4 Tdo 522/2024

4 Tdo 522/2024-2670

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 67 To 312/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 46/2019, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 29 T 46/2019 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

umožnil a usnadnil již odsouzenému Adamu Fochlerovi, jednateli společnosti Agion Pente Group s.r.o. v likvidaci, IČ 02740150, spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu tím, že pro již odsouzené P. K. a Adama Fochlera, ve prospěch společnosti Agion Pente Group s.r.o., v likvidaci, vystavoval fiktivní doklady s nepravdivými údaji, majícími prokázat dodání zboží do jiného členského státu a přepravní listy k potvrzení provedení dopravy do jiného členského státu EU, ačkoli věděl, že zboží bylo ve skutečnosti vyloženo na území České republiky,

když

již odsouzený Adam Fochler, jako jednatel společnosti Agion Pente Group s.r.o. v likvidaci, IČ 02740150, se sídlem Za Zámečkem 745, Praha, PSČ 158 00, uplatnil v přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2014 až únor 2015 u Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z fiktivních přijatých plnění od společnosti MADAX Invest s.r.o., IČ: 28598253, ačkoli věděl, že toto zboží nebylo od této společnosti pořízeno a pochází od výrobců v České republice a Maďarsku neregistrovaných u správce daně, a za toto zboží nebyla těmito výrobci, ani společností MADAX Invest s.r.o. deklarována ani uhrazena daň z přidané hodnoty na výstupu a následně u části takto pořízeného zboží vykazoval jeho dodání do členských států Evropské unie, tedy jako dodání osvobozené od daně z přidané hodnoty, ačkoli věděl, že toto zboží nebylo přepraveno či odesláno do jiného členského státu Evropské unie a bylo naopak dodáno na území České republiky, již odsouzený P. K. umožnil a usnadnil již odsouzenému Adamu Fochlerovi, nar. 2.8.1996, jednateli společnosti Agion Pente Group s.r.o. v likvidaci, IČ 02740150, spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku tím, že zajišťoval přepravu, nakládku, vykládku, uskladnění a platbu za zboží a dále ke zboží dodanému v tuzemsku zajišťoval doklady s nepravdivými údaji prokazujícími dodání tohoto zboží do jiného členského státu, čímž umožnil a usnadnil pořizování zboží o němž věděl, že pochází od výrobců v České republiky a Maďarsku neregistrovaných u správce daně, a že za toto zboží nebyla těmito výrobci, ani společností MADAX Invest s.r.o., IČ: 28598253, deklarována ani uhrazena daň z přidané hodnoty na výstupu, a opatřoval fiktivní doklady, které měly prokazovat nárok Agion Pente Group s.r.o. v likvidaci na osvobození od daně z přidané hodnoty,

a tedy již odsouzený Adam, Fochler, jako jednatel společnosti Agion Pente Group s.r.o. v likvidaci, IČ 02740150, za pomoci již odsouzeného P. K. a obžalovaného M. K., za společnost Agion Pente Group s.r.o. v likvidaci, IČ 02740150,

1) v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2014, podaném Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, ze dne 23. 12. 2014, neoprávněně a vědomě, v rozporu s ustanovením § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu, na základě fiktivních přijatých faktur od dodavatele MADAX Invest s.r.o., IČ: 28598253, a to

a) č. 140100045, INTZ 141100082, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 3. 11. 2014, se základem daně 390.080,- Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 81.916,80 Kč.

b) č. 140100046, INTZ 141100085, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 7. 11. 2014, se základem daně 545.424,- Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 114.539,04 Kč.

c) č. 140100047, INTZ 141100087, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 13. 11. 2014, se základem daně 124.960,36 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 26.241,67 Kč.

d) č. 140100050, INTZ 141100091, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 25. 11. 2014, se základem daně 643.632,- Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 135.162,72 Kč.

a dále nepravdivě deklaroval dodání zboží do jiného členského státu EU v režimu osvobození zboží od daně dle ustanovení § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ačkoli věděl, že toto zboží bylo dodáno v tuzemsku bez nároku na osvobození od daně z přidané hodnoty, a to na základě faktur:

a) č. INTV 9920140041, s uvedením fiktivního odběratele společnosti KAMT UG, DIČ: DE280737285, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 3. 11. 2014, základem daně 435.155,90 Kč, a daní z přidané hodnoty ve výši 91.382,- Kč, přičemž toto zboží bylo ve skutečnosti dodáno společnosti MD LEVEL s.r.o. v Sokolově,

když obž. M. K. za tím účelem minimálně vystavil

- fakturu č. K 428 za přepravné, vystavená obž. M. K., dne 4.11.2014 odběrateli Agion Pente Group s.r.o., s uvedením místa nakládky: Ostrava a vykládky: Würzburg, expedováno a datum zdanitelného plnění 3.11.2014

a

- mezinárodní nákladní list č. CZ 0002891 s uvedením dopravce K&F JOSH s.r.o. s místem a datem nakládky Ostrava 3.11.2014 a odesílatele Agion Pente Group s.r.o. a příjemce KAMT UG Würzburg, Německo

b) č. INTV 9920140053, s uvedením fiktivního odběratele společnosti KAMT UG, DIČ: DE280737285, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 27. 11. 2014, základem daně 688.814,28 Kč, a daní z přidané hodnoty ve výši 144.651,- Kč, přičemž toto zboží bylo ve skutečnosti dodáno odběratelům v Praze označeným jako Seiler a Debreceni,

když obž. M. K. za tím účelem minimálně vystavil

- fakturu č. R 14398 za přepravné, vystavená obž. M. K. za společnost Cargo Sped Morava s.r.o., IČO 28615808, dne 2.12.2014 odběrateli Agion Pente Group s.r.o., s uvedením místa nakládky: Hodonín a vykládky: Würzburg, expedováno a datum zdanitelného plnění 28.11.2014

a

- mezinárodní nákladní list č. CZ RV 2473026 s uvedením dopravce Cargo Sped Morava s.r.o., odesílatele Agion Pente Group s.r.o. a příjemce KAMT UG Würzburg, Německo

2) v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014, podaném Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 5, dne 27. 1. 2015, neoprávněně a vědomě, v rozporu s ustanovením § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu, na základě fiktivních přijatých faktur od dodavatele MADAX Invest s.r.o., IČ: 28598253, a to

• č. 140100052, INTZ 141100098, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 1. 12. 2014, se základem daně 154.484,- Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 32.441,64 Kč,

• č. 140100053, INTZ 141100099, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 3.12. 2014, se základem daně 607.600,- Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 127.596,00 Kč,

• č. 140100057, INTZ 141100105, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 18.12.2014, se základem daně 110.376,- Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 23.178,96 Kč,

a dále nepravdivě deklaroval dodání zboží do jiného členského státu EU v režimu osvobození zboží od daně podle § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ačkoli věděl, že toto zboží bylo dodáno v tuzemsku bez nároku na osvobození od daně z přidané hodnoty, a to konkrétně na základě faktur:

• č. INTV 9920140057, s uvedením fiktivního odběratele KAMT UG, DIČ: DE280737285, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 4. 12. 2014, základ daně 148.043,20 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 31.089,07 Kč, přičemž toto zboží bylo dodáno v Praze, odběratelé označeni jako Debreceni a Seiler,

• č. INTV 9920140064, s uvedením fiktivního odběratele KAMT UG, DIČ: DE280737285, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 21. 12. 2014, základ daně 114.906,33 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 24.130,33 Kč, přičemž toto zboží bylo dodáno blíže neztotožněnému subjektu v Sokolově,

když obž. M. K. za tím účelem minimálně vystavil

- fakturu č. K 440 za přepravné, vystavená obž. M. K., IČO XY, dne 31.12.2014 odběrateli Agion Pente Group s.r.o., s uvedením místa nakládky: Ostrava a vykládky: Würzburg, expedováno 21.12.2014 a datum zdanitelného plnění 22.12.2014

a

- mezinárodní nákladní list č. CZ RV 3880933 s uvedením dopravce Cargo Sped Morava, s.r.o. s místem nakládky Ostrava a odesílatele Agion Pente Group s.r.o. a příjemce KAMT UG Würzburg, Německo, datum 21.12.2014

3) v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2015, podaném Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 5, dne 24. 2. 2015, neoprávněně a vědomě, v rozporu s ustanovením § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu, a to konkrétně na základě fiktivních přijatých faktur od dodavatele MADAX Invest s.r.o., IČ: 28598253, a to

• č. 150100003, INTZ 151100001, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 15.01.2015, se základem daně 640.512,- Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 134.507,52 Kč,

• část faktury č. 150100005, INTZ 151100003, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 26. 01. 2015, se základem daně 581.832,- Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 122.184,72 Kč,

4) V přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015, podaném Finančnímu úřadu pro hl.m. Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 5, dne 25. 3. 2015, neoprávněně a vědomě, v rozporu s ustanovením § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu, a to konkrétně na základě fiktivních přijatých faktur od dodavatele MADAX Invest s.r.o., IČ: 28598253, a to

• část faktury č. 151100007, INTZ 150100007, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 04. 02. 2015, se základem daně 1.625.692,32 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 341.395,39 Kč,

a dále nepravdivě deklaroval dodání zboží do jiného členského státu EU v režimu osvobození zboží od daně podle § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ačkoli věděl, že toto zboží bylo dodáno v tuzemsku bez nároku na osvobození od daně z přidané hodnoty, a to konkrétně na základě faktur:

• č. INTV 9920140073, s uvedením fiktivního odběratele KAMT UG, DIČ: DE280737285, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 20. 2. 2015, základ daně 621.040,90 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 130.418,59 Kč, přičemž toto zboží

bylo dodáno blíže neztotožněnému subjektu v Ostravě, se započtením dobropisu č. 150400001, vystaveného odběratelem KAMT UG, DIČ: DE280737285, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 3. 3. 2015, základ daně -445.480,56 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši -93.550,92 Kč,

když obž. M. K. za tím účelem minimálně vystavil

- fakturu č. K 15008 za přepravné, vystavená obž. M. K., IČO XY, dne 20.2.2015 odběrateli Agion Pente Group s.r.o., s uvedením místa nakládky: Budapešť a vykládky: Sokolov, expedováno 19.2.2015 a datum zdanitelného plnění 20.2.2015

a

- mezinárodní nákladní list č. CZ Ty 2227885 s uvedením dopravce Roman Věchet s.r.o. s místem nakládky Ostrava a odesílatele Agion Pente Group s.r.o. a příjemcem KAMT UG Würzburg, Německo

• č. INTV 9920140075, s uvedením fiktivního odběratele KAMT UG, DIČ: DE280737285, s datem uskutečněného zdanitelného plnění 23. 2. 2015, základ daně 184.707,05 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 38.788,48 Kč, přičemž toto zboží bylo dodáno v Praze, odběratelé označeni jako Debreceni a Seiler,

když obž. M. K. za tím účelem minimálně vystavil

- faktura č. K 15010 za přepravné, vystavená obž. M. K., IČO XY, dne 25.2.2015 odběrateli Agion Pente Group s.r.o., s uvedením místa nakládky: Ostrava a vykládky: Würzburg, expedováno 23.2.2015

a

- mezinárodní nákladní list č. CZ RV 3883741 s uvedením dopravce CHIRONAX TRANSPORT spol. s r.o. s místem nakládky Ostrava a odesílatele Agion Pente Group s.r.o. a příjemce KAMT UG Würzburg, Německo, s datem vystavení 23.2.2015

a tímto jednáním se jednak pokusili za společnost Agion Pente Group s.r.o. v likvidaci vylákat neoprávněnou výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 1.305.754 Kč, když požadovaný odpočet DPH nakonec správce daně společnosti nevyplatil a dále za společnost Agion Pente Group s.r.o. v likvidaci zkrátili daň z přidané hodnoty o částku 200.319 Kč, to vše ke škodě České republiky zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro hl.m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5.

2. Za uvedený zločin a pokus zločinu byl obviněnému podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 400 (slovy: čtyři sta) denních sazeb po 225 Kč (slovy: dvě stě dvaceti pěti korunách českých), tj. v celkové výměře 90 000 Kč (slovy: devadesát tisíc korun českých).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 67 To 312/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 67 To 312/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265 odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a rovněž bylo o zamítnutí řádného opravného prostředku rozhodnuto, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., když právě rozhodnutí soudu prvního stupně podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, respektive na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. V podaném dovolání obviněný předně konstatuje, že je toho názoru, že soud nesprávně právně posoudil skutek, který je předmětem trestního stíhání, a

to ohledně subjektu trestného činu. Toto nesprávné právní posouzení podle něj bylo způsobeno nerespektováním zásady in dubio pro reo, čímž nebylo a ani nemohlo být jednoznačně určeno, zda se vůbec stal trestný čin. V důsledku naprostého nerespektování této zásady podle něj došlo i k porušení jeho základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, z nějž vyplývá, že i v rámci dovolání se Nejvyšší soud může zabývat námitkami týkajícími se nesprávné realizace důkazního řízení, které mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Současně odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, podle nějž se dovolací řízení nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu.

6. Následně dovolatel odkazuje na § 180 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech potom namítá, že v dané věci nikdy v celém průběhu hlavního líčení u soudu prvního stupně nebyly státním zástupcem označeny doklady, které považoval za fiktivní. Zdůrazňuje, že je na státním zástupci, aby unesl důkazní břemeno, nikoliv na soudu, který by se tak stavěl do pozice jakéhosi pomocníka ve vyhledávání důkazů svědčících v neprospěch obžalovaného, což je nepřípustné. K tomu odkazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 9 To 84/2023.

7. Obviněný poté namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, když popis skutku uvedený v obžalobě a popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se liší do té míry, že již nelze uvažovat o tom, že jde o upřesnění popisu skutku, neboť není zachována totožnost jednání a de facto ani následku. Teprve ve výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že měl minimálně vystavit konkrétně uvedené faktury a mezinárodní nákladní listiny, což však podle něj v obžalobě zcela chybí. Popis jednání je tak podle něj naprosto odlišný, než jak byl uveden v obžalobě. Poukazuje na skutečnost, že touto námitkou se odvolací soud vůbec nezabýval.

8. Dovolatel tvrdí, že v obžalobě není vůbec uvedeno jeho jednání v podobě, v jaké se následně objevilo v rozsudku soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že mu je sice znám rozdíl mezi pojmy skutek a popis skutku, avšak že přesto podle něj nelze akceptovat, aby popis skutku uvedený v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku byl natolik rozdílný, že to v konečném důsledku brání obviněnému i v jeho právu na obhajobu, když vlastně neví, co se mu klade za vinu. V obžalobě je podle něj uvedeno pouze to, že měl vystavovat fiktivní doklady s nepravdivými údaji a přepravní listiny s údajem o dodání zboží do jiného státu, ačkoliv měl vědět, že zboží bylo ve skutečnosti vyloženo na území ČR. Uvádí, že se v průběhu hlavních líčení opakovaně pokoušel dosáhnout toho, aby mu bylo státním zástupcem sděleno, jaké konkrétní faktury a nákladní listy tento považuje za fiktivní, avšak tato snaha zůstala bez výsledku a ke svému překvapení se až při vyhlášení rozsudku dozvěděl, které faktury a nákladní listiny jsou považovány za fiktivní.

9. Poté připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je také povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Je přesvědčen, že této povinnosti soud prvního stupně zcela nedostál, když podle dovolatele stále není specifikována doba spáchání jeho trestné činnosti, jakým konkrétním jednáním se dokonaného činu dopustil a kdy je spáchal pouze ve stadiu pokusu, či zda se jeho pomoc vztahovala ke všem dílčím útokům hlavních pachatelů, či jen k některým. Poukazuje rovněž na § 125 odst. 1 tr. ř. stran odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

10. Za stěžejní námitku potom považuje to, že ačkoliv je mu kladeno za vinu, že měl vystavovat fiktivní doklady s nepravdivými údaji, majícími prokázat dodání zboží do jiného členského státu, a přepravní listy k potvrzení provedení doprav do jiného členského státu, přestože měl vědět, že zboží bylo ve skutečnosti vyloženo na území ČR, tak v obžalobě nebyly podle něj žádným způsobem označeny doklady, které měl fiktivně vystavovat. Podotýká, že soud prvního stupně pouze ve snaze nahradit činnost státního zástupce v napadeném rozsudku vyjmenovává tentokrát již jen 5 faktur a CMR listů, které považuje za fiktivní. Akcentuje, že i u těchto dokumentů popírá, že by šlo o úmyslně nepravdivě vystavované či fiktivní doklady.

11. Posléze se obviněný detailně vyjadřuje k jednotlivým fakturám a CMR listům, které jsou uvedeny ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a jež měl fiktivně vystavit – konkrétně pak k faktuře č. K 428, faktuře č. R 14398, která podle něj nebyla v hlavním líčení čtena, přestože to požadoval, dále k faktuře č. 15008, k níž uvádí, že nemohl žádný přepravní list zfalšovat, neboť se žádných nakládek nezúčastňoval a tyto dokumenty nevyplňoval, a také k faktuře č. 15010. Připouští, že tuto obhajobu uváděl už v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak že dříve podle něj nemohla být uplatněna, když až do doby vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nevěděl, jaké faktury a nákladní listy jsou považovány za fiktivní. Odvolací soud se tímto odvolacím důvodem podle něj zabýval pouze okrajově.

12. Dále konstatuje, že osobně za společnost Agion Pente Group, s. r. o., v likvidaci nikdy nejednal a nepokoušel se vylákat výhodu na dani a že také nekrátil za tuto společnost DPH.

13. Obviněný je rovněž přesvědčen, že soud prvního stupně z provedených důkazů vybral jen ty, které svědčí pro jeho vinu, a naopak že zcela rezignoval na to, že má stejnou měrou hodnotit i důkazy, které svědčí v jeho prospěch. Odkazuje především na výpověď svědka F. ze dne 13. 4. 2023, výpověď svědka M. ze dne 13. 4. 2023 a výpověď svědka K. ze dne 30. 5. 2023. Vyjadřuje také svůj nesouhlas s tím, že se odvolací soud s postupem soudu prvního stupně ztotožnil.

14. Z uvedené dovolací argumentace pak podle něj jasně vyplývá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jakož i že soudy nižších stupňů náležitě neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, jejíž teoretické zakotvení dovolatel taktéž předestírá. Je přesvědčen, že v posuzované věci byly dvě pravděpodobné verze případu, přičemž jednou z nich je to, že čin spáchal, a druhou to, že čin nespáchal, neboť mu nebylo prokázáno, že vystavoval fiktivní doklady s nepravdivými údaji, na jejichž základě byly vystaveny faktury a daňová přiznání uvedená v obžalobě. Druhá verze se mu jeví mnohem pravděpodobnější.

15. Závěrem proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 67 To 312/2023, jakož i napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 29 T 46/2019, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí věci.

16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 6. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 296/2024. Úvodem předně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání obviněného.

17. Státní zástupce poté konstatuje, že dovolatel náležitě uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Na druhou stranu podle něj nebyly v obsahu dovolání obviněného přesně odděleny námitky spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h), jejichž vadami měl být zatížen rozsudek nalézacího soudu. Obviněný tak podle něj nedostatečně rozlišil námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, resp. vad důkazního řízení, oproti námitkám ryze hmotněprávní povahy.

18. Následně státní zástupce uvádí, že ačkoliv obviněný aktivní podíl na páchání daňové trestné činnosti ve spojení s již odsouzenými Adamem Fochlerem a P. K. stále popírá, byla mu vina spolehlivě prokázána. Ve vztahu k obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce konstatuje, že tato námitka má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Připomíná zároveň teoretická východiska této problematiky.

19. Jádro dovolací argumentace obviněného, v níž se snaží vyvrátit závěr o fiktivnosti vyjmenovaných faktur, zejména s odkazem na výpovědi odsouzených Fochlera a K., nepřekračuje podle státního zástupce meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledává v posuzované věci vadu tzv. zjevného rozporu. Zároveň podotýká, že dovolací argumentace obviněného je do značné míry opakováním, resp. pokračováním jeho obhajoby uplatňované v předcházejících stadiích trestního řízení, na niž již soudy nižších stupňů měly příležitost reagovat a vypořádat se s ní.

20. Současně upozorňuje na to, že vina obviněného potvrzující jeho aktivní podíl na daňové trestné činnosti není postavena výlučně na výpovědi vyjmenovaných osob, ale je podpořena dalšími usvědčujícím důkazy, jimiž jsou zejména odposlechy telekomunikačního provozu, znalecký posudek z oboru ekonomika, e-mailová komunikace, fakturace a další listiny. Tyto důkazy jsou pak identifikovány vždy k jednotlivým obchodním případům za určené zdaňovací období. Co přesně vypověděl jmenovaný svědek Fochler a v čem mohly být jím sdělované informace významné ve srovnání s verzí udávanou obhajobou, pak dostatečně rozebral nalézací soud v bodě 28 svého rozsudku.

21. Pokud jde o námitky obviněného dopadající na totožnost skutku, k tomu státní zástupce uvádí, že takové námitky jen výjimečně naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, jestliže toto porušení mělo nebo mohlo mít za následek přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 117/2017. Připomíná, že požadavek vyplývající z § 220 odst. 1 tr. ř. neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Je proto namístě přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a následku, který jím byl způsobem, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň částečná shoda v jednání nebo následku. Při posuzování totožnosti skutku jde totiž vždy o skutek, nikoliv o jeho právní kvalifikaci. Naznačeným nedostatkem proto podle státního zástupce není, pokud byla obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 v hlavním líčení naposledy přednesena toliko v části týkající se obviněného, a to vynecháním pasáží vztahujících se k již odsouzeným svědkům Fochlerovi a K. Pozdější doplnění a upřesnění provedená ve stadiu řízení před soudem oproti podané obžalobě, ve vazbě na pozdější kasační zásah Nejvyšším soudem, neměla podle něj vliv na zachování totožnosti skutku.

22. Následně státní zástupce uvádí, že až se značným benevolentním výkladem je možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit argumentaci dovolatele, zda skutek obsahuje takové skutečnosti, za kterých lze dovodit naplnění skutkové podstaty přisouzeného zločinu. Přesto jí však podle něj nelze přiznat opodstatnění, neboť obviněný vyjadřoval nespokojenost především s rozsahem provedených změn v popisu skutku a dožadoval se nezbytnosti zakomponování ještě dalších, např. časových a situačních momentů, aby ho bylo možné uznat vinným daňovým deliktem.

23. Státní zástupce k tomu pro úplnost zdůrazňuje, že v kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 705/2022, byly precizně identifikovány nedostatky předcházejících rozhodnutí soudů nižších stupňů, které dopadaly na dostatečnou míru vymezení skutku, resp. skutkové věty, v níž byla popsána daňová trestná činnosti obviněného. V rámci nového projednání věci však postupoval nalézací soud podle státního zástupce v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem a v popisu skutku upravil, resp. specifikoval skutkové okolnosti tak, aby bylo zcela zřetelné konkrétní vystavení fiktivních dokladů s nepravdivými údaji obviněným. Nalézací soud rovněž v popisu skutku vyjádřil účastenství obviněného na trestné činnosti svědků Fochlera a K.

24. Závěrem proto státní zástupce s ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí, nežli jím navrhovaného.

25. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

28. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

29. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

31. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

33. V neposlední řadě obviněný podané dovolání opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

34. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

35. Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné před vlastním rozhodnutím o podaném dovolání uvést, že v předmětné věci bylo již jednou rozhodováno Nejvyšším soudem, který rozhodovával o podaném dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 67 To 360/2021. Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl tak, že usnesením ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 705/2022, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 67 To 360/2021, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 29 T 46/2019, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

36. Současně musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolatel sice výslovně označil uplatněné dovolací důvody, když ovšem ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. výslovně neoddělil námitky směřující k jednotlivým dovolacím důvodům, ačkoliv tato povinnost vyplývá z § 265f odst. 1 tr. ř. Jedná se o jistý nedostatek podaného dovolání, kterému by měla zabránit povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř). Přes tento nedostatek přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání.

37. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, vadu nesprávného právního posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

38. Předně je třeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obviněný částečně uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, což ostatně sám konstatuje v podaném dovolání. Především je uplatnil ve svém odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2021 (viz č. l. 1803 až 1804 spisového materiálu), v dovolání proti prvnímu usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 12. 2021 (viz č. l. 1883 až 1885 spisového materiálu), jakož i v jeho odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30.

5. 2023 (viz č. l. 2217, a č. l. 2234 až 2235 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné konstatovat, ohledně uplatněné dovolací argumentace obviněného, že jde přinejmenším v její části v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména body 11 až 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2023 a dále body 4 až 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 1. 2024, popř. podpůrně také body 8 až 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 14.

12. 2021, v němž tento soud rozhodoval o prvním odvolání obviněného). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

39. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním obviněný míří primárně na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. na vadu tzv. zjevného rozporu, která byla podle něj založena chybným postupem soudů nižších stupňů. Bližší argumentaci stran této tvrzené vady však dovolatel nepřináší, neboť neuvádí, které konkrétní skutkové zjištění je v rozporu, se kterým konkrétně provedeným důkazem. Naopak obviněný se omezil na pouhé konstatování, že soud prvního stupně vybral z provedených důkazů jen ty (a někdy jen části z nich), které svědčily v jeho neprospěch, a že rezignoval na to, že má stejnou měrou hodnotit i důkazy, které svědčí v jeho prospěch. Odkázal pak především na výpovědi svědků Fochlera, M. a K. Odvolacímu soudu ve vztahu k této tvrzené vadě vytkl, že se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil. Stejně tak dovolatel vyjádřil svůj nesouhlas s učiněnými skutkovými závěry stran jím vystavených faktur a mezinárodních nákladních listů, neboť popírá, že by tyto úmyslně nepravdivě vystavované nebo fiktivní dokumenty vystavil, popř. vyplnil, když např. vysvětluje, proč určité údaje ve vystavené faktuře nejsou pravdivé (viz faktura č. K 428). Za popsané situace nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že dovolací argumentace obviněného v této části není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů citovaných v § 265b odst. 1 tr. ř.

40. Jinak vyjádřeno, v této části a v tomto směru dovolací argumentace nepřesahuje meze pouhé polemiky s rozsahem provedeného dokazování, hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se tak obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněné vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., po stránce věcné v této zbylé části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

41. Přesto pro jistou úplnost Nejvyšší soud připomíná, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

42. S ohledem na citované judikaturní závěry proto Nejvyšší soud shrnuje, že shora uvedená část dovolací argumentace obviněného skutečně není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak ani pod žádný jiný.

43. Nad rámec shora uvedeného však Nejvyšší soud konstatuje, že při značné míře benevolence by bylo možno podřadit dovolací námitku obviněného stran tvrzeného neprovedení faktury č. R 14398 v hlavním líčení (tj. její nepřečtení) pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť komplexně pojímáno a materiálně nahlíženo touto svojí dovolací argumentací obviněný spíše brojí proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy nižších stupňů dospěly. Nejvyšší soud se však vyjádří k vadě tzv. opomenutého důkazu, pročež k tomu nejdříve připomíná obecná východiska této problematiky.

44. Opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

45. Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě totiž předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

46. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

47. Předně je třeba obecně zdůraznit, že nalézací soud ve svém rozsudku, konkrétně pak v bodě 26, výslovně uvedl, že další důkazní návrhy dovolatele zamítl pro nadbytečnost, když tento svůj závěr i řádně odůvodnil. Ohledně tvrzení obviněného, že nebylo vyhověno jeho návrhu, aby byla faktura č. R 14398 přečtena v rámci hlavního líčení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že jak je patrné z protokolu o hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2020 (viz konkrétně č. l. 1626 verte spisového materiálu), byla tato faktura, která se nachází na č. l. 225 spisového materiálu, přečtena. Následně byla předložena stranám k nahlédnutí postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. v rámci hlavního líčení konaného dne 21. 2. 2023 (č. l. 2082 verte), přičemž obviněný ani nepožadoval přečtení této faktury. Uvedená námitka obviněného je proto bezpředmětná a nemůže se tak jednat o tzv. opomenutý důkaz ani hypoteticky, pokud by snad mělo dojít k naplnění potřebných kritérií v duchu shora citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

48. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedeným námitkám obviněného připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat.

Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. K tomu viz zejména body 14 až 23 rozsudku soudu prvního stupně, kde tento velmi podrobně a pečlivě rozepisuje, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného u jednotlivých skutků (tj. v souvislosti s jednotlivými zdaňovacími obdobími) a body 4 až 9 usnesení odvolacího soudu, kdy tento především v bodě 4 shrnuje dosavadní procesní postup, vč. postupu, jakým soudy nižších stupňů zhojily po kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

8. 2022 jim vytýkané vady rozhodnutí a předchozího řízení, kdy se řádně vypořádává i s uplatněnou odvolací argumentací obviněného. Navíc je potřeba zdůraznit, že vina dovolatele potvrzující jeho aktivní podíl na daňové trestné činnosti byla prokázána hned několika důkazy, jimiž jsou zejména odposlechy telekomunikačního provozu, znalecký posudek z oboru ekonomika, e-mailová komunikace, fakturace a další listiny. Tyto důkazy jsou pak identifikovány vždy k jednotlivým obchodním případům za určené zdaňovací období a byly také provedeny a hodnoceny v souladu s kritérii vymezenými § 2 odst. 5, 6 tr.

ř.

49. Pokud se týká dalších námitek obviněného, které se týkají faktur č. K 428, č. 15008, č. 15010, tak se fakticky z jeho strany jedná o jeho prostý nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně. Obviněný jen požaduje, aby Nejvyšší soud akceptoval jim předkládané vysvětlení určitých nepřesností v těchto fakturách a aby tedy hodnotil jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů. Takto uplatněné námitky nenaplňují nejen zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Pro jistou stručnost přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, zejména bod 28 tohoto rozsudku. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že pokud se obviněný dovolává výpovědí svědků Fochlera, M. a K., tak je nutno konstatovat, že výpovědi svědků Fochlera a K. bylo třeba hodnotit velmi obezřetně, když to byli právě tito svědci, kteří se měli předmětné trestné činnosti dopustit s obviněným, přičemž tito využili možnosti institutu dohody o vině a trestu. Nakonec o tendenčnosti a nevěrohodnosti jejich svědeckých výpovědí svědčí i pořízené záznamy telekomunikačního provozu, které jsou v rozporu s jejich výpovědí. Ohledně svědka M. je třeba uvést, že tento se v podstatě k věci vyjadřoval obecně, když připustil, že u nakládky a vykládky zboží nebyl.

50. Ve vztahu k obviněným tvrzenému chybnému postupu soudů nižších stupňů, které podle jeho přesvědčení nedostatečně reagovaly na jeho námitky, v důsledku čehož měly naplnit dovolatelem tvrzené dovolací důvody, jakož i porušit jeho ústavně zaručená práva, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný z velké části v podaném dovolání uplatňuje stejnou argumentaci po celou dobu probíhajícího trestního řízení, na niž již soudy nižších stupňů adekvátně reagovaly. Za takové situace nelze mít toto tvrzení obviněného za důvodné. Obecně je třeba zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného a tento považuje za dostatečný, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku v rámci svého rozhodnutí. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku)“.

51. Obviněný dále namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, když popis skutku uvedený v obžalobě a popis skutku uvedený ve výroku rozsudku nalézacího soudu se podle jeho názoru liší do té míry, že již nelze uvažovat o tom, že jde o upřesnění popisu skutku, neboť není zachována podle něj totožnost jednání a de facto ani následku. Akcentuje rovněž, že teprve ve výroku rozsudku nalézacího soudu bylo uvedeno, že měl minimálně vystavit konkrétně uvedené faktury a mezinárodní nákladní listy, které měly být fiktivní a měly obsahovat nepravdivé údaje, což v obžalobě zcela chybí. Odvolacímu soudu vytýká, že se touto jeho námitkou nezabýval.

52. Nejvyšší soud považuje za vhodné osvětlit, že taková námitka není pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně podřaditelná. Pokud obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Proto tuto námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Toliko výjimečně, jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 705/2022, body 38 a 39), by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), který obviněný v podaném dovolání rovněž uplatnil, a to tehdy, pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v dané věci nejedná.

53. Přesto Nejvyšší soud ve vztahu k námitce totožnosti skutku uvádí, že ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak že nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je nutno přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Zároveň musí Nejvyšší soud zdůraznit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo.

Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoliv jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.

1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Požadavek totožnosti skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).

54. Lze tedy uzavřít, že požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že při požadavku na zachování totožnosti skutku musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku. Jak již bylo naznačeno, lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Jelikož podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, jak již bylo konstatováno. Z toho je třeba mj. dovodit, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Takovými okolnostmi, jež mohou oproti podané obžalobě v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím došlo k porušení totožnosti skutku, jsou i vymezení časového období stíhaného skutku, konkretizace popsaného jednání, ale i otázka např. účasti jiné osoby na spáchání skutku či jejího podílu na tomto skutku.

55. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že i při doplnění některých skutečností spáchání trestné činnosti oproti podané obžalobě v rozsudku soudu prvního stupně (konkrétní čísla faktur a čísla mezinárodních nákladních listů) byla zachována totožnost skutku, když byla zachována částečně totožnost jednání, ale i následku. V předmětné věci nedošlo ke změně způsobu spáchání trestné činnosti (tj. úmyslné nepravdivé vyplnění dokumentů a vystavení fiktivních dokumentů ze strany obviněného pro další spoluobviněné), ale ani způsobeného následku spočívajícího ve zkrácení daně. Jinak vyjádřeno, postupem nalézacího soudu nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když oproti podané obžalobě soud pouze upřesnil konkrétní způsob jednání (tj. které konkrétní faktury a mezinárodní nákladní listy obviněný vystavil či vyplnil), a byla zachována i totožnost následku (tj. uvedl, ke kterým zdaňovacím obdobím odvodů DPH se předmětné dokumenty vztahovaly a jak přispěly ke způsobení protiprávního následku).

56. Navíc je třeba uvést, že pokud obviněný poukazuje na rozdíly mezi podanou obžalobou a skutkem vyjádřeným v rozsudku soudu prvního stupně, tak zcela pomíjí, žev podané obžalobě byl skutek formulován pouze na základě důkazů, které byly provedeny v přípravném řízení. Nadto je potřeba zdůraznit, že jak obviněný, tak svědek K. (spoluobviněný) odmítli v přípravném řízení vypovídat. Protože ovšem oba dva v rámci hlavního líčení vypovídali, tak soud provedl jistou úpravu oproti podané obžalobě, potažmo jednání obviněného a jeho roli v celé trestné činnosti konkretizoval (srov. obžalobu na č. l. 1337 až 1342 spisového materiálu). Pokud tedy po provedeném dokazování a v reakci jak na výsledky dokazování, tak posléze v reakci na vady, které mu vytýkal Nejvyšší soud v rámci kasačního rozhodnutí ze dne 17. 8. 2022, nalézací soud shledal za vhodné a žádoucí upravit, potažmo konkretizovat popis jednání obviněného a vzniklý následek, nelze v tomto spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

57. Pokud pak obviněný tvrdí, že v obžalobě není vůbec uvedeno jeho jednání v podobě, v jaké se následně objevilo v rozsudku soudu prvního stupně, což mu v konečném důsledku bránilo i v jeho právu na obhajobu, když vlastně nevěděl, co se mu klade za vinu, k tomu uvádí Nejvyšší soud následující. Předně je potřeba konstatovat, že již v obžalobě bylo uvedeno, že se obviněný měl dopustit přisouzeného jednání ve formě pomoci hlavnímu pachateli, svědku Fochlerovi, a to tak, že vystavoval fiktivní doklady s nepravdivými údaji, majícími prokázat dodání zboží do jiného členského státu, a přepravní listy k potvrzení provedení dopravy do jiného členského státu EU, ačkoliv věděl, že zboží bylo ve skutečnosti vyloženo na území ČR, přičemž bylo konkretizováno i období, kdy se trestné činnosti dopouštěli hlavní pachatelé a jakým jednáním. Co se týče konkrétních dokumentů, ty byly v hlavním líčení provedeny jako důkaz, přičemž obviněnému bylo vždy umožněno se k jednotlivým dokumentům vyjádřit. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením obviněného, že mu nebylo umožněno reagovat na to, co je mu kladeno za vinu, a že mu v důsledku toho mělo být zasaženo do jeho práva na obhajobu.

58. Jako obiter dictum se Nejvyšší soud vyjádří také k související námitce obviněného, podle nějž nebyly státním zástupcem v obžalobě označeny doklady, které považoval za fiktivní, přestože je na státním zástupci, aby unesl důkazní břemeno, nikoliv na soudu, který by se tak stavěl do pozice jakéhosi pomocníka ve vyhledávání důkazů svědčících v neprospěch obžalovaného, což je podle dovolatele nepřípustné. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že je povinností soudu zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Jedná se o zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Zároveň podle § 2 odst. 5 tr. ř., věta čtyři a pět, v řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., zejména věty první, čtyři a pět, tedy vyplývá, že soud musí v návaznosti na důkazní iniciativu stran, zejména strany obžaloby a obhajoby, pečlivě zvažovat všechny právně významné skutečnosti pro rozhodnutí, a to i když tomu strany nepřikládají žádnou váhu, nebo se jich přímo zříkají, a proto není ve smyslu poslední věty § 2 odst. 5 zbaven „povinnosti“, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Důležité důkazy potřebné pro rozhodnutí musí tedy soud opatřit a provést i v případě, kdy je strany ani nenavrhují (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1–156. Komentář. 7. vydání 7. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 39). Proto postup soudu prvního stupně, který provedl dokazování ohledně toho, které doklady vystavené obviněným byly fiktivní a měly napomoci hlavním pachatelům ke spáchání trestné činnosti, byl v souladu s trestním řádem a nemůže vést k závěru, že se soud stavěl do tzv. pozice pomocníka obžaloby.

59. Nad rámec shora uvedeného k tomu Nejvyšší soud ještě dodává, že státní zástupce v podané obžalobě ze dne 10. 10. 2019 uvedl hned několik dokladů (faktur a mezinárodních nákladních listů), které považoval za fiktivní a které podle něj vedly ke spáchání trestné činnosti obviněného a svědků Fochlera a K., nadto je pečlivě rozdělil na základě toho, ke kterému zdaňovacímu období se tyto dokumenty vztahovaly (viz č. l. 1337 až 1342 spisového materiálu). Uvedená námitka dovolatele je proto i z tohoto pohledu nepřiléhavá a neopodstatněná.

60. Nadto je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně již ve svém prvním odsuzujícím rozsudku, alespoň v jeho písemném odůvodnění přesně specifikoval, které doklady zajištěné obviněným považoval za fiktivní a kterými měl tedy obviněný pomoci hlavním pachatelům ke spáchání předmětné trestné činnosti (viz bod 11 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 29 T 46/2019). Není tedy pochyb o tom, že obviněný si byl vědom, ze kterých dokladů je dovozováno spáchání trestné činnosti jeho osobou, a mohl na to v rámci své obhajoby reagovat, což také prokazatelně učinil.

61. Ohledně námitky obviněného, jejímž prostřednictvím rozporuje správnost určení subjektu trestného činu, přičemž tento tvrzený nedostatek vztahuje k porušení zásady in dubio pro reo a k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba uvést, že tuto nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Uvedená námitka je, materiálně pojímáno, skutkového charakteru, neboť jejím prostřednictvím obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů stran toho, že se trestné činnosti dopustil právě on, byť jakožto pomocník ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

62. S tím souvisí právě i obviněným tvrzené pochybení soudů nižších stupňů, které podle něj postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, v důsledku čehož podle něj porušily nakonec i jeho ústavně zaručená práva. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že takto formulované výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30.

11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

63. V posuzované věci naopak nebylo podle Nejvyššího soudu možno dovodit flagrantní porušení pravidla in dubio pro reo, jakož i ústavně zaručených práv obviněného, které by bylo s to založit v tomto směru přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Naopak, jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů zjistily v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, přičemž svá rozhodnutí rovněž v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnily. V tomto případě tak není možno hovořit o porušení pravidla in dubio pro reo a v konečném důsledku ani o porušení ústavně zaručených práv dovolatele.

64. Nakonec Nejvyšší soud k další námitce obviněného, že soudy nižších stupňů nerespektovaly vázanost právním názorem Nejvyššího soudu, potažmo kasačním usnesením ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 4 Tdo 705/2022, uvádí, že ani této nebylo možno přisvědčit. Naopak je potřeba konstatovat, že nalézací soud upravil skutkovou větu adekvátním způsobem, a to v souladu s pokyny Nejvyššího soudu (viz body 35 až 50 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, zejména pak body 44 a 50), přičemž v současné době je již z popisu skutku patrné, jakého konkrétního protiprávního jednání se obviněný dopustil, respektive ke kterým dílčím útokům hlavního pachatele, tj. dokonaným či ukončeným ve stadiu pokusu, se vztahovala a které fiktivní dokumenty obviněný vystavil, jakož i to, kdy k jeho protiprávnímu jednání mělo dojít.

65. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

66. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

67. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 7. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu