4 Tdo 851/2025

4 Tdo 851/2025-342

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání obviněného A. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 4 To 449/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 7 T 128/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 7 T 128/2023, byl obviněný A. H. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že

„v přesně nezjištěný den nejspíše na konci října 2022 za obcí XY směrem na obec XY na účelové cestě vedoucí do lesa, při setkání s poškozenou E. N., která na toto místo chodila pravidelně na procházky, využil její bezbrannosti související s její vrozenou středně těžkou až těžkou mentální retardací, a nabádal ji k tomu, aby si za ním sedla do vozidla, přitom jí proti její vůli držel za ruku až to pro ni bylo bolestivé, načež ji zatáhl do vozidla na zadní sedadlo, vysvlékl ji donaha, a přestože mu poškozená říkala, aby svého jednání zanechal a šel domů, kdy jej i odstrkávala rukama, toto neučinil a následně poškozenou hladil na prsou a přirození, do kterého jí nejméně jednou zasunul prsty, a svého jednání zanechal teprve poté, kdy po chvilce poškozená řekla, že je jí zima“.

2. Za uvedený trestný čin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci odvolání. Obviněný směřoval podané odvolání do výroku o vině a trestu. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 4 To 449/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu podaného odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Tohoto trestného činu se dopustil podle soudu druhého stupně tím, že

„v dopolední době do 11:27 hodin dne 2. 11. 2022 za obcí XY směrem na obec XY na účelové cestě vedoucí do lesa, při setkání s poškozenou E. N., která na toto místo chodila pravidelně na procházky, využil její bezbrannosti související s její vrozenou středně těžkou až těžkou mentální retardací, a nabádal ji k tomu, aby si za ním sedla do vozidla, přitom jí proti její vůli držel za ruku až to pro ni bylo bolestivé, načež ji zatáhl do vozidla na zadní sedadlo, vysvlékl ji donaha, a přestože mu poškozená říkala, aby svého jednání zanechal a šel domů, kdy jej i odstrkávala rukama, toto neučinil a následně poškozenou hladil na prsou a přirození, do kterého jí nejméně jednou zasunul prsty, a svého jednání zanechal teprve poté, kdy po chvilce poškozená řekla, že je jí zima“.

4. Za uvedený trestný čin uložil soud druhého stupně obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost zdržet se jakéhokoliv kontaktu s poškozenou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Poté dovolatel zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, včetně toho, proti čemu brojil v rámci odvolacího řízení. Připustil, že soud druhého stupně doplnil dokazování, přičemž poté rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nově ho uznal vinným. Postup odvolacího soudu považuje za překvapivý, neboť je přesvědčen, že doplňující výslech znalce PhDr. Pytla posílil existující pochybnosti o tom, zda skutek spáchal on, když věrohodnost poškozené je vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu dosti pochybná.

7. Ve vztahu k tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, předně dovolatel namítá, že mu nebylo umožněno klást otázky poškozené u hlavního líčení. Podle jeho názoru se jedná o stěžejní procesní vadu, kterou uplatnil již v rámci odvolacího řízení. Následně obviněný rozvádí ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř., když akcentuje, že po skončení výslechu poškozené u hlavního líčení dne 14. 3. 2024 nebyl seznámen s obsahem výpovědi poškozené, soud pokračoval v dokazování. Na tuto skutečnost soud prvního stupně upozornil, ovšem soud na toto nijak nereagoval. S výpovědí poškozené se mohl seznámit až dne 13. 6. 2024, kdy mu ovšem nebylo umožněno klást poškozené otázky. Tímto došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Uvedené pochybení ovšem nelze napravit vzhledem ke sníženému intelektu poškozené, když položení otázek, které nenavazují bezprostředně na její předchozí výslech je velmi obtížné.

8. Podle obviněného se soud druhého stupně v rámci veřejného zasedání touto námitkou nezabýval a reagoval na ni toliko v odůvodnění svého rozsudku (bod 13 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když ovšem s jeho zdůvodněním nemůže souhlasit. Akcentuje, že není jeho povinností zamýšlené otázky poškozené v podaném odvolání formulovat. Navíc ho ani odvolací soud nevyzval, aby tyto otázky na poškozenou formuloval. Podle obviněného postup soudu druhého stupně, který nepřistoupil k výslechu poškozené, zásadně porušil jeho právo na obhajobu. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. Současně obviněný uvádí, že v rámci podaného odvolání poukazoval na řadu procesních pochybení, která mají za následek, že došlo k porušení jeho práva na účinnou obhajobu. Toto pochybení spočívá v tom, že orgány činné v trestním řízení bezprostředně po nahlášení trestné činnosti nezajistily řadu v úvahu připadajících důkazů, jako např. sběr biologických stop v autě, lékařskou prohlídku poškozené, rekognici, ačkoliv nic nebránilo tomu, tyto úkony ihned po oznámení trestné činnosti učinit. Současně nevyslechly odborníka na biologické stopy DNA, neprovedly vyšetřovací pokus, zda se skutek mohl stát tak, jak popisuje poškozená. Dovolatel následně sice připouští, že s některými těmito námitkami se soud druhého stupně vypořádal, ovšem tento soud pomíjí, že ve svém souhrnu tyto chyby vedly k tomu, že nemohl účinně realizovat právo na obhajobu, čímž bylo porušeno právo na účinné vyšetřování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.

10. Stran vypořádání se s jeho odvolacími námitkami soudem druhého stupně pak uvádí, že toto je nelogické (viz zamítnutí návrhu na výslech odborníka na vyhodnocení pachových a biologických stop), když akcentuje, že jeho návrh směřoval k objasnění toho, jaká je pravděpodobnost nenalezení biologických stop poškozené v jeho vozidle a po jak dlouhou dobu byly tyto stopy v jeho vozidle zjistitelné. Neprovedením tohoto požadovaného důkazu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Tímto byla založena vada tzv. opomenutých důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejné závěry lze vztáhnout k neprovedení požadované rekognice, když poukazuje na skutečnost, že tyto bylo možno provést až do doby, než se poškozená s ním setkala v budově soudu. Tímto postupem byly založeny důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek skutečně stal a zda ho spáchal právě on.

11. Dále obviněný poukazuje i na neexistující pochybnosti stran toho, kdy se vůbec skutek stal, a to z pohledu úředního záznamu o podaném vysvětlení s babičkou poškozené ze dne 2. 11. 2022, výpovědi této svědkyně v řízení před soudem a výslechu babičky poškozené v rámci odvolacího řízení. Má za to, že i přes výslech babičky poškozené u veřejného zasedání ovšem nadále existují pochybnosti o tom, kdy se skutek stal, a tedy pochybnosti o věrohodnosti této svědkyně.

12. Podle obviněného jedinou námitku, kterou se odvolací soud skutečně zabýval, představuje námitka stran věrohodnosti poškozené a otázka možnosti konfabulace její výpovědi. Proto odvolací soud přistoupil k výslechu znalce PhDr. Pytla, který potvrdil, že poškozená má sklony ke konfabulaci a je lehce ovlivnitelná. V tomto směru poukazuje dovolatel na bod 23 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a tvrdí, že tyto prezentované závěry z vyjádření znalce nevyplynuly. Nadto podle dovolatele sice může soud druhého stupně podle § 259 tr. ř. sám doplnit dokazování, ovšem podle jeho názoru soud druhého stupně doplnil dokazování tak rozsáhle, že bylo namístě věc vrátit soudu prvního stupně k novému řízení. Tím, že byly tyto důkazy provedeny před soudem druhého stupně a tento sám upravil skutková zjištění, mu byla upřena možnost proti těmto skutkovým zjištěním podat řádný opravný prostředek. V dané věci tedy došlo k porušení § 259 odst. 3 tr. ř. a rozhodná skutková zjištění odvolacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy před soudem prvního stupně. Proto došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Dovolatel je přesvědčen, že u poškozené muselo dojít k záměně osoby pachatele, resp. jeho osoba jí mohla být vsugerována jako osoba pachatele, a to i neúmyslně, když nelze pominout, že rodina poškozené je proti němu zaujatá. Stejně tak se choval i policejní orgán, který do spisu založil zfalšované výpovědi. Poté opětovně rozvádí, proč požadoval provedení rekognice, když akcentuje, že bylo vyvráceno, že by se vůči poškozené dopustil více útoků. Navíc poškozená a její babička místo činu označovaly odlišně. Pokud soud prvního stupně uvedl, že ho poškozená ztotožnila na chodbě soudu, tak toto ztotožnění na chodbě soudu není rekognicí a je zásadně nepoužitelné. Vyslovuje i nesouhlas se zdůvodněním soudu druhého stupně stran toho, proč poškozená v přípravném řízení uvedla, že osobu jménem A. H. nezná.

14. Dále obviněný namítá, že odvolací soud ohledně toho, zda se skutek stal tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, žádné dokazování neprováděl (viz bod 31 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). S takovým postupem odvolacího soudu vyslovuje obviněný nesouhlas a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 850/2022, když akcentuje, že bylo povinností odvolacího soudu se zabývat i skutkovými námitkami uplatněnými v rámci podaného odvolání. Následně poukazuje na zdůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když tento soud sice tvrdí, že ho usvědčuje řada důkazů, ovšem kromě výpovědi poškozené žádné další důkazy neuvádí. S jeho námitkou stran neexistence žádných jiných usvědčujících důkazů, vyjma výpovědi poškozené, se ovšem odvolací soud nijak nevypořádal. Takový postup považuje za vadný a nesprávný.

15. Ohledně samotné výpovědi poškozené pak dovolatel uvádí, že její výpověď u hlavního líčení trpí řadou nesrovnalostí a množstvím rozporů, se kterými se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly. Následně tvrzené rozpory blíže rozvádí v bodech 68 až 73 svého dovolání. Vyslovuje závěr, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že jediný usvědčující důkaz představuje vnitřně rozporná výpověď poškozené, u které navíc racionalizační schopnosti z hlediska zapojení fantazií (konfabulací) neodpovídají zapojení či zpracování těchto obranných procesů. Protože v dané věci existují závažná pochybení orgánů činných v trestním řízení při zajišťování důkazů a objasňování rozhodných skutečností, měly být tyto hodnoceny v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Pokud soud druhého stupně poukazuje na záznam telekomunikačního provozu (bod 29 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), tak podle dovolatele tyto záznamy nebyly jako důkazy vůbec provedeny, a to ani před soudem prvního stupně, ale ani před odvolacím soudem.

16. Poté obviněný poukazuje na rozhodnutí, která se věnují situaci „tvrzení proti tvrzení“ (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16), když podle něho soudy jeho výpověď a výpověď poškozené nehodnotily právě v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Navíc soud druhého stupně nijak nehodnotil skutečnost, že policejní orgán manipuloval s důkazy (viz výpověď svědka Z. H. a M. K.). Obviněný připouští, že toto samo o sobě ho nemůže z trestné činnosti vyvinit, ovšem spolu s namítanými procesními pochybeními je to pro věc zcela zásadní. Opětovně akcentuje, že za zásadní procesní pochybení považuje neprovedení rekognice, a to ať již orgány činnými v přípravném řízení, tak i soudem. Dále namítá neprovedení lékařské prohlídky poškozené v den nahlášení předmětné události, včetně zajištění biologických stop, neprovedení ohledání vozidla k zajištění pachových a biologických stop, když současně objasňuje význam těchto neprovedených důkazů pro náležité zjištění věci. Tímto postupem podle dovolatele došlo k porušení § 2 odst. 5 tr. ř.

17. Obviněný namítá, že nemůže souhlasit s argumentací soudu druhého stupně, že by snad tvrdil, že záměrem poškozené bylo ho křivě obvinit. To nikdy netvrdil a intelekt poškozené to ani neumožňoval. On jen upozornil na to, že poškozená má sklony ke konfabulaci a je lehce ovlivnitelná. Podle obviněného tedy soud druhého stupně neprovedl vyhodnocení jeho odvolacích námitek v celkovém souhrnu a v kontextu z něhož vyplývá, že existují důvodné pochybnosti, zda skutek spáchal skutečně on. Podle něho odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného, a to, přestože si je vědom, že tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit. Odkazuje ovšem v tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 402/2021, které se týká uplatnění zásady in dubio pro reo a má za to, že taková naznačená situace v jeho věci nastala. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2929/18, podle kterého je povinností státu prokázat jeho vinu, a nikoliv jeho povinností prokázat svoji nevinu, a za jakých podmínek je povinen soud rozhodnout ve prospěch obviněného (více verzí skutkového děje a přetrvávající pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností případu).

18. Uzavírá, že je tedy nutno posoudit, a to s ohledem na charakter jeho námitek, zda bylo skutečně možno v souladu s principy spravedlivého procesu a zásadou in dubio pro reo dospět k závěru o jeho vině a zda tedy v dané věci nepřichází v úvahu jiný skutkový děj. Podle něho byl postup orgánů činných v trestním řízení v rozporu se základní zásadou trestního řízení, a to zásadou materiální pravdy, když orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a provádět důkazy svědčící jak ve prospěch, tak i neprospěch obviněného. Takto ovšem nebylo v dané věci postupováno. Soud druhého stupně se totiž s jeho odvolacími námitkami řádně nevypořádal, čímž zatížil odvolací řízení vadou (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1501/16).

19. V závěru podaného dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a sám ho podle § 265m obžaloby zprostil, popř. aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

20. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) přípisem ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 559/2025. Nejprve zrekapituloval řízení před soudy nižších stupňů, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a zda spatřuje jejich naplnění.

21. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že ho dovolatel alespoň formálně namítl ve všech třech jeho alternativách. Ve vztahu k první variantě tohoto dovolacího důvodu (rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé) akcentuje široký rozsah dokazování, k němuž přistoupil nalézací soud a na nějž svým doplněním navázal soud odvolací. Podle státního zástupce je uplatněná argumentace obviněného založena pouze na polemice s hodnocením důkazů, zejména na zpochybnění věrohodnosti poškozené (viz body 73, 78 odůvodnění dovolání). Předmětné námitky však nepovažuje za důvodné, protože již soud prvního stupně správně shledal, že výpověď poškozené obsahuje klíčové důkazy, které však nejsou osamocené, protože k výpovědi poškozené přistupují výpovědi dalších svědků, především pak M. N., babičky poškozené. Skutečnost, zda se v průběhu trestního řízení podařilo objasnit datum spáchání skutku, pro který je stíhán obviněný, nepovažuje státní zástupce za natolik relevantní, aby bylo možné či nutné přisvědčit hypotéze dovolatele o nulové vypovídací hodnotě svědectví poškozené, neboť přesné určení či naopak neurčení takového časového údaje nemohlo ovlivnit rozhodná skutková zjištění. Za rozhodné totiž považuje to, zda se skutek stal či nikoli. Pakliže je bez racionálních pochybností prokázáno, že k protiprávnímu jednání došlo, pak není – stejně jako v předmětné trestní věci – relevantní, jestli k protiprávnímu jednání došlo třeba o týden dříve nebo o několik dnů později (i když je záhodno zjistit konkrétní den). Navíc s ohledem na zdravotní hendikep poškozené (a de facto i svědkyně M. N.) a dobu mezi předpokládaným datem spáchání deliktu (na jedné straně) a navazujícími úkony přípravného řízení považuje za pochopitelnou existenci marginálních rozporů ve výpovědích jednotlivých osob; důležitý je konzistentní charakter vyjádření poškozené a dalších svědků v hlavních bodech jejich výpovědi. Proto považuje způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily výpověď poškozené za odpovídající požadavkům vyjádřeným v § 2 odst. 6 tr. ř.

22. Státní zástupce rovněž nesouhlasí ani s výhradami obviněného stran závěrů znaleckého posudku a vyjádření znalce MUDr. Pytla u veřejného zasedání, přestože tento znalec připustil, že poškozená je vzhledem ke svému mentálnímu postižení ovlivnitelná a své zkušenosti může přejímat i z hovorů svého okolí. Nelze totiž pominout, že znalec současně prezentoval, proč v daném případě byla poškozená osobou specificky věrohodnou (svoji výpověď zakotvila do kontextu, vylíčení svého psychického stavu a připouštění mezer v paměti, udála i detaily specifické pro danou událost). K námitkám týkajícím se způsobu hodnocení důkazů zdůrazňuje, že tyto samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019).

23. Ohledně existence druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) státní zástupce uvádí, že tuto námitku opřel dovolatel o tvrzení, že soud své rozhodnutí založil na důkazech, které v řízení neprovedl, konkrétně měl na mysli záznamy založené na listech číslo 229, 231 až 232 a 234 spisu, které obsahovaly informace o telekomunikačním provozu telefonů poškozené a obviněného. S tímto tvrzením podle něho ovšem nelze souhlasit. Akcentuje, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 6. 2024 vyplývá, že tyto záznamy provedeny byly (i když patrně nedopatřením označené nesprávným číslem listu). Rovněž z protokolu o veřejném zasedání soudu ze dne 3. 4. 2025 je zřejmé, že dokumenty, které se nacházely na listech číslo 229 až 232 spisu, byly předloženy stranám, které se však rozhodly do nich nenahlížet. Proto nelze dovodit porušení daného dovolacího důvodu ani v této alternativě, protože soudy své závěry obsažené v příslušných rozsudcích založily na zákonně provedených důkazech.

24. Pokud se týká třetí varianty tohoto dovolacího důvodu (nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů) státní zástupce předně poukazuje na to, kdy lze akceptovat neprovedení požadovaných důkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Na rozdíl od tvrzení dovolatele má za to, že soudy řádně zjistily skutkový stav věci a učinily tak bez důvodných pochybností. Ve svých rozhodnutích se podrobně vyjádřily k případnému předvolání experta zkoumajícího biologické stopy (viz body č. 17 a č. 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Stejně tak k rekognici a identifikaci obviněného se v podrobnostech vyjádřil odvolací soud (viz bod č. 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěr soudu druhého stupně považuje státní zástupce za akceptovatelný, neboť svědkyně M. N. a S. B. potvrdily, že obviněný dříve jezdil k domu, kde bydlela poškozená. Z jejich výpovědi je tedy zřejmé, že poškozená byla v kontaktu s obviněným opakovaně a znala jej familiárně jako „T.“ či „H.“, nikoli jako „A. H.“. Proto tyto soudy neprovedené důkazy nemají povahu důkazů opomenutých, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další).

25. Stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupce uvádí, že obviněný neuvedl žádnou argumentaci, kterou by spojil (či by v rámci přezkumu bylo možné spojit) s jeho existencí. Za této situace se státní zástupce k tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu nemohl vyjádřit.

26. Státní zástupce ovšem považoval za vhodné a nutné se vyjádřit k procesnímu pochybení, které namítá obviněný a které spočívá v tvrzení, že soud prvního stupně mu neumožnil klást poškozené otázky, tedy že došlo k porušení § 209 odst. 1 věty třetí tr. ř., a to přestože tuto argumentaci nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů uplatněných v dané věci. Obviněný fakticky namítá, že bylo porušeno jeho právo na účinnou obhajobu a právo na spravedlivý proces, přičemž blíže rozvádí povahu jeho dovolacích námitek. Státní zástupce poté předně cituje znění § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. Poukazuje na skutečnost, že výslech poškozené byl proveden u hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného za přítomnosti jeho obhájce, kdy následně se obviněný po výslechu svědkyně do jednací místnosti vrátil a byl přítomen zbytku jednání. Z obsahu protokolu dokumentujícího průběh hlavního líčení však nevyplývá, že by soud dále postupoval podle výše citované věty třetí § 209 odst. 1 trestního řádu. Podle státního zástupce postup soudu prvního stupně, který v rozporu s § 209 odst. 1 věty třetí tr. ř. neseznámil obviněného s obsahem učiněné svědecké výpovědi a neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky, představuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004).

27. Podle státního zástupce postupem soudu prvního stupně došlo ke zkrácení práva obviněného vyjádřit se ke každému provedenému důkazu (mj. zakotveno i v § 214 tr. ř.), což vedlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. práva být osobně přítomen a vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dané právo v sobě totiž obsahuje předpoklad, že jde o důkazy, s nimiž se jak obžalovaný sám, tak i jeho obhájce měli možnost seznámit natolik, aby jim byly zcela srozumitelné a aby k nim – ze svého hlediska – mohli zaujmout stanovisko (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95). Zároveň je toto právo součástí zásady kontradiktornosti, jež je jednou ze základních zásad trestního řízení. I podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má obviněný explicitně právo konfrontovat vyslýchané svědky, resp. poškozené, čímž je mu oproti Listině poskytován vyšší standard ochrany.

28. Následně státní zástupce uzavírá, že z jeho argumentace k dovolání obviněného stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že skutkový stav soudy obou stupňů postavily najisto. Současně ovšem vyslovuje přesvědčení, že nelze ignorovat procesní poklesek nalézacího soudu mající dopad v porušení ústavně zajištěných práv obviněného podle § 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když ani soud druhého stupně se s tímto pochybením nevypořádal dostatečně (viz bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zdůrazňuje, že ani dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05).

29. Uzavírá tedy, že přestože obviněný ve svém dovolání výslovně neuvedl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který lze namítat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dospěl státní zástupce k závěru o jeho naplnění. Nalézací soud měl v souladu s § 209 odst. 1 větou třetí tr. ř. umožnit obviněnému, aby se po návratu do jednací síně měl možnost vyjádřit k provedenému výslechu poškozené, čímž by bylo zamezeno porušení práva obviněného na spravedlivý proces, zejména práva být osobně přítomen a vyjádřit se k věci v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv.

30. Ze shora uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2025, č. j. 4 To 449/2024-298, ve výroku učiněném podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a stejně tak se podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

31. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou Nejvyšší soud do dne rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

32. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

33. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

34. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

35. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

36. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

37. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

38. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

39. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil tento ve všech jeho třech variantách, které následně argumentačně rozvedl. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ovšem fakticky žádnou argumentaci neuvedl a uplatnil jej tak ryze formálně. Zde je namístě uvést, že takové formální konstatování uplatněného dovolacího důvodu nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť je povinností dovolatele nejen označit uplatněné dovolací důvody, ale i to, z jakých důvodů dovozuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu (viz § 265f odst. 1 tr. ř.). Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., tedy jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání (viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek č. 6, č. 46/2013, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017).

40. Nejvyšší soud se tedy mohl zabývat jen námitkami, které směřovaly k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je třeba uvést, že z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel za základní vadu podaného dovolání považuje tvrzené procesní pochybení spočívající v porušení § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř., když v tomto spatřuje porušení svého práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces a jako takovou tuto argumentaci podřazuje pod první variantu tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Dovolací soud se nejprve zabýval touto uplatněnou námitkou, když pokud by dospěl k závěru, že namítaným porušením trestního řádu došlo k porušení práva na spravedlivý proces, tak by nemohlo napadené rozhodnutí obstát, když by nemohla obstát ani skutková zjištění, která vzešla na podkladě tohoto pochybení.

41. Nejvyšší soud ovšem na rozdíl od dovolatele má za to, že předmětná námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nikoliv pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, jak to činí dovolatel Je tomu tak proto, že § 209 odst. 1 tr. ř. je jedním z těch ustanovení, která upravují podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3159– 3161). Jeho nedodržení by tak logicky bylo možno chápat jako nezákonný zásah do pravidel o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a v důsledku toho i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž námitka neumožnění klást poškozené dotazy zapadá do kontextu shora citovaného dovolacího důvodu, který může být ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, naplněn „i tehdy, pokud soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obžalovaného, provedl výslech svědka tak, že podle § 209 odst. 1 věta druhá tr. ř. vykázal obžalovaného z jednací síně, avšak poté ho v rozporu s ustanovením § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky.“.

42. Pro jistou přesnost je proto namístě předestřít podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že se jedná o situaci, bylo-li v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, aj.).

43. Předně je třeba uvést, že přestože obviněný tuto argumentaci nepodřadil pod věcně správný dovolací důvod, tak se jí Nejvyšší soud věcně zabýval. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud vychází z judikatury Ústavního soudu, která se týká dovolacího řízení a porušení práva na spravedlivý proces. Zde je možno odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zejména čl. VI., odst. 17 tohoto stanoviska, podle kterého „dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení.

Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu [nález sp. zn. I.

ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].“ Dále je nutno odkázat na čl. VI, odst. 18 tohoto stanoviska, podle kterého „neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.

V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006).“.

44. Z článku VI, odst. 21 tohoto stanoviska pak dále vyplývá, že „Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 2 Úmluvy garantuje, že vina obviněného musí být prokázána zákonným způsobem. Základní zásady spravedlnosti řízení, zejména principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti, se nutně vztahují i na dokazování, zejména na způsob provedení důkazů. Evropský soud pro lidská práva ve své praxi uplatňuje doktrínu, podle které řízení jako celek musí mít spravedlivý charakter požadovaný čl. 6 Úmluvy, a to včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i ve prospěch obviněného (srov. rozsudek Barbera et al. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, A146, § 68, nebo rozsudek Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A140, § 46n, nebo aktuálně rozsudek Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08). Dodržování pravidel dokazování, včetně opatřování důkazů, totiž zaručuje věrohodnost důkazu, působí preventivně proti porušování zákona orgány činnými v trestním řízení, zaručuje, že do práv a svobod občana se zasahuje jen v mezích zákona, a garantuje tak legitimitu práva státu trestat (Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 194–195). Kontrola dodržování těchto pravidel z pohledu práva na spravedlivý proces nenáleží pouze Ústavnímu soudu, ale zavazuje i soudy obecné.“.

45. Jinak vyjádřeno, podle Nejvyššího soudu z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, a to ať již v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je vždy povinností Nejvyššího soudu na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem.

46. Podstata dovolacích námitek spočívá v tom, že obviněný neměl možnost klást poškozené, která byla slyšena v rámci hlavního líčení otázky postupem podle § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. Zde je předně vhodné odkázat na předpoklady, za kterých je možno u hlavního líčení vyslýchat svědka v nepřítomnosti obviněného. Podle § 209 odst. 1 věta druhá tr. ř. je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Podle věty třetí tohoto ustanovení po návratu do jednací síně musí být obviněný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.

47. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že v posuzované trestní věci byla aplikována ta alternativa citovaného zákonného ustanovení, podle níž existovala obava, že by poškozená nevypověděla v přítomnosti obviněného pravdu, byť lze připustit, že soud prvního stupně výslovně při zdůvodňování svého postupu tuto variantu neuvedl. V dané věci ovšem není pochyb o tom, že skutečně existovala důvodná obava, že poškozená v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, ale že zejména nebude schopna vypovídat, když poškozená měla být obětí sexuálně motivovaného trestného činu a sama poškozená trpí závažným zdravotním hendikepem.

Jinak vyjádřeno, zmíněná obava je důvodná i tehdy, jestliže existuje důvodný předpoklad, že svědek v přítomnosti obviněného nebude schopen vypovídat vůbec, např. v důsledku silného rozrušení, strachu nebo jiného duševního rozpoložení. V tomto směru je třeba i uvést, že svědkem, u něhož je obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, může být často osoba mladší 18 let, má-li vypovídat o skutečnostech uvedených v § 102 odst. 1 tr. ř., tj. o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku dané osoby mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2617–2629). Stejné závěry lze nepochybně vztáhnout i na osobu, která trpí vrozenou středně těžkou až těžkou mentální retardací, když mentální vývoj u takové osoby se odvíjí od tzv. tempa a stropu. Tedy osoba se střední mentální retardací má vývojové tempo ? zdravého jedince s maximálním mentálním věkem 6–7 let, osoba s těžkou mentální retardací pak disponuje vývojovým tempem 1/3 zdravého jedince s maximálním mentálním věkem 2– 4 roky [viz PhDr.

Petr Štěpaník (klinický psycholog a psychoterapeut) a MUDr. Kateřina Černeková (dětský psychiatr a psychoterapeut). Odborný seminář na téma Trestná činnost mládeže a na mládeži „Vybrané kapitoly z aplikované forenzní psychologie a psychiatrie“. Konáno dne 14. 10. 2025, Justiční akademie Kroměříž].

48. Nejvyšší soud považuje za vhodné se nejprve vyjádřit k tvrzenému pochybení soudu prvního stupně, které mělo spočívat v tom, že obviněný nebyl s obsahem výpovědi poškozené seznámen ihned po svém návratu do jednací síně, ale až později, poté co byl vyhotoven protokol o hlavním líčení konaném dne 14. 3. 2024. Byť skutečně ustanovení § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. výslovně neuvádí, že by seznámení s výpovědí svědka, který byl vyslechnut v nepřítomnosti obviněného, mělo proběhnout ihned po návratu obviněného do jednací síně a v pokračování v hlavním líčení, tak takový postup lze předpokládat za obvyklý a žádoucí, a to i z pohledu toho, že obviněný má nejen právo se s výpovědí svědka seznámit, ale i právo takovému svědkovi klást otázky. Proto by takový postup měl být vždy dodržen, pokud takovému postupu nebudou bránit určité důležité překážky. V praxi takovou překážku může představovat právě situace, kdy je ve věci vyhotovován o průběhu hlavního líčení zvukový záznam (viz § 55 odst. 1 tr. ř.), který by měl být vyhotovován vždy, pokud předseda senátu z důležitých důvodů nerozhodne jinak. Lze připustit, že zákon obecně přepokládá, že podstatný průběh hlavního líčení bude zaznamenán během tohoto úkonu (viz § 55b odst. 5 tr. ř.), když ovšem zároveň nevylučuje, že se tomu tak nestane, když zákon výslovně uvádí, že podstatný obsah se zaznamená v průběhu tohoto úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení. Jinak vyjádřeno, není vyloučeno, aby protokol o hlavním líčení, o jehož průběhu byl pořizován zvukový záznam, byl vyhotoven až po skončení hlavního líčení (viz § 55b odst. 4, 5 tr. ř.).

49. Pokud taková naznačená situace nastane, tedy po návratu obviněného do jednací síně nebude ještě vyhotoven protokol o hlavním líčení na podkladě zvukového záznamu pořízeného během tohoto hlavního líčení, tak se v případě postupu podle § 209 odst. 1 věta druhá tr. ř. nebude moci u tohoto hlavního líčení seznámit obviněný s obsahem výpovědi svědka, který byl vyslýchán v jeho nepřítomnosti. Obviněný tak nebude mít možnost k obsahu výpovědi tohoto svědka se vyjádřit a klást svědkovi otázky, neboť záznam o výpovědi takového svědka nebude reálně v době návratu obviněného do jednací síně k dispozici. Postup podle § 209 odst. 1 věta třetí pak bude možno dodržet až po vyhotovení tohoto protokolu.

50. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je namístě uvést, že ze zvukového záznamu, který je součástí předloženého spisového materiálu vyplývá, že výslech poškozené v rámci hlavního líčení byl značně obtížný, poškozená byla nesoustředěná, rozrušená, na řadu otázek nebyla schopna adekvátně reagovat, odpovídala k jiné skutečnosti, než byla dotázána, smysl otázek jí musel být přiměřeně objasňován, svědkyně v rámci výslechu i plakala. Za takové situace je zřejmé, že objektivní zachycení podstatných skutečností z tohoto výslechu v rámci konaného hlavního líčení nebylo reálně možné, a to i právě z toho pohledu, aby předmětný protokol věrně zachycoval způsob komunikace poškozené a její schopnost se k věci vyjádřit. Zde je třeba zdůraznit, že podmínkou procesní účinnosti a tím i soudní využitelnosti důkazu – s výjimkou upravenou v § 55b odst. 4 tr. ř. – je to, že takový důkaz byl řádně procesně zajištěn. Při výslechu svědka u hlavního líčení dochází k tomuto procesnímu zajištění zaprotokolováním jeho výpovědi postupem upraveným v § 55b tr. ř. Pokud neobsahuje vyhotovený protokol takový zápis, který by odrážel svědkem sdělené údaje v jejich obsahové celistvosti a shodě, nýbrž jen jejich dílčí segmenty nelze z takového důkazu (zaznamenané části) vycházet při rozhodování soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 580/2019). Pokud byl za takové situace, vzhledem k složitosti a náročnosti výslechu poškozené, protokol o hlavním líčení, včetně zachycení podstatného obsahu výpovědi poškozené, vyhotoven až po skončení hlavního líčení, kdy podle spisového materiálu se tak stalo až dne 19. 3. 2024 (viz č. l. 244), nelze ve vlastním pozdějším vyhotovení tohoto protokolu spatřovat tvrzené porušení práva na obhajobu.

51. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. zajišťuje právo obviněného, který byl po dobu výslechu svědka vykázán z jednací síně, na obhajobu. To je zaručeno jednak tím, že po návratu do jednací síně musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka vyslýchaného v jeho nepřítomnosti, a dále tím, že obžalovaný má právo vyjádřit se k výpovědi svědka (viz též § 214 a komentář k němu). Takový obžalovaný může rovněž klást tomuto svědkovi otázky. Nedodržení postupu podle věty třetí § 209 odst. 1, tj. neseznámení obžalovaného s výpovědí svědka nebo odepření možnosti vyjádřit se k výpovědi svědka nebo klást mu otázky, je zkrácením práva obžalovaného na obhajobu a podstatnou vadou řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) a podle závažnosti může být případně i dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) – srov. TR NS 8/2004-T 722 (PÚRY, František. § 209 [Výslech svědků]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2623–2624.).

52. Lze tedy uzavřít, že smyslem věty třetí § 209 odst. 1 tr. ř. je jednak zajistit, aby se obviněný mohl seznámit s obsahem výpovědi svědka, který byl vyslechnut v jeho nepřítomnosti, a k této se vyjádřit, a jednak možnost obviněného takovému svědkovi klást otázky. Z pohledu tohoto závěru je třeba předně konstatovat, že není pochyb o tom, že obviněný byl s výpovědí poškozené v rámci hlavního líčení seznámen a byla mu dána reálně možnost se k této výpovědi vyjádřit, a to v rámci hlavního líčení konaného dne 13. 6. 2024 (viz č. l. 251), přičemž se k výpovědi poškozené vyjádřit nechtěl, a to ani ke kamerovému záznamu protokolu o výpovědi poškozené z přípravného řízení, který byl u tohoto hlavního líčení přehrán jako důkaz. Na rozdíl od obviněného, ale i státního zástupce, má tedy Nejvyšší soud za to, že první povinnost soudu vyplývající z věty třetí § 209 odst. 1 tr. ř. v dané věci byla splněna. Jiná situace je ovšem v případě možnosti obviněného klást poškozené otázky. Zde je třeba přisvědčit podanému dovolání, když skutečně obviněný neměl možnost klást poškozené v rámci hlavního líčení otázky. Pro jistou přesnost je ovšem třeba uvést, že možnost klást otázky poškozené měl jednak jak v rámci přípravného řízení, tak i u hlavního líčení obhájce obviněného, který tuto možnost prokazatelně využil.

53. Nejvyšší soud se následně zabýval tím, zda toto konstatované procesní pochybení je takového rázu, že nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát a že tedy skutečně došlo k tak závažnému porušení práv obhajoby, které vedlo k porušení práva na spravedlivý proces v dané věci jako celku. Na rozdíl od tvrzení dovolatele, ale i státního zástupce, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že předmětné pochybení nevedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je vždy nutno zvažovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézat případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 521/06, nebo jeho usnesení ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1099/08).

54. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný byl s výpovědí poškozené v rámci hlavního líčení prokazatelně seznámen a měl možnost se k ní vyjádřit, přičemž, jak již bylo konstatováno, obhájce obviněného se zúčastnil jak výslechu poškozené v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení, přičemž měl možnost poškozené klást otázky a rovněž této možnosti využil. Zásada kontradiktornosti řízení byla tedy dodržena [viz čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. O výslechu poškozené z přípravného řízení byl pořízen obrazový a zvukový záznam a tento byl v rámci hlavního líčení proveden jako důkaz (viz č. l.

251). Přestože musí Nejvyšší soud souhlasit s argumentací dovolatele, že není jeho povinností soudu tzv. dopředu sdělit otázky, které chtěl poškozené položit, tak skutečně nelze pominout, že obviněný ani v řízení před soudem prvního stupně, ani soudem druhého stupně, ale ani v rámci dovolacího řízení nenaznačil, jaké otázky chtěl poškozené položit a jak by případné zodpovězení těchto otázek mohlo ovlivnit podstatná skutková zjištění, takže jeho argumentace má jisté prvky obecnosti. Současně je třeba opětovně připomenout, že Nejvyšší soud nemůže dotvářet argumentaci za dovolatele, sám tyto konkrétní otázky konstruovat a hodnotit jejich konkrétní dopad, to je právě úkolem obviněného.

55. Nadto je namístě zdůraznit, že poškozená je zvlášť zranitelnou obětí podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a změně některých zákonů (dále jen „zákon o obětech“), a to konkrétně podle § 2 odst. 4 písm. b), c) zákona o obětech, která by měla být v řízení vyslechnuta tak, aby její výslech nebylo nutno později opakovat. Nejvyšší soud v tomto směru zdůrazňuje i skutečnost, že je nepochybné, že soudy nižších stupňů vycházely právě z výpovědi poškozené z přípravného řízení, neboť z výpovědi poškozené u hlavního líčení je zřejmé, že poškozená totiž nebyla schopna na řadu otázek již odpovědět, řadu věcí si již nepamatovala, některé otázky ani nepochopila, což je pochopitelné právě vzhledem k jejímu trvalému mentálnímu omezení (mentální retardace středního stupně viz č. l. 174), ale i odstupu času (mezi spáchání skutku a výslechem poškozené a výslechem v rámci hlavního líčení uplynula doba 18 měsíců). Navíc závěr o vině obviněného není založen toliko na výpovědi poškozené, nýbrž na řadě dalších důkazů, byť nepřímého charakteru, na které poukazují soudy nižších stupňů (viz body 18–22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 15–32 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Proto Nejvyšší soud uzavřel, že byť v dané věci došlo k určitému procesnímu pochybení, tak toto není tak závažné, aby vyžadovalo toliko z tohoto důvodu zrušení napadeného rozhodnutí. Na závěr považuje Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného za vhodné uvést, že bylo namístě velmi pečlivě zvažovat i to, zda výslech poškozené byl u hlavního líčení skutečně nutný a nezbytný k náležitému objasnění věci (viz § 2 odst. 5 tr. ř.). Poškozená je totiž mentálně na úrovni dítěte předškolního věku (viz znalecký posudek na č. l. 169 a násl.), je zvlášť zranitelnou obětí, kdy lze důvodně i předpokládat, a to právě vzhledem k jejímu duševnímu stavu, že oživování celé věci by mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní stav. V tomto směru nelze také pominout, že i samy strany považovaly její osobní slyšení u hlavního líčení za problematické (viz č. l. 209). Za této situace bylo vhodné si před vlastním výslechem poškozené ověřit, a to přinejmenším i u jejího ošetřujícího lékaře, zda je vůbec schopna opakovaného výslechu a zda tento je vhledem k jejímu duševnímu stavu vůbec vhodný a za jakých podmínek.

56. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom vyjádření státního zástupce k podanému dovolání stran tvrzeného pochybení týkajícího se nedodržení postupu podle § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř., když je ovšem třeba uvést, že státní zástupce je strana trestního řízení, stejně jako dovolatel a dovolací soud není jeho návrhem vázán (viz přim. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1461/20, ze kterého mj. vyplývá, že „skutečnost, že se s dovoláním odsouzené osoby ztotožní Nejvyšší státní zastupitelství, v žádném případě automaticky neznamená, že takovému dovolání bude vyhověno. Je na Nejvyšším soudu, aby dovolání posoudil a rozhodl“).

57. Následně se Nejvyšší soud zabýval další uplatněnou argumentací obviněného, která směřuje do naplnění první varianty zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. do tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolací soud považuje za vhodné a potřebné nejprve rozvést obecné předpoklady naplnění tzv. extrémního rozporu ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

58. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

59. Předně je třeba uvést, že dovolatel námitku tzv. extrémního rozporu zakládá na porušení ustanovení § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. Tato námitka ovšem není pod zvolený dovolací důvod (jak již bylo naznačeno) podřaditelná (viz body 39–40 tohoto rozhodnutí), když ovšem s touto námitkou se Nejvyšší soud vypořádal již v předchozích částech tohoto rozhodnutí (viz body 41–56 tohoto rozhodnutí). Dále spatřuje naplnění první varianty tohoto dovolacího důvodu v tom, že orgány činné v trestním řízení neprovedly ihned po oznámení věci řadu v úvahu připadajících důkazů (viz bod 23 dovolání), když současně vyjadřuje nesouhlas s tím, jak se odvolací soud s touto jeho námitkou vypořádal. Zároveň námitku neprovedení určitých úkonů vztahuje i k naplnění třetí varianty tohoto dovolacího důvodu (zdůvodnění nevyslechnutí odborníka na DNA – viz bod 26 dovolání).

60. Pokud se týká tvrzeného extrémního rozporu, který spočívá v tom, že orgány činné v trestním řízení neprovedly řadu podle obviněného v úvahu připadajících důkazů, tak ani tato námitka není podřaditelná pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto se touto námitkou soudy nižších stupňů zabývaly (viz bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když soud prvního stupně výslovně připustil, že některé úkony byly provedeny s několikaměsíčním odstupem po oznámení celé věci.

61. Bez ohledu na skutečnost, že tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, se dovolací soud k ní stručně vyjádří. I Nejvyšší soud musí připustit, že v rámci přípravného řízení došlo nepochybně k určitým průtahům ve věci, když mezi oznámením věci babičkou poškozené a provedením určitých v úvahu připadajících úkonů (např. právě ohledání předmětného auta, ale zejména zajištění biologických stop) uplynula poměrně výrazná doba, a to vše za situace, kdy se mělo jednat o závažný trestný čin, což bylo zřejmé od počátku (viz č. l. 5) a obětí byla zvlášť zranitelná oběť trpící závažným zdravotním hendikepem. Tento postup ze strany orgánů činných v trestním řízení, konkrétně v přípravném řízení, nepochybně vedl k tomu, že důkazní hodnota těchto provedených úkonů se stala pro náležité objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., v podstatě bezpředmětná. Uplynutí času totiž vedlo ke snížení jejich důkazní hodnoty (např. zajištěných biologických stop). Nejvyšší soud by ovšem mohl jen toliko spekulovat z jakých příčin se tak stalo, přestože nelze vyloučit, že toto souviselo i s určitými komunikačnímu problémy oznamovatelky – babičky poškozené (blíže viz bod 18 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Na rozdíl od obviněného ovšem má Nejvyšší soud za to, že jistá nedůslednost v postupu těchto orgánů zpočátku trestního řízení sama o sobě nemůže vést k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, byť je taková situace nežádoucí. Z pohledu tvrzení obviněného je také třeba zdůraznit, že postup orgánů činných v přípravném řízení nemohl být a nebyl jen na újmu jeho práv v daném řízení, jak tvrdí, ale i také práv poškozené (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 2. 2. 2021 X a další proti Bulharsku č. 22457/16, § 186).

62. Obviněný dále existenci tzv. extrémního rozporu dovozuje z toho, že považuje za nevěrohodnou výpověď babičky poškozené, když tato podle něho nedokázala vysvětlit obsah úředního záznamu ze dne 2. 11. 2022 týkající se toho, kdy se měl skutek stát. Ani taková argumentace nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor, když obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Bez ohledu na tento závěr je předně třeba zdůraznit, že úřední záznam o obsahu podaného vysvětlení nemá povahu důkazního prostředku, primárně slouží v řízení před soudem jen k úvahám o provedení výslechu svědka. Nelze tedy k obsahu záznamu v řízení před soudem jakýmkoli způsobem přihlížet při provádění dokazování ani při rozhodování ve věci, pokud ovšem trestní řád nestanoví jinak (viz § 158 odst. 6 tr. ř.).

63. Nadto je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se touto námitkou zabývaly, tedy nepominuly ji (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a to přes skutečnost, jak již bylo naznačeno, že úřední záznam o podaném vysvětlení nelze podle § 158 odst. 6 tr. ř. použít jako důkaz s výjimkou situací, kdy osoba podávající vysvětlení nebyla před soudem slyšena jako svědek a státní zástupce a obviněný s přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení souhlasí (viz § 211 odst. 6 tr. ř.). Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že úřední záznam o vysvětlení osob podaného podle § 158 odst. 6 tr.

ř. nelze využít ani v řízení před soudem k postupu podle § 212 odst. 1 tr. ř. a osobě, jež toto vysvětlení podala a je soudem vyslýchána jako svědek, takový záznam předestřít k vysvětlení rozporů mezi vysvětlením a výpovědí (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 To 666/2002, uveřejněný pod č. 45/2003 Sb. rozh. tr., obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 556/2017, bod 29. a násl.). Navíc bez ohledu na skutečnost, že úřední záznam o podaném vysvětlení nebyl a ani nemohl být proveden jako důkaz, kdy obsah nemohl být ani předestírán, tak vzhledem k totožné námitce stran věrohodnosti babičky poškozené, kterou uplatnil obviněný v podaném odvolání, přistoupil soud druhého stupně k opětovnému výslechu babičky poškozené u veřejného zasedání a pokusil se tento tvrzený rozpor blíže objasnit.

Současně si tímto postupem udělal v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti (viz § 2 odst. 11 tr. ř.) přímý dojem o osobnosti této svědkyně, jejich reakcích, ale i o jejich vyjadřovacích schopnostech (viz body15–17 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Pokud po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že skutek se skutečně stal dne 2. 11. 2022, jak uvedla babička poškozené v rámci své výpovědi u hlavního líčení, tak tento závěr nelze považovat za nelogický či za projev svévole ze strany soudu druhého stupně.

64. Z pohledu shora prezentovaného závěru je třeba rovněž zdůraznit, že odvolací soud tento závěr založil právě na osobním kontaktu s babičkou poškozené, kdy v rámci jejího výslechu zjistil, že její komunikační schopnosti jsou na nízké úrovni, tato má sníženou koncentraci, kdy celá záležitost je pro ni velmi emotivní, když mělo dojít k sexuálnímu napadení její vnučky, o kterou se prokazatelně stará a která trpí závažným zdravotním hendikepem. Bez ohledu na skutečnost, že k obsahu úředního záznamu sepsaného s babičkou poškozené nemělo být vůbec přihlíženo, tak lze právě vzhledem k osobnosti svědkyně považovat za logické, že tato se v rámci podaného vysvětlení nesoustředila na skutek, který byl předmětem věci, ale měla tendenci věc pojmout značně tzv. zeširoka a že vlastnímu obsahu vzhledem k emotivnosti svých vyjádření nevěnovala řádnou pozornost, když, jak již bylo uvedeno, její schopnost koncentrace je snížena.

Nelze ani vyloučit, že celá věc pro ni trvala dlouho, když musely s poškozenou čekat na vlastní výslech, takže pro poškozenou, ale i její ostatní rodinné příslušníky byla celá situace velmi nepříjemná. Nakonec o způsobu komunikace této svědkyně a schopnosti její koncentrace, ale i o velké míře emotivnosti jejího projevu svědčí i pořízený zvukový záznam z veřejného zasedání, ale i hlavního líčení, který je součástí předloženého spisového materiálu.

65. Tvrzený extrémní rozpor nelze dovodit ani z námitky obviněného stran hodnocení závěrů znaleckého posudku znalce PhDr. Pytla a jeho vyjádření, když i v tomto případě obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení tohoto důkazu. Bez ohledu na skutečnost, že tato námitka směřuje do způsobu hodnocení důkazů, je třeba uvést, že odvolací soud znalce osobně slyšel v rámci veřejného zasedání, když v řízení před soudem jak obhajoba, tak i obžaloba souhlasily se čtením tohoto znaleckého posudku podle § 211 odst. 5 tr.

ř. U odvolacího soudu měla obhajoba možnost klást znalci otázky a také této možnosti prokazatelně využila. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem za to, že závěry znalce ohledně věrohodnosti poškozené nevyzněly tak, že tato je nevěrohodná, byť znalec skutečně připustil, že poškozená je ovlivnitelná a má určité sklony ke konfabulacím, což je i jistým způsobem logické vzhledem k tomu, že poškozená trpí prokazatelně mentální retardaci středního stupně a nerozvinutou osobností mentálního věku čtyřletého dítěte.

Znalec také popsal, jak může dojít k ovlivnění výpovědi poškozené (viz č. l. 286). Z pohledu námitek obviněného je předně třeba zdůraznit, že jsou ovšem podle znalce ve výpovědi poškozené přítomny znaky spolehlivosti (viz bod 22–23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jinak vyjádřeno, na rozdíl od tvrzení dovolatele má Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů za to, že ze znaleckého posudku a vyjádření znalce nelze dovodit obviněným tvrzený závěr, že poškozená je nevěrohodná. Závěry znaleckého posudku je nutno interpretovat tak, že specifická věrohodnost je zachována, byť nelze vyloučit možnost určitého ovlivnění poškozené.

Nadto je třeba zdůraznit, že i soud druhého stupně si byl vědom vyjádření znalce stran možné ovlivnitelnosti poškozené a na tento tvrzený rozpor reagoval (viz body 24–28 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud stručně na jeho úvahy odkazuje.

66. Obecně je nadto třeba poukázat na to, že znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný a nelze mu přikládat nějakou vyšší důkazní váhu a jako takový musí podléhat kritickému zhodnocení. Jinak vyjádřeno, znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, tento nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Takto soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly, když závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené nezaložily na prostém konstatování, že věří její výpovědi, když znalec její výpověď považuje za věrohodnou, nýbrž na komplexním hodnocení všech provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru totiž akcentovaly i výpovědi slyšených svědků, kteří věrohodnost její výpovědi podporují a kteří se mohli vyjádřit zejména i k psychickému stavu poškozené ihned po události (viz body 19-20, 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 24-29 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Navíc je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů si mohly učinit bezprostřední dojem o věrohodnosti poškozené na podkladě pořízeného zvukového a obrazového záznamu pořízeného v rámci přípravného řízení, ze kterého je zřejmé, že výpověď poškozené nikdo neovlivňoval, nekladl jí otázky, které by podle znalce mohly vést k jejímu případnému ovlivnění, její babička nijak do výslechu nezasahovala, seděla tzv. bokem, když lze vzhledem k mentálnímu hendikepu poškozené a odstupu času mít za to, že tato její výpověď je nejpřesnější.

67. I Nejvyšší soud si je vědom toho, že svědci, kteří podporují výpověď poškozené a kteří se mohli vyjádřit k jejímu chování bezprostředně po skutku, jsou její rodinní příslušníci. Samotná tato skutečnost ovšem nemůže vést k závěru, že tito jsou nevěrohodní. Předně nelze pominout, že je logické, že poškozená se svěřila osobám, ke kterým má určitou důvěru. Zde je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že poškozená se hlavně stýká se svými rodinnými příslušníky, když se o ni fakticky stará její babička, která ji původně se svým manželem (dědečkem poškozené) měla spolu s její sestrou v pěstounské péči, a k této má nepochybně důvěru. Navíc skutek se měl stát v blízkosti jejího bydliště, kam po skutku také utekla. Pokud je z vyjádření znalce patrno, že poškozená je ovlivnitelná, tak je třeba akcentovat, že z provedeného dokazování nevyplývá žádná skutečnost či poznatek, že by snad rodinní příslušníci měli nějaký motiv obviněného křivě obvinit, když nebyly ani zjištěny žádné spory s obviněným a ani sám obviněný nějaký takový motiv neuvádí a ani mu není znám. Naopak je zřejmé, a to zejména z emotivního vyjádření babičky poškozené, že celá situace je pro ně nepříjemná a obtěžující a že tato je jistým způsobem na orgány činné v trestním řízení tzv. naštvaná právě proto, že poškozená musela stejně jako ona sama ve věci opakovaně vypovídat a jít k soudu.

68. Pokud ještě dovolatel naznačuje, že mohlo ze strany poškozené dojít k záměně osob, tak je třeba zdůraznit, že i s touto námitkou se odvolací soud vypořádal (viz č. l. 25 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že z výpovědi rodinných příslušníků poškozené je patrno, že poškozená obviněného znala pod jménem „T.“, takže není pochyb o tom, že pokud hovořila poškozená o „T.“, jednalo se nepochybně o obviněného, když z provedených důkazů vyplývá, že žádnou jinou osobu takového jména neznala. V tomto směru je třeba i odkázat na určitou omezenou míru sociálních kontaktů poškozené, když tato se stýká především se svými rodinnými příslušníky. Současně nelze pominout, že poškozená potkala obviněného na chodbě soudu a v rámci výslechu u hlavního líčení potvrdila, že „T.“ je obviněný. Toto prohlášení sice nelze považovat za rekognici, což nakonec netvrdí ani soud druhého stupně, ovšem toto prohlášení je třeba vzít v úvahu v kontextu všech provedených důkazů.

69. Obviněný rovněž uplatnil třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné rozvést předpoklady naplnění existence tzv. opomenutých důkazů. Předně je třeba připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech, o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

70. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

71. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

72. Z hlediska aplikace uvedených obecných závěrů na posuzovanou věc je namístě uvést, že soudy nižších stupňů, a to konkrétně odvolací soud, se důkazními návrhy obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, zabýval a vypořádal se s nimi, tedy neopominul je. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotný obviněný dovozuje vadu tzv. opomenutých důkazů jednak z toho, že orgány činné v přípravném řízení nezajistily po oznámení věci zásadní důkazy, které ho mohly vyvinit (např. bezprostřední sběr biologický stop ve vozidle, neprovedení lékařské prohlídky poškozené) a dalších důkazů jako neprovedení rekognice, nevyslechnutí odborníka na biologické stopy DNA a neprovedení vyšetřovacího pokusu.

Pokud se týká skutečnosti, že orgány činné v přípravném řízení neprovedly tzv. včas určité úkony v rámci přípravného řízení, popř. tyto provedly opožděně, tak samotná tato námitka nemůže naplňovat existenci tzv. opomenutých důkazů. Námitka existence tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se totiž může vztahovat jen k řízení před soudy, nikoliv k přípravnému řízení. Jinak vyjádřeno, námitku tzv. opomenutých důkazů nelze uplatnit ve vztahu k tomu, že v rámci přípravného řízení nebyl proveden určitý důkaz, jehož provedení by podle dovolatele v rámci přípravného řízení přicházelo v úvahu, pokud provedení takového důkazu není možné před soudem prvního stupně (např. z důvodu ztráty tohoto důkazu).

Stejně tak nelze tuto námitku uplatnit ve vztahu k důkazu, který sice byl proveden v rámci přípravného řízení, kdy ovšem jeho důkazní hodnota byla snížena právě např. z důvodu průtahu v rámci přípravného řízení).

73. Proto se Nejvyšší soud námitkou tzv. opomenutých důkazů zabýval toliko ve vztahu k těm důkazům, jejichž provedení bylo požadováno v rámci řízení před soudem a jejichž provedení bylo v řízení před soudy objektivně možné. Z pohledu tohoto závěru se fakticky jedná o námitku neprovedení rekognice s poškozenou a nevyslechnutí odborníka na biologické stopy DNA a neprovedení vyšetřovacího pokusu. Předně je třeba uvést, že důkazními návrhy spočívajícími v provedení rekognice a vyslechnutí odborníka na biologické stopy DNA se soudy zabývaly (viz bod 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neprovedení výslechu odborníka na biologické stopy DNA – body 14, 25 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), přičemž dospěly k závěru, že provedení těchto důkazů je nadbytečné.

Již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. Navíc je třeba zdůraznit, že byť skutečně obhajoba navrhovala provedení rekognice, tak v průběhu řízení před soudem prvního stupně byl její postoj nejednoznačný, když obhajoba uvedla, že to dává na zvážení, a to právě i s přihlédnutím k duševnímu stavu poškozené (viz č. l. 209, č. l. 210). Nadto je třeba zdůraznit, že v dané věci nebylo pochyb o tom, že poškozená od počátku hovořila o pachateli „T.“, kterého poškozená znala, stejně tak její rodinní příslušníci, takže se nejednalo o situaci, kdy by se měla trestné činnosti dopustit cizí osoba, jejíž identita by měla být v řízení teprve objasněna.

Současně lze mít za to, že vzhledem k duševnímu stavu poškozené a době, která uplynula od spáchání trestné činnosti, by byla důkazní hodnota rekognice velmi snížená. Obdobná je situace i v případě požadovaného výslechu odborníka na biologické stopy DNA, když tyto stopy v autě poškozeného skutečně zajištěny nebyly (sběr byl ovšem proveden po několika měsících), takže závěr soudů, že tento výslech je nadbytečný, je logický. V tomto směru je třeba uvést, že je obecně známou skutečností, že biologické stopy nemusí být zajištěny ani bezprostředně po činu.

Takže závěr soudů, že nezjištění stop DNA v autě obviněného neprokazuje ani jeho vinu, ani nevinu, je logický, a proto nelze mít za to, že by neprovedení tohoto důkazu zakládalo vadu tzv. opomenutých důkazů. Pokud se týká vyšetřovacího pokusu, tak zde je třeba uvést, že jeho provedení nebylo již v řízení před odvolacím soudem požadováno, když tento důkazní návrh nebyl v podaném odvolání výslovně učiněn a před ukončením dokazování v rámci veřejného zasedání již obžaloba neměla žádné důkazní návrhy (viz č. 289).

74. Obviněný ještě uplatnil i druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že předmětné rozhodnutí spočívá na důkazech, které nebyly v řízení před soudy nižších stupňů provedeny. Konkrétně se má jednat o záznamy telekomunikačního provozu, které podle dovolatele nebyly jako důkaz v řízení před soudy nižších stupňů provedeny. Předně je třeba uvést, že tato námitka je založena na tvrzení, že soudy svá skutková zjištění založily na důkazu, který nebyl v řízení před soudy reálně proveden, takže fakticky naznačuje, že soud při provádění důkazů nedodržel ustanovení ohledně způsobu provedení důkazů v řízení před soudy. Proto je tato námitka podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem je zjevně neopodstatněná.

75. Obecně je třeba uvést, že záznam telekomunikačního provozu má povahu listinného důkazů (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9.2020, sp. zn. 8 Tdo 974/2020). Vlastní provádění listinných důkazů pak upravuje § 213 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud předloží listiny nebo jiné věcné důkazy k nahlédnutí stranám, a pokud je to třeba, i svědkům a znalcům. Takto se mohou strany, svědci nebo znalci bezprostředně seznámit s obsahem a podobou listinného důkazu, který je jim předkládán. Ustanovení § 213 odst. 2 tr. ř. pak upravuje alternativní způsob provedení listinných důkazů u hlavního líčení, podle kterého pokud kterákoliv ze stran navrhne přečtení listiny, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. Předpokladem k tomu, aby soud přečetl k důkazu některou listinu, je návrh kterékoli ze stran, tj. obžalovaného, státního zástupce, poškozeného, zúčastněné osoby nebo jiné osoby uvedené v § 12 odst. 6, přichází-li takové postavení v úvahu u hlavního líčení. Návrh lze učinit jakoukoli formou stanovenou obecně pro podání podle § 59 odst. 1; zpravidla půjde o návrh učiněný ústně u hlavního líčení a zaznamenaný do protokolu o něm [§ 55 odst. 1 písm. e)]. Byl-li učiněn takový návrh, soud vždy přečte obsah listiny, jíž se návrh týká. Jde o obligatorní postup a soud nemá jinou možnost k provedení důkazu touto listinou, ledaže shledá jeho nadbytečnost a v odůvodnění svého rozhodnutí ji blíže rozvede (PÚRY, František. § 213 [Listiny a jiné věcné důkazy]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2684.). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že listinný důkaz se považuje za provedený v hlavním líčení jeho pouhým předložením stranám, když toliko tehdy, pokud to některá stran navrhne, je třeba tento listinný důkaz přečíst.

76. Z pohledu shora popsaného postupu při provádění listinných důkazů v rámci hlavního líčení, popř. u veřejného zasedání, je třeba uvést, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 6. 2024 je zřejmé, že stranám byly předloženy listinné důkazy k nahlédnutí postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř., včetně záznamu o vyhodnocení záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu, přičemž žádná ze stran nepožadovala přečtení těchto předkládaných listinných důkazů (s výjimkou náčrtku). Je tedy nepochybné, že z pohledu § 213 odst. 1 tr. ř. byl jako listinný důkaz proveden i záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu, byť lze skutečně připustit, že v protokolu o hlavním líčení je tento záznam označen, a to patrně nedopatřením, nesprávným číslem listu, když ovšem při předkládání listin bylo stranám postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. výslovně sděleno, že je jim předkládán záznam telekomunikačního provozu. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že ze zvukového záznamu je zřejmé, že stranám bylo výslovně sděleno, jaké listinné důkazy jsou stranám předkládány, takže tyto si byly vědomy, že je jim předkládán i záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu. Obhajoba pak prokazatelně provedení tohoto záznamu jeho přečtením nepožadovala. Nadto i z protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. 4. 2025 je zřejmé, že dokumenty, které se nacházely na listech číslo 229 až 232 spisu a které se týkaly uskutečněného telekomunikačního provozu byly předloženy stranám, které se však rozhodly do nich nenahlížet. Přesto předsedkyně senátu podstatný obsah tohoto záznamu konstatovala (viz zvukový záznam) a strany poté na výslovný dotaz uvedly, že do těchto listin nechtějí nahlížet. Proto nelze přisvědčit předmětné dovolací argumentaci, protože soudy své závěry obsažené v příslušných rozsudcích založily na zákonně provedených důkazech.

77. Dovolatel dále zpochybňuje postup odvolacího soudu, který podle něho porušil § 259 odst. 3 tr. ř., pokud sám doplnil dokazování v rámci veřejného zasedání o opětovný výslech Marie Novákové a výslech znalce a provedl některé listinné důkazy, kdy vyslovuje přesvědčení, že vzhledem k rozsahu takto doplněného dokazování mu byla odňata možnost přezkumu skutkových zjištění v rámci řádného opravného prostředku. Tuto tvrzenou vadu pak podřazuje výslovně pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz bod 49 dovolání). Taková námitka ovšem nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 722/2017).

78. Bez ohledu na shora uvedené přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné na tuto námitku blíže reagovat. Předně je třeba akcentovat, že trestní řád výslovně předpokládá, že odvolací soud může ve věci sám rozhodnout rozsudkem, pokud shledá podané odvolání některé ze stran důvodné, a to popř. i částečně, byť s jistými výjimkami. Možnost odvolacího soudu ve věci sám rozhodnout rozsudkem je pak upravena v § 259 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

79. Lze tedy mít za to, že § 259 odst. 3 tr. ř. představuje meze pro vlastní meritorní rozhodování věci odvolacím soudem a stanoví tedy rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje, a nezbytnou míru zachování prvků kasace. Odvolací soud by měl zpravidla rozhodnout ve věci sám, pokud nejde o doplňování skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, že by si vyžádalo obsáhlé a zároveň obtížně proveditelné dokazování a že by tím odvolací soud vlastně nahrazoval činnost soudu prvního stupně [§ 258 odst. 1 písm. c)].

Odvolací soud nemůže nahradit činnost soudu prvního stupně ani tam, kde by šlo o zásadní procesní vady, které by nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání odvolacího soudu, popřípadě když jsou zde překážky uvedené v § 259 odst. 5 tr. ř. (uznat obviněného vinným, pokud byl soudem prvního stupně zproštěn, či uznat ho vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl uznat soud prvního stupně). Platí, že by odvolací soud měl rozhodnout sám rozsudkem tam, kde může učinit nové rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, popřípadě skutkového stavu, který byl na základě důkazů provedených přímo před odvolacím soudem doplněn nebo změněn.

Současně lze mít za to, že by odvolací soud neměl doplňovat dokazování v takovém rozsahu, že by v rámci veřejného zasedání prováděl dokazování ve stejném, nebo dokonce ještě v širším rozsahu než soud prvního stupně. Měl by ovšem doplnit dokazování sám tehdy, pokud není rozsah dokazování nijak rozsáhly a náročný. Fakticky by tedy nemělo dojít k tomu, že by důvodem zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně byla okolnost, že by odvolací soud měl vyslechnout např. jednoho svědka, který dosud nebyl ve věci vyslechnut, nebo dovyslechnout svědka, který byl již ve věci vyslechnut před soudem prvního stupně, popř. jehož výslech byl v řízení před soudem prvního stupně přečten podle § 211 odst. 1 tr.

ř. nebo z důvodu potřeby objasnit výslechem znalce určitou skutečnost nebo např. skutečnost, že obviněný v rámci řízení před soudem předloží znalecký posudek podle § 110a tr. ř., jehož závěry jsou v rozporu ze znaleckým posudkem již ve věci vypracovaným (viz přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 80/2002) nebo nutnost vyžádat si určitou listinu a provést ji jako důkaz apod. Všechny tyto naznačené případy požadovaného doplnění dokazování by zpravidla měl odvolací soud provést sám.

Jinak vyjádřeno, tam kde rozsah doplnění dokazování není nijak výrazný a svým rozsahem se blížící rozsahu dokazování u hlavního líčení a odvolací soud má možnost doplnit dokazování bez nějakých větších průtahu či obtíží, měl by takto postupovat a dokazování doplnit sám, a to i s ohledem na všechny zásady spravedlivého procesu, mimo jiné tedy i zásadu rychlosti řízení (§ 2 odst. 4 věta druhá).

Pro jistou přesnost je nutno uvést, že výsledkem dokazování nemusí být vždy to, že odvolací soud ve věci sám rozhodne rozsudkem; pokud by na základě tohoto doplněného dokazování dospěl odvolací soud k závěru o takových nedostatcích skutkových zjištění, pro které nemůže sám rozhodnout, je nutno napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (srov. R 2/2003). Současně není ani vyloučeno jiné rozhodnutí odvolacího soudu než rozsudkem na podkladě takto doplněného dokazování (např. postoupení jinému orgánu). Lze tedy uzavřít, že vytváření skutkového stavu z pohledu požadavku zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném k náležitému objasnění věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. je rozloženo a svěřeno soudům obou stupňů.

80. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že odvolací soud na podkladě podaného odvolání obviněného sám doplnil dokazování, když ve věci opětovně vyslechnul M. N., babičku poškozené (tato byla již vyslechnuta v řízení před soudem) a vyslechnul znalce PhDr. Pytla, jehož znalecký posudek byl u hlavního líčení přečten za souhlasu stran postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř., a provedl určité listinné důkazy. Obviněný a jeho obhájce se veřejného zasedání účastnili, mohli klást vyslýchaným osobám otázky a obviněný se mohl i k těmto důkazům vyjádřit, přičemž dokonce na skutečnost, že bude doplněno dokazování v odvolacím řízení byli výslovně upozorněni při nařízení veřejného zasedání (viz č. l.

280). Na rozdíl od tvrzení obviněného shledal dovolací soud, že vlastní rozsah dokazování nebyl nijak výrazný a neznamenal nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Naopak takový postup odvolacího soudu odpovídal ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a posílení prvku apelace v rámci odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro obviněného ani překvapivé (viz zejména ÚS 109/1999-n.), když odvolací soud sice upravil skutková zjištění, ovšem jen ve vztahu k časovému určení skutku, a to právě jako reakci na odvolací argumentaci obviněného a po doplnění dokazování ohledně objasnění této skutečnosti, přičemž jeho zásah neměl vliv na právní posouzení skutku.

Takový postup nemůže znamenat porušení práva obviněného na spravedlivý proces a dvojinstančnost řízení. Nadto je ovšem třeba zdůraznit, že rozsudek soudu druhého stupně představuje jeden z případů pravomocných rozhodnutí ve věci samé učiněných ve druhém stupni, proti nimž je přípustné dovolání [§ 265a odst. 2 písm. a), b) tr. ř.].

81. Pokud obviněný namítá, že soud druhého stupně neprováděl žádné dokazování, zda se skutek vůbec stal, tak je třeba uvést, že ani tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Předně je třeba zdůraznit, že toto tvrzení není odpovídající, když vyslechnul babičku poškozené, která se vyjádřila i k tomu, co jí poškozená sdělila a v jakém byla stavu. Toliko obecně je třeba uvést, že přestože odvolací soud na základě doplnění dokazování v rámci veřejného zasedání sám změnil určitá skutková zjištění (ohledně data skutku), jak se tomu stalo v dané věci, musel zároveň odvolací soud přihlížet i k důkazům, které byly provedeny před soudem prvního stupně.

Jinak vyjádřeno, hodnocení důkazů, které provedl odvolací soud v rámci odvolacího řízení, muselo navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, pokud částečně vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Je tomu tak proto, že skutková zjištění soudu druhého stupně, jimiž se tento soud odchyluje od rozsudku soudu prvního stupně, nemohou být odtržena od dokazování a hodnocení ostatních důkazů provedeného soudem prvního stupně v hlavním líčení, pokud odvolací soud sám ve věci rozhoduje rozsudkem.

Tento prezentovaný závěr vychází z toho, že odvolací soud nemůže zcela nahrazovat dokazování před soudem prvního stupně, neboť v takovém případě by musel postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř., takže pokud sám rozhoduje rozsudkem musí vycházet částečně i z důkazů provedených před soudem prvního stupně.

82. Obviněný se také v podaném dovolání dovolává toho, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v tomto případě směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo však vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Obecně předmětné pravidlo tak znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12.

1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným.

Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů.

83. Z bohaté judikatury týkající se této zásady lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Naopak, jak již bylo uvedeno v souvislosti s obviněným tvrzenými vadami ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednání obviněného bylo prokázáno nade vší pochybnost provedeným dokazováním, které bylo realizováno v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

84. Bez ohledu na shora uvedené, jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Této povinnosti soudy nižších stupňů zcela dostály, jak již bylo konstatováno, a to zejména soud druhého stupně. V dané věci pak Nejvyšší soud ani neidentifikoval tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Zde je třeba připomenout, že z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Není totiž pochyb o tom, že oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi a jejich věrohodností, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy, především pak znaleckým posudkem a listinnými důkazy.

85. Pokud obviněný poukazuje na manipulaci s provedenými důkazy (výpovědi Z. H. a M. K.), tak předně je třeba uvést, že tato námitka nenaplňuje žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Navíc se jednalo o úřední záznam policejního orgánu (viz č. l. 150), který ani neměl povahu úředního záznamu, takže by ani teoreticky nepřicházel v úvahu postup podle § 211 odst. 6 tr. ř., výslech jmenovaných ani nebyl navrhován v rámci podané obžaloby. Nadto obviněný zcela pomíjí, že Z. H. potvrdil, že byl na osobu obviněného dotazován (viz č. l. 288) a že se k osobě obviněného vyjádřil.

86. Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Současně je zapotřebí konstatovat, že pokud uvedené závěry platí pro odvolací řízení, tím spíše jsou aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

87. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněný rovněž uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jelikož ovšem dovolatel ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu žádnou právní argumentaci neuplatnil, nemohl se Nejvyšší soud naplněním tohoto dovolacího důvodu zabývat. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že dovolací soud si nemůže dovolací námitky vymýšlet či dotvářet, dovolání je mimořádný opravný prostředek a právní argumentaci zajišťuje povinnost obviněného podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

88. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v předmětné věci neshledal takové vady rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu, pro které by nemohl napadený rozsudek obstát a které by musely vést k zrušení napadeného rozsudku Nejvyšším soudem.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

89. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně částečně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by svojí intenzitou byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 10. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu