33 Cdo 2159/2025-865
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci
žalobkyně RR-Inkasní CZ s.r.o., se sídlem v Praze, Vojtěšská 211/6,
(identifikační číslo osoby 024 26 901), zastoupené JUDr. Vlastimilem Rampulou,
advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 24, proti žalované ALTENERGIE
DEVELOP s.r.o., se sídlem v Brně, Makovského náměstí 3147/2, (identifikační
číslo osoby 287 81 562), zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Brně, Kobližná 19, o zaplacení 34 650 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/6 Cm 105/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2025, č. j. 4
Cmo 60/2024-821, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 74 475,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Daniela
Ševčíka, Ph.D., advokáta.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 34 650 000 Kč (s příslušenstvím) z
titulu bezdůvodného obohacení ze zrušené smlouvy o dílo a dále požadovala
zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 280 000 Kč (s příslušenstvím). Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 36/6 Cm 105/2013-764, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
23 900 000 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím a dále 7 280 000 Kč se zde
specifikovaným příslušenstvím, co do částky 10 750 000 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2025,
č. j. 4 Cmo 60/2024-821, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu i co do 23 900 000 Kč s příslušenstvím a co do 7 280 000 Kč s
příslušenstvím; v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně (sám dokazování doplňoval
pouze úplným výpisem z obchodního rejstříku), že společnost ANYPA s.r.o. (jako
objednatelka) a žalovaná (jako zhotovitelka) uzavřely dne 1. 9. 2012 smlouvu o
dílo, jejímž předmětem bylo zajištění obchodních záležitostí spočívajících ve
zpracování a podání žádosti o vydání a) územního rozhodnutí, b) stavebního
povolení a c) kolaudačního souhlasu a následném provedení díla - výstavby
fotovoltaické elektrárny (dále jen „smlouva o dílo“). Zhotovitelka (žalovaná)
se smluvně zavázala provést veškeré obchodní záležitosti osobně a na svůj
náklad. Objednatelka (ANYPA s.r.o.) uhradila na cenu díla 34 650 000 Kč; 10 750
000 Kč bylo na cenu díla převedeno podle trojstranné dohody o zápočtu, když
původně tuto částku uhradila objednatelka společnosti S&M Develop s.r.o. na
cenu díla podle smlouvy uzavřené 5. 3. 2008, jejímž předmětem bylo zhotovení
větrné elektrárny, k jejíž realizaci však nedošlo, zbývající část byla uhrazena
bezhotovostním bankovním převodem. Žalovaná zajistila vydání územního
rozhodnutí, následně zajišťovala vydání stavebního povolení při využití
institutu veřejnoprávní smlouvy. Předmětná veřejnoprávní smlouva však nikdy
nenabyla účinnosti z důvodu absence souhlasů třetích osob. Žalovaná tak
nedostála své smluvní povinnosti zajistit vydání stavebního povolení. Společnost ANYPA s.r.o. (opakovaně) odstoupila od smlouvy o dílo a vyzvala
žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení a k zaplacení smluvní pokuty. V
pořadí první odstoupení od smlouvy, v němž absentuje důvod odstoupení, je
datováno dne 20. 5. 2010. Dne 24. 3. 2011 zaslala ANYPA s.r.o. žalované v
pořadí druhé odstoupení od smlouvy, které zdůvodnila tím, že žalovaná nesplnila
svůj závazek plynoucí z čl. 3.3 smlouvy o dílo, když do jednoho měsíce od
vydání územního rozhodnutí nepodala svým jménem a na své náklady žádost o
vydání stavebního povolení (žádost o vydání stavebního povolení byla podána pro
jiný subjekt, a to pro ALT ENERGIE s.r.o.). Dne 16. 9. 2013 společnost ANYPA
s.r.o.
postoupila svou pohledávku, kterou měla za žalovanou z titulu
bezdůvodného obohacení a smluvní pokuty, společnosti REGAM s.r.o.; oznámení o
postoupení bylo žalované téhož dne doručeno. Společnost REGAM s.r.o. dne 16. 12. 2013 postoupila tuto pohledávku žalobkyni, což téhož dne žalované oznámila. V době od 28. 4. 2006 do 2. 3. 2015 byl jednatelem REGAM s.r.o. Radomír Řehoř,
narozený 12. 4. 1960, bytem v Jevíčku, Na Rybníku 815, který byl od 15. 7. 2003
do 2. 3. 2015 taktéž jejím společníkem. Od 11. 12. 2013 je Radomír Řehoř
jediným společníkem a jednatelem žalobkyně, která vznikla pouze za účelem
vymožení předmětných pohledávek. Žalovaná v průběhu řízení opakovaně namítla
nedostatek věcné legitimace žalobkyně s odůvodněním, že obě smlouvy o
postoupení pohledávek jsou absolutně neplatné pro rozpor s § 37 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), resp. s § 196a
odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve
spojení s § 39 obč. zák. V průběhu řízení vznesla také námitku promlčení s tím,
že skutkový děj se odehrál v březnu a květnu 2008, a tvrdila rovněž, že za
žalobkyní má pohledávky (jež jsou tvořeny smluvními pokutami a cenou za
přípravné práce). Na podkladě uvedených skutkových zjištění odvolací soud, s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1535/2006, a ze
dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, přisvědčil soudu prvního stupně, že
smlouvy o postoupení pohledávek z 16. 9. 2013 a 16. 12. 2013 obsahují veškeré
potřebné obsahové náležitosti, jsou dostatečně určité a přivodily zamýšlené
právní účinky. Následně se ve vztahu k postupní smlouvě uzavřené 16. 12. 2013
zabýval tím, zda jsou naplněna kritéria § 196a odst. 3 obch. zák., když
objasnil, že jednou z možností podnikatelského seskupení, na nějž dopadá
citované ustanovení, je koncern, který je definován jako seskupení autonomních
subjektů, z nichž některé jsou vůči jiným podřízeny tak, že společně vystupují
jako centralizovaná entita vykazující jednotnou organizaci a vedení a může
vzniknout jednak formálně, ale i na bázi prosté existence vztahu ovládající a
ovládané osoby („koncern faktický“). V poměrech posuzované věci dospěl k
závěru, že na vztah mezi REGAM s.r.o. a žalobkyní je třeba nahlížet jako na
vztah osoby ovládané a ovládající (faktický koncern), přičemž vycházel z
vyjádření žalobkyně, že byla zřízena pouze za účelem vymožení pohledávek, jež
jsou předmětem tohoto řízení, a ze skutečnosti, že Radomír Řehoř byl v době
uzavření smlouvy o postoupení pohledávek jediným společníkem a jednatelem obou
obchodních společností. Ve smyslu § 196a odst. 3 věty prvé obch. zák. pak
poměřoval výši upsaného majetku s výší základního kapitálu obchodních
společností a uzavřel, že podmínky citovaného ustanovení jsou splněny. Dále
zkoumal uplatnitelnost výjimky podle § 196a odst. 4 obch. zák. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn.
23 Cdo 3867/2007,
konstatoval, že posouzení, zda se jedná o převod majetku realizovaný v rámci
běžného obchodního styku, záleží na konkrétních okolnostech případu, avšak
zpravidla jde o porovnání předmětu zkoumané dispozice. V posuzované věci ani
jedna z obchodních společností neměla v obchodním rejstříku jako předmět
podnikání uvedeno obchodování s pohledávkami. Akcentoval, že je třeba zohlednit
jak výši předmětné pohledávky, tak titul jejího vzniku. Protože bezdůvodné
obohacení a smluvní pokuta nejsou právními tituly obvyklými či pravidelně
vznikajícími při běžné obchodní činnosti, nepovažoval postoupení pohledávek
podle smlouvy ze dne 16. 12. 2013 za zcizení majetku v rámci běžného obchodního
styku. V poslední řadě věc poměřoval optikou § 196a odst. 3 obch. zák., tedy
dodržením požadavků kladených tímto ustanovením. S přihlédnutím k rozhodnutí ze
dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1460/2008, v němž Nejvyšší soud dovodil, že
právním následkem jejich nedodržení je absolutní neplatnost právního úkonu (§
39 obč. zák.), uzavřel, že žalobkyně z důvodu absolutně neplatné smlouvy o
postoupení pohledávek není ve věci aktivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z přesvědčení, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené praxe dovolacího soudu“. Odvolací soud viní z toho, že zatížil
řízení vadou, jestliže jí poté, co provedl důkaz úplným výpisem z obchodního
rejstříku, nepředestřel svůj předběžný právní názor a nepoučil ji podle § 118a
zákona č. 90/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), resp. nedal ji šanci doplnit svá tvrzení a označit
důkazy k jejich prokázání. Tím se podle ní odchýlil od rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, a ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04. V duchu závěrů dovozených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, hodnotí napadené rozhodnutí odvolacího soudu
jako překvapivé, neboť nebyla vyrozuměna, že smlouva o postoupení by mohla být
považována za absolutně neplatný právní úkon, a ona není ve věci aktivně
legitimována. Napadené rozhodnutí je překvapivé tím spíše, že soud prvního
stupně smlouvu o postoupení pohledávek hodnotil po právní stránce odlišně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, jelikož
dovolatelka v něm neformulovala žádnou konkrétní otázku, na níž je napadené
rozhodnutí založeno a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je obligatorní náležitostí takového podání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je v něm dovolatel
povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.
či
jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li
být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých
rozhodnutí dovolacího soudu a v jakém směru se řešení dovolatelem vymezené
právní otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2014). Z úpravy přípustnosti je zřejmé, že Nejvyšší soud se
nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž
vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci
úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o
správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby
způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil
předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem
vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16); vždy přitom
musí jít o právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z
hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky
hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto
otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým
vymezením vázán (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Ústavní soud
v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud
po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez
právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší,
aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní
náležitosti dovolání. Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť
by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení
a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze
dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Dovolatelka výše uvedeným postulátům nedostála, když v dovolání neformuluje
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na které by bylo rozhodnutí
odvolacího soudu založeno, a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podstatu dovolání tvoří výtky, že
nebyla soudy náležitě poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. a že odvolací soud
neseznámil účastníky řízení se svým předběžným právním názorem, přestože
smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou mezi ní a společností REGAM s.r.o. posoudil odlišně od soudu prvního stupně, čímž zapříčinil překvapivost svého
rozhodnutí. Těmi však dovolatelka nezpochybnila žádný právní závěr, na němž
bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že řízení
zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K
vadám řízení (jsou-li skutečně dány) Nejvyšší soud přihlédne teprve tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. zejména § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě
nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti
či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o případnou
existenci či neexistenci vady řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo
185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Na tom nic nemění,
že argumentaci v tomto směru podpořila dovolatelka odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že
poučení účastníků řízení podle § 213b odst. 1 (§ 118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru
soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby
o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí,
jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v
řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo jeho
rozsudky ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Ze
změny právního názoru odvolacího soudu na věc nevyplynula potřeba doplnění
rozhodných tvrzení účastníků, a tedy nebylo na místě postupovat podle § 118a o. s. ř. Pro úplnost lze uvést, že za překvapivé lze považovat takové rozhodnutí,
které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu
odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). O takovou situaci však v souzené věci nešlo, neboť odvolací soud na stejném
skutkovém základě, který zjistil soud prvního stupně, pouze přijal odlišný
právní závěr týkající se aplikace § 196a odst. 3 obch. zák. Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti rozsudku
odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i proti jeho nákladovým výrokům, ve
vztahu k nim žádné konkrétní výhrady neuplatnila.
Ostatně proti rozhodnutím v
části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. přípustné. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 11. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu