3 Tdo 791/2024-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného V. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 8 To 46/2024-449, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 6/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. C. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný V. C. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 4. 2024 pod č. j. 3 T 6/2024-423, uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 20. 8. 2023 v čase od 21:52 hodin do 22:00 hodin v prostoru před lavičkami naproti domu XY, Praha 2, po předchozí hádce, v úmyslu ho usmrtit, nejméně dvakrát bodl do oblasti krku poškozeného N.
B., kdy obžalovaný spal na první lavičce, ve směru jízdy tramvaje k zastávce XY, a nejprve okřikl poškozeného, který telefonoval na vedlejší lavičce, aby byl zticha a šel pryč, kdy na to mu poškozený odvětil, že dotelefonuje a půjde pryč, a nadále pokračoval v hovoru, kdy po přibližně dvou minutách se obžalovaný rychle postavil, přitom křičel a poté šel ihned směrem k poškozenému, který se v té chvíli rovněž postavil, dal si telefon do kapsy a začal před obžalovaným ustupovat, ten jej však vzápětí došel a bodl jej nejméně dvakrát do oblasti krku, čímž poškozenému způsobil bodnořeznou ránu 1,5 cm nad hrdelní jamkou více vlevo s vbodem délky do 2 cm a bodným kanálem zasahujícím před páskové svaly krku, přičemž došlo k tangenciálnímu poranění žíly průměru asi 3 mm, a nad touto ranou poškozenému způsobil povrchní řeznou ránu asi 3 cm nevyžadující ošetření, bodnořeznou ránu pod levým uchem s vbodem délky do 2 cm a bodným kanálem zasahujícím do svaloviny levého kývače hlavy, v souvislosti s bodnořezným poraněním krku došlo ke krvácení a ztrátě krve do 1000 ml, z poranění krční žíly a k průniku vzduchu do podkoží krku, poškozený v šoku ihned z místa činu odcházel směrem ke svému bydlišti, přičemž se snažil zastavit krvácení, což se mu nedařilo, v průběhu cesty byl nalezen náhodnými svědky, kteří mu společně s jeho spolubydlícím L.
N., poskytli první pomoc a přivolali rychlou záchranou službu, a obžalovaný následně z místa činu odešel, přičemž v důsledku utrpěného poranění byl poškozený v bezprostředním ohrožení života převezen k urgentnímu operačnímu zákroku do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, při kterém mu musela být podvázána poraněná žíla, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 44 T 113/2016, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2019, uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku,
2. Za toto jednání byl obviněnému uložen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst.
3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný i státní zástupce. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 8 To 46/2024-449, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného odvolací soud tímto rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Šlaufa proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 8 To 46/2024-449 dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku uvedl přípustnost svého dovolání, a to že nesouhlasí s výší uděleného trestu, když odvolací soud dle jeho názoru nesprávně právně posoudil ustanovení § 58 tr. zákoníku ve vztahu k ukládání trestu a jeho výši.
6. Dovolatel si je vědom nutnosti řádné argumentace ve smyslu dovození přípustnosti dovolání, když běžný nesouhlas s uloženým trestem a jeho výší není přípustný důvod pro podání dovolání. Dovolatel však v tomto ohledu odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007), která připustila použití důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (míněn spíše § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dnes účinném znění) s argumentací, že v ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody jde z hlediska jeho vymezení o
hmotněprávní ustanovení, které lze podřadit pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a proto spadá jako celek pod tento dovolací důvod, přičemž jde o obdobné ustanovení, jako jsou např. ustanovení § 43 tr. zákoníku o ukládání trestu za více trestných činů (o úhrnném nebo souhrnném trestu) nebo dřívější ustanovení § 42 tr. zákoníku o ukládání trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi, jejichž nesprávné použití lze také namítat v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (míněn spíše § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dnes účinném znění), protože jde o ustanovení, která se svou povahou a významem odlišují od obecných hledisek pro výměru trestu stanovených v ustanovení § 39 a násl. tr. zákoníku.
7. Jakkoliv soud prvního stupně hodnotil značnou část přitěžujících a polehčujících okolností při stanovení výměry trestu, dovolatel je přesvědčen, že jednak tyto nehodnotil správně a za druhé nepřihlédl k dalším existujícím polehčujícím okolnostem a poměrům dovolatele.
8. Soud prvního stupně především nepřihlédl k polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení § 41 písm. o) tr. zákoníku, když dovolatel při svém výslechu v hlavním líčení dne 8. 4. 2024 a závěrečné řeči trestného činu upřímně litoval.
9. Přesto, že dovolatel při hlavním líčení prohlásil svou vinu a učinil všechny okolnosti a skutečnosti nespornými, krátce se vyjádřil i k tomu, jak se skutek stal. Z obsahu popisu tohoto skutkového děje je poté nepochybné, že je zde dána i polehčující okolnost ve smyslu ustanovení § 41 písm. g) tr. zákoníku, jelikož dovolatel spáchal trestný čin odvraceje útok poškozeného, který jej jako první napadl a údery na dovolatele zaútočil. Dovolatel samozřejmě nijak nerozporuje skutečnost, že jeho jednání bylo zjevně nepřiměřené povaze útoku poškozeného.
10. A konečně soud prvního stupně při rozhodování o výměře trestu nepřihlédl ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku k jiným poměrům dovolatele, když dovolatel se na ulici ocitl ne svou vinnou, ale protiprávním jednáním pronajímatele, který s ním ukončil nájemní smlouvu na pronajatý byt v rozporu s obecně závaznými předpisy, dovolatel je osobou, jejíž nepříznivý zdravotní stav jí dlouhodobě znemožňuje plnohodnotné pracovní zapojení, když u něj bylo rozhodnuto o invaliditě II. stupně, dovolatel se po celou dobu přípravného řízení chová ve vazbě příkladně.
11. Dovolatel je taktéž přesvědčený, že soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil de facto nulový negativní následek, který se trestným činem stal poškozenému. Poškozený byl po několika dnech propuštěn z nemocnice a ihned se mohl zapojit zpět do běžného života, čehož důkazem je vycestování poškozeného zpět do Moldavska na uspořádání svatby pro svou dceru.
12. Dovolatel uvádí, že jím učiněné prohlášení viny, na základě kterého mohl být obratem vynesen rozsudek a celé trestní řízení mohlo být dokončeno, je obecně značnou polehčující okolností. Nicméně v tomto konkrétním případě je prohlášení viny o to zásadnější polehčující okolností, když zcela jistě by nebylo možno očekávat takto rychlé skončení trestního řízení, zejména s přihlédnutím k aktuálnímu pobytu poškozeného a svědků na území Moldavska, kdy v případě, pokud by strany trvaly na jejich výslechu, by bylo nutno očekávat využití mezinárodní právní pomoci za účelem jejich výslechu, což by byla záležitost značně časově náročná s ohledem na to, že se jedná o zemi mimo Evropskou unii, kde spolupráce s justičními orgány je nepochybně náročnější, a navíc s nejistým výsledkem. Důkazem toho je i skutečnost, že se poškozený a svědci vůbec k hlavnímu líčení nedostavili, ač byli řádně předvolaní.
13. Pokud se týká poměrů pachatele, dovolatel připomíná, že v nedávné minulosti utrpěl opakované mozkové mrtvice (v důsledků jedné z nich má od té doby podstatně zhoršenou tělesnou rovnováhu a prostorovou orientaci) a současně byl obětí surového napadení, kdy v návaznosti na to musel absolvovat náročnou operaci hlavy. Vzhledem k nedobrému zdravotnímu stavu dovolatele (důkazem čehož je i opakovaná hospitalizace) a jeho pokročilému věku je nepochybné, že uložení trestu vyšší výměry by bylo pro dovolatele nepřiměřeně přísné a v tomto ohledu i definitivní.
14. Ze všech shora výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 8 To 46/2024-449 v napadeném výroku o trestu zrušil a uložil dovolateli trest odnětí svobody v kratší výměře.
15. Dovolatel současně navrhuje, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. taktéž zrušil v napadené části (výroku o trestu) rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 8. 4. 2024, č. j. 3 T 6/2024-423.
16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která měla za to, že obviněným přednesené námitky směřované proti výroku o trestu odnětí svobody, jimiž vytkl jeho údajně nepřiměřenou přísnost, pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, ale jsou zjevně neopodstatněné.
17. Podle státní zástupkyně je možno plně souhlasit s názorem, že prohlášení viny je pouze jednou z podmínek pro snížení trestu pod zákonnou trestní sazbu. Dále je třeba přihlížet i k dalším podmínkám tohoto zákonného ustanovení, tedy, aby soud zhodnotil poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti a v daném směru posoudil, zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Ohledně poměrů pachatele bylo zjištěno, že obviněný je osobou staršího věku a tomu odpovídajícího zdravotního stavu. Nicméně žádná významnější omezení, která by jej omezovala ve výkonu trestu odnětí svobody, zjištěna nebyla. K osobě obviněného bylo dále zjištěno, že byl celkem třináctkrát soudně trestán, a to opakovaně i pro násilnou trestnou činnost. Je tedy zřejmé, že obviněný má sklony k násilnému chováním a že jeho trestná činnost gradovala až k nejzávažnějšímu trestnému činu. Jako další okolnost svědčící v neprospěch obviněného jsou rovněž závěry psychologického vyšetření obviněného, ze kterého vyplynulo, že u jeho osoby je resocializace hodnocena jako obzvlášť ztížená, až téměř vyloučená. Pokud jde o povahu spáchaného činu, tak obviněný je stíhán pro trestný čin vraždy, tedy pro jeden z nejzávažnějších trestných činů, byť ve stadiu pokusu s tím, že k závažnějšímu následku v tomto konkrétním případě nedošlo pouze vlivem včasné odborné pomoci poškozenému, nikoliv vlivem okolností závislých na vůli obviněného. Naopak obviněný se podle všech zjištěných skutečností o pomoc poškozenému ani nepokusil a z místa činu odešel. Konflikt navíc vznikl z naprosto banálního důvodu, a to hlasitého hovoru poškozeného. Ani zde tedy nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly mimořádné snížení uloženého trestu, a to ať podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, či podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
18. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí měla státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
21. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vzneseného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
22. Námitky proti výroku o trestu lze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (obviněným neuplatněného) spočívajícího v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému (či jinému) důvodu dovolání.
24. Z výše rekapitulovaného dovolání vyplývá, že obviněný své dovolání směřuje výhradně do výroku o trestu, a to z toho důvodu, že má za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, neboť nebyly správně vyhodnoceny podmínky pro ukládání trestu, v čemž spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Své námitky cílí na podle něj nesprávné užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť má za to, že byly splněny podmínky pro mimořádné uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
25. K tomu lze obecně poznamenat, že z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39–42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
26. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu rovněž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1211/2018).
27. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz níže) (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020).
28. V daném konkrétním případě je zřejmé, že obviněný napadá nesprávné použití kritérií pro uložení trestu, jakkoliv zásadní námitkou je vyhodnocení podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nad rámec námitek samotného dovolatele je třeba rovněž vyhodnotit podmínky aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť ve věci šlo o situaci, kdy soud přijal prohlášení viny obviněného.
29. Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, však nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., neboť ve všech těchto případech jde v zásadě o otázku přiměřenosti trestu a použití obecných zásad k ní se vztahujících (jak bylo jednoznačně řečeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikovaném pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr.). Navíc lze dodat, že použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je fakultativní možností, a soud pro jeho použití vychází z hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry určených § 39 až 42 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí vztahující se k § 58 odst. 1 tr. zákoníku např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 298/2014, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 193/2019, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 876/2019, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1056/2019, a ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Prohlášení viny obviněným samo o sobě není důvodem pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby a užití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož aplikace je fakultativní, tedy na uvážení soudu. Soud totiž může uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby pouze, pokud má za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1317/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 3 Tdo 102/2022).
30. Ve zkoumané věci jde o situaci, kdy obviněný neuplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o tom, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, čímž se rozumí zejména případy, v nichž byl uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění zákonem stanovených podmínek. Obviněnému nebyl vyměřen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou u trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku v rozpětí od deseti do osmnácti let, a zároveň jde o druh trestu, jenž lze za uvedený zločin uložit. Nebyly by proto splněny ani zákonem stanovené podmínky vyplývající z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
31. Nejvyšší soud podle uvedených zásad na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatuje, že z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněným uváděné argumenty se netýkaly žádných hmotněprávních otázek, které jsou podmínkou pro přezkum podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 a č. 7/2021 Sb. rozh. tr.), nýbrž brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu. To lze jednoznačně dovodit i z jednotlivých kritérií, na která obviněný poukazuje v dovolání, a která jsou pouze polemikou s úvahami soudů (obou) ohledně druhu a výměry trestu.
32. Přestože uvedené námitky nedopadají na žádné dovolací důvody, tak se Nejvyšší soud se zřetelem na nutnost vyloučení porušení zásad spravedlivého procesu uvedenou věcí zabýval na podkladě článku 6 Úmluvy a článků 36 a 38 Listiny, a to z hlediska předvídatelnosti jejich postupu a principů pro proporcionální a spravedlivé ukládání trestu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. 4809/2012 atd.).
33. Nejvyšší soud neshledal vadnost postupu odvolacího soudu, jestliže vyhověl odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Vadou není, jestliže odvolací soud z podnětu uvedeného odvolání státního zástupce tresty obviněnému zpřísnil tak, že mu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby bez použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V daném případě bylo odvolání podáno v jeho neprospěch (srov. § 259 odst. 4 tr.
ř.) a odvolací soud tak rozhodoval v souladu s § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr ř., neboť shledal, že bylo v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákoníku z důvodu nesprávného použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Takovému postupu a rozhodnutí odvolacího soudu institut prohlášení viny upravený v § 206c tr. ř. nebrání, neboť prohlášení viny obviněným a jeho přijetí soudem (§ 206c odst. 1, 4 tr. ř.) nevylučuje možnost státního zástupce podat odvolání proti výroku o trestu v neprospěch obviněného, a odvolacímu soudu v této části rozsudek přezkoumat (§ 254 odst. 1 tr.
ř.) a o trestech znovu rozhodnout. Závěr odvolacího soudu o tom, zda jde o nepřiměřené, případně přiměřené tresty, se řídí obecnými pravidly stanovenými v § 38 až 42 tr. zákoníku. Obdobně odvolací soud zvažuje i správnost a důvodnost použití či nepoužití ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (resp. § 58 odst. 1 tr. zákoníku), a to vždy na základě okolností v každé konkrétní věci, v souladu s jejím obsahem a zákonným vymezením tohoto ustanovení. Podle obsahu přezkoumávaného rozsudku je nutno uvést, že odvolací soud tato pravidla dodržel, protože vysvětlil, z jakých důvodů shledal, že u obviněného bylo uvedené ustanovení užito neopodstatněně se zřetelem na osobu pachatele i okolnosti případu.
34. Z obsahu spisu Nejvyšší soud podle protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 4. 2024 a zvukového záznamu o průběhu tohoto hlavního líčení shledal, že obviněný byl za účasti obhájce po přednesení obžaloby ze strany soudu informován o možnostech postupu podle ustanovení § 206a až 206d tr. ř. a § 58 tr. zákoníku. Poté mu byla dána možnost poradit se svým obhájcem a obviněný prohlásil, že se cítí vinen spácháním skutku uvedeného v obžalobě a že souhlasí s jeho právní kvalifikací. Státní zástupce podle § 206c odst. 3 tr. ř. navrhl, aby soud toto prohlášení přijal. Po tiché poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, jímž podle § 206c odst. 4 tr. ř. soud prohlášení viny obviněným přijal, současně uvedl, že při hlavním líčení bude dokazování prováděno pouze v rozsahu týkajícím se ukládání trestu. Takový postup nesvědčí proto, že obviněný neporozuměl pojmu doznání a prohlášení viny. Nutno zdůraznit, že byl zastoupen obhájcem, měl možnost se s ním před tím, než k prohlášení viny došlo, poradit a své prohlášení učinil s plným vědomím toho, pro jaký čin a s jakým právním posouzením se trestní stíhání vedlo. Zároveň v postupu soudu byl dodržen i požadavek na srozumitelné poučení o možnostech ukládání trestu (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23), neboť předseda senátu obviněného poučil, že k případnému prohlášení viny soud přihlédne při ukládání trestu a je zde možnost uložit trest odnětí svobody pod jeho dolní hranici, avšak tento postup není automatický a je možné uložit i trest v zákonné sazbě trestu odnětí svobody, která začíná na deseti letech. Takové poučení bylo srozumitelným poučením o tom, jaké úvahy soudy mohou vést při ukládání trestu a nepředstavuje nepřípustný nátlak na obviněného, aby prohlásil vinu.
35. Prohlášení obviněného bylo zcela dobrovolné, a v tomto kontextu z ničeho neplyne, že by bylo porušeno jeho právo na svobodné rozhodování (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021), neboť jen tak by byl možný zásah za účelem napravení tohoto postupu. Nejvyšší soud v této věci extrémní vady a excesy v postupech soudu nezjistil. Soud prvního stupně (a následně i soud odvolací) postupoval a rozhodl plně v souladu s daným poučením, a proto v tomto směru nelze shledávat žádné donucení ani porušení práv obviněného.
36. Nejvyšší soud po posouzení uvedených skutečností neshledal v procesních postupech soudů nižších stupňů vady, které by svědčily o extrémních nedostatcích nebo nerespektování práv obviněných, jež by mohly vést k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Úmluvy.
37. Námitky obviněného zaměřené proti nepřiměřenosti uloženého trestu, jak již bylo výše uvedeno, nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů. Posoudí-li se v této souvislosti dovolání obviněného, jemuž odvolací soud uložil na podkladě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, protože na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal splněnými podmínky podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tak ani v tomto ohledu nebylo možné obviněnému vyhovět.
Z hlediska výše zmíněné judikatury je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., podle něhož „námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.“ Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu. Podstatné však je i to, že při výměře trestu dovolací soud neshledal nic, co by svědčilo o trestu, jenž by vykazoval přílišnou a neodůvodněnou tvrdost, byl bez opory v okolnostech, za kterých byl spáchán trestný čin nebo v posouzení osoby pachatele, anebo jehož uložením by došlo k porušení zásady proporcionality jako požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání dovolatele na straně druhé (srov. k tomuto závěru i nález Ústavního soudu ze dne 31.
3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
38. Odvolací soud řádně svůj názor (na neexistenci podmínek § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku) vysvětlil, když zdůraznil, že útok obviněného byl razantní a obviněný učinil vše, co považoval za potřebné pro dokonání činu (šlo o tzv. ukončený pokus). Obviněný zaútočil z malicherné příčiny, z důvodu hlasitého telefonního hovoru, po útoku z místa odešel a ponechal poškozeného svému osudu. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že obviněný byl v minulosti 13krát odsouzen, má sklony k násilnému jednání, z opakovaných výkonů trestu odnětí svobody se nepoučil, skutek spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení. Odvolací soud neopomněl vyhodnotit rovněž věk a zdravotní stav obviněného, avšak neshledal žádná omezení v tomto směru pro výkon trestu odnětí svobody. Konstatoval, že prohlášení viny je polehčující okolností, ale nezakládá právo na uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a nelze jej přeceňovat ani ve vztahu k obtížnosti případného dokazování, ke kterému díky prohlášení viny obviněným nemuselo dojít. Lze proto konstatovat, že odvolací soud neporušil zásady přiměřenosti trestu podle § 38 tr. zákoníku ani článek 8 odst. 2 Listiny, neboť zvažoval všechna rozhodná kritéria (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012 atd.). Nejedná se o exemplární trest, případně o nespravedlivé zostření trestněprávní represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, body 25., 26.).
39. Ze všech shora uvedených důvodů přezkoumávané rozhodnutí nevykazuje extrémní nepřiměřenost a nerespektování základních zásad pro výměru trestů. Byť se tento trest může obviněnému zdát tvrdý, je pro jeho nápravu nezbytný (viz § 38 tr. zákoníku). Rozhodné bylo zejména to, že při jeho uložení soudy dodržely kritéria pro správnou výměru trestů, a to i z hlediska zásady předvídatelnosti jejich postupu.
40. Závěrem lze tedy uzavřít, že ani základní lidská práva obviněného garantovaná Úmluvou či Listinou nebyla v projednávaném případě porušena. V. Způsob rozhodnutí
41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které neodpovídaly jím zvolenému (ani jinému) dovolacímu důvodu. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení jeho základních lidských práv vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15.11.2024
Mgr. Martin Lýsek předseda senátu