28 Cdo 881/2025

28 Cdo 881/2025-1427

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Sallerova výstavba Emporium II k. s., se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, identifikační číslo osoby: 27266303, zastoupena Ass. jur. Denisem Dieterem Riedigerem, usazeným evropským advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalovaným: 1) OK REST a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby: 60193344, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, 2) UNITED BAKERIES a. s., se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, identifikační číslo osoby: 28976231, zastoupena JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení částky 2.015.202,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 79/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2024, č. j. 72 Co 173/2024-1370, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 20.364,30 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 20 C 79/2010-1265, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2024, č. j. 20 C 79/2010-1297, uložil obchodní společnosti OK REST a. s. [dále „žalovaná 1)“], povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.106.943,- Kč s ve výroku I. specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované 1) zaplacení částky 3.182.241,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované 2) zaplacení částky 2.015.202,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení, a to žalované 1) k rukám její zástupkyně ve výši 367.269,- Kč, žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 336.336,- Kč a České republice ve výši 2.671,- Kč (výroky IV., V. a VI.). Dále žalované 1) uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 939,- Kč, jejichž výše bude určena samostatným usnesením (výrok VII.).

2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům II. až VI. rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 72 Co 173/2024-1370, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až VII. potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované 1) k rukám její zástupkyně ve výši 51.691,20 Kč a žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 40.365,60 Kč (výroky II. a III.).

3. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 10. 3. 2010 domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované 1) bezesmluvním užíváním žalobou konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které náleží do výlučného vlastnictví žalobkyně. Podáním ze dne 30. 8. 2013 pak žalobkyně navrhla, aby do řízení jako další účastník přistoupila žalovaná 2), požádala o připuštění změny žaloby a žalobní petit upravila tak, aby bylo zřejmé, čeho se po jednotlivých žalovaných domáhá; usnesením ze dne 2. 3. 2020, č. j. 20 C 79/2010-404, ve znění usnesení ze dne 25. 9. 2020, č. j. 20 C 79/2010-447, soud prvního stupně připustil, aby do řízení jako další účastnice na straně žalované přistoupila UNITED BAKERIES a. s., nynější žalovaná 2). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně navrhla přistoupení žalované 2) do řízení v době, kdy bylo řízení přerušeno, a tudíž k doručení žaloby žalované došlo až dne 11. 3. 2020. Konstatovaly, že žalobkyně nevyzvala žalovanou 2) ve smyslu ustanovení § 340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“ nebo též „zákon č. 513/1991 Sb.“), ke splnění dluhu a neposkytla jí tak přiměřenou lhůtu k plnění, pročež se pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení nestala splatnou. Dle názoru soudů nižších instancí žalobkyně výzvu k vydání bezdůvodného obohacení učinila prostřednictvím žalobního návrhu ze dne 30. 8. 2013, doručeného žalované dne 11. 3. 2020. Dospěly proto k závěru, že právo žalobkyně vyzvat žalovanou 2) k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků v období od 4. 1. 2010 do 31. 3. 2010 bylo promlčeno ve smyslu ustanovení § 390 ve spojení s ustanovením § 391 odst. 2 obch. zák., neboť uplynula čtyřletá promlčecí doba dle ustanovení § 397 obch. zák., v níž se žalobkyně mohla obrátit na žalovanou 2) s výzvou k plnění.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., V. a VI., a dále

proti akcesorickému výroku III.) podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).

5. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozhodnutí specifikovaných v bodě 18 odůvodnění tohoto usnesení) při řešení těchto otázek: a) má na běh promlčecí lhůty vliv to, zda byl úkon znamenající uplatnění práva u soudu, k tomuto soudu podán, anebo zda byl doručen účastníku řízení, vůči němuž tento úkon směřuje, b) má na běh promlčecí lhůty vliv to, že řízení, v němž byl tento nárok uplatněn, bylo následně krátce po jeho zahájení přerušeno. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že žaloba může nahradit výzvu k úhradě bezdůvodného obohacení, přičemž pro běh promlčecí doby učinit výzvu k plnění je rozhodující okamžik doručení žaloby soudu, nikoli účastníku řízení. Učinil-li proto odvolací soud závěr jiný, tj. že na běh promlčecí doby má vliv až doručení žaloby účastníku řízení, a nikoliv jen soudu, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

6. Dále má dovolatelka za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., pro existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Namítá, že k promlčení práva vyzvat k plnění nemohlo dojít, neboť i pokud by bylo relevantním okamžikem doručení žaloby účastníku řízení, je třeba zohlednit, že žalobkyně své právo uplatnila u soudu v zachované promlčecí době a k doručení žaloby žalované došlo po marném uplynutí promlčecí doby jen v důsledku přerušení řízení. Nadto upozorňuje, že přítomné řízení bylo přerušeno kvůli řízení o určení vlastnického práva, které zahájila samotná žalovaná 2).

7. Navrhuje, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná 2) se ve vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, který pokládá za správný a souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 10. 2024 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 10. 3. 2010 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolání žalobkyně není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.

12. Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 513/1991 Sb., popřípadě zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“); k tomu srovnej ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

13. Podle ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán.

14. Podle ustanovení § 391 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec první). U práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného (odstavec druhý).

15. Předmětem promlčení podle úpravy v zákoně č. 513/1991 Sb. jsou všechna práva z obchodních závazkových vztahů, s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, jak výslovně určuje ustanovení § 387 odst. 2 obch. zák., a není rozhodné, zda právo vyplývá ze smlouvy nebo ze zákona. Práva, na která se promlčení vztahuje, mohou být různého druhu. Jde o práva na určité plnění, a to jak peněžité, tak i nepeněžité, nebo o právo uskutečnit právní úkon (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2076/2013, jenž je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).

16. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom ustálena v závěru, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle ustanovení § 563 obč. zák., respektive § 340 odst. 2 obch. zák.; teprve výzvou k plnění se tak dluh z bezdůvodného obohacení stává splatným a dlužník je povinen splnit jej prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.

10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3232/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2356/2022, ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2045/2022, a ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2932/2024; případně přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 736/2006, v němž bylo zdůrazněno, že pravidlo upravené v ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. platí pro všechny obchodní závazkové vztahy, tedy i pro ty, které nevznikly ze smlouvy).

Forma výzvy k plnění není přitom předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v ustanovení § 34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5313/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4964/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2506/2018). Za kvalifikovanou výzvu ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu považuje rovněž žalobu, a to v rozsahu, v jakém v ní byl požadavek vyčíslen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5099/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013).

17. Rozhodovací praxe i literatura se pak shodují na tom, že hmotněprávní jednání (úkon), které učiní účastník řízení vůči soudu, není vůči ostatním účastníkům účinné již ode dne, kdy podání došlo soudu, nebo od okamžiku, kdy bylo projeveno při jednání nebo jiném soudním roku, nýbrž teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; v případě, že ostatní účastníci nebyli přítomni jednání nebo jinému roku, při němž bylo učiněno ústně, je takové hmotněprávní jednání (úkon) účinné vůči jím dotčenému účastníku od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl jinak, např. doručením písemného (elektronického) podání soudem, písemným (elektronickým) sdělením soudu, doručením opisu protokolu u jednání nebo přepisu obrazového nebo zvukově obrazového záznamu, oznámením při příštím jednání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1992/2014, a ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3057/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 918/2013, a ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1239/2016; z komentářové literatury viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k § 41-§ 41b, marg. č. 5, nebo Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, komentář k § 563).

18. V poměrech posuzované věci žalobkyně vůči žalované 2) uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení, u něhož doba splatnosti není stanovena právním předpisem, určena rozhodnutím ani sjednána dohodou mezi stranami. Za těchto okolností nastává splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník [žalovaná 2)] věřitelem (žalobkyní) o plnění požádán. I když lze pochopitelně vtělit výzvu k plnění do žaloby či její změny, je nezbytné rozlišovat účinek doručení takové žaloby (či její změny) soudu, kterým je stavení promlčecí lhůty k uplatnění nároku (na vydání bezdůvodného obohacení) a účastníku řízení (dlužníku), jenž se ze žaloby dozvídá, že je k plnění z titulu bezdůvodného obohacení vyzván, čímž věřitel přivodí splatnost dluhu. Nebyla-li tedy žalovaná 2) žalobkyní vyzvána před podáním učiněným vůči soudu prvního stupně dne 30. 8. 2013 ke splnění dluhu z bezdůvodného obohacení, bylo třeba za kvalifikovanou upomínku (žádost věřitele o plnění) považovat právě žalobu ze dne 30. 8. 2013, jejíž účinky ovšem nastaly až jejím doručením dne 11. 3. 2020. Jestliže žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v období od 4. 1. 2010 do 31. 3. 2010, pak není nikterak nepřiměřený či snad s rozhodovací praxí dovolacího soudu rozporný závěr odvolacího soudu, že již v této době žalobkyni počala plynout promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, respektive i k uplatnění práva uskutečnit právní úkon [vyzvat žalovanou 2) k plnění].

19. Bez vlivu na možnost učinit hmotněprávní úkon (výzvu k plnění) je přitom okolnost, že řízení v nyní projednávané věci bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2011, č. j. 20 C 79/2010-58, přerušeno dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a o jeho pokračování dle ustanovení § 111 odst. 2 o. s. ř. pak bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2019, č. j. 20 C 79/2010-380. Samotné přerušení řízení, byť v trvání po dobu téměř osmi let, mělo vliv na běh procesních lhůt upravených v občanském soudním řádu (tyto lhůty po dobu přerušení řízení neběžely), avšak nikoliv na plynutí lhůt hmotněprávních. Žalobkyně vyzvala žalovanou 2) k vydání bezdůvodného obohacení až v rámci žaloby doručené soudu dne 30. 8. 2013, přičemž již v té době byla seznámena se skutečností, že řízení je již téměř dva roky přerušeno. Žalobkyni přitom nic nebránilo v tom, aby žalovanou 2) vyzvala k plnění z titulu bezdůvodného obohacení samostatným podáním. Podle soudy učiněných skutkových zjištění ani podle obsahu spisu zde nebylo žádných překážek objektivní povahy či jiných vážných důvodů, jež by žalobkyni bránily obrátit se s výzvou k plnění přímo na žalovanou 2), neboť tím by se výzva k plnění bezpečně dostala do její dispoziční sféry (viz judikatura v bodě 16. odůvodnění tohoto usnesení). Se zřetelem na procesní okolnosti případu by byl takový postup žádoucí a souladný se zásadou vigilantibus iura scripta sunt („Právo přeje bdělým“), jíž ovšem žalobkyně nedbala. Nesprávně a bez rozumných důvodů spoléhala na to, že účinek podané žaloby u soudu projevující se ve stavení promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení se v přerušeném soudním řízení vztahuje, byť by počátek jejich plynutí jinak spadal ve stejný okamžik, i na běh jiných hmotněprávních lhůt (k učinění právního úkonu).

20. K argumentaci dovolatelky rozdílnou rozhodovací praxí odvolacího soudu představovanou v poměrech shodných účastnic řízení při posuzovaní obdobného nároku na vydání bezdůvodného obohacení za různá období na straně jedné dovoláním dotčeným rozsudkem a na straně druhé rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024, č. j. 16 Co 158/2024-931, jímž byl žalobkyni vůči žalované 2) částečně nárok na vydání bezdůvodného obohacení za týchž skutkových a procesních okolností přiznán, sluší se uvést, že je bez jakéhokoliv významu v situaci, kdy posléze uvedený rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 28 Cdo 3048/2024-979, zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

21. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

22. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované 2) vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, je žalobkyně povinna tyto náklady v celkové částce 20.364,30 Kč žalované 2) nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 16.380,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované 2) je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3.534,30 Kč.

23. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované 2), který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 11. 6. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu