5 Tdo 280/2025

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. Ing. Jiří Mráček, trvale bytem Vítězná 2956, Kladno, 2. JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, trvale bytem Repašského 6, 841 02 Bratislava, Slovenská republika, a 3. obviněná právnická osoba – obchodní společnost STROJÍRENSKÝ VĚDECKOTECHNICKÝ PARK, s. r. o., IČ: 241 26 381, se sídlem U Panelárny 136, Buštěhrad, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 5 To 18/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 7/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. Jiřího Mráčka a JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti STROJÍRENSKÝ VĚDECKOTECHNICKÝ PARK, s. r. o., odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2022, sp. zn. 2 T 7/2020, byli obvinění Ing. Jiří Mráček, JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, a právnická osoba – obchodní společnost STROJÍRENSKÝ VĚDECKOTECHNICKÝ PARK, s. r. o. (dále též jen „SVP“ nebo „obviněná SVP“), uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2019 (dále též jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. b), c) tr.

zákoníku, resp. ohledně obviněných Ing. Jiřího Mráčka a SVP podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. Jiří Mráček odsouzen podle § 260 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 50 000 Kč, tedy v celkové výši 12 500 000 Kč a podle § 73 odst. 1, 3 tr.

zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech [ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, mělo být správně uvedeno „v obchodních společnostech a družstvech“ nebo pouze „v obchodních korporacích“, pozn. Nejvyššího soudu] a ve výkonu obdobné činnosti na podkladě plné moci na dobu deseti let. Obviněnému JUDr. Ing.

Vladimíru Ludvíkovi, RSc., MBA, byl podle § 260 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let rovněž se zařazením do věznice s ostrahou, dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 15 000 Kč, tedy v celkové výši 3 750 000 Kč a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu „v obchodních korporacích a družstvech“ (viz obdobně poznámka Nejvyššího soudu výše) a ve výkonu obdobné činnosti na podkladě plné moci na dobu deseti let.

Obviněná SVP byla odsouzena podle § 260 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 22 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále též jen „t. o. p. o.“), k úhrnnému trestu zákazu přijímání dotací a subvencí spočívajícímu v úplném zákazu přijímat a ucházet se o veškeré dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoli jiné veřejné podpory podle jiných právních předpisů na dobu deseti let. Obviněným Ing. Jiřímu Mráčkovi a JUDr.

Ing. Vladimíru Ludvíkovi, RSc., MBA, Městský soud v Praze uložil povinnost podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr.

ř.“), aby společně a nerozdílně zaplatili České republice zastoupené Ministerstvem financí na náhradu škody částku ve výši 229 696 050 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, a to ode dne 2. 2. 2020 do zaplacení. Tentýž soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Českou republiku zastoupenou Ministerstvem průmyslu a obchodu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání všech tří spoluobviněných rozhodl rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. tak, že částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech uložených obviněným Ing. Jiřímu Mráčkovi a JUDr. Ing. Vladimíru Ludvíkovi, RSc., MBA, a ve výroku, jímž byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu odkázána s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zmírnil výše jmenovaným obviněným tresty uložené jim soudem prvního stupně, a to následujícím způsobem. Obviněnému Ing. Jiřímu Mráčkovi snížil trest odnětí svobody na dobu šesti roků a šesti měsíců. Obviněnému JUDr. Ing. Vladimíru Ludvíkovi, RSc., MBA, snížil jednak trest odnětí svobody na dobu pěti let, jednak peněžitý trest, který vyměřil 125 denními sazbami po 15 000 Kč, což celkem činí 1 875 000 Kč. Oba obviněné podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil Vrchní soud v Praze pro výkon trestů odnětí svobody do věznice s ostrahou. Pokud jde o tresty zákazu činnosti, tyto byly obviněným uloženy ve stejném rozsahu, jak o nich rozhodl soud prvního stupně. Poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem financí byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s jejím nárokem na náhradu škody uplatněným vůči obviněné SVP na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

3. Nejvyšší soud nebude podrobně reprodukovat skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, tento je účastníkům řízení znám z jeho popisu v rámci odsuzujícího výroku z rozsudku soudu prvního stupně. Podstatné skutkové okolnosti budou nicméně v částečně stručnější podobě shrnuty v bodě 51. tohoto usnesení níže.

II. Dovolání obviněných

4. Všichni tři obvinění podali proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svých obhájců dovolání.

a) Dovolání obviněného Ing. Jiřího Mráčka

5. Obviněný Ing. Jiří Mráček označil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Odvolacímu soudu v první řadě vytkl, že se nevypořádal se všemi důkazními návrhy obviněného v odvolacím řízení. Přestože žádný z obviněným navrhovaných důkazů ve veřejném zasedání odvolací soud neprovedl, v písemném vyhotovení svého rozsudku se k nim vyjadřoval a hodnotil je. Tato výhrada se týká především znaleckých posudků zpracovaných Ing. Františkem Dvořáčkem a Ing. Alenou Hřibovou, včetně výslechů těchto znalců, a dopisu SVP ze dne 25. 9. 2012 adresovanému společnosti KKCG STRUCTURED FINANCE LIMITED (dále jen „KKCG“). Prostřednictvím znaleckého posudku Ing. Aleny Hřibové hodlal obviněný prokázat, že použitý způsob financování projektu byl legální a transparentní a nešlo o fiktivní platby. Z důvodů, které v dovolání blíže rozvedl, obviněný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu vyjádřeným v odůvodnění jeho rozhodnutí, podle něhož tento důkaz neměl žádnou vypovídací hodnotu. Znalecké posudky Ing. Františka Dvořáčka pak obviněný navrhoval provést zejména za účelem prokázání souladnosti postupu SVP s dotačními pravidly. Domníval se, že skutečným důvodem, proč nebyly tyto znalecké posudky v trestním řízení provedeny, bylo, že nekonvenovaly předpojatým závěrům soudů obou stupňů, jež se uchýlily pouze k paušálnímu hodnocení jmenovaného znalce ohledně jeho snahy napomoci obhajobě, čemuž měla nasvědčovat i jeho vlastní prezentace služeb nabízených na internetu, kterou však obviněný nikde nenalezl.

6. Pokud jde o otázku financování projektu, obviněný zpochybnil též závěr soudů obou stupňů, podle něhož by poskytovatel dotace dotaci neposkytl, věděl-li by o tom, že SVP po třech dnech po uzavření smlouvy o úvěru s KKCG této společnosti bez objektivních důvodů oznámila, že úvěr nebude čerpán. Odvolací soud se při posouzení této otázky nejen nevypořádal s námitkami, které obviněný v této souvislosti vznesl, ale fakticky též potvrdil závěr soudu prvního stupně převzatý z dezinterpretovaného obsahu výpovědi svědka S. K. Podle obviněného navíc soudy zcela pominuly, že nečerpání původně sjednaného úvěru nebylo změnou, která by podléhala oznamovací povinnosti poskytovateli dotace či jakémukoli schválení z jeho strany. Nemohlo jít v tomto ohledu ani o porušení dotačních podmínek, neboť SVP v návaznosti na výzvu poskytovatele dotace předložila potvrzení o výši zůstatků na účtech a závazné přísliby financování od několika dalších subjektů. Požadavek na předložení „závazného bankovního příslibu banky nebo úvěrové smlouvy“ tedy splnila. Pokud jde o dopis SVP ze dne 24. 9. 2012 adresovaný KKCG, šlo pouze o její jednostranné prohlášení, které nebylo způsobilé smlouvu o úvěru uzavřenou s KKCG změnit, vypovědět či jinak ukončit. Považovaly-li soudy tento dopis za odstoupení od smlouvy o úvěru, obviněný namítl, že odstoupit od smlouvy bylo možné pouze na základě zákonem a smlouvou stanovených důvodů, které v posuzované věci nebyly splněny. Tato smlouva tudíž byla nadále platná a věřitele zavazovala až do 1. 6. 2013.

7. Obviněný dále odvolacímu soudu vytkl, že hodnotil, a to navíc nesprávně a v neprospěch obviněného, dopis SVP adresovaný společnosti KKCG dne 25. 9. 2012, přestože tato listina rovněž nebyla v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání jako důkaz provedena. Závěr odvolacího soudu o tom, že tento dopis byl padělaný a nebyl KKCG vůbec doručen, považuje obviněný za minimálně předčasný, opřený pouze o sdělení samotné KKCG, která potvrdila obdržení předchozího dopisu ze dne 24. 9. 2012, což však nevylučuje, že obviněný osobně KKCG doručil také dopis ze dne 25. 9. 2012, jak ostatně vypověděl ve veřejném zasedání. K samotnému obsahu této písemnosti obviněný doplnil, že šlo o upřesnění předchozího sdělení ze dne 24. 9. 2012 ohledně nemožnosti zřízení zástavního práva k vybraným nemovitostem, což byla jedna z podmínek banky pro čerpání úvěru z důvodu realizace projektu přeměny a přechodu vlastnictví k těmto nemovitostem na SVP s tím, že ke splnění tohoto požadavku nedojde dříve než v dubnu 2013. Pokud však k čerpání úvěru nedošlo ani v pozdější době, obviněný zdůraznil, že se tak stalo z důvodu zrušení původního zadávacího řízení a vyhlášení nového zadávacího řízení, tj. až po uplynutí doby, v níž byla SVP oprávněna úvěr čerpat a KKCG již nebyla ochotna původně stanovený termín prodloužit.

8. Další výhrada obviněného spočívala v nesouhlasu s neprovedením výslechu pracovníka obchodní společnosti Carl Zeiss, spol. s r. o., jakožto jednoho z dodavatelů, který si vyžádal dokumentaci k zadávacímu řízení. Obviněný navrhoval provést tento důkaz za účelem zpochybnění závěru soudu prvního stupně o diskriminačně nastavených zadávacích podmínkách. Pro posouzení této otázky bylo totiž podle názoru obviněného podstatné, jak se zadávací podmínky jevily samotným uchazečům o veřejnou zakázku. Jmenovaná obchodní společnost přitom tyto podmínky nijak nenapadla a ani k dotazu policejního orgánu neuvedla, že by je považovala za jakkoli nestandardní. Doplnil-li v tomto ohledu odvolací soud, že z přípisu společnosti Carl Zeiss, spol. s r. o., vyplynulo, že nedisponovala požadovaným zařízením, a neměla proto o zakázku zájem, obviněný má za to, že toto sdělení nereagovalo na to, zda se zadávací podmínky jevily tomuto dodavateli jako diskriminační. Odvolací soud se navíc ani nijak nevypořádal s navrhovaným důkazem v podobě odborného stanoviska znalce Ing. Zdeňka Urbana, v němž se vyjadřoval k zálohovým platbám v údajně diskriminačně stanovených zadávacích podmínkách.

9. Ve své další námitce se obviněný vymezil proti závěrům soudů o nemožnosti dodat tzv. portálové obráběcí centrum ve lhůtě určené v zadávací dokumentaci v rámci výběrového řízení č.

2. Obviněný konstatoval, že tato lhůta byla stanovena s ohledem na situaci na trhu po provedení vlastního šetření obviněným. Nicméně pokud soud prvního stupně odmítl obhajobou předložená vyjádření výrobců o reálné možnosti dodržet tuto lhůtu, měl tak učinit až po jejich výslechu, nikoli pouze odkazem na související vyjádření znalce prof. Dr. Ing. Jiřího Marka. Nezjištění stanoviska přímo oslovených osob považuje obviněný za závažné pochybení, proto v odvolání navrhoval doplnění dokazování o výslechy svědků V.

T. a H. Z. včetně jejich elektronické korespondence, což však odvolací soud shledal nadbytečným, fakticky však tento důkazní návrh ignoroval a řádně se s ním nevypořádal. Obviněný v tomto ohledu zdůraznil, že možnost dodání požadovaného zařízení připustil též soudní znalec Ing. Tomáš Semrád. Pokud jde o nastavení zadávacích podmínek výběrového řízení č. 2 a rovněž č. 6, obviněný poukázal dále na jejich několikastupňovou kontrolu ze strany CzechInvestu a Ministerstva průmyslu a obchodu, které nezjistily žádné pochybení.

Obdobně se touto otázkou zabýval ve svých posudcích také soudní znalec Ing. František Dvořáček, jehož závěry však soudy odmítly, aniž je provedly jako důkaz. Za situace, kdy se do zcela otevřených soutěží mohl přihlásit předem neomezený počet uchazečů a informace o nich byla řádně uveřejněna, nutno postup odvolacího soudu, který obviněnému v odvolacím řízení znemožnil vyvrátit nesprávné závěry soudu prvního stupně, považovat za zkrácení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.

10. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal ani s jeho námitkami týkajícími se rozdělení zakázky na jednotlivé části. Ve stručnosti proto i v dovolání zopakoval, že důvodem neumožnění dílčího plnění byla potřeba zajištění provázanosti jednotlivých strojů a zařízení, naplánování pořadí jejich instalace apod. Takový projekt dokáže lépe zkoordinovat jeden generální dodavatel, pro něhož, stejně jako pro zadavatele, bylo jednodušší a bezpečnější jednat při vyhodnocování a plnění veřejné zakázky. Zadávací podmínky navíc nevylučovaly plnění prostřednictvím subdodavatele. Obviněný též dodal, že členění zakázek v rámci projektu bylo konzultováno s pracovníky CzechInvestu, kteří doporučili rozdělit zakázky na logické celky, a to stavbu, dodávku strojů a zařízení atd. Konzultace o takovém postupu a jeho schválení proběhly rovněž ze strany pracovníků Ministerstva průmyslu a obchodu, jež v dané době běžně aprobovalo projekty pouze na jedno výběrové řízení bez dílčího plnění. Obviněný v podrobnostech odkázal na několik takto schválených projektů uveřejněných ve Věstníku veřejných zakázek. Závěr soudů obou stupňů o tom, že generální dodavatel byl zcela nadbytečným prostředníkem mezi zadavatelem a skutečným dodavatelem, proto podle obviněného nereflektoval běžnou a zaužívanou praxi poskytovatele dotace v rozhodné době. Odpovídala tomu ostatně i tehdy platná pravidla pro výběr dodavatele, která preferovala nezužování předmětu zakázky a změnila se až od 1. 6. 2015, což jednak potvrdily svědkyně M. K. a K. H., jednak soudní znalec Ing. Tomáš Semrád, podle něhož nerozdělení výběrového řízení č. 2 na dílčí plnění bylo vynahrazeno možností subdodávek.

11. Obviněný dále soudům obou stupňů vytkl, že dospěly ke zjištění o jeho dohodě se spoluobviněným JUDr. Ing. Vladimírem Ludvíkem, RSc., MBA, aniž by je opřely o jakýkoli přímý nebo i nepřímý důkaz, tudíž je fakticky pouze předpokládaly. Závěry, které v této souvislosti vyslovily, působí nepřesvědčivě, zvláště pak i v kontextu předchozího zadávacího řízení na provedení stavebních prací, jehož vítězem se stala rovněž obchodní společnost zastoupená spoluobviněným, přičemž toto zadávací řízení nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení nijak kriminalizováno.

12. Obviněný shrnul, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zásadami vyjádřenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i požadavkem náležitého odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora namítaných opomenutých důkazů byl podle jeho názoru obsah některých důkazů dezinterpretován, aniž by však tyto důkazy byly provedeny (např. dopis ze dne 25. 9. 2012 adresovaný KKCG nebo článek ze dne 19. 12. 2011 s názvem „EMO Hannover, Část 3, Těžké obráběcí stroje“), některé důkazní návrhy a skutková zjištění pak byly ignorovány (např. výše zmíněný dopis ze dne 25. 9. 2012 nebo odborné stanovisko znalce Ing. Zdeňka Urbana ze dne 30. 8. 2018).

13. V důsledku vytýkaných vad považuje obviněný skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů. Vyjádřil též domněnku, že důvodem, proč odvolací soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování, byla skutečnost, že obviněný byl vyzván k doplnění svého odvolání až po nařízení veřejného zasedání, což ve stanovené lhůtě učinil a doplněné odvolání spolu s důkazními návrhy doručil soudu pouhé dva dny před konáním veřejného zasedání. Obviněný má za to, že vzhledem k rozsahu tohoto podání a velké četnosti důkazních návrhů se odvolací soud nemohl stihnout s jejich obsahem ani seznámit, čímž byl poznamenán i celý průběh veřejného zasedání, z něhož byl podle obviněného patrný odpor odvolacího soudu ke změně či úpravě již předem připraveného rozhodnutí. Projevilo se to i v paušálním odmítnutí všech důkazních návrhů obviněného, což odvolací soud zdůvodnil až v písemném vyhotovení napadeného rozsudku a obviněnému tak argumenty odvolacího soudu nebyly známy a neměl možnost se k nim vyjádřit. Soudům obou stupňů následně obviněný vytkl, že mu nezaslaly odvolání ostatních spoluobviněných, přestože tak učinily ve vztahu k státnímu zástupci i poškozeným, v důsledku čehož došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení a práva obviněného na spravedlivý proces.

14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že v jeho případě nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka ani jednoho z trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Z hlediska skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku obviněný zdůraznil, že nevyhotovil ani nepředložil poskytovali dotace žádný dokument, neboť SVP, jejímž jménem jednal, pověřila za účelem dodržení všech podmínek dotace veškerou činností v souvislosti s dotčeným projektem obchodní společnost Subvene, s. r. o. (dále jen „Subvene“), specializovanou na poradenství v oblasti dotačního managementu a zadávání veřejných zakázek. Pokud obviněný jako jednatel SVP podepsal nějaký dokument, tento byl vyhotoven buď samotným poskytovatelem dotace nebo právě výše zmíněnou společností, která také veškeré doklady poskytovateli dotace předkládala. S tím souvisí i otázka subjektivní stránky, jelikož SVP spoléhala na správnost poradenských služeb ze strany Subvene a jejím prostřednictvím navíc všechny své kroky a postupy konzultovala s pracovníky poskytovatele dotace a akceptovala jejich pokyny a doporučení. SVP též využila možnosti kontroly zadávacích podmínek před vypsáním výběrového řízení, přičemž její postup schválilo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Vzhledem k tomu, že obviněný byl přesvědčen o tom, že jedná v souladu s právem a nebyl tudíž srozuměn s tím, že by cokoli porušil, nemohl spáchat úmyslný trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie.

15. Pokud jde o trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný zpochybnil naplnění znaku spočívajícího ve způsobení úkoru jiným dodavatelům nebo soutěžitelům. Tento znak nebyl podle jeho názoru v trestním řízení předmětem dokazování a soudy nijak neodůvodnily, které jiné dodavatele nebo soutěžitele obviněný svým jednáním znevýhodnil. Soudy posoudily nesprávně taktéž úmysl obviněného způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, neboť zadávací podmínky nebyly stanoveny diskriminačním způsobem zvýhodňujícím předem určeného dodavatele a vylučující účast jiných zájemců. Podle obviněného nedošlo ke sloučení několika odlišných, spolu vzájemně nesouvisejících plnění do jedné zakázky bez možnosti dílčího plnění, nedošlo ke stanovení nejasných platebních podmínek, ani k nadhodnocení ceny, jelikož tato byla ve všech případech nižší než předpokládaná hodnota stanovená v souladu s právními předpisy a pravidly dotačního programu, nedošlo ke stanovení nepřiměřeně krátké doby dodání portálového obráběcího centra a ani k žádné předchozí domluvě mezi obviněnými ohledně vítězství ve výběrových řízeních č. 2 a 6.

16. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

b) Dovolání obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA

17. Obviněný JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, ve svém dovolání a jeho doplnění v zákonné lhůtě označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud předesílá, že jeho dovolací námitky se do značné míry obsahově překrývají s výhradami, jež uplatnil ve svém dovolání spoluobviněný Ing. Jiří Mráček. Obviněný upozornil, že v dovolání bude opakovat námitky, které vznesl již v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud podle jeho názoru dostatečně nevypořádal, případně je zcela opomenul, v důsledku čehož zasáhl do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Namítl v první řadě nepřiměřenost uloženého trestu a nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku pro ukládání trestních sankcí ze strany soudů nižších stupňů. Kombinace trestu odnětí svobody v trvání pěti let a peněžitého trestu ve výši 1 875 000 Kč neodpovídá podle obviněného okolnostem případu, jeho osobním poměrům a nezohledňuje dostatečně ani délku trestního řízení a dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Obviněný se následně s odkazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, resp. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr., domáhal využití moderačního ustanovení podle § 58 tr. zákoníku za účelem významného zmírnění trestu, případně možnosti zastavení trestního stíhání, a podrobně vyjmenoval všechny okolnosti, které měly soudy při ukládání trestu se zřetelem k potřebě individuální i generální prevence v jeho případě zohlednit.

18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejdříve soudům nižších stupňů vytkl, že závěr o účelově nadhodnoceném pořízení strojů neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu a neplyne z provedeného dokazování. V tomto ohledu zdůraznil, že zakoupené stroje byly kvalitativně lepší oproti jejich původnímu popisu ve studii proveditelnosti a podle požadavků objednatele cena zahrnovala rovněž další nákladové položky jako prodlouženou záruku, zohlednění dodacích podmínek apod. Šlo přitom o řádně vysoutěženou cenu, která korelovala s předpokládanou hodnotou, jak potvrdil znalec Ing. František Dvořáček. Znalci Ing. Tomáš Severa a Ing. Tomáš Semrád, z jejichž závěrů soudy vycházely, počítali naopak pouze s velmi zjednodušeným nákladovým způsobem stanovení ceny za dodávku. Navíc ani jiným uchazečům nic nebránilo nabídnout nižší cenu, pokud by za ni byli schopni zakázku splnit.

19. Podle názoru obviněného nebylo hospodárné rozdělovat zakázku do více dílčích plnění. Dodání jedním dodavatelem považuje za efektivnější z důvodu lepší koordinace samotné dodávky i případného navazujícího řešení závad. Obviněný poukázal na to, že plnění prostřednictvím jednoho dodavatele bylo v době zadání standardní a požadavek na dílčí plnění se začal prosazovat až od roku 2015, což potvrdili jak slyšení svědci, tak i znalci Ing. Pavel Suchánek, Ing. Tomáš Semrád a Ing. František Dvořáček. Použitý postup zohledňoval v neposlední řadě též závěry rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu vyplývající konkrétně z jeho rozsudků ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 2 Afs 198/2006, a ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 2 Afs 55/2010. Nastavené zadávací podmínky obviněný neshledává diskriminačními a mohli je splnit i ostatní soutěžitelé. Pokud by navíc existovala povinnost umožnit dílčí plnění, byl by za její splnění odpovědný pouze objednatel, nikoli samotný dodavatel.

20. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů, podle něhož probíhaly úhrady za dodávky simulovanými, resp. cyklickými platbami. Žádosti o úhrady nebyly založeny na nepravdivých, neúplných nebo cokoli zamlčujících dokladech a byl pro ně reálný důvod vyplývající z běžně uzavřených zápůjček, což je patrno i ze znaleckého posudku Ing. Aleny Hřibové, který odvolací soud opomenul provést. Stejnou skutečnost potvrdily též znalecký posudek Ing. Františka Dvořáčka, odborné stanovisko auditora Marka či výpověď svědka P. R. Okolnost, zda šlo o cyklické platby, přitom podle obviněného ani nesouvisí s otázkou (ne)pravdivosti dokladů, které měl obviněný podle popisu skutku vyhotovit a toto jednání mu bylo z hlediska naplnění objektivní stránky skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku přičítáno. Obdobně se obviněný vymezil proti závěru o povinnosti objednatele oznamovat poskytovateli dotace změnu financování v návaznosti na nečerpání úvěru od společnosti KKCG. Nešlo totiž o jediný či jakkoli podstatný prostředek financování, cizí zdroje financování byly ve shodě s žádostí o dotaci nadále zajištěny. Nemohlo proto jít ani o natolik podstatnou změnu, aby v případě vědomosti o ní přiměla poskytovatele dotace k odstoupení od financování projektu. Z hlediska dotačních pravidel nepovažoval obviněný za nijak problematické ani zálohové platby. Jejich podmíněnost byla nastavena pro všechny dodavatele stejně, nemohlo proto jít o diskriminační podmínku. Pojmy jako „nediskriminace“ nebo „transparentnost“ poskytují navíc podle obviněného široký prostor pro jejich interpretaci, kterou však v posuzované trestní věci soudy učinily v rozporu se zásadou in dubio pro reo, tedy v neprospěch obviněných. Přestože se na závěru o tom, zda obviněným vytýkané konkrétní aspekty byly (ne)diskriminační či (ne)transparentní, neshodla ani dlouhá řada znalců, soudy ve vztahu ke znaleckým posudkům vyznívajícím ve prospěch obviněných postupovaly tak, jako by snad ani neexistovaly.

21. V závěrečné části výhrad podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil i obviněný JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, námitku opomenutých důkazů, a to fakticky v totožném rozsahu jako spoluobviněný Ing. Jiří Mráček, proto již nebudou Nejvyšším soudem znovu reprodukovány.

22. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h)

tr. ř. obviněný namítl nesprávné právní posouzení jeho jednání jako spolupachatelství trestných činů poškození finančních zájmů Evropské unie a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Poukazem na konkrétní dílčí části odůvodnění obou rozsudků obviněný konstatoval, že v podstatě jen plnil pokyny spoluobviněného, neznal veškeré dotační podmínky či pravidla veřejné soutěže, nevěděl nic ani o případném porušení příslušných pravidel, tudíž nemohl jednat úmyslně.

Jakýkoli vztah mezi oběma spoluobviněnými (fyzickými osobami) představoval pouze zvyklosti či dobré mravy v obchodním styku. Obviněný též připomenul, že podstatou spolupachatelství je vzájemná kooperace. V jeho případě by nicméně přicházelo spíše v úvahu posouzení jeho jednání jako tzv. živého nástroje u nepřímého pachatelství ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku, eventuálně pak jako pomoci k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což obviněný podpořil odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1512/2018, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 7 Tdo 384/2019, a ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020. U pomoci je nicméně rovněž potřebné prokázání úmyslného zavinění, což v posuzované věci soudy podle názoru obviněného neučinily.

23. Pokud jde o otázku úmyslného zavinění, obviněný má za to, že soudy ho pouze předpokládaly, a to bez jakékoli důkazní podpory, a navíc automaticky ve vztahu k oběma spoluobviněným. Obviněný v této souvislosti zopakoval, že neznal dotační pravidla ani podmínky pro vyplácení dotace a nevěděl nic ani o následcích porušení jednotlivých povinností či například o existenci závazných příslibů k poskytnutí úvěrů objednateli. Vůbec si nebyl vědom toho, že šlo o dotovanou zakázku, zajímal se o ni z důvodu její transparentnosti a kontroly ze strany finančního úřadu. Komunikoval fakticky pouze se spoluobviněným Ing. Jiřím Mráčkem, který také jako jediný mohl být za případné porušení pravidel v dotačním řízení odpovědný.

24. Z hlediska naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřil obviněný pochybnost, zda se může jeho spáchání dopustit sám soutěžitel jakožto osoba, na jehož ochranu je citované ustanovení určeno. Soudy přitom při posouzení otázky zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek pouze bez dalšího převzaly závěry znalce Ing. Tomáše Severy, který však postupoval nezákonně, neboť v rozporu s § 107 odst. 1 tr. ř. sám hodnotil důkazy a přímo řešil právní otázky. Obviněný dále poukázal na skutečnost, že ve vztahu k projektu fungovala průběžná kontrola a spoluobviněný všechny výhrady vždy vzal na zřetel a zapracoval. Výpovědi pracovníků poskytovatele dotace ohledně kontrolovaných skutečností označil obviněný za alibistické, vedené snahou nevystavit se případným problémům u svého zaměstnavatele. Stejně tak spoluobviněnému Ing. Jiřímu Mráčkovi poskytovala podporu i poradenská společnost Subvene. S odkazem na odbornou literaturu pak obviněný zdůraznil, že zavinění je třeba posuzovat k okamžiku jednání pachatele, nikoli zpětně tak, jak se jeví v době rozhodování soudu. V úvahu je třeba podle jeho názoru vzít i spoluzavinění poškozeného, resp. nezachování povinné míry opatrnosti na jeho straně, neboť jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 7 Tdo 461/2007 (jež se však týkalo trestného činu podvodu – pozn. Nejvyššího soudu), pokud jednání osoby uvedené v omyl představuje skutečně krajní neopatrnost, není trestněprávní postih pachatele namístě.

25. Obdobně jako spoluobviněný Ing. Jiří Mráček namítl obviněný JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení, k níž podle jeho názoru došlo v důsledku toho, že mu nebyla doručena odvolání dalších spoluobviněných.

26. Obviněný JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, popřípadě Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu, eventuálně aby sám ve věci rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. a), resp. písm. b) tr. ř.

c) Dovolání obviněné SVP

27. Obviněná SVP označila ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez jakékoli bližší konkretizace konstatovala existenci zásadního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a obsahem provedených důkazů. Namítla dále nezákonnost provedení listinných důkazů, které byly zajištěny v rámci nařízených domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Za důvod této nezákonnosti označila nedostatečné odůvodnění příslušných rozhodnutí o nařízení těchto procesních úkonů z hlediska otázky, proč byly prováděny v režimu neodkladnosti a neopakovatelnosti. Obdobně vyjádřila obviněná pochybnost o zákonnosti důkazních prostředků opatřených policejním orgánem po datu 17. 2. 2016, jelikož do uvedeného dne byl policejní orgán povinen v souladu s § 159 tr. ř. ukončit fázi prověřování, což však neučinil a ani nepožádal dozorujícího státního zástupce o prodloužení lhůty ke skončení prověřování.

28. Obviněná SVP proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal „soudům“ věc znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovoláním a repliky obviněných

29. K dovoláním všech tří obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dovolací argumentace obviněných a podstaty jimi uplatněných dovolacích důvodů státní zástupce poukázal na zmatečnost a nekonkrétnost námitek vznesených obviněnou SVP v jejím dovolání. Pouhé formální nedostatky příkazu k domovní prohlídce nebo jemu předcházejícího návrhu by podle názoru státního zástupce nezpůsobily procesní nepoužitelnost důkazů, které byly v rámci domovní prohlídky zajištěny. Ohledně výhrady související s překročením lhůty k prověřování, státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla tato otázka již správně vypořádána.

30. Pokud jde o dovolání podaná obviněnými Ing. Jiřím Mráčkem a JUDr. Ing. Vladimírem Ludvíkem, RSc., MBA, státní zástupce konstatoval, že oba obvinění ve svých námitkách podřazených pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuvedli žádný konkrétní případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, v němž by nějaký důkaz byl hodnocen deformativním způsobem a byla z něho vyvozena zjištění neodpovídající jeho obsahu. Fakticky šlo o paušální kritiku a odmítnutí soudy učiněných skutkových zjištění a předestření vlastní skutkové verze, k níž obvinění dospěli na základě vlastního pohledu na hodnocení důkazů. Po stručném shrnutí relevantních skutkových zjištění soudů nižších stupňů státní zástupce odkázal na příslušné pasáže odůvodnění soudních rozhodnutí, v nichž se již soudy s totožnými námitkami obviněných dostatečně vypořádaly. Důkazní řízení nebylo podle státního zástupce zatíženo ani vadou tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud totiž přesvědčivě vysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům obhajoby a námitky obviněných jsou tak spíše polemikou s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu.

31. Státní zástupce odmítl také námitky obviněných podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I zde poukázal na jednotlivé pasáže rozsudků soudů prvního i druhého stupně a rozhodná skutková zjištění, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že oba obvinění naplnili svým jednáním jako spolupachatelé objektivní i subjektivní stránku obou trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými.

32. Námitka obviněných o porušení § 251 odst. 3 tr. ř. v odvolacím řízení se podle státního zástupce nachází mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Stejně tak neodpovídají žádnému z důvodu dovolání ve smyslu § 265b tr. ř. výhrady, jimiž se obviněný JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, fakticky domáhal uložení mírnějšího trestu. Státní zástupce má za to, že délka trestního řízení byla tomuto obviněnému dostatečně kompenzována uložením trestu odnětí svobody v trvání pěti let, neboť s ohledem na velmi vysokou škodu, kterou obvinění způsobili, by podle jeho názoru přicházelo v úvahu i uložení trestu výrazně přísnějšího.

33. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud všechna dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

34. Na vyjádření státního zástupce reagovali svými replikami obvinění Ing. Jiří Mráček a JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, v nichž argumentaci státního zástupce odmítli, následně však v zásadě zopakovali zásadní úvahy již obsažené v jejich dovoláních.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

A) Obecná východiska

35. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech tří dovolatelů jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

36. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s charakterem dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, proto je nelze uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nepostačuje pouhé formální označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

37. Nejvyšší soud úvodem jen stručně shrne zákonné podmínky pro naplnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., které uplatnili v souhrnu všichni dovolatelé.

38. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod tedy obsahuje tři skupiny vad, které mohou nastat v rámci důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinu vad představují případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí varianta se týká tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která však pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

39. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

40. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tento označil pouze obviněný JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, a to v jeho druhé alternativě. Podle Nejvyššího soudu nicméně nepřicházelo uplatnění tohoto dovolacího důvodu v úvahu, neboť odvolací soud na podkladě odvolání všech obviněných zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu, částečně i ve výroku o náhradě škody a následně znovu sám rozhodl. Nešlo zde tudíž o procesní situaci, s níž počítá obviněným označená alternativa tohoto dovolacího důvodu, a jež se uplatní, pokud odvolací soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

41. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě všechna podaná dovolání odmítnout. Dovolání obviněné SVP totiž bylo podáno z jiného než zákonem výslovně stanoveného dovolacího důvodu. Dovolání obviněných Ing. Jiřího Mráčka a JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, v částech, v nichž jimi předložené námitky bylo možné podřadit uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.

B. K dovolání obviněné SVP

42. Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, dovolání obviněné SVP je založeno výlučně na opakování dvou procesních námitek, s nimiž se již soudy prvního i druhého stupně zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Ve své první výhradě SVP zpochybnila zákonnost a procesní použitelnost důkazů, které byly zajištěny v rámci provádění domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Svůj názor SVP opírala o tvrzení, podle něhož v protokolech o realizaci těchto úkonů a v odůvodnění příslušných procesních rozhodnutí o jejich nařízení nejsou vyloženy důvody, proč byly tyto úkony prováděny v režimu neodkladnosti a neopakovatelnosti.

Nejvyšší soud odkazuje na body 932. a 933. rozsudku soudu prvního stupně a bod 29. napadeného rozsudku, v nichž soudy obou stupňů po přezkoumání obsahu příslušných částí trestního spisu dospěly k závěru, že veškeré prohlídky byly prováděny až po zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 tr. ř., tedy již ve fázi vyšetřování podle § 161 a násl. tr. ř., a nemohlo proto jít o úkony realizované jako neodkladné či neopakovatelné před zahájením trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 3, 4 tr. ř. Z tohoto důvodu ani není potřeba zabývat se zkoumáním splnění podmínek pro provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu, neboť je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vůbec nebyly povinny povahu těchto úkonů jako neodkladných či neopakovatelných odůvodňovat, pokud v tomto režimu neproběhly.

Sama dovolatelka pak nijak nereagovala na poměrně jasné zjištění soudů obou stupňů a znovu jen tvrdošíjně opakovala totéž, co již bylo jako nepravdivé v trestním řízení vyvráceno.

43. Také svou druhou námitku obviněná formulovala v podstatě jen strohým konstatováním, jímž zpochybnila zákonnost důkazů opatřených po lhůtě pro skončení prověřování podle § 159 odst. 1 písm. c) tr. ř. Učinila tak přesto, že na shodnou výtku, kterou uplatnila v rámci své dosavadní obhajoby, reagovaly soudy obou stupňů, neboť ji zahrnula i do svého odvolání. Obviněná především neoznačila žádný konkrétní důkaz, jehož nezákonné opatření po skončení šestiměsíční lhůty pro prověřování policejním orgánem zpochybnila, tudíž ani netvrdila, že jde o důkazy, na nichž jsou založena rozhodná skutková zjištění soudů, která by byla určující pro naplnění znaků jednoho či obou trestných činů, za něž byla odsouzena.

Nelze považovat za přijatelné, aby v dovolání jako mimořádném opravném prostředku dovolatel nepředložil konkrétní výhrady, o něž opřel naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu a jen stroze tvrdil vadu, jejíž nápravu očekává od Nejvyššího soudu. Formalizovaná povaha dovolání spolu s povinným zastoupením obhájcem, jehož prostřednictvím je nutné podat tento mimořádný opravný prostředek, jsou atributy, jimiž je dovolací řízení charakterizováno. Proto je vždy na dovolateli, aby nejen označil jím vytýkaná pochybení, k jejichž odstranění jsou určeny jen taxativně vymezené dovolací důvody, ale aby též předložil odpovídající argumenty, o něž své námitky opřel a z nichž dovodil označenou nesprávnost.

V posuzované trestní věci navíc obviněná vytýkanou vadu stroze konstatovala, aniž by jakýmkoli způsobem reagovala na velmi podrobné vysvětlení její nedůvodnosti především soudem prvního stupně v bodech 935. až 937. jeho rozsudku, který se jí pečlivě zabýval. Obviněná tedy nepředložila žádnou polemiku s úvahami a především argumenty, pro které soud prvního stupně neshledal opatření žádného z důkazů nezákonným. Tento soud mimo jiné zjistil, že šlo o důkazní prostředky v podobě listin, to znamená, že k jejich provedení dochází až v průběhu hlavního líčení za účasti obhajoby, resp. obviněného, čímž je zajištěn dostatečný prostor pro uplatnění všech obhajovacích práv.

Nad rámec úvah soudu prvního stupně ve zmíněných bodech jeho rozsudku i adekvátní reakce odvolacího soudu v bodě 26. napadeného rozsudku na shodnou námitku lze dodat, že lhůty stanovené v § 159 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. jsou lhůtami pořádkovými, s jejich případným nedodržením nejsou spojeny sankce, a to ani v podobě nezákonnosti důkazů opatřených policejním orgánem v době, o níž byla příslušná lhůta překročena.

44. Nejvyšší soud tak může k dovolání obviněné SVP shrnout, že neshledal v hodnocení výše uvedených otázek ze strany soudů obou stupňů nic, co by vyvolalo potřebu dalšího doplnění, ostatně ani obviněná ve své dovolací argumentaci na závěry soudů prvního a druhého stupně nereagovala a kvalifikovaně je nevyvrátila. Obviněná tak fakticky neposkytla žádnou oponenturu, která by byla způsobilá vyhodnocení těchto otázek v dovolacím řízení jakkoli zvrátit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 621/23). Nejvyšší soud proto ve shodě se soudy nižších stupňů uzavřel, že ani v jednom z obviněnou vytýkaných případů nemohlo jít o vadu způsobující nezákonnost, resp. procesní nepoužitelnost důkazů, navíc by muselo jít o důkazy, na nichž by byla založena rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což sama dovolatelka ani netvrdila.

C. K dovoláním obviněných Ing. Jiřího Mráčka a JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA

45. Vzhledem k tomu, že obsah poměrně široké dovolací argumentace obviněných Ing. Jiřího Mráčka a JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, se do značné míry shoduje, Nejvyšší soud se s předloženými výhradami vypořádá v následující části odůvodnění tohoto usnesení společně a bude je hodnotit ve vztahu k oběma obviněným. K samotné povaze dovolacích námitek je úvodem nutné uvést, že jde o opakování obhajoby obviněných z předchozího průběhu trestního řízení. Přestože obvinění v dovoláních setrvale prosazovali, že jde o výhrady, jimiž soudy nižších stupňů nevěnovaly náležitou, popřípadě vůbec žádnou pozornost, Nejvyšší soud tento názor obviněných nesdílí. Má naopak za to, že především již soud prvního stupně se s argumentací obviněných, kterou opakují i nyní ve svých dovoláních, řádně a zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Nejvyššímu soudu přitom nezbývá než závěry ve věci rozhodujících soudů jako správné potvrdit, případně na některých místech je pouze velmi stručně doplnit. Nutno zároveň připomenout rozhodovací praxi dovolacího řízení, že v takovýchto případech je zpravidla namístě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

C. 1. K námitce tzv. opomenutých důkazů

46. Nejvyšší soud se nejdříve vypořádá s námitkou tzv. opomenutých důkazů, které zejména obviněný Ing. Jiří Mráček věnoval poměrně značnou část svého dovolání. Na tomto místě je vhodné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, že soud je nevyhnutně přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem, zastávají v procesu dokazování zcela nezastupitelnou roli mimo jiné zásady bezprostřednosti a ústnosti.

Hodnotit důkazy může proto jen soud, který je v souladu s těmito zásadami provedl, díky čemuž z nich může získat relevantní poznatky. Popsaný způsob dokazování napomáhá poskytnout hodnotícímu orgánu, tedy především soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, který v odvolacím řízení opakuje či provede nové důkazy, jasný obraz o dokazované skutečnosti, aby mohl vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, s.

180 a násl.). Současně platí, že je výlučně na soudu prvního, resp. druhého stupně, které důkazy, resp. důkazní prostředky bude provádět za účelem objasnění věci a získání podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě či návrhu na potrestání ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Jde o využití ústavně zakotvené zásady nezávislosti soudů vyplývající z čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Soud přitom není vázán návrhy žádné z procesních stran, musí však o každém takovém návrhu rozhodnout a vysvětlit, proč mu nevyhověl.

47. Pokud jde o návrhy na provedení důkazů v odvolacím řízení, jež oba obvinění označili ve svých dovoláních za opomenuté, Nejvyšší soud musí především poukázat na to, že odvolací soud v napadeném rozsudku zcela vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil, proč jim nevyhověl. Důvodem tohoto postupu byla u převážné většiny obviněnými akcentovaných důkazních návrhů jejich nadbytečnost, v případě znaleckého posudku vypracovaného Ing. Alenou Hřibovou šlo podle odvolacího soudu navíc o nedostatek vypovídací potence ve vztahu k obhajobou tvrzené skutečnosti, pro jejíž ověření byl tento důkaz navrhován k provedení. Nejvyšší soud pouze na okraj připomíná, že jde o důvody, které i rozhodovací praxe Ústavního soudu dlouhodobě a konstantně uznává jako přípustné argumenty pro neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení (viz např. nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03, nebo usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Stejně tak se Nejvyšší soud ztotožnil s odvolacím soudem prezentovanými důvody po jejich věcné stránce, na které na tomto místě odkazuje (body 33. a násl. napadeného rozsudku), neboť má za to, že se zřetelem k celkovému kontextu důkazní situace, z níž vycházel při zjišťování skutkového stavu soud prvního stupně, je třeba považovat rozsah dokazování v posuzované trestní věci za zcela dostatečný pro rozhodnutí o podané obžalobě. Důkazní návrhy předkládané obviněným Ing. Jiřím Mráčkem v odvolacím řízení by ani podle Nejvyššího soudu nemohly přispět k jinému výsledku trestního řízení, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud odkazuje též na body 51. a násl. tohoto usnesení níže, v nichž ve stručnosti shrne podstatu trestné činnosti obviněných, rozhodná skutková zjištění i zásadní důkazy, o něž bylo rozhodnutí o vině obviněných opřeno.

48. Pouze pro úplnost se jeví vhodné dodat, že rozhodnutí soudu o (ne)provedení určitého důkazu z povahy věci předchází nutné seznámení se s obsahem takového důkazu, případně s okolnostmi, jež navrhovatel uvede jako argumenty pro jejich provedení ve vztahu k objasnění důležité skutečnosti týkající se předmětného trestního řízení. Proto i v rámci zdůvodnění otázky, proč soud konkrétnímu důkaznímu návrhu nevyhověl, nelze zcela abstrahovat od obsahu takového důkazu, pokud jej má soud již k dispozici. Stěžejní v tomto ohledu zůstává, aby související myšlenkový postup soudu nepřesáhl samotný proces hodnocení důkazů do takové míry, aby soud na podkladě takto navrhovaných a v trestním řízení neprovedených důkazů činil konkrétní skutkové závěry ve věci samé ve prospěch či neprospěch obviněných, zejména pokud jde o rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. K takové situaci nicméně v nyní projednávané věci nedošlo, odvolací soud se obsahu obviněným Ing. Jiřím Mráčkem navrhovaných důkazů věnoval pouze v návaznosti na vysvětlení, proč jim nebylo vyhověno, tj. proč je považoval za nadbytečné či bez příslušné vypovídací hodnoty.

49. Odvolacímu soudu přitom nelze vytýkat, že ve veřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2023 odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí důkazních návrhů obhajoby pouze krátce, jak ostatně vyplývá i z protokolu o tomto veřejném zasedání na č. l. 8572 a násl. tr. spisu. Přestože obviněný Ing. Jiří Mráček považuje postup odvolacího soudu, který se s jeho důkazními návrhy podrobně vypořádal až v odůvodnění svého rozsudku, za vadný, je potřeba zdůraznit, že šlo naopak o postup plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.

Nejvyšší soud připomíná, že pokud soud zamítne návrh některé ze stran trestního řízení na doplnění dokazování, je podstatné, aby se toto zamítavé stanovisko projevilo právě v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, jak předpokládá zejména § 125 odst. 1 tr. ř. Obviněný Ing. Jiří Mráček proto v návaznosti na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se zajisté seznámil, měl možnost zpochybnit úvahy, které vedly odvolací soud k zamítnutí jeho důkazních návrhů, a to například prostřednictvím podaného dovolání, což také učinil.

I tato skutečnost fakticky naznačuje, že nemohlo jít o opomenuté důkazy, neboť obviněný ve svém dovolání s důvody nevyhovění jeho důkazním návrhům poměrně rozsáhle polemizoval. Popsaná procesní situace tak v žádném případě nemohla představovat zkrácení práva na obhajobu, jak obviněný namítal. Nejvyššímu soudu navíc ani není známo, v jakém dřívějším stadiu probíhajícího trestního řízení chtěl obviněný reagovat na důvody zamítnutí jeho důkazních návrhů, k němuž došlo v průběhu veřejného zasedání konaného o odvoláních obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně.

Jak v tomto ohledu podotýká i odborná literatura, rozhodnutí soudu o návrhu na doplnění dokazování, a to kladné i záporné, má formu usnesení, které se nevyhotovuje, pouze se poznamená do protokolu o hlavním líčení, resp. o

veřejném zasedání (§ 136 odst. 1 tr. ř.), přičemž proti tomuto rozhodnutí není přípustná stížnost ve smyslu § 141 tr. ř. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2697).

C. 2. K námitkám souvisejícím se skutkovým zjištěním

50. Přestože oba obvinění namítli ve svých dovoláních zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, z obsahu jejich konkrétních výhrad existence takového rozporu nevyplývá. Obvinění fakticky na základě vlastního pohledu na hodnocení důkazů prosazovali, a to až poněkud tvrdošíjně, jimi podávanou verzi skutkového děje a své vlastní představy o jeho výsledné podobě, který by vyústil ve zproštění obžaloby. Námitky tohoto typu nicméně neodpovídají žádnému z taxativně vyjmenovaných zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí těch skutkových zjištění soudů, která vedla k odlišnému výsledku, než o jaký usilovali obvinění, tedy k vyslovení jejich viny a uložení trestní sankce.

Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k detailnímu přezkoumávání jednotlivostí ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. Není smyslem dovolacího řízení a ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně hodnotil, či se dokonce přikláněl k verzi nabízené obhajobou jen proto, aby vyhověl výsledku řízení požadovanému v dovolání. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.

ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

51. Nejvyšší soud připomíná, že podstatou trestné činnosti, za niž byli obvinění odsouzeni, bylo jejich protiprávní jednání, k němuž docházelo v rámci dotačního projektu „Strojírenský a materiálový vědeckotechnický park a podnikatelský inkubátor“, spolufinancovaného z veřejných prostředků Operačního programu podnikání a inovace (OPPI) 2007-2013, který byl schválen poskytovatelem dotace Ministerstvem průmyslu a obchodu. Na skutku se podíleli obviněný Ing. Jiří Mráček, jehož jednání bylo přičítáno obviněné SVP, která byla v postavení vyhlašovatele soutěže a příjemce dotace, a dále obviněný JUDr.

Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, jako jednatel vítěze soutěže – obchodní společnosti GESTUM Capital, s. r. o. (dále též jen „GESTUM Capital“), a to v blíže neustanovené době, nejpozději však od dubna 2014 do dne 29. 6. 2015. Obvinění po předchozí vzájemné dohodě směřující k získání dotace ve prospěch SVP v neoprávněné výši učinili následující kroky. Obviněný Ing. Jiří Mráček vyhlásil jménem SVP dne 16. 5. 2014 veřejnou soutěž, konkrétně výběrové řízení pod pořadovým číslem 2 na výběr dodavatele s názvem „Vybavení vědeckotechnického parku stroji“, jehož podmínky byly obviněnými předem dohodnuty způsobem poskytujícím výhodu a přednost GESTUM Capital, a to s cílem odradit jiné potenciální dodavatele od účasti ve výběrovém řízení tak, aby GESTUM Capital mohla ve své nabídce mnohonásobně navýšit ceny poptávaných strojů, a i přes hodnocení soutěže pouze na základě hodnotícího kritéria nejnižší ceny vyhrála.

Konkrétně šlo o to, že více než dva měsíce před vyhlášením výběrového řízení zástupce obchodní společnosti První železářská společnost Kladno, s. r. o. (dále též jen „PŽSK“), Ing. Petr Černý na pokyn obviněného Ing. Jiřího Mráčka inicioval jednání o koupi později v rámci soutěže dodaného portálového obráběcího centra s konkrétními parametry, a to s italským výrobcem – obchodní společností MECOF S. r. l. (dále též jen „MECOF“), jenž tento stroj v dubnu 2014 nabídl GESTUM Capital a následně s ní dne 18.

6. 2014 uzavřel kupní smlouvu, přičemž tuto možnost neměl žádný z dalších potenciálních soutěžitelů, kteří se tak nemohli veřejné soutěže účastnit z důvodu diskriminačně nastaveného (krátkého) termínu dodání do 31. 12. 2014, a to vzhledem k tomu, že termín pro dodání takovéhoto druhu stroje se běžně pohybuje v řádu devíti až patnácti měsíců. Ve výběrovém řízení bylo dále požadováno dodání vzájemně nesouvisejících zařízení, které netvořily jeden funkční celek, konkrétně mokrá chladící věž, suchá chladící věž, portálové obráběcí centrum, 2 ks otočných stolů pro upnutí měřených prvků, 2 ks válečkového dopravníku, pila pro odběr vzorků, 4 ks vyrovnávacích upínacích desek, 3D CNC měřící souřadnicový stroj pro přesnou diagnostiku a měření, 3D systém pro skenování a vyhodnocení, spektrometr, lis vzorků, tavička perel, laboratorní mlýnek, testovací lis, 5 ks jeřábů, příslušenství jeřábů, sada měřidel pro ruční měření, sada ponků a skříní a sada upínacích prvků, aniž by vyhlašovatel soutěže umožnil předložení nabídky a plnění zakázky ve vztahu k dílčím částem dodávky.

V době zadání přitom na relevantním trhu v České republice neexistoval žádný dodavatel, který by měl ve své standardní nabídce podobné nebo parametrově srovnatelné portfolio zařízení, navíc sloučení těchto položek ve výběrovém řízení neplnilo ani žádnou rozumnou ekonomickou funkci, naopak bránilo konkurenčnímu prostředí mezi potenciálními dodavateli. Vyhlašovatel soutěže dále v rozporu se zásadou transparentnosti stanovil nejasné platební podmínky spočívající v podmíněné možnosti zálohových plateb, jejichž poskytnutí bylo závislé výlučně na jeho vůli, což také umožňovalo uplatňovat nerovný přístup k uchazečům o zakázku.

V návaznosti na popsané jednání obviněných zvítězila ve výběrovém řízení č. 2 s nabídkovou cenou ve výši 214 405 000 Kč GESTUM Capital, která byla jediným uchazečem a dne 28. 7. 2014 uzavřela s SVP kupní smlouvu, za jejíž splnění zaplatila SVP GESTUM Capital v postupných platbách částku v celkové výši 205 200 000 Kč bez DPH, přestože GESTUM Capital za jednotlivá dodávaná zařízení uhradila svým subdodavatelům toliko částku v celkové výši 66 046 560 Kč bez DPH. V důsledku popsaného postupu byla soutěžiteli GESTUM Capital zjednána přednost, výhodnější podmínky a prospěch ve výši 139 153 440 Kč bez DPH a poskytovateli dotace způsobena škoda ve výši 50 % této částky, jelikož dotace byla poskytnuta na strojní vybavení, jež bylo účelově nadhodnoceno.

Obviněný Ing. Jiří Mráček následně za účelem vylákání neoprávněně nadhodnocené dotace na základě podkladů poskytnutých obviněným Ing. Vladimírem Ludvíkem, RSc., MBA, předložil poskytovateli dotace doklady s nepravdivými údaji o nákupu technologií s výrazně lepšími kvalitativními parametry, ač ve skutečnosti šlo o stroje a zařízení stejných technologických požadavků, jak se i původně předpokládalo, dále lživě uvedl, že veškeré výdaje jsou vynaloženy při respektování principu hospodárnosti, přičemž soutěž proběhla shora popsaným diskriminačním způsobem, a zároveň věděl, že i cena strojního vybavení dodaného společností ILD cz., s.

r. o. (dále jen „ILD cz“), v rámci dalšího výběrového řízení č. 6 je značně nadhodnocena, a to o 13 360 297 Kč s DPH. Obvinění dále v žádosti o poskytnutí dotace uvedli nepravdivé údaje ohledně zajištění prvotního financování nákladů projektu formou bankovního příslibu od bankovních institucí a poskytovateli dotace předložili dokument dokládající zajištění financování mimo jiné prostřednictvím investičního úvěru poskytnutého KKCG ve výši 300 000 000 Kč sjednaného na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 19.

9. 2012, přičemž již dne 24. 9. 2012, tedy ještě před vydáním rozhodnutí o poskytnutí dotace, SVP od této smlouvy odstoupila, resp. oznámila věřiteli, že není schopna splnit podmínky smlouvy stanovené pro čerpání úvěru, avšak poskytovatele dotace o této změně financování neinformovala. Poskytovatel dotace tak dne 10. 10. 2012 vydal rozhodnutí o poskytnutí dotace na základě neúplných a zavádějících údajů o zajištění financování projektu, přičemž fakticky byly úhrady dodavatelům plnění simulovány tak, že jedny finanční prostředky byly na pokyn obviněného Ing.

Jiřího Mráčka prostřednictvím koordinovaných, na sebe navazujících kroků, přeposílány mezi účty obchodních společností propojených s obviněnými, to vše za účelem předložení žádostí o platbu, jejichž součástí byly doklady o úhradě částek za dodávaný předmět plnění včetně faktur vystavených ze strany GESTUM Capital a dalších dodavatelských obchodních společností. V důsledku tohoto jednání obviněných byla poskytovateli dotace způsobena škoda ve výši 229 696 050 Kč.

52. Obvinění zpochybnili ve svých dovoláních zjištění o diskriminačně nastavených podmínkách výběrového řízení v důsledku neumožnění dílčího plnění, krátkého termínu dodání portálového obráběcího centra či nejasných platebních podmínek. Nesouhlasili dále se závěry soudů obou stupňů o nadhodnocení ceny jednotlivých strojů, která byla ve výběrovém řízení vysoutěžena a rozporovali též existenci jejich předchozí domluvy na protiprávním postupu v rámci dotačního řízení, jakož i předstírání úhrad faktur vystavených v návaznosti na dodávku jednotlivých zařízení prostřednictvím tzv. cyklických plateb. Nejvyšší soud nicméně musí zdůraznit, že všechna tato zjištění mají potřebnou oporu ve výsledcích dokazování a vyplývají z přesvědčivého a pečlivého, místy až velmi detailního hodnocení v trestním řízení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně, s nímž se zcela správně ztotožnil také odvolací soud. Nejvyšší soud nemůže soudům nižších stupňů v tomto ohledu cokoli vytknout, proto pouze ve stručnosti konstatuje následující.

53. Otázkou diskriminačních podmínek výběrového řízení č. 2 se soud prvního stupně zabýval skutečně velmi podrobně v bodech 738. a násl. svého rozsudku. Při posouzení způsobu, jakým byl vymezen předmět plnění z věcného hlediska, tento soud vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru strojírenství znalce Ing. Tomáše Semráda, který potvrdil, že stroje a zařízení poptávané v rámci tohoto výběrového řízení nepředstavovaly dodávku uceleného technologického centra, nešlo ani o soubor strojů, jenž by byl funkčně shodný. Pokud jde o účel jejich využití, jmenovaný znalec rozdělil tyto stroje do celkem sedmi samostatných skupin. Soud prvního stupně se navíc důkladně vypořádal s protichůdnými závěry, k nimž v této souvislosti dospěl další znalec Ing. Pavel Suchánek ve svém znaleckém posudku vypracovaném na žádost SVP, a to i přesto, že jeho oborem je ekonomika a podle názoru soudu nebyl zcela kompetentní k posouzení otázky vyžadující technické strojírenské vzdělání. Ve stručnosti lze zmínit, že znalec Ing. Pavel Suchánek řešil pouze charakter strojů z pohledu jejich umístění ve strojírenském vědeckotechnickém parku, nikoli jejich skutečnou funkci, tj. k jaké konkrétní činnosti jsou určeny (bod 743. rozsudku soudu prvního stupně). Pochybnosti o správnosti závěrů tohoto znaleckého posudku se navíc ještě více prohloubily při výslechu jeho zpracovatele v hlavním líčení, v jehož průběhu Ing. Pavel Suchánek odpovídal nepřesvědčivým a nedůvěryhodným způsobem, některé své odpovědi nebyl schopen podložit zdroji apod. (bod 746. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené platí obdobně ve vztahu ke znaleckým posudkům znalce Ing. Františka Dvořáčka, jejichž zadavatelem byla rovněž obviněná SVP (viz velmi podrobné hodnocení znaleckých posudků a výpovědi jmenovaného znalce v hlavním líčení v bodech 747. až 749., dále též například 779. až 781. nebo 784. až 785. rozsudku soudu prvního stupně).

54. Soud prvního stupně také přesvědčivě vyvrátil obhajobu obviněného Ing. Jiřího Mráčka o tom, že podmínky výběrového řízení včetně nerozdělení zakázky na části byly předem konzultovány a schváleny pracovníky poskytovatele dotace, resp. CzechInvestu. Žádný z důkazů provedených v trestním řízení, např. e-mailová komunikace či jiná korespondence, toto tvrzení obviněného nepotvrdil (body 753. a 774. rozsudku soudu prvního stupně). Naopak bylo prokázáno, že agentura CzechInvest schválila dokumentaci k výběrovému řízení č. 2 až zpětně po jeho skončení, a to spolu s upozorněním, že odpovědnost za správnost jeho provedení zůstává na zadavateli zakázky. Povaha prováděných kontrol přitom neumožňovala odhalení sofistikovaného podvodného jednání, obecně sice probíhalo mnoho kontrol, avšak nebyly zcela důsledné a hloubkové (body 754., 769. a 770. rozsudku soudu prvního stupně). Zaměstnanci poskytovatele dotace a CzechInvestu navíc shodně vypověděli, že ani nedisponovali dostatečnými technickými znalostmi pro posouzení charakteru poptávaných dodávek z toho hlediska, zda jde o soubor tvořící jednu linku (bod 768. rozsudku soudu prvního stupně).

55. V reakci na argument obviněného Ing. Jiřího Mráčka je třeba oponovat, že v posuzovaném období rozhodně nebylo obvyklou praxí spojovat do předmětu jednoho výběrového řízení více vzájemně nesouvisejících plnění, což mj. potvrdily právě výslechy svědků – pracovníků poskytovatele dotace a agentury CzechInvest (body 759. až 762. rozsudku soudu prvního stupně). Jako poměrně zásadní lze v tomto ohledu vyzdvihnout dále pro příjemce dotace závazný dokument Pravidla pro výběr dodavatelů, jenž výslovně stanovil, že jednou zakázkou je třeba rozumět nerozdělitelné dodávky. Za takové dodávky podle Nejvyššího soudu v žádném případě nelze považovat stroje a zařízení poptávané ve výběrovém řízení č. 2. Obdobně též doporučující dokument Pokyny k úspěšné realizaci výběrového řízení na dodavatele upozorňoval příjemce dotace na potřebu vyhnout se diskriminačnímu vymezení předmětu plnění spočívajícímu ve sloučení nesouvisejících zakázek s tím, že samotná plnění, která se na trhu běžně nedodávají jako celek, musí být chápána jako samostatné zakázky nebo musí být umožněno dílčí plnění jednotlivých celků (body 765. až 768. rozsudku soudu prvního stupně).

56. Nejvyšší soud k tomu dodává, že výše uvedená pravidla zohledňovala obecný přístup k povinnosti řádného vymezení předmětu veřejné zakázky i v kontextu v rozhodné době účinného zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“), který byl nepochybně ustálený již v době konání výběrového řízení č. 2 v posuzované trestní věci a reflektovala jej též příslušná soutěžní rozhodovací praxe. Přestože obviněná SVP nepostupovala ve výběrovém řízení č. 2 podle ZVZ, byla povinna respektovat minimálně základní zásady z něj vyplývající, a to zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, s nimiž povinnost řádného vymezení předmětu zakázky zcela integrálně souvisí.

Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat přiměřeně například na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 62 Af 57/2011, v němž bylo vysloveno, že postupem náležitě zajišťujícím dodržení zásady zákazu diskriminace může být v některých případech právě rozdělení veřejné zakázky na části. Dokonce i v situaci, v níž je plnění důvodně zadáváno jako jediná veřejná zakázka, připouštěla-li by povaha předmětu veřejné zakázky rozdělení na části, bylo by zcela namístě, aby zadavatel tohoto institutu využil, v opačném případě by totiž omezil hospodářskou soutěž mezi dodavateli a porušil zásadu zákazu diskriminace.

Postup, kterým zadavatel znemožní některým dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku nesprávně širokým vymezením předmětu veřejné zakázky, a to bez možnosti podávání nabídek na části, je totiž potřeba považovat za skrytou formu nepřípustné diskriminace v zadávacím řízení. Pro řádné posouzení této otázky je nutno zejména vyřešit, zda samostatná poptávka jednotlivých plnění byla možná či nikoli, zda jde o poptávku reálně uskutečnitelnou a nakolik je takové řešení technicky obtížné (srov. přiměřeně též Krajského soudu v Brně ze dne 2.

3. 2010, sp. zn. 62 Af 7/2010, jenž byl jako správný fakticky potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 2 Afs 59/2010).

57. Podle Nejvyššího soudu bylo přitom v průběhu trestního řízení jednoznačně vyvráceno, že jednotlivé stroje a zařízení bylo skutečně nutné poptávat v rámci jednoho celku z objektivních příčin. Obvinění shodně argumentovali tím, že bylo potřebné zajistit návaznost dodávek, hladký průběh instalace či efektivnější komunikaci a koordinaci výlučně s jedním generálním dodavatelem. Soudy však tuto verzi důvodně odmítly, neboť předmět plnění zahrnoval několik svou povahou rozdílných přístrojů, které netvořily jeden ucelený a neoddělitelný komplex. Jak navíc přiléhavě upozornil mimo jiné znalec Ing. Tomáš Semrád, žádný problém v případě koordinace instalace nemohl nastat proto, že stejnou otázku musel vyřešit generální dodavatel se svými subdodavateli, jelikož stroje ve skutečnosti nedodával výlučně jeden výrobce (bod 750. rozsudku soudu prvního stupně). Vyzdvihují-li následně oba obvinění benefit spočívající v možnosti komunikace SVP toliko s jedním dodavatelem, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tato okolnost mohla představovat pro objednatele nanejvýš určité usnadnění procesu, v žádném případě však nemohlo jít o objektivní překážku vylučující dílčí plnění, která by byla dostatečným důvodem pro omezení hospodářské soutěže. Ze skutkových zjištění ostatně navíc vyplynulo, že to byl v konečném důsledku sám obviněný Ing. Jiří Mráček vystupující za SVP, kdo řídil a koordinoval realizaci jednotlivých subdodávek (viz např. body 832. a násl. rozsudku soudu prvního stupně).

58. Stejně tak je potřeba odmítnout snahu obviněného Ing. Jiřího Mráčka o přenesení odpovědnosti za protiprávní postup v dotačním řízení na smluvního zástupce SVP, a to poradenskou společnost Subvene. Nejvyšší soud zde pouze ve stručnosti odkazuje na výpověď jednatele této společnosti Jana Maliny, který uvedl, že se zabýval pouze formální a administrativní stránkou věci, technickým otázkám nerozuměl, tudíž se jimi vůbec nezabýval. Svědek nevymezoval zadání z technického hlediska, veškeré specifikace včetně cen strojů obdržel od obviněného Ing. Jiřího Mráčka, který dodával veškeré podklady, jež tato poradenská společnost dále pouze zapracovala mj. též do tzv. studie proveditelnosti, aniž by do jejich obsahu jakkoli zasahovala (bod 773. rozsudku soudu prvního stupně).

59. Pokud jde o nejasné platební podmínky stanovené v závazném návrhu kupní smlouvy, jenž byl součástí zadávací dokumentace, Nejvyšší soud podotýká, že jde spíše o otázku právní nežli skutkovou. Obvinění totiž fakticky nerozporují existenci smluvního ujednání o možnosti poskytnutí zálohových plateb ze strany kupujícího. Takové ustanovení návrh smlouvy skutečně obsahoval ve svém čl. V. bodě 6, podle něhož „kupující může po vzájemné písemné dohodě uhradit zálohy na základě zálohové faktury vystavené prodávajícím. Prodávající nemá na zálohy bez odsouhlasení nárok“ (č. l. 3981 tr. spisu). Spornou zde byla otázka, zda mohlo citované ustanovení působit na potenciální dodavatele odrazujícím účinkem, tedy diskriminačně, přičemž Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s vyčerpávajícím odůvodněním, které v tomto směru poskytl soud prvního stupně v bodech 777. až 783. svého rozsudku. Nad jeho rámec, a to zcela podpůrně, lze odkázat na závěry vyslovené v rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. ÚOHS- S0520/2022/VZ. Podpůrně z důvodu, že jde o rozhodnutí novějšího data a posuzující částečně jinou otázku, která souvisí s aplikací tzv. vyhrazené změny závazku. Avšak závěry vyslovené Úřadem se dotýkají primárně povinnosti postupovat vůči dodavatelům transparentně a nediskriminačně, tedy základních zásad, jimiž byla vázána rovněž SVP v posuzované trestní věci. V odkazované věci šlo navíc o srovnatelnou situaci, v níž zadavatel v zadávacích podmínkách stanovil pravidlo, podle něhož lhůta pro plnění zakázky může být prodloužena, aniž by konkretizoval, za jakých předpokladů k tomu dojde. Úřad konstatoval, že zadavatel měl alespoň v obecnosti vymezit, za jakých okolností a podmínek by přicházelo v úvahu rozhodnout o prodloužení lhůty plnění z jeho strany tak, aby všem možným dodavatelům tato skutečnost byla zřejmá (srozumitelná) již ze zadávací dokumentace. Případné prodloužení lhůty plnění totiž záviselo pouze na (libo)vůli zadavatele, což je z pohledu požadavku na transparentnost postupu zadavatele při veřejném zadávání nepřijatelné, neboť by to vždy mohlo vést ke znehodnocení výsledků zadávacího řízení. Tato nejednoznačná podmínka tudíž podle citovaného rozhodnutí Úřadu mohla mít vliv i na rozhodování potenciálních dodavatelů, zda podat či nepodat nabídku na veřejnou zakázku.

60. Shodně i v posuzované věci lze konstatovat, že stanovením možnosti zálohových plateb bez upřesnění předpokladů, za kterých se toto ujednání uplatní, dodavatelé předem vůbec nevěděli, za jakých okolností mohli s poskytnutím zálohy počítat. V důsledku tohoto postupu byly ve výběrovém řízení č. 2 evidentně porušeny zásady transparentnosti a zákazu diskriminace, neboť popsané nejednoznačné platební podmínky mohly mít pro potenciální dodavatele odrazující účinek z hlediska jejich rozhodování o podání nabídky do výběrového řízení.

61. Podle Nejvyššího soudu byla v trestním řízení nade vši rozumnou pochybnost prokázána rovněž předchozí domluva mezi obviněnými Ing. Jiřím Mráčkem a JUDr. Ing. Vladimírem Ludvíkem, RSc., MBA, o protiprávním zvýhodnění GESTUM Capital. Soud prvního stupně přiléhavě opřel toto zjištění o okolnosti týkající se objednání a dodání tzv. portálového obráběcího centra. Odkázat lze především na přehlednou časovou osu v bodě 786. rozsudku soudu prvního stupně. Je z ní patrné, že dotčené zařízení poptal od MECOF původně, a to přibližně dva měsíce před vyhlášením výběrového řízení č. 2, zástupce PŽSK na pokyn obviněného Ing.

Jiřího Mráčka. Následně MECOF doručila PŽSK svou nabídku dne 20. 3. 2014. Totožnou nabídku se stejným identifikačním číslem obdržela od MECOF dne 18. 4. 2014 také GESTUM Capital. Až dne 16. 5. 2014 bylo vyhlášeno výběrové řízení č. 2, přičemž již dne 17. 6. 2014, tedy přibližně měsíc před uplynutím lhůty pro podání nabídek, byla podepsána smlouva mezi GESTUM Capital a MECOF na dodání portálového obráběcího centra se závazností jeho převzetí za každých okolností. Již od 30. 5. 2014, tedy rovněž v době předcházející ukončení výběrového řízení, probíhala navíc mezi zaměstnankyní MECOF a R.

J., koordinátorem souvisejících stavebních prací v rámci projektu, komunikace ohledně instalace dotčeného zařízení v areálu SVP.

62. Výše zrekapitulovaný časový průběh nepochybně nasvědčuje tomu, že komunikace a koordinace mezi zúčastněnými osobami proběhla za účelem zajištění dodávky portálového obráběcího centra o SPV požadovaných parametrech ve smluvně stanoveném termínu do konce roku 2014. Vzhledem k termínu ukončení výběrového řízení a podpisu smlouvy s vybraným dodavatelem, k čemuž došlo na konci července 2014, by za předpokladu, že k objednání požadovaného zařízení by došlo až posléze, nebyla požadovaná lhůta plnění realizovatelná.

V trestním řízení bylo prokázáno, že standardně se doba dodání zařízení tohoto typu pohybuje v rozmezí od devíti do patnácti měsíců, přičemž zcela hraniční může být doba pěti měsíců, to však pouze při existenci okolností a náhod, které nezávislý účastník výběrového řízení nemohl předpokládat, a hlavně se na ně spoléhat. Nejvyšší soud ke zcela logickým úvahám soudu prvního stupně dodává, že i v tomto ohledu jde o skutkové zjištění řádně opřené o výsledky dokazování, pro jehož zpochybnění v dovolacím řízení nebyl shledán žádný důvod.

Pro stručnost lze proto odkázat na zcela vyčerpávající hodnocení soudu prvního stupně v bodech 787. a násl. jeho rozsudku. Popsané okolnosti pak i podle Nejvyššího soudu prokazatelně vypovídají o vzájemné koordinaci obviněných, k níž došlo ještě před zahájením výběrového řízení č.

2. Je totiž vyloučeno, aby společnost GESTUM Capital, která se na trhu strojírenských výrobků navíc vůbec nepohybovala, tudíž jej neznala, poptávala od MECOF totožné zařízení, jaké bylo za měsíc na to předmětem zadání ve veřejné soutěži, aniž by toto jednání mělo souvislost právě s výběrovým řízením č.

2. Tato „předobjednávka“ portálového obráběcího centra, k níž došlo v době, v níž GESTUM Capital nemohla mít o připravovaném výběrovém řízení oficiálně jakoukoli vědomost, zároveň umožnila obviněnému Ing. Jiřímu Mráčkovi stanovit v závazném návrhu kupní smlouvy nestandardně krátkou dodací lhůtu tak, aby odradila od podání nabídky jakékoli další v úvahu přicházející dodavatele. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obdobným způsobem probíhaly i objednávky dalších strojů, jejichž dodávka byla součástí výběrového řízení č.

2. Obviněný Ing. Jiří Mráček tyto stroje nejdříve poptal u konkrétních dodavatelů, od nichž obdržel nabídku, o níž nepochybně musel informovat spoluobviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, a ten následně jménem GESTUM Capital poptal totožné stroje u stejných dodavatelů (srov. body 813. a násl. rozsudku soudu prvního stupně).

63. S ohledem na shora shrnuté skutečnosti nelze přisvědčit výhradě obviněných, podle níž jejich předchozí domluva nebyla v trestním řízení prokázána. O vědomém a dobrovolném zapojení obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, do protiprávní činnosti ostatně svědčí také další okolnosti, mezi kterými lze stručně zmínit například zjištění, že jmenovaný obviněný poskytl spoluobviněnému Ing. Jiřímu Mráčkovi veškeré subdodavatelské podklady, aniž by ho k tomu zavazovala jakákoli smluvní podmínka (body 833.

a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Soudy správně neakceptovaly vysvětlení obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, v tom smyslu, že tato povinnost pro něj vyplývala z dobrých mravů či obchodních zvyklostí. V kontextu dalších zjištěných okolností šlo naopak o potvrzení toho, že veškeré (sub)dodávky ve skutečnosti řídil sám obviněný Ing. Jiří Mráček. Obdobně lze poukázat i na dokumentaci zajištěnou v průběhu prohlídky jiných prostor v objektu PŽSK, a to listinu, na níž byly k původní cenové nabídce GESTUM Capital obviněným Ing.

Jiřím Mráčkem ručně dopsány poznámky k tržním cenám pořizovaného strojního zařízení i bližší údaje o jeho subdodavatelích (bod 854. rozsudku soudu prvního stupně). Výše popsané skutečnosti současně potvrzují, že obviněný Ing. Jiří Mráček byl velmi dobře obeznámen nejen s rozsahem jednotlivých subdodávek, ale rovněž i s cenami, které za ně GESTUM Capital svým dodavatelům platila. I v této souvislosti je tak potřeba odmítnout navazující obhajobu o tom, že kupní cena byla řádně vysoutěžena v otevřené a férové soutěži, neboť i sám obviněný Ing.

Jiří Mráček jakožto zástupce vyhlašovatele soutěže byl nesporně velmi dobře informován o jejím mnohanásobném nadhodnocení.

64. Soud prvního stupně se rozsáhlým a velmi pečlivým způsobem zabýval taktéž otázkou navýšení ceny dodávaných strojů a zařízení, jakož i otázkou provádění úhrad faktur prostřednictvím tzv. cyklických plateb umožňujících předstírání, že cena jednotlivých plnění byla řádně zaplacena, a SVP tak mohla podat poskytovateli dotace příslušné žádosti o platbu, na jejichž základě došlo k proplacení dotace. Nejvyšší soud nebude v podrobnostech opakovat celkový výsledek dokazování, o něž byla výše uvedená skutková zjištění opřena, ten je stranám řízení včetně dovolatelů znám již z vyčerpávajícího odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil.

Ve stručnosti lze konstatovat, že soudy vyšly mimo jiné ze znaleckého posudku Ing. Tomáše Semráda, který pro svůj výpočet zvolil cenu nákladovou. Tento postup odůvodnil tím, že všechny stroje měly svého výrobce, resp. dodavatele a nebyly veřejně obchodované na trhu. Znalec zkontaktoval všechny výrobce a nechal stroje nacenit od stejných dodavatelů s výjimkou MECOF, která s ním nekomunikovala. Znalec tudíž oslovil jiné výrobce a získal minimálně šest srovnatelných vzorků pro nacenění (bod 884. rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, nepovažuje tyto závěry za nijak zjednodušené, znalec naopak vycházel z informací, které měl k dispozici přímo od obchodních společností, které byly subdodavateli plnění realizovaných v návaznosti na výběrové řízení č.

2. Znalcem zjištěná cena, kterou určil ve výši 74 342 790 Kč, se ostatně ani zásadně nelišila od ceny, kterou v souhrnu reálně uhradila jednotlivým subdodavatelům GESTUM Capital, tedy 66 046 560 Kč. Se zřetelem k ceně, kterou za stejné plnění zaplatila obviněná SVP GESTUM Capital, tj. 205 200 000 Kč, nevyvstávají podle Nejvyššího soudu o nepřiměřeném nadhodnocení vysoutěžené ceny žádné pochybnosti, a to tím spíše v situaci, v níž bylo prokázáno, že role GESTUM Capital neměla v procesu realizace dodávek žádnou přidanou hodnotu. Stejně tak bylo spolehlivě vyvráceno tvrzení obhajoby o dodání strojů s kvalitativně lepšími parametry, než se původně zamýšlelo, jež by odůvodňovalo tak výrazné navýšení kupní ceny (např. body 857. a násl. rozsudku soudu prvního stupně).

65. Pokud jde o zjištění týkající se nečerpání úvěru od KKCG a následného hrazení dodavatelských faktur prostřednictvím přeposílaných plateb, odkazuje Nejvyšší soud na podrobné hodnocení soudu prvního stupně v bodech 728. a násl., resp. 915. a násl. jeho rozsudku. Zjednodušeně řečeno šlo o to, že obviněný Ing. Jiří Mráček poskytovateli dotace dne 21. 9. 2012, tedy ještě před vydáním rozhodnutí o poskytnutí dotace, doložil finanční zajištění projektu, z něhož vyplývalo, že má financování zajištěno mimo jiné na základě úvěru od KKCG, avšak tři dny poté dne 24. 9. 2012 informoval KKCG o tom, že SVP přislíbený úvěr čerpat nebude, aniž by současně tuto skutečnost oznámila poskytovateli dotace. Soudy zcela správně dovodily, že šlo ze strany obviněného Ing. Jiřího Mráčka toliko o formální prokázání splnění jedné z dotačních podmínek za účelem dosažení kladného rozhodnutí o poskytnutí dotace, neboť se zřetelem k výše popsaným časovým souvislostem již v dané době bylo záměrem příjemce dotace financovat jednotlivé dodávky jiným způsobem. Tato logická úvaha plyne právě z následného provádění „cyklických“ plateb neboli finančních operací, jejichž prostřednictvím SVP používala na úhradu realizovaných dodávek stále tytéž finanční prostředky, které se jí vracely do dispozice přes bankovní účty společností propojených, tedy kooperujících s obviněnými. Namítl-li obviněný Ing. Jiří Mráček, že dopis adresovaný KKCG dne 24. 9. 2012 nebyl odstoupením od smlouvy, Nejvyšší soud odkazuje na bod 36. napadeného rozsudku, v němž odvolací soud vyslovil, že podstatné v tomto směru bylo, že úvěr nebyl čerpán. S tímto názorem o nerozhodné otázce právních důsledků, které předmětný dopis vyvolal, se ztotožnil i Nejvyšší soud. Odvolací soud navíc opodstatněně vycházel i z jednoznačného vyjádření poskytovatele dotace, podle něhož by při znalosti této změny financování projektu došlo k pozastavení výplaty dotace, věděl-li by poskytovatel ke dni výplaty dotačních finančních prostředků o podezřelých finančních operacích nebo podvodném jednání v souvislosti s jejich čerpáním, a při potvrzení těchto skutečností by dotace nebyla vůbec vyplacena (viz též č. l. 3792 a násl. tr. spisu).

C. 3. K námitkám souvisejícím s právním posouzením skutku

66. V kontextu výše uvedených skutkových zjištění, která mají podle Nejvyššího soudu potřebnou oporu ve výsledcích dokazování, je pak nutno nahlížet také na navazující námitky obviněných, jimiž zpochybňovali správnost právního posouzení skutku, zejména naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Je totiž zřejmé, že obvinění některé ze svých hmotněprávních výhrad formulovali na podkladě jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Tak například pokud oba obvinění pro podpoření jimi vytýkané absence úmyslného zavinění u obviněného Ing. Jiřího Mráčka zdůrazňovali jednak roli poradenské agentury Subvene, jednak kontroly a schvalování zadávacích podmínek ze strany pracovníků Ministerstva průmyslu a obchodu, resp. CzechInvestu, je zřejmé, že vycházeli z vlastní skutkové verze, která však byla v trestním řízení vyvrácena (viz body 54. a 58. výše).

67. To samé platí ve vztahu k námitce obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, o tom, že nevěděl, že šlo o dotovanou zakázku, neznal související dotační pravidla a domníval se, že uzavření smlouvy bylo tzv. přímým zadáním zakázky GESTUM Capital. V této souvislosti lze odkázat například na přiléhavé hodnocení soudu prvního stupně v bodě 848. jeho rozsudku, z něhož vyplývá, že tento obviněný podepisoval jednotlivé dokumenty přikládané do nabídky GESTUM Capital podané v rámci veřejné soutěže, mimo jiné krycí list nabídky, jednotlivá čestná prohlášení nebo závazný návrh kupní smlouvy, v němž bylo výslovně uvedeno, že prodávající je vítězným uchazečem v řízení vedeném v souladu s příslušnými pravidly pro výběr dodavatele Operačního programu Podnikání a inovace a programu Prosperita Výzva III (veřejná podpora) vyhlášených za účelem výběru dodavatele předmětu této smlouvy (viz č. l. 3984 a násl. tr. spisu). Rovněž i ze zadávací dokumentace jednoznačně vyplývá, že jde o výběrové řízení na zakázku spolufinancovanou z veřejných zdrojů (č. l. 3971 a násl. tr. spisu). Soudy proto důvodně této obraně neuvěřily, obviněný JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, si byl velmi dobře vědom skutečnosti, že šlo o dotovanou zakázku, u níž za předpokladu nepřiměřeného nadhodnocení kupní ceny nutně dojde k proplacení dotace v neoprávněné výši. Obviněný jednal se znalostí všech podstatných okolností, jak přiléhavě zdůvodnil soud prvního stupně v bodech 961. a 966. svého rozsudku.

68. Obdobně se lze vyjádřit k výhradě obviněného Ing. Jiřího Mráčka ohledně neprokázání jeho úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, jakožto tzv. druhého úmyslu, obmyslu neboli úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3407). Konkrétní argumenty, jimiž se tento obviněný snažil zpochybnit naplnění tohoto znaku základní skutkové podstaty § 256 odst. 1 tr.

zákoníku, jsou však ryze skutkové povahy. Podle obviněného totiž nebyly zadávací podmínky stanoveny diskriminačním způsobem, což je zcela v rozporu se skutkovým zjištěním, o něž je opřen odsuzující výrok o vině obviněného. Jak bylo již konstatováno, výběrové řízení na dodání poptávaných strojů a zařízení bylo záměrně vyhlášeno s cílem sloučit několik odlišných, vzájemně nesouvisejících plnění do jedné zakázky bez možnosti dílčího plnění, platební podmínky byly stanoveny diskriminačním způsobem, nabízená cena byla násobně nadhodnocena, rovněž termín dodání portálového obráběcího centra byl stanoven na nepřiměřeně krátkou dobu, stejně tak z provedených důkazů jednoznačně vyplynula předchozí domluva mezi obviněnými o zvýhodnění GESTUM Capital na úkor dalších dodavatelů.

Tyto všechny pro rozhodnutí o obžalobě zásadní skutečnosti obviněný Ing. Jiří Mráček odmítl jako nepravdivé, a tím se snažil popřít znak tzv. druhého úmyslu ve shora označeném trestném činu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k uvedené námitce může pouze ve stručnosti odkázat na předchozí část tohoto usnesení, v níž shrnul, že všechna obviněným rozporovaná zjištění byla v trestním řízení nade vši rozumnou pochybnost prokázána, a tvoří proto spolehlivý podklad pro závěr o spáchání činu s úmyslem způsobit jinému škodu, resp. opatřit jinému prospěch.

69. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného Ing. Jiřího Mráčka spočívající v tom, že svým jednáním nenaplnil znaky objektivní stránky trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, neboť veškeré doklady vyhotovovala a poskytovateli dotace předkládala poradenská společnost Subvene, přičemž on je pouze podepisoval. Pokud jde o „vyhotovení nepravdivého dokladu“, je nutno poznamenat, že podle tzv. právní věty odsuzujícího výroku nebyl tento znak obviněnému Ing.

Jiřímu Mráčkovi přičítán, byť tomu tak i mohlo být. Jak totiž Nejvyšší soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 Tdo 990/2024, vyhotovení nepravdivého dokladu ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku může být shledáno rovněž tehdy, pokud pachatel určitý doklad sice fyzicky nevyhotoví, ale připojí k němu svůj podpis, čímž stvrdí správnost údajů v něm obsažených, přestože věděl, že ve skutečnosti pravdivé nebyly (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 5 Tdo 147/2025).

Pro naplnění uvedené alternativy objektivní stránky tohoto trestného činu tudíž není rozhodující, pokud doklady předkládané poskytovateli dotace připravovala pro obviněného poradenská agentura, nýbrž pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného bylo podstatné, že předkládané listiny svým podpisem jako pravdivé potvrdil, přestože si byl vědom toho, že jejich obsah neodpovídá realitě, a jsou tudíž nepravdivé. Tato skutečnost má význam také pro naplnění znaku „předložení“, neboť v tomto ohledu pak není důležité, že nepravdivé doklady nezaslal, resp. nepředal poskytovateli dotace přímo obviněný Ing.

Jiří Mráček či spoluobviněný JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, nýbrž tak učinila společnost Subvene. Tato poradenská agentura, resp. osoba či osoby za ni vystupující, totiž samy nevyhotovily, žádným způsobem nezpracovaly či jinak ani částečně vědomě nevytvářely nepravdivý obsah jednotlivých podkladů, na což ani neměly od smluvního partnera, jímž byl příjemce dotace, jakékoli oprávnění či pověření. Z těchto důvodů zaměstnanci poradenské společnosti neměli žádné povědomí o podvodném jednání spoluobviněných, a jejich pozice je tak srovnatelná se situací, v níž pachatel využije jinou osobu ke spáchání protiprávního jednání, aniž by ale tato jiná osoba byla alespoň minimálně seznámena s okolnostmi významnými pro vyvození její vlastní trestní odpovědnosti, jedná tudíž jako tzv. živý nástroj nepřímého pachatele podle § 22 odst. 2 tr.

zákoníku (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020).

70. Posouzení jednání jako „živého“ nástroje nicméně nepřicházelo v úvahu u obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA. Ten se v této souvislosti poukázáním na dílčí části odůvodnění obou soudních rozhodnutí snažil stavět do podřízené role, v níž pouze plnil pokyny spoluobviněného Ing. Jiřího Mráčka. Toto tvrzení je sice částečně pravdivé, neboť v trestním řízení bylo prokázáno, že protiprávní jednání skutečně řídil obviněný Ing. Jiří Mráček, který například vybíral subdodavatele, koordinoval jednotlivé subdodávky, dával instrukce k proplacení faktur či k realizaci peněžních toků s cílem, aby SVP mohla před poskytovatelem dotace formálně deklarovat úhradu ceny za dodávaná plnění a požádat o proplacení dotace.

To však současně neznamená, že by bylo možno podíl obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, na spáchané trestné činnosti jakkoli zlehčovat či dokonce marginalizovat, naopak bez jeho přispění by k naplnění záměru obviněných vylákat od poskytovatele dotace podporu v neoprávněné výši vůbec nemohlo dojít. Jmenovaný obviněný, resp. jim ovládaná obchodní společnost GESTUM Capital, sehrála v tomto procesu zcela klíčovou roli, neboť svou účastí ve výběrovém řízení č. 2 umožnila navodit stav, v němž byla navenek předstírána řádná a otevřená soutěž o zakázku, která však fakticky vůbec neproběhla férovým způsobem, resp. v podstatě ani neměla žádné parametry skutečné soutěže, neboť obvinění svými postupnými kroky popsanými ve shrnutí skutkových zjištění výše docílili, že do výběrového řízení se nakonec přihlásila pouze GESTUM Capital, což jí také poskytovalo možnost pro zcela nepřiměřené nadhodnocení nabídkové ceny a získání neoprávněného prospěchu.

71. Nejen z těchto důvodů v zásadě nepostačovalo ohledně obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, posoudit jeho konkrétní účast na trestné činnosti jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný totiž sám činil úkony, jež odpovídají znakům objektivní stránky skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vyhotovil faktury, na jejichž základě byly následně předstírány úhrady ceny jednotlivých plnění a které byly přílohami k žádostem o platbu předkládaným poskytovateli dotace.

Nutno připomenout, že podle výkladu soudní praxe může být nepravdivým dokladem ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro získání finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem, která svým obsahem neodpovídá objektivní skutečnosti (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/2024 Sb. rozh. tr.). Rozporuje-li obviněný znak „nepravdivosti“ těchto dokladů, Nejvyšší soud dodává, že o jeho naplnění rovněž nemohou vznikat žádné pochybnosti.

Nelze přehlížet, že faktury nebyly vystavovány za účelem obdržení plateb ve výši a zejména v termínech splatnosti, které na nich byly zaznamenány. Pokud by tomu tak bylo, nedocházelo by na základě obviněnými uskutečněných peněžních toků k opakovanému vrácení plateb zpět do dispozice SVP tak, aby je mohla znovu využít a realizovat jimi úhrady za další, budoucí plnění. Faktury zde tudíž sloužily pouze jako určitý formální podklad pro navazující platby, jimiž však ve skutečnosti k úhradě ceny jednotlivých plnění nedocházelo, resp. docházelo pouze „naoko“ na velmi krátkou dobu, jelikož jedny a tytéž finanční prostředky byly prostřednictvím cyklického přeposílání mezi bankovními účty společností propojených s obviněnými použity na úhradu ceny po sobě následujících dodávek.

Šlo o poměrně sofistikované jednání, v jehož kontextu je právě nutno nahlížet na otázku pravdivosti faktur, neboť primárním cílem jejich vyhotovení v době, kdy byly vystaveny, nebylo obdržet úhradu za realizovaná plnění, nýbrž poskytnout podklad pro neoprávněné vylákání dotace bez finančního zajištění, které by odpovídalo rozsahu fakturovaných částek za jednotlivá plnění.

72. K právnímu posouzení jednání obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, jako spolupachatelství trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě Nejvyšší soud podotýká, že § 256 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje žádné zvláštní postavení, vlastnost či způsobilost pachatele. Tohoto trestného činu se jako spolupachatel může dopustit i tzv. extraneus, který není zadavatelem veřejné zakázky či vyhlašovatelem veřejné soutěže, resp. žádným jiným způsobem se nepodílí na výběru uchazeče o veřejnou zakázku či soutěžitele, ani na následném zadání veřejné zakázky.

Proto není vyloučeno, aby i jednání, kterým určitá osoba pro sebe, resp. pro jí ovládané obchodní společnosti, zjednává v úzké součinnosti se zástupci zadavatele veřejné zakázky výhody, a se znalostí všech rozhodných skutečností přesáhlo (běžný) rámec pomoci, bylo posouzeno jako spolupachatelství na daném trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/2019-I., III. Sb. rozh. tr.), nikoli jen účastenství ve formě pomoci. Předchozí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom již v minulosti zaujala názor, že za případ spolupachatelství na trestném činu podle § 256 odst. 1 tr.

zákoníku lze nepochybně považovat situaci, v níž zvýhodněný dodavatel využije časovou výhodu (přednost) získanou v důsledku dřívější znalosti technické dokumentace na veřejnou zakázku, například přednostním zajištěním materiálu potřebného ke zhotovení díla či obstaráním subdodavatelů nezbytných k jeho realizaci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 5 Tdo 914/2022). To byl právě i případ obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, který prokazatelně využil výhody, které se mu v důsledku přednostní znalosti o konání výběrového řízení č. 2 dostalo, a to minimálně dřívějším zajištěním subdodavatelského plnění pro dodávku portálového obráběcího centra, k čemuž využil též „předobjednávku“ ze strany spoluobviněného Ing.

Jiřího Mráčka, resp. jím instruovaného pracovníka PŽSK (srov. bod 61. výše). Lze uzavřít, že obviněný JUDr. Ing. Vladimír Ludvík, RSc., MBA, aktivně činil významné kroky v rámci zadání veřejné zakázky se záměrem, aby GESTUM Capital měla ve výběrovém řízení na úkor jiných dodavatelů výhodnější postavení a stala se vítězným dodavatelem, který díky poskytnutým informacím a zajištěním dodání základu soutěženého díla splnil zadavatelem stanovený krátký termín a fakticky vyloučil jakékoli konkurenční nabídky.

73. Se shora uvedeným souvisí i navazující výhrada obviněného Ing. Jiřího Mráčka, které Nejvyšší soud také nemohl přisvědčit a kterou zpochybnil způsobení úkoru jiným dodavatelům. Nutno v tomto ohledu připomenout, že trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku může být spáchán jak na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, kteří se přímo ucházejí o veřejnou zakázku nebo se účastní veřejné soutěže, tak i na úkor těch, kteří by se pouze potenciálně mohli ucházet o veřejnou zakázku či by se mohli účastnit veřejné soutěže, ale z různých důvodů tak neučinili. Takovým důvodem může být například protiprávní jednání pachatele, který zjednal jinému dodavateli či soutěžiteli přednost nebo výhodnější podmínky (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2025-I. Sb. rozh. tr. nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 5 Tdo 254/2025). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v posuzované trestní věci vyplynulo jednoznačné zvýhodnění GESTUM Capital vzhledem k tomu, že zadávací podmínky byly prokazatelně nastaveny diskriminačně. Šlo jednak o široké vymezení předmětu zakázky, do něhož bylo zahrnuto několik nesouvisejících plnění, která přitom mohla být poptána samostatně, umožnila-li by SVP dílčí plnění a s tím související podání nabídky na části zakázky. Tato skutečnost, zejména pak ve spojení s nepřiměřeně krátkým termínem pro dodávku portálového obráběcího centra, fakticky vyloučila z účasti ve výběrovém řízení jakékoli další v úvahu přicházející (potenciální) dodavatele, na jejichž úkor tak byla GESTUM Capital zvýhodněna, jelikož si dodání tohoto zařízení zajistila u svého subdodavatele ještě před ukončením výběrového řízení. Ani tuto námitku proto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.

C. 4. K některým dalším námitkám

74. Mimo rámec zákonem stanovených dovolacích důvodů byla uplatněna námitka obviněného JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, v níž poukazoval na nepřiměřenou přísnost jemu uloženého trestu. Nejvyšší soud především poukazuje na to, že námitka tohoto typu neodpovídá nejen dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod nějž ji obviněný podřadil, ale ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který lze považovat za speciální ve vztahu k vadám výroku o trestu. Tento důvod primárně určený k nápravě vad výroku o trestu lze použít jen tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud při respektu k vlastní rozhodovací praxi a přijaté soudní judikatuře

připomíná, že nepřezkoumává dovolací námitky, jimiž dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí přílišnou přísnost, event. naopak mírnost trestu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 432/2018, nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).

75. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu lze proto dodat, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, jež ve smyslu § 260 odst. 5 tr. zákoníku přicházela v úvahu. Ani ve spojení s peněžitým trestem, jenž byl obviněnému uložen v celkové výši 1 875 000 Kč, resp. též trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích i ve výkonu obdobné činnosti na podkladě plné moci na dobu deseti let, nejde podle Nejvyššího soudu o trest natolik přísný, že by mohl vybočovat z mezí zásady proporcionality trestní represe. Odvolací soud navíc své rozhodnutí o trestu ukládanému obviněnému JUDr. Ing. Vladimíru Ludvíkovi, RSc., MBA, rovněž pečlivě odůvodnil se zřetelem ke všem hlediskům pro ukládání trestu podle § 39 až 42 tr. zákoníku, současně dostatečně zohlednil i obviněným zdůrazňovaný časový odstup od spáchání trestných činů, resp. délku trestního řízení, což vyjádřil právě uložením trestu odnětí svobody v nejnižší zákonné výměře příslušné trestní sazby. Nejvyšší soud nemůže odvolacímu soudu v tomto směru cokoli vytknout, proto odkazuje na jeho přiléhavé hodnocení v bodech 63. a násl. napadeného rozsudku.

76. Obdobně mimo rámec zákonných důvodů dovolání uplatnili oba obvinění námitku o porušení zásady kontradiktornosti řízení, k čemuž mělo podle jejich názoru dojít v důsledku toho, že jim nebyla doručena odvolání dalších spoluobviněných, a nemohli se tak k nim vyjádřit. Nejvyšší soud nicméně stručně konstatuje, že obvinění nejsou stranami, které by v trestním řízení stály proti sobě, takovou stranou je ve vztahu k obviněnému státní zástupce reprezentující veřejnou žalobu, popřípadě poškozený v části týkající se jím uplatněného nároku na zaplacení náhrady škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení. Nezasláním odvolání jednoho z obviněných na vědomí dalším spoluobviněným, k němuž skutečně mohlo z pokynu soudu prvního stupně, či odvolacího soudu dojít, však samo o sobě neodpovídá vymezení a smyslu zásady kontradiktornosti řízení, jejíž podstata spočívá v tom, že proces je vybudován na boji (sporu) stran (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 39), tedy účastníků stojících proti sobě. Nelze navíc přehlížet, že odvolání všech obviněných se projednávala ve veřejném zasedání, obvinění se tak s argumenty všech zúčastněných osob včetně spoluobviněných mohli seznámit a vyjadřovat se k nim v jeho průběhu. Obviněnými vytýkaný procesní postup proto nemohl představovat zkrácení jejich práva na obhajobu či zásah do práva na spravedlivý proces do takové míry, pro niž by došlo k porušení těchto ústavně garantovaných pravidel.

V. Závěrečné shrnutí

77. S ohledem na všechny shora rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné SVP jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání obviněných Ing. Jiřího Mráčka a JUDr. Ing. Vladimíra Ludvíka, RSc., MBA, pak Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za splnění podmínek vyplývajících z § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 10. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu