USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. S.,
zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se
sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 150 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 305/2020,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č.
j. 68 Co 112/2023-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované
poskytnutí částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky
správního řízení vedeného u Úřadu městské části Praha 4 pod sp. zn. R 1293/15
OKAT/Iiz, dále u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP
1724317/2015 ODA – TAX, a navazujícího řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 A 96/2015, a
dále řízení o kasační stížnosti vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp.
zn. 9 As 192/2020 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo
zahájeno dne 10. 6. 2015 a skončeno dne 12. 5. 2022, když na řízení vedená před
správními orgány i soudy je třeba pohlížet jako na řízení jediné, přičemž
žalobce žádal odškodnění ode dne 26. 6. 2015, tj. od doručení oznámení
správního orgánu o zahájení správního řízení žalobci, do 12. 5. 2022. Žalobce
předběžně uplatnil nárok u žalované dne 10. 6. 2020, ta nárok žalobce odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
10. 2022, č. j. 22 C 305/2020-117, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 1.
2023, č. j. 22 C 305/2020-138, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 150 000 Kč s příslušenstvím
(výrok I), konstatoval, že ve správním řízení vedeném u Úřadu městské části
Praha 4 pod sp. zn. R 1293/15 OKAT/Iiz, dále u Magistrátu hlavního města Prahy
pod sp. zn. S-MHMP 1724317/2015 ODA – TAX, dále v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 A
96/2015, dále v řízení o kasační stížnosti vedeném u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 9 As 192/2020 byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené
lhůtě porušen zákon (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad I) a
ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad II) jej změnil tak, že se konstatuje, že
ve správním řízení vedeném u Úřadu městské části Praha 4 pod sp. zn. R 1293/15
OKAT/Iiz, u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1724317/2015 ODA
– TAX, dále v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 A 96/2015 a v řízení o kasační stížnosti
vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 As 192/2020, bylo porušeno
právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I), rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu jeho
výroku I v části, kterou bylo přiznáno konstatování porušení práva a žaloba
zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku III o
nákladech odvolacího řízení, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle
§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání žalobce do části výroku I
rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního
stupně tak, že žalobci bylo poskytnuto konstatování porušení práva, není
subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost)
svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší,
popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31
Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce v této části jako subjektivně
nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Dále není dovolání žalobce přípustné ani v části směřující proti výroku III
rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť
tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z tohoto důvodu se tedy
Nejvyšší soud nezabýval námitkami žalobce vztahujícími se k posouzení otázky
náhrady nákladů odvolacího řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením
odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe
dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením
založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý
nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění
v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a
odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou
se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými
slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria
významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e)
OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobce nesouhlasil se závěrem
odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj je nepatrný. Poukazoval na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním
obvinění dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (ve znění
protokolů č. 3, 5 a 8) publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). I
odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016) uzavřel, že na
řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní
obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o
přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu
ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od zmiňovaných rozsudků
Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, (ze dne 2. 9. 1998, ve věci
Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec
proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, a ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu
proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01). Nicméně i v případech řízení s typově
zvýšeným významem, mezi které trestní řízení patří, dovodil Nejvyšší soud, že s
ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného
nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud
tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních
okolností případu a na základě námitek žalované dospěl k závěru, že v daném
případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov.
Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
765/2010). Odvolací soud dospěl k uvedenému závěru na základě posouzení celého
komplexu okolností dané věci, a to, že žalobce byl shledán vinným z přestupku,
po celou dobu si byl vědom, že mu hrozí trest v podobě peněžité pokuty a zákazu
činnosti, tudíž nemohl být v zásadní nejistotě ohledně výsledku řízení, že
zástupce žalobce (a jeho prostřednictvím tedy i sám žalobce) měl vědomost o
vývoji soudní judikatury na projednávané případy přepravy prostřednictvím Uber,
kdy od roku 2017 tato byla již jednotná s tím, že úspěch, resp. neúspěch ve
věci byl předvídatelný a žalobce mohl být prostřednictvím svého právního
zástupce o tomto informován, že uloženou pokutu žalobce nehradil z vlastních
finančních prostředků, neboť byla uhrazena z bankovního účtu jeho právního
zástupce Mgr. Ing. Jana Boučka, že se žalobce v žádném stadiu řízení osobně
nezúčastnil, z čehož soud vyvodil nezájem žalobce o průběh řízení, že
nepříznivý důsledek vedení posuzovaného řízení v podobě odsouzení a uložení
sankce se nepromítl do poměrů žalobce, čehož si byl žalobce na základě
obdobných zkušeností jiných přestupců vědom, a že sankce uložená žalobci ve
výši 15 000 Kč, nebyla částkou nikterak významně vysokou. Ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu pak zcela odpovídá i závěr odvolacího soudu, že v
případě nepatrného významu předmětu řízení pro účastníka postačuje odškodnění
jeho nepřiměřené délky formou konstatování porušení práva (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14). Ani námitka žalobce, že nepřiměřenou délku řízení o přestupku, ve kterém hrozí
„pouze“ trest uložení pokuty, lze odškodnit jen v penězích, neboť jediným
způsobem snížení trestu v takovém řízení je snížení pokuty, tedy fakticky
poskytnutí finanční formy zadostiučinění (když ke snížení trestu zákazu
činnosti nemohlo objektivně dojít s ohledem na jeho výkon plynutím času),
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud
dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce,
je jeho úvaha o formě zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. Část V Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
763/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009,
nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Konstatování porušení práva
je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou
formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). S
ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem
citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2505/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp.
zn. 30 Cdo
3007/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10,
ohledně presumpce nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nebo
od citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS
1686/16, týkajících se odškodňování nepřiměřeně délky trestního stíhání
následně odsouzeného pachatele, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, které se věnují odškodňování nepřiměřené délky trestního
řízení a jeho možnou kompenzací v rámci uloženého trestu. Ze stejných důvodů se
odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem vyjmenovaných rozsudků ESLP (ze dne
21. 6. 1983, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, a ze dne 26. 6. 2001, ve věci Beck proti Norsku, stížnost č. 26390/95, které se věnují
kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v rámci uloženého trestu,
ze dne 14. 2. 2002, ve věci Jensen proti Dánsku, stížnost č. 48470/99, kde s
ohledem na dohodu stran nebyla věc posuzována meritorně, a ze dne 18. 3. 2014,
ve věci Szabo proti Rumunsku, stížnost č. 8193/06, ze dne 22. 2. 2001, ve věci
Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, ze dne 2. 8. 2000, ve věci
Cherakrak proti Francii, stížnost č. 34075/96, ze dne 11. 7. 2000, ve věci
Trzaska proti Polsku, stížnost č. 25792/94, ze dne 20. 5. 2014, ve věci Magyar
proti Maďarsku, stížnost č. 73593/10, kde bylo soudem přiznáno odškodnění za
nepřiměřenou délku trestního řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva
s ohledem na okolnosti případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého
trestu se však soud v těchto případech nezabýval).
Pokud žalobce v části II dovolání uváděl, že dovolání je přípustné již z důvodu
tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a
svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu
sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13,
nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit
předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou
Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti
dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce
mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních
práv žalobce u každého výše uvedeného dovolacího důvodu rovněž dostatečně
vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.
Žalobcem namítané vady řízení, tj. že soud v řízení provedl důkazy, které byly
získány protiprávně, a na základě nich došel k nesprávným skutkovým zjištěním,
resp. učinil skutková zjištění v rozporu s ochranou „advokátního tajemství“ a
ustanovením § 124 o. s. ř., a dále, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěními a právním hodnocením (námitka obsažená v doplnění dovolání žalobce
ze dne 4. 9. 2023), nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto
namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen
tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu