USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) E. N.
K., b) M. A. E. K., c) M. P. K., všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, za účasti: 1) J. H.,
zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská
202/19, 2) statutární město Brno, identifikační číslo osoby 449 92 785, se
sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, o znovuprojednání věci rozhodnuté
správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 93/2020, o
dovolání účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024,
č. j. 18 Co 84/2022-370, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník 1) je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
dovolacího řízení 7 740 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Vratislava Pěchoty, advokáta se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87.
III. Účastník 1) je povinen zaplatit účastníku 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 52 C 93/2020-257, Městský soud v
Brně (soud prvního stupně) rozhodl, že žalobce a) a účastník 1) jsou každý v
rozsahu id. 1/4, a žalobkyně b) a žalobce c) každý v rozsahu id. 1/8, vlastníky
specifikovaných pozemků (vymezených označeným geometrickým plánem) v
katastrálním území XY a nahradil v dotčeném rozsahu rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 6.
4. 2020, sp. zn. 1RP3253/2011-130754 3239/92, č. j. SPU 119539/2020
3239/92/101-RNP (výrok I); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi
účastníky řízení (výroky II až IV) a o náhradě nákladů státu (výrok V).
2. Rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 18 Co 84/2022-370, Krajský soud v
Brně (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I, jíž
bylo rozhodnuto o žalobě ve vztahu k účastníku 1) tak, že se žaloba odmítá
(výrok I bod a/), a v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o žalobě na určení
vlastnictví žalobců ve vztahu k parcelám parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY
(vymezeným specifikovaným geometrickým plánem) v katastrálním území XY tak, že
se žaloba zamítá (výrok I bod b/); v části výroku I, jíž bylo určeno
vlastnictví žalobců k parcele parc. č. XY (vymezené tam označeným geometrickým
plánem) v katastrálním území XY byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
(výrok I bod c/), ve výroku V změněn tak, že se náhrada nákladů řízení státu
nepřiznává (výrok I bod d/), a zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
3. Soudy takto v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen jako „o. s. ř.“),
rozhodly o žalobě, jíž se žalobci domáhali znovuprojednání věci týkající se
uplatněného restitučního nároku (vydání rozsudku, jenž by nahradil rozhodnutí
správního orgánu s tím, že žalobci budou spolu s účastníkem 1/ určeni
spoluvlastníky v žalobě označených pozemků v žádaných ideálních podílech), o
němž bylo rozhodnuto specifikovaným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu,
Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 6. 4. 2020, tak, že
oprávněné osoby (žalobci a účastník 1/) nejsou spoluvlastníky dotčených
pozemků, neboť je nelze vydat z důvodu jejich zastavěnosti ve smyslu § 11 odst.
1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud se přitom
zabýval i závěry, jež soud prvního stupně učinil ve vztahu k účastníku 1) – J.
H., kdy uvedl, že oprávněné osoby mají v předmětném řízení postavení
samostatných společníků, neboť hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl
projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi dle § 91 odst. 1 o.
s. ř., a že z povahy předmětného řízení vyplývá, že je vyloučeno, aby se
žalobci ujali aktivity i za ostatní účastníky správního řízení; dodal, že
uvedeným však není dotčeno účastenství dle části páté o. s. ř. Vzhledem k tomu,
že J. H. žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem v zákonem
stanovené lhůtě nepodal, odvolací soud žalobu ve vztahu k určení vlastnického
práva účastníka 1) odmítl.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník 1) – J. H. (dále i jen
„dovolatel“), dovolání. Naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237
o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení v
rozhodovací praxi dosud neřešené otázky procesního práva a odvolací soud se
rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formuluje
otázku, zda může soud v řízení dle části páté občanského soudního řádu založit
práva účastníka řízení, byť není žalobcem, ale k žalobnímu návrhu se připojí,
podporuje ho a v řízení tvrdí a prokáže, že byl napadeným rozhodnutím dotčen na
svých právech, či zda lze v takovém případě žalobu podle § 250g odst. 1 písm.
b) o. s. ř. odmítnout. Dotazuje se, zda v situaci, kdy je rozhodnutí správního
orgánu vydané v restituční věci vícero restituentů, postačí k nahrazení celého
takového rozhodnutí podání žaloby podle části páté toliko jedním z restituentů.
Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé a v rozporu s jeho legitimním
očekáváním, když odvolací soud věc posoudil odlišně než v několika
předcházejících obdobných případech. Dovolatel dále zpochybňuje i posouzení
překážek vydání nárokovaných pozemků (jejich zastavěnosti, či přináležitosti k
ucelenému areálu), když má za to, že se odvolací soud v tomto ohledu odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Žalobci podali k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíce jeho
odmítnutí.
6. Odmítnutí podaného dovolání navrhl ve svém vyjádření rovněž účastník
2).
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako
nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o.
s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že k doložení
svého oprávnění k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o. s. ř.
musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci
soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým,
byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o
věci bude znovu rozhodnuto soudem (§ 246 o. s. ř.). Posouzení otázky, zda
žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech rozhodnutím správního
orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena,
určena nebo zamítnuta, je přitom závěrem o věcné legitimaci, nikoliv závěrem o
účastenství v řízení. Tvrdí-li pak žalobce, že byl dotčen na svých právech, byť
je to z povahy věci vyloučeno, soud žalobu odmítne podle § 250g odst. 1 písm.
b) o. s. ř. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo
2672/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5678/2017).
13. Z judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že v řízení podle části
páté o. s. ř. mají žalobci postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o.
s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho
úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv (např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, ze dne
24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5922/2016).
14. Z dispoziční zásady ovládající občanské soudní řízení (tedy i řízení
podle části páté občanského soudního řádu) dále vyplývá mimo jiné, že věc, o
níž rozhodl správní orgán, smí být v řízení podle části páté občanského
soudního řádu rozhodnuta nejen v takovém rozsahu, v jakém o ní rozhodl správní
orgán, ale také v rozsahu vymezeném žalobcem. Soud tedy v řízení dle části páté
občanského soudního řádu projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal
projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem (§ 250f o. s. ř.).
Věc, o níž rozhodl správní orgán, tak smí být v řízení podle části páté
občanského soudního řádu rozhodnuta výhradně v rozsahu vymezeném žalobcem
(srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo
1885/2021, uveřejněné pod číslem 53/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozhodnutí v něm citovaná).
15. Jedním z hodnotových východisek restitučních předpisů je pak i teze,
dle níž je pouze na oprávněných osobách, aby – v souladu s dispoziční zásadou –
zavčasu vznášely své restituční nároky, neboť pro ně i v kontextu restitučního
procesu platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, a ze dne 14. 12. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 3750/2010, nebo jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4822/2009). Tato východiska se pak prosadí nejen při prvotním vznesení
restitučního nároku u povinné osoby či pozemkového úřadu, ale též při
iniciování nového projednání věci soudem v režimu části páté občanského
soudního řádu. I rozhodnutí, zda podá žalobu ve smyslu § 244 o. s. ř., náleží
příslušné oprávněné osobě a nemůže být namísto ní učiněno oprávněnými osobami
jinými (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo
2446/2024).
16. Odvolací soud se svým závěrem, že žalobci postrádali oprávnění
vyvíjet procesní aktivitu za ostatní účastníky správního řízení, a nemohli se
ani cítit zasaženi na svých právech rozhodnutím o nevydání spoluvlastnického
podílu na pozemcích účastníku 1/ (a nemohlo tak být vyhověno žalobě na určení
spoluvlastnického podílu na sporných pozemcích i v jeho prospěch) od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (výše nastíněné) nikterak neodchýlil. Lze
shrnout, že rozsah projednání věci v řízení dle části páté determinuje svým
dispozičním úkonem žalobce. Z povahy postavení žalobců v řízení dle části páté
o. s. ř. jako samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) plyne, že
procesní úkony jednoho z žalobců nemají dopad na procesní postavení ostatních.
Podání žaloby ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. toliko žalobci a) až c) tak
nemohlo (i s ohledem na připomenutou dispoziční zásadu) ovlivnit postavení
ostatních účastníků správního řízení, již znovuprojednání své věci soudem vůbec
nenavrhli (nemají-li v řízení podle části páté o. s. ř. dopad na procesní
postavení ostatních žalobců procesní úkony toliko jednoho z nich, tím spíše je
nemá podání žaloby ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. pouze některými účastníky
správního řízení). Iniciativa při uplatňování soukromých subjektivních práv
(mezi něž se řadí i restituční nároky) ve sporném řízení je totiž dána do rukou
účastníků, kteří v řízení hájí své právní zájmy, a jimž tudíž soud ochranu práv
nevnucuje, nevyvíjejí-li sami odpovídající procesní aktivitu (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4089/2010). I
rozhodnutí, zda podá žalobu ve smyslu § 244 o. s. ř., náleží příslušné
oprávněné osobě a nemůže být namísto ní učiněno oprávněnými osobami jinými (k
tomu opětovně srovnej i již shora cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5.
2025, sp. zn. 28 Cdo 2446/2024). Argumentuje-li dovolatel tím, že se k návrhu
žalobců „připojil“ a podporoval je, nelze než uvést, že podání jiných
účastníků, než žalobců předmět daného řízení modifikovat nemohou. Dovolatel
netvrdí, že by jeho podání mělo povahu samostatné žaloby, přičemž v daném
ohledu je nerelevantní i dovolatelem avizovaná (mimoprocesní) dohoda o
společném postupu, již nadto žalobci ve svém vyjádření k podanému dovolání
výslovně negují.
17. Domáhali-li se tak žalobci v přítomné věci vedle uspokojení
vlastního restitučního nároku toho, aby byly požadované pozemky vydány rovněž
do spoluvlastnictví účastníka 1), dožadovali se projednání věci v civilním
řízení v rozsahu, v němž nemohli být původním rozhodnutím správního orgánu
dotčeni na svých právech. Závěr odvolacího soudu, že žalobci postrádali
oprávnění vyvíjet procesní aktivitu za ostatní účastníky správního řízení (a
nemohli se proto ani cítit zasaženi na svých právech rozhodnutím o nevydání
spoluvlastnického podílu účastníku 1/) – jak uvedeno již výše – obstojí jako
souladný s judikaturou Nejvyššího soudu a odvolací soud postupoval korektně,
jestliže jejich žalobu v uvedené části odmítl podle § 250g odst. 1 písm. b) o.
s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28
Cdo 2672/2024, a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2744/2024, či jeho
usnesení ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4346/2017).
18. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v přítomné věci rozhodl v
rozporu s legitimním očekáváním, že není nezbytné, aby sám podával žalobu podle
§ 244 a násl. o. s. ř., sluší se připomenout, že existence legitimního
očekávání (chráněného mimo jiné i podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku) předpokládá stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý
problém. Naproti tomu ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně
[ani účastníkem 1) v této věci odkazovaný soubor nižších jednotek takových
rozhodnutí] podobně silnou právně významnou důvěru ve shodné řešení
předloženého problému nezakládá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022, nebo usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2023,
sp. zn. 28 Cdo 1346/2023, a ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3500/2023).
19. Vzhledem k uvedenému (když obstojí rozhodnutí odvolacího soudu o
odmítnutí žaloby ve vztahu k účastníku 1/ jako souladné s rozhodovací praxí) se
Nejvyšší soud již nezabýval dovolatelem vznášenou argumentací stran posouzení
otázky překážek pro vydání nárokovaných pozemků (jejich zastavěnosti či
existence areálu) oprávněným osobám, neboť zodpovězení této otázky se v právní
sféře dovolatele v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nemůže
příznivě projevit. Sluší se připomenout, že dovolání, které je mimořádným
opravným prostředkem, může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo
rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím
způsobena určitá újma na jeho právech, jež je odstranitelná zásahem dovolacího
soudu (tzv. subjektivní přípustnost dovolání; za všechny např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2374/2015, nebo ze dne 26.
11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2829/2020).
20. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady
přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny.
Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v
rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované
rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již
vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že proti rozhodnutí v části
týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně
vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
22. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání
účastníka 1) bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněných) žalobců, jež se
prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří
odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení v částce 7 440 Kč [srov. § 6
odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12.
2024], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§
13 odst. 4 advokátního tarifu). Náklady účastníka 2) představuje paušální
náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o
náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu
a podle § 89a exekučního řádu).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu