33 Cdo 2038/2025-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Verdikto Group s.r.o., se sídlem Košice, Žižkova 13, zahraniční osoby registrované pod č. 54625637, zastoupené JUDr. Pavlou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Skořepka 423/9, proti žalované SOCIETE AIR FRANCE, se sídlem 45, Rue de Paris, 95 747 Roissy CDG Cedex 93 290, Tremblay en France, Francouzská republika, identifikační číslo osoby B 420495178, jednající prostřednictvím SOCIETE AIR FRANCE - obchodní zastoupení, identifikační číslo osoby 16191382, se sídlem Praha 6, Vokovice, Evropská 846/176a, zastoupené JUDr. Aloisem Šatavou, advokátem, se sídlem Praha, Truhlářská 1104/13, o zaplacení 600 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 113/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 18 Co 44/2025-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 150 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Pavly Urbanové.
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 18 Co 44/2025-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v otázce zachování totožnosti skutku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dále v otázce - dle jejího přesvědčení dovolacím soudem dosud neřešené, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích upravuje tři samostatné nároky, a konečně na otázce dostatečné identifikace pohledávky v postupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu.
4. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, neboť dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, případně navrhuje jeho zamítnutí.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně prostřednictvím formuláře vzor podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích uplatnila vůči žalované peněžitý nárok na úhradu 600 EUR, který odůvodnila tím, že dne 5. 1. 2024 měl cestující A. P. cestovat na palubě letu AF 1383 a letu AF 816 z letiště Václava |Havla v Praze do Jose Marti Intl v Havaně s přestupem na Charles de Gaulle v Paříži, čas odletu byl podle itineráře stanoven na 14.20, let byl zrušen, s tím, že podle čl. 7 nařízení (ES) č. 261/2004 Evropského parlamentu a Rady v případě odepření nástupu na palubu nebo významného zpoždění (dále jen jako „Nařízení 261/2004“) má cestující nárok na náhradu a žalobkyně nárok uplatňuje jako právní nástupce cestujícího na základě postoupení.
9. Žalovaná ve vyjádření k návrhu upozornila, že žalobkyně dostatečným způsobem nevylíčila a neprokázala rozhodující skutečnosti, o které nárok opírá, a že neprokazuje zrušení letu, z čehož dovozuje, že žaloba nesplňuje základní náležitosti, neboť chybí vylíčení konkrétních skutkových okolností. Dále se k žalobě vyjádřila tak, že ze záznamu leteckého radaru vyplývá, že označený let se dne 5. 1. 2024 uskutečnil.
10. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované opravila skutková tvrzení tak, že nedošlo ke zrušení dotyčného letu, nýbrž cestujícímu s platnou letenkou byl odepřen nástup na palubu bez uvedení důvodu.
11. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vycházel, je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Cestující A. P., který měl odletět dne 5. 1. 2024 ve 12.30 hodin letem AF 1383 provozovaným žalovanou, byl v den odletu ve 12.38 hodin informován, že let bude zpožděn a byl určen nový čas na 14.15 hodin téhož dne. Ve 12.43 hodin byl cestující informován, že byl přesunut na jiný let AF 1183 s odletem následující den. Let AF 1383 odletěl ve 14.20 hodin bez cestujícího na palubě. Cestující svůj nárok postoupil žalobkyni.
12. Po právní stránce odvolací soud dovodil, že cestujícímu (předchůdci žalobkyně) vznikl nárok vyplývající z porušení smlouvy žalovanou (leteckým dopravcem) formou odepření nástupu na palubu ve smyslu Nařízení 261/2004. Důvodnou neshledal námitku žalované, která vytýkala soudu prvního stupně, že rozhodl o nároku, aniž připustil změnu žaloby, kdy žalobkyně uplatnila původně v žalobě jiný nárok (nárok za zrušený let) než o kterém bylo rozhodnuto (nárok za nepřipuštění cestujícího na palubu).
13. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Otázka, zda pohledávka, která je předmětem řízení v projednávané věci, byla v postupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a A. P. dostatečně identifikována, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud otázku identifikace postupované pohledávky vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou ostatně zmiňuje sama dovolatelka, která navíc nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (který shledal identifikaci postupované pohledávky ve smlouvě dostatečně určitou) upíná k situaci, která v projednávané věci nenastala, kdy se posouzení identifikace postoupené pohledávky týká toliko jedné z vícero existujících pohledávek.
15. Zbylé k přezkumu předložené otázky (otázka, zda Nařízení 261/2014 upravuje tři samostatné nároky, a otázka zachování totožnosti skutku) směřují vůči správnosti závěru odvolacího soudu, který neshledal důvodnou její námitku vůči postupu soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodl, aniž připustil změnu žaloby. Tato otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu.
16. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016).
17. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 48/2021). Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, nebo ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4141/2017).
18. Judikatura Ústavního soudu z uvedených závěrů Nejvyššího soudu vychází, přičemž aby šlo o tentýž skutek, musí nově uváděná tvrzení vycházet ze stejné „životní události“ a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22).
19. Sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, podle níž platí, že skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud vázán a nemůže žalobci přiznat plnění na základě jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než který se stal předmětem řízení. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002).
20. Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce v civilním řízení sporném oprávněn svými dispozičními úkony vymezit (mimo jiné) předmět řízení. O změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. jde tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž tak i v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015).
21. O změnu žaloby naopak nejde v případě, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně po právní stránce kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje také z bezdůvodného obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu (v duchu zásady iura novit curia); žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2440/2022, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006).
22. V projednávané věci se žalobkyně domáhala nároku vyplývajícího z Nařízení 261/2004, které upravuje pravidla odškodnění cestujícího v případech odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů. Každý jednotlivý nárok cestujícího (odepření nástupu na palubu, zrušení nebo zpoždění letu) je spojen s konkrétním letem. Pokud žalobkyně žalobou uplatněný nárok vyplývající z Nařízení 261/2004 specifikovala identifikací cestujícího, označením konkrétního letu a provozujícího leteckého dopravce, přičemž v reakci na vyjádření žalované k žalobě upravila své původní tvrzení (že dotyčný let byl zrušen) tak, že v rámci téhož letu byl témuž cestujícímu odepřen vstup na palubu – pak ve vztahu mezi nároky z odepření vstupu na palubu a zrušení letu
výše uvedené judikatorní pojetí ústí v závěr, podle kterého nemůže právní posouzení nároku vyplývajícího z dotyčného Nařízení 261/2004 znamenat změnu skutkového stavu vymezeného žalobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022). Nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že nárok na zaplacení náhrady za zrušení letu je založen na odlišném skutkovém základu než nárok na náhradu za odepření nástupu na palubu a žaloba týkající se tohoto nároku by nemohla být důvodná, aniž by došlo k její změně ve smyslu § 95 o. s. ř. Úprava tvrzení uvedeným způsobem představuje situaci, kdy spolu tyto skutečnosti souvisejí natolik, že stále tvoří shora zmiňovanou stejnou „životní událost“, a nevyvolávají tak nutnost změny žaloby. Odvolací soud otázku totožnosti skutku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 23. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 10. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu