30 Cdo 1407/2025-123
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce E. K., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 3032/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 247/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025, č. j. 13 Co 346/2024-102, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2025, č. j. 13 Co 346/2024-102, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2024, č. j. 28 C 247/2023-72, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 5. 2024, č. j. 28 C 247/2023-81, potvrzen v zamítavém výroku III co do požadavku na zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a dále ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2024, č. j. 28 C 247/2023-72, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 5. 2024, č. j. 28 C 247/2023-81, v zamítavém výroku III co do požadavku na zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou podanou dne 20. 10. 2023 domáhal zaplacení částek 2 000 000 Kč a 210 670 Kč, obojí se zákonným úrokem z prodlení od 20. 10. 2023 do zaplacení, jako odškodnění nemajetkových újem, které mu vznikly jednak v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 41 Nc 38/2015, o úpravu poměrů jeho nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), jehož byl jako otec nezletilé účastníkem (dále i jen „namítané řízení“; z tohoto titulu žádal zaplatit 210 670 Kč s příslušenstvím), jednak v důsledku (věcně) alibistického a liknavého přístupu tohoto procesního soudu, který absencí adekvátního zásahu umožnil vypěstovat matce v dceři nejen syndrom zavrženého rodiče, ale zřejmě i Münchhausenův syndrom v zastoupení, nečinně přihlížel manipulativním praktikám matky, nezasáhl odpovídajícím způsobem, nevedl rodiče k nalezení smírného řešení, nenařídil opatření, která nařídit měl a mohl (od rodinné terapie či setkání s odborníky po umístění dcery ve vhodném prostředí), a tím vším měl umožnit, aby matka dceři zničila život, čímž to pak u žalobce vedlo k těžkým depresím, s nimiž se ambulantně léčí (z tohoto titulu žádal zaplatit 2 000 000 Kč s příslušenstvím). Takto formulovaný požadavek žalobce u žalované uplatnil dne 19. 4. 2023. Žalovaná žalobci plnila dne 14. 2. 2024 částkou 91 250 Kč na nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku namítaného řízení zahájeného vůči žalobci dne 2. 10. 2015 doručením návrhu matky a skončeného dne 21. 11. 2022 nabytím právní moci konečného rozhodnutí ve věci. Při ústním jednání konaném dne 18. 3. 2024 vzal žalobce žalobu co do částky 91 250 Kč zpět.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 28 C 247/2023-72, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2024, č. j. 28 C 247/2023-81, zastavil řízení co do částky 91 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 170 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 2 106 252 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Pokud jde o nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku namítaného řízení ve výši 210 670 Kč s příslušenstvím, zhodnotil zjištěnou délku namítaného řízení v trvání 7 let a 20 dní po rozebrání kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), jako nepřiměřenou, a tedy představující nesprávný úřední postup ve smyslu jeho § 13 odst. 1 věty třetí.
Dále dovodil, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je namístě odškodnit v penězích. Výši odškodnění soud prvního stupně stanovil tak, že základní částku odškodnění za celé řízení ve výši 90 800 Kč, určenou součinem roční částky odškodnění ve výši 15 000 Kč (resp. 7 500 Kč/rok za první dva roky řízení) a doby trvání řízení, jednak snížil o 10 % z důvodu skutkové a procesní složitosti věci a o 15 % pro rozhodování na více stupních soudní soustavy, jednak zvýšil o 30 % pro význam řízení pro žalobce a o 10 % z důvodu (deficitního) postupu soudů ve věci představovaného dílčími průtahy a jistou nekoncentrovaností v jejich činnosti záležející v tom, že členka senátu odvolacího soudu měla až při jednání zjistit, že je podjatá, neboť zná jak otce, tak matku, že procesní soud odpovídajícím způsobem nereagoval na obstrukční jednání matky, která se nechtěla podrobit znaleckému vyšetření, resp. si kladla podmínky, za jakých má být znalecké vyšetření její osoby provedeno, a že opakovaně k žádostem matky odročoval nařízená jednání, a to neopodstatněně minimálně v tom případě, kdy matka žádala o odročení pro svoji pracovní vytíženost.
Základní částku odškodnění tedy soud prvního stupně ve výsledku zvýšil o 15 % a shledal adekvátní satisfakcí částku 104 420 Kč, tj. o 13 170 Kč více, než kolik žalovaná zaplatila žalobci na odškodnění dobrovolně a po uplynutí k tomu zákonem stanovené šestiměsíční lhůty.
4. K nároku na náhradu nemajetkové újmy (psychické újmy) ve výši 2 000 000 Kč soud prvního stupně uvedl, že souhlasí s žalobcem, že úkony účastníků, tedy i písemná podání je potřeba posuzovat podle jejich obsahu, a že není úkolem účastníků právně kvalifikovat skutkový stav (skutková tvrzení), neboť toto je úkolem soudu. Nicméně je povinností účastníků, aby skutková tvrzení byla dostatečně jasná a určitá (konkrétní), aby z nich bylo soudu zřejmé, co žalobce svým podáním požaduje. Soud proto přistoupil k výzvě podle § 118a odst. 1, 3 o.
s. ř., aby žalobce doplnil svá skutková tvrzení, tedy aby je zkonkretizoval, neboť skutková tvrzení uvedená v žalobním žádání a dále v doplnění žaloby ze dne 9. 11. 2023 stran požadovaného nároku na nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč nebyla dostatečně jasná a určitá (byla obecná), když žalobce například uváděl: „…liknavé jednání Okresního soudu Plzeň – město, který dopustil svým nesprávným úředním postupem úplnou devastaci nezletilé matkou“ nebo „…ve věcech nezletilých má soud postupovat rychle a přednostně…“, nebo „…po uplynutí další dlouhé doby soud ani nezajistil prohlédnutí nezletilé soudem zvoleným znalcem…“ nebo „…soud zcela rezignoval na své povinnosti a pouze přihlížel tomu, jak matka ničí život nejen otci dítěte, ale především své dceři“.
Takováto skutková tvrzení označil soud prvního stupně jako nejasná a neurčitá, protože z nich není zřejmé, jakým konkrétním způsobem, tedy konkrétním jednáním soudu došlo k nepříznivému výsledku řízení pro žalobce, resp. tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu. Z tohoto důvodu proto soud žalobce vyzval k doplnění rozhodných skutečností z důvodu, aby je mohl právně kvalifikovat. Po doplnění skutkových tvrzení na základě výzvy soudu, a to podáním žalobce ze dne 9. 4. 2024, soud konstatoval, že žalobce nesouhlasí s tím, jakým způsobem podkladový soud v rámci řízení postupoval a že uvedený postup se nepříznivým způsobem promítl do konečného rozhodnutí ve věci samé, tedy, že soud nepřistoupil ke změně výchovného prostředí pro nezletilou, ačkoliv měl otec veškeré předpoklady pro to, aby o nezletilou mohl pečovat, což měl podkladový soud zjistit z vypracovaného znaleckého posudku.
Tedy, že i když podle závěru znaleckého posudku byl žalobce shledán jako vhodný rodič, který má všechny předpoklady pro to, aby mohl o nezletilé dítě pečovat a že naopak matka manipulovala dceru proti otci a trpěla tzv. Münchhausenovým syndromem v zastoupení, soud tuto skutečnost nereflektoval a nepřistoupil ke změně výchovného prostředí, čímž žalobci vznikla nemajetková újma, neboť došlo k přetržení jeho osobního vztahu s nezletilou dcerou. Jinými slovy řečeno, žalobce uvedeným způsobem brojí proti rozhodnutí v opatrovnickém řízení ve věci samé.
V této souvislosti soud mimo jiné uvádí, že nesprávnost úředního postupu či vady úkonu při úředním postupu, které směřují k vydání rozhodnutí, jež nachází svůj odraz v jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Samy o sobě však odpovědnostní titul představovat nemohou.
Ze samotných skutkových tvrzení žalobce proto vyplývá jediný závěr o neexistenci odpovědnostního titulu. Žalobcem je napadán nesprávný postup soudu prvního stupně v rámci opatrovnického řízení, avšak tento postup vedl a promítnul se do rozhodnutí ve věci samé, kterým nebyl styk nezletilé s žalobcem upraven. Tento rozsudek ze dne 18. 9. 2021 však nebyl pro nezákonnost zrušen. Jelikož toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost změněno či zrušeno, což je podmínkou § 8 odst. 1 OdpŠk, nemůže se jednat o rozhodnutí nezákonné. Soud doplňuje, že není ani nadán přezkoumávat správnost rozhodnutí v podkladovém řízení. Podmínka odpovědnostního titulu podle § 8 odst. 1 OdpŠk proto nebyla naplněna, když zde neexistuje nezákonné rozhodnutí. Tento nárok proto soud neshledal jako důvodný.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
6. Odvolací soud shledal, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí obstaral dostatek skutkových podkladů, ze kterých vyvodil správné skutkové závěry a na jejich základě též přiléhavé závěry právní. Pokud jde o nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 210 670 Kč s příslušenstvím, odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně (shodným i se stanoviskem žalované), podle nějž v namítaném řízení došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Odvolací soud nevidí důvod k žalobcem prosazovanému navýšení základní částky odškodnění s ohledem na změnu poměrů od vydání stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), neboť se ztotožňuje s ustáleným judikaturním řešením této otázky, podle nějž valorizace základní částky z těchto důvodů není namístě.
Pokud jde o nárok na odškodnění nemajetkové újmy zaplacením částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, i zde se odvolací soud plně ztotožňuje s důvody napadeného rozsudku, pokud zdůraznil (plně v souladu s ustálenou judikaturou), že nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu, které přímo směřují k vydání rozhodnutí a které pak nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou, a že za nezákonné rozhodnutí lze zásadně (s výjimkou podle § 8 odst. 2 OdpŠk, pro souzenou věc nepodstatnou) považovat jen rozhodnutí, jež bylo poté, co došlo právní moci, pro nezákonnost změněno či zrušeno k tomu příslušným orgánem.
Rozhodnutím takového orgánu je soud ve sporu o náhradu újmy proti státu vázán, a tedy není oprávněn sám hodnotit, zda rozhodnutí je či není nezákonné, tím méně pak, zda je či není věcně správné. Žalobce sice v odvolání předesílal, že mu o meritum věci nejde, konstrukce žalobního požadavku a i jeho odvolací argumentace dle odvolacího soudu svědčí o tom, že je tomu právě naopak, dovozuje-li – v odškodňovacím řízení – to, že a jak měl procesní soud hodnotit provedené důkazy (znalecký posudek), že a proč měl procesní soud přikročit ke změně výchovného prostředí nezletilé, jakou váhu měl přikládat tvrzením účastníků apod. Žalobcem namítaná nevčasnost rozhodnutí („nerozhodl včasně ve smyslu § 471 odst. 2 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, resp. čl.
38 Listiny“) je odškodněna v rámci nároku na satisfakci za nepřiměřenou délku řízení, tamtéž spadá i opakované odročování soudních jednání (kritérium procesní složitosti věci, potažmo postupu orgánů).
Žalobce může mít pravdu, že na provedení znaleckého posudku k důkazu mohlo být reagováno jinak (než bylo), že o výchově jeho nezletilé dcery či jejím styku s ním jako otcem mohlo být rozhodnuto jinak (než bylo), a že nejlepší zájem nezletilé mohl být v rozhodování procesního soudu reflektován jinak (než byl), to ale ještě nečiní rozhodování procesního soudu nezákonným (ve smyslu § 8 OdpŠk), resp. jeho (žalobcovu názoru nekonvenující) postupy nesprávnými ve smyslu § 13 OdpŠk. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, ve kterém spatřuje následující předpoklady přípustnosti a uplatňuje následující dovolací důvody. Důvod dovolání vymezuje žalobce tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku započtení inflace u nároku na náhradu škody (správně odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vztahující se k nároku 210 670 Kč s příslušenstvím; pozn. dovolacího soudu), jelikož plošné rozhodování, které vychází ze Stanoviska, od jehož vydání uplynulo již více než 14 let, není spravedlivé. Proto je třeba rozhodovat buďto se započtením inflace nebo by měl Nejvyšší soud vydat nové sjednocující stanovisko, v němž by byly částky aktualizované s ohledem na inflaci. Současný právní názor Nejvyššího soudu představovaný např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1716/2024, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21, považuje dovolatel za neudržitelný v běhu času. Z dovolání tedy vyplývá, že z tohoto důvodu má být tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil otázku odpovědnosti státu za rozhodnutí vzniknuvší nesprávným právním postupem v případě založeném z rozhodnutí v řízení o opatrovnictví, které je řízením zvláštního druhu, vztahující se k nároku na odškodnění nemajetkové újmy v částce 2 000 0000 Kč s příslušenstvím. Namítá, že jeho popis nesprávného úředního postupu rozhodujícího soudu nebyl příliš obecný či dostatečně jasný a byl seznatelný v rámci rekapitulace celého spisu z pouhého provedení celého spisu k důkazu. Zejména Okresní soud Plzeň – město dopustil svým nesprávným úředním postupem úplnou devastaci zdraví nezletilé dcery a jejího vztahu s otcem, když po zahájení řízení již svou dceru vůbec neviděl. V osobnostní sféře žalobce se jeho újma projevila tak, že vlivem liknavého postupu soudu již nepůjde restaurovat jeho vztah s dcerou, přestože soud mohl a měl rozhodnout jeho věc v běžném časovém horizontu a jiným způsobem. Nesprávným úředním postupem soudu bylo to, že vyhovoval veškerým omluvám a výmluvám matky z jednání a odročoval nařízená jednání u soudu (a to vždy k návrhu matky či jejího právního zástupce, když právě jednání ve věcech nezletilých by soudy měly obecně řešit prioritně a co nejrychleji), ignoroval návrhy otce i varovná vyjádření klinického psychologa nezletilé. Dále to byl postup soudu po provedení znaleckého posudku PhDr. Marka Preisse, Ph.D., když v tomto posudku je jasně formulován závěr znalce o tom, že matka pravděpodobně na základě tzv. Münchausenova syndromu v zastoupení dělá z nezletilé dcery nemocného člověka, ačkoli jím ve skutečnosti nejspíše není. Pokud by soud prvé instance (Okresní soud Plzeň – město) adekvátně reagoval po provedení znaleckého posudku k důkazu, například změnou výchovného prostředí či autoritativním nařízením styku otce s dcerou, jistě by nedošlo k odcizení otce a dcery v míře, v jaké je tomu nyní. Průtahy ze strany soudu vedly k dlouhodobému zpracovávání dcery matkou, které postupem času vedly k úplnému zavržení otce dcerou.
10. Rozhodnutí odvolacího soudu se dle názoru žalobce odchýlilo kromě jiného od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2294/2010, od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2490/2011 či nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13.
11. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladové výroky zrušil jako akcesorické (viz dále).
18. Otázka promítnutí změny ekonomické situace v České republice a vlivu inflace do základní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (z tohoto titulu žalobce žádal zaplatit 210 670 Kč s příslušenstvím), tedy otázka, kterou by měl Nejvyšší soud podle názoru žalobce posoudit jinak, než jak ji vyhodnotil například v usnesení ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1716/2024 nebo usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, a to vzhledem ke změně ekonomické situace, zejména pak k vysoké inflaci, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť stanovení výše základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud shledal, že není důvod se odchýlit od rozsahu stanoveného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jako „Stanovisko“, z něhož vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012 nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72).
19. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, v němž zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění přitom nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31.
3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Nejvyšší soud taktéž v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bodu 78 a násl. podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základní částky zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva (viz bod 68 až 76 citovaného rozsudku, kde Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva za posledních 5 let), jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla určujícím referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku.
I částka přiznaná odvolacím soudem žalobci za porušení práva na přiměřenou délku řízení splňuje kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Žalobce svou argumentaci opírá o vývoj ekonomických poměrů v České republice, takový rámec však není, jak bylo výše popsáno, referenčním rámcem pro přiznávání konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, resp. určení výše základní částky zadostiučinění, a Nejvyšší soud neshledal důvod, aby tuto otázku posoudil jinak.
20. Tento postoj dovolacího soudu je ve shodě rovněž s judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, bod 11, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, bod 10. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, což v této věci odvolacím soudem zvolená výše základní částky 15 000 Kč splňuje, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobce v dovolání prosazuje. Bez ohledu na základní částky zadostiučinění stanovené postupem uvedeným ve Stanovisku je tak třeba zdůraznit princip, že tyto částky jsou jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci.
21. Konečně aktuálním plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, byla zamítnuta ústavní stížnost proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024. Ústavní soud, a to i po provedení srovnání s odškodňováním v jiných zemích, se zcela ztotožnil se závěry přezkoumávaného rozsudku Nejvyššího soudu stran toho, že nejsou důvody pro valorizaci částek odškodnění nastavených Stanoviskem.
22. Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení právní otázky, jakým způsobem je poškozeným možno uplatnit a v soudním řízení třeba posoudit nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva na rodinný život, resp. otázky újmy způsobené rodiči (další) nepřiměřenou délkou opatrovnického řízení vedeného o úpravu poměrů jeho nezletilého dítěte, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání žalobce je důvodné.
24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
26. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
27. V posuzované věci spatřuje žalobce svou újmu nejen v tom, že byl po nepřiměřeně dlouhou dobu udržován v nejistotě ohledně výsledku řízení o úpravu poměrů k jeho nezletilé dceři, ale také v tom, že styk mezi ním a jeho dítětem zůstal po nepřiměřeně dlouhou dobu neupraven, bylo tolerováno chování matky, která styk otce s dcerou neumožnila, usilovala o její odcizení otci a řízení protahovala, následkem čehož se žalobci nezletilá dcera odcizila. Žalobce tedy tvrdí jiný následek, než který je spojován s nepřiměřenou délkou řízení jako takovou.
28. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
29. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
30. V nálezu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 257/05, Ústavní soud zdůraznil, že čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 420/05, b. 16).
31. Obdobný výklad zastává i Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“), podle něhož čl. 8 Úmluvy sice směřuje zejména k ochraně jednotlivce před svévolnými zásahy státních orgánů, ale nadto ukládá státu pozitivní povinnosti spočívající v účinném „respektování“ rodinného života. Je-li tedy prokázána existence rodinného vztahu, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto vztahu, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným rodičem a dítětem (viz například rozsudek ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96, § 94, ESLP 2000-I, a rozsudek ve věci Gnahoré proti Francii, č. 40031/98, § 51, ESLP 2000-IX). Být spolu je totiž pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i v případě, že se vztah rodičů rozpadl (viz rozsudek ESLP ve věci Voleský proti České republice, ze dne 29. 6. 2004, č. stížnosti 63627/00, b. 117, viz též Kratochvíl, J. in Kmec, J., Kratochvíl, J., Bobek, M., Evropská úmluva o lidských právech, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, s. 940 a násl.).
32. V nálezu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 420/05, b. 28, Ústavní soud uvedl, že základní právo na nerušený rodinný život jako subjektivní veřejné právo ve shodě s judikaturou ESLP taktéž chrání právo rodiče na přijetí opatření ze strany státních orgánů směřujících k jeho obnovenému soužití s dítětem (viz rozhodnutí ve věci Eriksson vs. Švédsko ze dne 22. 6. 1989), a to v co nejkratší době, s ohledem na skutečnost, že prostý běh času může vést k nenapravitelným důsledkům pro vztahy mezi dětmi a rodičem, který s nimi nežije (viz rozhodnutí ESLP ve věci Ignaccolo-Zenide vs. Rumunsko ze dne 25. 1. 2000).
33. Z uvedeného je zřejmé, že ze strany orgánů státu v případě realizace práva rodiče a dítěte na rodinný život nejde o výsledek, to jest o to, zda skutečně došlo k realizaci tohoto práva, ale podstatné je, zda stát dostál svému závazku náležité péče (srov. rozsudek ESLP ve věci Fiala proti České republice, ze dne 18. 7. 2006, č. stížnosti 26141/09, b. 96), s důrazem na to, aby státní orgány jednaly rychle (srov. rozsudek ESLP ve věci Reslová proti České republice, ze dne 18. 7. 2006, č. stížnosti 7550/04, b. 56).
34. Ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk stanoví nejen okolnosti, které je třeba vzít do úvahy při určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jinak chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale i okolnosti, které je třeba zohlednit při zjišťování, zda vůbec k porušení uvedeného práva došlo (srov. část IV. Stanoviska). Jde přitom o výčet demonstrativní (srov. část V. Stanoviska – arg. zejména), který nebrání zohlednění dalších okolností tak, aby výše zadostiučinění odpovídala závažnosti způsobené újmy (§ 31a odst. 2 OdpŠk).
35. Jiné okolnosti, zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy, mohou spočívat i v tom, že je nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, porušeno nejen jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i jiné základní právo. V dané věci by mohlo jít o právo na rodinný život chráněné čl. 8 Úmluvy a čl. 32 odst. 4 Listiny. K takovému závěru se Nejvyšší soud výslovně přihlásil ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2013 (dále i jen „R 49/2013“). V takovém případě lze aplikovat § 31a odst. 2, 3 OdpŠk a zhodnotit zásah do jiného základního práva jako okolnost zdůrazňující intenzitu poškozeným utrpěné újmy.
36. Posledně uvedené však nemá znamenat, že újmu spočívající v zásahu do jiného základního práva než do práva na spravedlivý proces (na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů) není možno odškodnit samostatně. Právo na rodinný život chráněné čl. 8 Úmluvy má do značné míry specifické postavení, neboť je spjato s čl. 6 Úmluvy upravujícím právo na spravedlivý proces ve smyslu ESLP jasně deklarované povinnosti státních orgánů přijmout opatření umožňující realizaci rodinného života (k tomu viz judikaturu Ústavního soudu a ESLP uvedenou v odůvodnění R 49/2013). Jinak ovšem platí nezpochybnitelný závěr, že jeden a týž odpovědnostní titul (konkrétní nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup) může mít za následek vznik různých odlišně pociťovaných a prožívaných nemajetkových újem v závislosti na tom, do jakých základních práv poškozeného bylo zasaženo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017).
37. S ohledem na dispoziční zásadu ovládající civilní sporné řízení je povinností žalobce vymezit svou nemajetkovou újmu tím, že ji podrobně popíše a vysvětlí, s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, nebo ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Při posuzování žalobních tvrzení je pak úkolem soudu zhodnotit, v čem konkrétně spočívá tvrzená újma, za niž je náhrada požadována, a zda se tak jedná o nároky se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více jinak samostatně uplatnitelných nároků, z nichž však jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, nebo ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
38. Citované judikaturní závěry je nutné obecně vyložit tak, že žalobce nese procesní odpovědnost za to, jak svůj nárok po skutkové stránce vylíčí, zejména též vylíčí, jak a v čem se v jeho psychické sféře projevovala vzniklá nemajetková újma. Soudy jsou pak povinny po právní stránce zhodnotit, zda se na základě uvedeného vylíčení žalobce domáhá zadostiučinění za více samostatných nemajetkových újem, nebo zda se jedná o újmu jedinou, která je však zvyšována konkrétně popsanými okolnostmi případu (mezi něž možno počítat i to, že žalobce pociťoval zásah do více svých základních práv).
39. Odvolací soud se otázkou, zda soudy v řízení o úpravu poměrů k nezletilé dceři poskytly žalobci dostatečnou a zejména rychlou ochranu jeho práva na rodinný život nezabýval, jelikož vycházel z premisy, že nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu, které přímo směřují k vydání rozhodnutí a které pak nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou, a dospěl tak ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobce (po doplnění skutkových tvrzení na základě výzvy soudu podáním žalobce ze dne 9. 4. 2024) brojil proti nesprávnému postupu Okresního soudu Plzeň – město v rámci opatrovnického řízení, který se promítl do rozhodnutí ve věci samé, kterým nebyl styk nezletilé s žalobcem upraven a jelikož tento rozsudek ze dne 18. 9. 2021 nebyl pro nezákonnost zrušen či změněn, nemůže se jednat o rozhodnutí nezákonné, čímž podmínka odpovědnostního titulu podle § 8 odst. 1 OdpŠk nebyla naplněna. Takový závěr se v posuzované věci, kdy mohlo dojít k porušení dvou základních práv žalobce (právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů a právo na rodinný život), nejeví přiléhavý. Z tvrzení žalobce vyplývá, že s dcerou se nemohl stýkat již v průběhu řízení, odcizení dcery a otce se v průběhu řízení kvůli jednání matky prohlubovalo, avšak soud proti tomu nic neudělal. Zásah do práva na rodinný život tedy měl vznikat již v průběhu řízení, před vydáním konečného rozhodnutí. Posouzení žalobcova nároku je tudíž neúplné, a proto nesprávné.
40. S přihlédnutím ke shora označené judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011 a ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017), měly soudy nárok na zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím posuzovat jako další újmu na právech způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, případnými průtahy či pasivitou soudu, přičemž se měly zabývat tím, zda došlo k zásahu do práva žalobce na rodinný život, zda k tomuto zásahu vedla i konkrétní tvrzená pochybení soudu (příčinu i v jednání matky ani sám žalobce nezpochybňuje, nicméně namítá, že to muselo být zřejmé i soudu, jenž měl prostředky, jak by tomu mohl zabránit), případně zda soud využil veškeré možnosti, které měl, k tomu, aby k takovému zásahu nedošlo, a zda případně průtahy v řízení, nečinnost soudu, nevyužívání veškerých možností v kontextu zhoršujícího se stavu (zdravotního stavu dcery a zhoršujícího se vztahu dcery s otcem) mohly prohlubovat frustraci žalobce z toho, že už se tento stav nepodaří napravit.
41. Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédl Nejvyšší soud k tomu, že je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež spočívá v neurčitosti žaloby. Z žalobní formulace žádající zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, jako nároku na odškodnění nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu, není totiž zřejmé, zda se žalobce domáhá zaplacení odškodnění za více samostatných nemajetkových újem, nebo zda se jedná o újmu jedinou, která je však zvyšována konkrétně popsanými okolnostmi případu. Bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. znovu vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve shora naznačeném směru a popsání způsobem uvedeným v odst. 36, v čem přesně jeho nemajetková újma spočívala, podrobně popsal její projevy ve své psychické sféře a vysvětlil, s jakou z více uváděných skutečností své negativní vnitřní prožívání vzniklé situace spojuje a proč, aby bylo zřejmé, za jaké konkrétní jednání by mohla být žalovaná odpovědná, a poté, co bude případně provedeno procesní dokazování ohledně tohoto konkrétního jednání, posoudit odpovědnost žalované. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení též zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
42. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v dotčené části, jakož i v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčených výrocích, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc v této části vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbývající části bylo podané dovolání postupem vycházejícím z § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, a to pro jeho nepřípustnost. 43. Soud prvního stupně (odvolací soud) je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným. Soud prvního stupně se přitom zachová podle instrukcí popsaných v odstavci 39 a 40 tohoto rozsudku a v rámci nového projednání věci nejprve znovu vyzve žalobce usnesením podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k opravě žaloby tak, aby vylíčení rozhodujících okolností splňovalo požadavky uvedené v odstavci 36, 39 a 40 a skutek, který má být předmětem řízení, byl tímto vylíčením jednoznačně a nezaměnitelně určen. Bude-li žaloba co do specifikace tvrzené újmy žalobce v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu soudu náležitě doplněna, žalobce rovněž uvede, nejlépe na základě srovnání s jinými obdobnými případy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 56, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023), jak dospěl k výši požadovaného peněžitého zadostiučinění. 44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu