnému restitučnímu nároku ve vztahu k žalobci a/ (v návaznosti na argumentaci dovolatelů stran naplnění zákonných podmínek pro vyhovění žalobě ve vztahu k žalobci a/, či o možném přirůstání podílů), by dovolatelům nikterak v jejich postavení v přítomné věci neprospělo (žalobě by ve vztahu k nim tak jako tak vyhověno být nemohlo), když sami restituční nárok dle zákona č. 87/1991 Sb. (o jehož vypořádání se podanou žalobou žádá) včas neuplatnili. Za dané situace tak dovolatelům k podání dovolání proti těmto výrokům nesvědčí ani subjektivní legitimace (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 3076/2023).
13. K námitkám dovolatelů, že soud nesprávně posoudil i otázku možnosti „přirůstání“ podílů toliko pro úplnost dovolací soud připomíná, že dle ustálené rozhodovací praxe zákonná ustanovení ve znění „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ (viz § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či § 21 zákona č. 229/1991 Sb.), neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka (např. osobám uvedeným v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb.), patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Ani těmto závěrům judikatorní praxe se rozhodnutí odvolacího soudu nepříčí. V přítomné věci (v situaci, kdy v zákonem stanovené lhůtě uplatnila svůj restituční nárok včasně jen některá z oprávněných osob) soudy své rozhodnutí opřely o zjištění, že původním vlastníkem nárokovaných nemovitostí byl P. K. (event. byly ve vlastnictví veřejné obchodní společnosti G. K. a syn, jejímž jediným společníkem se po smrti svého otce stal P. K.), jehož jsou žalobci právními nástupci. Argumentují-li dovolatelé i tím, že byl do předmětu dovolávaného řízení chybně zahrnut majetek M. K., jenž svůj majetek „poslední vůlí ze dne 21. srpna 1939 převedl přímo na své vnuky F. K., T. K. a B. K. (otce/matku nástupců K.) rovným dílem, tzn. nepřešel na jeho syna P. K.“, nelze než uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Nad rámec Nejvyšší soud dodává, že se rozhodovací praxi nepříčí ani posouzení charakteru nárokovaných pozemků jako nezemědělských. Namítají-li dovolatelé, že předmětné pozemky mají zemědělský charakter, a tudíž se na ně vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb. (jsou součástí zemědělského fondu), lze i v tomto směru odkázat na judikaturu dovolacího soudu, podle níž působnost zákona č. 229/1991 Sb. se dle ustanovení § 1 a § 30 citovaného zákona vztahuje nejen na pozemky, jež jsou anebo v době přechodu na stát byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány a v katastru nemovitostí jsou označeny druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004, popřípadě také rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998), ale i na takové pozemky, které vzdor aktuálnímu stavu byly užívány k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství alespoň v době přechodu na stát (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015) s tím, že za obhospodařování lze považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9.
2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). V přítomné věci naopak odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že předmětné pozemky nebyly součástí zemědělského půdního fondu, tyto pozemky nebyly v době odnětí státem užívány k zemědělské činnosti, nýbrž jde (šlo) o nezemědělské nemovitosti, jež byly součástí areálu bývalé „K. cihelny“. Takto předestřená argumentace by nadto dovolatelům v přítomném řízení, v němž byl oprávněnou osobou (právní předchůdkyní žalobce a/) uplatněn nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., a do něhož dovolatelé přistoupili na straně žalobců, nikterak neprospěla – jde o argumentaci v poměrech této věci (ve vztahu k žalobou formulovanému nároku) protismyslnou, uplatňuje-li oprávněná osoba v řízení nárok na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. a zároveň tvrdí, že je věc požadovaná k vydání z působnosti tohoto zákona vyloučena.
15. Kritika dovolatelů stran zpochybnění posouzení charakteru k vydání požadovaných nemovitostí (namítají-li, že předmětné pozemky částečně vznikly z bývalých pozemků, které nebyly stavebními parcelami, či na nich nebyly evidovány trvalé stavby či domy), nese se pak také v rovině zpochybnění skutkových zjištění, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně nevystihuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.; v poměrech do 31. 12. 2012 např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Dle závěrů judikatury Nejvyššího soudu pak ani skutečnost, že např. oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem na vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nebo že uvedený nárok neuplatnila podle citovaného zákona, neznamená sama o sobě, že byl její nárok vyloučen z uplatnění podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., pokud tu jsou dány zákonem stanovené předpoklady k vydání nemovitosti podle tohoto zákona. Pravomocné rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby, kterou oprávněná osoba uplatnila nárok na vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., nezakládá překážku pravomocně rozhodnuté věci (rei iudicatae) v řízení o žalobě, kterou se oprávněná osoba domáhá u soudu rozhodnutí, že je vlastníkem stejné nemovitosti, podané podle zákona č. 229/1991 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021, či ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4021/2014).
17. K výtkám dovolatelů vystihujícím vady řízení (namítají-li, že rozsudek soudu prvního stupně je zmatečný a neefektivní, či vytýkají nepřipojení geometrických plánů k doručenému rozsudku), sluší se také připomenout, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
18. Proti výrokům I a IV až VII pak dovolatelé nikterak nebrojí. Nejvyšší soud snad toliko pro úplnost uvádí, že dovolání do výroku I rozsudku odvolacího soudu nebylo by ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96), přičemž přípustnost dovolání proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., nadto vylučuje také ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (výroky IV až VII rozsudku odvolacího soudu) je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobci b) – e) podané dovolání bylo odmítnuto, zatímco protistraně (žalované) v dovolacím řízení náklady nevznikly. 21. O návrhu na odklad právní moci (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) rozsudku odvolacího soudu v dovolání napadeném rozsahu podaným současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 22. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 7. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu