33 Cdo 3416/2023-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně FINERA-Stav s.r.o., se sídlem Lenešice, Dlouhá 70, identifikační číslo osoby 28900936, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému K. U., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 408 793 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 84/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 14 Co 19/2023-350, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 390,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola.
1. Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 9 C 84/2014-293, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 408 793 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 190 000 Kč od 30. 1. 2011 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 218 793 Kč od 15. 2. 2011 do zaplacení, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 70 793 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 14 Co 19/2023-350, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu i co do požadavku na zaplacení 408 793 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 190 000 Kč od 30. 1. 2011 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 218 793 Kč od 15. 2. 2011 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka a žalovaný spolu s jeho manželkou jako objednatelé uzavřeli dne 30. 8. 2010 smlouvu, jejímž předmětem byla dostavba rozestavěného rodinného domu „typ Bungalov 14“ ve specifikovaném rozsahu za dohodnutou cenu ve výši 1 276 000 Kč, jejíž zaplacení byla žalobkyně oprávněna žádat postupně za již provedené práce. V záhlaví bylo uvedeno, že smlouva se uzavírá podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obch. zák.“), oddíl V bodu 3 smlouvy obsahoval ujednání, že není-li smlouvou jednoznačně stanoveno jinak, platí ustanovení obchodního zákoníku, eventuelně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“). Strany sjednaly záruku v délce 36 měsíců od předání a převzetí díla. Zhotovitelka se zavázala dílo provést do 15. 12. 2010. Ke dni 13. 12. 2010 objednatelé zhotovené dílo již užívali. Žalovaný uhradil žalobkyni dílčí platby na cenu díla v období od 9. 11. 2010 do 13. 1. 2011 v celkové výši 800 000 Kč. Dopisem ze dne 6. 10. 2011 doručeným žalobkyni dne 11. 10. 2011 objednatelé projevili vůli odstoupit od smlouvy s odůvodněním, že žalobkyně jim dosud dílo řádně nepředala, ač ji k tomu vyzývali.
4. Odvolací soud s poukazem na závěry Nejvyššího soudu vztahující se k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3737/2012) dovodil, že při absenci výslovného ujednání o způsobu uplatňování vad díla – zejména o tom, v jaké lhůtě tak objednatel má učinit – by při posuzování včasnosti uplatnění vad byl na místě postup podle ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák., jež oproti obecné občanskoprávní úpravě požadující po objednateli oznámení vad do konce záruční doby (§ 649 obč. zák.) stanoví pro objednatele méně výhodné podmínky pro uplatnění vad. Proto shledal ujednání o volbě obchodního zákoníku dle § 262 odst. 2 věty druhé obch. zák. neplatným s tím důsledkem, že se právní vztah ze smlouvy řídí občanským zákoníkem, podle něhož se posoudí i veškeré další pro rozhodnutí významné skutečnosti, tedy určitost smlouvy, otázka převzetí díla, odstoupení od smlouvy a promlčení.
5. Odvolací soud účastníky sjednanou smlouvu posoudil jako smlouvu o zhotovení věci na zakázku podle § 644 obč. zák. S odkazem na § 650 odst. 1 obč. zák. a na závěry Nejvyššího soudu vztahující se k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 873/2002 a sp. zn. 33 Odo 48/2002) dovodil, že za okamžik převzetí díla je třeba považovat okamžik, kdy zhotovitel umožní objednateli s předmětem díla fakticky nakládat a objednatel dílo převezme do své dispozice. K tomu v projednávané věci došlo nejpozději 13. 12. 2010. Doplnil, že sepis předávacího protokolu – na rozdíl od stejného typu smlouvy řídícího se úpravou obchodního zákoníku – nutnou podmínkou předání díla není, přestože si strany protokolární předání sjednaly. S odkazem na § 645 odst. 1 obč. zák. a na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4046/2009 dovodil, že žalovaný a jeho manželka mohli po předání díla uplatňovat pouze práva z vad. Neúčinným shledal odstoupení od smlouvy ze dne 6. 10. 2011 poté, co objednatelé dílo již převzali.
6. Vzhledem k ujednání o postupném placení díla (podle § 634 odst. 2 obč. zák.), žalobkyně měla právo průběžně žádat úhradu provedených částí díla a zaplacení ceny celého díla nejpozději 13. 12. 2010, kdy bylo dílo provedeno a objednateli převzato. Vzhledem ke sjednané splatnosti se zbývající část ceny díla stala splatnou dne 27. 12. 2010 a dnem následujícím by žalobkyně mohla svoje právo uplatnit u soudu; tímto okamžikem započal běh tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák., která uplynula dnem 28. 12. 2013. Odvolací soud s odkazem na § 100 odst. 1 obč. zák. dospěl k závěru, že žalobkyně obě žaloby (o zaplacení 260 793 Kč s příslušenstvím podanou dne 29. 1. 2014 a o zaplacení 218 793 Kč s příslušenstvím podanou dne 10. 2. 2014) podala v době, kdy její právo bylo promlčeno. Žalovaným uplatněnou námitku promlčení neshledal výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně netvrdila okolnosti, při jejichž prokázání by bylo lze dovodit, že marné uplynutí promlčecí doby nezavinila nebo že by jí něco ve včasném podání žalob bránilo, popř. že je podala po uplynutí promlčecí doby z důvodů přičitatelných žalovanému.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. 31 Cdo 3737/2012) v otázce, „zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, dohodou uzavřenou podle § 262 odst. 1 obch. zák.“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání, jež smlouvu o dílo podřizuje režimu obch. zák., je neplatné a že se právní vztah ze smlouvy řídí občanským zákoníkem. Má za to, že dohoda podle § 262 odst. 1 obch. zák. nepředstavovala pro žalovaného zhoršení jeho právního postavení a ani k němu nesměřovala, a to z následujících důvodů:
- žalovaný mohl uplatnit právo na neplacení části ceny podle § 564 ve spojení s § 439 odst. 4 obch. zák., (přípis žalovaného ze dne 26. 1. 2011), což také učinil a právo uplatnil. Nebýt zmíněné dohody, žalovaný by takové právo neměl (podle odvolacího soudu žalovaný toto právo nemá). - smlouva (v oddílu III.) ujednání o „vadách a zárukách“ obsahuje, „proto se (mimo jiné) § 562 odst. 2 obch. zák. nepoužije“; teprve, když ve smlouvě není stanoveno jinak, platí příslušná ustanovení zákona - oddíl V.
odst. 3. 1. smlouvy. - podle smlouvy – na rozdíl od § 649 obč. zák. – práva z odpovědnosti za vady neuplatněná v záruční době nezanikají. - pro případ včasného a řádného neodstranění vad žalobkyní měl žalovaný právo objednat odstranění vady u třetí osoby na náklady zhotovitele. Dále namítá, že v projednávané věci (na rozdíl od věci posuzované v odkazovaném rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3737/2012) „ke sporu ohledně postupu při uplatňování práv z vadného plnění ani nedošlo, naopak jde o doplacení ceny díla“, a že žalovaný z hlediska uplatnění práv z vadného plnění vyjma uplatnění práva podle § 439 odst. 4 obch. zák. „nepostupoval ani podle smlouvy, ani podle obchodního zákoníku, ale ani podle občanského zákoníku“.
2) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4345/2016) v otázce, „úplnosti zjištěného skutkového stavu“. 3) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2969/2021-II.) v otázce, „poučovací povinnosti soudu podle § 118a občanského soudního řádu“. Odvolacímu soudu vytýká, že „předem nevěděl, na jakém základě postaví napadené rozhodnutí“ a že ji opomněl poučit podle § 118a odst. 2 o. s.
ř. Nedostal tak příležitost doplnit v potřebném rozsahu vylíčení rozhodných skutečností; konkrétně, vzhledem „k absenci povědomí“ o právním názoru odvolacího soudu neměla důvod doplnit žalobní tvrzení ve vztahu k uplatňování vad díla a označit jako důkaz listinu, na níž je zachycen postup reklamování vad předmětného díla. Dotyčná listina se „po odsouhlasení“ stala jako příloha nedílnou součástí smlouvy; v řízení však nebyla tvrzena, natož provedena k důkazu.
Prosazuje, že v projednávané věci
(stejně jako v odkazovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4345/2016) odvolací soud pominul některou – z hlediska uvažované aplikace daného pravidla chování – právně významnou okolnost; tedy odvolací soud „při poměřování směřování ke zhoršení právního postavení žalovaného neměl k dispozici úplný skutkový stav ve vztahu k uplatňování reklamace“. 4) Odvolací soud se odchýlil od judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2127/21) v otázce, „promlčení nároku žalobce“. Řídí-li se vztah mezi účastníky občanským zákoníkem, jak dovodil odvolací soud, pak žalovaný „na nezaplacení (zadržování) části ceny díla neměl právo“.
Vzniklo jí tak právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši zadržované části ceny díla (podle § 457 obč. zák.). „Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci, že žalovaný nereklamoval vady díla, neuplatnil právo na slevu z ceny, a dokonce neposkytl součinnost při odstranění vady díla, tedy neučinil nic, aby jím zadržovaná část ceny díla byla odblokována, je bezdůvodné obohacení třeba kvalifikovat jako úmyslné. Žalovaný minimálně musel být srozuměn s tím, že musí žalobkyni poskytnout „šanci“ na odstranění (řádně) reklamovaných vad díla, nebo řádně uplatnit slevu z ceny díla (ve výši podle § 439 odst. 1 obch. zák.)“.
Že k bezdůvodnému obohacení došlo a že se žalovaný na její úkor obohatil se žalobkyně dozvěděla dne 9. 8. 2023, kdy jí bylo doručeno písemné vyhotovení napadaného rozsudku (do té doby měla ve shodě se soudem prvního stupně za to, že dohoda podle § 262 odst. 1 obch. zák. je platná a vztah mezi účastníky se řídí obch. zák.). Desetiletá objektivní promlčecí lhůta přestala běžet, když uplatnila své právo u soudu. Svou argumentaci týkající se vzniku bezdůvodného obohacení podpořila rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2969/2021-II, sp. zn. 33 Cdo 4344/2018, sp. zn. 27 Cdo 179/2020, sp. zn. 33 Odo 938/2002, a sp. zn. 28 Cdo 326/2011.
8. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
9. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
10. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
12. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
13. Dovolání není přípustné.
14. V rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2017, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijal a odůvodnil závěr, podle něhož písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, jestliže se strany současně nedohodly, že ke včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době (§ 562 odst. 2 obch. zák., § 649 obč. zák.). Taková dohoda je neplatná, což znamená, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem (ve znění účinném do 31. 12. 2013).
15. Dále vysvětlil, že ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve „směřuje“ [nevyžaduje, aby se s vlastním uzavřením dohody o volbě obchodního zákoníku v návaznosti na obsah závazkového právního vztahu, pro který byla tato volba vykonána, pojil následek spočívající v tom, že postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se (již) „zhoršilo“].
16. V projednávané věci bylo zjištěno, že (samotná) smlouva o dílo žádné ujednání o způsobu uplatňování vad díla – zejména o tom, v jaké lhůtě objednatel tak má učinit – neobsahuje; obsahuje toliko závazek zhotovitelky „odstraňovat vady řádně reklamované“. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody podřizující právní vztahy účastníků ze smlouvy o dílo obchodnímu zákoníku je s výše uvedeným zcela v souladu.
17. Argumentace, že ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák. se nepoužije (neboť smluvní strany dohodou vyloučily jeho aplikaci) proto, že smlouva v oddílu III ujednání o „vadách a zárukách“ obsahuje (doprovázená odkazem na oddíl V bod 3.1 smlouvy), nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť má skutkový charakter. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (nyní § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Namítá-li
dovolatelka v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze, že vůlí smluvních stran bylo vyloučit použití § 562 odst. 2 obch. zák.), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že v důsledku vyloučení použití § 562 odst. 2 obch. zák. se smlouva řídí obchodním zákoníkem. 18. Argumentace dalšími důvody (právo na neplacení části ceny, výhoda ohledně práv z odpovědnosti za vady, právo objednat odstranění vady u třetí osoby), v jejichž důsledku podle mínění dovolatelky dohoda podle § 262 odst. 1 obch. zák. nepředstavovala zhoršení právního postavení žalovaného a ani k němu nesměřovala, se s ohledem na již výše uvedené neprosadí. Rozhodující je, že smluvní strany nedohodly, že ke včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li žalovaný vady díla žalobkyni v záruční době. 19. Otázka „úplnosti zjištěného skutkového stavu“ přípustnost dovolání nezakládá, neboť argumentací, že odvolací soud „při poměřování směřování ke zhoršení právního postavení žalovaného neměl k dispozici úplný skutkový stav ve vztahu k uplatňování reklamace“, neboť nevzal v úvahu listinu, na níž je zachycen postup reklamování vad díla a která se „po odsouhlasení“ měla stát jako příloha nedílnou součástí smlouvy, dovolatelka v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnila novou skutečnost. Existenci dotyčné listiny žalobkyně v řízení netvrdila (dokonce sama v dovolání připouští, že „v řízení před soudy nižších stupňů nezazněla, resp. nebyla provedena jako důkaz“). 20. K otázce týkající se absence poučení ze strany odvolacího soudu: 21. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že poučení podle § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). 22. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, jeho rozsudky ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). 23. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo za řízení před soudem prvního stupně najevo nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3064/2022, odůvodnění jeho rozsudku ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, a ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). 24. V projednávané věci byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Za situace, kdy žalobkyně k tvrzením uvedeným žalovaným v odvolání ohledně důvodů neplatnosti ujednání o tom, že se uzavřená smlouva bude řídit úpravou obchodního zákoníku (mezi nimiž odvolatel zmínil výslovně též absenci vyloučení užití § 562 odst. 2 obch. zák.) – netvrdila žádnou (právně významnou) skutečnost (že strany dohodu o způsobu oznámení vad ujednaly), existence takové skutečnosti v řízení nevyšla najevo. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že žalobkyni nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o případném možném jiném právním názoru, který by vyžadoval doplnění skutkových tvrzení, případně doplnění důkazů. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá a rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto důvodu nelze označit jako překvapivé. 25. V dovolatelkou zmiňovaném rozsudku ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2969/2021-II., od něhož se měl odvolací soud odchýlit, se dovolací soud aplikací ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. nezabýval (nýbrž odvolacímu vytknul, že žalobci měl poskytnout poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. o tom, že – ve vztahu k jím vznesené „námitce“ – nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti). 26. Ve vztahu ke čtvrté otázce dovolatelka formulovala přípustnost dovolání tak, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o promlčení nároku žalobce, (reprezentované nálezem Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 2127/21)“. Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu k otázce promlčení, pak citovaná rozhodnutí řeší v rovině ústavně právní jinou otázku, než je ta, na níž spočívá napadené rozhodnutí. V projednávané věci odvolací soud otázku promlčení žalobkyní uplatněného nároku posoudil podle § 101 obč. zák. (objektivní tříletá promlčecí doba), avšak v dovolatelkou odkazovaném nálezu (ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21) se Ústavní soud zabývá posouzením promlčení podle § 107 odst. 1 obč. zák. (subjektivní dvouletá promlčecí doba), nadto ve velmi specifické situaci, kdy se jednalo o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění. 27. Z dovolatelkou zmíněné judikatury (podle obsahu dovolání toliko na podporu její argumentace) k otázce čtvrté se dovolací soud otázkou promlčení zabýval pouze v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002; v něm však posuzoval, zda se uplatní desetiletá objektivní promlčecí doba anebo promlčecí doba tříletá podle § 107 odst. 2 obč. zák. 28. Prostřednictvím výhrady, že žalovaný se na její úkor (úmyslně) bezdůvodně obohatil, dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno, natož že by uvedla, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má za splněné. Absence vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání přitom zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. 29. K argumentaci týkající se vzniku bezdůvodného obohacení se sluší poznamenat, že promlčená pohledávka nezanikla, existuje nadále, ovšem oslabená o nárok - je soudně nevynutitelná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 284/2023, nebo ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2229/2022). 30. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu