4 Tdo 1072/2023-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o dovolání
obviněného L. Č., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2023,
sp. zn. 50 To 65/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod
sp. zn. 19 T 46/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“,
popř. „nalézací soud“) ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 19 T 46/2022, byl obviněný
L. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného
trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím,
že:
ve Věznici VS ČR Kynšperk nad Ohří, okres Sokolov, na ubytovně odsouzených D,
oddílu D/3, na ložnici odsouzených č. 345, dne 8.3.2021 v přesně nezjištěné
době silně udeřil rukou sevřenou v pěst do levého boku pod žebra poškozeného L.
V., tímto jednáním mu způsobil centrální defekty sleziny s pokračujícím
krvácením, obrovským krevním výronem pod slezinné pouzdro a provalením krve do
dutiny břišní v objemu cca 600 ml, které si vyžádalo neodkladný operační zákrok
v celkovém znecitlivění, při kterém byla poškozenému vyňata slezina a zastaveno
krvácení za stabilizace krevního oběhu.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §
145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 60 (šedesáti) měsíců,
pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice
s ostrahou.
3. Dále obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit
poškozené O. Z. P. Z. B. P. S. škodu ve výši 70.409 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, kterým
brojil proti výroku o vině i výroku o trestu. Krajský soud v Plzni (dále také
jako „odvolací soud, popř. „soud druhého stupně“) o podaném odvolání rozhodl
usnesením ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 50 To 65/2023, tak, že je podle § 256 tr.
ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájkyně dovolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu, a to z
dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nejprve obviněný poukázal na průběh řízení před soudy nižších stupňů.
Následně namítl, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s
provedeným dokazováním. Obviněný je toho názoru, že soud prvního stupně řádně
nesplnil pokyny odvolacího soudu, které byly obsažené v jeho usnesení ze dne
22. 6. 2022, jímž vrátil předmětnou věc soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že odvolací
soud v případě svého zrušujícího usnesení ze dne 22. 6. 2022 vytkl soudu
prvního stupně řadu nedostatků. Namítá, že přestože ovšem doplnění dokazování
nepřineslo nic nového oproti předešlému stavu, tak rozhodnutí soudu prvního
stupně zůstalo v podstatě shodné. Odvolací soud podle obviněného pochybil, když
tento postup soudu prvního stupně akceptoval.
7. Podle obviněného soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a v rozporu se zásadou presumpce neviny, když se dostatečně
nevypořádaly s řadou okolností, mj. s výpovědí poškozeného a z ní vyplývajících
závěrů, jakož i se znaleckým posudkem, potažmo vyjádřením znalkyně, z něhož
vyplynulo, že příčinou poškození zdraví poškozeného mohlo být více mechanismů,
nikoliv pouze úder do těla poškozeného ze strany jiné osoby. Akcentuje, že
nikdo se nedotázal poškozeného na to, zda např. nenarazil svojí neopatrností na
hranu nábytku, kdy i takto podle znalkyně bylo možno způsobit uvedené zranění.
Obviněný je proto přesvědčen, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno,
kdy došlo k situaci, která měla za následek defekt sleziny poškozeného, a kdy
došlo ke zmíněnému kontaktu mezi poškozeným a obviněným, a tudíž ani nebyla
prokázána příčina újmy na zdraví poškozeného, natožpak to, že by příčinou této
újmy na zdraví bylo právě jeho jednání vůči poškozenému.
8. Dovolatel je rovněž toho názoru, že soud prvního stupně bezdůvodně
bagatelizoval výslechy svědků G., H. a H., resp. že jejich výpovědi nesprávně
hodnotil. Odvolací soud se pak podle něj nedostatečně vypořádal s podstatou
odvolací námitky, která se těchto výpovědí týkala. Uvedení svědci totiž
vypověděli, že poškozený posluhoval několika jiným vězňům, což obnášelo mj.
boxování s vězni, resp. jejich trénování a cvičení. Právě při těchto aktivitách
mohlo podle obviněného dojít k situaci, která zapříčinila defekt sleziny
poškozeného s pokračujícím krvácením. Obviněný proto ve vztahu k této námitce
uzavírá, že možnou příčinou vzniku předmětného zranění poškozeného nemusel být
jím způsobený úder.
9. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
obviněný uvádí, že jednání, jež je mu kladeno za vinu, bylo chybně
kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku. Poukazuje na výpověď poškozeného, podle níž se s obviněným „z nudy
pošťuchovali“, při čemž měl poškozeného udeřit jedním úderem ruky do oblasti
břicha, což ani sám poškozený nepopisoval „jakkoliv dramaticky, ba naopak“.
Podle obviněného tudíž nebylo prokázáno, že by úder z jeho strany byl takové
intenzity, aby mohl způsobit defekt sleziny poškozeného. Tvrdí, že pokud by byl
úder velké intenzity, tak by to poškozený určitě uvedl. V této souvislosti
odkazuje také na výpovědi svědků G., H. a H., kteří se vyjadřovali v tom
smyslu, že měl s poškozeným v podstatě kamarádský vztah. Obviněný proto
konstatuje, že zjevně neexistuje ani žádný jeho motiv pro úmyslné napadení
poškozeného. V postupu soudů nižších stupňů tudíž spatřuje nesprávné právní
posouzení věci. Soud prvního stupně se ani nesnažil takový motiv uvést či
zjistit.
10. V souvislosti s nesprávným právním posouzením věci obviněný rovněž
uvádí, že aby bylo možno jeho jednání kvalifikovat jako zločin těžkého ublížení
na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, muselo by být ve smyslu § 13 odst.
2 tr. zákoníku prokázáno, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu
na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Je toho názoru, že soud prvního
stupně v této věci až absurdně dovozuje, že jednal v úmyslu způsobit
poškozenému těžkou újmu na zdraví, byť z provedeného dokazování vyplývá opak,
tj. to, že se s poškozeným pouze „z nudy kočkovali“. Odvolacímu soudu obviněný
vytýká, že tento závěr soudu prvního stupně nekriticky přejal. Nad rámec
uvedeného připomíná, že má pouze základní vzdělání, a proto má spíše omezené
znalosti ohledně lidského těla a možných následků při jednom úderu rukou
sevřenou v pěst, a že lidé obecně vzato mají za to, že jedním či dvěma údery
rukou do oblasti trupu člověka není možné způsobit poranění mající charakter
újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, natožpak těžké újmy ve
smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný proto ve vztahu k této námitce
uzavírá, že jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nebyl
prokázán a že ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by snad chtěl způsobit
poškozenému jakékoliv zranění. Pokud došlo k defektu sleziny poškozeného,
považuje to obviněný spíše za vliv náhody, nikoliv za zamýšlený efekt. Dodává,
že pokud by chtěl poškozeného zranit, jednak by cílil na jiné oblasti těla
(zejména na hlavu), jednak by nezůstal u jednoho úderu, ale naopak by po
slovech poškozeného „co blbneš“ jemu uštědřil další údery či na něj jinak
útočil, a to ve vyšší intenzitě.
11. Obviněný uzavírá, že se soudy nižších stupňů v rozporu s § 2 odst.
5, 6 tr. ř. a v rozporu se zásadou presumpce neviny dostatečně nevypořádaly s
otázkami, kdy došlo k úderu rukou do těla poškozeného a jak dlouho před
hospitalizací poškozeného to bylo; kdy došlo k situaci, která byla příčinou
vzniku defektu sleziny poškozeného, a jak dlouho před hospitalizací poškozeného
to bylo; zda je jednání obviněného v příčinné souvislosti s defektem sleziny
poškozeného a pokud ano, tak jaká je forma zavinění, z čehož vyplývá otázka
právního posouzení jeho jednání. Zároveň dovolatel v podrobnostech odkázal na
text svého odvolání, kde byla problematika obsažena v jeho dovolání podrobněji
rozvedena.
12. Obviněný současně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu
vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího
soudu, a to vzhledem k jím dovozované zjevné nesprávnosti rozhodnutí soudů
nižších stupňů a vzhledem k tomu, že v důsledku tvrzených pochybení soudů
nižších stupňů má vykonat trest odnětí svobody v trvání 60 (šedesáti) měsíců.
13. Ze shora uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhuje, aby
napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu
soudu k novému projednání.
14. K dovolání obviněného se vyjádřil dne 8. 8. 2023, pod sp. zn. 1 NZO
584/2023, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Předně uvádí, že obviněný opakuje v podaném dovolání obhajobu,
kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul i ve svém
odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. S uvedenými
námitkami se podle státního zástupce již vypořádaly oba soudy nižších stupňů ve
svých rozhodnutích – soud prvního stupně v bodech 22 až 29 odůvodnění svého
rozsudku a odvolací soud v bodech 5 až 8 odůvodnění svého usnesení. Státní
zástupce se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje a v podrobnostech na
ni rovněž odkazuje.
15. Státní zástupce poté uvádí, že podstatou dovolání je nesouhlas
obviněného s učiněným skutkovým zjištěním, že úderem pěstí způsobil poškozenému
závažné poranění sleziny a že si při tomto úderu byl vědom možnosti takového
následku. Státní zástupce připomíná, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými
zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná
skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedeného
dokazování nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, popř. by
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Taková
vadná zjištění podle státního zástupce v posuzované věci dána nejsou. Naopak
soud prvního stupně v bodech 27 a 28 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč
k takovým skutkovým zjištěním dospěl. Nadto konstatuje, že ani obviněný sám
nekonkretizuje, v čem spatřuje obecně tvrzený zjevný rozpor a mezi jakým
důkazem a jakým skutkovým zjištěním. Státní zástupce je proto toho názoru, že
námitky obviněného směřují spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro
reo. V tomto směru státní zástupce připomíná, že přezkum toho, zda byla tato
procesní zásada dodržena v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení
Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští. K tomu odkazuje např. na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, nebo na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani
porušení zásady in dubio pro reo, pakliže nevygraduje až do extrémního
nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá tuto mimořádnou
přezkumnou povinnost. V této souvislosti odkazuje i na nález Ústavního soudu ze
dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, podle nějž je zmíněný přezkum namístě
pouze tehdy, pokud se jedná o natolik extrémní porušení zásady in dubio pro
reo, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně
neudržitelný. Státní zástupce proto shrnuje, že námitky argumentující porušením
zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný z dovolacích důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., když porušení této zásady založí dovolací
důvod pouze tehdy, pokud nabyde závažnosti porušení ústavně zaručeného práva
obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
16. Státní zástupce s ohledem na shora uvedené uzavírá, že dovolání
obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a
navrhuje proto, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
17. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni
obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.],
bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst.
1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti
dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
20. Předně je třeba uvést, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst.
2 tr. ř.).
22. Nadto je třeba uvést, že jelikož obviněný uplatňuje dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., když zde vyjmenované vady soudního
rozhodnutí se vztahují i k rozsudku u soudu prvního stupně, platí, že z jeho
dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
To proto, neboť právě skrze něj se lze v dovolacím řízení zásadně domoci
přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
23. Z logiky věci se tedy Nejvyšší soud nejprve zabýval neexplicitně
vyjádřeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř.
odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té
jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
24. Obviněný pak své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního
posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním
řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo
vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení
vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku
o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Z textu dovolání obviněného lze dovodit, že jím míří na první
alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. První
alternativa, tj. vada tzv. nesprávného právního posouzení skutku, je podle
obviněného dána tím, že soudy nižších stupňů posoudily jeho jednání jakožto
zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle
něj nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozenému újmu na zdraví ve smyslu §
122 odst. 1 tr. zákoníku, natožpak těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst.
2 tr. zákoníku. Uvedený závěr je pak podle něj v rozporu s provedeným
dokazováním, z něhož podle jeho názoru nevyplývá, že by byla v projednávané
věci dána úmyslná forma zavinění.
27. Obviněný své dovolání dále výslovně opírá o dovolací důvod v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na
situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají
obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce
skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z
dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí
týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění,
která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění,
která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich
prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu
tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze
nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení
práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím
řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a
nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze
také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na
tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné
skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se
zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení
důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně
nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení
takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky
důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při
domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem
apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska
naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní
pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3
Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7
Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí
jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a
Nejvyššího soudu.
28. Z dovolací argumentace obviněného lze vysledovat, že svým dovoláním
míří na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť výslovně namítá tzv. zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a
skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna. Tzv. zjevný rozpor
spatřuje mezi skutkovým zjištěním ohledně okamžiku, kdy mělo dojít k úderu ruky
obviněného do těla poškozeného, resp. tím, jak dlouho před hospitalizací
poškozeného došlo k uvedenému kontaktu, a provedeným dokazováním, přičemž však
konkrétní důkaz, s nímž je toto skutkové zjištění ve zjevném rozporu,
neoznačuje. Dále jej spatřuje rovněž mezi skutkovým zjištěním ohledně existence
příčinné souvislosti mezi uvedeným fyzickým kontaktem a újmou na zdraví
poškozeného a mezi provedeným dokazováním, přičemž však opět blíže
nespecifikuje konkrétní důkaz, s nímž má být toto skutkové zjištění ve zjevném
rozporu.
29. Při jisté míře benevolence by bylo možno dále mít za to, že svým
dovoláním obviněný míří také na třetí alternativu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudu prvního stupně vytýká, že řádně
nesplnil pokyny odvolacího soudu obsažené v usnesení ze dne 22. 6. 2022.
Odvolacímu soudu pak vytýká, že shledal řádným postup soudu prvního stupně,
který ponechal i po novém projednání věci a doplněném dokazování odůvodnění
svého rozsudku v podstatě shodné, byť doplněné dokazování nepřineslo nic nového
oproti předešlému stavu. Obviněný však již neuvádí, který konkrétní důkaz měl
podle něj soud prvního stupně provést v rámci nového projednání věci po kasaci
původního rozsudku odvolacím soudem a který neprovedl.
30. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
aniž by blíže specifikoval, na kterou alternativu tohoto dovolacího důvodu
míří, uvádí obviněný také to, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v rozporu se zásadou presumpce neviny, když
se dostatečně nevypořádaly s řadou okolností, mj. s výpovědí poškozeného a z ní
vyplývajících závěrů, jakož i se znaleckým posudkem, potažmo vyjádřením
znalkyně, z něhož vyplynulo, že příčinou uvedeného poškození zdraví poškozeného
mohlo být více mechanismů, nikoliv pouze úder do těla poškozeného ze strany
jiné osoby.
31. Obviněný také ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., opět aniž by blíže specifikoval, na kterou alternativu tohoto
dovolacího důvodu míří, namítá, že soud prvního stupně bezdůvodně bagatelizoval
výslechy svědků G., H. a H., resp. že nesprávně hodnotil jejich výpovědi
týkající se probíhajících boxerských výcviků spoluvězňů ze strany poškozeného,
v jejichž rámci mohlo vzniknout poranění poškozeného, jež je obviněnému kladeno
za vinu.
32. K charakteru takových obecně formulovaných výhrad obviněného předně
považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že mu jako dovolacímu soudu
nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací
argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6.
2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp.
zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Současně je
třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na
jeho přesné obsahové náležitosti. Zde je třeba akcentovat, že ve smyslu § 265d
odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil
obhájce v zastoupení obviněného. Povinnost podat dovolání jen prostřednictvím
obhájce má nejen význam pro obviněného tak, aby právní složitost spojená s
podáním dovolání a rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto
opravného prostředku i těm obviněným, jež nemají potřebné právní znalosti, ale
zároveň má zaručit dostatečně kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval
Nejvyšší soud již v třetí instanci a byla zachována rovnost přístupu všech
obviněných k Nejvyššímu soudu bez ohledu na úroveň jejich právních znalostí.
33. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání
posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva
dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
34. Před vlastním posouzením důvodnosti podaných dovolacích námitek
považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné zdůraznit, že pokud dovolatel v rámci
podaného dovolání výslovně odkázal na text svého odvolání, kde měla být
problematika obsažena v jeho dovolání podrobněji rozvedena, je tento odkaz
zcela bezpředmětný a nemůže vést k přezkumu těchto námitek uvedených v podaném
odvolání v dovolacím řízení. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se může v
dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny
v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak,
že musí být uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Proto dovolatel nemůže
svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném
prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012)
35. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného směřujícími do
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo
naznačeno, obviněný dovozuje ve věci existenci tzv. zjevného rozporu, tedy
uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jeho první
alternativě. Nejvyšší soud ovšem vzhledem ke konkrétní dovolací argumentaci
(blíže viz bod 28 tohoto rozhodnutí) musí ve vztahu k této námitce konstatovat,
že vada tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy
byla dovolatelem deklarována pouze formálně, neboť z textu dovolání není možno
dovodit, mezi kterým konkrétním provedeným důkazem a kterým skutkovým zjištěním
spatřuje onen zjevný rozpor. Dovolací argumentace obviněného je proto v této
části zjevně nepřípustná, neboť nebyla s to naplnit dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě ani žádný jiný z dovolacích
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
36. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud k tvrzenému rozporu mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zejména stran okolností způsobení
těžké újmy na zdraví poškozenému, považuje za vhodné zdůraznit, že aby mohl
nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel
by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6
tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen
s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
570/03).
37. Z pohledu shora prezentovaných závěrů musí Nejvyšší soud
konstatovat, že taková požadovaná logická návaznost byla v posuzované věci
dána, neboť jak vyplývá z bodů 22 a zejména 28 rozsudku soudu prvního stupně,
obviněný je z uvedeného protiprávního jednání usvědčován výpovědí poškozeného
V., jenž byl z logiky věci přímým a očitým svědkem shora vymezeného incidentu,
záznamem o zjištění fyzického násilí, lékařskými zprávami, vyjádřením znalkyně
MUDr. Vítkové, která uvedla, že to, co poškozený V. popsal a znázornil při
hlavním líčení, odpovídá způsobenému zranění poškozeného, výpovědí svědka M..
Stejnými důkazy byla rovněž prokázána příčinná souvislost mezi jednáním
obviněného a způsobeným zraněním poškozeného, neboť z provedeného dokazování
vyplynulo, že mezi úderem ze strany obviněného a následnou hospitalizací
poškozeného neměl poškozený žádný jiný fyzický konflikt s další osobou a že
poškozený v rozhodnou dobu ani nikde neupadl (srov. bod 28 rozsudku soudu
prvního stupně). Případné nesrovnalosti v údajích, kdy a jak mělo k
posuzovanému zranění dojít, zejména, zda se jednalo o jeden, nebo dva údery,
uvedené ve výpovědích poškozeného i svědka M., jsou vysvětlitelné delším
časovým odstupem jejich výpovědí od nastalého incidentu (srov. bod 22 rozsudku
soudu prvního stupně). Stejně tak nelze dovozovat existenci extrémního rozporu
z toho, že poškozený se snažil určitým způsobem průběh konfliktu zlehčovat a
bagatelizovat, když je nutno vzít v úvahu, že ke konfliktu došlo ve věznici, a
jak vyplývá z výpovědi svědka M., poškozený měl z obviněného obavy, v podstatě
mu sloužil. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v předmětné
věci není pochyb o tom, že poškozený byl napaden dne 8. 3. 2021, přičemž
zdravotní indispozice poškozeného byla prokazatelně zjištěna již dne 9. 3. 2021
ve 13:00 hod., když zdravotní problémy měl poškozený již v noci (viz úřední
záznam na č. l. 1 spisu). I tento objektivní údaj odpovídá závěrům znalkyně, že
ke zranění poškozeného muselo dojít 12 až 24 hodin před hospitalizaci
poškozeného. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se pak ztotožnil i
odvolací soud, který zároveň dostatečným způsobem reagoval na odvolání
obviněného, ve kterém uplatnil v podstatě stejné námitky jako v podaném
dovolání (viz body 5 až 7 rozhodnutí soudu druhého stupně).
38. Co se týče vady tzv. opomenutých důkazů, tj. dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, obviněný sice soudu
prvního stupně vytýká, že řádně nesplnil pokyny odvolacího soudu obsažené v
jeho usnesení ze dne 22. 6. 2022, avšak, jak již bylo konstatováno, již blíže
nerozvádí, který konkrétní důkaz měl podle něj soud prvního stupně provést v
rámci nového projednání věci po kasaci původního rozsudku odvolacím soudem a
který neprovedl.
39. Bez ohledu na shora uvedené, lze k problematice tzv. opomenutých
důkazů obecně uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k
jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná
neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v
řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již
negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj.
soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94,
III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01,
II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného
dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však
nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen
každému takovému návrhu vyhovět, když je ovšem povinností soudu svůj postup
řádně odůvodnit. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o
podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným
skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a
že tyto musí být také řádně označeny.
40. Jelikož obviněný neoznačil konkrétní důkaz, který považuje za
opomenutý, bylo by možno v jeho námitkách spatřovat pouze formálně deklarovaný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.
Takový ryze formální odkaz na dovolací důvod, by však nebyl způsobilý naplnit
uvedený dovolací důvod a založit přezkumnou povinnost v dovolacím řízení.
Nejvyššímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že argumentace obviněného v
této části rovněž neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. v žádné z jeho alternativ ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému
v § 265b tr. ř., a tudíž je zjevně nepřípustná.
41. Za relevantně uplatněnou námitku nelze považovat ani tvrzení
obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp.
zásadou in dubio pro reo, které uvádí v souvislosti s deklarovaným dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky, blíže specifikované
v bodech 8 a 11 tohoto usnesení Nejvyššího soudu, tj. že soud bezdůvodně
bagatelizoval výpovědi svědků G., H. a H., resp. že jejich výpovědi nesprávně
hodnotil, a že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v
rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., totiž směřují výlučně do skutkových zjištění a
potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že
pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah
pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to
bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto
směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp.
zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1.
2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in
dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových
zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost
skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně
argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo
1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší
soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní
charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit
žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem
pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady,
tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví
jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o
něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými
důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14,
publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
42. Výše uvedené výhrady obviněného tudíž nelze považovat za relevantně
uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení
provedených důkazů ze strany soudů, a především pak do skutkových zjištění,
která po tomto hodnocení učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se tak
obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než
jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových
zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového
děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím
zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem
provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž
zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první (a třetí) alternativě, po
stránce věcné v této části dovolání uplatňuje tyto námitky toliko formálně, bez
obsahově odpovídající argumentace.
43. Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce stran porušení zásady in
dubio pro reo ještě připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak
vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti
významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na
spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí
ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08,
str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí
řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku
uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly,
které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění
opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se
vypořádaly s obhajobou obviněného i věrohodností jednotlivých svědků (srov.
body 22 až 29 rozsudku soudu prvního stupně a body 6 až 8 usnesení odvolacího
soudu, k věrohodnosti pak zejména bod 24 rozsudku soudu prvního stupně).
44. K námitce nesprávného právního posouzení skutku, tj. dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný spatřuje podle něj
v mylné kvalifikaci jeho jednání jakožto zločinu těžkého ublížení na zdraví ve
smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, konstatuje Nejvyšší soud, že se jedná o
námitku přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. Obviněný sice nepřináší žádný
konkrétně formulovaný návrh, jak mělo být jeho jednání správně právně
kvalifikováno (např. že by se eventuálně mohl dopustit trestného činu těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku), nýbrž pouze
v rámci podaného dovolání zpochybňuje formu zavinění (subjektivní stránka). Zde
je třeba uvést, že pro přípustně vznesenou námitku ve vztahu k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postačuje, aby označil, v čem
konkrétně nesprávné právní posouzení spatřuje, což fakticky dovolatel učinil,
když zpochybňuje svůj úmysl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví.
45. Nejvyšší soud přes jistou stručnost a strohost předmětné námitky
považuje za vhodné nejprve předestřít obecná východiska týkající se zavinění.
Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z
nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní,
psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol.,
Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 316 s) a musí
být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno
zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy,
úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo
naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich
logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla
dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle
zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo
ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího
soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp.
zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo
394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001,
či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
46. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v
trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň
věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo
ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním
srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah
pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna
vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového
následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo
ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z
hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na
takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel
představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah
někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti
výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
47. Přes jistou stručnost předmětné argumentace je nutno ve vztahu k
této námitce uvést, že se s otázkou subjektivní stránky spáchaného činu
vypořádal již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, kde v bodě 27
uvádí, že si byl vědom toho, že ke zranění poškozeného došlo pouhým jedním
úderem obviněného, avšak že se muselo jednat s ohledem na způsobené zranění o
úder velké razance, nadto o úder pěstí směřovaný do oblasti břišní pod žebra.
Konstatuje, že i obviněný, který namítá, že má pouze základní vzdělání, a tudíž
má i omezené znalosti ohledně lidského těla, si musel být vědom fundamentální
znalosti, že se v této oblasti nacházejí životně důležité orgány. Nadto
poukázal na skutečnost, že obviněný vážil v době incidentu 116,6 kg a měl
značně vyvinuté svalstvo v horní části těla, zatímco poškozený v té době vážil
pouhých 72 kg, tj. přibližně polovinu toho, co obviněný, kdy i z pořízené
fotodokumentace je zřejmé, že byl spíše rachitické postavy. Obviněný tudíž
musel vědět, že svým jednáním popsaným ve skutkové větě, tj. úderem do oblasti
břišní, může poškozenému poranit některý z důležitých orgánů, tj. způsobit mu
poranění charakteru těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku,
a pro případ, že se tak s ohledem na způsob, intenzitu a směřování úderu stane,
s tím byl alespoň srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
(nepřímý úmysl). S uvedeným názorem soudu prvního stupně se pak ztotožnil i
odvolací soud, jak je patrno z bodu 6 odůvodnění jeho usnesení. Nejvyšší soud
se s uvedenou argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje a ve vztahu k této
námitce proto uzavírá, že je argumentace obviněného v tomto rozsahu nedůvodná.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, soudy nižších stupňů se pro tuto právní
kvalifikaci jednání obviněného rozhodly nikoliv izolovaně, nýbrž na podkladě
komplexního řetězce jednotlivých, vzájemně logicky provázaných důkazů a
skutkových zjištění, učiněných na jejich podkladě.
48. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý
proces, jehož porušení obviněný neexplicitně namítá prostřednictvím argumentace
týkající se tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo, není možné vykládat
tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které
odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
49. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož
nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by
byla podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h)
tr. ř. nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu explicitně
neoznačeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí
50. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně
navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon usnesení
odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst.
1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu
(mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno
dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace
uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by
argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit
závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro
odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto
důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným
rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
51. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil
podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla
zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na
straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by
byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na
spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění
tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož
„V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede
důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu
odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu