33 Cdo 69/2024-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce V. T., zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, proti žalované IMWESTEX s. r. o., se sídlem v Praze 1, Hybernská 1613/38 (identifikační číslo osoby 627 39 182), zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, o zaplacení 188 930 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 295/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 53 Co 112/2023-125, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 841,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Havlíčka, Ph.D., advokáta.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 53 Co 112 /2023-125, potvrdil rozsudek ze dne 19. 10. 2022, č. j. 14 C 295/2021-94, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení 188 930 Kč s příslušenstvím.
2. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako zájemce, žalovaná jako prodávající, za účasti LAVINIA TRADING, spol. s r. o. (dále jen „realitní kancelář), uzavřeli dne 7. 10. 2020 v písemné formě smlouvu nazvanou „dohoda o složení blokovacího depozita“; žalobce podle ní zaplatil rezervační poplatek (blokovací depozitum) ve výši 188 930 Kč na účet realitní kanceláře. Ve smlouvě, která byla sjednána na dobu určitou do 15. 12. 2020, se žalobce a žalovaná zavázali uzavřít za stanovených podmínek k výzvě druhé strany kupní smlouvu, podle níž žalovaná převede na žalobce vlastnické právo k jednotce č. XY v domě č.p.
XY („XY“), jenž je součástí pozemku parc. č. st. XY, spolu s konkrétně specifikovaným spoluvlastnickým podílem na budově a pozemcích parc. č. st. XY, XY, vše v katastrálním území XY. Smlouva mohla být měněna pouze písemnými dodatky. Pro případ porušení své povinnosti uzavřít kupní smlouvu ve sjednané době se žalovaná zavázala jednak zajistit žalobci vrácení rezervačního poplatku a dále zaplatit mu smluvní pokutu ve výši rezervačního poplatku. V průběhu trvání smluvního vztahu účastníci řízení vzájemně jednali o změnách kupní smlouvy, která mezi nimi měla být v budoucnu uzavřena.
Žalobce požadoval, aby jako kupující místo něj vystupovala společnost NETFORCE s.r.o., avšak k postoupení smlouvy nedošlo, doba trvání smluvního vztahu mezi účastníky prodloužena nebyla. Žalobce ve sjednané době žalovanou k uzavření kupní smlouvy nevyzval a účastníci kupní smlouvu neuzavřeli. Žalovaná povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu neporušila, její uzavření svým počínáním nezmařila. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci nevznikl nárok na smluvní pokutu.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při interpretaci smluvního ujednání zapovídajícího měnit písemnou smlouvu jinou než písemnou formou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019). V rozporu s rozsudky ze dne 30. 5. 2019, sp. zn.33 Cdo 1850/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, se pak odvolací soud omezil pouze na gramatický výklad smlouvy, aniž zkoumal skutečnou vůli jednajících. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, jestliže odlišně od soudu prvního stupně hodnotil důkaz výpovědí svědka R., aniž tohoto svědka opětovně vyslechl. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2002, sp. zn. 29 Odo 1069/2003 nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, dovolatel viní soudy obou stupňů z toho, že mu neposkytly poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.; jejich rozhodnutí pro něj tudíž byla překvapivá. Za dosud dovolacím soudem neřešenou označil otázku, zda lze návrh smluvní strany na změnu smlouvy posoudit jako neposkytnutí součinnosti, přestože z následného jednání stran vyplývá akceptace takového návrhu. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila a navrhla, aby ho dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Žalobce viní odvolací soud v první řadě z toho, že se odchýlil od rozsudku ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, v němž Nejvyšší soud uvedl, že výhradu formy právního jednání je možno později opustit, přičemž dohodu o opuštění jiné, než dříve vyhrazené formy je možno učinit i v jiné než vyhrazené formě. Je však nezbytné, aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy, což musí být prokázáno a doloženo; v tomto smyslu tudíž jde o vyvratitelnou právní domněnku.
Právně však jde o dvě skutečnosti – dohodu o opuštění sjednané formy, pro niž je právně významné i následné chování stran, a samotné neformální právní jednání. Samotné neformální právní jednání pro opuštění sjednané formy nepostačuje. Opačný výklad by vedl prakticky k neaplikovatelnosti ustanovení § 1758 o. z. Námitka, že odvolací soud posoudil otázku, zda si strany sjednaly opuštění ujednané výhradně písemné formy, v rozporu s citovaným rozsudkem, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť v nyní posuzované věci byla prokázána pouze existence neformálního jednání stran, které však zůstalo bez výsledku; žalobce a žalovaná jednali (z iniciativy žalobce) o změně obsahu kupní smlouvy (co se týče jejího předmětu a osoby kupujícího), ke konsensu mezi nimi a společností NETFORCE s.r.o., jež měla do smluvního vztahu vstoupit místo žalobce, však nedošlo.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nezkoumal vůli stran odchýlit se od dřívějšího ujednání ohledně formy změn a dodatků smlouvy, nenapadá právní závěry odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká,
že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Je totiž přesvědčen, že nesprávné právní posouzení věci bylo zapříčiněno právě tím, že soudy vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy nevyhodnotily správně z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
10. S odkazem na četná rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje k výkladu právního jednání, žalobce viní odvolací soud z toho, že se – stejně jako soud prvního stupně – při výkladu smluvních ujednání, zejména pak ujednání obsaženého v odst. 4.2. smlouvy omezil pouze na gramatický výklad, aniž přihlédl ke skutečné vůli smluvních stran. Prosazuje, že správný („jediný logický“) výklad citovaného ujednání, v němž se uvádí, že „v případě, že prodávající poruší svou povinnost uzavřít kupní smlouvu nejpozději v poslední den trvání smlouvy, pak se zavazuje zajistit vrácení přijatého blokovacího depozita na požádání zpět zájemci o koupi nemovitostí a zároveň je povinen zaplatit zájemci smluvní pokutu jejíž výše odpovídá výši blokovacího depozita…“, vede (musí vést) k závěru, že nárok na smluvní pokutu vzniká zájemci (žalobci) ve všech případech, kdy žalovaná odpovídá za neuzavření předpokládané kupní smlouvy.
Dovolatel přehlíží, že tento jím prosazovaný názor se závěrem soudů nikterak nekoliduje. Odvolací soud pouze skutkově uzavřel, že žalovaná neodpovídá za to, že kupní smlouva nebyla ve stanovené lhůtě uzavřena, resp. dovodil, že bylo spolehlivě prokázáno, že žalovaná svou povinnost utvrzenou smluvní pokutou neporušila a že kupní smlouva nebyla uzavřena výlučně z důvodů spočívajících na straně žalobce. Platí, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit; dovolací soud z něj vychází.
11. Na dovolatelem formulované otázce, „zda lze návrh na změnu kupní smlouvy, která měla být mezi stranami uzavřena, považovat za poskytnutí součinnosti, přestože z následného chování smluvních stran vyplývá akceptace takového návrhu“, kterou má za dosud judikatorně nevyřešenou, napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud ji neřešil, ani neměl důvod řešit) a není tudíž způsobilá založit přípustnost dovolání.
12. Přípustnost dovolání není s to založit ani výtka žalobce, že odvolací soud pochybil (a rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), jestliže nezopakoval důkaz výpovědí svědka J. R., ačkoli ho hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Svědek J. R., který zprostředkovával obchod mezi stranami, byl vyslechnut v řízení před soudem prvního stupně; vyjádřil se k obsahu a průběhu vzájemných jednání, během nichž se žalobce snažil docílit změny smlouvy (dohody) jak ohledně jejího předmětu, tak i subjektu na straně kupujícího, vyloučil, že by jednání vedla ke změně smlouvy (dohody), a vypověděl, že k uzavření obchodu nedošlo z důvodu neustále se měnících požadavků ze strany žalobce a jeho výhrad (žalobce např. namítal předražení, začal rozporovat počet metrů převáděné jednotky i úložného prostoru, řešila se elektroinstalace, parkovací místa).
Odvolací soud důkaz výpovědí tohoto svědka nehodnotil jinak než soud prvního stupně, neučinil z jeho výpovědi jiná skutková zjištění, proto neměl povinnost svědka v odvolacím řízení znovu vyslechnout a důkaz zopakovat, což plně koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29.
5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98).
13. Namítá-li žalobce, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že jejich závěry jsou překvapivé, a vytýká-li soudům, že nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, není tím namítána otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.
s. ř., tj. otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Jan pro úplnost dovolací soud připomíná, že soudní praxe se ustálila v názoru, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.
slouží k tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde důvod pro postup soudu podle § 118a o.
s. ř. není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). V nyní posuzovaném případě soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního na straně žalobce; naopak vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal obraně žalované; účastníky navržené důkazy stačily k tomu, aby byl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci.
Je přitom nerozhodné, že odporuje verzi předkládané žalobcem. Pro postup podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. tudíž nebyl důvod. Nadto nelze přehlédnout, že veškeré skutečnosti, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil, byly žalobci známy (staly se v řízení tzv. předmětem diskuse) a žalobce měl možnost se k nim vyjádřit, případně navrhnout důkazy k prokázání vlastní verze skutkového stavu.
14. Protože žalobce nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
15. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 10. 6. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu