30 Cdo 375/2025

30 Cdo 375/2025-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně DIMARY INVESTMENTS s. r. o., identifikační číslo 24844047, se sídlem v Brně, Tkalcovská 874/3a, zastoupené JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 115 820 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 50/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 20 Co 251/2024-192, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 20 Co 251/2024-192, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 2024, č. j. 14 C 50/2022-170, se zrušují v rozsahu odmítnutí žaloby a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá po žalované náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 115 820 EUR s příslušenstvím způsobené při výkonu veřejné moci s odůvodněním, že příčinou vzniku této škody je nezákonné rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj, č. j. 13917-8/2015-610000-22.6, o zadržení zboží, a dále nezákonné usnesení o zahájení trestního řízení jednatele žalobkyně, Yuryho Shorikova, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. KRPS-96686-1/TČ-2017-011471, přičemž uvedený celní úřad vydal zboží patřící žalobkyni do daného trestního stíhání (dle protokolu ze dne 10. 7. 2015, č. j. 13917-23/2015-610000-22.6). Pochybením justičních a celních orgánů přitom mělo dojít ke zmaření obchodu žalobkyně se společností OKB Zenith.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 3. 2024, č. j. 14 C 50/2022-170, odmítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 115 820 EUR s příslušenstvím (výrok I), zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III).

3. Soud prvního stupně vyhodnotil, že žaloba je z důvodu svých vad neprojednatelná, a proto vyzval žalobkyni usnesením ze dne 22. 2. 2024, č. j. 14 C 50/2022-128, k odstranění vad žaloby a poučil ji, v čem nedostatky žaloby spočívají. Žalobkyně na výzvu soudu prvního stupně reagovala doplněním žaloby ze dne 11. 3. 2024, vady žaloby však dle soudu prvního stupně neodstranila, přičemž v žalobě nadále uplatňuje řadu odpovědnostních titulů a současně není patrno, jakou konkrétní újmu spojuje s tím kterým konkrétním odpovědnostním titulem. Soud prvního stupně uzavřel, že pro nedostatky žaloby spočívající v její nesrozumitelnosti a neúplnosti nelze vymezit předmět řízení, a tudíž o něm nelze dále jednat a v řízení pokračovat. Z uvedeného důvodu postupoval podle § 43 odst. 2 o. s. ř. a žalobu odmítl. Pro absenci podmínek pro přerušení řízení ve smyslu § 109 a § 110 o. s. ř. zamítl také jako nedůvodný návrh žalobkyně na

4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby a o nákladech řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu) a ve výroku o náhradě nákladů řízení a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

5. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně vyhodnotil, že žaloba podaná v této věci nemá všechny zákonné náležitosti a pro neurčitost jednoznačného a určitého skutkového vymezení uplatňovaných nároků trpí takovými nedostatky, které brání jejímu projednání. Postupoval tedy zcela správně, jestliže žalobkyni postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k odstranění vad žaloby ve stanovené lhůtě a současně ji konkrétně poučil, jakým způsobem má vady žaloby odstranit. Neopomněl rovněž žalobkyni poučit o následcích ve formě odmítnutí žaloby, nebudou-li vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, odstraněny. Přestože žalobkyně na výzvu soudu prvního stupně reagovala podáním ze dne 11. 3. 2024, vytýkané vady žaloby potřebným způsobem neodstranila. Z obsahu žaloby ve znění jejího doplnění podle odvolacího soudu plyne, že žalobkyně požaduje zaplacení žalované částky ve výši 115 820 EUR jako náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem s tím, že došlo k sérii pochybení, jejichž výsledkem je vznik tvrzené škody. Tvrdí, že jí škoda ve výši žalované částky, složená ze skutečné škody a ušlého zisku, vznikla v důsledku nezákonného přestupkového řízení a trestního řízení třetí osoby (jednatele žalobkyně Yuryho Shorikova), při kterém došlo k zabavení zboží, respektive že tvrzená škoda má původ v nesprávném postupu a v nezákonných rozhodnutích justičních a celních orgánů. Jestliže tedy žalobkyně v řízení uplatňuje nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí i z titulu nesprávného úředního postupu, respektive pokud tvrdí vznik skutečné škody a škody v podobě ušlého zisku, jedná se o několik nároků se samostatným skutkovým základem. V zájmu řádného a určitého vymezení předmětu řízení je tedy žalobkyně povinna jednoznačně identifikovat jednotlivé odpovědnostní tituly (nezákonné rozhodnutí, nesprávný úřední postup) a ve vztahu ke každému z nich samostatně vylíčit jeho skutkový a právní základ a určit, jaká škoda a v jaké výši jí následkem toho kterého odpovědnostního titulu vznikla a jakou peněžitou částku jako náhradu škody na základě toho kterého odpovědnostního titulu požaduje. Pokud žalobkyně i po doplnění žaloby uplatňuje žalobní požadavek na poskytnutí náhrady škody v souhrnné výši z titulu více nároků (odpovědnostních titulů) se samostatným skutkovým základem, aniž tyto jednoznačně identifikuje a určuje, jakou část žalované částky požaduje z titulu každého z uplatňovaných samostatných nároků, respektive jaká část žalované částky je skutečnou škodou a jaká část je ušlým ziskem, je skutkové vymezení předmětu řízení neurčité. Z uvedených důvodů je odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně v názoru, že žaloba i po doplnění trpí vadami, pro které není možné v řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani v průběhu odvolacího řízení potřebným způsobem vady své žaloby neodstranila, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním.

7. Žalobkyně v něm vyjádřila přesvědčení, že jí podaná žaloba vylíčení rozhodujících skutečností beze sporu obsahovala, neboť z textu žaloby zcela jasně vyplývá, že společnost OKB Zenith si u žalobkyně objednala dodávku 815 kusů koulí devíti typů F-Ball 1,25 – 3,25“ v hodnotě 115 820 EUR, na kterou byla ze strany žalobkyně vystavena (a následně jí byla uhrazena) faktura. K dodání zboží však nedošlo, a to v důsledku jeho zadržení Celním úřadem pro Středočeský kraj dne 15. 1. 2015, na základě rozhodnutí č. j.

13917-8/2015-610000-22.6. Ve své žalobě žalobkyně jednoznačně poukazovala na to, že v důsledku zadržení zboží došlo ke zmaření obchodu, neboť žalobkyně nemohla zboží dodat v dohodnutém termínu a musela veškeré obdržené finanční prostředky vrátit, čímž jí vznikla škoda, zejména ve formě ušlého zisku. Zboží bylo zadrženo a následně postupem podle § 78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) vydáno do trestního řízení (kde bylo znovu ihned zajištěno) v důsledku toho, že s tehdejším jednatelem žalobkyně (Yurym Shorikovem) bylo zahájeno trestní řízení pro spáchání přečinu porušení předpisu o oběhu zboží ve styku s cizinou dle § 261 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

Toto trestní stíhání bylo nicméně usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 38 T 126/17, postoupeno celnímu úřadu k posouzení věci jako přestupku, neboť se nejedná o trestný čin. Usnesením celního úřadu ze dne 23. 9. 2019, č. j. 355032-2/2019-610000-12, byla věc odložena s odůvodněním, že došlé oznámení neodůvodňovalo ani zahájení řízení o přestupku. Z uvedeného plyne, že došlo k nezákonnému stíhání jednatele žalobkyně Yuryho Shorikova, přičemž v rámci tohoto stíhání bylo zadrženo zboží, které patřilo žalobkyni (výše uvedeným rozhodnutím celního úřadu a následným zajištěním v rámci trestního řízení).

Nezákonnost trestního stíhání ve svých důsledcích pak logicky implikuje, že rozhodnutí celního úřadu bylo rovněž nezákonné (nebyly dány důvody pro vydání takového rozhodnutí), přičemž tímto nezákonným rozhodnutím a zadržením zboží došlo ke zmaření obchodu mezi žalobkyní a společností OKB Zenith, čímž žalobkyni vznikla škoda v podobě ušlého zisku ve výši 115 820 EUR, což je částka, kterou žalobkyně nárokovala podanou žalobou.

8. Žalobkyně podotkla, že veškeré výše uvedené skutečnosti vyplývají z textu žaloby, uvedený stručný přehled skutkových tvrzení neobsahuje žádné pro soudy neznámé informace a soudy obou stupňů nepochybně měly podklady ve formě spisů, které byly vedeny jak v rámci správního řízení, tak v rámci řízení trestního. Navzdory tomu soud prvního stupně vyzval žalobkyni usnesením ze dne 22. 2. 2024, č. j. 14 C 50/2022-128, k doplnění žaloby z důvodu údajné nesrozumitelnosti a neúplnosti podání. Žalobkyně dne 11. 3. 2024 v návaznosti na výzvu k doplnění zaslala soudu prvního stupně podání, ve kterém uvedla, že nesprávný úřední postup spočívá ve špatném posouzení/zařazení kuliček mezi kódy sankčního zboží, které vyústilo v rozhodnutí o zadržení zboží Celním úřadem pro Středočeský kraj. Dále v tom, že zboží bylo vydáno k zajištění do trestního řízení na základě úvahy a dobrovolnosti celního orgánu, nikoli na základě rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. K výši nároku žalobkyně uvedla, že se domáhá nahrazení skutečné škody ve výši $ 87 449, neboť za tuto cenu žalobkyně koule v roce 2014 zakoupila.

9. Stran názoru odvolacího soudu, podle kterého požaduje-li žalobkyně peněžité plnění v rámci nároku na náhradu škody z titulu více nároků, je třeba u každého z nich vymezit skutek a uvést částku, jakou požaduje, žalobkyně uvedla, že toto bylo splněno, když částka ve výši 115 820 EUR přestavovala škodu za zmařený obchod (ušlý zisk) v důsledku nezákonného zadržení zboží na základě rozhodnutí celního úřadu (nezákonné rozhodnutí) a následně doplněná částka 87 994 USD (respektive 2 132 789 Kč) skutečnou škodu odpovídající znehodnocení zboží za jeho nesprávné skladování (nesprávný úřední postup).

10. Žalobkyně namítá, že odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, ani jeho aplikace na projednávaný případ, nemůže obstát, jelikož v této konkrétní věci došlo k rozporu mezi vylíčením skutkových tvrzení a žalobním petitem, kdy žalobce dle žalobního petitu požadoval zadostiučinění za nesprávný úřední postup, vydání nezákonného rozhodnutí a nepřiměřenou délku řízení, přičemž se však veškerá žalobní tvrzení bezvýhradně vztahují pouze k délce trvání posuzovaného řízení.

11. Rovněž odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 390/2006, není podle žalobkyně absolutně přiléhavý, neboť se jedná o případ uplatňování nároku na náhradu škody nikoli po státu, ale po právním zástupci, nadto dle názoru žalobkyně nelze klást na roveň „úroveň nepřezkoumatelnosti“ za situace, kdy je náhrada škody požadována za „škodu na zdraví a ztrátu 7 let života dle uvážení soudu“ a zcela jasně specifikovanou výší škody, včetně vylíčení skutečností, které ke vzniku této škody vedly.

12. Naproti tomu v nyní posuzovaném případě žalobkyně zcela jasně v rámci skutkových okolností vylíčila, co vedlo ke vzniku škody, jakým způsobem škoda vznikla a který orgán je za vznik škody odpovědný. Podle názoru žalobkyně pak byla zcela jasně prokázána i příčinná souvislost mezi nezákonným zadržením zboží (které předcházelo nezákonnému trestnímu stíhání jednatele žalobkyně) a vznikem škody – zmařené obchodní příležitosti a následně mezi nesprávným skladováním zboží a absolutní ztrátou jeho hodnoty. Nadto žalobkyně podotýká, že případný nedostatek příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (respektive nesprávným úředním postupem) nepůsobí nepřezkoumatelnost žaloby, neprokázání příčinné souvislosti může toliko vést k zamítnutí žaloby, nikoli jejímu odmítnutí pro neprojednatelnost.

13. Lze poukázat i na to, že právní řád musí dávat reálnou cestu náhrady škody za zboží, které bylo v bezvýsledném trestním řízení zajištěno a ztratilo uplynutím dlouhého času svou hodnotu, protože bylo zadrženo, nebylo s ním možno nakládat a došlo ke zmaření plnění závazků plynoucích ze smlouvy. K tomu žalobkyně odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 3. 2022, ve věci FU QUAN, s. r. o., proti České republice, stížnost č. 24827/14.

14. Kromě toho soudy neuvedly v odůvodnění svých usnesení žádné konkrétní vymezení toho, v čem shledávají neprojednatelnost žaloby, neboť se vůbec nevyjádřily, co konkrétně z poměrně obsáhlých podání žalobkyně považovaly za nedostačující. Soudy tedy rozhodly i v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, například usnesením ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021. Dále žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 392/2021, který je procesně zcela totožný s případem žalobkyně, a lze shledat stejný nesprávný právní závěr soudů nižších stupňů, a to zejména v tom, že uvedení žalované částky, označení rozhodnutí a řízení, v nichž žalobkyně shledává nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí nejsou dostatečné pro projednání žaloby. Dle názoru žalobkyně oba soudy pochybily, když navzdory veškerým výše uvedeným skutečnostem, které jednoznačně vyplývají z podání žalobkyně, dovodily v rozporu s citovanou judikaturou, že žaloba je nezpůsobilá projednání a jako taková musí být dle § 43 o. s. ř. odmítnuta.

15. V postupu soudů žalobkyně dále spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a přepjatý formalismus, jelikož v rozporu se závěry Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 351/04, IV. ÚS 642/05, Pl. ÚS 18/01, III. ÚS 917/21, a III. ÚS 475/13) soudy rozhodly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a interpretovaly ustanovení § 79 o. s. ř. v extrémním rozporu s principem spravedlnosti.

16. Mimoto má žalobkyně za to, že při odmítnutí návrhu na zahájení řízení postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. se jednání nenařizuje, v nyní posuzované věci však soud prvního stupně nařídil jednání, k němuž došlo dne 1. 6. 2022, přičemž teprve v rámci tohoto jednání soud prvního stupně vydal výzvu k doplnění. Z uvedeného plyne, že postup soudu prvního stupně byl v rozporu jednak s ustanovením § 114a o. s. ř., když nebylo jednání připraveno tak, aby bylo možno rozhodnout o věci na prvním jednání, jednak v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, a zároveň v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, kdy nejenže byla (dle přesvědčení soudu prvního stupně neprojednatelná) žaloba zaslána žalované, ale zároveň bylo k této údajně neprojednatelné žalobě nařízeno jednání zcela v rozporu s ustanovením § 43 o. s. ř. Uvedené pochybení soudu soud odvolací v napadeném usnesení nereflektoval.

17. Zároveň žalobkyně poukazuje na to, že dle jejího názoru rozhodovala soudkyně, která měla být pro podjatost k věci vyloučena, na což ostatně žalobkyně několikrát v průběhu řízení poukazovala. Sama soudkyně svoji podjatost však neprohlásila a ani odvolací soud ji v uvedené věci na základě posuzovaných podkladů podjatou neshledal. Od okamžiku, kdy soudkyně věc převzala ji označovala za „divnověc“ a z jejích interních poznámek jasně vyplývá její negativní postoj k dané věci.

18. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

19. Žalovaná ve vyjádření k dovolání ze dne 21. 1. 2025 uvedla, že je jí znám právní názor Nejvyššího soudu obsažený v usnesení ze dne 23. 9. 2024, sp. zn.30 Cdo 1157/2024-128, a že jej plně akceptuje. Jedná se o právně totožný případ, kdy je žalobkyní totožný subjekt, dovozuje, že by o tomtéž nároku neměla probíhat dvě řízení.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

21. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Dovolání je objektivně nepřípustné v rozsahu, v němž směřuje do výroku II a dále do výroku I usnesení odvolacího soudu, pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. pokud byl potvrzen nákladový výrok III usnesení soudu prvního stupně, neboť dovolání proti těmto výrokům není přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). V uvedeném rozsahu však Nejvyšší soud dovolání neodmítl, neboť nákladové výroky s ohledem na jejich akcesorickou povahu nakonec sdílely osud výroků vztahujících se k odmítnutí žaloby.

25. Dovolání je ve smyslu § 237 o.s.ř. naopak přípustné pro posouzení otázky, zda je žaloba projednatelná, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

26. Podle ustanovení § 42 odst. 4 věty první o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.

27. Podle ustanovení § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

28. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

29. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).

30. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).

31. Nejvyšší soud, v souladu s obsahem vyjádření žalované, zdůrazňuje, že přestože se soudy obou stupňů na straně jedné správně zabývaly otázkou projednatelnosti žaloby, nemohl na straně druhé přehlédnout, že ve skutkově přinejmenším obdobné věci týchž účastníků (kdy za totožnou žalovanou měla jednat jen jiná organizační složka) již dříve (byť v jiném složení senátu) posuzoval dovolací soud prakticky shodný návrh (datovaný jen jiným dnem) a to v usnesení ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1157/2024, a dospěl tehdy k závěru, že přes určitou chaotičnost žaloby ji lze projednat. Věc nyní posuzovaná se s věcí projednávanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 184/2021 v podstatných rysech shoduje, což je patrné jak z toho, jak je žaloba v obou řízeních žalobkyní koncipována, tak nakonec i z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů o odmítnutí žaloby, která v jejich rámci byla přijata. Má-li být rozhodování dovolacího soudu předvídatelné, mohou účastníci řízení spoléhat na to, že ve srovnatelných procesních situacích bude rozhodnutí Nejvyššího soudu totožné.

32. Z žaloby ze dne 25. 2. 2022 a rovněž z doplnění žaloby datovaného dnem 11. 3. 2024, se podává, že společnost OKB Zenith si u žalobkyně objednala dodávku 815 kusů koulí devíti typů F-Ball 1,25 – 3,25“ v hodnotě 115 820 EUR, kterou žalobkyně zajistila a vystavila na ni fakturu, již kupující následně uhradila. Žalobkyně dne 15. 1. 2015 prostřednictvím spediční společnosti GERLACH spol. s r. o. odeslala zboží v celkovém množství 816 kusů zákaznici. Rozdíl jedné kuličky je způsoben reklamací. K dodání zboží však nedošlo, neboť bylo dne 15.

1. 2015 zadrženo Celním úřadem pro Středočeský kraj, a to na základě rozhodnutí č. j. 13917-8/2015-610000-22.6. Se spediční společností bylo zahájeno správní řízení, které skončilo rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 21. 5. 2015, č. j. 17680-2/2015-900000-304.1, jímž bylo odvolání účastníka řízení zamítnuto. Ode dne zadržení zboží bylo žalobkyni znemožněno jakkoliv se zbožím nakládat. Dne 15. 6. 2015 společnost OKB Zenith reklamovala dodávku zboží a vyzvala žalobkyni k vrácení poskytnuté zálohy s odůvodněním, že zboží nebylo dodáno.

Žalobkyně v souladu s reklamací obdržené prostředky vrátila. Dne 22. 3. 2017 bylo zahájeno trestní stíhání tehdejšího jednatele žalobkyně, Yuryho Shorikova, pro spáchání přečinu porušení předpisu o oběhu zboží ve styku s cizinou dle § 261 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu v souvislosti s pokusem vývozu výše zabavených kuliček do Ruské federace. Postupem podle § 78 trestního řádu bylo zabavené zboží vydáno do trestního řízení, kde bylo opět zajištěno. Okresní státní zastupitelství podalo dne 24.

8. 2017 obžalobu proti Yurymu Shorikovovi pro výše uvedený trestný čin. Okresní soud Praha – východ svým usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 38 T 126/17, postoupil věc Celnímu úřadu pro Středočeský kraj k posouzení věci jako přestupku, neboť se nejedná o trestný čin. Usnesením Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 23. 9. 2019, č. j. 355032-2/2019-610000-12, byla věc odložena s tím, že došlé oznámení neodůvodňovalo zahájení řízení o přestupku; o této skutečnosti se měla žalobkyně dozvědět dne 2.

8. 2021. Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. 38 T 126/2017-966, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 7. 2019, č. j. 38 T 126/2017-980, zrušil zajištění zboží a rozhodl o jeho vrácení, a to osobě Yuryho Shorikova. Vrácení zboží bylo dle protokolu o vrácení učiněno dne 17. 12. 2019. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že neoprávněným zásahem státního orgánu jí bylo znemožněno splnění jejího závazku spočívajícího v řádném doručení zboží společnosti OKB Zenith, čímž jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku z neuskutečněného, avšak již smluvně dojednaného obchodu.

Vůči osobě Yuryho Shorikova bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, v rámci kterého vznikla žalobkyni škoda, neboť bylo zabaveno její zboží, které bylo určeno pro konkrétního zákazníka, jeho technologické procesy a know-how. S ohledem na technologický vývoj zboží rychle zastarává a v době jeho vydání nebylo již pro původní účel využitelné.

V důsledku zadržení zboží došlo ke zmaření obchodu a v kombinaci s celkovou dobou zabavení je zboží dnes již fakticky neprodejné. V rovině správní i trestní se ukázalo, že obě uvedená řízení byla nezákonná. Žalobkyně je přesvědčena, že v důsledku nezákonného přestupkového řízení a trestního stíhání třetí osoby (i když se jednalo o jednatele žalobkyně), při kterém bylo zabaveno její zboží po dobu téměř 5 let, vznikla žalobkyni škoda složená ze skutečné škody a ušlého zisku v celkové výši 115 820 EUR, která má původ v nesprávném postupu a nezákonných rozhodnutích justičních a celních orgánů.

Součástí skutečné škody jsou i kuličky zničené v rámci zkoušek a posudků za účelem ověření jejich vlastností v celkovém počtu 21 kusů. Konkrétně pak žalobkyně uvedla, že vznik škody spojuje s rozhodnutím o zadržení zboží v rámci řízení ve věci možného celního deliktu (viz shora) v kombinaci s následným vydáním zboží do trestního řízení dle protokolu ze dne 10. 7. 2015, č. j. 13917-23/2015-610000-22.6. Žalobu uzavřela s tím, že z uvedeného popisu skutkových dějů jednoznačně plyne, že ze strany žalované došlo k sérii pochybení, jejichž výsledkem je, že žalobkyni vznikla uvedená škoda, přičemž v petitu uvedla, že se domáhá náhrady škody ve výši 115 820 EUR s příslušenstvím způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.

33. V projednávané věci se tedy žalobkyně domáhá náhrady škody, kterou vymezila skutkově výší náhrady i rozhodným obdobím jejího vzniku a označila za její příčinu dvě skutečnosti, a to nezákonné rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj, č. j. 13917-8/2015-610000-22.6, a dále nezákonné rozhodnutí, jímž je usnesení o zahájení trestního řízení jednatele žalobkyně, Yuryho Shorikova, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. KRPS-96686-1/TČ-2017-011471, přičemž uvedený celní úřad vydal zboží patřící žalobkyni do daného trestního řízení (dle protokolu ze dne 10. 7. 2015, č. j. 13917-23/2015-610000-22.6).

34. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně popsala takové skutečnosti, kterými vylíčila skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Posouzení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována příčinná souvislost, tedy v důsledku které skutečnosti vznikla žalobkyni tvrzená škoda, je právním posouzením a tedy úkolem soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1120/2013). Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné rovněž dodat, že právní kvalifikace nároku není náležitostí žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Podle ustálené soudní praxe i právní teorie je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004; obdobně DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 830).

35. Ve sporném řízení je to žalobce, kdo jako pán sporu (tzv. dominus litis) vymezuje předmět řízení, a to též tak, že uvede, čeho se žalobou domáhá a na jakém skutkovém základě. Není vadou žaloby, jestliže žalobce uplatňuje jediný nárok (zde na náhradu škody), jehož vznik spojuje s dvěma či více samostatnými příčinami, aniž by každá z nich vedla k jinému škodnímu následku. Úvahy soudu prvního stupně, že nelze žalovat o náhradu škody či nemajetkové újmy z tzv. komplexu příčin“ jsou sice obecně správné, dopadají však na situace, kdy více příčin má vést ke vzniku více škod či újem. Žalobkyně rovněž neponechává na výběr soudům, kterou z jí (poněkud chaoticky popsaných) příčin mají vnímat jako příčinu určující, naopak z obsahu žaloby a jejího doplnění lze seznat, že žalobkyně každou z příčin považuje za důvod vzniku (jedné a téže) škody.

36. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby pro její vady nesprávné. Odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že se jedná o více nároků se samostatným skutkovým základem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). Jedná se totiž o dva rozdílné procesní nároky proti žalované, byť spojované jediným žalobním požadavkem spočívajícím v náhradě jediné vzniklé škody (lze si ostatně představit uplatnění daných nároků samostatnými žalobami, přičemž i v situaci, kdy by jim bylo samostatně vyhověno v plném rozsahu, byla by výše plnění ze strany státu limitována skutečně vzniklou škodou).

V intencích již dříve učiněných závěrů ve zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1157/2024, proto dovolacímu soudu nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Protože důvody zrušení platí i na usnesení soudu prvního stupně (s výjimkou výroku II o návrhu na přerušení řízení), zrušil Nejvyšší soud v potřebném rozsahu i je (243e odst. 2 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

37. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i existencí zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu Nejvyšší soud neshledal. Je sice třeba souhlasit s žalobkyní v tom, že je-li namístě návrh na zahájení řízení postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout, jednání se v takovém případě nenařizuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 53/2008). Nařídil-li však soud prvního stupně jednání, nemůže jít z povahy věci o takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud současně neshledal existenci dovolatelkou zmiňovaného zmatečnostního důvodu zakotveného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.) záležejícího v tom, že by ve věci u soudu prvního stupně rozhodovala vyloučená soudkyně Mgr. Zuzana Marethová. Žalobkyně shledává důvod k pochybnostem o nepodjatosti uvedené soudkyně především v jejím procesním postupu, což ovšem zákon za důvod k vyloučení nepovažuje (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Ani skutečnost, že námitkou dotčená soudkyně ve spisovém materiálu ponechala své vlastní poznámky, v nichž zachytila svůj předběžný náhled na danou věc, nesvědčí o její podjatosti. Jednak soudce je povinen se s věcí seznámit a učinit si prvotní a nezávazný pohled na věc a dále by si měl ujasnit, jak bude (s výhradou dalších procesních úkonu účastníků) v dalším průběhu řízení procesně postupovat. Tím ovšem není nijak předurčeno, že svůj předběžný názor z jakéhokoliv důvodu nezmění. Rovněž nijak expresivní označení použité rozhodující soudkyní, že daný spor se jeví jako „divnověc“ není ničím jiným, než projevem pochybností o projednatelnosti, popř. důvodnosti žaloby (ostatně stejně jako odvolací soud i dovolací soud vnímá žalobu v této věci jako poněkud chaoticky koncipovanou). I v dalším interní poznámkový aparát zpracovaný soudkyní představuje pouhou její přípravu, přičemž není vyloučeno, že by při (případně) nařízeném jednání byla v intencích právě oné přípravy v rámci předvídatelnosti dalšího postupu soudu žalobkyně v odpovídajícím rozsahu poučena podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o náhledu soudu na věc i o možné potřebě doplnění tvrzení či označení dalších důkazů. Řečeno jinak: žalobkyní nalezené poznámky soudkyně naopak svědčí o její svědomité přípravě v dané věci a objektivně nahlíženo nemohou vzbuzovat pochybnosti o její nepodjatosti.

38. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby se rovněž vypořádal s námitkou žalované, že projednání dané věci brání překážka zahájeného řízení, a to ve vztahu ke sporu projednávanému před Obvodním soudem pro prahu 2 pod sp. zn. 37 C 184/2021, jež byl zahájen dříve podanou žalobou, a v němž již měl soud prvního stupně nepravomocně meritorně rozhodnout.

39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 3. 2025

JUDr. David Vláčil předseda senátu