30 Cdo 345/2025-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně ACQUIRE CZ, s.r.o., IČO 27378420, se sídlem v Praze 5, U Santošky 2285/11, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mikuláše z Husi 382/12, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, a 3) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 650 765 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 63/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2024, č. j. 30 Co 268/2024-79, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2024, č. j. 30 Co 268/2024-79, se mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2024, č. j. 10 C 63/2024-64, se mění tak, že se žaloba doručená Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 5. 4. 2024 neodmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 5. 2024, č. j. 10 C 63/2024-64, odmítl žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), jež mu byla doručena dne 5. 4. 2024 a posléze byla doplněna dne 28. 4. 2024, prostřednictvím které se žalobkyně domáhá vůči žalovaným zaplacení částky 650 765 Kč s příslušenstvím (výrok I). Současně s tím soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil aplikací § 43 odst. 2 věta první občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že i přes výzvu k doplnění předmětné žaloby, které se žalobkyni dostalo prostřednictvím usnesení prvostupňového soudu ze dne 11. 4. 2024, č. j. 10 C 63/2024-55, tato žaloba i nadále trpí nedostatky, pro něž v řízení nelze dále pokračovat. Ze žaloby, ve znění jejího doplnění ze dne 28. 4. 2024, je patrné pouze to, že žalobkyně svůj nárok na zaplacení požadované částky, kterou po žalovaných požaduje zaplatit společně a nerozdílně, odvozuje od jejich tvrzené odpovědnosti za škodu, kterou žalobkyně utrpěla v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19 v podobě ušlého zisku plynoucího z jejího podnikání (ve výši odpovídající snížení jejího čistého obratu), a to v důsledku „veškerých“ krizových opatření přijatých Ministerstvem zdravotnictví a vládou České republiky, které ji omezily tím, že zakazovaly či omezovaly činnosti vážící se k prodeji zboží a služeb způsobem, jenž vedl k úbytku zákazníků a osob přicházejících do prostor žalobkyně, a to v době od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 (za níž žalobkyně ušlý zisk vyčíslila na částku 314 583 Kč) a poté od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 (na kterou připadl ušlý zisk ve zbývající výši 336 182 Kč). Navzdory zmíněné výzvě k doplnění žaloby však žalobkyně příslušná krizová opatření přesně neoznačila specifikací orgánu, který je vydal, ani neuvedla, zda vznesený nárok odvozuje od samotné existence těchto opatření nebo od jejich zrušení pro nezákonnost a jaká část uplatněného nároku se váže k tomu kterému opatření. Tím podle soudu prvního stupně srozumitelně nevylíčila základní skutková tvrzení vztahující se ke skutečnostem, jež jsou pro vymezení uplatňovaného nároku rozhodující.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého podaná žaloba ani po doplnění ze dne 28. 4. 2024 neobsahuje veškeré náležitosti vyžadované § 79 odst. 1 občanského soudního řádu. Skutek, z něhož vznesený nárok vychází, totiž nelze vylíčit jen všeobecným označením právního důvodu, nýbrž z něj musí vyplývat i konkrétní skutkové okolnosti daného případu. Žalobkyně tak byla povinna označit každé konkrétní opatření, z něhož jí vznikla škoda, stejně jako vylíčit, v čem shledává příčinnou souvislost mezi příslušným opatřením a tvrzenou škodou, a tuto škodu ve vztahu ke každému opatření rovněž vyčíslit. Nic z toho však neučinila, v důsledku čehož jasně neidentifikovala, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které dle
svého obsahu směřuje proti výroku I napadeného rozhodnutí.
5. Žalobkyně je přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 108/2017, dospěl-li k závěru, že její žaloba neobsahuje náležitosti vyžadované § 79 odst. 1 občanského soudního řádu a že tyto nedostatky jí současně mohou činit nezpůsobilou k věcnému projednání a odůvodnit tak její odmítnutí podle § 43 odst. 2 téhož předpisu. Dovolací soud dle názoru žalobkyně též ve své rozhodovací praxi neřešil otázku, zda tyto náležitosti splňuje pouze žaloba, v níž je detailně označen každý obecně závazný právní předpis omezující podnikatelskou činnost v souvislosti s pandemií COVID-19, nebo zda postačí jejich typové vymezení způsobem umožňujícím soudu jejich dohledání a identifikaci.
Žalobkyně se v této souvislosti domnívá, že svůj nárok v žalobě vymezila po skutkové stránce jasně, neboť dostatečným a nezaměnitelným způsobem specifikovala příčinu (právní důvod) škody, kterou utrpěla a která vycházela z krizových opatřeních vlády, případně Ministerstva zdravotnictví, omezujících či zakazujících žalobkyni vykonávat její podnikatelskou činnost ve zde specifikovaném období, v návaznosti na což jsou žalovaní společně a nerozdílně povinni zaplatit jí částky, které žalobkyně v žalobě rovněž konkrétně vyčíslila.
Povinností žalobkyně naopak nebylo uvádět v žalobě detailní výčet a označení všech omezujících opatření, která byla vydávána v rámci „velmi nepřehledné legislativy“, neboť jejich znalost je
6. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. První žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že se se závěry odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, neboť podání žalobkyně postrádá podstatné náležitosti žaloby ve smyslu § 42 odst. 4 ve spojení s § 79 odst. 1 občanského soudního řádu týkající se základních skutkových tvrzení, pročež bylo namístě toto podání odmítnout.
8. Pro zamítnutí podaného dovolání se ve svém vyjádření vyslovila druhá žalovaná s tím, že i ona považuje rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, za správné.
9. Třetí žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť procesněprávní otázka týkající se způsobilosti podané žaloby k věcnému projednání z hlediska respektování základních obsahových náležitostí žaloby vyžadovaných § 42 odst. 4 o. s. ř. a § 79 odst. 1 o. s. ř. a naplnění podmínek pro její odmítnutí podle § 43 odst. 2 o. s. ř. z důvodu jejích vad, byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné.
16. Obsahové náležitosti návrhu na zahájení řízení vymezuje § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) musí obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
17. Podle § 43 o. s. ř. (k jehož aplikaci soud prvního stupně přistoupil navzdory tomu, že původní žaloba byla podána ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, u něhož se v souladu s § 174a odst. 4 o. s. ř. toto ustanovení nepoužije) předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
18. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost záměny s jiným skutkem (dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1129/97, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, publikovaný pod č. 49/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, nebo ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96).
19. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, jež jsou významná podle hmotného práva, jedná o vadu žaloby, která brání pokračovat v řízení pouze tehdy, pokud v ní chybí i takové skutečnosti, které jsou nezbytné pro vymezení předmětu řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Tento nedostatek náležitostí žaloby přitom nastává nejen v případě, že žaloba vylíčení zmíněných skutečností neobsahuje vůbec, ale i tehdy, je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že bez dalšího nelze jednoznačně stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Zmíněné skutkové okolnosti přitom musí být v žalobě vylíčeny natolik přesně a úplně, aby bylo zřejmé, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod (ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje) v žalobě též výslovně uváděl, a pokud tak přesto učiní, žalobcem prezentovaná právní kvalifikace nároku není pro soud jakkoliv závazná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000).
Jde tedy o uvedení takových subjektových, časových a místních okolností, které umožní určitou identifikaci skutkového děje, z něhož vznesený nárok vychází, a tím i jeho podřazení pod skutkové podstaty základních hmotněprávních institutů a pojmů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2692/2007), což učiní žalobu projednatelnou, nikoliv však nutně i důvodnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3414/2020). Žaloba tak současně nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při následném dokazování a rozhodování o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení, kterými je vymezen skutkový děj způsobem, který umožní jednoznačně určit, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3420/2021).
20. V projednávané věci je z podané žaloby ve znění jejího doplnění zřejmé, že se žalobkyně domáhá proti žalovaným společně a nerozdílně náhrady škody ve formě ušlého zisku, jež jí měla být způsobena omezeními a zákazy plynoucími z mimořádných opatření vydávaných v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19, a to konkrétně těmi, která omezovala maloobchodní prodej zboží a služeb (v kterémžto oboru žalobkyně dle svých tvrzení podnikala) v období od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 a od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021. Přestože žalobkyně v této souvislosti jednotlivá opatření neidentifikovala datem jejich vydání nebo jejich číselným označením, jejich identifikaci provedla dostatečně určitě a nezaměnitelně, uvedla-li, že svůj nárok odvozuje od všech opatření, která byla vydána Ministerstvem zdravotnictví a vládou České republiky v rámci boje proti pandemii onemocněním COVID-19 a měla povahu obecně závazného právního aktu, která ve zmíněném období žalobkyni omezila v jejím podnikání ve výše zmíněném oboru, přičemž též uvedla, že vznik svého nároku odvozuje od existence popsaných omezení s tím, že nižšími soudy zvažovanou nezákonnost těchto opatření (některého z nich) netvrdí. Zároveň s tím žalobkyně podala též srozumitelný popis postupu, jakým dospěla k vyčíslení svého nároku, a to vždy ve vztahu k tomu kterému období, na něž její nárok připadá, když pro každé z těchto období uvedla konkrétní výši denní sazby vycházející z jejího průměrného denního čistého obratu dosaženého v příslušném kalendářním roce, a tu pak násobila počtem dní připadajících na vymezené období. Po skutkové stránce tedy žalobkyně svůj nárok v základních obrysech (tj. popisem toho, co nárokuje, z jakého důvodu, vůči komu a za jaké časové období) specifikovala, a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnost o jeho jednoznačné identifikaci vylučující možnost záměny s jiným skutkem. Její žaloba tak požadavkům předepsaným v § 79 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 42 odst. 4 o. s. ř., vyhovuje, pročež opačný závěr odvolacího soudu neobstojí.
21. Vytýká-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) žalobkyni, že v žalobě nevysvětlila i to, jak každé jednotlivé opatření, s nímž svůj žalobní požadavek spojuje, na její podnikání skutečně dopadalo, a to v závislosti na obsahu konkrétních povinností, které ukládalo, jakož i vzhledem k faktické náplni podnikatelské činnosti, jíž se žalobkyně v tom kterém období věnovala, nejedná se již o skutečnosti, jejichž absence v žalobě by mohla odůvodňovat závěr o její neprojednatelnosti pro nedodržení výše popsaných náležitostí. Vylíčením těchto skutečností bude podmíněn až případný procesní úspěch žalobkyně v řízení, pro nějž bude významné též tvrdit a prokázat, které opatřeními uložené povinnosti její podnikatelskou činnost skutečně omezily či zakázaly a v jakém rozsahu, a zda tak lze do příčinné souvislosti se vznikem tvrzené újmy klást právě to které konkrétní opatření nebo zda byl její vznik zčásti či zcela způsoben již samotou existencí pandemie a s ní související obavou obyvatelstva z případných následků možné nákazy.
22. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.
23. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně, avšak dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o řešené otázce týkající se způsobilosti žaloby k věcnému projednání rozhodnout, proto Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu ve výše uvedeném smyslu změnil.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu