30 Cdo 618/2020-150
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně České republiky –
Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, proti žalovanému M.
U., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Kojzarem, advokátem se
sídlem v Kralupech nad Vltavou, Lidická 784, o zaplacení částky 137 070 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 123 C 18/2018, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019,
č. j. 23 Co 186/2019-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 186/2019-123,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 137
070 Kč s příslušenstvím jako regresní úhrady podle § 17 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), ve výši stanovené dle § 95 odst. 3
zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, za
škodu, kterou nahradila poškozenému v souvislosti s nesprávným úředním postupem
vedoucím k odcizení zajištěného vozidla ze dvora Obvodního oddělení Policie
České republiky Hostivice.
2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 123 C
18/2018-97, zamítl žalobu o zaplacení částky 137 070 Kč s tam specifikovaným
úrokem z prodlení a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 5. 6. 2017, č. j. 5 C 444/2013-111, byla žalobkyni uložena
povinnost k náhradě škody poškozenému majiteli vozidla XY ve výši 906 000 Kč s
příslušenstvím, k níž došlo odcizením vozidla v důsledku nesprávného úředního
postupu Policie České republiky. Předmětné vozidlo bylo odcizeno v době, kdy
bylo uloženo na oploceném pozemku (parkovišti) v objektu Obvodního oddělení
Policie České republiky Hostivice za situace, kdy byl objekt přístupný
neuzamčenými a otevřenými vjezdovými vraty a vozidlo v uvedeném prostoru nebylo
řádně zajištěno. Dále zjistil z obsahu trestního spisu Okresního soudu
Praha-západ sp. zn. 14 T 99/2013, že brána do areálu se nezavírala, neboť
parkoviště uvnitř bylo využíváno policisty, služebními funkcionáři i
návštěvníky obvodního oddělení, zámek byl objednán, ale ještě nebyl k
dispozici. V době, kdy vykonával dozorčí službu žalovaný, jeho nadřízený vydal
rozkaz k umístění „botičky“ na vozidlo, kterou přítomným policistům předal.
Podle soudu prvního stupně žalovaný před soudem vypověděl, že dal pokyn svým
podřízeným, aby nasadili na vozidlo „botičku“, což odmítli s odůvodněním, že
nemají potřebné proškolení, a poté tuto záležitost již neřešil, ale učinil
další běžné opatření proti možnému odcizení vozidla tak, že služební vozidlo
zaparkoval do vjezdu do areálu. Před ukončením své služby v pondělí 10. 12.
2012 (v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně uvedeno datum 9. 12. 2012 –
poznámka Nejvyššího soudu) žalovaný předával materiály k zajištěnému vozidlu
svému nadřízenému a sdělil policistovi XY, který jej ve službě střídal, že
vozidlo není řádně zajištěno. Z předmětného trestního spisu soud prvního stupně
dále zjistil, že policista XY, ačkoliv mu nebyl předán spis týkající se
předmětného vozidla ani samotné vozidlo (zápisem), od žalovaného věděl, že
hlídka odmítla pokyn žalovaného k nasazení „botičky“. Skutečnost, že vozidlo
nebylo takto zajištěno, vyplývala i z dokumentace o ohledání vozidla, které
bylo v pondělí provedeno na pokyn nadřízeného žalovaného za asistence
kriminalistického technika.
4. Soud prvního stupně na podkladě shora uvedených zjištění dospěl k
závěru, že došlo k řadě pochybení před dozorčí službou žalovaného a to již při
umístění vozidla na policejní dvůr bez zabezpečení uzamčení brány. Ačkoli
obvodní oddělení disponovalo „botičkami“, nedošlo k proškolení policistů k
nasazování tohoto zajišťovacího prostředku. Navíc bylo zcela běžné, že dozorčí
služba mohla přijmout i jiné opatření, které by zamezilo odcizení zaparkovaného
vozidla, a to postavení služebního vozidla před bránu areálu, což učinil i
žalovaný v situaci, kdy nedocílil nasazení „botičky“ na vozidlo. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že ke krádeži předmětného vozidla nedošlo v rámci
služby žalovaného a nebyla naplněna příčinná souvislost mezi jednáním
žalovaného a vznikem škody, naopak žalovaný postupoval dovoleným způsobem a v
důsledku jeho jednání k újmě nedošlo.
5. Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 137 070 Kč
s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a nahradit žalobkyni a České
republice náklady řízení (výroky II a III).
6. Odvolací soud po skutkové stránce „z obsahu soudního spisu“ zjistil,
že v noci z 8. 12. 2012 na 9. 12. 2012 bylo na dvůr Obvodního oddělení Policie
České republiky Hostivice přivezeno zajištěné vozidlo XY dříve nahlášené jako
odcizené, neboť o víkendu nebyl k dispozici služební odtah, který by vozidlo
převezl na odtahové policejní parkoviště v Kutné Hoře. V té době měl na
oddělení dozorčí službu prap. XY. Po přivezení nebylo vozidlo ohledáno, nebylo
zaneseno do soupisu zajištěných věcí a vozidel, nebylo zajištěno zabezpečovacím
zařízením, tzv. botičkou. Dvůr policejního objektu byl oplocen a pokryt
kamerovým systémem, avšak brána se neuzamykala (nebyl zámek). Byl dán pokyn,
aby bylo ve vjezdu odstaveno služební vozidlo, ale to tam nemohlo stát trvale,
neboť s ním bylo nutno vyjíždět. Dne 9. 12. 2012 převzal službu dozorčího
žalovaný. Žalovaný již měl k dispozici „botičku“ a dal pokyn k jejímu nasazení
na vozidlo. K tomu však nedošlo, neboť žádný z přítomných policistů k tomuto
úkonu nebyl proškolen a obávali se poškození vozu. Žalovaný jiné opatření
neprovedl. Dne 10. 12. 2012 v 7:30 hodin předal žalovaný službu dozorčího prap. XY. Na pokyn vedoucího oddělení npor. XY bylo provedeno dodatečné vnější
ohledání vozidla. Na způsobu zajištění vozidla se nezměnilo nic. Dne 11. 12. 2012, mezi 0:58 – 1:00 hodin bylo vozidlo ze dvora neznámým pachatelem
odcizeno, což však bylo na oddělení zaznamenáno až 13. 12. 2012, kdy tam
vozidlo hledal jeho majitel. Do té doby se službu konající policisté domnívali,
že vozidlo si odvezli pražští kriminalisté. Na základě šetření celé události
byli žalovaný a policisté XY a XY rozhodnutím Policie České republiky,
vedoucího územního odboru Praha venkov – západ ve věcech kázeňských, ze dne 26. 8. 2013, č. j. 19/2013, které nabylo právní moci dne 2. 9. 2013, uznáni vinnými
ze spáchání kázeňského přestupku porušení základních povinností příslušníka
podle ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., tj. dodržování
služební kázně, která podle ustanovení § 46 odst. 1 tohoto zákona spočívá v
nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které
pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů, konkrétně
z čl. 6 odst. 5 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta ČR č. 110/2008, o plnění úkolů pořádkové a železniční policie. Tohoto porušení se
podle citovaného rozhodnutí dopustil žalovaný tím, že „při výkonu dozorčí
služby v době od 7:30 hodin dne 9. 12. 2012 do 7:30 hodin dne 10. 12. 2012 na
Obvodním oddělení Hostivice, Litovická 20/783, Hostivice, řádně nezabezpečil
vozidlo tov. zn. XY, bez přidělené RZ, VIN: XY, které bylo zajištěno jako
nalezené a zaparkováno na dvoře OOP Hostivice, proti odcizení“. Policista XY
byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 11. 2013, č. j. 14 T
99/2013-496, zproštěn návrhu na potrestání s tím, že skutek, který mu byl
kladen za vinu (zestručněno: v průběhu dozorčí služby na OOP Hostivice ve dnech
10. – 11. 12.
2012 nedbal na provádění ostrahy areálu OOP, nepřijal žádné
opatření k zamezení neoprávněného nakládání se zajištěným vozidlem, nezjistil,
že k odcizení vozidla vůbec došlo, tedy ani nepřijal žádná opatření k napravení
či zamezení škodlivého následku), není trestným činem. Odvolací soud dále
konstatoval, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí trestní soud podrobně rozebral
situaci na předmětném oddělení, jehož příslušníky nebyly důsledně dodržovány
služební předpisy, nikdo z těch, co věděli o zajištěném vozidle, neprovedl
žádná či dostatečná opatření k jeho zabezpečení, dozorčí si vzájemně
nepředávali důsledně službu tak, aby v konečném důsledku obžalovaný K. s
jistotou věděl o tom, že na dvoře je umístěno zajištěné vozidlo, u něhož je
riziko, že pachatel předchozí krádeže stále disponuje klíčky od vozu. Rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 6. 2017, č. j. 5 C 444/2013-111, bylo
žalobkyni uloženo nahradit poškozenému škodu ve výši 906 000 Kč s
příslušenstvím vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České
republiky.
7. Při právním posouzení odvolací soud s poukazem na ustanovení § 135
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“) uzavřel, že žalovaný porušením svých povinností,
za které byl kázeňsky potrestán, přispěl (spolu s dalšími příslušníky OOP
Hostivice) k vytvoření situace, která vyústila v odcizení zajištěného vozidla a
v konečném důsledku vedla ke vzniku škody, k jejíž náhradě podle zákona č.
82/1998 Sb. byla následně žalobkyně odsouzena a kterou nahradila celkovou
částkou 1 143 992,55 Kč, přičemž zavinění žalovaného vyplývá z rozhodnutí o
jeho kázeňském postihu, jímž je soud vázán. Měl tedy za splněné všechny
předpoklady pro uplatnění nároku na regresní náhradu vůči žalovanému. Uplatněná
výše regresní náhrady podle odvolacího soudu nepřesahovala čtyřapůlnásobek
průměrného měsíčního služebního příjmu žalovaného. Ve vztahu k podílu
žalovaného na nesprávném úředním postupu příslušníků dotčeného obvodního
oddělení Policie České republiky, odvolací soud poznamenal, že žalovaný byl
pouze jedním z těch, kteří se nesprávného úředního postupu dopustili, avšak
současně uzavřel, že lze se značnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že
kdyby kterýkoliv z nich, tedy i žalovaný, beze zbytku dodržel své povinnosti
vyplývající ze služebních předpisů, k odcizení vozidla a vzniku škody by
nedošlo. Nárokovaná výše regresní náhrady představující přibližně 1/8 z celkové
výše vyplacené náhrady škody pak podle odvolacího soudu nikterak nepřesahuje
míru spoluodpovědnosti žalovaného na vzniku škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný, výslovně ve všech
výrocích, včasným dovoláním, ve kterém navrhuje jeho zrušení a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítá nesprávné právní posouzení věci v
otázkách vázanosti rozhodnutím v kárném řízení a odpovědnosti za systémové
chyby.
9. Otázku vázanosti rozhodnutím v kárném řízení i v řízení o náhradě
škody, je podle názoru žalovaného „s ohledem na rozdílnou praxi nižších soudů“
potřeba „vyřešit judikaturně“ (z uvedeného je zřejmé, že žalovaný uplatňuje
předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že tato otázka dosud nebyla
v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena). Žalovaný prezentuje názor, že
kárné rozhodnutí ze své podstaty nemůže v řízení o náhradě škody představovat
rozhodnutí ve smyslu § 135 o. s. ř. tak, aby soud bez dalšího mohl usoudit, že
kárně odpovědný příslušník policie je současně odpovědným i za škodu. V tomto
směru namítá neúplnost (nedostatečnost) právního posouzení odvolacího soudu
projevující se v tom, že odvolací soud se nezabýval tím, zda skutečně porušení,
jež bylo shledáno v kárném řízení, je příčinou vzniku škody a zda je jedinou,
či právně relevantní příčinou vzniku škody. Dodává, že kárnému postihu se tehdy
(z důvodu nákladnosti takového postupu pro jeho osobu) nebránil a že charakter
takového řízení je odlišný od řízení přestupkového či trestního, k čemuž by měl
soud přihlédnout při posuzování váhy takového rozhodnutí. Žalobce také namítá,
že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
2086/2005 (jde o usnesení ze dne 18. 5. 2006, jež je veřejnosti dostupné –
stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz
), jehož závěry cituje.
10. Žalovaný dále spatřuje přípustnost dovolání též v tom, že je potřeba
„vyřešit judikaturně“ i otázku (tj. má se podle něj také jednat o otázku dosud
neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu), „zda jako příslušník policie
může být shledán odpovědným za systémové chyby a nedostatky Policie ČR, jež
plynou zejména z podfinancování obvodních oddělení v malých obcích“. V tomto
směru zdůrazňuje, že odvolací soud přehlíží některé zásadní skutečnosti, jež
vylučují odpovědnost žalovaného (příslušné parkoviště nemělo nikdy sloužit jako
odtahové parkoviště Policie České republiky, přičemž z finančních důvodů a z
důvodu složitých a zdlouhavých postupů nebylo vozidlo odtaženo na řádně hlídané
a zabezpečené odtahové parkoviště v Kutné Hoře; pracoviště bylo objektivně
personálně poddimenzováno, nebylo v silách příslušníků plnit všechny úkoly
služby; obvodní oddělení Hostivice nebylo dostatečné technicky vybaveno, tj.
chyběl zámek, o který bylo opakovaně žádáno, kamerový systém měl nedostatečnou
kvalitu; k nasazení „botičky“, za jehož nezajištění byl žalovaný shledán
odpovědný, nebyl policista proškolen, a pokud by při jejím nasazení způsobil
škodu, odpovídal by za ni, což byla právně bezvýchodná situace; ke krádeži by
zřejmě došlo, i pokud by žalovaný žádné služební předpisy neporušil, neboť byla
provedena dosti sofistikovaně). Odvolací soud tak podle žalovaného umožnil, aby
za systémové selhání byl postižen jednotlivec a pochybil, pokud řádně
neidentifikoval, co je právně relevantní příčinnou vzniku škody, zda mezi
jednáním žalovaného, které bylo shledáno jako kárné provinění a vznikem škody
existuje příčinná souvislost, zda tato není přetržená a zda se na vzniku škody
podílely či mohly podílet jiné okolnosti, na něž žalovaný nemohl mít vliv.
11. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se
proto zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je
skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že pro napadené rozhodnutí bylo určující
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
15. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda „příslušník policie
může být shledán odpovědným za systémové chyby a nedostatky Policie ČR, jež
plynou zejména z podfinancování obvodních oddělení v malých obcích“, neboť na
řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud
neučinil skutkový závěr o systémových chybách a nedostatcích plynoucích z
podfinancování obvodních oddělení v malých obcích, ze kterého žalovaný při
formulaci této otázky vychází. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci
odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
16. Napadl-li žalovaný rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu
všech jeho výroků, tedy i ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodováno o
náhradě nákladů řízení, je třeba zdůraznit, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. není dovolání přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
17. Dovolání však je přípustné pro řešení otázky, zda je soud vázán ve
smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím příslušného orgánu Policie České
republiky o tom, že byl spáchán kázeňský přestupek podle zákona č. 361/2003
Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017, a kdo jej spáchal tak, aby mohl bez
dalšího (bez bližšího zkoumání příčinné souvislosti) usoudit, že kárně
odpovědný příslušník policie je současně odpovědným i za škodu, neboť tato
otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1).
Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit
sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z
něho vychází (odstavec 2)
20. Podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., ve znění účinném do 30.
6. 2017, kázeňským přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje služební
povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku
nebo jiného správního deliktu. Za takové jednání se považuje i dosahování
neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení.
21. Z ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., ve znění účinném
do 30. 6. 2017 (tj. v době, kdy bylo vydáno předmětné rozhodnutí o kázeňském
přestupku žalovaného, dále též jen „v rozhodném znění“) je zřejmé, že
rozhodnutí o kázeňském přestupku vydané v řízení vedeném služebním funkcionářem
podle § 186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., v rozhodném znění, nebylo
rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní
delikt a kdo jej spáchal, ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., neboť kázeňský
přestupek byl v tomto ustanovení definován jako deliktní jednání (porušující
služební povinnost), pro nějž současně platilo, že nešlo právě o trestný čin či
jednání naplňující znaky přestupku či jiného správního deliktu. Skutečnost, že
rozhodnutí o kázeňském přestupku bylo i svou povahou rozhodnutím odlišným od
rozhodnutí vyjmenovaných v § 135 odst. 1 o. s. ř., je pak zřejmá z toho, že
podle § 186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., v rozhodném znění, mohl služební
orgán vést též řízení „o jednání, které má znaky přestupku“, pro něž platila
zčásti jiná pravidla (srov. § 186 odst. 2 a odst. 10, § 189 či § 189a
předmětného zákona), a že podle § 51 odst. 2 tohoto zákona mohl služební
funkcionář uložit některé z druhů kázeňských trestů, které jsou svou povahou
trestními sankcemi typickými pro systém trestního práva (pokuta, propadnutí
věci nebo zákaz činnosti) pouze za jednání, které má znaky přestupku, zatímco
za kázeňský přestupek bylo možno uložit pouze kázeňské tresty písemného
napomenutí, snížení základního tarifu až o 25 % na dobu nejvýše 3 měsíců,
odnětí služební medaile a odnětí služební hodnosti, tj. sankce svou povahou
disciplinární, dotýkající se pouze služebního poměru příslušníka ozbrojeného
sboru a státu.
22. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je
ustanovením, které je výjimkou ze zásady vyjádřené v první větě § 135 odst. 2
o. s. ř., tj. že předběžné (prejudiciální) otázky, o nichž přísluší rozhodnout
jinému orgánu, může soud posoudit sám, je třeba je vykládat restriktivně. Nelze
tak jeho působnost rozšiřovat též na jiné rozhodnutí, jehož účelem je pouze
disciplinární a nikoliv trestní postih.
23. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud rozhodující v občanském soudním
řízení není vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím příslušného
orgánu Policie České republiky o tom, že byl spáchán kázeňský přestupek podle
zákona č. 361/2003 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017, a kdo jej spáchal.
24. Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud vycházel z vázanosti
takovým rozhodnutím podle § 135 odst. 1 o. s. ř., již v tomto ohledu je jeho
právní posouzení nesprávné. Odvolací soud byl oprávněn sám posoudit, zda došlo
k zaviněnému porušení povinností žalovaným, a zda právě v příčinné souvislosti
s takovým porušením vznikla škoda, kterou nahradila žalobkyně poškozenému (v
případě regresního nároku posuzovaného podle § 18 OdpŠk – toto právní posouzení
nebylo dovoláním zpochybněno a není předmětem dovolacího přezkumu – bylo třeba
prokázat existenci protiprávního jednání, vznik škody a příčinnou souvislost
mezi nimi). Z vydaného rozhodnutí o kázeňském přestupku měl při tomto posouzení
odvolací soud pouze vycházet (srov. § 135 odst. 2 větu druhou o. s. ř.).
25. Odvolací soud však pochybil též v rozsahu, v jakém se cítil být
rozhodnutím o kázeňském přestupku vázán.
26. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soud
rozhodující v občanskoprávním sporu je vázán výrokem odsuzujícího trestního
rozsudku (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv jeho odůvodněním. Z výroku o vině je
pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s
tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním
jednáním pachatele a ve sporu o náhradu škody (újmy) jsou pro splnění podmínek
odpovědnosti závazná zjištění obsažená v takovém rozsudku, a to v rozsahu, v
jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi
pro rozhodnutí o uplatněném občanskoprávním nároku (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, ze dne 27. 1.
2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/2008, ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a
ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3912/2018). Z těchto závěrů vychází
judikatura Nejvyššího soudu i ve vztahu k rozhodnutím příslušného orgánu o
spáchání přestupku či jiného správního deliktu (srov. například rozsudek ze dne
28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99).
27. V projednávané věci odvolací soud učinil závěr, že škoda, kterou
žalobkyně nahradila poškozenému (tu měl za zjištěnou na základě soudního
rozhodnutí o povinnosti žalobkyně k její náhradě poškozenému) byla způsobena
též zaviněným porušením povinností žalovaného. Vycházel přitom výlučně z výše
citovaného rozhodnutí příslušného služebního funkcionáře o spáchání kázeňského
přestupku a vázaností jeho výrokem, z nějž vyplývalo, že žalovaný porušil
služební kázeň (spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních
povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních
předpisů a rozkazů) tím, že řádně nezabezpečil předmětné vozidlo proti jeho
odcizení. Z popsané skutkové podstaty kázeňského přestupku a jednání, jímž
žalovaný naplnil její znaky, se však nepodává, že by znakem skutkové podstaty
daného kázeňského přestupku bylo i to, že právě tímto jednáním žalovaného byla
způsobena škoda, tedy nevyplývala z něj existence příčinné souvislosti mezi
jednáním žalovaného a újmou poškozeného. Odvolací soud přitom z uvedeného
rozhodnutí o kázeňském přestupku dovodil též závěr o existenci příčinné
souvislosti. Nezohlednil, o jakém přestupku bylo rozhodováno, jaké znaky
skutkové podstaty konkrétní přestupek zahrnuje a jakým jednáním tyto znaky
naplnila osoba, jež se přestupku podle příslušného rozhodnutí dopustila, tedy
neposuzoval, zda rozsah jednání obsaženého v rozhodnutí o kázeňském přestupku
vyčerpává rozsah jednání vedoucího ke škodě. I v tomto ohledu je jeho právní
posouzení nesprávné.
28. Uvedené skutečnosti jsou přitom podstatné též pro určení, v jakém
rozsahu měl odvolací soud z uvedeného rozhodnutí o kázeňském přestupku vycházet
ve smyslu § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Pokud se příslušný orgán ve výroku
svého rozhodnutí otázkami vzniklé škody ani příčinné souvislostí mezi jím
zjištěným jednáním a vzniklou škodou vůbec nezabýval, nelze v tomto rozsahu z
jeho rozhodnutí ani vycházet.
29. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že samotná skutečnost, že
žalovaný porušil své povinnosti příslušníka Policie České republiky tím, že
nezajistil umístění tzv. botičky na předmětné vozidlo, čímž ve smyslu jemu
uložených služebních povinností naplnil znak „řádného nezabezpečení“ vozidla
proti odcizení, za což byl kázeňsky potrestán, bez dalšího nevypovídá o tom, že
by právě toto jednání bylo v příčinné souvislosti se škodou způsobenou
poškozenému jeho odcizením, ke kterému došlo až následující den poté, co
žalovaný již nevykonával dozorčí službu, tj, o tom, zda právě toto porušení
služebních povinností ve vztahu k zabezpečení vozidla bylo vzhledem k dalším
okolnostem podstatnou příčinou jeho odcizení. O vztah příčinné souvislosti jde,
vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání
a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt
protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li
příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou
škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek
nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z
příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o
příčinu podstatnou (tedy takovou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo). Je-li
příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se
časově překrývají. Pro existenci kausálního nexu je v takovém případě nezbytné,
aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku
škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat
věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní
příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně
příčinu další (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25
Cdo 1462/2003). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová
okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody
bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018,
nebo ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014). Odvolací soud se ve smyslu
shora citovaných judikaturních závěrů řádně nezabýval posouzením příčinné
souvislosti, nehodnotil na základě dokazováním zjištěných skutečností (nikoliv
na základě rozhodnutí o kázeňském přestupku), zda bylo jednání žalovaného
podstatnou příčinou škody, případně zda nedošlo k přerušení příčinné
souvislosti. Za řádné posouzení nelze považovat stručný závěr odvolacího soudu,
že „lze se značnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že kdyby kterýkoliv z
nich (z policistů, kteří se nesprávného úředního postupu podle rozhodnutí o
kázeňském přestupku dopustili), tedy i žalovaný, beze zbytku dodržel své
povinnosti vyplývající ze služebních předpisů, k odcizení vozidla a vzniku
škody by nedošlo“.
30. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
31. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud svá
skutková zjištění učinil s odkazem na „obsah soudního spisu“ (z obsahu
protokolu o jednání před odvolacím soudem, je zřejmé, že odvolací soud žádné
dokazování sám neprováděl) a konstatoval, že soud prvního stupně skutkový stav
zjistil dostatečně, věc pouze nesprávně právně posoudil. I přes toto
konstatování však odvolací soud učinil skutková zjištění zčásti odlišná od
zjištění učiněných soudem prvního stupně, neboť uzavřel, že žalovaný poté, co
jeho podřízení odmítli provést pokyn k nasazení „botičky“ na předmětné vozidlo,
jiné opatření neprovedl a že nedošlo k předání služby dozorčího prap. K. tak,
aby tento policista s jistotou věděl, že na dvoře je umístěno policií zajištěné
vozidlo, u něhož je riziko, že pachatel předchozí krádeže stále disponuje
klíčky od vozidla. Oproti tomu soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
žalovaný poté, co jeho podřízení odmítli nasadit tzv. botičku, následně do
vjezdu do areálu postavil služební vozidlo, aby zabránil případné krádeži, a že
při skončení služby předal materiály k zajištěnému vozidlu svému nadřízenému a
sdělil policistovi K., že vozidlo není řádně zajištěno (zabezpečeno
„botičkou“). Tato (vzájemně rozdílná) zjištění přitom mohla mít význam pro
posouzení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaným a
vznikem škody. Hodlal-li odvolací soud odlišně hodnotit důkazy provedené soudem
prvního stupně a učinit jiné skutkové závěry, byl podle § 213 odst. 2 o. s. ř.
povinen dokazování zopakovat, případně ve vztahu k listinným důkazům v
rozhodnutí alespoň vysvětlit o jaké (konkrétní) důkazy své odlišné zjištění
opírá a na základě jakých úvah tak činí (srov. například rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn.
33 Odo 803/2005, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, ze dne 29. 7.
2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2468/2014, a
ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 43/2017). Jestliže tak odvolací soud v
projednávané nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř., zrušil (včetně závislých výroků o náhradě
nákladů řízení a poplatkové povinnosti žalovaného) a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího
soudu v tomto rozsudku vysloveným.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu