5 Tdo 326/2025

5 Tdo 326/2025-4883

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný Ing. Stanislav Pavel, MBA, bytem Lannova 2061/8, Praha 1 – Nové Město, t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 3 To 74/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 2/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Stanislava Pavla, MBA, odmítá.

1. Obviněný Ing. Stanislav Pavel, MBA, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 73 T 2/2022, uznán vinným zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento zločin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. 57 T 10/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22.

5. 2023, sp. zn. 6 To 83/2021, byl obviněnému podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 8 let.

Podle § 102 tr. zákoníku z důvodu § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byly zabrány jako náhradní hodnota finanční prostředky na bankovních účtech společnosti PERSEUS Facility Management, s. r. o., (dříve Blue & 42, s. r. o.), č. ú. XY ve výši 8 989 187,81 Kč a č. ú. XY ve výši 97 463,24 Kč, celkem ve výši 9 086 651,05 Kč, zajištěné usnesením policejního orgánu ze dne 15. 8. 2018, č. j. KRPS-190596-37/TČ-2018-010081-ODKL. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození PERSEUS Reality, s. r. o., a Mgr.

Ing. Petra Hýsková, insolvenční správkyně dlužníka PERSEUS Capital Partners a. s., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl obviněný Ing. Stanislav Pavel, MBA, rozsudkem soudu prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

2. Na základě odvolání obviněného Ing. Stanislava Pavla, MBA, a zúčastněné osoby PERSEUS Facility Management, s. r. o., rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 3 To 74/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil z podnětu odvolání obviněného ve všech výrocích o uložených trestech a z titulu odvolání podaného zúčastněnou osobou ve výroku o zabrání věci. Odvolací soud pak sám podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr.

ř. při nezměněném výroku o vině zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku z rozsudku soudu prvního stupně uložil obviněnému za tento zločin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. 57 T 10/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 6 To 83/2021, podle § 211 odst. 6 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 8 let. Současně odvolací soud podle § 43 odst. 2 tr.

zákoníku zrušil výrok o uloženém trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2021, sp. zn. 57 T 10/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 6 To 83/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 59 odst. 1 tr. ř. (správně podle § 259 odst. 1 tr. ř.) odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v rozsahu zrušeného výroku soudu prvního stupně týkajícího se zabrání náhradní hodnoty zúčastněné osobě PERSEUS Facility Management, s.

r. o. Jinak zůstal odvoláními napadený rozsudek beze změn.

3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že přes vědomí, že se nachází v úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 182/2016 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ačkoli o jeho úpadku bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č.j. MSPH 76 INS 20528/2017-A-32, osobně se zúčastnil jednání soudu o insolvenčním návrhu, a účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 8. 3. 2018 v 17:57 hodin, v úmyslu zmařit uspokojení svých věřitelů, v postavení jednatele obchodní společnosti Benuphare, s. r. o. (nyní PERSEUS Reality, s. r. o.), když měl jako jediný dispoziční právo k nakládání s finančními prostředky uloženými na účtu společnosti č. XY, vedeném u Komerční banky, a. s., poté co dne 30. 4. 2018 byly na tento účet připsány finanční prostředky ve výši 20 930 000 Kč z účtu notářské úschovy č. účtu XY, vedeného u UniCredit bank, a. s., pro majitele notáře JUDr. Michala Voříška, z finančních prostředků převedených na základě Smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 3. 4. 2018 mezi obchodní společností Benuphare, s. r. o., na straně postupitele a obchodní společností MORAVOSTAV Brno, a. s., na straně postupníka, dne 3. 5. 2018 provedl převod částky 10 000 000 Kč z účtu Benuphare, s. r. o., na účet č. XY, vedený u Oberbank AG pobočka Česká republika pro majitele obchodní společnost BLUE & 42, s. r. o., (nyní PERSEUS Facility Management, s. r. o.), jejímž byl jednatelem a jediným disponentem předmětného účtu, a to na základě faktury č. 185170010, vystavené společností FLAME Consulting Limited – organizační složka v ČR, kterou v předmětné době fakticky ovládal, za zprostředkování prodeje výše uvedené pohledávky obchodní společnosti MORAVOSTAV Brno, a. s., kterou účelově vystavil či nechal vystavit, ačkoli mu bylo známo, že fakturované plnění nebylo ze strany této společnosti poskytnuto, neboť veškerou činnost za zprostředkování postoupení pohledávky vykonal osobně obviněný a popsaná odměna za zprostředkování náležela přímo jemu. Následně převedené finanční prostředky v neznámé výši a neznámým způsobem částečně užil pro vlastní potřebu a pro potřeby jím ovládaných společností, čímž způsobil škodu svým věřitelům ve výši 10 000 000 Kč.

II. Dovolání obviněného

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. Stanislav Pavel, MBA, dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve znovu zopakoval svoji obhajobu uplatněnou již v předchozím řízení a namítl, že soudy nižších stupňů při hodnocení skutkových zjištění postupovaly v rozporu se zásadami vyjádřenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Podle dovolatele z provedeného dokazování nevyplynula trestnost jednání, které mu bylo kladeno za vinu. V této souvislosti zdůraznil, že se soudy dostatečně nezabývaly skutečností, že při zprostředkovávání postoupení pohledávky za NUPHARO PARK, a. s., z obchodní společnosti Benuphare, s. r. o., na MORAVOSTAV Brno, a. s., vystupoval pouze jako zaměstnanec společnosti FLAME Consulting Limited – organizační složka v ČR. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by byl angažován v řídících orgánech či vlastnické struktuře společnosti FLAME Consulting Limited – organizační složka v ČR. Fakturu za zprostředkování postoupení pohledávky vystavil tehdejší právní zástupce společnosti. Odměna ve výši 10 000 000 Kč za zprostředkovatelskou činnost byla schválena valnou hromadou obchodní společnosti Benuphare, s. r. o., dne 9. 1. 2018. Závěr soudů nižších stupňů, že odměna přešla v celé výši do jeho majetku, je podle obviněného v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť z provedených důkazů nevyplýval a ani nebyl dostatečně a srozumitelně vysvětlen. V tomto směru poukázal i na výpověď svědkyně RNDr. Jany Ryšlinkové, CSc., s tím, že je z kontextu provedeného dokazování vytrženo tvrzení, že si provizi zasloužil on sám, neboť odměna byla určena společnosti FLAME Consulting Limited – organizační složka v ČR, jejímž byl pouze zaměstnancem. Stejně tak se soudy nižších stupňů podle dovolatele nedostatečně vypořádaly s odůvodněním svých závěrů o následném užití odměny obviněným, kterým měl poškodit své věřitele. Obsah dokazování ani následná skutková zjištění soudů nižších stupňů neindikovala, že by obviněný s částkou 10 000 000 Kč jakkoli nakládal, resp. jakým způsobem. Podle obviněného v projednávané věci nebylo prokázáno, že předmětnou částkou disponoval či ji užil pro svou potřebu a potřebu společností jím ovládaných. Z dokazování ani nevyplynulo, že by předmětná odměna, případně v jaké výši, připadla do majetku obviněného, ani že by s ní následně disponoval v neprospěch svých věřitelů. Soudy nižších stupňů tak ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s logickým zhodnocením provedených důkazů a jejich závěry ohledně viny obviněného nebyly dostatečně provedenými důkazy podloženy. Současně vytkl soudům nižších stupňů, že své závěry učinily v přímém rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, když ani po provedeném dokazování nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem a jejich hodnocení skutku jako trestného činu bylo založeno na neúplných a neobjektivních úvahách.

6. Obviněný rovněž namítl porušení zásady ústnosti podle § 2 odst. 11 tr. ř. i bezprostřednosti ve smyslu § 2 odst. 12 tr. ř. Soudy nižších stupňů podle něj i pochybily, pokud odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména osobní výslech svědka Magnuse Pousetta. Rovněž měly přihlédnout pouze k těm důkazům, které byly provedeny v hlavním líčení, popř. k těm, které obviněný doplnil.

7. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že v průběhu hlavního líčení byl sice upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace oproti obžalobě, která skutek kvalifikovala jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nicméně celé dokazování bylo vedeno ve smyslu právní kvalifikace jako zločinu zpronevěry, a to až do hlavního líčení dne 26. 5. 2022. Přistoupil-li soud prvního stupně ke změně právní kvalifikace skutku, pak podle jeho názoru postupoval v rozporu se zásadou zachování totožnosti skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. Dovolatel nesouhlasil zejména se závěrem soudů, že zůstala zachována totožnost skutku, a to nejméně v podobě následku, neboť ten se u trestného činu podle § 206 tr. zákoníku a trestného činu podle § 222 tr. zákoníku, podle něj značně liší.

8. Podle přesvědčení obviněného provedené dokazování nemohlo vést soudy nižších stupňů k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle obviněného nebyla naplněna objektivní stránka tohoto zločinu, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se peněžní prostředky z odměny za zprostředkování postoupení pohledávky dostaly do jeho majetku, přitom trestní zákon danou právní kvalifikaci podmiňuje právě takovou skutečností. Dovolatel zdůraznil, že celá částka odměny za zprostředkování byla poukázána na účet vedený pro obchodní společnost BLUE & 42, s. r. o., a žádná částka z této odměny se nedostala do jeho dispozice. Pro tento závěr ostatně svědčí i popis skutku, že finanční prostředky v nezjištěné výši a způsobem částečně užil pro vlastní potřebu a potřebu obchodních společností, které ovládal (částky nejsou konkretizovány). Nadto soudy ani nedošly ke konkrétním závěrům ohledně přesné výše škody, která měla být jeho jednáním ve smyslu § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku způsobena jeho věřitelům. Soudy nižších stupňů se spokojily s pouhým konstatováním, že ke škodě velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku došlo, aniž by výše skutečné škody byla podpořena skutkovými zjištěními soudů a následně řádně individualizována a konkretizována v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. V tomto směru obviněný považoval rozsudky soudů nižších stupňů za překvapivé a dovodil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

9. Obviněný napadl právní kvalifikaci skutku jako zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, jehož znakem je způsobení škody velkého rozsahu a získání prospěchu velkého rozsahu pro sebe nebo jiného ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se podle jeho názoru nezabývaly otázkou, zda a případně v jakém rozsahu by byly uspokojeny pohledávky přihlášených věřitelů v insolvenčním řízení. Uspokojení pohledávek by totiž v konkurzu nemohlo dosáhnout částky 10 000 000 Kč, tj. částky uvedené ve skutkové větě odsuzujících rozsudků, jelikož by od ní musely být odečteny pohledávky ve smyslu § 296 a násl. insolvenčního zákona, a rovněž odměna náležející insolvenčnímu správci. Tato částka tak nemůže odpovídat skutečné škodě způsobené věřitelům obviněného, která by byla nižší, a nemůže tak být naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty škody velkého rozsahu. V popisu skutku navíc v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani nebylo uvedeno, kdo je poškozeným věřitelem, jaká je výše jeho pohledávky a jakou částku by konkrétní věřitel obdržel v případě poměrného a rovnoměrného uspokojení pohledávek věřitelů. Výše škody musí být v popisu skutku uvedena přesně a jednoznačně, aby o ní nevznikaly žádné pochybnosti. Přitom správné zjištění výše škody má vliv na právní kvalifikaci skutku i na přiměřenost ukládaného trestu a na správnost výroku o náhradě škody. Rovněž výše prospěchu dovolatele či jiných osob nebyla řádně zjištěna.

10. V návaznosti na uvedené vyslovil pochybnost o věcné a místní příslušnosti soudu k projednání věci. Připomněl, že obžaloba byla podána u Krajského soudu v Praze, ale Vrchní soud v Praze rozhodl o příslušnosti Městského soudu v Praze. Ten po provedeném dokazování rozhodl v části popisovaného jednání o jeho vině jiným trestným činem, než byl uveden v podané obžalobě.

11. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, za předpokladu, že Nejvyšší soud sám ve věci nerozhodne podle § 265m odst. 1 tr. ř. a nezprostí jej podle § 226 písm. b) obžaloby pro skutek, jímž byl uznán vinným.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

13. Státní zástupce připomněl, že námitku obviněného ohledně věcné a místní příslušnosti soudu prvního stupně nelze podřadit pod uplatněné ani pod žádné jiné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod dovolání ovšem obviněný ve svém dovolání ani neoznačil a ani argumentačně neobsáhl. V předmětné věci měl ve smyslu pravidel věcné příslušnosti vyjádřených v ustanovení § 16 a § 17 tr. ř. rozhodovat okresní soud nebo mu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.). V dané věci rozhodoval Městský soud v Praze, tedy soud vyššího stupně, a dovolací důvod proto nemohl být naplněn. Současně tento dovolací důvod nemůže být naplněn pouze v důsledku porušení pravidel o místní příslušnosti podle § 18 tr. ř. O příslušnosti Městského soudu v Praze nelze mít podle státního zástupce pochybnosti už z toho důvodu, že v dané věci posuzoval nejen skutek, v němž byl spatřován zločin poškození věřitele podle § 222 odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, ale i zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (k němuž mělo dojít na Praze 5).

14. Státní zástupce též zdůraznil, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolání jsou s jedinou výjimkou opakováním obhajoby uplatňované již v předchozích stadiích řízení, se kterou se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Takové dovolání je zpravidla zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

15. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou podle státního zástupce pouhou polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při jejich provádění. Soudy nižších stupňů respektovaly ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., a ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Námitky obviněného jsou účelové a obviněný se jimi snažil dosáhnout přehodnocení provedených důkazů s cílem prosadit vlastní verzi skutkového děje, která však byla soudy nižších stupňů vyvrácena.

Navíc argumentace obviněného k těmto námitkám je do značné míry dezinterpretační (zejména v případě výpovědi svědkyně RNDr. Jany Ryšlinkové, CSc., faktur vystavených společností FLAME Consulting Limited – organizační složka v ČR, jakož i výhrad vůči závěru o jeho motivaci schválenou provizi spotřebovat pro vlastní potřeby), jelikož obviněný vytkl skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů nedostatky, které nemají a ani nemohly mít vliv na správnost právního posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.

V této souvislosti státní zástupce poukázal na skutečnost, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč neuvěřily verzi obviněného, že společnost FLAME Consulting Limited – organizační složka v ČR, byla od počátku zapojena do jednání o postoupení pohledávky za Nupharo Park, a. s., mezi Benuphare, s. r. o., a Moravostav Brno, s. r. o. Stejně tak nedostatečně určité skutkové zjištění soudů o způsobu následného užití finančních prostředků obviněným nemůže v konečném důsledku ovlivnit posouzení skutku podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr.

zákoníku. Z hlediska závěru o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku podle státního zástupce postačuje zjištění, že obviněný s předmětnými finančními prostředky naložil způsobem v neprospěch (ke škodě) svých věřitelů způsobem, který současně znamenal prospěch v totožné výši, jaká byla výše způsobené škody, na straně obviněným ovládaných obchodních společností či společností, v jejichž zájmu pouze fakticky jednal, a popřípadě i na straně obviněného, aniž by muselo být nezbytně nutně zjištěno, v jakém poměru došlo k prospěchu na straně obviněného jako fyzické osoby a k prospěchu právnických osob, jím ovládaných.

O motivaci obviněného získat co největší výtěžek z transakce související s postoupením předmětné pohledávky z Benuphare, s. r. o., na Moravostav Brno, s. r. o., totiž nelze z provedeného dokazování pochybovat, stejně jako o snaze obviněného vyhnout se uspokojení svých věřitelů z předmětné částky 10 000 000 Kč. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že tuto částku nechal účelově převést na účet BLUE & 42, s. r. o., aby se tak vyhnul tomu, že tato částka se stane součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení proti němu vedenému.

16. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn ani v případě poznámky obviněného, že se soudy opomněly zabývat všemi provedenými důkazy, bez bližšího upřesnění konkrétních návrhů na doplnění dokazování, jež měly zůstat nevyslyšeny a současně jejich odmítnutí nezdůvodněno. Za námitku tzv. opomenutého důkazu nelze podle státního zástupce považovat ani zmínku o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka Magnuse Pousetta, kterou obviněný podal jako zásah do zásady ústnosti trestního řízení s tím, že soud může přihlédnout jen k důkazům, které byly provedeny v hlavním líčení. Nejednalo se tedy podle jeho názoru o opomenutý důkaz, neboť již v hlavním líčení konaném ve věci dne 16. 8. 2022 byly účastníkům soudem sděleny důvody, pro které byl tento důkazní návrh následně při hlavním líčení dne 1. 6. 2023 pro nadbytečnost zamítnut, což je zřejmé i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry potvrdil i odvolací soud.

17. K námitce obviněného o porušení zásady zachování totožnosti skutku státní zástupce uvedl, že jde o námitku procesního charakteru, která nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. S touto námitkou se řádně a dostatečně vypořádal zejména odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, na jehož závěry lze odkázat. I přes změnu části skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně bylo respektováno procesní pravidlo zachování totožnosti skutku. Přestože popisovaný způsob spáchání činu a způsobený následek (v rovině osob poškozených) se nekryje ve všech okolnostech, je zřejmá jejich částečná shoda v souvislostech tak, aby zahrnovala jak jednání, tak následek zahrnutý zaviněním. Smyslem obžalovací zásady podle § 220 odst. 1 tr. ř. je zachování podstaty skutku, nikoli úplná shoda mezi skutkem, pro který byla na obviněného podána obžaloba (zahájeno trestní stíhání) a pro který byl odsouzen. V tomto smyslu byla podle státního zástupce totožnost skutku nepochybně zachována. Ze stejného důvodu nelze akceptovat ani námitku překvapivosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. K otázce překvapivosti rozhodnutí státní zástupce podotkl, že tento pojem je užívaný v rozhodovací praxi Ústavního soudu a odpovídá situacím, v nichž odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by opakoval důkazy nebo provedl nové. V takových případech Ústavní soud označuje nové rozhodnutí ve věci za nečekaně pozměněné a přiznává stěžovateli porušení jeho práva efektivně se bránit. Taková situace v posuzované věci však nenastala, odvolací soud do výroku o vině z rozsudku prvoinstančního soudu vůbec nezasahoval, a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze brát za překvapivé.

18. Pokud jde o námitky, jimiž obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytkl soudům nižších stupňů, že nesprávně určily výši způsobené škody, státní zástupce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018, připomněl, že ta se u trestného činu podle § 222 tr. zákoníku odvíjí od výše pohledávky věřitele a hodnoty majetku, kterým pachatel disponoval, tedy od skutečnosti, že věřitelova pohledávka nebyla uspokojena tak, jak by se stalo, kdyby nedošlo k protiprávnímu jednání pachatele.

Dále poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019, podle kterého při řešení otázky, zda byly naplněny znaky zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, za situace, že je z rozhodných skutkových zjištění zřejmé, že je dlužník v úpadku a není schopen plně uspokojit pohledávky všech svých věřitelů, je třeba ke zjištění výše způsobené škody stanovit jak hodnotu zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, neupotřebitelného nebo odstraněného majetku dlužníka použitelného (po jeho případném zpeněžení) k uspokojení pohledávek věřitelů, tak i výši všech dluhů dlužníka.

Soudy proto nepochybily, když vycházely z částky 10 000 000 Kč, neboť v této výši se v důsledku svého jednání obviněný vyhnul uspokojení svých věřitelů v insolvenčním řízení, a jde o částku odpovídající hodnotě odstraněného majetku dlužníka, který mohl být jeho věřiteli využit k uspokojení nesplacených pohledávek. Státní zástupce dodal, že je nesprávný názor obviněného, že v případě trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku je při stanovení výše škody nutno vycházet z výše pouhého individuálního prospěchu, kterého dosáhl právě pachatel.

Zdůraznil, že v případě škody dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč jde o škodu velkého rozsahu [§ 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], tedy je naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že výše dluhů obviněného z listinných důkazů z insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 20528/2017 činila asi 50 000 000 Kč, proto bylo nutno vycházet při určení výše škody z hodnoty obviněným odstraněného majetku, nikoli z výše nominální hodnoty všech neuspokojených pohledávek.

19. Jako důvodné státní zástupce označil námitky obviněného stran úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů a z toho vyplývající určitosti formulace skutkové věty. V této souvislosti vytkl soudům nižších stupňů neurčitost a nedostatečnost vymezení skutku v případě určení přesné výše škody, její struktury i toho, komu byla škoda způsobena. Měl za to, že ve skutkové větě nedošlo k identifikaci konkrétních poškozených ani výše individuálně vzniklé škody. Takové pochybení ve skutkové větě však v daném případě nemůže podle jeho názoru vést bez dalšího k závěru, že by nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Bez přesné identifikace věřitelů, zjištění charakteru a výše jejich pohledávek a závěru o dalším majetku obviněného zařaditelného do majetkové podstaty nelze určit výši škody způsobené jednotlivým věřitelům a ani zcela objektivně posoudit, zda celá pachatelem odstraněná částka by byla při zpeněžení výtěžku majetkové podstaty v insolvenčním řízení použitelná na úhradu dluhů věřitelů existujících v době dokonání činu, zvlášť při zohlednění toho, že částka 10 000 000 Kč je hraniční z pohledu naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 4 písm. a) tr.

zákoníku. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019, podle kterého výše škody může odpovídat celé nominální hodnotě neuspokojené pohledávky poškozeného věřitele jen tehdy, bude-li zjištěná hodnota odstraněného majetku taková, aby postačila k plnému uspokojení všech věřitelů. V opačném případě je nutné vycházet z výše odpovídající jen poměrnému a rovnoměrnému uspokojení pohledávek všech věřitelů. Při řešení otázky, zda byly naplněny znaky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku za situace, že je z rozhodných skutkových zjištění zřejmé, že je dlužník v úpadku a není schopen plně uspokojit pohledávky všech svých věřitelů, je třeba ke zjištění výše způsobené škody stanovit jak hodnotu zcizeného majetku dlužníka použitelného (po jeho případném zpeněžení) k uspokojení pohledávek věřitelů, tak i výši všech dluhů dlužníka. Výše škody u každého poškozeného věřitele pak nemůže odpovídat celé nominální hodnotě jeho neuspokojené pohledávky, ale je nutno vycházet z výše odpovídající jen poměrnému a rovnoměrnému uspokojení pohledávek všech věřitelů, není-li zde důvod uspokojovat pohledávky věřitele jinak (např. přednostně, jde-li o zajištěné věřitele).

Ztotožnil se tak s tvrzením obviněného, že soudy nižších stupňů by měly doplnit svá zjištění ohledně existence a obsahu závazkových právních vztahů mezi obviněným a jeho konkrétními věřiteli, a jednoznačně je ve skutkové větě i odůvodnění svých rozhodnutí identifikovat.

20. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2024, sp. zn. 3 To 74/2023, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 73 T 2/2022, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

21. K vyjádření státního zástupce podal obviněný Ing. Stanislav Pavel, MBA, repliku, v níž se ztotožnil s názorem státního zástupce o nedostatečném popisu skutku, který nekonkretizuje výši způsobené škody jeho jednotlivým věřitelům z hlediska jejich poměrného a rovnoměrného uspokojení a rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného

a) Obecná východiska

22. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některé z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovýmto důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

24. Obviněný Ing. Stanislav Pavel, MBA, opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

25. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.

Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemající návaznost na provedené dokazování (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.

9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

b) K dovolacím námitkám obviněného

27. K uplatněným dovolacím námitkám Nejvyšší soud předně konstatuje, že z velké části jde o opakování obhajoby obviněného z předchozích stádií trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů přesvědčivě a náležitým způsobem vypořádaly v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí. Lze navíc přisvědčit i státnímu zástupci, že obviněný v dovolání vznesl ve značné míře námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

28. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádné jiné z dovolacích důvodů, je nutno vyhodnotit argumentaci dovolatele, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. že měly postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, v níž není možné žádným dalším dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení důkazních prostředků dovolatelem, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), neboť platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

29. Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů se nachází rovněž námitka obviněného, kterou zpochybnil věcnou a místní příslušnost soudu k projednání věci. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil, lze sice vznést námitku, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, avšak tato námitka se vztahuje k věcné, a nikoli místní nepříslušnosti soudu.

Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz § 16 a 17 tr. ř.), tedy například když v prvním stupni ve věci rozhodl okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (jak správně upozornil státní zástupce; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008, uveřejněné pod č. T 1110 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 47, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008). Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení, jak již bylo výše zmíněno, není proto skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. ř.). I přes výše zmíněný formální nedostatek obsahu dovolání lze k námitce obviněného poznamenat, že jeho výhrady týkající se místní příslušnosti soudu rozhodujícího v projednávané věci nemohly být z uvedených důvodů předmětem přezkumu.

Co se týče jeho námitek vztahujícím se k otázce věcné příslušnosti soudu, pak v tomto případě není trestní řízení stiženo namítanou vadou. Lze v tomto směru přisvědčit argumentaci státního zástupce, že v projednávané věci rozhodoval jako soud prvního stupně Městský soud v Praze, který je v soudní soustavě postaven na roveň krajskému soudu, tudíž nedošlo k situaci předvídané ustanovením § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. že by namísto věcně příslušného krajského soudu rozhodl okresní soud. Stejně tak nejde ani o případ, v němž by se uplatnila výjimka ze zmíněného pravidla, tj. že by rozhodl namísto věcně příslušného okresního soudu soud vyššího stupně, a to již z toho důvodu, že Městský soud v Praze v projednávané věci posuzoval jak skutek, jímž měl obviněný spáchat zločin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), 4 písm. a), b) tr.

zákoníku, tak i skutek, v němž byl spatřován zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, v případě kterého byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody s trestní sazbou, jejíž dolní hranice činila pět let, čili byla splněna podmínka věcné příslušnosti krajského soudu vymezená v § 17 odst. 1 tr. ř.

30. Obviněný dále namítl porušení zásady zachování totožnosti skutku, když konkrétně tvrdil, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť došlo k zásadní změně skutku, který oproti podané obžalobě soudy nižších stupňů právně překvalifikovaly, z trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku na trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. V kontextu s uvedeným obviněný zdůraznil, že jednání u obou trestných činů jsou zcela odlišná.

Zatímco v prvním případě jde o přisvojení si cizí věci, ve druhém případě jde o nakládání s vlastním majetkem, který se pachatel snaží ukrýt či odklonit před svými věřiteli. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takto uplatněná námitka není vůbec podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody, neboť tato zásada není institutem trestního práva hmotného, nýbrž procesního a je upravena v § 220 tr. ř. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně podřadit nejen pod deklarované dovolací důvody, ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr.

ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Je ovšem nutno připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a

bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v této projednávané věci nejedná. Navíc takto uplatněnou námitku nelze ani shledat důvodnou, neboť totožnost skutku byla nejméně částečnou totožností jednání i následku zachována.

31. I přes výše uvedené Nejvyšší soud ve vztahu k námitce totožnosti skutku dodává, že ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je nutno přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Zároveň musí Nejvyšší soud zdůraznit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo.

Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoliv jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.

1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání nebo následku.

Totožnost skutku je také zachována v případě, když některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, pokud k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). Lze tedy uzavřít, že požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr.

ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že při požadavku na zachování totožnosti skutku musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou v důsledku důkazního řízení v řízení před soudem odpadnout a jiné naopak přibýt. Jelikož podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo totožnost následku, jak již bylo naznačeno.

Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Takovými okolnostmi, jež mohou oproti podané obžalobě v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím došlo k porušení totožnosti skutku, jsou i vymezení časového období stíhaného skutku a výše škody, která jím byla způsobena, ale i otázka např. účasti jiné osoby na spáchání skutku či jejího podílu na tomto skutku.

V projednávané věci oba soudy nižších stupňů podrobně zkoumaly otázku zachování totožnosti skutku. V tomto směru lze na jejich závěry odkázat, a to konkrétně na bod 17. – 62. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na bod 23. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Z pohledu shora naznačených závěrů je pak nutno zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že byla v předmětné věci zachována totožnost skutku, když nedošlo ke změně způsobu spáchání trestné činnosti (tj. jednání obviněného spočívalo v tom, že jako osoba disponující s bankovním účtem společnosti Benuphare, s.

r. o., č. XY, z tohoto účtu převedl částku 10 000 000 Kč na účet č. XY, vedený pro společnost Blue & 42, s. r. o., na základě faktury č. 185170010, vystavené společností FLAME Consulting Limited – organizační složka pro ČR, za účelem vlastního neoprávněného prospěchu na úkor jiného, poškozeného subjektu, čímž vznikla majetková škoda, byť v podané obžalobě a v napadeném rozsudku jsou jako poškození uvedeny jiné subjekty. Šlo tedy stále o jedno protiprávní jednání obviněného v rámci téže dispozice s finančními prostředky na bankovních účtech, které prostřednictvím dispozičního práva obviněný ovládal, přičemž tímto svým jednáním způsobil obviněný majetkovou škodu velkého rozsahu svým věřitelům a získal pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch velkého rozsahu).

Tato stěžejní konstrukce skutku je od počátku trestního řízení neměnná, je zahrnuta jak v podané obžalobě, tak posléze i v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi jak v jednání, tak v následku, zůstala zachována. Postupem soudů nižších stupňů nedošlo k porušení totožnosti skutku, neboť byla zachována minimálně částečná totožnost jednání, když oproti podané obžalobě soud pouze upřesnil konkrétní způsob jednání, přičemž byla zachována i totožnost následku.

Nutno dodat, že v projednávané věci předseda senátu soudu prvního stupně při hlavním líčení konaném dne 26. 5. 2022 obviněného v souladu s § 190 odst. 2 tr. ř. upozornil na možnost odchylného právního posouzení skutku s tím, že skutek může být nadále právně kvalifikován jako trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku (viz č. l. 4375 spisu), na což v navazující části řízení obhajoba obviněného odpovídajícím způsobem reagovala. Vzhledem k tomu není případná ani námitka obviněného stran překvapivosti rozhodnutí.

Pokud tedy po provedeném dokazování a v reakci na výsledky dokazování soud prvního stupně změnil právní kvalifikaci skutku, nelze v tomto spatřovat ani porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení zásady o nutnosti zachování totožnosti skutku.

32. Uplatněným dovolacím důvodům nemohla odpovídat ani námitka obviněného, že byl opomenut (resp. soudem prvního stupně zamítnut) jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka Magnuse Pousetta. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že důkazní prostředky, jejichž provedení soudy nižších stupňů odmítnou a své rozhodnutí náležitě zdůvodní v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nelze hodnotit jako opomenuté důkazy. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud při svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře, a které opomene.

Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V projednávané věci soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval výše zmíněný důkazní návrh obviněného za nadbytečný (viz zejména body 15.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k uvedenému se proto nejedná o opomenutý důkaz.

33. K námitkám obviněného, v nichž nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování a se správností skutkových zjištění, lze uvést, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.

Výhrady obviněného uvedené v dovolání nepřesahují charakter prosté polemiky s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Stejné výhrady ostatně uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž v podrobnostech odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.

Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nejvyšší soud neshledal rozpor, natožpak zjevný mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna.

Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které odpovídají § 2 odst. 6 tr. ř. a nalezly svůj odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího zcela odkázat.

34. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice odpovídá námitka obviněného, jíž polemizoval se závěry soudů nižších stupňů, zda bylo na místě posoudit jeho jednání i podle kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolacího soudu zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že odstranil část svého majetku (resp. majetek obchodní společnosti Benuphare, s. r. o., za níž jednal – viz k tomu dále), a tím způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu a současně tím získal pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, čímž naplnil znaky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle obviněného by mohli být jeho věřitelé poškozeni toliko v částce nižší než 10 000 000 Kč, tj. v částce, od které by byly odečteny pohledávky podle § 296 a následujících insolvenčního zákona a odměna insolvenčního správce. Vytýkal-li v této souvislosti obviněný, že soudy nedostatečně zjistily okruh jeho věřitelů a výši jejich splatných pohledávek vůči němu, resp. jaká škoda vznikla přihlášeným věřitelům, lze k tomuto uvést následující.

35. V obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část, svého majetku, a způsobí tím na cizím majetku škodu velkého rozsahu nebo získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Podstatou tohoto trestného činu je jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitele, do něhož se nedostane odpovídající plnění z majetku dlužníka k uspokojení pohledávky věřitele. Podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je tento trestný čin dokonán, pokud uspokojení pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v tomto ustanovení již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník už nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Pachatelem trestného činu je zde dlužník nebo fyzická osoba jednající jménem právnické osoby, která je dlužníkem (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku – viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2211).

36. Nutno dodat, že jednání pachatele trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku směřuje proti pohledávce věřitele, jímž je osoba, která má vůči pachateli, popřípadě vůči jiné osobě, za niž pachatel jedná, právo na plnění zejména na základě existujícího závazkového právního vztahu, bez ohledu na to, zda důvodem vzniku takového vztahu je smlouva (občanskoprávní, obchodní, pracovní) nebo jiná v zákoně uvedená skutečnost, např. způsobení škody, daňová či celní povinnost. Přestože občanskoprávní teorie a praxe považuje za závazkové právní vztahy (v nichž vystupují věřitelé a dlužníci) jen takové, které jsou založeny normami soukromého práva, není důvodu pochybovat o tom, že § 222 tr.

zákoníku má širší dosah a umožňuje sankcionovat i porušení jiných než soukromoprávních vztahů, pokud jejich účastníky lze označit za věřitele a dlužníka (jde např. o postih jednání daňových dlužníků, jednání osob povinných platit pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000, publikovaný pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost za trestné činy poškození věřitele (resp. za zvýhodnění věřitele) totiž není omezena na občanskoprávní, obchodní a jiné soukromoprávní závazkové právní vztahy, ale skutkové podstaty § 222 a § 223 používají obecných pojmů „věřitel“, popřípadě „dlužník“, které se vyskytují i v právních normách veřejného práva.

Lze tedy v tomto ohledu uzavřít, že spáchání trestného činu poškození věřitele není omezeno jen na soukromoprávní závazkové vztahy, ale vztahuje se i na vztahy vyplývající z norem veřejného práva, jestliže jde o vztah věřitele a dlužníka (obdobně k tomu srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2843, marg. č. 2.). Uvedené závěry tak je možné vztáhnout i k pohledávce za majetkovou podstatou, kterou představují hotové výdaje a odměna insolvenčního správce [ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona].

Přitom pokud jde o způsobení škody a její výše tímto ustanovením předpokládané z hlediska kvalifikačního znaku, zpravidla půjde o škodu na majetku dotčeného věřitele spočívající v tom, že neobdržel od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, tj. nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, kterého by bylo možno dosáhnout, kdyby si pachatel nepočínal způsobem uvedeným v § 222 odst. 1 tr. zákoníku (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2845, marg. č. 3). Z výše uvedeného tedy nevyplývá, že škoda musí být způsobena pouze dotčenému věřiteli, může být způsobena i jinému subjektu, avšak v souvislosti se stavem insolvence dlužníka a jeho jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku.

37. Nejvyšší soud dále připomíná, že závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem je jedním z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Otázku jeho existence a obsahu musí soud v trestním řízení posoudit samostatně jako předběžnou otázku, přičemž není ani vázán rozhodnutím civilního soudu, neboť jde o posouzení viny obviněného (srov. § 9 odst. 1 tr. ř., a dále usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 10 To 286/2007, uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh.

tr.). Trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán (uspokojení věřitele je alespoň částečně zmařeno) v době, v níž pachatel jako dlužník v důsledku nakládání se svým majetkem není schopen věřiteli uspokojit celou pohledávku, jež je předmětem jejich závazkového vztahu, a dlužník nemá vliv ani na to, zda bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z jeho (dlužníkova) majetku. Daný závěr pak platí i tehdy, je-li zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno též insolvenční řízení ohledně jeho majetku, takže není třeba vyčkávat na ukončení insolvenčního řízení, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem poškození věřitele je předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr.

ř. týkající se viny obviněného. Případné výsledky insolvenčního řízení však mají význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 806/2007, uveřejněné pod č. 39/2008-II. Sb. rozh. tr.).

38. Ač lze přiznat relevanci námitce obviněného (resp. i státního zástupce), že v popisu skutku, jenž je dovolateli kladen za vinu, nejsou dostatečně jmenovitě uvedeni věřitelé obviněného, resp. vymezena výše dluhu obviněného vůči jeho jednotlivým věřitelům, z posléze uvedených důvodů má Nejvyšší soud za to, že tento nedostatek není způsobilý zvrátit konečný výsledek, a lze jej tedy v daném případě tolerovat. I přes výše zmíněné lze konstatovat, že v posuzované věci se soudy dostatečně zabývaly závazkovými právními vztahy mezi obviněným a jeho věřiteli.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že v rámci insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 20528/2017 byl zjištěn dne 7. 3. 2018 úpadek obviněného (viz usnesení ze dne 7. 3. 2018, č. j. MSPH 76 INS 20528/2017-A-32), přičemž obviněný si byl této skutečnosti vědom, neboť byl přítomen ústnímu jednání, při kterém bylo toto usnesení vyhlášeno. Navíc obviněný dne 4. 4. 2018 svým podpisem stvrdil správnost a úplnost seznamu přihlášených pohledávek, jejichž výše dosahovala cca 50 000 000 Kč. Za věřitele s jejich oprávněnými pohledávkami tak zjevně považovaly soudy nižších stupňů ty subjekty, které se přihlásily do výše uvedeného insolvenčního řízení, a to i co do výše těchto pohledávek, neboť neexistovaly žádné skutečně relevantní důvody, proč by se s nimi nemělo počítat.

Uvedené mimo jiné dovolací soud před svým rozhodnutím ověřil z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2022, č. j. MSPH 76 INS 20528/2017-B-155, o rozvrhu zpeněženého majetku majetkové podstaty, jakož i z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. MSPH 76 INS 20528/2017-B-144, o konečné zprávě, vyúčtování odměny a výdajů insolvenční správkyně (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 6 VSPH 1029/2022-B-150, z nichž vyplynulo, že příjem majetkové podstaty dlužníka byl ve výši 8 458 992,63 Kč, výdaje z podstaty činily 8 358 678,43 Kč (z toho odměna insolvenčních správců 397 251 Kč včetně 21 % DPH, hotové výdaje insolvenčních správců 863,23 Kč, správa a zpeněžení zajištěného majetku 152 081,97 Kč, vydání výtěžku zajištěným věřitelům 7 808 482,23 Kč) a zůstatek určený k rozdělení nezajištěným věřitelům v rozvrhu činil 100 314,20 Kč, přičemž se jednalo o devět věřitelů se zjištěnými pohledávkami celkem 55 689 779,36 Kč, s tím že měli být uspokojeni v poměru 0,18013036 %.

Trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), 4 písm. a), b) tr. zákoníku byl dokonán neoprávněným zcizením částky 10 000 000 Kč obviněným z majetku obchodní společnosti Benuphare, s. r. o., dne 3. 5. 2018, jemuž předcházelo vystavení fiktivní faktury č. 185170010, společnosti FLAME Consulting Limited – organizační složka v ČR, kterou obviněný fakticky ovládal k vyúčtování odměny za zprostředkování postoupení pohledávky společnosti Benuphare, s. r. o, na společnost Moravostav Brno, a.

s., neboť právě tímto momentem došlo k odstranění této (podstatné) části majetku dovolatele z dosahu jeho věřitelů, a tím i ke zmaření uspokojení jejich pohledávek, jež bylo v danou chvíli možno reálně očekávat, o celou tuto nezákonně vyvedenou částku nižší. Není přitom třeba rozpočítávat tuto celou částku na jednotlivé věřitele, jak snad naznačoval obviněný, pokud je zcela zřejmé, že ani tato částka není určující pro to, aby došlo k úplnému uspokojení alespoň některých věřitelů, neboť souhrn jejich pohledávek je významně vyšší, než může být hodnota majetkové podstaty určená k uspokojení věřitelům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006, uveřejněné pod č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Škodou je totiž celá neoprávněně vyvedená (zcizená) částka 10 000 000 Kč, a to bez ohledu na to, která její část připadá na toho kterého konkrétního věřitele (k tomu obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 5 Tdo 560/2021). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že celková výše způsobené škody v projednávané věci odpovídá škodě velkého rozsahu (tj. škoda dosahující nejméně částky 10 000 000 Kč) ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 písm. e) tr.

zákoníku, která je vyžadována v rámci kvalifikované skutkové podstaty podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Nad rámec uvedeného lze podotknout, že pro naplnění skutkové podstaty poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je bezvýznamné, zda si obviněný finanční prostředky, jež mu měly náležet za zprostředkování smlouvy o postoupení pohledávky, ponechal přímo u sebe (např. v trezoru), nebo je uschoval na jiném – pro věřitele nedostupném místě (tj. nechal je převést na účet obchodní společnosti, kterou jako jediný jednatel ovládal), takže nebyly použitelné k uspokojení pohledávek jeho věřitelů.

Význam má pouze to, že svým jednáním dosáhl snížení reálné hodnoty svého majetku. Navíc způsoby, jimiž se pachatel zbavuje majetku nebo ho zatěžuje na úkor uspokojení pohledávky věřitele, nemusí být samy o sobě trestnými činy; trestným činem podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, uveřejněné pod č. T 1158 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 52, který vydávalo Nakladatelství C.

H. Beck, Praha). Pokud jde o účelovost jednání obviněného i zjevný úmysl odstranit tuto částku z dosahu jeho věřitelů v rámci probíhajícího insolvenčního řízení, lze zcela odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 28. až 32., přičemž v bodech 37. a 38. se odvolací soud zabýval i motivací společníků obviněného, pro které dovolateli umožnily vyvést nejenom předmětnou částku z majetku obchodní společnosti Benuphare, s. r. o.

39. Nejvyšší soud může dále (pouze pro úplnost) konstatovat, že obviněný svým jednáním porušil či zasáhl do širšího rámce společenských vztahů, zájmů a hodnot, než které jsou chráněny ustanovením § 222 tr. zákoníku. Tedy obviněný nejen porušil právo svých věřitelů, na uspokojení jejich splatných pohledávek, které měli vůči němu jakožto dlužníku (tj. porušení objektu trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku), ale rovněž svým jednáním zasáhl do vlastnických práv obchodní společnosti Benuphare, s.

r. o., a to tím, že jako její jediný statutární orgán, si přisvojil finanční prostředky z majetku této obchodní společnosti, když převedl z účtu společnosti Benuphare, s. r. o., částku ve výši 10 000 000 Kč na účet společnosti BLUE & 42, s. r. o., jejímž byl jednatelem a jediným disponentem předmětného účtu, a způsobil tak na majetku společnosti Benuphare, s. r. o., škodu velkého rozsahu [srov. trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku]. Dovolací soud připomíná, že z obecného hlediska jednočinný souběh těchto dvou trestných činů je možný, neboť i když obě tato ustanovení chrání majetková práva, objektem ustanovení § 206 tr.

zákoníku je vlastnictví zpronevěřené věci, zatímco předmětem ochrany u trestného činu podle § 222 tr. zákoníku je právo věřitele na uspokojení pohledávky. Navíc je třeba přihlížet i k objektivní stránce obou uvedených trestných činů, které případné totožné jednání posuzují z různých hledisek, a proto je třeba takové jednání posoudit podle obou uvedených ustanovení, jejichž znaky jsou v něm dány, aby byla vystižena povaha jednání a konkrétní okolnosti charakterizující společenskou škodlivost (srov. přiměřeně rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 25/1964 Sb. rozh.

tr.). Je tak možno dospět k závěru, že jednočinný souběh trestných činů zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku a poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku přichází v tomto případě v úvahu, protože součástí zpronevěřujícího jednání je také snaha zmařit uspokojení věřitele ve shora uvedeném smyslu. V tomto směru je však dovolací soud limitován skutečností, že dovolání podal pouze obviněný (zásada zákazu „reformationis in peius“).

40. Je tak možné shrnout, že soudy nižších stupňů správně zjištěný skutek naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, a to i přes formální nedostatky a neúplnost skutkových zjištěních, v nichž soud prvního stupně pouze odkázal na probíhající insolvenční řízení, z něhož lze věřitele dovolatele zjistit, aniž by tyto věřitele a výši jejich splatných pohledávek ve skutkových zjištěních konkretizoval. Celková výše škody však byla správně zjištěna, stejně jako prospěch, kterého obviněný dosáhl pro sebe nebo jiného (obchodní společnosti, které ovládal). Případné kasační rozhodnutí v zájmu upřesnění skutku v tomto směru by přitom nemohlo mít z výše uvedených důvodů vliv na vinu obviněného, ani na výrok o trestu, který mu byl uložen. Poukázat lze v tomto směru i na obecný zájem na stabilitě soudních rozhodnutí.

V. Závěrečné shrnutí

41. Obviněný Ing. Stanislav Pavel, MBA, v projednávané věci uplatnil námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňoval v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takové rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to na podkladě trestního spisu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 5. 2025

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu