29 Cdo 4364/2016-1768
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a/ Ing. Karla Kuny, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ
562 01, jako insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., identifikační
číslo osoby 27473261, a b/ Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o., se sídlem v
Čadci, Hurbanova 208/62, PSČ 022 01, Slovenská republika, identifikační číslo
45533075, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem, se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovaným 1/ V. H.,
zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova
547, PSČ 530 02, 2/ P. S., zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se
sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, 3/ Mgr. Petru
Stejskalovi, LL. M., advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16,
PSČ 500 03, jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s.,
identifikační číslo osoby 00174131, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem,
advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, 4/ obci
Brněnec, se sídlem v Brněnci, Moravská Chrastová 77, identifikační číslo osoby
276464, zastoupené Mgr. Lucií Šimáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1,
Václavské náměstí 834/17, PSČ 110 00, 5/ České republice - České správě
sociálního zabezpečení, Krajské správě sociálního zabezpečení pro Pardubický
kraj, se sídlem v Pardubicích, U Stadionu 2729, PSČ 530 02, a 6/ T. J.,
zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Revoluční 655/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 79.990,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 183/2007, o dovolání
žalobce a/ proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 12. dubna 2016, č. j. 22 Co 577/2009-1704, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 12. dubna 2016, č. j. 22 Co 577/2009-1704, se zamítá v
rozsahu, v němž odvolací soud tímto rozsudkem zamítl žalobu co do povinnosti
třetího žalovaného zaplatit žalobci a/ úrok z prodlení za dobu od 12. září 2007
do 27. září 2007.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze
dne 12. dubna 2016, č. j. 22 Co 577/2009-1704, se mění takto:
1/ Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. března 2009, č. j. 7 C
183/2007-558, se ve vztahu mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným v bodě I. výroku
potvrzuje – s výjimkou týkající se úroku z prodlení za dobu od 12. září 2007 do
27. září 2007 – v tom znění, že třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/
do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 79.990,50 Kč s příslušenstvím
tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 28. září 2007 do 31. prosince
2007 ve výši 9,75 %, za dobu od 1. ledna 2008 do 30. června 2008 ve výši 10,50
%, za dobu od 1. července 2008 do 31. prosince 2008 ve výši 10,75 %, za dobu od
1. ledna 2009 do 30. června 2009 ve výši 9,25 %, za dobu od 1. července 2009 do
31. prosince 2009 ve výši 8,50 %, za dobu od 1. ledna 2010 do 30. června 2010
ve výši 8,00 %, za dobu od 1. července 2010 do 30. června 2012 ve výši 7,75 %,
za dobu od 1. července 2012 do 31. prosince 2012 ve výši 7,50 %, za dobu od 1.
ledna 2013 do 31. prosince 2017 ve výši 7,05 %, za dobu od 1. ledna 2018 do 30.
června 2018 ve výši 7,50 %, za dobu od 1. července 2018 do 31. srpna 2018 ve
výši 8,00 %, a za dobu od 1. září 2018 do zaplacení s ročním úrokem ve výši,
která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v
procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k
prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí.
2/ Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ do 3 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 86.553,60 Kč, k rukám zástupkyně
žalobce a/.
3/ Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ do 3 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 47.880 Kč k rukám
zástupkyně žalobce a/.
III. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ do 3 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566 Kč k
rukám zástupkyně žalobce a/.
[1] Žalobce [ANIDOR s. r. o. (dále též jen „společnost A“)] se žalobou podanou
11. září 2007 domáhal po žalovaných (1/ V. H., 2/ P. S., 3/ Mgr. Petru
Stejskalovi, LL. M., jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., 4/ obci Brněnec, 5/ České republice - České správě sociálního zabezpečení,
Krajské správě sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj a 6/ T. J.) společně
a nerozdílně zaplacení částky 79.990,50 Kč s příslušenstvím tvořeným
specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 12. září 2007 do zaplacení. [2] Žalobu (z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody) odůvodnil tím, že
první žalovaný (jako tehdejší správce konkursní podstaty úpadce) v rámci
zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce uzavřel (jako prodávající) se
společností Darren, s. r. o. (dále jen „společnost D“) [jako kupujícím] 1. (respektive 2.) června 2005 smlouvu o prodeji úpadcova podniku (dále též jen
„smlouva o prodeji podniku“). Společnost D (jako prodávající) smlouvou o
prodeji části podniku prodala část takto nabytého podniku 1. (respektive 2.)
června 2005 žalobci (jako kupujícímu). První žalovaný (poté, co 12. září 2005
odstoupil od smlouvy o prodeji podniku) zabavil finanční hotovost nacházející
se v pokladně žalobce (zahrnul ji do prostředků úpadce), aniž ji sepsal do
konkursní podstaty úpadce. Úpadce (respektive třetí žalovaný) se tak bezdůvodně
obohatil na úkor žalobce. Vzhledem k neutěšenému stavu konkursní podstaty již
vrácení těchto peněz (z konkursní podstaty) není možné (je zřejmé, že nemůže
dojít k uspokojení žalobcovy pohledávky), čímž žalobci vznikla škoda, za kterou
odpovídají bývalý správce konkursní podstaty úpadce (první žalovaný) i současný
správce konkursní podstaty úpadce. Ostatní žalovaní pak odpovídají žalobci za
vzniklou škodu tím, že jako členové věřitelského výboru nepostupovali při
výkonu funkce s odbornou péčí (nic neučinili a naopak schvalovali protiprávní
jednání správce konkursní podstaty, jehož výsledkem bylo prohospodaření
úpadcových prostředků). Vůči P. S., se žaloba podává jednak proto, že odpovídá
za škodu (jako druhý žalovaný), jednak proto, že (jako třetí žalovaný) je
(současným) správcem konkursní podstaty úpadce. [3] Rozsudkem ze dne 13. března 2009, č. j. 7 C 183/2007-558, Okresní soud ve
Svitavách (dále též jen „okresní soud“):
1/ Vyhověl žalobě ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovanému (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení téže částky i
po druhém, čtvrtém, pátém a šestém žalovaném (bod II. výroku). 3/ Uložil prvnímu a třetímu žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci
rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 31.324 Kč a k rukám zástupce
žalobce částku 38.993,53 Kč, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v
rozsahu tohoto plnění povinnost druhému z nich (bod III. výroku). 4/ Uložil žalobci nahradit druhému, čtvrtému a šestému žalovanému vyčíslené
náklady řízení (body IV. až VI. výroku). 5/ Určil, že pátý žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod VII. výroku).
6/ Uložil prvnímu a třetímu žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci
rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 657 Kč, s tím, že plněním jednoho z
žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhému z nich (bod VIII. výroku). [4] Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k těmto závěrům:
1/ K 12. (respektive) 13. září 2005 se v pokladně žalobce nacházela částka
79.990,50 Kč, tvořená převážnou měrou vklady společníků (jednatelky Nikolety
Gaškové). Ta do pokladny vložila v době od 1. června 2005 do 12. září 2005
částku 440.000 Kč, v době těsně před odstoupení od smlouvy dne 31. srpna 2005
částku 50.000 Kč a 7. září 2005 částku 100.000 Kč. Po tomto posledním vkladu
nevyplývá z pokladní knihy žádná podstatnější položka, kterou by se zvýšil
zůstatek ze „zdrojů výrobní činnosti“ žalobce; převážná část položek je naopak
záporných. 2/ Tento zůstatek (79.990,50 Kč) nebyl žalobci vydán po odstoupení od smlouvy o
prodeji podniku a z dokazování vyplynulo, že jej správce konkursní podstaty měl
použít na úhradu dlužné energie za měsíc srpen 2005. 3/ Podstatné (však) není, nač správce konkursní podstaty zůstatek použil, nýbrž
to, že jej převzal a nevydal žalobci. 4/ Z výpisu z účtu úpadce (z vkladů na účet z 30. září 2005) vyplývá, že částka
zhruba odpovídající žalované částce byla vložena na úpadcův účet a neexistují
(nebo alespoň nebyly předloženy) žádné doklady úpadce o původu těchto peněz. Lze proto připustit, že jde právě o větší část zůstatku žalobcovy pokladny; ani
to však není podstatné pro rozhodnutí ve věci. 5/ Podstatné je, že tyto peníze se nacházely ke dni odstoupení od smlouvy o
prodeji podniku v pokladně žalobce, jemuž nebyly vydány. 6/ Kdyby předmětné peněžní prostředky byly řádně sepsány do konkursní podstaty,
byla by opodstatněná argumentace žalovaných, že by se žalobce měl domáhat
„vydání peněz“ vylučovací žalobou. Soud ale dovodil, že k soupisu peněžních
prostředků do konkursní podstaty úpadce nedošlo. Odpovědnost za tento
nesprávný postup nese první žalovaný jako tehdejší správce konkursní podstaty
úpadce. 7/ Uzavřel-li soud, že peněžní prostředky nebyly řádně sepsány do konkursní
podstaty, a přesto v ní byly spotřebovány, pak se konkursní podstata obohatila
na úkor žalobce; třetí žalovaný byl proto (jako současný správce konkursní
podstaty úpadce) zavázán k zaplacení bezdůvodného obohacení s tím, že plněním
prvního žalovaného (který odpovídá za nesprávný postup) nebo třetího žalovaného
zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich. 8/ Současný správce konkursní podstaty úpadce postupoval po svém jmenování do
funkce v souladu s platnou právní úpravou; ve velmi krátké době připravil a
zrealizoval nový prodej podniku a nelze mu klást za vinu skutečnosti vzniklé
před jeho jmenováním do funkce. Proto soud zamítl žalobu proti druhému
žalovanému a proti třetímu žalovanému jí vyhověl jen z titulu odpovědnosti
konkursní podstaty za bezdůvodné obohacení. 9/ Odpovědnost tvrzenou žalobcem u ostatních žalovaných z titulu jejich
členství ve věřitelském výboru soud nedovodil.
[5] Proti rozsudku okresního soudu podali včasná odvolání žalobce (proti bodům
II. a IV. až VII. výroku), první a třetí žalovaný (proti bodům I., III. a VIII. výroku) a druhý žalovaný (proti bodu IV. výroku). [6] V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích k návrhu žalobce rozhodl usnesením ze dne 4. května 2010, č. j. 22
Co 577/2009-724, podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), že namísto dosavadního žalobce bude v
řízení ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému pokračováno
jako s novým žalobcem se společností Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. (dále
též jen „společnost AB“). [7] Odvolací soud pak na základě podaných odvolání rozsudkem ze dne 15. března
2012, č. j. 22 Co 577/2009-1573, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. března 2012, č. j. 22 Co 577/2009-1588:
1/ Změnil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku tak, že žalobu zamítl i v
rozsahu, ve kterém se původní žalobce (nyní žalobce a/) domáhal zaplacení
žalované částky i po prvním a třetím žalovaném (první výrok). 2/ Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu II. výroku (druhý výrok), a to již
ve vztahu ke společnosti AB (nynější žalobce b/). 3/ Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu (třetí
a čtvrtý výrok). [8] Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že
důvodná jsou pouze odvolání prvního a třetího žalovaného. Přitom dospěl k
následujícím závěrům:
1/ Okresnímu soudu lze přitakat v závěru, že kdyby dotčené prostředky nebyly
sepsány v konkursní podstatě, pak by vylučovací žaloba skutečně nebyla možná (a
přicházela by v úvahu žaloba na plnění - o zaplacení peněžité částky). Oproti
okresnímu soudu však odvolací soud uzavřel, že (i) na základě aktualizace
soupisu konkursní podstaty, provedené k 7. říjnu 2005, byly uvedené prostředky
správcem konkursní podstaty řádně sepsány do konkursní podstaty úpadce. 2/ Předmětem opětovného soupisu konkursní podstaty byl podnik coby věc hromadná
[§ 5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)], takže prakticky není myslitelné, aby soupis podniku obsahoval každou
nejmenší položku (což platí i pro peněžní prostředky). Takový majetek je přitom
sepisován v různé době (v návaznosti na to, kdy jej správce konkursní podstaty
objevil) a soupis může doznat změn. Tak tomu bylo i v této věci, kdy správce
konkursní podstaty úpadce sepsal k 7. říjnu 2005 peněžní prostředky v pokladně
a na bankovních účtech. 3/ Žalobce a/ tak byl legitimován k podání vylučovací žaloby (bez ohledu na to,
zda k tomu byl vyzván konkursním soudem), což neučinil a podal žalobu na plnění
opřenou o „závazkové“ důvody. Tato žaloba je však nepřípustná, neboť obchází
hmotněprávní úpravou uvažovaný procesní prostředek ochrany práva osoby, která
má k věci právo nepřipouštějící její soupis, v podobě vylučovací žaloby. Žaloba
o vydání bezdůvodného obohacení tak vůči (současnému) správci konkursní
podstaty úpadce (třetímu žalovanému) nemůže obstát.
4/ Závěr ad 2/ však předurčuje (vzhledem k závěru o řádném soupisu peněžních
prostředků a možnosti shora nastíněné obrany cestou vylučovací žaloby) rovněž
neúspěch žaloby o náhradu škody vůči ostatním žalovaným. U nich se jinak bylo
možno ztotožnit i se správnými skutkovými a právními závěry okresního soudu o
nedostatku průkazu porušení jakékoli právní povinnosti a ostatních
hmotněprávních předpokladů odpovědnosti za škodu. Lze dodat, že vzhledem k
přijatým závěrům bylo nadbytečné se zabývat některými dalšími argumenty
procesní obrany žalovaných (mimo jiné též dohodou o narovnání ze dne 19. prosince 2007). [9] Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. března 2012, ve znění usnesení
ze dne 23. března 2012, podali dovolání oba žalobci. Rozsudkem ze dne 31. srpna
2015, č. j. 29 Cdo 2515/2012-1658 [který je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího
soudu], pak Nejvyšší soud rozhodl o těchto dovoláních tak, že:
1/ Odmítl dovolání žalobce b/ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech dovolacího
řízení mezi tímto žalobcem a žalovanými (body V. a VI. výroku). 2/ Zamítl dovolání žalobce a/ v rozsahu, v němž se týkalo prvního žalovaného
(bod II. výroku), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení mezi tímto žalobcem a
prvním žalovaným (bod IV. výroku). 3/ Zrušil rozsudek odvolacího soudu ve znění výše označeného usnesení v měnícím
zamítavém výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení před
soudy obou stupňů mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (bod III. výroku). [10] Jako s žalobcem a/ přitom Nejvyšší soud již jednal s Ing. Karlem Kunou
(dále jen „K. K.“), jako insolvenčním správcem společnosti A, jenž se stal
účastníkem řízení 13. května 2015 postupem podle § 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). [11] Nejvyšší soud argumentoval ve vztahu k otázkám otevřeným dovoláním žalobce
a/ následovně:
1/ Jak Nejvyšší soud rozvedl již při posuzování přípustnosti dovolání
dovolatele b/, závěr, že smlouva, kterou ohledně úpadcova podniku uzavřel první
žalovaný (jako prodávající) se společností D (jako kupujícím) 1. (respektive
2.) června 2005, byla platně uzavřenou smlouvou o prodeji úpadcova podniku,
přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo
2323/2007, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura
(Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 6 [ústavní
stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 516/2007, které je (stejně jako další rozhodnutí
Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Ústavního soudu],
na který v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit
ani pro poměry této věci. Z rozsudku se též podává, že tehdejší správce
konkursní podstaty úpadce (první žalovaný) od smlouvy o prodeji podniku účinně
odstoupil proto, že kupující (společnost D) porušil povinnost doplatit včas a
řádně kupní cenu.
Dovolací námitka, že uvedená smlouva nebyla platnou smlouvou o prodeji úpadcova
podniku, tak zjevně důvodná není. 2/ Podle skutkových závěrů okresního soudu (jež odvolací soud potud převzal)
peněžní prostředky, o něž se vede spor, nacházející se v pokladně, jež měla
patřit původnímu žalobci, byly spotřebovány bezprostředně poté, co první
žalovaný odstoupil 12. září 2005 od smlouvy o prodeji podniku (na úhradu dlužné
energie za měsíc srpen 2005). V takové situaci lze ovšem s dovolatelem a/
souhlasit v tom, že závěr odvolacího soudu, že odpovídajícím prostředkem
nápravy pro společnost A byla vylučovací žaloba, odporuje závěrům, jež k
možnosti takového postupu ohledně peněz zformuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněném pod číslem 85/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 27. dubna 2012,
sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněném pod číslem 111/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Závěr, že peněžní prostředky, o něž se konkursní
podstata obohatila plněním třetí osoby po prohlášení konkursu na majetek
dlužníka a ohledně kterých nejsou splněny předpoklady pro podání vylučovací
žaloby, lze vymáhat (po konkursní podstatě reprezentované správcem konkursní
podstaty) jako pohledávku za podstatou žalobou o splnění povinnosti (žalobou o
jejich zaplacení), pak Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 25. listopadu
2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
7, ročník 2011, pod číslem 106. Dovolání je proto potud důvodné. 3/ S dovolatelem a/ lze obecně souhlasit v tom, že pro posouzení, zda ze
skutkových zjištění odvolacího soudu lze odvodit po stránce právní závěr, že
předmětné peněžní prostředky byly sepsány (k 7. říjnu 2005) do konkursní
podstaty úpadce, jsou určující judikatorní závěry, jež Nejvyšší soud
zformuloval k náležitostem soupisu v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29
Odo 268/2003, uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 19/2006“). Tam Nejvyšší soud uzavřel, že soupis majetku
konkursní podstaty úpadce musí vedle označení sepisovaného majetku způsobem
umožňujícím jeho identifikaci a jeho ocenění obsahovat i důvod soupisu, jakož i
údaj o tom, kdy byla příslušná položka sepsána; ze soupisu má být také patrno,
kdy (a z jakého důvodu) správce konkursní podstaty příslušnou položku ze
soupisu vyloučil, případně kdy příslušná položka soupisu opustila majetek
podstaty v důsledku svého zpeněžení [§ 18 a § 18a zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)]. V pochybnostech o době soupisu
příslušné položky se má za to, že dotčený majetek byl sepsán dne, kdy správce
konkursní podstaty tuto skutečnost oznámil konkursnímu soudu. Nejvyšší soud
nicméně dodává, že v jednom ze svých dalších rozhodnutí (jež vychází z R
19/2006) též vysvětlil, že jsou-li pochybnosti o tom, jaký majetek zařadil
správce konkursní podstaty do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, je
třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v
ustanovení § 35 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“). Teprve tehdy, není-li možné ani provedeným výkladem zjistit,
jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v dané části nemá
soupis žádné právní účinky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010,
sp. zn. 29 Cdo 1003/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2010, pod číslem 139). Odvolací soud v mezích právního posouzení této otázky přiléhavě vystihl, že
peněžní prostředky byly po 12. září 2005 (poté, co první žalovaný odstoupil od
smlouvy o prodeji podniku) převzaty do konkursní podstaty úpadce (lhostejno,
zda v konečném důsledku právem) jako součást úpadcova podniku [v konkursní
podstatě znovu sepsaného po 12. září 2005 poté, co společnost D v červnu 2005
(ještě v den koupě) vytvořila z úpadcova podniku 3 organizační složky, které
prodala (aniž předtím za podnik sama zaplatila zbytek kupní ceny) společnosti
A]. Úsudek, podle kterého skutková zjištění odvolacího soudu dovolují uzavřít, že
peněžní prostředky byly k 7. říjnu 2005 sepsány (odděleně) v konkursní podstatě
úpadce, je s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu a dovolání
potud není důvodné. Ve světle závěrů, jež činí nesprávným úsudek odvolacího
soudu, že odpovídajícím prostředkem nápravy pro společnost A byla žaloba o
vyloučení peněžních prostředků ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce,
jde nicméně o úsudek, jenž se může projevit jen při úvaze o správnosti postupu
prvního žalovaného (v režimu § 8 odst. 2 ZKV). [12] Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu podanou žalobcem a/
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 3611/15. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu podanou žalobcem b/ odmítl
Ústavní soud usnesením ze dne 24. května 2016, sp. zn. III. ÚS 3545/15. [13] Rozsudkem ze dne 12. dubna 2016, č. j. 22 Co 577/2009-1704, odvolací soud:
1/ Změnil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku ve vztahu mezi žalobcem a/
a třetím žalovaným tak, že žalobu zamítl i vůči třetímu žalovanému (první
výrok). 2/ Uložil žalobci a/ zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.880,60 Kč (druhý výrok). 3/ Uložil žalobci a/ zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.566 Kč (třetí výrok). [14] Odvolací soud především poukázal na závěry Nejvyššího soudu (z rozsudku ze
dne 31. srpna 2015) reprodukované výše v odstavci [11], dále zdůraznil vázanost
právními názory Nejvyššího soudu, načež – vycházeje z ustanovení § 27a ZKV, §
351 odst. 1 obch. zák. a § 457 obč. zák. – shledal odvolání třetího žalovaného
důvodným, argumentuje takto:
[15] Skutkový stav nedoznal oproti předchozímu rozsudku odvolacího soudu
žádných změn, a odvolací soud nepovažoval za nutné jej jakkoli doplňovat. [16] Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je
úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní
závazkové vztahy, jelikož obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení
neupravuje (srov. § 1 odst. 2 obch. zák.).
Jak uvedl Ustavní soud např. ve svém
nálezu sp. zn. I. ÚS 383/05 (jde o nález ze dne 10. října 2007, uveřejněný pod
číslem 156/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu):
„Z dikce ustanovení § 457 obč. zák. jednoznačně plyne, že je-li smlouva
neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy
vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost
tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Ty mají vůči sobě
vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona
vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na
sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J. Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.:
Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 820). Z
toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní nebo pasivní
legitimaci) z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou
stranách.“
Shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1136/2006 (jde o
rozsudek ze dne 11. prosince 2008) nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33
Odo 1615/2006 (jde o rozsudek ze dne 29. ledna 2009). [17] Vdaném případě z dokazování vyplynulo, že společnost A provozovala v
areálu v Brněnci činnost pouze v souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji
části podniku se společností D, která celý podnik předtím koupila od správce
konkursní podstaty úpadce (k tomu srov. i datum vzniku společnosti A, tj. 28. duben 2005). [18] Tato smlouva o prodeji části podniku byla shledána absolutně neplatnou, proto
jejím účastníkům (a nikomu jinému) vznikla vzájemná restituční povinnost. K
provozování své činnosti pak společnost A používala i tzv. pokladnu, tj. peněžní prostředky v hotovosti uložené na příslušném místě v areálu v Brněnci. Z provedeného dokazování tato skutečnost zcela nepochybně vyplynula, jak
konstatoval i Nejvyšší soud. Je tedy zřejmé, že prostředky uložené v této
pokladně, ať již byl jejich původ jakýkoli, byly určeny k provozování této
činnosti. Prostředky v pokladně byly poté sepsány do konkursní podstaty úpadce
jako součást podniku úpadce (po odstoupení tehdejšího správce konkursní
podstaty úpadce od smlouvy o prodeji podniku se společností D). Tomuto závěru
pak zcela odpovídá i skutečnost, že společnost D se vylučovací žalobou vůči
správci konkursní podstaty úpadce domáhala v rámci požadavku na vyloučení
podniku mj. vyloučení peněžních prostředků v pokladně. [19] Sporem dotčené finanční prostředky a finanční prostředky, které byly
předmětem shora označeného řízení o vylučovací žalobě, byly tedy řešeny stejným
aktualizovaným soupisem ke dni 7. října 2005; představují tytéž peníze. Je
proto otázkou, z jakého důvodu k těmto prostředkům uplatňovala v řízení o
vylučovací žalobě vlastnické právo společnost D (za podpory žalobce a/ jako
vedlejšího účastníka řízení) a posléze se téhož peněžitého plnění domáhá
žalobce a/ (řízení v této věci bylo zahájeno až 12. září 2007, tj. již po
převážně zamítavém rozhodnutí soudů ve věci excindační žaloby).
Z uvedeného je
tak patrna účelovost zvoleného postupu, kdy poté, co společnost D neuspěla, se
plnění začala domáhat osobně a majetkově propojená společnost (žalobce a/). [20] Odvolací soud tudíž uzavírá, že třetí žalovaný není pasivně legitimován k
vydání peněžních prostředků, uložených společností A v pokladně v souvislosti s
provozováním podniku v areálu v Brněnci. Tyto prostředky si měly vypořádat
společnosti A a D při vypořádání vztahů vzniklých z absolutně neplatné smlouvy
o prodeji části podniku. [21] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu z 12. dubna 2016 podal
dovolání žalobce a/. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatel ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně má jít o
otázku:
a/ Vypořádání účastníků neplatné smlouvy. b/ Pasivní legitimace správce konkursní podstaty k zaplacení (vydání) peněžních
prostředků, sepsaných třetí osobě do konkursní podstaty úpadce. c/ Vlivu odstoupení od smlouvy účastníkem smlouvy (správcem konkursní podstaty
úpadce) na osobu, která nebyla účastníkem smlouvy. d/ Vydání překvapivého rozhodnutí, aniž by dovolatel byl poučen o odlišném
právním názoru odvolacího soudu. [22] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [23] a/ K vypořádání účastníků neplatné smlouvy. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jak odvolací soud dovodil, že smlouva o
prodeji části podniku uzavřená mezi společností A a společností D je neplatná. Lze se pouze domnívat, že odvolací soud tento závěr patrně převzal z rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č. j. 10 Cmo 57/2010-436, který ale
zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 29 Cdo
460/2011-508. Nejvyšší soud ale přitakal odvolacímu soudu v závěru o
neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku proto, že předmětem prodeje nebyla
samostatná organizační složka podniku. Předmětem převodu nebyly žádné peněžní
prostředky ani pokladna, takže společnost A neměla důvod vypořádávat hotové
peníze se společností D. [24] b/ K pasivní legitimaci správce konkursní podstaty. Podle skutkových zjištění peněžní prostředky ve vlastnictví společnosti A
nezabavila společnost D a nebyly ani předmětem převodu (plněním) smlouvy o
prodeji části podniku (takže se na ně nevztahuje vypořádání z neplatné
smlouvy). Částku 79.999,50 Kč zabavil správce konkursní podstaty úpadce a
bezdůvodně se o ni obohatila konkursní podstata úpadce, která je povinna je
vydat. Správce konkursní podstaty úpadce je proto ve sporu pasivně věcně
legitimován. [25] c/ K účinkům odstoupení od smlouvy na třetí osobu. Odstoupení od smlouvy má vždy účinky pouze mezi smluvními stranami – účastníky
smlouvy a nemá však vliv na třetí subjekty (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. dubna 2013 sp. zn. 32 Cdo 2300/2012).
Odstoupení od smlouvy o
prodeji podniku tak nemá vliv na společnost A. [26] d/ K překvapivosti rozhodnutí. Potud dovolatel namítá, že v závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace
třetího žalovaného je napadené rozhodnutí tzv. překvapivým rozhodnutím, když
jde o závěr, k němuž odvolací soud neposkytl dovolateli možnost skutkově a
právně argumentovat a jímž nebylo v předchozích fázích řízení argumentováno. Potud dovozuje rozpor např. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, ze
dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013. [27] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. [28] Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených otázek je
napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. [29] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním –
zabýval především správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[30] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [31] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. [32] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
zákona o konkursu a vyrovnání, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a
zákona č. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“):
§ 31 (ZKV)
(…)
(2) Pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, jsou
(…)
b/ náklady spojené s udržováním a správou podstaty,
(…)
Bezdůvodné obohacení
§ 451 (obč. zák.)
(1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu,
který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. § 3028 (o. z.)
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé,
včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání
stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti. V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání k 7. říjnu 2005, kdy správce konkursní podstaty úpadce sepsal (po
odstoupení od smlouvy o prodeji úpadcova podniku z 12. září 2005) do konkursní
podstaty peněžní prostředky v pokladně a na bankovních účtech úpadcova podniku
a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem),
nedoznalo změn. Ustanovení § 451 obč. zák. v citované podobě rovněž platilo již
k 7. říjnu 2005 a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, též nedoznalo
změn. Jeho použitelnost v dané věci v době od 1. ledna 2014 vyplývá z § 3028
odst. 3 o. z. [33] Již v rozsudku z 31. srpna 2015 Nejvyšší soud uzavřel, že peněžní
prostředky, o něž se konkursní podstata obohatila plněním třetí osoby po
prohlášení konkursu na majetek dlužníka a ohledně kterých nejsou splněny
předpoklady pro podání vylučovací žaloby, lze vymáhat (po konkursní podstatě
reprezentované správcem konkursní podstaty) jako pohledávku za (konkursní)
podstatou žalobou o splnění povinnosti (žalobou o jejich zaplacení), odkazuje v
dotčeném směru na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5394/2008 (srov. odstavec [11], bod 2/ výše). K závěru, že v takovém případě jde o pohledávku za
(konkursní) podstatou ve smyslu § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV, se Nejvyšší soud
dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 22. července 2015, sp. zn. 29 Cdo
317/2013, v rozsudku ze dne 22.
července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2913/2013, nebo v
rozsudku ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015. [34] Odvolací soud buduje právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí na
nezměněném skutkovém stavu (oproti předchozímu rozsudku odvolacího soudu). V
předchozím rozsudku (ze dne 15. března 2012) však odvolací soud po skutkové
stránce uzavřel, že (i) na základě aktualizace soupisu konkursní podstaty,
provedené k 7. říjnu 2005, byly uvedené prostředky správcem konkursní podstaty
řádně sepsány do konkursní podstaty úpadce (srov. shrnutí v odstavci [8] bodu
1/ výše), k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 31. srpna 2015
tak, že „odvolací soud v mezích právního posouzení této otázky přiléhavě
vystihl, že peněžní prostředky byly po 12. září 2005 (poté, co první žalovaný
odstoupil od smlouvy o prodeji podniku) převzaty do konkursní podstaty úpadce
(lhostejno, zda v konečném důsledku právem) jako součást úpadcova podniku“ a že
„úsudek, podle kterého skutková zjištění odvolacího soudu dovolují uzavřít, že
peněžní prostředky byly k 7. říjnu 2005 sepsány (odděleně) v konkursní podstatě
úpadce, je s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu (míněno R 19/2006) v
souladu“. [35] Těmto skutkovým závěrům, na něž popsaným způsobem navazuje i argumentace
obsažená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, neodpovídá právní
posouzení věci obsažené v napadeném rozhodnutí. [36] Jestliže sporné peněžní prostředky byly k 7. říjnu 2005 sepsány (odděleně)
v konkursní podstatě úpadce, jestliže podle skutkových závěrů okresního soudu [
jež odvolací soud převzal v předchozím rozsudku (ze dne 15. března 2012) a
napadeným rozhodnutím již nekorigoval], spotřeboval předmětnou částku po
opětovném soupisu podniku do konkursní podstaty úpadce správce konkursní
podstaty na úhradu dlužné energie za měsíc srpen 2005 (srov. shrnutí v odstavci
[4] bodu 2/ výše) a jestliže podle těchto skutkových závěrů šlo o majetek
původního žalobce (srov. shrnutí v odstavci [4] bodu 1/ výše), pak je zjevné,
že tím, že předmětné peněžní prostředky byly v konkursní podstatě spotřebovány,
se konkursní podstata bezdůvodně obohatila na úkor původního žalobce (později
žalobce a/, dnes K. K. jako reprezentant majetkové podstaty žalobce a/). Právní
posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není. [37] Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně a že dosavadní
výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil dovoláním
napadené rozhodnutí v tom duchu, že rozsudek okresního soudu potvrdil co do
povinnosti třetího žalovaného (jako správce konkursní podstaty úpadce) zaplatit
žalobci a/ (dovolateli) předmětnou částku (79.990,50 Kč) s příslušenstvím
tvořeným zákonným úrokem z prodlení (§ 243d písm. b/ o. s. ř.). Vzhledem k
tomu, že pro rozhodnutí jsou postačující již závěry formulované výše k
problematice bezdůvodného obohacení konkursní podstaty úpadce, nepokládal
Nejvyšší soud za nutné zabývat se dalšími dovolacími námitkami.
[38] Jelikož skutková zjištění soudů ani obsah spisu nedokládají dřívější dobu
prodlení, určil Nejvyšší soud počátek prodlení ode dne, kdy třetímu žalovanému
byla doručena žaloba, tedy od 26. září 2007 (srov. doručenku u č. l. 14). Dluh
se tak stal splatným (v souladu s § 563 obč. zák.) prvního dne poté (čtvrtek
27. září 2007), takže od pátku 28. září 2007 je konkursní podstata
reprezentovaná třetím žalovaným v prodlení s placením; k právu věřitele
požadovat příslušenství pohledávky za (konkursní) podstatou vzniklé prodlením
správce konkursní podstaty s její úhradou; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněný pod číslem 27/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozsahu týkajícím se úroku z
prodlení za dobu před 28. zářím 2007 Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243d
písm. a/ o. s. ř.). [39] Výši úroku z prodlení stanovil Nejvyšší soud v souladu s nařízením vlády
č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení
podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených
s uplatňováním pohledávky, ve znění účinném do 30. června 2010 (srov. článek II
nařízení vlády č. 33/2010 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb.,
kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.); srov. dále i § 19 odst. 2
nařízení vlády č. 351/2013 Sb. [40] Ve vztahu mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným je v konečném důsledku
rozsudek odvolacího soudu zčásti rozsudkem měnícím (v rozsahu týkajícím se
úroku z prodlení za dobu před 28. zářím 2007), takže potud je v souladu s § 224
odst. 2 o. s. ř. na místě rozhodnout (mezi těmito účastníky) o nákladech řízení
před soudem prvního stupně. [41] Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně se opírá o ustanovení
§ 142 odst. 1 a 3 o. s. ř., když žalobce a/ až na nepatrnou část (tvořenou
nepřiznanou částí úroků z prodlení) se žalobou vůči třetímu žalovanému uspěl,
čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v dané
věci sestávají především z nákladů tvořených odměnou advokáta za celkem 12
úkonů právní služby, přiznané podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
vždy ve znění rozhodném podle doby započetí právní služby (§ 8 odst. 1
advokátního tarifu), konkrétně z odměny advokáta za:
1/ přípravu a převzetí zastoupení (plná moc z 2. října 2008, č. l. 112), § 11
odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu,
2/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 6. října 2008, č. l. 121-132), § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
3/ účast na jednání před soudem (protokol o jednání ze 7. října 2008, č. l. 134-137), § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
4/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 18. listopadu 2008, č. l. 188-189), § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
5/ a 6/ účast na jednání před soudem, které trvalo více než 2 hodiny (protokol
o jednání z 20. listopadu 2008, č. l. 233-239), § 11 odst. 1 písm.
g/
advokátního tarifu,
7/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 25. listopadu 2008, č. l. 251-252), § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
8/ a 9/ účast na jednání před soudem, které trvalo více než 2 hodiny (protokol
o jednání z 6. ledna 2009, č. l. 276-279), § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního
tarifu,
10/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 12. ledna 2009, č. l. 281-282), § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
11/ účast na jednání před soudem (protokol o jednání z 12. února 2009, č. l. 360-361), § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
12/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 24. února 2009, č. l. 362-366), § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
13/ účast na jednání před soudem (protokol o jednání z 5. března 2009, č. l. 529-531), § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu. [42] Advokát původního žalobce účtoval odměnu za celkem 14 úkonů právní služby,
k čemuž Nejvyšší soud uvádí, že obsah spisu dokládá existenci dalších 2 úkonů
právní služby (celkem tedy 15, nikoli 14), a to: 1/ písemného podání soudu z
19. listopadu 2008 (č. l. 23-24), jímž původní žalobce rozšířil žalobu o úroky
z prodlení, 2/ písemného podání soudu ze 4. března 2009 (č. l. 519-521), jímž
původní žalobce zformuloval závěrečný návrh. K tomu budiž řečeno, že žádný z
těchto úkonů právní služby nepovažuje Nejvyšší soud za účelně vynaložený
náklad. Podání z 19. listopadu 2008 předcházelo podání z 18. listopadu 2008,
přičemž Nejvyšší soud nenalézá rozumný důvod, pro který by obsah obou podání
sepsaných v rozmezí 2 dnů neměl být činěn jako podání jediné. Podání ze 4. března 2009 (závěrečný návrh) bylo sepsáno poté, co okresní soud odročil
jednání konané 12. února 2009 na 5. března 2009 za účelem doplnění dokazování a
čtení závěrečných návrhů (č. l. 361). Mezi těmito jednáními však zástupce
žalobce zaslal soudu ještě písemné podání z 24. února 2009, přičemž Nejvyšší
soud nenalézá rozumný důvod, pro který by obsah obou podání neměl tvořit podání
jediné. [43] Vzhledem k době uskutečnění úkonů právní služby (v rozmezí od 2. října 2008 do
5. března 2009) se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění a jeho
příslušenství (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu). Původní žalobce až do 19. listopadu 2008 nepožadoval příslušenství pohledávky, takže první 3 úkony právní
služby se počítají pouze z jistiny (z částky 79.990,50 Kč), čemuž odpovídá (dle
§ 7 advokátního tarifu) 4.300 Kč za 1 úkon právní služby (celkem 12.900 Kč). Dalších 10 úkonů právní služby (počínaje tím z 18. listopadu 2009, jenž měl být
společný s úkonem právní služby z 19. listopadu 2008) se počítá z jistiny a
příslušenství tvořeného zákonným úrokem z prodlení ke dni započetí úkonu právní
služby, což činí:
1/ pro (jedno) podání z 18. a 19. listopadu 2008 částku 89.509,67 Kč, čemuž
odpovídá (dle § 7 advokátního tarifu) 4.700 Kč,
2/ pro účast na jednání před soudem 20. listopadu 2008, které trvalo více než 2
hodiny, částku 2 x 89.556,66 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7 advokátního tarifu) 2
x 4.700 Kč,
3/ pro podání z 25.
listopadu 2008 částku 89.674,13 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7
advokátního tarifu) 4.700 Kč,
4/ pro účast na jednání před soudem 6. ledna 2009, které trvalo více než 2
hodiny, částku 2 x 90.641,56 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7 advokátního tarifu) 2
x 4.740 Kč,
5/ pro podání z 12. ledna 2009 částku 90.763,19 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7
advokátního tarifu) 4.740 Kč,
6/ pro účast na jednání před soudem 12. února 2009 částku 91.391,61 Kč, čemuž
odpovídá (dle § 7 advokátního tarifu) 4.780 Kč,
7/ pro podání z 24. února 2009 částku 91.634,87 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7
advokátního tarifu) 4.780 Kč,
8/ pro účast na jednání před soudem 5. března 2009 částku 91.817,31 Kč, čemuž
odpovídá (dle § 7 advokátního tarifu) 4.780 Kč. [44] Za oněch 10 úkonů právní služby tak jde celkem o částku 47.360 Kč a spolu
s částkou 12.900 Kč za první 3 úkony právní služby celkem o částku 60.260 Kč. Režijní paušál za 13 úkonů právní služby po 300 Kč činí celkem 3.900 Kč (§ 13
odst. 3 advokátního tarifu). Další náklady právního zastoupení pak činí náhrada
za promeškaný čas ve výši 2.100 Kč (21 půlhodin po 100 Kč) počítaná podle § 14
odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Celkem jde o částku 66.260 Kč. Spolu s částkou
13.915 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jde celkem o částku 80.175
Kč. Na cestovném advokáta náleží dalších 3.178,60 Kč (srov. vyúčtování na č. l. 522-524) a na zaplaceném soudním poplatku za žalobu 3.200 Kč (srov. č. l. 105). Jiné účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně u žalobce a/
ze spisu neplynou. Celkem tak Nejvyšší soud přiznal žalobci a/ k tíži třetího
žalovaného na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku
86.589,60 Kč, k rukám zástupkyně žalobce a/ (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). [45] Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalobci a/ i potud vzniklo
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty v dané věci
sestávají opět především z nákladů tvořených odměnou advokáta za úkony právní
služby, přiznané podle advokátního tarifu, vždy ve znění rozhodném podle doby
započetí právní služby (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu). Zde je nutno mít na
paměti, že jde pouze o ty úkony právní služby, jež byly advokátem původního
žalobce a následně žalobce a/ vynaloženy ve vztahu k výroku, jenž se týkal
třetího žalovaného. V tomto směru jde o odměnu advokáta za:
1/ vyjádření k odvolání třetího žalovaného (podání z 20. listopadu 2009, č. l. 645-652), § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu,
2/ účast na jednání před odvolacím soudem (protokol o jednání ze 4. května
2010, č. l. 720-722), § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
3/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 24. února 2012, č. l. 1292 - 1299), § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
4/ a 5/ účast na jednání před odvolacím soudem, které trvalo více než 2 hodiny
(protokol o jednání z 6. března 2012, č. l. 1486-1491), § 11 odst. 1 písm. g/
advokátního tarifu,
6/ dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 15. března 2012 (podání ze 4. června 2012, č. l. 1596-1602).
[46] Vzhledem k době uskutečnění úkonů právní služby (v rozmezí od 20. listopadu 2009 do 4. června 2012) se považuje za tarifní hodnotu výše
peněžitého plnění a jeho příslušenství tvořeného zákonným úrokem z prodlení ke
dni započetí úkonu právní služby (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), což činí:
1/ pro podání z 20. listopadu 2009 částku 96.852,88 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7
advokátního tarifu) 4.980 Kč,
2/ pro účast na jednání před odvolacím soudem 4. května 2010 částku 99.790,61
Kč, čemuž odpovídá (dle § 7 advokátního tarifu) 5.100 Kč,
3/ pro podání z 24. února 2012 částku 111.045,90 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7
advokátního tarifu) 5.580 Kč,
4/ pro účast na jednání před odvolacím soudem 6. března 2012, které trvalo více
než 2 hodiny 2 x částku 111.232,22 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7 advokátního
tarifu) 2 x 5.580 Kč,
5/ pro podání ze 4. června 2012 částku 112.756,63 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7
advokátního tarifu) 5.620 Kč. [47] Za oněch 6 úkonů právní služby tak jde celkem o částku 32.440 Kč. Režijní
paušál za 6 úkonů právní služby po 300 Kč činí celkem 1.800 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu). Další náklady právního zastoupení pak tvoří náhrada za
promeškaný čas ve výši 300 Kč (3 půlhodiny po 100 Kč) počítaná podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu (srov. vyúčtování na č. l. 1481-1483). Celkem jde o
částku 34.540 Kč. Spolu s částkou 7.253 Kč, odpovídající 21% dani z přidané
hodnoty, jde celkem o částku 41.793 Kč. Na cestovném advokáta náleží dalších
338 Kč (srov. opět vyúčtování na č. l. 1481-1483), na zaplaceném soudním
poplatku za první dovolání 5.000 Kč (srov. č. l. 1625) a na cestovném K. K. k
odvolacímu jednání konanému 7. dubna 2016 dalších 749 Kč (srov. vyúčtování na
č. l. 1694-1696). Jiné účelně vynaložené náklady (druhého) dovolacího řízení ze
spisu neplynou. Celkem tak Nejvyšší soud přiznal žalobci a/ k tíži třetího
žalovaného na náhradě nákladů odvolacího řízení (včetně nákladů prvního
dovolacího řízení) částku 47.880 Kč, k rukám zástupkyně žalobce a/ (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). [48] Výrok o nákladech (druhého) dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř., když dovolatel byl s
dovoláním úspěšný (neuspěl jen v nepatrné části u příslušenství). Účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení pak u dovolatele sestávají z odměny za 1
úkon právní služby (dovolání z 25. července 2016, č. l. 1728-1734), přiznané
podle advokátního tarifu ve znění účinném do 30. června 2018, pouze z jistiny
ve výši 79.990,50 Kč (srov. § 8 odst. 1 advokátního tarifu, v rozhodném znění),
čemuž odpovídá (dle § 7 advokátního tarifu) 4.300 Kč. Spolu s režijním paušálem
ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) a částkou 966 Kč, odpovídající
21% dani z přidané hodnoty, tvoří náhrada nákladů dovolacího řízení částku
5.566 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci a/ k tíži třetího žalovaného, k
rukám zástupkyně žalobce a/ (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. srpna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu