30 Cdo 2206/2024-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce A. Ž., zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/23 proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 103 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 149/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, č. j. 12 Co 240/2023-132, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 20 C 149/2021-108, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 51 775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 13. 8. 2021 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 136 250 Kč od 13. 8. 2021 do 10. 2. 2023 (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 51 975 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 8. 2021 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 12 Co 240/2023-132, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení původně částky 240 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 84 Nc 113/2007 (dále jen „posuzované řízení“), a to za část opatrovnického řízení, která byla vedena o návrhu matky v té době nezletilého žalobce z října 2010, kterým se domáhala zákazu styku otce se žalobcem. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení dne 10. 2. 2023 žalovaná žalobci na žalobní pohledávku uhradila částku 136 250 Kč, vzal žalobce žalobu částečně zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 20 C 149/2021-89, zastavil. Předmětem řízení tedy zůstala částka 103 750 Kč s příslušenstvím.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti jeho výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo tímto výrokem rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ve vztahu k dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně pak Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, z jeho obsahu však lze vysledovat, že žalobce jednak (1) obecně nesouhlasí s výší poskytnutého zadostiučinění co do krácení základní částky o 40 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a (2) jednak s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) namítá, že jeho závěry (pokud jde o stanovení „nominálních částek odškodnění“) mají být překonány s ohledem na časový odstup, který uplynul od jeho vydání a změnu sociální a ekonomické situace v České republice.
7. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
8. Ve vztahu k otázce 1 však žalobce nevymezil žádné předpoklady přípustnosti dovolání a v tomto rozsahu je dovolání pouhou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou žalobce se závěry odvolacího soudu. V této části je tedy dovolání vadné.
9. Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Prostý nesouhlas s výší procentuálního zvýšení nebo snížení základní částky tedy (i v případě vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) přípustnost dovolání založit ze své podstaty nemůže.
10. Ani otázka 2 ohledně nutnosti promítnutí „ekonomicko-sociální změny“ situace v České republice od stanovení rozmezí základních částek ve Stanovisku do jejich výše přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud stále vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva, a což představuje výši zadostiučinění poskytnutou státem, kterou Evropský soud pro lidská práva akceptuje (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak a změnil výši rozmezí pro stanovení základní částky dle Stanoviska, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci. Tento ustálený závěr Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018) pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24).
11. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2024 JUDr. David Vláčil předseda senátu