30 Cdo 2612/2021-223
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. T., nar.
XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 5/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 70 Co 147/2021-191, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 70 Co 147/2021-191,
se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16.
2. 2021, č. j. 12 C 5/2020-146, potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s
příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se
věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
16. 2. 2021, č. j. 12 C 5/2020-146, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
vůči žalované zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně
žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně, jež se zaplacení uvedené částky
domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v
důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 137/2013.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po
provedeném dokazování a na základě shodných prohlášení účastníků řízení, tento
soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti
jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i
vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 24.
1. 2013, kdy se Společenství vlastníků XY obrátilo na Obvodní soud pro Prahu 3
se svou žalobou směřující vůči žalobkyni a požadující zaplacení částky 27 251
Kč s příslušenstvím z titulu dlužných nákladům na opravu a údržbu spravovaného
majetku a plateb spojených s užíváním bytu žalobkyně. Tato žaloba byla
žalobkyni doručena dne 1. 2. 2013. Na základě usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 11. 7. 2013 byla věc poté postoupena z důvodu věcné příslušnosti
Městskému soudu v Praze. Tento soud zprvu žalobě vyhověl vydaným platebním
rozkazem ze dne 21. 10. 2013, který byl však následně zrušen pro absenci jeho
řádného doručení žalobkyni. Ústní jednání, která byla poté ve věci v průběhu
roku 2014 nařízena, byla k žádosti žalobkyně odročena, načež žalobkyně
neúspěšně žádala o ustanovení zástupce pro řízení. K souhlasnému návrhu obou
stran sporu bylo řízení usnesením ze dne 11. 6. 2015 přerušeno podle § 110
občanského soudního řádu, načež o jeho pokračování bylo rozhodnuto dne 6. 6.
2016. Dne 7. 12. 2017 Městský soud v Praze vyhlásil ve věci rozsudek, který byl
na podkladě podaného odvolání poté zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 2. 12. 2019 pro jeho nepřezkoumatelnost. Nový rozsudek ve věci byl vyhlášen
dne 18. 6. 2020 s tím, že dne 10. 9. 2020 nabyl právní moci. Dále soud prvního
stupně poukázal na zjištěný nemovitý majetek žalobkyně nacházející se v
katastrálních územích XY, jakož i na skutečnost, že žalobkyně je členkou dvou
bytových družstev vlastnících nemovitosti v katastrálním území XY. Svůj
požadavek na vyplacení nárokovaného zadostiučinění žalobkyně předběžně
uplatnila u žalované dne 9. 7. 2019.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 15 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není
důvodná. V této souvislosti uvedl, že délka posuzovaného řízení, které ve
vztahu k žalobkyni trvalo od 1. 2. 2013 do 10. 9. 2020, tj. 7 let a 7 měsíců,
byla přiměřená a k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu tudíž nedošlo.
Tento závěr soud prvního stupně odůvodnil poukazem na skutečnost, podle které
posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, z toho dvakrát u
Městského soudu v Praze a jednou u Vrchního soudu v Praze, který nadto v úvodu
řízení již rozhodoval i o věcné příslušnosti soudu. Jednalo se přitom o řízení
složitější, neboť zatímco po skutkové i hmotněprávní stránce vykazovalo
standardní složitost, vyšší složitost byla shledána ve vztahu k jeho stránce
procesní. Žalobkyně se na délce řízení též podílela svými žádostmi o
prodloužení lhůt a o odročení nařízených jednání. Význam posuzovaného řízení
pro ni byl nadto velmi nízký, neboť jeho předmětem byla částka, jejíž výše
nebyla vzhledem ke zjištěným majetkovým poměrům žalobkyně příliš významná.
Žalobkyně též byla či je účastnicí mnoha dalších soudních řízení, což intenzitu
újmy, kterou u ní délka posuzovaného řízení vyvolala, významně snížilo. Její
procesní aktivita v těchto řízeních dle soudu prvního stupně současně svědčí o
tom, že ani její vyšší věk tuto újmu v jejím případě nezvyšoval. Až na jeden
průtah v délce 1 roku a 3 měsíců, který se v posuzovaném řízení vyskytl ve fázi
odvolacího řízení, toto řízení bylo vedeno relativně plynule. Prvostupňový soud
proto podanou žalobu zamítl.
5. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze
jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 49 375 Kč s příslušenstvím změnil
tak, že žalované uložil povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, zatímco ve
zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
6. Odvolací soud, který předně nepřisvědčil námitce žalované vycházející
z tvrzení o podjatosti soudkyně, která věc před soudem prvního stupně rozhodla,
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako
správná. Za správný označil rovněž závěr, podle kterého rozhodná délka
posuzovaného řízení činila 7 let a 7 měsíců, což však odvolací soud oproti
soudu prvního stupně zhodnotil jako dobu nepřiměřeně dlouhou. Poukázal přitom
na výsledek odvolacího řízení vedeného před Vrchním soudem v Praze, které
vyústilo ve zrušení v pořadí prvního rozsudku Městského soudu v Praze pro jeho
nepřezkoumatelnost, tedy z důvodu závažné procesní vady. Ta přitom měla za
následek prodloužení doby trvání řízení o dva a půl roku. Žalobkyni tedy nárok
na přiměřené zadostiučinění za újmu tím způsobenou náleží, a to v penězích.
Základní výši tohoto zadostiučinění pak odvolací soud stanovil jako součet
částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dalších částek 15 000 Kč za
každý další rok tohoto trvání, čímž dospěl k částce 98 750 Kč. Vzhledem k vyšší
procesní složitosti posuzovaného řízení, zohledňující jak počet soudních
instancí, v nichž řízení probíhalo, tak i nutnost rozhodovat o věcné
příslušnosti soudů a reagovat na četné procesní úkony účastníků, odvolací soud
uvedenou částku následně snížil o 30 %. Podíl žalobkyně na délce řízení
související s tím, že si na své adrese nepřevzala vydaný platební rozkaz a poté
opakovaně žádala o odročení nařízených jednání či vznesla zcela nedůvodnou
žádost o ustanovení zástupce pro řízení, v souvislosti s čímž žádala o
prodloužení lhůty k předložení vyžádaných dokladů, a rovněž se připojila k
návrhu na přerušení řízení, pak odvolací soud promítl do dalšího snížení
základní částky, a to o 20 %. K opětovnému snížení základní částky, tentokrát o
10 %, dále odvolací soud přistoupil s poukazem na nižší význam posuzovaného
řízení pro žalobkyni daný „nikterak vysokou částkou“, která byla jeho
předmětem, a účastenstvím žalobkyně ve větším množství soudních řízení. Na
rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud současně považoval za nutné
do výše přiznaného zadostiučinění promítnout i vyšší věk žalobkyně a z něho
naopak plynoucí zvýšení významu posuzovaného řízení pro ni, což učinil
navýšením základní částky rovněž o 10 %. Zjištěný ojedinělý průtah v řízení pak
dle odvolacího soudu není důvodem pro úpravu základní částky, neboť zbývající
úkony soudy činily v přiměřených lhůtách. Celkem tedy odvolací soud základní
částku finančního zadostiučinění snížil o 50 % na konečných 49 375 Kč. Ve
vztahu k této částce s příslušenstvím proto cestou částečné změny rozsudku
soudu prvního stupně žalobě vyhověl, zatímco ohledně zbytku žalobního požadavku
shledal zamítavý výrok tohoto rozsudku jako věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a kterou bylo též
rozhodnuto o nákladech řízení, napadla žalobkyně včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání předně dovodila ze skutečnosti, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení
otázky průtahů v posuzovaném řízení. Tím, že do přiznaného zadostiučinění
nepromítl skutečnost, že řízení bylo zatíženo zjevným průtahem v délce 1 roku a
8 měsíců, totiž rozhodl v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 31. 8. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 4584/2010, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, a dále ze
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Od judikatury Nejvyššího
soudu reprezentované rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a
ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, se pak odvolací soud odchýlil i
tím, že při úvaze o výši zadostiučinění nezohlednil zmatečnost v pořadí prvního
rozsudku, který byl v posuzovaném řízení vydán Městským soudem v Praze, byť se
odvolací soud o ní ve svém rozhodnutí i sám zmínil.
9. Rozpor mezi napadeným rozsudkem odvolacího soudu a ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména jeho rozsudkem ze dne 24.
11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, žalobkyně spatřuje i v posouzení otázky
proporcionality mezi kritériem postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení
a jeho složitostí, když bez ohledu na závěr plynoucí z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, nezohlednil, že v důsledku
pochybení orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení došlo ke zjevnému
prodloužení řízení oproti stavu, kdy by tento orgán postupoval z procesního
hlediska bezvadně. Pokud by odvolací soud postupoval správně, musel by totiž
dojít k závěru o nutnosti navýšení základní částky z tohoto důvodu.
10. Za nesprávný dále žalobkyně označila závěr odvolacího soudu týkající
se zhodnocení jejího podílu na celkové délce posuzovaného řízení, pokud je jí
vyčítáno pochybení, jehož se při doručování platebního rozkazu dopustil soud
tím, že tento platební rozkaz zaslal na jinou adresu, než na adresu trvalého
pobytu žalobkyně. Tím se odvolací soud odchýlil od závěru, který Nejvyšší soud
vyslovil v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020. Za dosud v
judikatuře dovolacího soudu nevyřešené pak žalobkyně v této souvislosti
označila otázky „zda okolnosti, které lze výlučně přičíst k tíži státu z důvodu
nesprávného postupu orgánů veřejné moci mohou být přičítány současně postupu
poškozeného“ a „zda je možné přičítat účastníku podíl na celkové délce řízení z
důvodu jeho chování za situace, kdy postup rozhodujícího soudu je zjevně
zmatečný“. Žádosti žalobkyně o odročení nařízených jednání pak ve srovnání s
postupem orgánu veřejné moci měly na délku řízení vliv zcela marginální.
11. Dále žalobkyně podrobila kritice závěr odvolacího soudu týkající se
složitosti posuzovaného řízení, jež dle jejího názoru neodůvodňovala snížení
zadostiučinění o 30 %. Při řešení této otázky se měl odvolací soud rovněž
odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo
14/2010, a ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, když skutečnosti
uvedené v těchto rozhodnutích, jež způsobují zvýšenou složitost věci, nebyly v
posuzovaném řízení přítomny.
12. Dovolatelka je rovněž toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném posouzení otázky, zda skutečnost, že žalobkyně podala návrh na
ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, může být hodnocena snížením
základní částky z důvodu složitosti řízení a zároveň i snížením základní částky
z důvodu postupu žalobkyně v řízení. Tato otázka přitom dle jejího názoru dosud
nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
13. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Úvodem je třeba uvést, že Nejvyšší soud setrvává na svém opakovaně
judikovaném závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s formou
či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého
konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve
smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §
31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
20. Otázky související s jednáním žalobkyně v posuzovaném řízení
přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají. Její
polemika s tím, zda skutečnosti, které odvolací soud v rámci tohoto kritéria
zohlednil, byly výsledkem procesně neodpovědného postupu žalobkyně, jak
konstatoval odvolací soud, nebo se naopak jednalo o pochybení soudu, totiž
vychází ze zpochybnění skutkových zjištění, z nichž právní hodnocení odvolacího
soudu vychází. V této části svého dovolání tedy žalobkyně uplatňuje nezpůsobilý
dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v
dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí
vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové
revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být ani způsobilá k tomu, aby
přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení odůvodnila.
21. Na řešení žalobkyní předkládané otázky, zda skutečnost, že v
posuzovaném řízení podala návrh na ustanovení zástupce pro řízení z řad
advokátů, se mohla současně odrazit jak ve snížení základní částky z důvodu
složitosti řízení, tak i v jejím snížení z důvodu postupu žalobkyně v řízení,
napadené rozhodnutí odvolacího soud nespočívá, pročež přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. tato otázka nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Zatímco snížením základní částky
zadostiučinění z důvodu složitosti posuzovaného řízení odvolací soud zohlednil
jeho vyšší procesní náročnost způsobenou též nezbytností reagovat na větší
počet procesních návrhů účastníků řízení, totiž odvolací soud do kritéria
jednání poškozeného v průběhu tohoto řízení promítl (kromě skutečností, které
se zmíněnou žádostí žalobkyně nesouvisely) nikoliv to, že žalobkyně žádost o
ustanovení zástupce pro řízení vznesla, nýbrž zjištění o tom, že žalobkyně v
souvislosti s touto žádostí, jež se posléze ukázala jako zjevně nedůvodná,
žádala o prodloužení lhůty stanovené jí k předložení relevantních dokladů.
22. Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku
napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v
případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve
výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako
na výrok závislý (akcesorický).
23. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení
otázky složitosti posuzovaného řízení, postupu orgánu veřejné moci v
posuzovaném řízení a otázky zhodnocení tohoto kritéria v relaci ke kritériu
zohledňujícímu složitost posuzovaného řízení se odvolací soud od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda
byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou
délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, dále Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska
závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná
kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch
(postup orgánů veřejné moci).
28. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí,
v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé, tedy nároky skutkové,
právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely
posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a
popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění,
samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013,
nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při
posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně
odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti
skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více
stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka
řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu
potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a
pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je
ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba
přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy
projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních
pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu
kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce
řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci).
Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu
nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v
neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
29. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší
soud dále vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu
veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho
postup v řízení odpovídal procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení
rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru,
popřípadě v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí
předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování
celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku
uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti
stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
30. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního
stupně, ze kterých odvolací soud rovněž vycházel, je patrné, že posuzované
řízení probíhalo celkem na dvou stupních obecné soudní soustavy, když v pořadí
první rozsudek Městského soudu v Praze byl napaden odvoláním, o němž poté
rozhodoval Vrchní soud v Praze. Tuto skutečnost však odvolací soud promítl do
přiznaného zadostiučinění pouze v rámci hodnocení složitosti posuzovaného
řízení, pro niž základní částku tohoto nároku nakonec snížil o 30 %, aniž však
současně zohlednil své další zjištění, podle kterého byl zmíněný rozsudek
Městského soudu v Praze v odvolacím řízení zrušen pro svou nepřezkoumatelnost,
přičemž toto procesní pochybení posuzované řízení prodloužilo o cca dva a půl
roku. Při zvažování významu kritéria složitosti věci zahrnujícího okolnosti
přičitatelné „k tíži“ poškozeného tak odvolací soud v rozporu s výše zmíněnou
judikaturou dovolacího soudu odhlédl od skutečnosti svědčící o tom, že důvodem
instančnosti posuzovaného řízení nebyla jeho složitost, nýbrž nesprávný postup
samotného soudu, tedy okolnost, kterou lze přičíst výlučně k tíži státu. Závěr,
který odvolací soud přijal ve vztahu k řešení otázky složitosti posuzovaného
řízení, je tudíž nesprávný.
31. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části
IV písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako
snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování
předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná
nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva
účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání
dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam,
kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například
o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při
předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
32. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že ne každé
pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném
řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení
přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění
nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci,
která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu
tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání
jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Zjištěná délka prodloužení posuzovaného řízení způsobeného nepřezkoumatelností
v pořadí prvního rozsudku Městského soudu v Praze, do níž spadá i doba více než
roční nečinnosti Vrchního soudu v Praze, přitom již takové závažné procesní
pochybení zakládá. Navzdory tomu však odvolací soud uvedenou okolnost zmínil
pouze při hodnocení vlastní přiměřenosti délky posuzovaného řízení, nikoliv
však již při své úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění. Přitom platí, že i
při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch samých kritérií,
která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení.
Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a
odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým
závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s
odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení,
aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu
neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54/2016).
33. Pakliže tedy odvolací soud při své úvaze o vlivu postupu orgánu
veřejné moci na výši konečného finančního zadostiučinění shora zmíněnou
nepřezkoumatelnost v pořadí prvního rozsudku Městského soudu v Praze, a tím
vyvolané procesní komplikace, opomenul, je jeho posouzení této otázky neúplné,
a proto nesprávné.
34. V rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, stejně jako v
rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, Nejvyšší soud
konstatoval, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i
o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3
písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení
podílela. Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné
moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení
přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke
zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu
orgánů veřejné moci. Zatímco odvolací soud v uvedené souvislosti v napadeném
rozhodnutí zmínil zvýšenou procesní složitost posuzovaného řízení, v rámci
hodnocení podílu postupu orgánu veřejné moci na celkové délce řízení však již
skutková zjištění svědčící o procesním pochybení způsobujícím prodloužení jeho
délky nezohlednil. Absence odpovídajícího odrazu též tohoto zjištění ve
vzájemném poměru, v jakém se na celkové délce řízení obě uvedená kritéria
podílela, jak vyžaduje závěr vyslovený ve zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu,
přitom činí právní posouzení dotčené otázky odvolacím soudem rovněž neúplným, a
tudíž nesprávným.
35. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém
výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
36. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení proto při
své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění přihlédne též k dosud opomenutým
skutečnostem vztahujícím se k postupu orgánu veřejné moci v průběhu
posuzovaného řízení, načež zváží, jak se tato okolnost do výsledného
zadostiučinění promítne.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu