4 Tdo 390/2024

4 Tdo 390/2024-894

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného M. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 13 To 232/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 4/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 T 4/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 27. 2. 2021 v přesně nezjištěném čase okolo 03:45 hodin před domem čp. XY v ulici XY v XY, napadl poškozeného M. L., nejprve verbálně, kdy ho urážel vulgárními nadávkami, že je ubožák a že má dva parchanty, o které se nestará, opakovaně vyhrožoval, že ho zabije, poté se začal svlékat s tím, že se bude s poškozeným prát, když poškozený následně začal odcházet, tak tohoto napadl fyzicky několika údery pěstí do hlavy a strkáním dlaněmi do zad, načež poškozený upadl na zem, schoulil se do klubíčka, kde jej obžalovaný několika kopy udeřil do oblasti zad, konkrétně do oblasti páteře, čímž poškozenému způsobil těžké zranění v podobě kompresní zlomeniny horní krycí ploténky těla 1. bederního obratle, což si vyžádalo ošetření v nemocnici a následnou léčbu s pracovní neschopností a s omezením v obvyklém způsobu života, které se po dobu delší než 6 týdnů u poškozeného projevovalo bolestivostí, kdy poškozený musel užívat léky na bolest, musel se pohybovat s berlemi a omezit sezení, nesměl dlouho stát a zvedat těžké věci.

2. Za uvedený zločin a přečin a za sbíhající se přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 5. 2022, č. j. 1 T 4/2022-744, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. 13 To 230/2022-773, byl obviněnému podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Týmž rozsudkem byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. XIAOMI REDMI Note 9 Pro + nabíječka, IMEI 1: XY, IMEI 2: XY.

3. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 5. 2022, č. j. 1 T 4/2022-744, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. 13 To 230/2022-773, který nabyl právní moci dne 27. 9. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši 7 623 Kč (slovy: sedm tisíc šest set dvacet tři korun českých) Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, IČO: 47114304, se sídlem Kodaňská 46/1441, Praha.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval proti všem výrokům. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 13 To 232/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 13 To 232/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 T 4/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a m) tr. ř., neboť podle něj byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, dále k rozhodným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně byl důvod dovolání spočívající v nesprávném posouzení skutku dán již v řízení před soudem prvního stupně, a přesto odvolací soud opravný prostředek obviněného zamítl.

7. V podaném dovolání obviněný předně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Poté se vyjádřil k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání. Uvádí, že má zřízenu datovou schránku, a tudíž mu mělo být doručováno prostřednictvím informačního systému datových schránek. I přes tuto skutečnost byl obeslán klasickou listinnou zásilkou, přičemž zásilka byla vhozena do jeho poštovní schránky až po datu konání veřejného zasedání o odvolání, konkrétně dne 21. 9. 2023. V popsaném postupu odvolacího soudu pak spatřuje rovněž porušení svého práva na spravedlivý proces.

8. Další námitka obviněného spočívá v tom, že vytýká soudům nižších stupňů, že neprovedly podstatný důkaz, který mohl napomoci objasnit průběh skutkového děje – konkrétně výslech svědkyně Š., která, jak se následně dozvěděl, sledovala průběh celého incidentu mezi ním a poškozeným z oken svého bytu. Zdůrazňuje, že v případě existence svědecké výpovědi by soud disponoval pohledem třetích, nezávislých očí na celý incident. Neprovedení tohoto důkazu považuje za zásadní zásah do jeho práva na spravedlivý proces a práva na účinnou obhajobu.

9. Obviněný dále konstatuje, že odvolací soud nedůvodně dovozuje jeho vinu taktéž z obsahu elektronické komunikace ze dne 27. 2. 2021, následující po incidentu. Přestože lze považovat obsah této komunikace za agresivní, sám tón elektronické komunikace nemůže nikterak nasvědčovat průběhu skutkového děje. Pokud by soud správně hodnotil tuto komunikaci v její komplexnosti, jistě by podle něj shledal, že obsahuje i pasáže, které naprosto zřejmě svědčí o pouhém vychloubání či chvástání z jeho strany.

10. Zároveň poukazuje na celou řadu rozporů, které podle něj vyvstávají z provedeného dokazování a které měly být hodnoceny v jeho prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo. Zejména pak odkazuje na rozpor mezi výpovědí poškozeného a jeho vlastní výpovědí. Tvrdí, že od počátku trestního řízení vypovídá naprosto konzistentně a rozhodně popírá, že by na poškozeného útočil kopy, nadto do ležící osoby.

11. Akcentuje, že podle slyšeného znalce z oboru zdravotnictví mohlo ke vzniku poranění poškozeného dojít i jinak, např. prudkým dosednutím na zem. Nelze tedy mít bez dalšího za prokázané, že by těžká újma na zdraví poškozeného vznikla v důsledku jeho jednání, přestože nerozporuje, že ke kontaktu s poškozeným došlo. Je však přesvědčen, že už jen samotná skutečnost, že se poškozený dostavil do místa jeho bydliště v pozdních nočních hodinách, svědčí o jeho záměru vyvolat jistou konfliktní situaci. Výpověď poškozeného o časovém zasazení události je pak podle něj zcela v rozporu se skutkovou větou rozsudku, neboť poškozený uvádí, že k události došlo hodinu až dvě po půlnoci, zatímco ve skutkové větě je uveden čas 03:45. Za takové situace bylo podle dovolatele namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo.

12. Další rozpor podle něj panuje mezi výpovědí poškozeného a výpovědí svědkyně N., neboť podle poškozeného šel k místu jeho bydliště z místa pracoviště pěšky a stejným způsobem se vrátil. Obě místa jsou vzdálena téměř 1,5 km a jedna cesta zabere přibližně 20 minut. Pokud se připočte doba, po níž měl trvat konflikt mezi ním a poškozeným, musel být poškozený mimo pracoviště přinejmenším po dobu jedné hodiny. Přesto si svědkyně N. vůbec nevšimla, že poškozený odešel. Toto tvrzení považuje za nelogické, když je provozovna (tj. místo pracoviště) nevelkých rozměrů. V rozporu s principy elementární logiky je pak podle dovolatele také to, že poškozený nevyužil ani jednoho ze tří vozidel, která byla v danou dobu k dispozici u jeho pracoviště. Připomíná nadto, že svědkyně N. sdělila, že v den incidentu nebylo poškozenému dobře, takže nelze vyloučit, že upadl v místě pracoviště či během cesty na místo incidentu. Ostatně i znalec připustil, že zranění poškozeného mohlo být způsobeno prudkým dosednutím či pádem.

13. V neposlední řadě pak spatřuje rozpor v otázce léčení poškozeného, neboť svědek N. uvedl, že pracoval v pizzerii v dubnu 2021 toliko krátce, přesto výslovně uvedl, že v té době „pracoval s panem L.“. Svědkyně N. pak uvedla, že poškozený chodil o berlích měsíc, přičemž on sám uváděl 2 až 3 měsíce, přesto se však dostavoval do pracoviště, byť podle jeho slov toliko proto, aby otevřel. Z uvedeného podle dovolatele plyne, že nelze mít za dosud dostatečně objektivizovanou dobu, po kterou byl poškozený L. omezen na běžném způsobu života, neboť dostupné důkazy se v odpovědích na tuto otázku značně rozcházejí. S ohledem na uvedené má obviněný za to, že zranění, které poškozený utrpěl, mu nemůže být kladeno za vinu a již vůbec ne v podobě těžké újmy na zdraví.

14. V souvislosti s předchozí uvedenou námitkou obviněný vyjadřuje přesvědčení, že přinejhorším měli být oba – tj. on i poškozený L. – uznáni vinnými maximálně přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, byť zde lze spekulovat o faktické společenské škodlivosti a možném ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem vzhledem k noční době, v níž mělo k incidentu dojít.

15. Závěrem obviněný odkazuje na veškerá svá podání a vyjádření učiněná v průběhu celého trestního řízení, v nichž podle svého subjektivního názoru formuloval přesně, v čem shledává rozpory mezi jednotlivými výpověďmi svědků a objektivní skutečností, jak ji byl v době, kdy k incidentu došlo, schopen svými smysly vnímat.

16. Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2023 zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

17. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 5. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 16/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání. Předně konstatoval, že část dovolací argumentace obviněného, a to ta, která se vztahuje k problematice správnosti skutkových zjištění, viny a právní kvalifikace, je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se již soudy beze zbytku a správně vypořádaly.

18. Poté se vyjádřil k námitce obviněného, jíž míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když namítá, že nesprávným postupem odvolacího soudu při doručování předvolání k veřejnému zasedání byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti ve veřejném zasedání o odvolání. Státní zástupce uvádí, že s ohledem na absenci příslušných materiálů, neboť neměl k dispozici trestní spis, se k této námitce nedokáže kvalifikovaně vyjádřit a jeho závěrečný návrh proto vychází z objektivně nepotvrzeného předpokladu, že odvolací soud se zmíněného pochybení nedopustil.

19. Dále reagoval na námitky obviněného, jimiž mířil na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž konstatoval, že je dovolání obviněného vystavěno po obsahové stránce na první a třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu. Přednesené výhrady dovolatele jsou pak podle něj s jistou dávkou tolerance pod uvedený dovolací důvod podřaditelné, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Kromě výtek mířících na nesprávně zjištěný skutkový stav, v podobě zpochybňování dalších důkazů a věrohodnosti poškozeného, jakož i vlastní interpretace části důkazů v podstatě obviněný podle státního zástupce dovozuje, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedeným dokazováním a že soudy nedůvodně neprovedly některý z jím navržených podstatných důkazů.

20. V souvislosti s uvedenými námitkami státní zástupce akcentuje, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem podle něj dostál rovněž odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými odvolacími námitkami se přiléhavě vypořádal. Státní zástupce pro úplnost připomíná obecně platné závěry k dokazování, jakož i jeho rozsahu. Zdůrazňuje pak, že není povinností obecných soudů akceptovat jakýkoliv důkazní návrh, nicméně současně s tím připomíná, že v případě, že soud odmítne navržený důkaz provést, musí své rozhodnutí odůvodnit. Odkazuje rovněž na související judikaturu.

21. V posuzované věci podle něj nelze přehlédnout, že obviněný na závěr posledního hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2023 uvedl, že žádný návrh na doplnění dokazování nemá. Svědkyni Š. pak zmínil v podaném odvolání, přičemž odvolací soud se v písemném vyhotovení odůvodnění svého usnesení s tímto důkazním návrhem skutečně výslovně nevypořádal. Z jeho argumentace je však patrné, že se s rozsahem dokazování, skutkovými zjištěními a výroky soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Státní zástupce proto připomíná, že dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění ještě samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, přičemž odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01. K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup, nýbrž je založeno až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. V posuzované věci však naznačené pochybení v postupu soudů nižších stupňů podle státního zástupce dovodit nelze, neboť závěr o faktické nadbytečnosti dalšího dokazování nad rámec důkazů již provedených je podle něj naprosto korektní. Skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, totiž byl řádně objasněn na podkladě důkazů zbylých, a to včetně toho, jak incident na místě činu skutečně proběhl. Rozhodnutí soudů nižších stupňů proto podle něj není zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť faktická nadbytečnost je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (I. ÚS 733/01).

22. Za zjevně neopodstatněné považuje státní zástupce i ty námitky, v jejichž rámci dovolatel s odkazem na obsah své popěrné výpovědi, vlastní výklad části důkazů a zpochybnění věrohodnosti poškozeného vytkl nesoulad podstatných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Vadou tzv. zjevného rozporu totiž rozhodnutí soudů nižších stupňů podle státního zástupce zatížena nejsou. Naopak je podle něj možno ve shodě s oběma soudy zopakovat, že není žádných pochyb o tom, že uvedeného dne skutečně došlo k fyzickému konfliktu mezi obviněným a poškozeným, což zčásti prokazuje i výpověď samotného obviněného. Klíčovými důkazy jsou pak především vyjádření poškozeného, svědků N. (dříve J.) a N., lékařské zprávy, fotodokumentace zachycující poškozeného o berlích, obsah elektronické komunikace i závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (zpracován ve vztahu ke zranění poškozeného), a z odvětví psychiatrie a sexuologie (zpracován na osobu obviněného). Soudy nižších stupňů pak podle státního zástupce v odůvodnění svých rozhodnutí přiléhavě rozvedly důvody, pro které vzaly za základ skutkového děje právě logickou a přesvědčivou výpověď poškozeného, a nikoliv lživá vyjádření obviněného, která byla v rozporu s dalšími objektivními důkazy.

23. Nadto skutečnost, že obviněný poškozeného ležícího na zemi napadl kopy do oblasti zad, potvrdil primárně sám poškozený, který současně vyloučil, že by ke zranění došlo jiným způsobem. Výpověď poškozeného potom podporují i zjištění znalce MUDr. Havelky, který se k popisu napadení poškozeným připojil a s tímto se ztotožnil, byť samozřejmě nevyloučil čistě hypotetickou možnost vzniku poranění i jiným způsobem. Ostatně, i podle přesvědčení státního zástupce je mechanismus vzniku objektivně zjištěného poranění poškozeného jednoznačný a plně odpovídá taktéž závěrům znalce. Bylo tak podle něj jednoznačně prokázáno, že poškozený v bezprostřední návaznosti na fyzický atak obviněného utrpěl velmi závažné a bolestivé poranění, které jej podstatným způsobem omezovalo v obvyklém způsobu života déle než 6 týdnů, tj. minimálně měsíc přísný klidový režim na lůžku, následně pak omezená chůze s berlemi a omezený sed po dobu cca 12 týdnů, značná bolestivost apod. Závěru soudu prvního stupně o tom, že následek na zdraví poškozeného vznikl v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele, podle něj nelze nic vytknout. Samotný útok na poškozeného navíc nepřímo vyplývá i z elektronické komunikace obviněného, neboť to, co ve zprávách uváděl, v zásadě koresponduje s tím, jak útok popsal poškozený. K agresivním výpadům dovolatele a jejich možné příčině považuje za vhodné připomenout závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, z nichž je zřejmé, že obviněný se vyznačuje anomálními povahovými rysy s prvky egoismu a agresivity. V rozhodném období podle znalce obviněný trpěl depresivními stavy a paranoidně interpretoval krach svého manželství se svědkyní N., přičemž také častěji konzumoval alkohol.

24. Za naprosto irelevantní pak státní zástupce považuje námitku obviněného, v jejímž rámci zpochybnil délku omezení obvyklého způsobu života poškozeného. Jak připomíná, z uvedených důkazů totiž jednoznačně vyplynulo, že poškozený se musel po dobu asi tří měsíců pohybovat s berlemi, byl omezen v sezení a stání, přičemž s ohledem na bolestivost zranění musel užívat léky na bolest, nemohl nic těžkého zvedat ani nosit a pravidelně dojížděl na kontroly k lékaři. Přestože později začal docházet do místa svého zaměstnání, činil tak, jak potvrdil i svědek N., výlučně z důvodu popovídání s přáteli.

25. Na podkladě shora uvedeného tak bylo možné podle státního zástupce nepochybně učinit skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci.

26. Pokud obviněný taktéž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak k tomuto státní zástupce předně připomíná, že pouze skutková zjištění soudů a nikoliv vlastní představy obviněného o tom, jak se skutkový děj odehrál či měl odehrát, mohou být posuzována z toho pohledu, zda se jedná o trestný čin a případně o jaký. V souvislosti s tímto závěrem pak akcentuje, že nelze skutečně přehlédnout, že samotná dovolací argumentace obviněného je vystavěna výlučně na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, a tedy na popření jimi zjištěného průběhu fyzického konfliktu. Takto koncipované námitky se však s předmětným dovolacím důvodem rozcházejí. Proto i výtka obviněného, že předmětné jednání mělo být kvalifikováno maximálně jako přečin výtržnictví spáchaný jak jím, tak poškozeným, je vybudována výlučně na nepřípustném zpochybnění skutkových zjištění soudů stran průběhu incidentu a na zásadní bagatelizaci celého konfliktu a vlastního závadového jednání obviněného.

27. Státní zástupce proto považuje za zjevně neopodstatněnou rovněž námitku obviněného, kterou vtělil pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Je totiž podle něj zřejmé, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nebyl zatížen žádným z nedostatků, jimiž by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. Proto logicky nemůže být vadné ani rozhodnutí odvolacího soudu.

28. Závěrem tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

29. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

31. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

32. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

33. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

34. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který je naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, neboť odvolacímu soudu vytýká, že konal veřejné zasedání i bez jeho přítomnosti a že mu nebylo řádně doručeno vyrozumění o veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle nějž nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. a v případě veřejného zasedání § 263 tr. ř.). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stádiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konání veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. ř.). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

35. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje rovněž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Zároveň se musí jednat o důkaz podstatný.

36. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve

výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

37. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

38. V neposlední řadě obviněný podané dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

39. Nejvyšší soud nadto musí uvést, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

40. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, vadu tzv. opomenutého důkazu, nesprávné právní posouzení věci či jiné nesprávně hmotněprávní posouzení a vadu v nesprávném způsobu doručování vyrozumění o veřejném zasedání, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice při jisté míře benevolence odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

41. Nejprve je třeba uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 7. 2023 (viz č. l. 838 až 839 verte, resp. 840 až 844 spisového materiálu). Lze tedy konstatovat, že dovolací argumentace obviněného, přinejmenším její podstatná část, představuje pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 30 až 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 5 až 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Zde je namístě pro jistou přesnost podotknout, že odvolací soud se posuzovanou věcí zabýval již podruhé, když předchozí první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2022, č. j. 1 T 4/2022-744, zrušil právě ve vztahu k nyní projednávanému skutku a věc nalézacímu soudu vrátil k novému projednání s pokyny, v jakém směru je nezbytné doplnit dokazování. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

42. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr se Nejvyšší soud nejprve zabýval naplněním zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Předně je třeba zdůraznit, že účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

43. K námitce obviněného, že byl zkrácen na svých právech, pokud bylo konáno veřejné zasedání o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, neboť mu podle jeho přesvědčení nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání, je potřebné připomenout následující. Předně je třeba uvést, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem a z tohoto důvodu lze také hlavní líčení provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně stanoveny nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Toto je zřejmé i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., přičemž zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v § 263 tr. ř. Jinak vyjádřeno, podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 907/2020).

44. Otázku přítomnosti osob u veřejného zasedání řeší zejména § 234 tr. ř., podle kterého „se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Přítomnost jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně. Podle § 234 odst. 2 tr. ř. platí, že nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Zákon pak stanoví „něco jiného“ právě např. v § 263 odst. 2 tr. ř. (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a v § 263 odst. 3 tr. ř. (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení)“.

45. Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že „předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná.“ Tak tomu bude např. v případech, kdy soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany. Pokud osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, tento se podle § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. o jeho konání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání.

46. Z obsahu trestního spisu se podává, že veřejné zasedání před odvolacím soudem nařídil předseda senátu odvolacího soudu dne 23. 8. 2023 na den 19. 9. 2023 (č. l. 845 spisového materiálu). Obviněný byl dle doručenky na č. l. 845 o jeho konání toliko vyrozuměn, a to za použití vzoru č. 14 ze sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení. Toto vyrozumění mu bylo zasláno obálkou typu I. (doručování do vlastních rukou podle § 49 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.). Protože obviněný nebyl na uvedené adrese zastižen, byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 25. 8. 2023 a adresátu byla zanechána výzva k vyzvednutí. Obviněný si pak zásilku v úložní době nevyzvedl, pročež mu byla vhozena do domovní schránky dne 6. 9. 2023, tedy před konáním veřejného zasedání. Dne 19. 9. 2023 se před odvolacím soudem konalo veřejné zasedání, jehož se obviněný nezúčastnil (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 854, jakož i odůvodnění usnesení odvolacího soudu, konkrétně pak bod 4), ale účastnil se ho jeho obhájce, potažmo jeho substitut, když je třeba zároveň konstatovat, že u tohoto veřejného zasedání nebylo dokazování nijak doplňováno.

47. Na podkladě výše uvedeného má Nejvyšší soud za prokázané, že obviněnému bylo doručováno vyrozumění o konání veřejného zasedání, což ve smyslu § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. svědčí o tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že lze veřejné zasedání uskutečnit i bez osobní přítomnosti obviněného (srov. KOUŘIL, I. Komentář k § 233. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 311.). Stalo se tak postupem podle § 64 odst. 4 tr. ř, tedy na základě tzv. fikce doručení, která nastala dne 5. 9. 2023. Pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu § 233 odst. 2 věty první in fine tr. ř. tak byla obviněnému zjevně zachována. V dané trestní věci navíc nešlo o žádný z případů, na které dopadá § 263 odst. 4 tr. ř., neboť se obviněný nenacházel v dané době ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody.

48. Jestliže za naznačené situace odvolací soud přistoupil ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, tak tímto postupem neporušil § 233 ani § 263 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 839/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 11 Tdo 21/2021). Ostatně i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že při dodržení právní úpravy obsažené v § 233 odst. 1 a § 64 tr. ř., která umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), když se nevylučuje ani možnost uložení zásilky, lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a takový postup je slučitelný se zásadami spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, popř. též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 319/21, body 12 a 13). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, byť toliko podpůrně, že veřejnému zasedání byl přítomen obhájce obviněného, potažmo jeho substitut, který v rámci veřejného zasedání hájil zájmy obviněného, a tudíž bylo obviněnému jeho právo na obhajobu, materiálně nahlíženo, zachováno.

49. Ohledně namítané vadnosti způsobu doručování, který zvolil odvolací soud, je třeba konstatovat následující. Předně je třeba zdůraznit, že obviněnému byly doručovány veškeré písemnosti na adresu trvalého pobytu, kterou označil pro účely doručování v rámci výslechu v přípravném řízení konaném dne 20. 9. 2021 (viz č. l. 29 spisového materiálu). Lze připustit, že v řízení před soudem prvního stupně obviněný sice informoval soud, že má datovou schránku a že si v ní bude přebírat poštu (viz protokol z posledního hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2023 na č. l. 807 spisového materiálu). Následně jak nalézací soud, tak odvolací soud vícekrát, když takto činily i před sdělením obviněného ohledně existence jeho datové schránky, provedly lustraci, resp. kontrolu existence datové schránky obviněného v informačním systému datových schránek. Výsledky těchto lustrací byly vždy negativní, tj. výsledkem byla informace, že k osobě obviněného nebyla dohledána datová schránka fyzické osoby (k tomu viz například výpisy o provedení kontroly datové schránky ze dne 24. 6. 2022 na č. l. 754, ze dne 7. 12. 2022 na č. l. 781, ze dne 3. 1. 2023 na č. l. 787 nebo ze dne 12. 7. 2023 na č. l. 833 spisového materiálu). Pro jistou přesnost je současně třeba uvést, že Nejvyšší soud z vlastní iniciativy zjistil, že k osobě obviněného je v informačním systému datových schránek evidována pouze datová schránka podnikající fyzické osoby, tzv. DS PFO, nikoliv „nepodnikající“ fyzické osoby, tzv. DS FO. Jelikož předmětná trestná činnost nebyla obviněným spáchána v souvislosti s jeho podnikáním, nebylo možné doručovat mu písemnost prostřednictvím datové schránky podnikající fyzické osoby. Tato informace vyplývá ostatně i z komentářové literatury k občanskému soudnímu řádu, který se podpůrně použije i pro pravidla doručování v trestním řízení.

50. Komentář k § 45 občanského soudního řádu totiž uvádí, že: „zákon preferuje doručení v elektronické podobě. V první řadě jde o doručení prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky za podmínek uvedených v § 46 odst. 1, § 47 odst. 1 a podle ElÚkon (…) Adresát o doručení do datové schránky nemusí u soudu žádat a ani nemusí soudu sdělovat identifikátor („číslo“) své datové schránky. Současně nemá právo žádat, aby soud do datové schránky nedoručoval, jsou-li k tomu splněny všechny zákonné předpoklady. Povinnost soudu doručit do datové schránky je doplněna povinností adresátů tímto způsobem písemnosti přijímat. Nezáleží přitom na skutečnosti, zda má adresát svou datovou schránku zřízenu povinně (ze zákona) nebo na žádost.“. K tomu blíže viz PODANÝ, Jan. § 45 [Způsoby doručování]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 3.

51. K tomu je však zapotřebí doplnit, že komentář k § 46 občanského soudního řádu pak výše uvedené konkretizuje a uvádí, že: „[z]ávěr soudu, že adresát má zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku, do které je nutné doručovat, nebylo-li doručeno na místě podle § 45 odst. 1, souvisí s tím, do jaké datové schránky vlastně má být správně doručováno. Nelze totiž účinně doručovat do libovolné (jakékoli) datové schránky, ale jen do té „správné“ (s konkrétním identifikátorem), tedy jen na jednu konkrétní adresu pro doručování do datové schránky. Pokud adresát tuto „správnou“ datovou schránku zřízenu a zpřístupněnu nemá, nelze použít ani její adresu (identifikátor) a je třeba doručit jiným (dalším) způsobem doručení, typicky prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (poštou) (…) Vždy se doručuje jen do té datové schránky, s níž doručovaná písemnost věcně souvisí, což souvisí s otázkou mnohosti datových schránek téhož držitele. V soudních řízeních je proto při doručování účastníku třeba rozlišit, zda se dané řízení (doručovaná písemnost) týká podnikání fyzické osoby a případně i v jakém oboru (a pak je třeba doručovat do datové schránky podnikající fyzické osoby – DS PFO v příslušném oboru) nebo jde o věc soukromou, která se podnikání netýká (a pak je třeba doručit do datové schránky fyzické osoby – DS FO). Obdobné rozlišení se ostatně provádí i při doručování poštou, neboť výchozí adresa pro doručování poštou je u podnikatelů odlišná“ (viz komentář k § 46b občanského soudního řádu). „Není přitom podstatné, jak byl účastník v řízení označen (zda prostřednictvím rodného čísla nebo identifikačního čísla), ale jaký nárok byl v řízení uplatněn, lze-li to v dané fázi řízení určit.“ K tomu srov. PODANÝ, Jan. § 46 [Adresa pro doručování prostřednictvím veřejné datové sítě]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12.

52. Jak lze tedy dovodit ze shora uvedeného, za situace, kdy soudy nižších stupňů samy aktivně vyhledávaly, zda obviněný není držitelem datové schránky fyzické osoby, byť s negativním výsledkem, jednaly správně. Přestože je tedy obviněný držitelem datové schránky podnikající fyzické osoby, nebylo mu možno v duchu shora citovaných závěrů doručovat písemnosti související s jeho trestnou činností coby „nepodnikající“ fyzické osoby právě do jeho datové schránky podnikající fyzické osoby. Obecně lze připustit, že by takto mohlo být postupováno, pokud by obviněný tuto datovou schránku podnikající fyzické osoby výslovně v předmětné trestní věci označil jako adresu pro účely doručování (blíže viz § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 63 odst. 2 tr. ř.). Jinak vyjádřeno, pokud obviněný explicitně neuvedl v rámci shora uvedeného hlavního líčení, že požaduje doručovat písemnosti do datové schránky podnikající fyzické osoby, jak předpokládá z hlediska priority způsobu doručování zákon, nemohl soud datovou schránku podnikající fyzické osoby považovat za adresu určenou pro účely doručování. Nad rámec shora uvedeného je také třeba uvést že po celou dobu trestního řízení byl obviněný zastoupen obhájcem, a tudíž se o případných možnostech doručování písemností v trestním řízení s osobou obhájce mohl poradit. V dané věci proto bylo namístě uchýlit se k doručování písemnosti na adresu uváděnou obviněným v rámci trestního řízení jakožto adresu pro doručování, kterážto byla shodná s adresou jeho trvalého pobytu (k tomu srov. například již protokol o výslechu obviněného ze dne 20. 9. 2021 na č. l. 29 spisového materiálu). Dovolatel tak byl o veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu dne 19. 9. 2023 vyrozuměn řádně.

53. Nejvyšší soud proto shrnuje, že námitku obviněného, jíž míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., sice shledal přípustnou, avšak nedůvodnou a zjevně neopodstatněnou.

54. Obviněný dále v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy jednak namítá, že jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou tzv. zjevného rozporu, tj. první alternativa tohoto dovolacího důvodu, jednak tvrdí, že je řízení u odvolacího soudu zatíženo vadou tzv. opomenutého důkazu, tj. třetí alternativa tohoto dovolacího důvodu.

55. Nejvyšší soud se nejprve vypořádal s námitkou obviněného ohledně existence tzv. opomenutého důkazu. K této problematice lze nejdříve obecně připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

56. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je třeba mít zároveň na paměti, jak již bylo naznačeno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

57. Nejprve je třeba konstatovat, že obviněný návrh, aby bylo provedeno dokazování výslechem svědkyně Š., která měla podle tvrzení obviněného celý incident mezi ním a poškozeným pozorovat z oken svého bytu, učinil poprvé až v rámci podaného odvolání ze dne 24. 7. 2023 (k tomu viz odvolání na č. l. 840 až 844 spisového materiálu). Pro jistou přesnost je třeba uvést, že obviněný ovšem v minulosti učinil jiné návrhy na doplnění dokazování v rámci odvolání ze dne 1. 7. 2022, jímž brojil proti prvnímu rozsudku nalézacího soudu ve věci (k tomu viz č. l. 756 spisového materiálu), když tehdy ovšem návrh na výslech této svědkyně neučinil. Současně je třeba zdůraznit, že přestože obviněný v podaném odvolání ze dne 24. 7. 2023 tento návrh na doplnění dokazování přednesl, v rámci veřejného zasedání o odvolání konaného dne 19. 9. 2023 tak prostřednictvím svého obhájce, respektive jeho substituta, výslovně neučinil (k tomu viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 810 spisového materiálu).

58. Je možno připustit, že odvolací soud se ve veřejném zasedání návrhem obviněného na doplnění dokazování výslovně nezabýval. Jak ovšem správně poznamenal státní zástupce, z jeho argumentace a zejména písemného odůvodnění jeho rozhodnutí (viz body 5 až 8 rozhodnutí soudu druhého stupně) je však nepochybné, že se s rozsahem dokazování a se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně vzešlými na podkladě provedeného dokazování zcela ztotožnil. Zde je třeba opětovně připomenout, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu nebo jeho opomenutí bez adekvátního odůvodnění ještě samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. Je namístě opětovně odkázat na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01, konkrétně pak bod 75, v němž tento soud konstatoval, že i pokud vnitrostátní soudy odmítnou předvolat svědky k výslechu implicitním způsobem, nezakládá tento postup porušení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a neovlivňuje to celkovou spravedlivost procesu. Především tomu tak bude v případě, kdy soud vyhodnotí navrhovaný důkaz jakožto „kverulantní“.

59. Současně je třeba uvést, jak již bylo naznačeno, že odvolací soud v této věci rozhodoval již podruhé, když právě ve vztahu k nyní projednávanému skutku první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušil a soudu prvního stupně uložil, v jakém směru je třeba dokazování doplnit, přičemž soud prvního stupně pokyny odvolacího soudu splnil. Zároveň je ovšem nutno zdůraznit, že odvolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 2022, č. j. 13 To 230/2022-773, dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně stran průběhu konfliktu mezi poškozeným a obviněným jsou správná a mají oporu v provedeném dokazování, včetně příčiny vzniku zranění poškozeného. Důvodem zrušení předmětného skutku byla toliko nutnost objasnění otázky doby podstatného omezení poškozeného v obvyklém způsobu života (viz body 7 a 14 rozhodnutí soudu druhého stupně). Jinak vyjádřeno, odvolací soud již v případě prvního odsuzujícího rozsudku považoval skutková zjištění stran průběhu konfliktu mezi obviněným a poškozeným za správná a úplná, mající oporu v provedeném dokazování, tedy za stabilizovaná a souladná s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.

60. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že byť soud druhého stupně skutečně na důkazní návrh obhajoby stran výslechu svědkyně Š. výslovně nereagoval, tak není pochyb o tom, že skutkový stav ohledně průběhu konfliktu považoval za nade vší pochybnost ustálený (viz bod 7 rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. 13 To 230/2022-773), tedy považoval tento návrh materiálně nahlíženo za nadbytečný, resp. dospěl k závěru, že jeho provedení by nebylo s to jakkoli změnit skutkový stav věci, který již byl v době, kdy obviněný tento návrh vznesl (tj. v rámci podaného odvolání dne 24. 7. 2023), ustálen nade vší pochybnost. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným byla dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Navíc nelze pominout ani skutečnost, že se jistým způsobem i nabízelo, že se jedná o tzv. důkaz kverulantní, když o existenci této svědkyně se obviněný nikdy dříve nezmínil, naopak se o ní zmínil až po uplynutí doby více než dvou roků.

61. Obviněný v podaném dovolání rovněž výslovně uplatnil první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. vadu zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Konkrétně tvrdí, že se soudy nevypořádaly s rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozeného, mezi výpovědí poškozeného a svědkyně N., přičemž dále považuje za nelogické, že poškozený nevyužil ani jednoho ze tří vozidel, která byla v danou dobu k dispozici, a šel za ním pěšky, a dále tvrdí, že se soudy nevypořádaly s nesrovnalostmi v otázce léčení poškozeného. Rovněž poukazuje na rozpory ohledně časového zasazení události. Vyjadřuje také pochybnosti stran objektivizování doby, po kterou byl poškozený omezen na běžném způsobu života. Poukazuje na skutečnost, že podle znaleckého posudku mohlo dojít ke vzniku poranění poškozeného jiným způsobem, např. prudkým dosednutím na zem.

62. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

63. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné argumentace cílící na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, Nejvyšší soud uvádí, že ji nelze považovat za relevantně uplatněnou. Je tomu tak proto, že obsahově tyto námitky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek, se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a do značné míry také tzv. nesprávné právní posouzení či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp procesní.

64. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

65. Z pohledu těchto shora naznačených závěrů je třeba uvést, že této povinnosti soudy nižších stupňů beze zbytku dostály, když uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, a tak provedeným dokazováním spolehlivě vyvrátily verzi obhajoby obviněného. Tak učinily zejména výslechem poškozeného, svědků N. (dříve J.) a N., jakož i ve věci provedenými listinnými důkazy, zejména pak provedenými znaleckými posudky, fotografiemi poškozeného s berlemi a elektronickou komunikací obviněného.

K tomu lze blíže odkázat na body 3 až 29 rozsudku nalézacího soudu k jednotlivým důkazům, dále body 30 až 32 tohoto rozsudku k vyhodnocení jednotlivých důkazů nalézacím soudem a také body 5 až 9 usnesení odvolacího soudu. Ve vztahu k námitce obviněného spočívající v tom, že soudy opřely své závěry o „agresivní tón“ jím vedené elektronické komunikace, je pak zapotřebí jako obiter dictum poznamenat, že soudy své závěry neopřely o „tón“, jakým obviněný komunikaci vedl, nýbrž o samotný prokazatelný obsah této elektronické komunikace, který korespondoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, především pak výpověďmi poškozeného a svědkyně J.

Jen skutečně velmi stručně lze uvést, že pokud obviněný poukazuje na časové nepřesnosti ve výpovědi poškozeného, tak je třeba zdůraznit, poškozený v rámci hlavního líčení uvedl předmětný časový údaj jen odhadem, když výslovně uvedl, že si na podrobnosti pro odstup času nepamatuje. Z jeho strany se tedy jednalo o jistý časový odhad. Navíc tato skutečnost není pro posouzení věci podstatná, když ani samotný obviněný nezpochybňuje, že uvedeného dne mezi ním a poškozeným ke konfliktu skutečně došlo.

66. Jako obiter dictum Nejvyšší soud také podotýká, že stran námitek ohledně doby léčení poškozeného lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně pak na bod 30 rozsudku nalézacího soudu a bod 6 usnesení odvolacího soudu. Z provedených důkazů je totiž zjevné, že poškozený utrpěl v důsledku jednání obviněného velmi závažné a bolestivé poranění, které jej podstatným způsobem omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů, tzn. minimálně měsíc měl přísný klidový režim na lůžku, který byl následovaný omezenou chůzí s berlemi a omezeným sedem po dobu cca 12 týdnů se značnou bolestivostí.

Doba zranění pak podle znalce odpovídá době léčení u člověka, který by neměl žádné změny na páteři a byl tedy před vznikem zranění zcela zdráv. Jinak vyjádřeno, každý, kdo by utrpěl stejné zranění, by následně byl po stejnou dobu omezen v obvyklém způsobu života. Způsob omezení poškozeného v obvyklém způsobu života je zřejmý, když zranění bylo bolestivé a poškozený zejména musel po dobu 12 týdnů používat podpažní berle a omezovat sezení. Stejně tak bylo prokázáno, že následek na zdraví poškozeného vznikl v příčinné souvislosti s násilným jednáním obviněného.

Z pohledu námitek obviněného je zapotřebí doplnit, že znalec MUDr. Havelka se vyjádřil pouze v tom smyslu, že by čistě hypoteticky, jak přiléhavě uvádí státní zástupce, přicházela v úvahu i jiná příčina zranění poškozeného než útok obviněného.

67. Pokud pak obviněný namítá ve vztahu k vícero uplatněným dovolacím námitkám porušení zásady in dubio pro reo, lze k tomu uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Tato námitka obviněného však již byla shora vypořádána, když Nejvyšší soud seznal, že je nedůvodná. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti.

68. Obviněný pak v podaném dovolání namítá také vadu nesprávného právního posouzení či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předně je třeba uvést, že podstata uplatněné argumentace je založena na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a kterými je dovolací soud při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán. Proto lze mít za to, že předmětná argumentace se míjí s předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu a jako taková nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Jinak vyjádřeno, obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s provedeným dokazováním, jakož i s jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů. Teprve sekundárně, na základě jím předkládané verze skutkového děje, dovozuje nesprávné posouzení či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takto formulované námitky však nejsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak ani žádný jiný dovolací důvod v tomto ustanovení vymezený, materiálně nahlíženo, podřaditelné. Jak totiž přiléhavě konstatoval státní zástupce, tyto výhrady obviněný buduje výlučně na nepřípustném zpochybnění skutkových zjištění soudů stran průběhu incidentu a na zásadní bagatelizaci celého konfliktu a vlastního protiprávního jednání.

69. Nejvyšší soud pro úplnost ještě uvádí, že dovolatelův odkaz na svá předchozí podání učiněná v předmětném trestním řízení, který činí v rámci podaného dovolání, není přípustný a takový postup nelze akceptovat, neboť nemůže vést k přezkumu této dovolací argumentace ve vztahu k tomuto obviněnému v rámci dovolacího řízení. V tomto směru je třeba odkázat na § 265f tr. ř., které upravuje obsah dovolání, kdy v rámci podaného dovolání je kromě jiných náležitostí nutno zejména předně uvést uplatněné dovolací důvody a dále výslovně rozvést své dovolací námitky odpovídající těmto jednotlivým zvoleným dovolacím důvodům. Jinak řečeno, v rámci podaného dovolání nelze odkázat na obsah jiných podání (např. odvolání). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání konkrétního obviněného uplatněny, a v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tedy musí být uvedeny konkrétně přímo v textu tohoto dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017).

70. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

71. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

72. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 5. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu