30 Cdo 3439/2020-177
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobce V. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem,
advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 2, proti žalovanému Statutárnímu městu
Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, za účasti vedlejší účastnice na
straně žalovaného Generali České pojišťovny a.s., identifikační číslo osoby
45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 86 223,05 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 16/2017, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č.
j. 44 Co 35/2020-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č. j. 44 Co 35/2020-159, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9.
2019, č. j. 229 C 16/2017-131, zastavil řízení o žalobcově požadavku na
zaplacení částky 3 000 Kč (výrok I) a žalobu, kterou se žalobce domáhal
zaplacení částky 83 223,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14.
2. 2017 do zaplacení, zamítl (výrok II). Zároveň s tím soud prvního stupně
žalobci uložil nahradit žalovanému a vedlejší účastnici náklady řízení (výroky
III a IV).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o nároku na náhradu škody, který
žalobce vznesl vůči žalovanému s poukazem na postup strážníka Městské policie
Brno, v důsledku něhož žalobce utrpěl dne 12. 8. 2016 újmu na zdraví.
Požadovaná částka byla vyčíslena jako součet náhrad bolestného, ztráty na
výdělku za dobu žalobcovy pracovní neschopnosti, nákladů vynaložených na léky a
na startovné v běžeckém závodě, kterého se žalobce nemohl pro své zranění
zúčastnit, a nákladů, jež žalobce vynaložil na obdržené právní služby.
3. Soud prvního stupně, který zmíněným výrokem o částečném zastavení
řízení nejprve reagoval na zpětvzetí žaloby o tuto částku, vyšel při
rozhodování o zbývající části nároku ze skutkových zjištění, jež učinil ze
shodných tvrzení účastníků řízení, z obsahu videozáznamu zachycujícího
předmětnou událost a konečně ze tří spisů vztahujících se k přestupkovým
řízením, která byla v návaznosti na předmětný incident vedena. Poté uzavřel, že
žalobce byl jako řidič motorového vozidla nacházejícího se na účelové
komunikaci, na níž byl vjezd vozidel zakázán, uvedeného dne kontrolován hlídkou
Městské policie Brno. Výzvě k předložení občanského a řidičského průkazu však
nevyhověl, načež se přítomný strážník městské policie R. V. po opakovaných
výzvách k uposlechnutí zmíněné výzvy pokusil s využitím teleskopického obušku
žalobce donutit k tomu, aby vozidlo opustil. Došlo tak k fyzickému kontaktu
mezi žalobcem a jmenovaným strážníkem, kdy se strážník neúspěšně snažil žalobce
uchopit oběma rukama spojenýma obuškem a vytáhnout jej z vozu ven, načež
žalobce ze svého vozidla sám vystoupil. Poté, co žalobce strážníkovi svůj
řidičský a občanský průkaz předložil, uvedl, že má zraněný prsteníček levé ruky
a cítí bolest pod žebry. Na místo byla proto přivolána zdravotnická záchranná
služba, která po prvotním ošetření žalobce odvezla do nemocnice k dalšímu
vyšetření. Dvě řízení o přestupcích, jež byla následně vedena proti dotčenému
strážníkovi, a to na podkladě oznámení ředitele Městské policie Brno, stejně
jako řízení o přestupku vedené proti žalobci, skončila bez toho, aby dotčený
strážník či žalobce byli uznáni vinnými z jejich spáchání. Jak soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž uvedl, z dalších důkazů, které v
řízení provedl, již žádné skutečnosti nezjistil.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 12 odst. 2 písm. b), odst. 3, § 13 odst. 1 a 3, § 18 odst. 1 písm.
a), b) a c), odst. 2, 3, 4 a 5 a § 24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní
policii, ve znění účinném do 30. 6. 2017, jakož i z § 6 odst. 7 písm. a), odst.
8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 9. 2018,
dospěl soud prvního stupně k závěru o nedůvodnosti žalobcova požadavku.
Zasahující strážník městské policie totiž tvrzenou škodu žalobci způsobil v
souvislosti s plněním úkolů, které zmíněné zákony stanoví, přičemž odpovědnost
žalovaného je dle speciální právní úpravy vtělené do § 24 odst. 1 zákona č.
553/1991 Sb. vyloučena tím, že tato škoda byla způsobena osobě, jež svým
protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok strážníka vyvolala. Žalobce,
který byl v době kontroly podezřelý ze spáchání přestupku, totiž bezdůvodně
neuposlechl výzvy strážníků k předložení řidičského průkazu ke kontrole,
přičemž následné přiměřené použití donucovacích prostředků vůči němu, jemuž
předcházely nezbytné výzvy k upuštění od protiprávního jednání, směřovalo k
dosažení účelu sledovaného zákonem a bylo nezbytné k překonání žalobcova odporu.
5. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který v
záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé, jakož i v obou nákladových výrocích potvrdil (výrok I) a žalobce zavázal
k náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
6. Odvolací soud poté, co v průběhu odvolacího jednání žalobce vyzval k
tomu, aby doplnil svá tvrzení i důkazní návrhy ve vztahu k existenci příčinné
souvislosti mezi vznikem škody a zákrokem dotčeného strážníka, následně doplnil
dokazování žalobcovým účastnickým výslechem, jakož i svědeckým výslechem
zmíněného strážníka, a dále zopakoval dokazování videozáznamem, který byl při
zákroku pořízen. Na podkladě zjištění, která z těchto důkazů učinil, odvolací
soud následně uzavřel, že žalobce neprokázal, že by jeho zranění, z něhož je
dovozován vznesený nárok, bylo způsobeno právě při inkriminovaném zákroku.
Vzhledem ke skutečnosti, že po vystoupení z vozu žalobce zraněnou levou ruku
bez zjevných problémů používal k ovládání mobilního telefonu, totiž nelze
vyloučit, že k jeho zranění došlo již dříve a jiným způsobem.
7. Dále odvolací soud dodal, že žalobce sice svou totožnost mohl
zasahujícímu strážníkovi prokázat i jinak, nežli předložením svého občanského
průkazu, který neměl povinnost mít u sebe, a to i sdělením údajů, jež bylo
možné ověřit v základním registru obyvatel [§ 11a odst. 1 písm. e) bod 2 a § 12
zákona č. 553/1991 Sb.], v souladu s § 3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. a § 7
odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb. však bylo jeho povinností vyhovět strážníkově
výzvě k předložení řidičského průkazu. Žalobce tedy jednal neadekvátně, přičemž
utrpěl-li škodu při následném zákroku, stalo se tak v důsledku jeho aktivní
obrany proti zásahu, ke kterému nemuselo dojít, pokud by se žalobce výkonu
pravomoci veřejného činitele řádně podrobil. V souladu s § 6 odst. 2 a § 2918
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejichž aplikaci
speciální ustanovení § 24 zákona č. 553/1991 Sb. nevylučuje, tak „nároku
žalobce nelze přiznat právní ochranu“, a to ani za situace, pokud by použití
donucovacích prostředků, k němuž zasahující strážník přistoupil, nebylo v
souladu se zákonem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost
dovolání spatřuje jednak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, jednak v porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jehož
se odvolací soud vůči žalobci dopustil odchýlením se od judikatury Ústavního
soudu.
9. Dosud neřešená otázka spočívá v tom, zda je možné liberační důvody
upravené v § 24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, dále
rozšiřovat za pomoci aplikace § 6 odst. 2 a § 2918 o. z., jak to učinil
odvolací soud, či nikoliv. Žalobce v této souvislosti poukázal na zásadu „lex
specialis derogat legi generali“, a vyslovil názor, v souladu s nímž
upravuje-li § 24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. speciální liberační důvody,
nelze obecnou právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku aplikovat, jak
odvolací soud nesprávně učinil. Zmíněné speciální liberační důvody nadto nebyly
v posuzovaném případě naplněny, neboť zákrok strážníka vůči žalobci nebyl z
důvodů, které žalobce v dovolání dále rozvedl, oprávněný ani přiměřený, což
ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž připustil. Nesprávně pak
odvolací soud vyhodnotil také podmínky, na něž obě zmíněná ustanovení
občanského zákoníku dopadají, přičemž nadto se v odůvodnění napadeného
rozhodnutí s těmito podmínkami ani nevypořádal (viz též dovolací námitky
uvedené dále). Žalobce se totiž svým požadavkem na náhradu škody, jež mu byla
způsobena nedůvodným užitím teleskopického obušku, nesnaží těžit z
protiprávního stavu či protiprávního činu, jak stanoví § 6 odst. 2 o. z., a
využití § 2918 o. z. nemůže vést k úplnému zamítnutí žaloby, nýbrž počítá pouze
s poměrným snížením náhrady škody dle míry zavinění poškozeného.
10. Porušení svých ústavně zaručených základních práv žalobce dovodil ze
skutečnosti, že odvolací soud se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu
představovanou např. nálezem ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 405/03, v
odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami, a to
způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti, čímž založil nepřezkoumatelnost
tohoto rozhodnutí. V rozporu s požadavky vyslovenými v nálezech Ústavního soudu
ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, a ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS
3902/11, jakož i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29
Odo 246/2004, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, nelze z
odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž zjistit, proč soud v rozsudku nečiní
žádná skutková zjištění z některých provedených důkazů, a o které důkazy se
jedná, ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a
právními závěry soudu. Závěr odvolacího soudu, podle kterého nebylo prokázáno,
že by k žalobcovu zranění došlo při zákroku strážníka, když současně nelze
vyloučit, že žalobce toto zranění utrpěl již dříve, nadto provedené důkazy
popírá. Žalobce v této souvislosti rovněž poukázal na listinné důkazy, které k
prokázání okolností vzniku svého zranění v řízení navrhl a které odvolací soud
(stejně jako soud prvního stupně) v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pominul,
byť dokazování jimi bylo provedeno.
11. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popř. aby
toto rozhodnutí změnil tak, že jeho žalobě vyhoví.
12. Žalovaný se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovil pro jeho
zamítnutí, neboť napadené rozhodnutí považuje za správné. Žalobce předně
neprokázal, že by inkriminovaný zákrok strážníka městské policie byl
nepřiměřený a neoprávněný. Postup tohoto strážníka žalovaný naopak hodnotí jako
zcela v souladu se zákonem, čemuž odpovídá i to, že zde neexistuje žádné
rozhodnutí, podle kterého by se strážník tímto postupem dopustil trestného činu
nebo přestupku. Oproti tomu žalobce svým jednáním strážníkův zákrok vyvolal,
když jako osoba podezřelá ze spáchání dopravního přestupku nespolupracoval,
choval se nestandardně a nevyhověl výzvě k předložení požadovaných dokladů.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolatel v podaném dovolání předně formuluje otázku hmotného práva,
na jejímž vyřešení podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí a která
současně dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Za situace, kdy žalobce svůj
nárok dovozuje mj. ze skutečnosti, že zákrok strážníka městské policie, který
měl bezprostředně vést ke vzniku jeho újmy na zdraví, nebyl s ohledem na
použitý donucovací prostředek přiměřený, což v odůvodnění napadeného rozsudku
připustil (na rozdíl od soudu prvního stupně) též odvolací soud (viz bod 18
odůvodnění tohoto rozhodnutí), žalobce dosud neřešenou otázku vymezil tak, zda
speciální ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. vylučuje možnost
aplikace obecných ustanovení § 6 odst. 2 a § 2918 o. z. (dopadajících na
spoluzpůsobení škody poškozeným), jejichž využitelnost odvolací soud
nevyloučil. Žalobce se však mýlí, domnívá-li se, že tato otázka dosud nebyla v
judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
18. Podle § 24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve
znění pozdějších předpisů, obec je povinna nahradit škodu způsobenou strážníkem
v souvislosti s plněním úkolů stanovených tímto nebo zvláštním zákonem; to
neplatí, jde-li o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním
oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala.
19. Citované zákonné ustanovení je speciálním ustanovením zakotvujícím
širokou odpovědnost obce za škodu způsobenou strážníkem obecní policie, který
při plnění úkolů, jež mu ze zákona náležejí, vykonává veřejnou moc. Tato
odpovědnost nastává bez ohledu na to, zda strážník při svém postupu pochybil či
nikoliv. Pokud nastala situace, kterou výše citované ustanovení upravuje v
části věty za středníkem, může se však obec své odpovědnosti zprostit.
20. Byla-li škoda způsobena adresátovi strážníkova úředního úkonu,
přičemž tento úkon byl současně nepřiměřený či neoprávněný, jak žalobce v tomto
případě prosazuje a jak připouští i odvolací soud, pak z judikatury Nejvyššího
soudu, jakož i z judikatury Ústavního soudu plyne, že se v takovém případě
subsidiárně uplatní odpovědnost obce vycházející z § 22 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů. Odkázat lze v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1134/2011, a na nález Ústavního soudu
ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1894/14.
21. Ke vztahu zákona č. 82/1998 Sb. a občanského zákoníku se pak
nejednou vyjádřila judikatura i odborná literatura a v praxi tato otázka nečiní
větší výkladové obtíže. Zákon č. 82/1998 Sb. je vzhledem ke svému § 26 vůči
občanskému zákoníku předpisem speciálním, takže zvláštní úprava se uplatní tam,
kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou
úpravu je možné použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď
výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. Občanský zákoník se tedy
použije například u obecného vymezení pojmu škoda a rozsahu její náhrady, v
případě spoluzavinění poškozeného, či subsidiárně v otázkách promlčení (viz
Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2007, s. 135 - 142; obdobně viz též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009, či usnesení téhož soudu ze
dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1987/2009, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4921/2008, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2011, ze dne 18. 9. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 3327/2011, nebo ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014).
22. Z uvedeného tudíž plyne, že dovolatelem zformulovaná otázka hmotného
práva již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a to tak, že ustanovení
občanského zákoníku o spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě lze v
podmínkách, ze kterých zažalovaný nárok vychází, rovněž využít, přičemž
napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu. Přípustnost žalobcova
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. proto v dotčené části dovodit nelze.
23. Při řešení otázky procesního práva spočívající v tom, zda žalobce v
řízení unesl důkazní břemeno stran prokázání svého tvrzení, že k jeho zranění
došlo právě při inkriminovaném zásahu strážníka Městské policie Brno, resp. zda
byly prokázány skutečnosti odůvodňující závěr, že žalobce těžil ze svého
protiprávního činu, přičemž jeho spoluúčast na vzniku škody brání tomu, aby
bylo jeho žalobě vyhověno, se však odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu
i Ústavního soudu odchýlil. Za současného připomenutí závěru Ústavního soudu,
podle kterého je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné také tehdy, závisí-
li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale i
Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS
1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017,
sp. zn. I. ÚS 980/17), je proto namístě uzavřít, že v této části žalobcovo
dovolání přípustné je.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci.
26. Není-li dále stanoveno jinak, soud podle § 157 odst. 2 o. s. ř. v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
27. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v
citovaném § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého
procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje
součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157
odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává
nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008,
sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009).
28. Z konstantní judikatury Ústavního soudu reprezentované např. nálezem
ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, usnesením ze dne 23. 9. 2005, sp.
zn. III. ÚS 359/05, nálezem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, nálezem
ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, a nálezem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn.
I. ÚS 116/05, plyne, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho
účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
(zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl,
resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157
odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny
(především v jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), a v důsledku toho též v
rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásada volného hodnocení
důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí
a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene.
29. Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy,
a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti;
přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci.
30. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo
2992/2009, uveřejněný pod č. 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006).
Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1472/2017, soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl;
nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se
nevyjádří.
31. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce,
nemusí se pochopitelně tato činnost soudce soudu prvního stupně shodovat se
stejnou činností odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání. Odvolací soud však
může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů -
jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob,
jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z
ustanovení § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem
prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti,
které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení
jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z
dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede
navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže
hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu
prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, jak rovněž patrno z již
zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1472/2017, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své
přezkumné činnosti napravovat.
32. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. usnesením ze dne
10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32
Cdo 137/2014, nebo opět usnesením ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017,
dále uvádí, že je -li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 213
odst. 1 o. s. ř.), může odvolací soud provést důkazy, které již byly provedeny
za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést
důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly
provedeny (jde-li o důkazy z pohledu ustanovení § 205a a § 211a přípustné).
Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o
důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu
neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě
odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy
zopakovat je však dána vždy, má -li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s.
ř.). Jestliže soud prvního stupně provedl důkazy, které následně nehodnotil a
neučinil z nich žádná skutková zjištění (např. proto, že z nich plynoucí
skutečnosti nepokládal za významné), pak takový důkaz nemůže být způsobilým
podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen tak bez dalšího. Zde zákon
stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně pominuté důkazy (§ 213 odst.
3 o. s. ř.), jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně
vycházel v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. jen z některých provedených
důkazů. Zákon přitom ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté
důkazy budou provedeny v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení
rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. § 219a odst. 2 o. s. ř.).
Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu
takový postup nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího
soudu, který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani
takový postup, jestliže za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu
prvního stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení.
33. V posuzovaném případě žalobce k prokázání existence příčinné
souvislosti mezi svým zraněním a zásahem strážníka Městské policie Brno označil
v řízení před soudem prvního stupně několik důkazů, konkrétně pak lékařské
zprávy ze dne 12. 8. 2016, 17. 8. 2016, 7. 9. 2016 a 27. 9. 2016 (č. l. 11, 55
až 57), oznámení o přestupku strážníka ze dne 14. 9. 2016 sepsané ředitelem
Městské policie Brno (č. l. 10), videozáznam ze zásahu a konečně úřední záznam
Policie ČR o konzultaci možného mechanismu vzniku žalobcova zranění s lékařem z
Ústavu soudního lékařství ze dne 13. 2. 2017 (č. l. 59). Také žalovaný v rámci
své procesní obrany, jejíž součástí bylo i zpochybnění zmíněné příčinné
souvislosti, k této otázce uplatnil své důkazní návrhy, když navrhl provést
dokazování úředním záznamem Městské policie Brno ze dne 18. 8. 2016 o podezření
ze spáchání přestupku žalobcem (č. l. 46), úředním záznamem Městské policie
Brno ze dne 9. 9. 2016 týkajícím se žalobcova zranění (č. l. 47) a úředním
záznamem Policie ČR ze dne 10. 2. 2017 o vysvětlení podaném lékařem R. Z.,
který žalobce na místě zásahu ošetřil (č. l. 114). Všemi těmito důkazy soud
prvního stupně následně dokazování provedl (viz protokol o jednání konaném před
tímto soudem dne 19. 8. 2019 na č. l. 119 až 120), přičemž nadto provedl též
svědecký výslech jmenovaného lékaře (viz protokol o jednání konaném před soudem
prvního stupně dne 30. 8. 2019 na č. l. 125 až 127). Jak ale ve svém rozsudku
poté uvedl, kromě videozáznamu, ze kterého čerpal zjištění o průběhu zásahu, z
dalších zmíněných důkazů žádné skutečnosti nezjistil. Tento postup odrážel jeho
závěr, podle kterého je odpovědnost žalovaného za tvrzenou škodu vyloučena
prokázaným naplněním liberačního důvodu upraveného v § 24 odst. 1 části věty za
středníkem zákona č. 553/1991 Sb., pročež otázkou vztahu příčinné souvislosti
mezi předmětným zákrokem a žalobcovým zraněním se již tento soud nezabýval.
34. Odvolací soud však tento závěr soudu prvního stupně nepřijal a
namísto toho považoval za podstatné otázku vztahu příčinné souvislosti mezi
zákrokem strážníka a žalobcovou újmou na zdraví řešit. Za této situace byl však
v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř. (jakož i s výše citovanou judikaturou
Nejvyššího soudu) povinen předně přistoupit k zopakování těch důkazů, které
sice ve vztahu k této otázce provedl soud prvního stupně, avšak které ve svém
rozsudku současně nikterak nezohlednil, ledaže by odvolací soud dospěl k
závěru, že se jedná o důkazy, které jsou z pohledu řešené otázky zjevně
irelevantní. Takto však odvolací soud (jak patrno z obsahu spisu i z odůvodnění
napadeného rozhodnutí) nepostupoval a namísto tohoto žalobce při odvolacím
jednání konaném dne 20. 5. 2020 bez dalšího vyzval podle § 118a odst. 1, 3 o.
s. ř. k tomu, aby svá tvrzení i důkazní návrhy v příslušném směru doplnil,
načež téhož dne, a dále při odvolacím jednání konaném dne 10. 6. 2020, provedl
dokazování pouze těmi důkazy, které žalobce v reakci na tuto výzvu navrhl
(žalobcův účastnický výslech a již zmíněný videozáznam), jakož i důkazem, jenž
v reakci na žalobcův procesní návrh navrhl žalovaný (svědecký výslech dotčeného
strážníka). Zhodnocením pouze těchto důkazů, které pak odvolací soud v
souvislosti s formulací odpovědi na řešenou otázku příčinné souvislosti pojmul
do odůvodnění svého rozhodnutí a z něhož dovodil, že žalobce své důkazní
povinnosti v řízení nedostál, a to aniž by tento soud do svých hodnotících úvah
zahrnul (mohl zahrnout) též jím opomenuté důkazy, které ve vztahu ke stejné
otázce provedl soud prvního stupně, se však odvolací soud dopustil porušení
výše citovaných procesních ustanovení, jež v souladu s již uvedenou judikaturou
Ústavního soudu ve svém důsledku vedlo k porušení žalobcova práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Právní závěr odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti
mezi postupem strážníka a tvrzenou újmou na žalobcově zdraví, který navazuje na
popsané nesprávné řešení procesní otázky o (ne)splnění žalobcovy důkazní
povinnosti, z něhož napadené rozhodnutí vychází, tak pro svou zjevnou
předčasnost nyní nemůže obstát.
36. Dospěl-li odvolací soud dále k alternativnímu závěru, že i pro
případ, že by žalobcovo zranění bylo nepřiměřeným zásahem strážníka způsobeno,
nelze jeho žalobě vyhovět, neboť tomu brání míra jeho podílu na vzniklé škodě,
resp. jeho snaha těžit z vlastního protiprávního činu, pak za současného
poukazu na § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř., podle které je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podotýká, že
žádná úvaha odvolacího soudu vycházející z konkrétního skutkového zjištění
majícího oporu ve zhodnocení provedených důkazů, jež by tomuto závěru
předcházela, z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, a to v rozporu s §
157 odst. 2 o. s. ř. i s judikaturou Nejvyššího soudu zmíněnou v bodě 27
odůvodnění tohoto rozhodnutí. Samotné (nesporné) konstatování odvolacího soudu,
že se žalobce odmítl podřídit výzvě strážníka k předložení řidičského průkazu a
k vystoupení z vozidla (bod 18 odůvodnění jeho rozhodnutí), učiněné zcela bez
jakékoliv konfrontace s mírou závažnosti uvažované nepřiměřenosti strážníkova
zásahu, přitom pro přijetí zmíněného právního závěru bez dalšího nepostačuje,
když jen na jeho podkladě není z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, v
čem má žalobcův prospěch z jeho protiprávního činu spočívat (§ 6 odst. 2 o.
z.), ani to, proč se odvolací soud přiklonil k variantě, podle které má
vzniklou škodu nést v celém rozsahu žalobce (viz druhá věta § 2918 o. z.),
namísto toho, aby soud povinnost žalovaného k její náhradě jen poměrně snížil
(viz první věta tohoto ustanovení). Nejvyšší soud přitom např. v rozsudcích ze
dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela
nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní
části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu
mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a
závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence
skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
37. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ze
shora popsaných důvodů nesprávné (viz zejména body 33 až 36 odůvodnění),
postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř., v souladu s nímž
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle § 243e
odst. 2 věta první o. s. ř. k dalšímu řízení.
38. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázán právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu