USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 5 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 149/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 58 Co 56/2024-383, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, č. j. 58 Co 56/2024-390, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 27 C 149/2022-337, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč (výrok I), co do částky 5 000 000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 43 233 Kč (výrok III) a státu částku 1 280 Kč (výrok IV).
2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 58 Co 56/2024-383, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 16. 4. 2024, č. j. 58 Co 56/2024-390, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 50 000 Kč potvrdil a v zamítavém výroku II změnil tak, že žalovanou zavázal uhradit další částku 50 000 Kč, jinak tento výrok (tj. co do zamítnutí částky 4 950 000 Kč) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 43 233 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), na nákladech odvolacího řízení částku 12 342 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a státu na nákladech řízení částku 1 280 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení původní částky 5 100 000 Kč se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 64 T 5/2020, které neskončilo jeho odsouzením, ale žalobce byl obžaloby zproštěn (dále jen „předmětné trestní stíhání“ nebo „předmětné trestní řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti výroku I v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně (tj. ohledně zamítnutí žaloby co do částky 4 950 000 Kč). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho nepřípustnost.
5. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení počátku období, od něhož je možno přičítat k tíži státu jako důsledek nezákonného rozhodnutí negativní události v životě poškozeného (část IV dovolání), neboť při řešení této otázky se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu (představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněným pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, nebo ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1756/2024) neodchýlil, pokud za takový okamžik považoval až zahájení trestního stíhání vůči žalobci usnesením, které je považováno za nezákonné rozhodnutí v důsledku zproštění žalobce obžaloby. Od tohoto okamžiku posuzoval jak délku trestního stíhání, tak jeho zásahy do osobnostních práv žalobce, zabýval se ale i tím, zda v dané věci neexistují okolnosti odůvodňující zohlednit i předchozí období tzv. prověřování, které však neshledal (viz odstavec 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Jak ostatně zdůrazňuje již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1756/2024, nálezem ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, sice Ústavní soud připustil za určitých okolností možnost odškodnění i období před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání (tedy fázi tzv. prověřování), nikoliv však bez dalšího a vždy (viz odstavec 40 citovaného nálezu). Ústavní soud totiž vyšel z toho, že základním pravidlem je odškodnění újmy vzniklé až po zahájení trestního stíhání a přiznání zadostiučinění i za období dřívější je výjimkou z něj, jež vyžaduje existenci konkrétních, zcela výjimečných okolností a úzké propojení následků vzniklých před zahájením trestního stíhání a jeho pozdějšího zahájení tak, že by přihlédnutí pouze k následkům nastalým až po zahájení trestního stíhání poškozeného by bylo příliš formalistické.
Tyto specifické okolnosti ve věci řešené Ústavním soudem (tj. sebevražda manželky poškozeného těsně před zahájením trestního stíhání vůči němu v důsledku zvyšování psychického tlaku v průběhu úkonů prověřování) však byly natolik odlišné od okolností posuzované věci, že závěry Ústavního soudu nelze automaticky na danou věc aplikovat. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby výše uvedenou otázku vyřešil jinak a počátek období, od něhož je možno přičítat k tíži státu jako důsledek nezákonného rozhodnutí negativní události v životě poškozeného, obecně stanovil na dřívější dobu (tj. od okamžiku, kdy se poškozený a/nebo veřejnost dozví o tom, že policejní orgán konkrétní osobu ze spáchání trestného činu důvodně podezírá), neboť neshledal ani na základě argumentace žalobce v dovolání důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
6. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka posouzení jednání státního zástupce ve vztahu ke znaleckému posudku znalce MUDr. Ročka (část V dovolání), ohledně něhož odvolací soud uzavřel, že se o excesivní jednání nejedná, pokud státní zástupce za situace, kdy měl k dispozici znalecké posudky s protichůdnými závěry, z nichž znalecký posudek MUDr. Ročka se následně ukázal být nepravdivý, trestní stíhání nezastavil a podal ve věci obžalobu. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je kromě povahy trestní věci, délky řízení a následků v osobnostní sféře poškozeného třeba v souladu s § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), třeba přihlédnout rovněž k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, kam zejména patří i okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit, ale i excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, jež může mít za následek větší újmu později obžaloby zproštěné osoby (kam bylo zařazeno i nevybíravé či urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního či soudního orgánu ve vztahu k poškozenému včetně jejich mediálního vyjadřování v tomto směru) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011]. Odvolací soud se tedy od této judikatury neodchýlil, pokud se zabýval tím, zda byl postup státního zástupce, jenž trestní stíhání žalobce nezastavil a podal na žalobce obžalobu z procesního hlediska důvodný, tedy zda by se nemohlo jednat o jednání zjevně bezdůvodné či ve vztahu k žalobci šikanózní, a uzavřel, že s ohledem na stav dokazování v té době (vzájemně protichůdné znalecké posudky a rozdílné zákonné předpoklady pro zastavení trestního stíhání státním zástupcem a pro zproštění obžaloby soudem) tomu tak nebylo.
7. Pokud pak v této souvislosti žalobce namítá, že státní zástupce měl mít důvodné podezření, že znalec MUDr. Roček se dopustil trestného činu, ale výslovně odmítl jednat – zřejmě ve snaze neoslabovat svou procesní pozici vůči
žalobci, tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Odvolací soud totiž (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze skutkových zjištění, že v době podání obžaloby existovaly vzájemně protichůdné znalecké posudky s tím, že nepravdivost znaleckého posudku znalce MUDr.
Ročka se ukázala až později (revizní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice sice dle skutkových zjištění soudů jako správný posoudil závěr znalce MUDr. Nováka a se závěrem MUDr. Ročka nesouhlasil, to ovšem bez dalšího neznamená, že by se znalec MUDr. Roček zpracováním znaleckého posudku musel dopustit trestného činu; poznámka Nejvyššího soudu) a k dotazu žalobce ze dne 6. 5. 2020 (stejného dne byla vypracována i obžaloba) mu pak Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové sdělilo, že v posudku znalce MUDr.
Ročka podezření ze spáchání trestného činu neshledalo. K odsouzení znalce pak došlo až po pravomocném skončení předmětného trestního řízení v říjnu 2022, resp. v červenci 2023 (viz odstavce 8 a 22 odůvodnění rozsudku prvního stupně ve spojení s odstavcem 20 a 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak ze skutkových závěrů odvolacího soudu, jimiž je dovolací soud vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nijak nevyplývá, že by z revizního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice vyplývalo, že znalecký posudek znalce MUDr.
Ročka je „částečně zcela mimo kvalifikaci znalce a v převažujícím rozsahu obsahující odborně zcela nepřijatelné závěry“.
8. Nesouhlasil-li dále žalobce i se závěrem odvolacího soudu, že odvolací námitky žalobce ohledně konkrétního excesivního jednání státního zástupce v souvislosti se znaleckým posudkem mimo nezohlednění nepravdivosti znaleckého posudku MUDr. Ročka [tj. námitka, že státní zástupce dozorující předmětné trestní řízení vědomě porušil zásadu legality vyjádřenou v § 2 odst. 3 zákona č. 141/1963 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a nezačal stíhat znalce MUDr. Ročka pro podání křivého znaleckého posudku; poznámka Nejvyššího soudu] představují nepřípustnou novotu, neboť již před soudem prvního stupně dovolatel uváděl, že exces státního zástupce spočívá v tom, že „v obžalobě používal jako usvědčující důkaz proti žalobci nepravdivý znalecký posudek, za jehož zpracování byl znalec následně pravomocně odsouzen, přičemž státní zástupce, ač vyzýván obhájcem, proti znalci sám nijak v rozporu se zásadou legality nezasáhl a znalec musel být ?odstíhán? jinými složkami OČTR v jiném místě“, míjí se s právními závěry odvolacího soudu i obsahem spisu.
V první řadě, jak je rozebráno výše, odvolací soud tuto námitku (tj. „nezohlednění nepravdivosti znaleckého posudku státním zástupcem“) vypořádal, vyšel ovšem z odlišných skutkových závěrů ohledně toho, kdy vyšlo důvodné podezření o spáchání trestného činu znalcem najevo, než které tvrdil žalobce. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že státní zástupce v předmětné věci neměl v době podání obžaloby dostatek informací pro závěr, že by se znalec trestného činu mohl dopustit, nelze o „vědomém porušení zásady legality“ uvažovat.
Co se pak týče (doplňkového) závěru odvolacího soudu, že exces státního zástupce dozorujícího předmětné trestní stíhání spočívající v nezahájení trestního stíhání znalce MUDr. Ročka žalobce před soudem prvního stupně neuplatnil, tak tento závěr odpovídá obsahu spisu. Žalobce sice před soudem prvního stupně tím, že státní zástupce (na základě jeho námitek) o nepravdivosti znaleckého posudku znalce MUDr. Ročka věděl, argumentoval, namítal však (jako skutečnost umocňující jeho újmu) pouze pochybení (excesivní jednání) státního zástupce ve vztahu k jeho postupu v předmětném trestním řízení, tedy že řízení nezastavil a podal obžalobu.
Námitku, že excesivní postup státního zástupce umocňující jeho újmu z předmětného trestního stíhání představuje i nezahájení trestního stíhání znalce MUDr. Ročka (tedy další jednání netýkající se přímo postupu státního zástupce v předmětném trestním řízení) uplatnil až v odvolání. Odvolací soud se tudíž závěrem o porušení neúplné apelace žalobcem od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, nebo ze dne 18.
8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2197/2022).
9. Namítal-li dále žalobce svévolné a manipulativní hodnocení důkazů, které je rozporné s obvyklým během věcí a v řízení provedenými důkazy (zejména výpovědí svědků P. a K.), z nichž dle žalobce jednoznačně vyplynulo, že důvodem konce jeho kariéry v TOP 09 bylo trestní řízení (část VI dovolání), pokládá otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 55). Tato otázka ovšem přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť v posuzované věci se nejedná o případ, v němž by skutková zjištění soudů byla natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. o situaci, kdy by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět]. Soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud zcela akceptoval, ve svém rozsudku podrobně vyložil, jak jednotlivé důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a z jakých důvodů tedy ke svým skutkovým závěrům v rozporovaném směru dospěl (viz zejména odstavec 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 20 a 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z odůvodnění napadeného rozsudku (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) tedy vyplývá vztah mezi jednotlivými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu, a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy přitom nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobce nesouhlasí a prezentuje své vlastní (oponentní) hodnocení důkazů. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022).
10. Pokud pak ve vztahu k výše uvedené otázce poukazoval žalobce na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, tak tato rozhodnutí se týkají dovolání v trestních věcech, která se řídí zcela odlišnými procesními předpisy, jejich závěry tedy na dovolání v civilních věcech nedopadají.
11. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani ve vztahu k otázce medializace (část VII dovolání), neboť ani při jejím posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že medializaci trestní věci žalobce nelze hodnotit k tíži státu, neboť se v souvislosti s ní orgány činné v trestním řízení nedopustily excesivního jednání (neporušily presumpci neviny) a medializace tedy byla jen důsledkem uplatnění zásady veřejnosti trestního řízení, což odvolací soud zhodnotil v rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz odstavce 54, 56 a 57 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 24, 30 a 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Ze žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, se totiž podává, že v rámci okolností, za nichž ke způsobení újmy došlo, dle § 31a odst. 2 věty druhé OdpŠk lze zohlednit (tj. přičítat k tíži státu) i excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, který může mít za následek větší újmu později obžaloby zproštěné osoby, kam lze zařadit rovněž mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, které způsobem umocňujícím újmu poškozeného komentují jeho domnělou trestnou činnost (např. rozsah či způsob provedení), či dokonce výslovně či nepřímo vedou k porušení presumpce neviny.
Není-li však takových vyjádření či postupů ze strany orgánů činných v trestním řízení, a medializace případu je tak prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře, neboť zde dochází k přetržení příčinné souvislosti (obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017). Z výše uvedeného se tedy podává, že k tíži státu (tj. nad rámec zhodnocení povahy trestní věci, délky trestního stíhání a jeho dopadů do osobnostní sféry poškozeného) lze při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění hodnotit i excesivní mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, jež může utrpěnou újmu zintenzivnit a které v daném případě odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) neshledal.
Pokud je medializace věci prostým důsledkem veřejnosti trestního stíhání, nelze tuto skutečnost v rámci okolností, za nichž ke způsobení újmy došlo, k tíži státu přičítat. To samozřejmě nic nemění na tom, že k této „prosté“ medializaci je třeba přihlížet při provádění srovnávání shodných a rozdílných znaků jiných případů v rámci posouzení dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného. Jestliže takto odvolací soud postupoval, od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil.
12. Pokud jde o námitky žalobce ohledně výše přiznaného zadostiučinění (zejm. část VIII a IX dovolání), tak Nejvyšší soud konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3245/2023).
13. Závěry odvolacího soudu týkající se výše poskytnutého zadostiučinění však nikterak extrémní nejsou, pokud žalobci přiznal zadostiučinění v celkové výši 150 000 Kč, které určil po náležitém zhodnocení judikaturou Nejvyššího soudu dovozených kritérií, a to povahy trestní věci, délky trestního řízení a následků v osobní sféře žalobce, a na jejich podkladě provedl srovnání s výší zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Svým právním posouzením této otázky se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, jež se navíc týká zcela odlišného typu nároku (zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), ani od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, uvedených v odstavcích 32 až 36 nálezu, jež žalobce na stranách 8 až 10 dovolání doslovně citoval, neboť přiznané zadostiučinění není ani nepřiměřeně nízké či symbolické a bylo přiznáno po zvážení konkrétních okolností daného případu. Otázka výše přiznaného zadostiučinění tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá a Nejvyšší soud rovněž nevyhověl požadavku žalobce, aby vyřešil jinak související otázku způsobu stanovování zadostiučinění tak, aby určená výše odpovídala utrpěné újmě, což současná metoda dle žalobce neumožňuje, neboť neshledal ani na základě argumentace žalobce v dovolání důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
14. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani související otázka, zda je žalobce procesně zodpovědný za vyhledání a doložení tzv. srovnávací judikatury (část IX dovolání), neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud (poté, co soud prvního stupně vedl žalobce k tomu, aby svou povinnost zvolit přesvědčivé srovnání s jinými obdobnými případy splnil) se vypořádal jak s případy předloženými ke srovnání žalobcem, tak i použitými soudem prvního stupně (poněvadž ani ten nepovažoval příklady předložené žalobcem za srovnatelné), nicméně vzhledem k tomu, že je za srovnatelné nepovažoval, použil ke srovnání další případy, které mu byly známy z jeho vlastní soudní praxe, tedy řešené u odvolacího soudu.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, neboť bez něj zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, s tím, že byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce.
Rovněž je pak vhodné, aby i soud provedl srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí, neboť s deficitem takového poukazu ze strany žalobce nelze spojovat procesní důsledek nesplnění procesní povinnosti, či dokonce neunesení břemene tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018). Z judikatorních závěrů uvedených v tomto a předchozím odstavci pak rovněž nevyplývá, že by ke srovnání měly být použity jen případy, jež prošly i dovolacím řízením, byly „publikovány“ a „pojaty do komentářů a literatury“, jak prosazuje žalobce, neboť smyslem provedení příslušného srovnání je, aby zadostiučinění přiznávané ve skutkově srovnatelných případech bylo srovnatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejedná se tudíž o provádění výkladu práva, nýbrž o (prosté) srovnávání skutkových okolností porovnávaných případů, do něhož dovolací soud běžně nezasahuje, není-li výsledná výše přiměřeného zadostiučinění nepřiměřeně nízká, jak bylo vyloženo již výše (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3245/2023).
Ani ohledně této související otázky tudíž Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby ji vyřešil jinak, neboť opět neshledal na základě argumentace žalobce v dovolání důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
15. Rovněž námitka nutnosti zohlednit při stanovení výše poskytnutého zadostiučinění znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změny kurzu měny (část X dovolání) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud respektoval stanovený postup pro určení výše zadostiučinění a pro srovnání zvolil případy, které nebyly posuzovanému případu příliš časově vzdálené (odvolací soud ke srovnání použil případy u něj projednávané v roce 2022) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže se žalobce dovolává toho, aby byla výše přiměřeného zadostiučinění ve zjištěných srovnatelných případech korigována o inflaci, příp. změnu kurzu měny, tak opomíjí, že vyjádření újmy vzniklé žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání pro účely přiznání přiměřeného zadostiučinění je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu.
Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Na výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu tedy znehodnocení měny v důsledku inflace či nárůstu mzdové, platové a cenové úrovně vliv nemá, nicméně je třeba vycházet zejména z těch srovnatelných případů, které jsou projednávanému případu časově bližší, čímž je nutnost jakékoliv korekce výše přiměřeného zadostiučinění s ohledem na inflaci či změnu kurzu měny nebo životní úrovně eliminována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4428/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3110/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1505/2023). Dle výše uvedeného tedy korekci výše přiznávaných částek zajišťuje právě použití časově bližších případů a (umělé) navyšování přiznaných částek o inflaci či změny kurzu měny tak není třeba. Poukazoval-li pak žalobce ve vztahu k judikatuře, od níž se má dovolací soud odchýlit, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, tak toto rozhodnutí se týká zcela jiného typu nároku, jak ostatně odvolací soud sám připouštěl, a to zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, určování jehož výše se stanovuje podle odlišných pravidel, závěry tohoto rozhodnutí tedy na danou věc v plné šíři aplikovat nelze, byť i výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že ani v případě stanovení zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání nelze inflaci či změnu kurzu měny zohledňovat. Nejvyšší soud tedy opět nevyhověl požadavku žalobce, aby tuto otázku vyřešil jinak, neboť neshledal ani na základě argumentace žalobce v dovolání důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
16. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani poslední otázka, zda může být následné chování žalované k poškozenému při projednání nároku (v kompenzačním řízení) představující podle názoru žalobce sekundární viktimizaci (spočívající v bagatelizaci újmy či snahy přenášet zavinění újmy na poškozeného) zohledněno při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které nevyústilo v odsouzení poškozeného (část XI dovolání). Jak uzavřel v napadeném rozsudku již odvolací soud, argumentace žalované v řízení nebyla nijak urážlivá, újmu žalobce nebagatelizovala, pouze se jako strana sporu snažila dosáhnout pro ni příznivějšího výsledku. Navíc z dokazování vyplynulo, že žalovaná v rámci předběžného projednání uzavřela, že nárok na zadostiučinění žalobci vznikl a poskytla mu i zadostiučinění formou jím požadované omluvy. Skutečnost, že by tedy újmu žalobce bagatelizovala či se dokonce snažila přenášet zavinění újmy na žalobce ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne, právě naopak. Odvolací soud považoval postup žalované za korektní a výtky žalobce přičítal jeho subjektivnímu vnímání (viz odstavec 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a dále viz odstavec 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobce tudíž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Tato námitka tudíž nezpůsobilým dovolacím důvodem není (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dovolání žalobce blíže neuvádí, v čem konkrétně mělo chování žalované představující sekundární viktimizaci spočívat, jakým konkrétním způsobem tedy měla žalovaná jeho újmu bagatelizovat a snažit se její zavinění přenášet na něj. Nejvyššímu soudu pak nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
17. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu