30 Cdo 848/2025

30 Cdo 848/2025-262

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně ALIVIO s.r.o., identifikační číslo osoby 62503898, se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 345/13, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. F., zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Národní 28/60, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 2/2022, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 13 Co 260/2024-236, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 13 Co 260/2024-236, ve výroku II a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2024, č. j. 19 C 2/2022-170, ve výroku I (ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 5. 2024, č. j. 19 C 2/2022-177), pokud jimi byla žaloba zamítnuta ohledně zaplacení částky 2 133 333 Kč s příslušenstvím a 500 000 Kč s příslušenstvím se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně (původně šlo o tři žalobce – právnická osoba ALIVIO s.r.o., J. F. a J. F., věci ostatních dvou žalobců se po jejich vyloučení projednávají v samostatném řízení) se domáhala dílčích nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“, nebo „zák. č. 82/1998 sb.“], která jí měla být způsobena vydáním nezákonných rozhodnutí.

Žalobkyně se dne 24. 2. 2014 zúčastnila exekuční dražby nemovitostí (statku a souvisejících pozemků) v katastrálním území XY, obec XY, konané vedlejším účastníkem na straně žalované (tehdy soudním exekutorem exekutorského úřadu Český Krumlov; při popisu historických skutkových okolností dále jen „soudní exekutor“) v rámci exekuce jím vedené pod sp. zn. 125 EX 427/12 proti povinnému M. K. Usnesením ze dne 24. 2. 2014, č. j. 125 EX 427/12-323, byl žalobkyni udělen příklep na nejvyšší podání 3 866 667 Kč. K odvolání povinného bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího ze dne 13.

6. 2014, sp. zn. 22 Co 541/2014. Žalobkyně následně nejvyšší podání zaplatila, usnesením ze dne 12. 12. 2014, č. j. 125 EX 427/12-469, soudní exekutor rozhodl o rozvrhu. Povinný napadl usnesení krajského soudu dovoláním, k němuž Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, změnil napadené usnesení tak, že se žalobkyni příklep neuděluje s tím, že soudní exekutor nedodržel alespoň třicetidenní lhůtu při nařízení opakovaného dražebního jednání podle § 336d odst. 2 o. s. ř. Povinný podal obratem žalobu na určení, že je vlastníkem nemovitostí a že žalobkyně (tj. ALIVIO, s.

r. o.) je povinna nemovitosti vyklidit. Řízení o této žalobě bylo vedeno u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 153/2015. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2015 žalobu zamítl, Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací tento rozsudek k odvolání žalobce M. K. potvrdil rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164. Žalobce M. K. napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, k němuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3513/2016, napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V něm Krajský soud v Českých Budějovicích následně v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 8 Co 2363/2015-258, změnil napadený rozsudek okresního soudu tak, že vlastníkem nemovitostí je žalobce M. K. Na podkladě tohoto pravomocného soudního rozhodnutí žalobkyně nemovitosti vyklidila a předala povinnému M. K. Žalobkyně konkrétně požadovala na žalované zaplacení částky 6 692 358,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (ve výši 6 192 358,40 Kč s příslušenstvím) z titulu marně vynaložených investic do výše označených nemovitých věcí, z titulu ušlého zisku, resp.

z titulu skutečné škody a dále odškodnění nemajetkových újem (částkami 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonnosti rozhodnutí o příklepu a 300 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí o určení vlastnického práva).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 19 C 2/2022-170, ve spojení s opravným usnesením ze dne 24. 5. 2024, č. j. 19 C 2/2022-177, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 6 692 358,40 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a výrok III).

3. Soud prvního stupně vycházel po provedeném dokazování z tvrzení žalobkyně o průběhu soudních i exekučních řízení. K požadavku na náhradu škody a nemajetkové újmy žalovaná stanoviskem ze dne 23. 3. 2018 toliko konstatovala vydání nezákonných rozhodnutí, zadostiučinění v penězích ani náhradu škody však neposkytla. Zhodnotil taktéž průběh řízení o žalobě žalobkyně proti M. K. (jako žalovanému) o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, požadované z titulu bezdůvodného obohacení zhodnocením nemovitostí žalobkyní, vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích posléze pod sp. zn. 25 C 62/2020 (původně 25 C 54/2018). Vzal za prokázané, že žalobkyně hospodařila v letech 2015 až 2017 se srovnatelnými výsledky a že nemovité věci (statek a pozemky) koupila se záměrem je využít k podnikání, pročež bylo nutné statek rekonstruovat, za účelem koupě a rekonstrukce zde byly alokovány firemní zisky. K rekonstrukci žalobkyně přistoupila mj. a zejm. s osobním nasazením jejího společníka a jednatele Jindřicha Faltýna, a to bezprostředně po potvrzení rozhodnutí o příklepu odvolacím soudem. Po měnícím rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyně práce pozastavila, aby v nich pokračovala po pravomocném zamítnutí žaloby M. K. o určení (jeho) vlastnictví k nemovitostem. „Konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž žalobkyně přišla o vlastnictví k nemovitostem“, manžele F. poznamenalo, přestali být společensky aktivní, dostali se do těžké psychické situace i v souvislosti s tím, že důvěřovali pravomocným soudním rozhodnutím, na jejich podkladě investovali, rekonstruovali, přestavovali, nato byli konfrontováni s faktem jejich nezákonnosti, byli kontaktováni novináři, natáčeni, celá „kauza“ byla medializována mj. v jihočeské regionální televizi.

4. Tato skutková tvrzení následně soud prvního stupně právně posoudil podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Předně konstatoval, že usnesení krajského soudu a rozsudek krajského soudu ze dne 12. 1. 2016 jsou nezákonnými rozhodnutími podle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk. Dále se soud zabýval splněním dalších kumulativních kritérii pro odpovědnost žalované za škodu (nemajetkovou újmu). Ve vztahu k jednotlivým nárokům došel z následujícím závěrům. Nárok na náhradu škody ve výši 1 616 603,90 Kč, představující náklady vynaložené v letech 2014 až 2017 na rekonstrukci nemovitých věcí, je předčasný, neboť stát je v odškodňovacích poměrech až poslední instancí a v době rozhodování nebylo skončeno řízení, v němž se žalobkyně domáhá téhož po M. K. Ze stejných důvodů pak zamítl soud nárok na úrok z prodlení z této částky ve výši 182 050,33 Kč. Jako předčasný označil soud prvního stupně i nárok náhradu škody ve výši 154 668 Kč představující žalobkyní zaplacenou daň z nabytí nemovitosti, kterou může požadovat po příslušných daňových orgánech. Nedůvodným shledal i nárok na náhradu škody ve výši 985 273,78 Kč, a to včetně úroků z prodlení z této částky ve výši 89 402,74 Kč, vynaložený v letech 2014 až 2017 jako vedlejší investice, kdy podle soudu se jednalo o náklady spojené s nemovitostí v době, kdy ji žalobkyně používala jako vlastník a dále o náklady na pořízení movitých věcí, které zůstaly ve vlastnictví žalobkyně. Stejně tak nedůvodným kvalifikoval soud i nárok na náhradu tvrzeného ušlého zisku ve výši 2 133 333 Kč, představující rozdíl mezi částkou, za kterou žalobkyně nemovitost vydražila (3 866 667 Kč), a jejich hodnotou podle stavu v době, kdy o ni přišla (6 000 000 Kč), neboť podle soudu žalobkyně netvrdila, že by nemovitost mínila prodat. Nárok na odškodnění nemajetkové újmy spojený s nezákonností příklepových rozhodnutí ve výši 200 000 Kč shledal soud k námitce žalované a s přihlédnutím k ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk za promlčený. K odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonností rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164, soud konstatoval, že adekvátním odškodněním je konstatování porušení práva, ke kterému žalovaná přistoupila dobrovolně. Uplatněný nárok ve výši 1 031 017,62 Kč spočívající v zákonném úroku z prodlení ze zaplacené částky nejvyššího podání 3 866 667 Kč za příklep dané nemovitosti, tedy zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně za období 2. 7. 2014 až 23. 10. 2017 soud zamítl, neboť ani po poučení soudem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nedoplnil svá žalobní tvrzení tak, aby tvrdil a prokazoval důvodnost tohoto nároku. Z vyložených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 13 Co 260/2024-236, k odvolání žalobkyně a žalované řízení, po částečném zpětvzetí žaloby, co do částky 1 302 479,72 Kč zastavil (výrok I) a dále rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil ve výroku o věci samé co do částky 2 788 001 Kč s příslušenstvím, a co do částky 2

601 877,68 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). 6. Odvolací soud po dílem zopakovaném a dílem doplněném dokazování shledal odvolání žalobkyně zčásti důvodným. Předně konstatoval, že nemůže nic vytknout závěru soudu prvního stupně, podle kterého jsou usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 22 Co 541/2014, i rozsudek téhož soudu ze dne 12. 1. 2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164, nezákonnými rozhodnutími ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk. Závěr soudu prvního stupně o předčasnosti nároku na náhradu škody ve výši 1 616 603,90 Kč (pro v mezidobí nastalou změnu poměrů) neobstál, neboť řízení iniciované žalobci proti žalovanému M. K. již v mezidobí skočilo, navíc žalobkyně prokazatelně nemohla vůči M. K. jako svému (přímému) dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky, a to pro jeho nemajetnost. V otázce nároku na náhradu marně vynaložených vedlejších investic ve výši 985 273,78 Kč se odvolací soud neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který tyto nároky neshledal důvodnými. Rozsudek soudu prvního stupně neobsahoval věcný popis nákladů vynaložených v roce 2014, čímž uvedený soud nedostál povinnosti uvést v odůvodnění rozsudku předmět žalobního požadavku, vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 část první věty před středníkem o. s. ř., pokud žalobkyní nárokované vedlejší investice jednotlivě nespecifikoval jejich popisem a výší. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 2 133 333 Kč představovaného rozdílem mezi částkou za kterou žalobkyně nemovitosti vydražila, a jejich hodnotou podle stavu v době dražby. Odvolací soud nevytknul soudu prvního stupně ani to, že se nezabýval žalobkyní in eventum dodatečně tvrzeným (a zcela jiným) zdůvodněním vzniku a výše škody jakožto rozdílu mezi obvyklou hodnotou nemovitých věcí již v době dražby a částkou, za kterou se žalobkyni podařilo nemovitosti vydražit. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil ani zamítnutím nároků na odškodnění nemajetkové újmy (celkem 500 000 Kč s příslušenstvím), jakkoliv byl odvolací soud k závěru o jejich nedůvodnosti veden jinými důvody než soud prvního stupně. Dle odvolacího soudu vydaná rozhodnutí přinášela v poměrech žalobkyně příznivé a nikoli nepříznivé důsledky. Újma ji tedy byla způsobena nikoliv nezákonným rozhodnutím, ale (až) jeho zrušením. Následky tzv. zrušovacích rozhodnutí se však dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodškodňují.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla v rozsahu části výroku II, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 2 633 333 Kč včas podaným dovoláním, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení následujících otázek: I. Otázka procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021): „Zda je soud vázán navrženým způsobem vyčíslení výše škody.“ II. Otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Zda rozdíl mezi zaplaceným nejvyšším podáním za vydražené nemovitosti a obvyklou cenou nemovitosti bez zohlednění cenového vývoje zakládá nárok poškozeného vydražitele na náhradu ušlého zisku.“ III. Otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Zda má vydražitel nárok na ušlý zisk spočívající v navýšení obvyklé ceny vydražené nemovitosti, které je způsobeno i cenovým vývojem nastalým ode dne udělení příklepu do zrušení nezákonného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno vlastnické právo.“ IV. Otázka procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (zejména od nálezů Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23, a ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13-2): „Zda je možné po žalobci v souvislosti s nárokem na náhradu ušlého zisku požadovat, aby tvrdil a prokázal, že mínil nemovitosti prodat a za jakou cenu, ač uvedené nemohl žalobce zjevně splnit.“ V. Otázka procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 916/2003): „Zda může soud i bez výslovného návrhu žalobce právně posoudit vznesený nárok jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, pokud žalobce tvrdí rozhodná skutková tvrzení.“ VI. Otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Zda vydražiteli může náležet nárok na náhradu nemajetkové újmy při vydání nezákonného rozhodnutí o příklepu a při následném vydání nezákonného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno jeho vlastnictví.“

8. Dovolatelka (s podrobnější argumentací) navrhla, aby dovolací soud v dotčeném rozsahu zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. K podanému dovolání žalovaná uvedla, že ačkoli žalobkyně vznesla šest dovolacích otázek, ani jedna z nich nezakládá přípustnost ani důvodnost podaného dovolání. Navrhovala (rovněž s podrobnější argumentací), aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou předestřené otázky II a III, zda má nárok na „ušlý zisk“ spočívající v navýšení ceny vydražené nemovitosti v důsledku prostého plynutí času, resp. zda navýšení ceny mezi uvedenými daty vůbec představuje ušlý zisk přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť se ve svém jádru nejedná o otázky doposud dovolacím soudem neřešené. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce náhrady škod dle zák. č. 82/1998 Sb. ustálena v závěru, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo – ušlý zisk (k tomu srov. § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jehož je třeba použít s ohledem na okamžik, kdy mělo dojít k vydání nezákonných rozhodnutí).

Škodou přitom zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpjn 87/70, publikovaného pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).

Ušlý zisk je ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno, kdyby nebylo škodné události, důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006), a dále že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tj. o jaký reálně dosažitelný, nikoli hypotetický, prospěch poškozený přišel (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014). Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že ušlý zisk je možno posuzovat pouze na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností a nikoli na základě hypotetických tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Jádrem námitky dovolatelky je požadavek na poskytnutí hypotetického ušlého zisku, ačkoli nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím jako odpovědnostním titulem dle OdpŠk nedošlo k zásahu do majetkové sféry poškozeného, přestože z výše uvedené judikatury dovolacího soudu vyplývá ustálený závěr ohledně zásahu do majetkové sféry poškozeného jako jednoho z primárních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku.

Žalobkyně přitom ani netvrdila

(a bylo by i v rozporu s jejími ostatními tvrzeními), že pojala konkrétní záměr nemovité věci úplatně zcizit ve prospěch osoby třetí. Již z tohoto důvodu postrádá námitka dovolatelky své opodstatnění a není schopna přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Nicméně dovolací soud v další části tohoto rozsudku vyloží, proč u daného nároku pojmově nejde o ušlý zisk, ale nanejvýš o skutečnou škodu.

15. Dovolací otázka ad V se týká právního titulu, ze kterého vyplývá nárok na náhradu škody. Dovolatelka v dovolání poukazuje na to, že už v rámci řízení upozorňovala na to, že vznesený nárok lze posoudit i jako nárok na náhradu škody způsobený nesprávným úředním postupem. Oba nižší soudy byly v této otázce ve shodě o tom, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 22 Co 541/2014, stejně jako rozsudek ze dne 12. 1. 2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164, jsou nezákonnými rozhodnutími ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk.

Pokud dovolatelka poukazuje na možné dvojí posouzení jejího nároku (též jako nároku z titulu nesprávného úředního postupu) pomíjí skutečnost, že nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí jsou dva odlišné pojmy a tedy i o dvě odlišné skutkové podstaty odpovědnosti státu za takovou újmu, z čehož vyplývá, že co je nezákonným rozhodnutím, nemůže být nesprávným úředním postupem a naopak (k tomu srov. Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 171, nebo v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 392/2021). Namítala-li žalobkyně, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo též tím, že soudní exekutor nedodržel zákonem stanovenou lhůtu pro konání opakované dražby, pak nebere náležitě na zřetel, že uvedená skutečnost sama o sobě ještě žádnou újmu v její majetkové sféře nepřivodila, neboť nesprávně určený odstup mezi jednotlivými dražbami se promítl až do /nezákonného/ rozhodnutí o příklepu (nebyl-li by žalobkyni příklep nesprávně udělen, škoda by jí nevznikla). Jestliže orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2.

2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 29/21, a který byl publikován pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totožný názor pak sdílí i odborná literatura (srov. VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 147, nebo IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 119 a násl).

16. Dovolání žalobkyně je naopak přípustné pro řešení otázek ad I, IV a ad VI cílících na způsob určení výše škody z hlediska zachování totožnosti zažalovaného skutku a dále na důvodnost nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím pro poškozeného příznivým, neboť dané otázky posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

18. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odst. 2).

20. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).

21. Odvolací soud, s odkazem na starší judikaturu Nejvyššího soudu, dovodil, že žalobkyni a priori nemůže svědčit nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, pokud to vyznělo příznivě ve prospěch poškozeného.

22. Nejvyšší soud k otázce odpovědnosti státu za škodu vzniklou v důsledku zrušení pro účastníka ryze příznivého rozhodnutí vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2068/2024 (jehož vyhlášení se míjelo s rozhodováním odvolacího soudu, který tak neměl možnost vzít jeho závěry v potaz), podle jehož právní věty „z hlediska nezákonnosti rozhodnutí a jeho způsobilosti založit poškozenému nárok na náhradu újmy způsobené tímto nezákonným rozhodnutím není zpravidla významné, zda jde o rozhodnutí pro poškozeného nepříznivé (což bude pravidlem), nebo zda jde o rozhodnutí pro poškozeného naopak příznivé (typicky zcela vyhovující jeho návrhu či požadavku uplatněnému v řízení).

Charakter a vlastnosti nezákonného rozhodnutí tak samy o sobě nemají vliv na závěr o jeho nezákonnosti; význam však mohou nabývat zejména v navazujícím posouzení, zda v důsledku jejich vydání vznikla poškozenému újma a zda je tato újma v příčinném vztahu k vydanému nezákonnému rozhodnutí“. Vyložil přitom, že zákon nijak neomezuje definici tzv. „nezákonného rozhodnutí“; obligatorní podmínkou je, že jde o pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Zákonodárce dále nijak nelimituje vlastnosti onoho nezákonného rozhodnutí, může jím být rozhodnutí jak konstitutivní (právotvorné), tak i deklaratorní rozhodnutí ukládající povinnost k plnění (něco dát, něco vykonat něčeho se zdržet nebo něco strpět) nebo naopak rozhodnutí určovací (o tom, zda tu právo je nebo není).

Bylo-li pak nezákonné rozhodnutí vydáno ve prospěch účastníka řízení (později poškozeného), je tím předurčeno, že takový účastník zpravidla nemohl využít opravných a jiných prostředků, jimiž mohl dosáhnout jeho zrušení (k jejich použití nebyl tzv. subjektivně legitimován). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud opětovně přihlásil i v rozsudku ze dne 17. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1598/2024.

23. Z uvedených premis vycházel předtím implicitně i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12, ve kterém jednoznačně vyslovil, že za „určitých okolností může způsobit škodu i nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci vydané in favorem poškozeného účastníka, které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno nezávisle na jeho procesní aktivitě“. Nejvyšší soud připomíná, že nálezová judikatura Ústavního soudu je pro obecné soudy precedenčně závazná (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Lze proto učinit dílčí závěr, že pouhá okolnost, že bylo vydáno pro účastníka zcela příznivé rozhodnutí, které bylo později pro nezákonnost zrušeno, nebrání závěru o vzniku škody mající původ v onom příznivém rozhodnutí. Tento parciální závěr se ostatně nijak nevzpírá ustálené judikatuře, že stát vskutku neodpovídá za škodu, která poškozenému vznikla (až) zrušovacím rozhodnutím, které, na rozdíl od rušeného rozhodnutí, nebylo samo o sobě pro nezákonnost zrušeno. Uvedené vývody lze nepochybně vztáhnout nejen na škodu, ale i na nemajetkovou újmu. Z obsahu žaloby i dalších podání žalobkyně je přitom patrné, že nemajetkovou újmu v celkové výši 500 000 Kč požaduje nahradit právě z titulu nezákonných rozhodnutí, jimiž jsou usnesení o příklepu a rozsudky o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva, neodvozuje je naopak od tzv. zrušovacích rozhodnutí (Nejvyššího soudu), jimiž byla obě uvedená rozhodnutí pro nezákonnost zrušena.

24. Aplikováno na tento případ je zřejmé, že jak rozhodnutí o příklepu, kterým žalovaná měla nabýt vlastnické právo k nemovitým věcem, tak i rozhodnutí o zamítnutí žaloby M. K. o určení jeho vlastnictví, které žalobkyni (dočasně) mělo utvrdit v jejím vnitřním přesvědčení o tom, že ona je vlastníkem těchto věcí nelze bez dalšího zcela vyloučit z okruhu nezákonných rozhodnutí, které mohly ve svých adresátech vyvolat nemajetkovou újmu. Vyšel-li odvolací soud ze

závěru právě opačného, není jeho právní posouzení správné. Tím se nijak Nejvyšší soud nevymezuje k tomu, zda nemajetková újma v konkrétním případě vznikla. Povinnost tvrdit a prokazovat její existenci tíží poškozeného, a to právě a jen ve vazbě na vydaná nezákonná rozhodnutí a nikoliv ve vztahu k rozhodnutím, jež je pro nezákonnost zrušila.

25. Současně dovolací soud dospěl k závěru o důvodnosti dovolání ohledně (ne zcela šikovně formulovaných) vzájemně provázaných otázek I a IV, týkajících se způsobu vyčíslení nároku na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout rozdílem mezi cenou, za kterou nemovité věci (neplatně) vydražila a jejich hodnotou v době, kdy byla povinna podle pravomocných rozhodnutí soudů tytéž nemovité věci vrátit povinnému, jako skutečnému vlastníkovi. Nejvyšší soud se sice zcela shoduje s úvahami odvolacího soudu, že žalobce coby pán sporu je tím subjektem, který vymezuje předmět řízení, nicméně (alespoň zčásti) nelze přisvědčit názoru, že by v průběhu řízení formulovaný požadavek na náhradu škody v podobě rozdílu mezi cenou, za níž by (nebýt nezákonného rozhodnutí) žalobkyně uvedené nemovité věci vydražila a jejich skutečnou (tedy „vyšší“) „tržní cenou“, kterou by měly tyto nemovité věci v den právní moci usnesení o udělení příklepu, byl nárok zcela rozdílný, než-li je nárok konstruovaný jako rozdíl mezi nejvyšším podáním a obvyklou („tržní“) cenou nemovitostí v roce 2017. Tím se nijak Nejvyšší soud nevymezuje vůči tomu, zda takový nárok dovolatelce svědčí, a to i s přihlédnutím k tomu, že alternativou vydání nezákonného rozhodnutí o příklepu, by byl stav, kdy by pro absenci uplynutí zákonem stanovené lhůty pro opakování dražby tato vůbec neproběhla (a příklep by nebyl nikomu udělen). Otázkou příčinné souvislosti mezi takto konstruovanou škodou a nezákonným usnesením o příklepu se však odvolací soud prozatím nezabýval a není na místě, aby ji originárně řešil v této fázi řízení dovolací soud.

26. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016).

27. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 48/2021). Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, nebo ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4141/2017).

28. Novější judikatura Ústavního soudu z uvedených závěrů Nejvyššího soudu vychází (či spíše je dále rozvolňuje), přičemž aby šlo o tentýž skutek, musí nově uváděná tvrzení vycházet ze stejné „životní události“ a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22).

29. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že i pro oblast sporů o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci se důsledně uplatňuje pravidlo, podle něhož ve sporném řízení je to žalobce, kdo jako pán sporu (tzv. dominus litis) vymezuje předmět řízení, a to též tak, že uvede, čeho se žalobou domáhá a na jakém skutkovém základě. Pro případný úspěch žaloby je vedle prokázání vzniku odpovědnostního titulu určující i to, jakým konkrétním způsobem žalobce skutkově vymezil jemu vzniklou škodu (či nemajetkovou újmu) a je pak na soudu, aby s přihlédnutím k obraně žalované zjišťoval, zda vskutku v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu vznikla právě ta (majetková či nemajetková) újma, jejíž existence se poškozený v žalobě dovolal, a zda je ve vztahu k takto specifikovanému následku naplněna i podmínka příčinné souvislosti. Není totiž nijak neobvyklé, že jedna příčina vede k vícero následkům (a naopak), proto je z procesního hlediska nezbytné, aby v případě plurality možných následků poškozený již v žalobě definoval tu kterou újmu (či újmy), kterou požaduje odškodnit. Řečeno jinak: soud nemůže rozhodovat tzv. ultra petitum a bez opory v žalobních tvrzeních (a k újmě procesních práv žalovaného účastníka) zvažovat, zda případně prokázaný odpovědností titul nevedl i k jinému (žalobou ovšem neuplatněnému) nároku, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3111/2024.

30. Nejvyšší soud má – oproti mínění soudu odvolacího – za to, že jak žalobou uplatněný nárok na náhradu škody způsobené plynutím času (požadované zhodnocení věci od zaplacení nejvyššího podání až do jejího vrácení povinnému r. 2017), tak i později uplatněný „nárok“ na náhradu škody představovaný rozdílem mezi zaplaceným nejvyšším podáním a obvyklou (tržní) cenou v době nabytí právní moci usnesení o příklepu (viz bod IV/4 žaloby) představují jen dva nároky se navzájem prolínající („druhý“ nárok je zcela zkonzumován v „prvním“ nároku). V rámci žalobkyní určeného časového intervalu od zaplacení nejvyššího podání do r. 2017“ lze (jako jeho podmnožinu) shledat i rozdíl mezi obvyklou (tržní) cenou označených nemovitých věcí ke dni právní moci usnesení o příklepu a zaplaceným nejvyšším podáním. Jinak řečeno i rozdíl mezi nejvyšším podáním a tržní cenou v den právní moci (nezákonného) usnesení o příklepu vyhovuje poměrně obecnému skutkovému vymezení v žalobě, tedy že jde o „rozdíl mezi obvyklou hodnotou nemovitostí k dnešnímu dni /18. 5. 2018/ a částkou, za kterou žalobce nemovitosti vydražil“. Vytěsnil-li tak odvolací soud a priori ze svých úvah nárok na náhradu škody v podobě rozdílu mezi obvyklou (tržní cenou) nemovitých věcí v den právní moci usnesení o příklepu a nejvyšším podáním, za nějž by žalobkyně nemovité věci podle svého přesvědčení získala, kdyby usnesení o příklepu bylo nesprávné, není – i se zřetelem k výše naznačeným závěrům soudu ochrany ústavnosti – jeho (procesně) právní posouzení správné (k hmotně-právní důvodnosti srovnej též úvahy v odstavci 25 tohoto rozsudku).

31. Ve sledovaných souvislostech Nejvyšší soud doplňuje, že pojem „ušlý zisk“ představuje pouhé (fakultativní) právní hodnocení skutkových okolností v žalobě, jímž soud není vázán. Žalobkyně v žalobě sice hovoří o „ušlém zisku“, nicméně ve skutkové rovině svůj nárok vždy jednoznačně upíná k prostému rozdílu hodnoty nemovité věci ke dvěma různým okamžikům. Uvedené vymezení neodpovídá definici ušlého zisku, jak je vyložena výše (srov. odstavec 14 tohoto rozhodnutí), neboť žalobkyně v žalobě neuváděla, že nemovité věci hodlala s (dalším) ziskem prodat, když částku 6 000 000 Kč spojovala s obvyklou (tržní cenou) nemovitostí v roce 2017 /resp. 2018/, „za níž by se nemovité věci mohly prodat“. Přestože změna hodnoty věci spojená s prostým plynutím času nevede ke vzniku škody (viz odstavec 35 rozsudku odvolacího soudu a tam citovanou judikaturu), pak nelze alespoň v obecné rovině vyloučit existenci nároku na náhradu skutečné ceny představující rozdíl mezi obvyklou (tržní) cenou, kterou měly nemovité věci v době, kdy mělo nabýt právní moci usnesení o příklepu a cenou odpovídající zaplacenému nejvyššímu podání učiněném žalobkyní jako dražitelem, k němuž došlo v rámci žalobou označeného časového rozmezí. Zda je, zejména z pohledu nezbytné kauzality, tento nárok opodstatněný zůstalo prozatím stranou pozornosti soudů obou stupňů.

32. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud takové vady (nad rámec vady výše uvedené) neshledal.

33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

34. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud zrušil i jej a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Přihlédl přitom k tomu, že i ve vztahu k částce 500 000 Kč s příslušenstvím sice výhrady Nejvyššího soudu neplatí ve vztahu k důvodům rozsudku soudu prvního stupně (jenž danou část nároku zamítl pro promlčení), nicméně se zřetelem k tomu, že již odvolací soud v napadeném rozsudku zčásti rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obdobně postupoval nyní i dovolací soud, bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, aby jen ohledně onoho dílčího nároku byla věc vrácena k dalšímu řízení soudu odvolacímu.

35. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Bude zapotřebí zabývat se nárokem na náhradu nemajetkových újem, přičemž prioritně je nutno vypořádat námitku promlčení uplatněnou žalovanou s respektem k tomu, že újmy se měly odvíjet od dvou různých nezákonných rozhodnutí. U požadavku na náhradu škody ve výši 2 133 333 Kč tkvící v tvrzeném rozdílu mezi obvyklou cenou nemovitých věcí v době právní moci usnesení o příklepu a jejich obvyklou (tržní) hodnotou bude zapotřebí rovněž zkoumat, zda škoda vznikla, v jaké výši a zejména, zda je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o příklepu.

36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2025

JUDr. David Vláčil předseda senátu