30 Cdo 2840/2022-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. G., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 263 752 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 37/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. 54 Co 21/2022-241, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 23 C 37/2020-214, zamítl žalobu o zaplacení částky 263 752 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 30. 8. 2019 do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 54 Co 21/2022-241, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 66 225 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1.
3. 2020 do zaplacení, a jinak, tj. co do částky 197 527 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 263 752 Kč od 30. 8. 2019 do 29. 2. 2020 a z částky 197 527 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 22 570 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Zaplacení částky 263 752 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 206/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím do jeho výroku I, a to v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 197 527 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 263 752 Kč od 30. 8. 2019 do 29. 2. 2020 a z částky 197 527 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř.
stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. V první řadě je dovolání vadné v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z přiznané částky 66 225 Kč za dobu od 30.
8. 2019 do 29. 2. 2020, neboť ve vztahu k tomuto nároku žalobce nevymezil žádnou právní otázku, jež by měla být dovolacím soudem posouzena (dovolací důvod). Pokud jde o zamítnutou částku 197 527 Kč s jejím příslušenstvím, namítal žalobce v části I dovolání jednak, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, zejm. práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže nespecifikované) ustálené judikatury Ústavního soudu, neboť odvolací soud přiznanou výši odškodnění sice posoudil dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nikoliv však způsobem směřujícím ke spravedlivému odškodnění.
Ve vztahu k této otázce žalobce řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, tedy od jaké konkrétní judikatury Ústavního soudu se odvolací soud v tomto směru odchýlil, neboť dle i žalobcem zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, sice může rozpor s judikaturou Ústavního soudu přípustnost dovolání založit, ale i v tomto případě je třeba řádně konkretizovat, o jaká rozhodnutí Ústavního soudu se má jednat. V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné.
Pokud jde o další tři otázky vymezené v části I dovolání (tj. zda lze v daném případě považovat za spravedlivou výši zadostiučinění 15 000 Kč za rok řízení, zda je řízení o žalobě na zaplacení vypořádacího podílu po ukončení účasti společníka ve společnosti tak složité, aby v dané věci odůvodnilo snížení základní částky o 40 % a zda v daném případě mělo posuzované řízení pro žalobce zvýšený význam), uvedl žalobce souhrnně, že tyto otázky byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního i Nejvyššího soudu (např. s nálezem Ústavního soudu ze dne 17.
8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, nebo ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014). Dovolání je tudíž vadné i v tomto rozsahu, neboť u výše uvedených tří otázek neuvádí předpoklady přípustnosti u každé otázky zvlášť, tedy v rozporu se kterým z vyjmenovaných rozhodnutí se měl odvolací soud ocitnout při posouzení každé jednotlivé otázky.
V části II dovolání však žalobce vymezil několik otázek, jejichž posouzení se dovoláním domáhal, včetně konkrétní judikatury Ústavního nebo Nejvyššího soudu, v rozporu s níž měly být tyto jednotlivé otázky posouzeny. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20% nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Z těchto důvodů nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit námitka žalobce, že celkovou stanovenou výši odškodnění nepovažuje za spravedlivou a odvolací soud se tak měl při jejím stanovení odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009. Námitka žalobce, že odvolací soud posoudil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, výši základní částky 15 000 Kč za rok řízení, kterou nemodifikoval a vyšel z ekonomického hlediska zastaralé judikatury z roku 2010 přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Navíc i Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu ze dne 17. 8.
2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, považoval judikaturou Nejvyššího soudu stanovené rozmezí základní částky za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za stále přiměřené a odpovídající životní úrovni. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci, která měla být posouzena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, neboť dle žalobce za průtahy způsobené prodlením při zpracování znaleckého posudku nese primární odpovědnost stát a soud v posuzovaném řízení žalované společnosti toleroval předkládání dalších a dalších dokladů, které nechával opětovně zpracovávat znalcem, čímž řízení zatížil průtahy.
Odvolací soud se při posouzení této otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud nepřistoupil k modifikaci základní částky z důvodu postupu orgánů veřejné moci za situace, kdy prodlevy při vypracování znaleckých posudků byly dle skutkových zjištění zapříčiněny nedostatkem součinnosti žalované společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013, nebo ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020).
Skutečnost, že by se soud, nikoliv žalovaná společnost, v posuzovaném řízení dopustil průtahů při zpracovávání znaleckých posudků, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Takové tvrzení žalobce v dovolání je tudíž námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ani při řešení otázky významu věci pro žalobce, která měla být posouzena v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, neboť žalobce dal svým přístupem k posuzovanému řízení najevo, jak se jej toto osobně, ale i majetkově dotýká, a ačkoliv nevlastnil žádný majetek, jednání soudů se osobně účastnil a hradil náklady právního zastoupení k ochraně svých práv v řízení a k ochraně své významné investice, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Tato otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Odvolací soud zhodnotil význam řízení pro žalobce jako standardní, neboť dospěl k závěru, že posuzované řízení nepředstavuje řízení s typově zvýšeným významem a v řízení nevyšly najevo takové skutečnost, které by svědčily o individuálně nadstandardně zvýšeném významu posuzovaného řízení pro žalobce, poněvadž se jedná o běžný majetkoprávní spor (srov. Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 29.
6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Do rozporu se odvolací soud nedostal ani se závěry žalobcem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, neboť tento se zabýval otázkou snížení významu řízení pro poškozeného, který byl v daném řízení dlouhodobě zcela nečinný, a nijak z něj nevyplývá, že by v případě naopak aktivního přístupu poškozeného k posuzovanému řízení měl být hodnocen význam řízení jinak než jako standardní.
Jak vyplývá ze závěrů uvedených ve Stanovisku, skutečnosti umocňující hloubku zásahu či ovlivnění životní situace poškozeného nepřiměřenou délkou řízení musí představovat skutečnosti, které nebývají obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a mohou spočívat např. v tom, že dlouhotrvající řízení vedlo k rodinným neshodám, případně rozpadu manželství. Skutečnosti zdůrazňované žalobcem však do kategorie takových skutečností nespadají a představují obvyklé následky vedení běžného majetkoprávního sporu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu