30 Cdo 731/2020-625
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobců a) P. K., narozeného
XY, b) M. V. K., narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 202/2014, o dovolání žalobce a) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 72 Co 431/2017-536,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 72 Co
431/2017-536, v části výroku I, jíž byly potvrzeny výroky první a třetí
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 C
202/2014-368, kterými byla zamítnuta žaloba žalobce a) o zaplacení částky 210
000 Kč a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce a) k náhradě nákladů řízení
žalované, a ve výroku II v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení mezi žalobcem a) a žalovanou, a dále rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 C 202/2014-368, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2018, č. j. 17 C 202/2014-550, v části
prvního výroku, jíž byla zamítnuta žaloba žalobce a) o zaplacení částky 210 000
Kč, a ve třetím výroku v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce
a) k náhradě nákladů řízení žalované, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobci se v řízení domáhali po žalované zaplacení každý částky 210
000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále každý částky 361 800 Kč
jako náhrady škody (souhrnu průměrné měsíční ztráty nájemného při existenci
regulovaného nájemného a nemožnosti pronajmout byt řádnému nájemníkovi), které
jim měly být způsobeny nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání
rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu
bytu vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 307/2007 (dále též
jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 C
202/2014-368, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2018, č. j.
17 C 202/2014-550, zamítl žalobu o zaplacení částky 210 000 Kč každému ze
žalobců (první výrok), též žalobu o zaplacení částky 361 800 Kč každému ze
žalobců (druhý výrok) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (třetí výrok).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení, v němž
(tehdy nezletilí) žalobci vystupovali v postavení žalovaných, trvalo 6 let, 9
měsíců a 22 dnů (od 2. 10. 2007, kdy byla soudu doručena žaloba, do 24. 7.
2014, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení z důvodu úmrtí
žalobkyně v posuzovaném řízení). Žalobkyně v posuzovaném řízení byla vyzvána k
zaplacení soudního poplatku (6. 12. 2007), na základě její žádosti bylo
rozhodnuto o osvobození od soudních poplatků (17. 1. 2008), byl jí ustanoven
zástupce (z řad advokátů (28. 4. 2008) a byla vyzvána k doplnění žalobních
tvrzení (31. 1. 2008). Řízení bylo poté přerušeno usnesením ze dne 8. 2. 2008
do doby pravomocného skončení řízení ve věcech vedených u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007 a sp. zn. 16 C 16/2008, v nichž byly mezi
týmiž účastníky řešeny žaloby o určení neplatnosti předchozích výpovědí z nájmu
totožného bytu. Usnesení o přerušení řízení bylo potvrzeno rozhodnutím
odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2008. V řízení bylo pokračováno usnesením ze dne
12. 4. 2013 (které nabylo právní moci dne 18. 5. 2013), žalobci (v posuzovaném
řízení žalovaní) byli vyzváni k vyjádření k žalobě (30. 5. 2013), dne 24. 6.
2013 doložili návrh k opatrovnickému soudu na vyslovení souhlasu s právním
úkonem za nezletilé, dne 3. 9. 2013 proběhlo jednání, které bylo odročeno na
den 3. 12. 2013, a dne 10. 12. 2013 byl vyhlášen rozsudek, proti němuž podali
žalobci (v postavení žalovaných) odvolání. Na výzvu soudu zaplatili soudní
poplatek z odvolání (9. 1. 2014), soud prvního stupně rozhodl o odměně
ustanoveného zástupce (4. 3. 2014) a spis předložil odvolacímu soudu (20. 3.
2014), který mu jej vrátil dne 14. 5. 2013 bez věcného vyřízení, neboť
žalobkyně zemřela. Usnesením ze dne 27. 6. 2013, které nabylo právní moci dne
24. 7. 2014, bylo řízení zastaveno a předchozí vydaný rozsudek byl zrušen. Soud
prvního stupně též podrobně popsal průběh řízení vedených u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007 a sp. zn. 16 C 16/2008 s tím, že délka těchto
řízení je předmětem přezkumu ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 19 C 395/2014 a sp. zn. 31 C 97/2014.
4. Soud prvního stupně posoudil nároky žalobců podle § 13 odst. 1, § 31
odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pro absenci nesprávného úředního
postupu jako jednoho ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za
škodu žalobu jako nedůvodnou zamítl. V posuzovaném řízení podle něj nešlo o věc
skutkově složitější, věc byla procesně složitější z důvodu nutnosti vyčkání
skončení jiných řízení, v nichž byly projednávány žaloby na neplatnost dříve
podaných výpovědí z nájmu téhož bytu, neboť v případě zamítnutí takových žalob
by předchozí výpověď byla platná a odpadl by daný spor. Posuzované řízení
nepovažoval typově za řízení se zvýšeným významem pro účastníky a poukázal též
na to, že žalobci až na výzvu soudu doložili plnou moc pro své zastupování, a
téměř po 7 letech od zahájení řízení doložili návrh k opatrovnickému soudu na
vyslovení souhlasu s právním úkonem za nezletilé, což svědčí o nižším významu
předmětu řízení pro ně. Přihlédl též k tomu, že žalobci iniciují větší množství
soudních sporů (u tamního soudu 16 žalob), což je staví ve vztahu k prožívání
intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné
pozice, než v případě osoby účastné jediného či několika málo soudních řízení.
Dovodil též podíl žalobců na délce řízení z důvodu podání opakovaných výpovědí
z nájmu bytu bez vyčkání skončení řízení o určení neplatnosti předchozí
výpovědi, což zapříčinilo nutnost přerušení řízení a také z důvodu podání
návrhu na zrušení ustanovení zástupce žalobkyně pro řízení a návrhu na nařízení
přezkoumání duševního stavu žalobkyně. Uzavřel, že soud v posuzovaném řízení
postupoval koncentrovaně, činil úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci
samé a v řízení nelze spatřovat průtahy. Podle soudu prvního stupně nedošlo k
porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. S ohledem na to,
že vedlejší řízení jsou předmětem samostatného přezkumu, nepřihlížel v rámci
zabránění duplicitního odškodnění za tutéž skutečnost k době přerušení.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Dodal, že o nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup spočívající v
nepřiměřené délce vedlejších řízení již bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudky
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 19 C 395/2014-101, a ze
dne 16. 12. 2016, č. j. 31 C 97/2014-231).
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci, jak jej učinil
soud prvního stupně. Přerušení posuzovaného řízení měl za hospodárné, neboť ve
vedlejších řízeních byly projednávány dříve podané výpovědi žalobců z téhož
nájmu bytu (pro rozhodnutí o později podané žalobě bylo třeba najisto
postavit, zda žalobkyni v posuzovaném řízení ještě svědčí postavení nájemkyně
bytu, jako základní podmínka pro úspěch takové žaloby). Vzhledem k tomu, že již
bylo výše citovanými rozsudky pravomocně rozhodnuto o nárocích žalobců na
separaci úzkosti, kterou měli trpět po dobu trvání obou vedlejších řízení,
považoval za správné, pokud se soud prvního stupně zabýval možností odškodnění
žalobců pouze za tvrzenou újmu týkající se období, o němž doposud nebylo
rozhodnuto, tj. od 2. 10. 2007 do 8. 2. 2008 (od podání žaloby do právní moci
usnesení o přerušení řízení) a dále obdobím od 18. 5. 2013 do 24. 7. 2014 (od
právní moci usnesení o pokračování v posuzovaném řízení do právní moci
rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno). Vzhledem k tomu, že šlo o dobu šesti
měsíců, předmět sporu měl pro žalobce standardní význam, v řízení vystupovali
společně, což je důvod pro snížení míry jejich nejistoty ohledně výsledku
řízení a s přihlédnutím k tomu, že právě žalobci zahltili téměř devadesátiletou
nájemkyni nejméně čtyřmi výpověďmi z nájmu bytu (vedle dalších podaných žalob),
a ta neměla jinou možnost ochrany proti nedůvodné výpovědi, než se domáhat její
neplatnosti prostřednictvím žaloby, ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel,
že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že požadavky
žalobců na náhradu majetkové újmy i nemajetkové újmy nejsou oprávněné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci včasným a obsáhlým
dovoláním, a to výslovně v celém rozsahu z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle žalobců závisí rozhodnutí odvolacího soudu na otázce hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
9. Žalobci namítají existenci celkem 27 „vad napadeného rozsudku“
vedoucích k nesprávnému právnímu posouzení. Jejich prostřednictvím žalobci
odvolacímu soudu vytýkají pochybení při vyhodnocení délky trvání posuzovaného
řízení. Podle žalobců odvolací soud nesprávně uzavřel, že v situaci, kdy o
vzniku újmy spojené s trváním vedlejšího řízení (řízení, do jehož pravomocného
skončení bylo posuzované řízení přerušeno) již bylo pravomocně rozhodnuto, se
délka vedlejšího řízení nezapočítává do celkové délky posuzovaného řízení. Mají
za to, že doba, po níž bylo řízení přerušeno, měla být započtena do doby
řízení, že je nerozhodné, zda a jak bylo rozhodnuto o nárocích na újmu vzniklou
ve vedlejších řízeních. Poukazují na závěry stanoviska pléna Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného pod číslem 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 58/2011“), a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009 (jenž je
veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
na https://www.nsoud.cz), které podle nich odvolací soud nerespektoval. Tuto
svou argumentaci poté dále rozvíjí prostřednictvím rozsáhlých úvah (místy
filozofických), kterými odůvodňují svůj názor, že v posuzovaném řízení bylo
porušeno jejich právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobci dále
namítají, že odvolací soud nedostatečně přezkoumal rozsudek soudu prvního
stupně a že nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, pokud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení se nevyskytla období
nečinnosti soudu, který po celou dobu jeho trvání rozhodoval plynule. Jsou
přesvědčeni, že odvolací soud měl u každého úkonu provedeného v posuzovaném
řízení zvážit, zda při něm byly či nebyly učiněny průtahy, tyto výsledky sečíst
a součet případných průtahů následně porovnat s délkou trvání posuzovaného
řízení a tuto paralelně srovnat s průměrnou dobou sporných civilních řízení v
České republice. Podle žalobců tak došlo v posuzovaném řízení k průtahům v
součtu v délce 2256 dní, přičemž do průtahů započítávají též dobu přerušení
řízení, jež považují za „plýtvání časem“, neboť posuzované řízení podle nich s
vedlejšími řízeními věcně nesouviselo. Obdobně pak žalobci tvrdí též existenci
průtahů ve vedlejších řízeních a mají za to, že i tato řízení byla nepřiměřeně
dlouhá, v důsledku čehož bylo nepřiměřeně dlouhé i posuzované řízení.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
11. Vzhledem k tomu, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29.
11. 2019, č. j. 17 C 202/2014-621, jež nabylo právní moci dne 15. 1. 2020, bylo
řízení o dovolání žalobce b) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z
dovolání, zabýval se dovolací soud pouze dovoláním žalobce a).
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas za splnění podmínky povinného zastoupení
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud proto zkoumal jeho přípustnost.
14. K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v
jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29
Odo 198/2003). V projednávané věci žalobci po žalované požadovali, aby každému
z nich nahradila tvrzenou nemajetkovou újmu ve výši 210 000 Kč a škodu ve výši
361 800 Kč. Nejde tu tedy o taková společná práva nebo povinnosti, že se ve
smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky,
kteří vystupují na jedné straně, a kdy platí úkony jednoho z nich i pro ostatní
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo
670/2006). Žalobci uplatňující každý své vlastní nároky tak nejsou v postavení
nerozlučných společníků, nýbrž jsou společníky samostatnými, z nichž každý
jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). I dovolání je proto
samostatný společník oprávněn podat jen za svou osobu (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009, ze dne 6. 9.
2017, sp. zn. 25 Cdo 4243/2015, a ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3537/2018,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3550/2010).
Napadl-li žalobce a) dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu [stejně jako žalobce b), neboť z obsahu dovolání není zřejmé omezení
rozsahu dovolání jednotlivých žalobců], tedy i v té části výroku I, jíž byl
potvrzen první a druhý zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně
nároků žalobce b) na zaplacení částek 210 000 Kč a 361 800 Kč a též třetí výrok
ohledně povinnosti žalobce b) k náhradě nákladů řízení žalované, a v části
výroku II, jíž bylo rozhodováno o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu
mezi žalobcem b) a žalovanou, jde o dovolání podané neoprávněnou osobou a tudíž
subjektivně nepřípustné, neboť v tomto rozsahu rozhodnutím odvolacího soudu
nenastala v poměrech žalobce a) žádná újma odstranitelná jeho případným
zrušením. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce a) podle § 243c odst. 3 věty
první o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
15. V rozsahu, v němž žalobce a) napadl rozsudek odvolacího soudu v
části jeho výroků I a II, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi ním a žalovanou, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., neboť jde o dovolání proti výrokům o nákladech řízení.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
18. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v
dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s.
ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena,
musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z obsahu dovolání tedy
musí být patrná formulace právní otázky, kterou se Nejvyšší soud ve své
dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a kterou by měl vyřešit právě v
souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího
soudu, ale zejména též pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a
zákonnost rozhodování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11.
2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018).
19. Spatřuje-li žalobce a) přípustnost dovolání v tom, že „rozhodnutí
odvolacího závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena“, žádnou takovou otázku hmotného práva v dovolání
neformuluje a formulace takové otázky nevyplývá ani z jeho další rozsáhlé
dovolací argumentace, v níž kritizuje správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem. Touto argumentací z hlediska věcného v souladu s požadavkem
obsaženým v § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezuje důvod dovolání, avšak nečiní
zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Požadavek
uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle
§ 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež
spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel
právní posouzení věci za nesprávné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014, či stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem
460/2017 Sbírky zákonů).
20. Požadavkům na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání však
odpovídá ta část obsahu dovolání, v níž žalobce a) namítá, že odvolací soud
nerespektoval jím citovanou judikaturu dovolacího soudu, neboť při hodnocení,
zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce
posuzovaného řízení, nezapočetl do doby posuzovaného řízení dobu, po kterou
bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení v situaci, kdy o
nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení již bylo
rozhodnuto v jiném řízení, a že tuto dobu průběhu vedlejšího řízení nezohlednil
při zkoumání existence průtahů v posuzovaném řízení. Žalobce tak fakticky
uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se při řešení
této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
21. Tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá v
rozsahu, jímž je zpochybňována správnost právního posouzení odvolacího soudu ve
vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 361 800 Kč, jež měla podle tvrzení
žalobce a) spočívat v ušlém zisku na nájemném z důvodu nepřiměřené doby trvání
posuzovaného řízení, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, pokud dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno,
nehodnotil jako průtah, a to bez ohledu na průběh vedlejšího řízení, kvůli
kterému bylo posuzované řízení přerušeno. Nejvyšší soud ve své judikatuře
opakovaně zdůrazňuje, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu
(majetkovou újmu) je nutno odlišovat od předpokladů vzniku odpovědnosti státu
za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V případě
nemajetkové újmy představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1
věta druhá a třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se hledí jako
celek, takže celková délka řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje
optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o
její přiměřenosti či nepřiměřenosti. V případě nároku na náhradu škody
spočívajícím v ušlém zisku za období, o které podle tvrzení žalobce, nebýt
průtahů, mohlo posuzované (hlavní) řízení skončit dříve, spočívá nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené
délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti
na straně soudu. U takového nároku při hodnocení průběhu hlavního řízení, nelze
přihlížet k průběhu řízení vedlejšího, tj. nepřihlíží se k případným průtahům
ve vedlejším řízení, do jehož skončení bylo hlavní řízení přerušeno (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1018/2014, a ze dne
19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2243/2017, a ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo
2196/2020). V tomto rozsahu proto dovolací soud dovolání žalobce a) odmítl
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
22. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je třeba při
posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou
řízení, započítávat do doby posuzovaného řízení i tu její část, kdy bylo řízení
přerušeno z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení, bylo-li v jiném
kompenzačním řízení pravomocně rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy
způsobenou nepřiměřenou délkou vedlejšího řízení, neboť při jejím řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě
nároku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení je
nezbytné při posuzování přiměřenosti délky řízení nejprve určit počátek a konec
doby, kterou lze ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou
dobu řízení. Zásadně je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž
bylo řízení přerušeno (srov. část III. R 58/2011).
27. Pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve
kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí
OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, pro které bylo řízení
přerušeno, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze
učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního
řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to
z důvodů přičitatelných státu, promítá se tato skutečnost i do závěrů o
nepřiměřené délce původního řízení. Při posuzování přiměřenosti celkové délky
(hlavního) řízení se přihlédne též k tomu, zda bylo řízení přerušeno důvodně
(srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4923/2009, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 348/2010, nebo ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2768/2017).
Nepřihlíží se však k průběhu vedlejšího řízení před zahájením hlavního řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016).
28. V případě nepřiměřené délky (hlavního) řízení se následně při
stanovení výše zadostiučinění zohlední, že obě řízení (přerušené hlavní řízení
i řízení vedlejší) je třeba v rozsahu jejich souběhu (celé doby jejich souběhu
nikoliv pouze doby, po kterou bylo hlavní řízení přerušeno) vnímat jako řízení
jediné, neboť újma utrpěná účastníkem zůstává stejná a nenásobí se počtem
souběžných řízení. Zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících řízení
vyloučí nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich
(srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4739/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, ze dne 19. 6. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, či ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019).
29. Při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení je tedy
třeba důsledně odlišovat fázi, kdy se soud zabývá existencí nesprávného
úředního postupu, tedy otázkou, zda délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená
a fázi, kdy soud následně posuzuje formu a výši přiměřeného zadostiučinění,
shledá-li v předchozí fázi, že celková doba posuzovaného řízení byla
nepřiměřená. V rámci první fáze je třeba v souladu s výše citovanou judikaturou
do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno a
zkoumat, zda ve vedlejším řízení, pro které bylo řízení přerušeno, byla věc
projednána v přiměřené lhůtě. Ve druhé fázi pak soud za účelem vyloučení
duplicitního odškodnění přihlédne k zadostiučinění poskytnutému (přiznanému) za
nepřiměřenou délku vedlejšího řízení a přizná přiměřené zadostiučinění za tu
část řízení, kdy hlavní řízení neprobíhalo souběžně s vedlejším řízením (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017, a ze
dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016).
30. Odvolací soud nepostupoval v souladu s výše citovanou ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, pokud se překážkou duplicitního odčinění téže
újmy zabýval již v rámci posouzení otázky, zda délka posuzovaného řízení byla
přiměřená, pokud do celkové doby posuzovaného řízení nezapočetl dobu, po níž
bylo řízení přerušeno, a pokud se též na základě takto stanovené doby řízení
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení k
nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení nedošlo.
Byť se v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu při
hodnocení délky posuzovaného řízení zabýval tím, zda přerušení řízení do
skončení vedlejších řízení bylo důvodné (správně uzavřel, že rozhodnutí ve
vedlejších řízeních byla určující pro rozhodnutí v posuzovaném řízení),
nehodnotil, zda délka vedlejších řízení (v rozsahu jejich souběhu s hlavním
řízením) byla či nebyla přiměřená a tento závěr nepromítl do závěru o
přiměřenosti či nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. Konstatoval pouze, že
o nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou vedlejších řízení již
bylo rozhodnuto. Překážkou duplicitního odčinění téže újmy se přitom odvolací
soud mohl zabývat teprve v případě, pokud by shledal nesprávný úřední postup
soudu spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Z těchto důvodů není
právní posouzení věci [ohledně nároku žalobce a) na náhradu nemajetkové újmy ve
výši 210 000 Kč] správné.
31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení
neshledal. K námitce žalobce o nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku lze
uvést, že případné nedostatky odůvodnění nezpůsobují nepřezkoumatelnost
rozsudku (vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci),
pokud nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo3102/2014). Z obsahu dovolání, v němž žalobce a)
polemizoval s právním posouzením učiněným odvolacím soudem je zřejmé, že
žalobci a) byly zřejmé důvody, pro které odvolací soud své rozhodnutí vydal, a
případné nedostatky v odůvodnění napadeného nebyly na újmu uplatnění jeho práv
v dovolacím řízení.
32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř., zrušil v části jeho výroku I, kterou byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku o zamítnutí žaloby
ohledně nároku žalobce a) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 210 000
Kč a v závislém třetím výroku o povinnosti žalobce a) k náhradě nákladů řízení
žalované, a dále v části závislého výroku II v rozsahu, jímž bylo rozhodováno o
náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a) a žalovanou. Protože důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.
ve vztahu k žalobci a) také část prvního a třetího výroku rozsudku soudu
prvního stupně a věc vrátil v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
33. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem
dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu