4 Tdo 163/2024

4 Tdo 163/2024-228

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání obviněného J. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 11 To 252/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 55/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 8 T 55/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. Ř. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 23. 7. 2022 v blíže nezjištěném čase od 10:30 hodin do 11:00 hodin na silnici v blízkosti začátku obce XY před chatou ev. č. XY, okres XY, kde projížděl vozidlem Škoda Octavia, registrační značky XY, s přívěsným vozíkem PRV KLABO, registrační značky XY poté, co volně pobíhající pes poškozeného M. V. skočil na tento přívěsný vozík, obžalovaný vozidlo zastavil, vystoupil z vozidla a začal poškozenému vulgárně nadávat a navzdory omluvám poškozeného jej nejdříve odstrkal ke krajnici vozovky, kde jej strčil rukama do hrudi, až poškozený ztratil rovnováhu a upadl na zem, když se poškozený zvedl, obžalovaný jej podruhé strčil rukama do hrudi a poškozený opět upadl, načež poškozený vstal a ptal se obžalovaného, co si to dovoluje, přičemž jej obžalovaný potřetí strčil rukama do prsou, načež poškozený upadl na asfaltový povrch silnice, o který se udeřil do hlavy,

přičemž tak poškozený utrpěl tržně-zhmožděnou ránu délky 2–3 cm na hranici temenní a týlní krajiny vlevo s lemující oděrkou, povrchní oděrky na zádech při pravé lopatce a v levé bederní krajině, otok měkkých tkání levého zápěstí a zlomeninu dolního konce vřetenní kosti vlevo a musel být odvezen přivolanou záchrannou službou k lékařskému ošetření do Nemocnice Hořovice s tím, že poranění v oblasti hlavy se projevovalo lokální bolestivostí po dobu kolem 2 týdnů s mírným omezením hygieny vlasaté části hlavy, oděrky na zádech se projevovaly lokální bolestivostí po dobu 1 týdne a zranění levého zápěstí s projevovalo lokální bolestivostí po dobu 4 až 5 týdnů s dalším omezením v hybnosti a zátěžových funkcích levého zápěstí a ruky po dobu fixace a s navazujícími rehabilitacemi ruky minimálně do 30. 11. 2022.

2. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 15 (patnácti) měsíců. Zároveň byl obviněnému podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 25 000 Kč (slovy: dvacet pět tisíc korun českých).

3. Současně byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku ve výši 13 684 Kč (slovy: třináct tisíc šest set osmdesát čtyři korun českých). Poškozený M. V. byl pak podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval proti všem výrokům. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 11 To 252/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 11 To 252/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 8 T 55/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř. – poznámka Nejvyššího soudu).

6. V podaném dovolání obviněný předně konstatuje, že právní otázka naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku byla odvolacím soudem vyhodnocena chybně. V souvislosti s tím obviněný předjímá, že se Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření k jeho dovolání bude stavět kriticky, když bude uvádět, že opakuje svou obhajobu, kterou již uplatnil v předchozích fázích řízení. Podle obviněného se ovšem jeví takový postup poměrně logický, pakliže se od počátku (bezúspěšně) brání tou argumentací, že nebyla naplněna skutková podstata přisouzeného přečinu.

7. Dovolatel poukazuje na znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvádí, že je odůvodněné, pokud vede právní polemiku s názory odvolacího soudu, a to jak těmi vyřčenými v jeho usnesení, k čemuž odkazuje na body 7 až 10 odůvodnění, tak s těmi nevyřčenými, které mají podle něj podobu nepřezkoumatelnosti, neboť odvolací soud věcným způsobem nereagoval na veškerou podstatnou uplatněnou odvolací argumentaci.

8. K subjektivní stránce skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku uvádí, že tvrzení odvolacího soudu vyřčené v bodě 8 odůvodnění jeho usnesení, totiž že jeho jednání lze považovat za „brutální a surové“ považuje za nepřípadné, neboť nic takového z trestního spisu nevyplývá. Naopak poukazuje na skutečnost, že poškozený od počátku účelově tvrdí, že jej napadal pěstmi, což se posléze ukázalo jako zcela nepravdivé a účelové tvrzení. Připomíná, že nikdy netvrdil, že by intenzita předmětného odstrčení nebyla dostatečně razantní ke vzniku pádu, což potvrzuje i skutečnost, že k předmětnému pádu a následné zlomenině ruky opravdu došlo.

Akcentuje, že jeho úmysl v žádném případě ovšem nesměřoval k tomuto následku, který se jeví jako nešťastný a neočekávaný. Nelze tedy podle něj přijmout závěr, že by v rámci daného jednání mohl být srozuměn s tím, že v případě odstrčení poškozeného dojde, i při pádu na zem, ke zlomenině jeho ruky. K tomu dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 167/2022, podle nějž „je sice obecnou notorietou, že strčení do jiného může způsobit jeho pád a případně dokonce jeho poranění, avšak že z této znalosti automaticky nevyplývá vůle obviněného způsobit poranění, pročež pouhá vědomost a eventuální úmysl, že v důsledku užití síly jakékoliv intenzity může dojít k pádu druhé osoby, nepostačuje k závěru o zavinění obviněného, a to ani ve formě nepřímého úmyslu.“.

Zároveň obviněný odkazuje na závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, podle nějž pro naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví.

9. Dále vyjadřuje také svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který podle jeho mínění bagatelizuje i skutečnost, že poškozený sám uvedl, že při pádu pod sebe levou ruku podsunul. Nesouhlasí s postupem obou soudů nižších stupňů, které se podle něj nedostatečně zabývaly jeho námitkou o přítomnosti hodinek na levé ruce poškozeného, které mohly zapříčinit nešťastný následek v podobě vzniku zlomeniny levé ruky poškozeného. Tyto skutečnosti pak měly být podle obviněného zohledněny z hlediska naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu, neboť i pokud by mohl očekávat, že poškozený upadne, tak nelze s jistotou tvrdit, že každý pád poškozeného tzv. na zadek, a to i vzhledem k jeho věku, povede ke zlomenině ruky. K tomu opětovně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, tentokrát na usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 184/2018, podle nějž platí, že při právním posuzování jednání pachatele ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného v důsledku jednání obviněného vznikla, nýbrž, že je potřeba přihlédnout i k okolnostem, za nichž se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Z těchto okolností je pak potřeba s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu dovodit, k jakému následku směřoval úmysl obviněného. V souladu se zmíněnou judikaturou pak lze podle obviněného dojít k závěru, že by předmětný pád ve vysokém procentu případů neskončil ničím jiným než právě „upadnutím na zadek“, neboť ne každý pád z postoje tzv. na zadek totiž musí nutně znamenat, a to i v případě poškozeného, zlomeninu ruky a rozražení hlavy.

10. Ve vztahu k námitce nenaplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku pak obviněný uzavírá, že poškozenému nikdy ublížit nechtěl a rozhodně s tím ani nebyl při předmětném incidentu srozuměn. Je proto přesvědčen, že by v posuzovaném případě byla přiléhavější právní kvalifikace jeho jednání coby trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti.

11. Stran námitky nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku obviněný připomíná, že odvolací soud v bodě 7 odůvodnění svého usnesení uvedl, že v žádném případě nešlo o několik dní trvající následky, jak tvrdí obhajoba. K tomu uvádí, že toto netvrdí, jedná se o vyjádření soudního znalce, který na str. 23 znaleckého posudku na dotaz, jak dlouho mohl být poškozený omezen v běžném způsobu života, odpovídá, že: „[p]odstatnější měrou mohl být poškozený v důsledku verifikovaných poranění ze soudně-lékařského hlediska omezen v běžném způsobu života po dobu cca. prvních několika málo dní, kdy mohla být výše uvedená omezení ještě poměrně výrazná“.

12. Navíc poukazuje na to, že již v podaném odvolání namítal dílčí nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, neboť v něm absentovalo vypořádání podstatné části námitek, které uplatnil v rámci trestního řízení. K tomu odkazuje na čl. II. vyjádření k obžalobě ze dne 19. 5. 2023. Obviněný tvrdí, že namítanou dílčí nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud bohužel nijak nezkoumal a účelově se vyhnul i samotnému vyhodnocení vnitřních rozporů znaleckého posudku, ze kterého nalézací soud a posléze i odvolací soud nesprávně vyšly. Takový postup soudů nižších stupňů je pak podle obviněného v rozporu s právem na řádný a spravedlivý proces a rovněž v rozporu s povinností soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí ve smyslu § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř., k čemuž odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně pak na jeho nález ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03.

13. Obviněný je proto přesvědčen, že tento chybný postup soudů nižších stupňů, které se podle něj nevypořádaly s rozpory ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, zakládá vadu tzv. zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Skutková zjištění, podle nichž měl být poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu delší než 7 dní, tj. jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu pro naplnění znaků objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jsou pak podle něj v rozporu s provedeným důkazem znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví vypracovaným MUDr. Radovanem Havlem. Pakliže tedy odvolací soud v bodě 7 odůvodnění svého usnesení odkazuje na bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle nějž trpěl poškozený dlouhodobější lokální bolestivostí, pak i toto hodnocení je podle obviněného v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyšší soudu, podle níž platí, že „ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí totiž například přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, hučení v uších apod.“, k čemuž opětovně odkazuje na jeho usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 148/2018. Obviněný je tudíž toho názoru, že bylo namístě, aby soudy nižších stupňů provedly dokazování výslechem znalce či doplněním znaleckého posudku, a to za účelem vysvětlení namítaných rozporů v rámci podaného znaleckého posudku, tedy aby na tyto alespoň dostatečným způsobem reagovaly ve svých rozhodnutích a odstranily tak veškeré namítané pochybnosti stran nesprávné právní kvalifikace z hlediska závažnosti způsobeného zranění. Jelikož tak neučinily, jednaly podle obviněného v rozporu s principem presumpce neviny, čímž zatížily svá rozhodnutí mimo jiné také vadou dílčí nepřezkoumatelnosti.

14. V důsledku shora namítaného pochybení soudů nižších stupňů pak podle přesvědčení obviněného došlo také k porušení jeho práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy, k čemuž připomíná rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko, stejně tak jako došlo porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje také na zásadu presumpce neviny, když poukazuje na to, že není povinností obviněného cokoliv v řízení dokazovat. Vina musí být naopak prokázána do té míry, že nelze pochybovat o tom, že protiprávní čin spáchal obviněný a že se skutečně jedná o trestný čin.

15. Poslední námitka obviněného pak směřuje k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, neboť je přesvědčen, že v jeho věci přicházela v úvahu aplikace příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, jelikož jeho jednání bylo možné, mimo jiné s ohledem na jeho tvrzenou nesprávnou právní kvalifikaci ze strany soudů nižších stupňů, kvalifikovat jakožto přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích. Připomíná, že trestní právo má svoje místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických i právnických osob nejsou dostatečné, účinné nebo vhodné. Za předpokladu, že by přeci jen přicházelo v úvahu uplatnění odpovědnosti v režimu trestního práva a byla by zachována skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví, pak mělo být jeho jednání kvalifikováno s ohledem na absenci nepřímého úmyslu coby přečin ublížení na zdraví z nedbalosti.

16. Závěrem dovolání proto obviněný shrnuje, že napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně trpí nesprávným právním posouzením věci z hlediska nenaplnění subjektivní stránky, jakož i objektivní stránky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak je obviněný toho názoru, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, konkrétně obsahem zmíněného znaleckého posudku.

17. Obviněný také připomněl, že je mu celé události líto a že se na místě o poškozeného ihned začal starat, zastavil mu krvácení, obvázal mu hlavu obvazem z lékárničky z auta a posléze se byl ptát i u přítelkyně poškozeného na jeho zdravotní stav, který mu rozhodně nebyl lhostejný. Důrazně proto odmítá, že by do poškozeného strčil v úmyslu přivodit mu pád na vozovku s vědomím a srozuměním, že mu způsobí vážnější zranění, která podle něj vznikla náhodou. Způsob, jakým byl potrestán, považuje za krutý, nikoliv za „spravedlivé potrestání pachatele“, přičemž podle něj nenaplňuje ani retributivní účel ani konsekvencionalistický, neboť byl v důsledku pravomocného odsouzení propuštěn ze svého zaměstnání, což mělo vliv na celou jeho rodinu. Cituje proto nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11, podle nějž: „[m]nohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – obdobně jako v dané věci – komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité“.

18. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 9. 2023, jakož i napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2023 zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

19. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 19. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 915/2023. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného.

20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že uplatněné dovolací námitky obviněného, jimiž poukazuje na zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními, kdy tento konkrétně namítl, že skutková zjištění jsou v rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, která se týkají délky omezení poškozeného v běžném způsobu života, tomuto dovolacímu důvodu formálně odpovídají. Státní zástupce je však považuje za nedůvodné. Připomíná, že ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčují obviněného opatřené a provedené důkazní prostředky, přičemž soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly na základě svědecké výpovědi poškozeného, svědků M. a K., jakož i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a rovněž dalších důkazních prostředků – především pak protokolu o ohledání místa činu, pořízené fotodokumentace, lékařské zprávy a záznamu o výjezdu záchranné služby a volání na tísňovou linku.

21. Pokud jde o závěry znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla, bylo v nich podle státního zástupce mimo jiné jednoznačně konstatováno, že omezení v obvyklém způsobu života poškozeného v oblasti levého zápěstí a ruky se mohlo projevovat lokální bolestivostí po dobu přibližně 4 až 5 týdnů s dalším omezením hybnosti a zátěžových funkcí levého zápěstí a ruky po dobu naložení fixace. Podstatnější měrou pak podle znalce mohl být poškozený omezen v obvyklém způsobu života přibližně prvních několik málo dní. Na podkladě těchto závěrů proto podle státního zástupce soudy nižších stupňů správně posoudily i otázku ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Proto nesouhlasí s tvrzením obviněného, že znalecký posudek je obsahově rozporný a že tyto rozpory bylo zapotřebí odstranit výslechem znalce. Podle státního zástupce nevznikly v tomto směru žádné pochybnosti, neboť se znalec v písemném vyhotovení znaleckého posudku vyjádřil poměrně srozumitelně a s ohledem na rozsah poranění poškozeného logicky rozlišil časové souvislosti v obvyklém omezení způsobu života. Skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tak podle něj logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Na tom podle státní zástupce nemohou nic měnit ani námitky obviněného, jimiž vytkl porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Státní zástupce připomíná judikaturu Nejvyššího soudu k pravidlu in dubio pro reo a principu presumpce neviny a k námitkám obviněného uvádí, že v posuzované věci nevznikly pochybnosti o jeho vině, a proto nedošlo ani k porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.

22. Státní zástupce v podaném vyjádření rovněž akcentuje, že na existenci zjevného či extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že se z předložených verzí skutkového děje soudy přikloní k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená to bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Proto konstatuje, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyla v posuzované věci ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitky obviněného jsou proto v tomto rozsahu podle něj neopodstatněné.

23. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvádí, že námitky obviněného, jimiž brojí proti posouzení objektivní a subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným, tento dovolací důvod formálně naplňují. V rámci těchto námitek však obviněný rovněž uplatnil takovou argumentaci, která označenému dovolacímu důvodu neodpovídá, pakliže zpochybňoval příčinu vzniku následku, resp. účinku na zdraví poškozeného.

Státní zástupce připomíná obecná východiska k naplnění trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, k újmě na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku a k zavinění ve formě úmyslu přímého a nepřímého podle § 15 tr. zákoníku. V návaznosti na to konstatuje, že z rozhodných skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo, že obviněný opakovaně strkal rukama do hrudi poškozeného, který upadl na zem, a poté, co vstal, obviněný znovu strčil do hrudi poškozeného, který ztratil rovnováhu a spadl na asfaltovaný povrch silnice, o který se udeřil do hlavy a způsobil si poranění popsaná ve výroku o vině.

Obviněný si tak podle něj musel být nepochybně zcela vědom toho, že pokud se do poškozeného rozhodl strčit, může poškozený spadnout a následkem tohoto pádu si způsobit poruchu zdraví. Tento následek tak musel obviněný logicky očekávat již jen z toho důvodu, že si byl vědom své tělesné konstituce ve srovnání s tělesnými dispozicemi poškozeného jako osoby ve vyšším seniorním věku, a také proto, že jej k zemi srazil opakovaně. To, zda měl obviněný hodinky na levé ruce, kterou si při pádu podstrčil pod sebe, nemá na průběh skutkového děje žádný, natož pak podstatný vliv.

Státní zástupce akcentuje, že pokud by totiž obviněný do poškozeného nestrčil, k žádnému pádu ani vzniku zranění by nedošlo.

24. Státní zástupce také uvádí, že obviněný v podaném dovolání odkázal na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 167/2022, jehož podstatou bylo posouzení obdobné situace. V nyní posuzované věci ovšem soudy mimo jiné vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nějž sice působilo proti tělu poškozeného násilí o malé intenzitě, avšak současně vzaly v úvahu i další rozhodné skutečnosti, které se podílely na vzniku následku, jako například to, že obviněný byl výrazně jiné tělesné konstituce než poškozený a že se fyzického útoku dopustil opakovaně. Poukazuje proto také na obviněným zmiňované usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 521/2014, podle nějž následek v podobě ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku musí mít svůj původ v takovém protiprávním jednání, které dosahuje určitý minimální stupeň intenzity. V projednávané věci lze podle státního zástupce konstatovat, že i vzdor poměrně nízké intenzitě přímého násilí proti tělu poškozeného svědčí zjištěné skutkové okolnosti o tom, že obviněný byl srozuměn s následkem, který mohl v příčinné souvislosti s jeho jednáním nastat a také nastal. Omezení poškozeného v obvyklém způsobu života ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku pak trvalo po dobu delší než sedm dnů, což je soudní praxí vyžadovaná minimální doba znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného. Soudy se pak podle přesvědčení státního zástupce náležitě zabývaly příčinami vzniku následku a dospěly k přiléhavým skutkovým a právním závěrům, že jednáním obviněného byly naplněny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Proto není důvodná ani ta námitka obviněného, podle níž mohl takovým skutkem naplnit toliko znaky nedbalostní formy tohoto trestného činu.

25. Ohledně obviněným namítaného nesprávného posouzení otázky subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se státní zástupce vyjádřil v tom smyslu, že tato námitka formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, avšak že není opodstatněná. K tomu připomíná obecná teoretická východiska zmíněné problematiky, načež konstatuje, že v posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obviněný naplnil. Akcentuje naopak skutečnost, že obviněný spáchal tento přečin vůči osobě vyššího seniorního věku, vůči níž opakovaně použil násilí s vědomím své fyzické převahy.

26. Poté se státní zástupce vyjádřil k obviněným namítané existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v tom směru, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný neuplatnil v rámci citovaného důvodu dovolání žádné námitky. Proto jen obecně uvádí, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek jej odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. Procesní podmínky pro tento postup odvolacího soudu tedy byly splněny.

27. Státní zástupce tak uzavírá, že je dovolání obviněného v té části, v níž odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí, než-li jím navrhovaného.

28. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

31. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

32. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

33. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

34. Obviněný dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

36. Obviněný výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

37. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

38. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, formálně označuje tzv. opomenutý důkaz a dále namítá nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

39. Předně je třeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obviněný částečně uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odvolání, jakož i v samotném vyjádření obviněného k podané obžalobě ze dne 19. 5. 2023 (viz č. l. 141 až 146 verte spisového materiálu). Ačkoliv obviněný v podaném dovolání předjímal, že bude na tuto skutečnost upozorněn, považuje Nejvyšší soud přesto za nutné zdůraznit, že co se týče dovolací argumentace obviněného, jde přinejmenším v její části v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 9 až 14 a 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 7 až 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

40. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v podaném dovolání namítá ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, když konkrétně namítá vnitřní rozpory v rámci znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Radovanem Havlem a skutkovým zjištěním, že byl poškozený omezen v běžném způsobu života po dobu delší než sedm dnů. Současně naznačuje vadu tzv. opomenutého důkazu.

41. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněného dány a které podle něj zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, jakož i v konečném důsledku porušení jeho ústavně zaručených práv, lze uvést následující. Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

42. Tedy v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších).

Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

43. Jak již bylo naznačeno, obviněný spatřuje tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a závěry znaleckého posudku vyjádřenými na str. 23 tohoto znaleckého posudku. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že seznal, obdobně jako soudy nižších stupňů, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví žádné vnitřní rozpory neobsahuje. Pokud obviněný výslovně odkazuje na str. 23 tohoto znaleckého posudku, tak je třeba uvést, že na str. 23 tohoto znaleckého posudku se uvádí, že jednotlivá poranění poškozeného se mohla projevovat lokální bolestivostí po různě dlouhou dobu.

V tomto závěru však nelze spatřovat tvrzený vnitřní rozpor. Předně je pochopitelné, že lokální bolestivost v oblasti hlavy se mohla projevovat jinak dlouhou dobu (konkrétně pak cca 2 týdny s postupně slábnoucí tendencí) než lokální bolestivost v oblasti oděrek na zádech (konkrétně pak cca 1 týden se slábnoucí tendencí), a především pak než lokální bolestivost v oblasti levého zápěstí (ruky), které vyžadovalo sádrovou fixaci (konkrétně pak po dobu cca 4 až 5 týdnů) a následnou rehabilitaci minimálně do 30.

11. 2023. Znalec však ani v jednom případě nehovoří o tom, že by snad poškozený nebyl vůbec omezen v běžném způsobu života, respektive že by byl takto omezen po dobu kratší než sedm dní, nýbrž pouze konstatuje, že poškozený mohl být v důsledku poranění omezen podstatnější měrou pouze několik dní. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v porušení zdraví, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje nikoliv jen pro krátkou dobu obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření.

Nevyžaduje se tedy omezení života poškozeného podstatnou měrou. O takový případ omezení v obvyklém způsobu života se tak v posuzované věci bezesporu jednalo, o čemž svědčí i provedené (nejen) listinné důkazy. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z hlediska naplnění znaku ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku byla rozhodující utrpěná zlomenina levé ruky, která i z logiky věci představovala nejzávažnější zranění poškozeného. Navíc je třeba uvést, že k závěru o omezení poškozeného v obvyklém způsobu života by bylo možno dospět i prostou logickou úvahou, když i bez jakýchkoliv odborných znalostí si lze prakticky představit, jak omezuje zlomenina levé ruky kromě bolesti poškozeného v běžném způsobu života – např. problémy s každodenní hygienou, oblékáním, možností používat levou ruku k běžné činnosti (např. řízení motorového vozidla, stravování).

Právě toto omezení nepochybně znesnadňovalo život poškozenému po celou dobu fixace levé ruky, kromě toho, že toto zranění se vyznačovalo bolestivostí. Nakonec způsob omezení v obvyklém způsobu života vyplývá i z výpovědi poškozeného. Lze tak uzavřít, že soudy ke skutkovému zjištění, že byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dní, správně dospěly na základě provedeného dokazování a správně tak interpretovaly závěry z předmětného znaleckého posudku, který neobsahuje vnitřní rozpory, jak namítá obviněný.

44. Uvedenou námitku obviněného tudíž nelze považovat za relevantně uplatněnou, neboť v této části a v tomto směru nepřesahuje pouhou polemiku s rozsahem provedeného dokazování, hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedené námitky se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, respektive procesní.

45. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce obviněného připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně, v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Soudy totiž uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi svědků, jakož i ve věci provedenými listinnými důkazy, především pak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví vypracovaným MUDr. Havlem (k tomu srov. zejména body 10, 11, 13 a 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 4, 5, 7 a 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Současně nepominuly i určité rozpory ve výpovědi poškozeného týkající se tvrzených úderů pěstí (viz bod 10 rozsudku soudu prvního stupně).

46. Ve vztahu k obviněným tvrzenému chybnému postupu soudů nižších stupňů, které podle jeho přesvědčení nedostatečně reagovaly na jeho námitky, v důsledku čehož svá rozhodnutí zatížily vadou nepřezkoumatelnosti, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný z velké části v podaném dovolání uplatňuje stejnou argumentaci po celou dobu probíhajícího trestního řízení, na niž již soudy nižších stupňů adekvátně reagovaly. Za takové situace nelze mít toto tvrzení obviněného za důvodné.

Obecně je třeba zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného a tento považuje za dostatečný, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku v rámci svého rozhodnutí. Zde Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl.

6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku)“.

47. Pokud pak obviněný namítá porušení principu presumpce neviny, když zmiňuje zásadu in dubio pro reo, lze k tomu uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

48. Dále co se týče obviněným naznačené vady tzv. opomenutého důkazu, kteroužto označuje v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v úvodu podaného dovolání v poznámce pod čarou, když poté na ni pravděpodobně chtěl mířit také svou dovolací argumentací ohledně neprovedení výslechu znalce MUDr. Radovana Havla, jenž zpracoval znalecký posudek, popř. neprovedení doplňku znaleckého posudku, musí Nejvyšší soud konstatovat, že takto formulovaná námitka není způsobilá naplnit obviněným označený ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr.

ř. Obviněný se totiž zaštiťuje povinností soudů zjistit skutkový stav nade vši pochybnost v souladu se zásadou zjištění materiální pravdy a v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., když namítá, že soudy měly ze své úřední povinnost tento důkaz, popř. tyto důkazy, provést. Předně je třeba uvést, že zásada tzv. objektivní pravdy byla po novelizaci trestního řádu zákonem č. 292/1993 Sb., nahrazena zásadou zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Této povinnosti soudy nižších stupňů však dostály, neboť v posuzované věci provedly komplexní dokazování, z něhož učiněná skutková zjištění opřely o řadu vzájemně logicky provázaných důkazů, jak ostatně Nejvyšší soud akcentoval již v předchozích bodech tohoto usnesení.

Jinak vyjádřeno, soudy zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí.

49. Nadto je potřeba uvést, že aby se mohlo jednat o řádně uplatněnou dovolací námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, muselo by se jednat o podstatný důkaz, který některá ze stran, např. právě obviněný, navrhla provést, přičemž soudy se s tímto důkazním návrhem nevypořádaly v rámci odůvodnění svého rozhodnutí buď vůbec, nebo toliko okrajově a neadekvátním způsobem. O takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném dne 31. 5. 2023 (na č. l. 156 až 159 verte spisového materiálu), dále protokolu o hlavním líčení konaném dne 21. 6. 2023 (na č. l. 165 až 170 spisového materiálu) a protokolu o veřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2023 (na č. l. 194 spisového materiálu), obviněný ani jeho obhájce důkaz výslechem znalce MUDr. Radovana Havla či důkaz v podobě vypracování doplňku znaleckého posudku, provést nepožadovali ani nenavrhovali. Naopak, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném dne 21. 6. 2023 znalecký posudek MUDr. Havla byl podle § 211 odst. 5 tr. ř. za souhlasu státního zástupce i obviněného přečten, přičemž zůstal bez připomínek stran, a žádné návrhy na doplnění dokazování rovněž učiněny nebyly. Dokazování proto bylo považováno za ukončené. Obviněný, potažmo jeho obhájce, se pouze vyjádřil v odůvodnění blanketního odvolání v tom smyslu, že vyjádřil nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který dokazování nedoplnil o výslech právě tohoto znalce (k tomu srov. č. l. 182 verte, str. 4), ovšem návrh na jeho výslech neučinili. Návrh na výslech znalce však mohl a měl obviněný případně učinit přímo v rámci hlavního líčení konaného u soudu prvního stupně, jak přiléhavě uvádí odvolací soud v bodě 4 odůvodnění svého usnesení, popřípadě tak měl učinit alespoň ve veřejném zasedání, tedy navrhnout výslech znalce, což prokazatelně neučinil. Takto formulovaná výhrada obviněného proto není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) v jeho třetí alternativě, avšak ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Nadto by se jednalo o důkaz nadbytečný.

50. Obviněný v podaném dovolání namítá také vadu nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně pak z hlediska toho, že bylo podle něj chybně posouzeno naplnění subjektivní a objektivní stránky přisouzeného přečinu. Současně se dovolává zásady subsidiarity trestní represe.

51. Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k tvrzenému pochybení při hodnocení naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, když dovolatel zpochybňuje, že jeho jednání mělo za následek způsobení ublížení na zdraví poškozenému. Obecně je třeba konstatovat, že objektem trestného činu podle § 146 tr. zákoníku je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobením ublížení na zdraví rozumíme jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 167/2022, na nějž ostatně obviněný sám odkazuje). Mezi jednáním a následkem musí existovat příčinný vztah.

52. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R. 69/1953, R 20/1981 SbRt, R 21/1981 SbRt).

53. Nejvyšší soud musí konstatovat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost tedy představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Příčinný vztah bude tedy naplněn, jestliže by bez jednání pachatele nedošlo k dokonání buď vůbec, anebo by k němu sice došlo, ale jinak, než se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení jeho jednání (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 366). Zároveň je ovšem nutno poznamenat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal (gradace příčinné souvislosti). Jelikož zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, musí zahrnovat i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo naznačeno, příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.

54. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzešlých z provedeného dokazování, vyplývá, jak již bylo shora uvedeno, že obviněný opakovaně napadl poškozeného, a to – zjednodušeně řečeno – tak, že jej strčil do oblasti hrudníku, v důsledku čehož poškozený opakovaně upadl, přičemž při třetím postrčení dopadl poškozený na silnici, což způsobilo jeho výše popsaná poranění. Jednání obviněného v podobě těchto fyzických ataků tak podle skutkových zjištění vedlo k porušení zdraví na straně poškozeného, tj. k tomuto trestněprávně relevantnímu následku.

55. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud považuje za zcela nepřiléhavou námitku obviněného, že mělo být zkoumáno, jaký vliv měla přítomnost hodinek na levé ruce poškozeného (tj. ruce, která vyžadovala po pádu sádrovou fixaci – pozn. Nejvyššího soudu) na jeho způsobená poranění. Jak totiž správně uzavřel soud prvního stupně, rozhodující příčinou vzniku poranění poškozeného byly fyzické výpady ze strany obviněného. Jinak vyjádřeno, pokud by obviněný poškozeného opakovaně nenapadl, nemohlo by vůbec dojít k jeho pádu na vozovku, natožpak k jeho poranění v podobě zlomeniny levé ruky, tržné rány v oblasti hlavy a oděrek v oblasti zad.

Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný ani nijak nerozvádí, jak tvrzená skutečnost, že poškozený měl na levé ruce hodinky, měla přerušit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, tj. ublížením na zdraví u poškozeného. Zde je třeba zdůraznit, že úkolem Nejvyššího soudu není si dovolací argumentaci dotvářet či domýšlet. Právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajištuje povinné zastoupením dovolatele obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že skutečnost, že lidé nosí na ruce hodinky, je všeobecně známá, stejně tak fakt, že člověk, který padá tzv. dozadu, se snaží zmírnit pád tím, že se snaží dopadnout tzv. na ruce, a tato reakce je zcela obvyklá a očekávatelná.

Z hlediska existence příčinné souvislosti proto není tato námitka obviněného relevantní.

56. Ohledně obviněným tvrzeného nenaplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná nejprve obecná východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s.) a musí být dán v době činu.

Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.

10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.

Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

57. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. O zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

58. Podle ustálené judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr., shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/62, publikované pod č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze tedy vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví byla takovýmto útokem poškozenému způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

59. Nejprve je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (viz bod 13 rozsudku soudu prvního stupně, bod 8 usnesení soudu druhého stupně). V tomto směru soudy akcentovaly skutečnost, že v posuzovaném případě si musel být obviněný, kterýžto jakožto osoba dobré fyzické kondice, jenž opakovaně fyzicky napadl, přestože spíše atakem nižší intenzity, poškozeného, který byl vyššího seniorního věku a odlišné tělesné konstituce, srozuměn s tím, že tento poškozený může ztratit rovnováhu a upadnout na silnici, čímž si může přivodit zranění, byť ne v podobě těžké újmy na zdraví.

Zejména pak v případě, kdy ke shora zmíněnému strčení poškozeného do hrudníku přistoupil hned třikrát poté, co se po předchozích dvou strčeních a upadnutích na zem poškozený ze země dvakrát zvedl. Z pohledu těchto závěrů soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nutné ještě zdůraznit skutečnost, že sám obviněný si byl od počátku konfliktu vědom toho, že obviněný má jisté problémy s chůzí, a tedy se stabilitou, když obviněný vypověděl, že viděl, že poškozený jde vrávoravou chůzí, když tohoto dokonce podezříval, že je snad podnapilý.

Za této situace dané konkrétními skutkovými okolnostmi případu nelze přisvědčit námitce obviněného, že jeho úmyslem, byť ve formě nepřímého úmyslu, nebylo způsobit obviněnému poruchu na zdraví, tedy, že s takovým způsobeným následkem nemohl být srozuměn. I Nejvyšší soud má za to, že si obviněný musel být nepochybně zcela vědom toho, že pokud se do poškozeného rozhodl strčit, může poškozený spadnout a následkem tohoto pádu si způsobit poruchu zdraví a musel být s tímto eventuálním následkem srozuměn.

S tímto eventuálním následkem musel být obviněný logicky srozuměn již jen z toho důvodu, že si byl vědom jednak své tělesné konstituce ve srovnání s tělesnými dispozicemi poškozeného jako osoby ve vyšším seniorním věku, a také proto, že jej k zemi srazil opakovaně, takže mu muselo být zřejmé, že poškozený má jisté problémy se stabilitou. Navíc nelze pominout, že kraj silnice, jak je zřejmé z pořízené fotodokumentace, byl velmi nerovný, což výrazně zvyšovalo riziko nekontrolovaného pádu. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.

4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 167/2022, pak není s ohledem na specifické okolnosti případu přiléhavý.

60. K případné požadované kvalifikaci jednání obviněného jako ublížení na zdraví spáchaného v nedbalostní formě je potřeba připomenout, že trestný čin podle § 148 tr. zákoníku spáchá podle odst. 1 ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že předně bylo na základě provedeného dokazování uzavřeno, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, takže tato právní kvalifikace nepřicházela v úvahu. Navíc také obviněný neporušil žádnou důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání nebo funkce nebo mu uloženou podle zákona, takže by nemohla být naplněna ani objektivní stránka citovaného přečinu. I z tohoto důvodu je proto námitka obviněného ohledně případný kvalifikace jeho jednání jako spáchaného z nedbalosti zcela nepřiléhavá.

61. Námitce obviněného, že tvrzení odvolacího soudu vyřčené v bodě 8 odůvodnění jeho usnesení, že jeho jednání lze považovat za „brutální a surové“, je nepřípadné, je nutno podle Nejvyššího soudu přisvědčit, byť tato argumentace nenaplňuje žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Z trestního spisu skutečně nic takového nevyplývá, jakož i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého je zřejmé, že jednak intenzita útoku nebyla vysoká, přestože ovšem obviněný utočil na poškozeného opakovaně, když skutečně obviněný poté, co viděl, že je poškozený zraněný, mu poskytl první pomoc a také bezodkladně volal záchrannou službu. Vyjádření odvolacího soudu, že lze jednání obviněného považovat za „brutální a surové“ tak považuje Nejvyšší soud v posuzované věci za poněkud přehnané a neodpovídající skutkovému ději. Toto neodpovídající vyjádření ovšem nemůže mít vliv na věcnou a právní správnost napadeného rozhodnutí.

62. Ve vztahu k námitce obviněného, jíž argumentuje porušením zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout jednak závěry ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jednak závěry obsažené v individuálních rozhodnutích týkajících se problematiky subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, správního práva či jiných právních odvětví. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“ (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Jinak řečeno, došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva) (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).

63. Nejvyšší soud ještě připomíná, že ani z příslušné judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 4244/12) nevyplývá, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.

64. Zde je namístě uvést, že, jak soud prvního stupně (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně), tak soud druhého stupně (viz bod 9 usnesení soudu druhého stupně), se možností aplikace subsidiarity trestní represe zabývaly. Oba soudy pak uzavřely, že její použití není namístě, když daná skutková podstata byla beze zbytku naplněna, přičemž spáchaný skutek nijak nevybočoval z běžně se vyskytujících jednání dané skutkové podstaty. I Nejvyšší soud má za to, že spáchaný skutek nijak nevybočuje z obdobných spáchaných trestných činů v tom směru, že by šlo o případ společensky škodlivý, který by nedosahoval závažnosti ani těch nelehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. V tomto směru je třeba zdůraznit, že byť není pochyb o tom, že počátek konfliktu vyvolalo jisté nevhodné chování poškozeného, které by mohlo naplňovat znaky přestupku (poškozený nechal volně pobíhat svého psa a tento měl skočit na přívěsný vozík obviněného), tak to byl právě obviněný, který opakovaně, byť skutečně menší intenzitou, útočil v podstatě z malicherné příčiny na poškozeného staršího věku za situace, kdy si byl podle svého vyjádření vědom toho, že tento jeví známky jistých problémů se stabilitou a svého jednání nezanechal ani po prvním pádu poškozeného na zem a v tomto naopak pokračoval.

65. Na závěr pouze jako obiter dictum pak Nejvyšší soud ještě uvádí, že obviněný se na str. 7 podaného dovolání vyjádřil také v tom smyslu, že jemu uložený trest nenaplňuje jak retributivní účel, tak konsekvencionalistický, a že jej lze považovat za krutý trest, především pak tehdy, kdy jeho vedlejší negativní konsekvence v podobě propuštění obviněného ze zaměstnání dopadla i na jeho rodinu. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulované vyjádření nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou námitku, jíž by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož prostřednictvím, a to výlučně, lze brojit proti výroku o trestu, ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Toliko obecně lze uvést, že uložené tresty jsou uloženy v rámci stanovené trestní sazby a nijak se nevymykají trestům ukládaným za tuto trestnou činnost jiným pachatelům.

66. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

67. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

68. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 3. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu