33 Cdo 5460/2016-322
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně VAPES CE s.r.o. se sídlem Horní Suchá, Stonavská 51/6, identifikační
číslo osoby 258 88 595, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem
Ostrava, Poštovní 39/2, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Hanou
Bočkovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Nádražní 308/3, o zaplacení 226.986 Kč
s příslušenstvím, 376.133 Kč s příslušenstvím, úroku v částce 12.463,36 Kč,
úroků z prodlení v částce 12.301,17 Kč a smluvní pokuty 401.581 Kč, vedené u
Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 219 C 83/2012, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2016,
č. j. 57 Co 701/2015-275, t a k t o:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6.
2016, č. j. 57 Co 701/2015-275, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 24. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-225, ve
znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-231, ve
výrocích II. a V. zamítajících žalobu o zaplacení částek 226.986 Kč se
specifikovanými úroky a 376.133 Kč se specifikovanými úroky, a proti jeho části
výroku II., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v
Krnově ze dne 24. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-225, ve znění opravného usnesení
ze dne 30. 7. 2015, č. j. 219 C 83/2012-231, tak, že se zamítá žaloba v rozsahu
úroku ve výši 10 % ročně z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012
v částce 12.463,36 Kč a úroku z prodlení z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011
do 29. 11. 2012 v částce 12.301,17 Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2016, č. j. 57 Co
701/2015-275, v části výroku II., jíž byl změněn žalobě vyhovující rozsudek
Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 24. 7. 2015, č. j. 219 C
83/2012-225, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2015, č. j. 219 C
83/2012-231, tak, že žaloba o zaplacení částky 401.581 Kč představující smluvní
pokutu 0,5 % denně z částky 400.000 Kč od 1. 12. 2010 do 29. 3. 2011, z částky
391.861 Kč od 30. 3. 2011 do 22. 6. 2011 a z částky 200.000 Kč za den 23. 6.
2011 se zamítá, a ve výrocích III. a V. o nákladech řízení před soudy obou
stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 24. 7.
2015, č. j. 219 C 83/2012-225, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2015,
č. j. 219 C 83/2012-231, ve výrocích IV., VI., VIII.-X., se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Bruntále - pobočce v Krnově k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 24. 7. 2015, č. j.
219 C 83/2012-225, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2015, č. j. 219 C
83/2012-231, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok ve výši 10 %
ročně z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v částce 12.463,36
Kč a úrok z prodlení z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v
částce 12.301,17 Kč (výrok I.), částku 401.581 Kč představující smluvní pokutu
0,5 % denně z částky 400.000 Kč od 1. 12. 2010 do 29. 3. 2011, z částky 391.861
Kč od 30. 3. 2011 do 22. 6. 2011 a z částky 200.000 Kč za den 23. 6. 2011
(výrok IV.), vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a zamítl žalobu žalobkyně
o zaplacení částky 226.986 Kč s 10 % úrokem ročně z částky 226.986 Kč od 5. 11.
2009 do 23. 6. 2011 a od 30. 11. 2012 do zaplacení, s 10 % úrokem ročně z
částky 114.984,76 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012, se zákonným úrokem z
prodlení z částky 226.986 Kč od 5. 11. 2009 do 23. 6. 2011 a od 30. 11. 2012 do
zaplacení a z částky 114.984,76 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 (výrok II.),
o zaplacení částky 376.133 Kč s 0,08 % úrokem denně z částky 400.000 Kč od 24.
6. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 376.133 Kč od 24. 6. 2011 do
zaplacení, a o zaplacení částky 959 Kč představující smluvní pokutu 0,5 % denně
z částky 191.861 Kč za den 23. 6. 2011 (výrok V.); současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení účastníků (výroky VI., VIII.-X.). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 57 Co 701/2015-275,
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V. zamítajících žalobu
žalobkyně potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výrocích I. a IV. tak, že žalobu
žalobkyně v rozsahu úroku ve výši 10 % ročně z částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v částce 12.463,36 Kč a zákonného úroku z prodlení z
částky 112.001,24 Kč od 24. 6. 2011 do 29. 11. 2012 v částce 12.301,17 Kč a
částky 401.581 Kč představující smluvní pokutu 0,5 % denně z částky 400.000 Kč
od 1. 12. 2010 do 29. 3. 2011, z částky 391.861 Kč od 30. 3. 2011 do 22. 6. 2011 a z částky 200.000 Kč za den 23. 6. 2011 zamítl (výrok II.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III., V.). Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně poskytla
žalovanému částku 500.000 Kč na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 20. 4. 2009. Žalovaný se zavázal žalobkyni půjčené peníze vrátit do 15. 5. 2009. Strany si sjednaly úrok ve výši 10 % ročně pouze pro případ, že se žalovaný
ocitne v prodlení. Žalovaný dne 20. 4. 2009 vystavil směnku vlastní na částku
500.000 Kč splatnou 15. 5. 2009 ve prospěch žalobkyně. Dále žalobkyně poskytla
žalovanému částku 400.000 Kč na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 10. 2. 2010. Žalovaný se zavázal půjčený obnos žalobkyni vrátit do 30. 11. 2010 spolu
s úrokem 0,08 % denně. Pro případ prodlení s vrácením půjčky si účastníci
sjednali smluvní pokutu ve výši 1 % denně z dlužné částky. Dne 10. 2. 2010
vystavil žalovaný směnku vlastní na částku 400.000 Kč splatnou dne 30. 11. 2010
ve prospěch žalobkyně. Obě směnky byly vystaveny v souvislosti s půjčkami a
jejich účelem bylo zajistit pohledávky žalobkyně ze smluv o půjčce. Žalovaný na
dluh z půjčky ze dne 20. 4. 2009 plnil dne 4. 11. 2009 částku 300.000 Kč, dne
28. 3. 2011 částku 150.000 Kč a dne 22. 6. 2011 částku 50.000 Kč, aniž určil,
zda plní na jistinu či její příslušenství. Smlouvou ze dne 6. 6. 2013 žalobkyně
postoupila M. S. (vystupujícímu v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím
soudem jako žalobce b/) pohledávku ve výši 20.804,79 Kč z titulu zákonného
úroku z prodlení za dobu od 16. 5. 2009 do 4. 11. 2009 ze smlouvy o půjčce ze
dne 20. 4. 2009. Dále mu žalobkyně postoupila směnku na zaplacení 500.000 Kč
vystavenou dne 20. 4. 2009; M. S. podal dne 28. 7. 2011 proti žalovanému žalobu
o zaplacení směnečné sumy 500.000 Kč s postižními právy ze směnky. Krajský soud
v Ostravě žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 30. 8. 2011, č. j. 3 Cm 347/2011-10, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2012. Usnesením Okresního
soudu v Bruntále-pobočky v Krnově ze dne 16. 7. 2012, č. j. 19 Exe 961/2012-14,
byla nařízena exekuce k vymožení povinnosti povinného (žalovaného) zaplatit
oprávněnému (M. S.) pohledávku 500.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 6 % ročně
od 15. 5. 2012 do zaplacení. Žalovaný v exekuci uhradil ve dnech 29. 11. 2012 a
9. 1. 2014 částky 844.000 Kč a 2.009 Kč. M. S.
sdělil žalovanému číslo účtu, na
který má uhradit částku 400.000 Kč na směnku vystavenou dne 10. 2. 2010
postoupenou mu žalobkyní. Žalovaný ve dnech 21. 6. 2011 a 22. 6. 2011 uhradil
na určený účet dvě platby po 200.000 Kč. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k právnímu
závěru, že účastníci uzavřeli dvě smlouvy o půjčce v souladu s § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“); u prvé z nich si sjednali - jen pro případ
prodlení s úhradou dluhu - úrok ve výši 10 % a u druhé z nich úrok ve výši
0,08 % denně (§ 658 obč. zák.). Obě vystavené směnky mají charakter
zajišťovacích směnek coby prostředku zajištění pohledávek ze smluv o půjčce. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že v případě, kdy žalovaný neurčí, na
který z více dluhů plní, má právo tzv. destinace věřitel. V této souvislosti
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo
326/2004, a konstatoval, že v tom případě lze vycházet ze zásad priority, popř. proporcionality. Protože žalovaný u jednotlivých plateb neuvedl, zda mají být
započítány nejprve na jistinu či na příslušenství, a poskytnuté plnění
nestačilo na vyrovnání celého dluhu, odvolací soud - s poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1598/2009 - určil, které části dluhu ve výši
500.000 Kč se smluveným úrokem a úrokem z prodlení z půjčky ze dne 20. 4. 2009
byly uhrazeny z plnění žalovaného ve výši 300.000 Kč, 150.000 Kč a 50.000 Kč, s
tím, že od 23. 6. 2011 žalovaný dlužil žalobkyni 111.672 Kč s 10 % smluveným
úrokem a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 %. Vzhledem k charakteru zajišťovací
směnky zaujal právní názor, že vymožením plnění na směnku ve výši 500.000 Kč (i
když byla postoupena na M.S.) byl uhrazen zbylý dluh ze smlouvy o půjčce ze dne
20. 4. 2009; žalobu o zaplacení 226.986 Kč včetně smluvených úroků a úroků z
prodlení tudíž neshledal opodstatněnou. Ani požadavek na zaplacení 376.133 Kč s
příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce ze dne 10. 2. 2010 neshledal důvodným. I v tomto případě přihlédl k charakteru směnky vystavené téhož dne na částku
400.000 Kč a k tomu, že žalovaný poskytl majiteli této směnky ve dnech 22. 6. 2011 a 23. 6. 2011 náhradní plnění po 200.000 Kč, a dovodil, že závazek
žalovaného z této smlouvy o půjčce (závazek uhradit jistinu) zanikl splněním. Oproti žalobkyni měl za to, že vystavená směnka zajišťovala pouze jistinu, a
nikoli její příslušenství. Žalovaný byl sice v prodlení s plnění 400.000 Kč,
žalobkyně však uplatnila žalobou částku 376.133 Kč s 0,08 % úrokem od 24. 6. 2011 do zaplacení; uhradil-li žalovaný náhradním plněním jistinu dne 23. 6. 2011, následujícího dne již v prodlení nebyl a nebyl ani povinen platit
smluvený úrok. Odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) odkázal na
judikaturu Nejvyššího soudu a dovodil, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 %
denně je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 544, § 39 obč. zák.). Okolnost,
že žalobkyně uplatnila žalobou smluvní pokutu jen ve výši 0,5 %, považoval za
nerozhodnou z hlediska úvah o nemravnosti sjednané smluvní pokuty.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a V., a ve
výroku II. (včetně akcesorických nákladových výroků III. a V.). V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem za splnění podmínky jeho
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší
soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy
ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění a soud
prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl v rozsahu 12.463,36 Kč smluveného
úroku, 12.301,17 Kč úroku z prodlení (výrok I.) a 401.581 Kč smluvní pokuty
(výrok IV.) a v rozsahu 226.986 Kč s příslušenstvím a 376.133 Kč s
příslušenstvím ji zamítl (výroky II. a V.), přičemž odvolací soud zamítavé
výroky II. a V. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a ve vyhovujících
výrocích I. a IV. jej změnil tak, že žalobu zamítl v rozsahu 12.463,36 Kč,
12.301,17 Kč a 401.581 Kč, došlo k tzv. rozštěpení nároku žalobkyně na práva se
samostatným skutkovým základem. Přípustnost dovolání vůči jednotlivým výrokům
rozsudku odvolacího soudu týkajícím se rozštěpených nároků se posuzuje
samostatně. Jelikož žalobkyně učinila předmětem dovolacího řízení (mimo jiné) smluvené
úroky v kapitalizované výši 12.463,36 Kč a úroky z prodlení v kapitalizované
výši 12.301,17 Kč nepřesahující limitní částku 50.000 Kč, není dovolání v této
části objektivně přípustné vzhledem k omezení obsaženému v § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah v
posuzovaném případě nejde). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s řešením otázky, zda lze odepřít soudní
ochranu za situace, kdy smluvní pokuta je sice sjednána v nepřiměřené výši,
avšak žalobní požadavek je z hlediska dobrých mravů uplatněn v akceptovatelné
výši, kterou by měl dovolací soud vyřešit jinak než ve své dosavadní
judikatuře. K tomu, aby bylo možno uzavřít, že dovolání je takto přípustné,
však musí být z dovolání patrno, od kterého konkrétního rozhodnutí dovolacího
soudu, v němž byla řešena dovolatelem předestřená otázka, se má dovolací soud
odklonit. Protože takový údaj se z dovolání nepodává, trpí dovolání v této
části vadou, kterou již nelze odstranit a která brání dovolacímu soudu, aby se
nastolenou otázkou zabýval.
Žalobkyně je přesvědčena, že dovolání je přípustné k řešení otázky oprávněnosti
věřitele destinovat platbu dlužníka na konkrétní závazek, pokud tak neučiní při
mnohosti závazků dlužník sám, kterou má dovolací soud posoudit jinak, než jak
ji vyřešil v rozsudku ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004. Prosazuje
názor, podle něhož rezignuje-li dlužník na své právo a neurčí-li, na který z
více závazků plní, přenechává toto právo věřiteli. Teprve až v případě, kdy
věřitel nevyužije práva destinovat plnění, uplatní se princip priority a
subsidiárně proporcionality. Má za to, že při absenci vůle dlužníka nelze proti
výslovné vůli věřitele vnucovat destinaci plnění za stavu, kdy zákon k této
otázce mlčí. Dovolací soud v poukazovaném rozhodnutí vysvětlil, že splnění dluhu (soluce)
nastává na základě jednostranného právního úkonu účastníka občanskoprávního
vztahu (dlužníka), kterým poskytuje druhému účastníkovi tohoto vztahu
(věřiteli) předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze
závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu. Vyžaduje-li to povaha předmětu
plnění (zejména spočívá-li v povinnosti něco dát), dochází ke splnění dluhu,
jen jestliže druhý účastník občanskoprávního vztahu (věřitel) plnění svým
jednostranným právním úkonem přijme nebo jestliže bude složeno v souladu se
zákonem do úřední (soudní) úschovy. Představuje-li splnění dluhu jednostranný
právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit
svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu,
vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je
vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník
projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při
plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit. V
případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že
dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce
vyrovnat, nepřechází právo volby, který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v
jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli
jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to
povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění
započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá
žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán
(vzhledem k absenci výslovné právní úpravy zániku více dluhů u téhož věřitele v
důsledku jejich splnění v občanském zákoníku), pak lze vycházet - obecně vzato
- buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů,
založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na
jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech
dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro
přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat - jak je
zřejmé z povahy věci - podle zásady proporcionality.
Dovolací soud neshledává žádný důvod k tomu, aby se odklonil od těchto závěrů,
které již dříve odůvodnil a formuloval v označeném rozhodnutí (na něž navázal v
celé řadě svých rozhodnutí představujících ustálenou rozhodovací praxi), a
které odvolací soud přiléhavě aplikoval v posuzovaném případě. Dovolání tudíž
není k nastolené otázce přípustné. Žalobkyně namítá, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný určil své platby ve
výši 150.000 Kč a 50.000 Kč na půjčku ze dne 20. 4. 2009, je v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy, který dosahuje ústavněprávní rozměr. Oproti
odvolacímu soudu považuje žalovaným použitý variabilní symbol 141414 pouze za
fantazijní údaj, který nelze přiřadit ani k jedné z půjček, a účel textu
„děkuji R.“ shledává pouze v identifikaci plátce a vyjádření vděku. Dovolací
soud připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, který se uplatní i ve vztahu k námitce
porušení základních práv a svobod. V nálezech ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud zaujal
právní názor, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v §
241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem, neboli samotné uplatnění námitky porušení
základních práv a svobod neznamená, že by v takovém případě bylo dovolání
projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v § 241a o. s. ř.,
anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně
tomuto požadavku nedostála, jak je zřejmé z obsahu této části dovolání, které
tak trpí kvalifikovanou vadou. Žalobkyně dále dovozuje přípustnost dovolání s odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 329/16, a namítá, že závěr odvolacího
soudu o povaze vystavených směnek představuje extrémní nesoulad s provedenými
důkazy; má za to, že odvolací soud svým postupem porušil její ústavně zaručená
základní práva a svobody. Konkrétně mu vytýká, že závěr o zajišťovací povaze
směnek založil nesprávně na úvaze o datech jejich vystavení a směnečných
sumách, jež korespondují s údaji ve smlouvách o půjčce, a v případě smlouvy o
půjčce ze dne 20. 4. 2009 pak ještě na výpovědích žalovaného a jeho manželky T. L., aniž se zabýval a vypořádal s jejími námitkami (jež v dovolání
rekapituluje) a řádně své rozhodnutí odůvodnil; tím porušil její právo na
spravedlivý proces. Vyjadřuje názor, že z blíže rozvedených důvodů prokázala
nevěrohodnost výpovědí žalovaného i jeho manželky. Žalobkyně svými výhradami (posuzováno podle obsahu) odvolacímu soudu vytýká, že
rozhodl na základě nesprávně, popř.
neúplně zjištěného skutkového stavu věci;
rozebírá výpovědi žalovaného, svědků a další v řízení provedené důkazy, přičemž
podrobně konfrontuje hodnocení jednotlivých důkazů a z nich učiněná zjištění
odvolacím soudem s vlastním hodnocením důkazů z hlediska věrohodnosti a
závažnosti a z nich dovozuje odlišná zjištění. Přehlíží, že dovolací soud je
vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že správnost skutkových
zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nesprávná, popř. neúplná skutková
zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Z toho, že žalobkyně v dovolání na
podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů
předkládá vlastní verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem
je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4085/2009, vyplývá, že „hodnocením důkazů se
rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována
hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze
hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti
(věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu
jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní
hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo
zčásti odpíral. […] Ustanovení § 132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení
důkazů úvaze soudu.“ Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí
nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně
nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených
zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými
závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů
provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje
spravedlivost soudního řízení ve smyslu ustanovení § 1 o. s. ř., resp. čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3158/2010). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny,
odpovídá zpochybňovaný závěr, že vystavenými směnkami byly zajištěny pohledávky
ze smluv o půjčce; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, který by dosáhl značné intenzity, a hodnocení důkazů není
založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní
(subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených
důkazů. Ani ohledně těchto námitek není dovolání přípustné. Výhradou, že odvolací soud se v napadeném rozsudku nevypořádal se všemi jejími
námitkami, žalobkyně namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
K takovým vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen
je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost
dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalobkyně,
že odvolací soud extrémně vybočil ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování
skutkového základu sporu esenciální. Ostatně i judikatura Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí
odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou
odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle
povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu
(srov. rozsudky ESLP ve věcech V. d. H. versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994
/stížnost č. 16034/90/, R. T. versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 /stížnost č. 18390/91/, H. versus Francie ze dne 19. 2. 1998 /stížnost č. 20124/92, Sbírka
rozsudků a rozhodnutí 1998-I/ a H. versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 /stížnost
č. 49684/99/). Žalobkyně spojuje přípustnost dovolání s otázkou, zda směnka vystavená dne 10. 2. 2010 zajišťovala pouze jistinu z půjčky ve výši 400.000 Kč, a nikoli i další
nároky z půjčky, kterou považuje za právní otázku v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešenou. Rozhodnutí odvolacího soudu je (mimo jiné)
založeno na skutkovém závěru, že účastníci dne 10. 2. 2010 uzavřeli smlouvu o
půjčce, na základě níž žalobkyně poskytla 400.000 Kč žalovanému, který se
zavázal jí půjčené prostředky vrátit do 30. 11. 2010. Téhož dne žalovaný
vystavil směnku, která zajišťovala vrácení půjčeného obnosu 400.000 Kč
žalovaným žalobkyni. Takto zajištěna byla pouze jistina, nikoli její
příslušenství, popř. sjednaná smluvní pokuta. Tento skutkový stav, na němž je
založeno právní posouzení věci odvolacím soudem, je nezpochybnitelný a pro
dovolací soud je závazný. Bez významu je tudíž námitka žalobkyně zpochybňující
skutkový (nikoli právní) závěr odvolacího soudu, že směnka zajišťovala pouze
vrácení půjčených 400.000 Kč. Ani tato námitka nebyla způsobilá přípustnost
dovolání založit. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně v rozsahu vyplývajícím
z výroku I. tohoto rozhodnutí odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Žalobkyně konečně spojuje přípustnost dovolání s řešením otázky hmotného práva,
a to (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně obsažené ve
smlouvě o půjčce ze dne 10. 2. 2010, při jejímž řešení se odvolací soud měl
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované
rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/ 2006, ze
dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo
3368/2008, ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, a ze dne 27. 7. 2006,
sp. zn. 33 Odo 810/2006. Dovolání je k posouzení takto nastolené právní otázky přípustné podle § 237 o. s.
ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu vskutku odchýlil, a je i důvodné. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně
namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost ujednání o smluvní pokutě
obsaženého ve smlouvě o půjčce ze dne 10. 2. 2010 z hlediska souladu s dobrými
mravy ve smyslu § 39 obč. zák., neboť zohlednil pouze výši sjednané smluvní
pokuty, aniž se současně zabýval dalšími pro věc rozhodnými okolnostmi. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li
soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní
skutečnosti. Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen
písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob
jejího určení. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák. Jejich smyslem je
zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty
je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost,
stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou
částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné
dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být
pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání
o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě
z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z
rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.). Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.
Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3
Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke
konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek,
ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se
společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o
smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty
(preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty
je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a
účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze
také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní
a sankční povinnosti. Za právně relevantní je považována i okolnost celkového
zajištění pohledávky (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše
představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném
případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007). Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými
mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak ne
jediným. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se již v otázce úměry sankční povinnosti
představující smluvní pokutu ustálila. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši
zhruba 0,5% denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je
v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně je
zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005,
ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33
Cdo 1682/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009). Uvedené - jak rovněž dovodila judikatura - neplatí bezvýjimečně (bez dalšího),
nýbrž „zpravidla“, tj. neexistují-li okolnosti odůvodňující mimořádnou výši
pokuty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33
Cdo 4900/2010). V rozporu s tím, co bylo uvedeno, odvolací soud svůj závěr, že ujednání o
smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, učinil pouze s poukazem na její
sjednanou výši.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu jen konstatoval, že
„ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je zpravidla považováno za
neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům“. V intencích ustálené
judikatury však neposuzoval další relevantní okolnosti, za nichž byla smluvní
pokuta v tomto specifickém případě sjednána. Jeho právní posouzení je tak
neúplné a tudíž nesprávné; závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty proto nemůže
zatím obstát. Nejvyšší soud z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v části výroku II.,
jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba
o zaplacení 401.581 Kč, a v akcesorických nákladových výrocích III. a V. zrušil
(§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ve
stejném rozsahu (tj. ve výrocích IV., VI., VIII.-X.) zrušil i toto rozhodnutí
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.). Za této situace se jeví nadbytečným zabývat se námitkou žalobkyně,
že napadený rozsudek je v části týkající se smluvní pokuty nepředvídatelný, v
důsledku čehož měla být zkrácena na svém ústavním právu na spravedlivý
proces. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.