30 Cdo 1647/2021-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Pipelife
Czech, s. r. o., identifikační číslo organizace 60709391, se sídlem v
Otrokovicích, Kučovaniny 1778, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se
sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedenéu Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 114/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, č. j. 72 Co 196/2020-133, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
rozsudkem ze dne 31. 12. 2019, č. j. 12 C 114/2018-102, zamítl žalobu, jíž se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 126 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení
900 Kč (výrok III). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení
vedeného u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 32 C 154/2011. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Ve vztahu k otázce, zda lze nepřihlášení pohledávky v insolvenčním řízení
(popř. nepodání odvolání) bez dalšího považovat za projev lhostejnosti ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dovolání neobsahuje
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně
nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně
v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by
konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje ve vztahu k
této otázce za splněný. Pokud žalobkyně označila závěry odvolacího soudu v
rozporu s rozhodnutím „22 Cdo 564/2017“, pak dovolací soud nemohl její tvrzení
přezkoumat, neboť takto označené rozhodnutí se v databázi Nejvyššího soudu
nenachází. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č.
404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobkyní naplněn. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy
zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy
přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Otázka, zda je konstatování porušení práva dostačující formou zadostiučinění,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní
nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní
okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobkyni je
pouze zanedbatelný.
V případě zanedbatelného významu řízení pro poškozeného
není dle judikatury dovolacího soudu třeba přiznávat zadostiučinění v penězích
vůbec a jako dostačující formu zadostiučinění lze využít konstatování porušení
práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1265/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2138/2009). Rovněž otázka žalobkyně, zda lze výši základního kapitálu, případně obrat
získaný při podnikatelské činnosti účastníka považovat za kritérium posouzení
významu řízení pro tohoto účastníka, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací
soud s ohledem na skutková zjištění dospěl k závěru, že výše požadované částky
v posuzovaném řízení byla pro žalobkyni v souvislosti s její celkovou
ekonomickou situací zanedbatelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1698/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 3.2020, sp. zn. 30 Cdo 417/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1304/20). Pokud žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu v otázce,
v čem spatřuje „nepatrnost“ částky, která byla pro žalobkyni v posuzovaném
řízení „v sázce“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší
soud konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu
uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly. Namítala-li žalobkyně,
že v této otázce (stanovení nepatrnosti částky, jež byla předmětem posuzovaného
řízení) měl odvolací soud srovnávat posuzované řízení s řízeními jinými a v
této souvislosti nepřípadně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, dovolací soud uvádí, že žalobkyní citovaný
rozsudek se týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v
důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (o zahájení trestního stíhání) a nikoliv
újmy způsobené (jako v posuzovaném řízení) nepřiměřenou délkou řízení před
soudem, ve vztahu k níž je třeba postupovat důsledně podle stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Neprovedením srovnání posuzované věci s výsledkem jiných
kompenzačních řízení tak nemohlo dojít ani k zásahu do základních práv
žalobkyně. Rovněž námitka žalobkyně, že měla být v souladu s ust. § 118a o. s. ř. vyzvána
k vyjádření a označení důkazů k prokázání skutečnosti, že újma nebyla pro
žalobkyni nepatrnou, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu
skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku (aby splnili povinnost
tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (aby splnili
povinnost důkazní). Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy přichází v
úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při
případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či
rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž ústavní
stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06,
odmítl). Tak tomu bylo i v projednávané věci. Soud prvního stupně ani odvolací soud
nezamítly žalobu proto, že by žalobkyně neunesla břemeno tvrzení či důkazní
břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu neshledaly její nárok (v
plné výši) důvodným. Jestliže za této situace odvolací soud neposkytl žalobkyni
poučení podle § 118a o. s. ř., neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Namítá-li žalobkyně překvapivost rozhodnutí, čímž mělo být porušeno její právo
na spravedlivý proces, je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je
považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková
situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení
nároku žalobkyně. Skutečnost, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na
závěru, s nímž žalobkyně nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na
spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za
překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo
2477/2018, nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5076/2017). Nadto nelze
přehlédnout, že žalobkyně měla možnost reagovat na závěry soudu prvního stupně
v podaném odvolání.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 9. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu