USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, proti žalovanému J. Š., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121, o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 C 160/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 7. 2024, č. j. 22 Co 71/2024-328, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 779,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Cardy, advokáta.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 22 Co 71/2024-328, potvrdil rozsudek ze dne 28. 11. 2023, č. j. 3 C 160/2022-239, kterým Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovanému domáhal zaplacení 60 000 Kč se zákonným úrokem ve výši 8,5 % ročně od 1. 8. 2021 do zaplacení, přiznal ustanovenému opatrovníkovi žalovaného odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 38 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; zároveň přiznal opatrovníku žalovaného odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v odvolacím řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu.
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli ústní dohodu, podle níž měl žalovaný vytěžit z lesa žalobce dřevo napadené kůrovcem a následně za něj žalobci zaplatit kupní cenu ve výši 300 Kč za 1 m3 podle množství skutečně vytěženého dřeva. Žalovaný postupně dřevo z lesa žalobce těžil a skládal do hromady na okraji lesa či na své zahradě. Po ukončení těžby v červnu 2021 se účastníci shodli na množství vytěženého dřeva v objemu 172 m3 a žalovaný za toto dřevo doplatil žalobci kupní cenu do celkové výše 51 600 Kč. Odvolací soud posoudil právní jednání účastníků jako kupní smlouvu podle § 2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Protože uzavřel, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaný z jeho lesa vytěžil větší množství dřeva, než které účastníci určili ve smlouvě a za které žalovaný již žalobci v plné výši zaplatil, žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčen, že soudy nerespektovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 82/2018, jestliže pro nadbytečnost bylo zamítnuto několik důkazních návrhů, kterými žalobce mohl prokázat svá dosud neprokázaná žalobní tvrzení. Je nepřijatelné, aby soudy hodnotily důkazy, resp. jejich výpovědní hodnotu dřív, než je vůbec provedly.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Akcentoval, že předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze právní otázky. Soudy se tvrzeními žalobce pečlivě zabývaly a provedly důkazy potřebné k rozhodnutí. Znaleckým posudkem bylo určeno, kolik je na zahradě žalovaného umístěno dřeva a jakého stáří z pohledu kácení a uskladnění; na tom nemohou nic změnit výslechy navržených svědků. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel v dovolání formuluje jedinou právní otázku, a to posouzení navržených důkazů z hlediska nadbytečnosti, kterou podle něho odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nadbytečný je jen takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasněny skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků; odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je nadbytečný, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene.
Námitkami, že odvolací opomenul některé navržené důkazy, resp. že se s důkazními návrhy nevypořádal ústavně konformním způsobem (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II.
ÚS 1437/07), a výtkou, že soudy hodnotily důkazy a jejich vypovídací hodnotu předtím, než je vůbec provedly, a že tím, že navržené důkazy neprovedly, mu znemožnily unést důkazní břemeno za situace, kdy je následně žaloba zamítána z důvodu neunesení důkazního břemene, dovolatel ve skutečnosti nezpochybnil právní závěry odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká, že řízení bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, dovolatelem není zpochybňována otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec uvedeného lze doplnit, že žalobce v odvolacím řízení neučinil nové důkazní návrhy, odvolával se na důkazy navržené již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě vypořádal s tím, proč (stejně jako předtím soud prvního stupně) neshledal potřebným provést žalobcem navržený výslech svědka M. S., který těžil dřevo v lese žalobce současně se žalovaným a měl potvrdit to, co bylo zjištěno již výslechem svědka R.
I. či bylo obsahem jím podepsaného čestného prohlášení. Ve vztahu ke zbývající argumentaci dovolatele je třeba zopakovat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení, ani kritika hodnocení provedených důkazů; námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, proto nemohou, až na výjimky, založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo
5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo
305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je pro dovolací soud závazný a vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutku, že žalovaný v jeho lese vytěžil větší množství dřeva než podle smlouvy vytěžit měl a než prodávajícímu zaplatil, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV.
ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 7. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu