6 Tdo 377/2024-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 55 To 335/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 137/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 1 T 137/2021, uznal obviněného J. V. vinným pod bodem 1) ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dále pod bodem 2) ze spáchání jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za to jej podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 55 To 335/2023, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě uznal vinným ze spáchání přečinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který zůstal ve výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku nedotčen, odsoudil obviněného podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1) [dále označovaný jako skutek 1)] se obviněný dopustil tím, že v blíže nezjištěné době měsíce března 2020, v provozovně společnosti Kaufland Česká republika v.o.s., IČ: 25110161, v XY, ulici XY, zkontaktoval zde přítomného pracovníka ostrahy P. V., narozeného XY, který přivolal druhého pracovníka ostrahy J. T., narozeného XY, kterým nejprve předložil služební průkaz Policie České republiky včetně odznaku a s odůvodněním, že provádí služební činnost, od nich požadoval sdělení interních informací týkajících se zabezpečení prodejní plochy provozovny kamerovým systémem a sdělení možnosti získání kamerových záznamů včetně toho, po jakou dobu jsou zálohovány, kdy tyto informace mu pracovníci ostrahy s ohledem na jeho příslušnost k Policii České republiky poskytli, přičemž obžalovanému ukázali obrazovku s komplexním náhledem na jednotlivé pohledy všech bezpečnostních kamer provozovny, a dále mu sdělili, že doba zálohování kamerových záznamů je zhruba 6 dní a poté se začnou automaticky přemazávat s tím, že společnost Kaufland Česká republika v.o.s. záznamy poskytuje na základě oficiální žádosti na centrálu do Prahy, přičemž obžalovaný uvedené informace získal neoprávněně, neboť na předmětném místě nevykonával žádnou služební činnost a tyto informace opatřoval za účelem jejich využití k zastírání páchání vlastního protiprávního jednání v této provozovně spočívající v krádežích zboží, čímž jednal v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. a), b) a i) a ustanovením § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i Etickým kodexem Policie České republiky.
4. Skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu, jenž byl v poněkud odlišném znění původně uveden v rozsudku soudu prvního stupně jako skutek 2), [dále označovaný jako skutek 2)] spočíval v jednání obviněného, kterým dne 1. 8. 2020 v době okolo 10:00 hod. v provozovně společnosti Kaufland Česká republika v.o.s., IČ: 25110161, v XY, ulici XY, poté, kdy byl pracovníky ostrahy P. V. a J. T. v jejich kanceláři konfrontován s tím, že je podezřelý z krádeže zboží v této prodejně, nabídl jim blíže nezjištěný finanční obnos výměnou za to, že bude moci odejít, oni nebudou volat své vedoucí ani Policii České republiky a incident nebudou řešit, což odmítli a na místo přivolali Policii České republiky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný zastoupený obhájcem JUDr. Josefem Kopřivou dovoláním, v němž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Obviněný namítl, že procesně nepoužitelnými důkazy jsou kamerové záznamy z prodejny Kaufland ze dne 1. 8. 2020. V trestním spise neexistuje žádný záznam o vydání věci, ani potvrzení či protokol podle § 78 tr. ř., který by potvrzoval, že by videozáznamy byly do trestního spisu zařazeny v souladu se zákonem. Soud prvního stupně přitom na videozáznamy v odůvodnění svého rozhodnutí opakovaně poukazoval a vyšel z nich při tvorbě skutkových zjištění i odvolací soud. Obviněný nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, podle které policejní orgán tyto záznamy opatřil u společnosti Kaufland Česká republika v. o. s. na základě žádosti o součinnost podle § 8 a § 9 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů. Podle obviněného se jedná o fabulaci odvolacího soudu, neboť žádná taková žádost ve spise založena není. Jelikož jsou uvedené záznamy procesně nepoužitelnými důkazy, jsou i veškerá skutková zjištění z nich vycházející nezákonná. To činí nezákonnými i oba napadené rozsudky.
7. Dalším procesně nepoužitelným důkazem je podle názoru obviněného znalecký posudek MUDr. Gabriely Leblové. Znalkyně v rámci jeho zpracování vycházela z úředních záznamů o podání vysvětlení, které nemohou být podkladem pro zpracování znaleckého posudku, jelikož byly opatřeny před zahájením trestního stíhání obviněného a obviněný se těchto úkonů nemohl účastnit. Nepoužitelnost úředního záznamu o podání vysvětlení jako důkazu v trestním řízení zmiňuje např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3432/11. Samotný znalecký posudek navíc neobsahuje doložku znalce, že si je vědom trestních následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Žádné takové poučení znalkyně ve spise obviněný nenalezl. Proto nejde o znalecký posudek, ale o pouhý listinný důkaz.
8. Podstatné procesní pochybení spatřoval obviněný také v tom, že odvolací soud se v souvislosti s modifikací textového znění skutkové věty odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to v rozporu s § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Odvolací soud totiž ve veřejném zasedání nepřehrál audiozáznam z místa činu jako důkaz. Je sice pravdou, že nikdo z přítomných u veřejného zasedání přehrání audiozáznamu nepožadoval, to však nezbavilo soud povinnosti tento důkaz provést jeho přehráním.
9. Za další podstatné procesní pochybení označil obviněný to, že svědci P. V., J. T. a V. B., jejichž výslechy u hlavního líčení byly zaznamenány na nahrávací zařízení, nebyli před výslechem poučeni v rozsahu zachyceném v protokolech o hlavním líčení.
10. Obviněný dále namítl nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu ke skutku 1) uvedl, že napadený rozsudek není přesvědčivý a nese punc spekulativnosti v režimu „v pochybnostech v neprospěch“. Zdůraznil, že se nikdy nedotazoval na rozmístění kamer v prodejně. Zaznělo to pouze z úst svědka P. V., ale neexistuje o tom jiný důkaz. Tvrzení svědka stojí osamoceně a vzbuzuje důvodné pochybnosti, a proto měly soudy rozhodnout ve prospěch obviněného. Několikavteřinová ukázka rozmístění kamer v prodejně na panelu v místnosti ostrahy by mu logicky nemohla jakkoliv pomoci v budoucím zastírání krádeží, navíc za situace, kdy rozmístění kamer v prodejně je na jednu stranu dobře viditelné, ale na druhou jsou kamery kulovité, takže není vidět, jaký prostor zrovna zabírají. Ani jeden ze soudů také neuvedl, jak by mu znalost délky zálohy kamer pomohla k páchání protiprávního jednání, když do prodejny chodil i několikrát týdně. Soudy se také nevypořádaly s jeho obhajobou, že tehdy jednal v souvislosti s podnětem své sestry, svědkyně P. N., která ho informovala, že v prodejně ztratil její syn batoh. Soudy se na tuto okolnost vůbec neptaly svědka V. B. a nijak se nevypořádaly s výpovědí P. N., která potvrdila jeho skutkovou verzi. Obviněný tehdy svým jednáním sledoval legitimní cíl, když prověřoval poznatek za využití oprávnění podle § 69 zákona o Policii, které jako policista měl. U ostrahy si ověřil dobu zálohování záznamů kamer a poté čekal na návrat sestry z dovolené a na její případnou další aktivitu. Přitom nebylo nezbytně nutné, aby si na každou prověrku poznatku zakládal číslo jednací. Zcela obecný poznatek o délce zálohy kamer neměl povinnost nikam postupovat. Učinil by tak pouze v případě, že by sestra věc oznámila. Skutkové závěry soudů proto obviněný označil za účelové proklamace, které jsou zcela nepřesvědčivé. Soudy podle něj porušily princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. I kdyby ad absurdum souhlasil s tvrzením obou soudů, že získal informace, na které neměl nárok, bez prokázání skutečného zneužití informací se mohlo jednat maximálně o kázeňský přestupek. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 Tdo 1220/2018-36, a další tam uvedenou judikaturu, podle níž musí být neoprávněný prospěch pachatele dovozován ze způsobu užití informací, a nikoliv ze způsobu jejich opatření.
11. V případě skutku 2) spatřoval obviněný nesprávné právní posouzení skutku v tom, že odvolací soud některá selektivně pojímaná slovní spojení považoval za nabízení úplatku. Nabídnutí úplatku přitom obviněný na zvukové nahrávce opakovaně negoval a ostraze vysvětloval, že nikoho podplácet v žádném případě nechce. Nejednal tudíž v přímém úmyslu uplatit ostrahu prodejny, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Nedošlo proto k naplnění subjektivní stránky přečinu podplacení.
12. Odvolací soud také nesprávně dovodil, že jeho komunikace s ostrahou prodejny souvisela s obstaráním věci obecného zájmu. V souladu s komentářovou literaturou (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné, Obecná část, Zvláštní část, 6. vydání, Leges, Praha 2017, str. 31) je obviněný toho názoru, že význam obecného zájmu by měl být omezen pouze na zájmy veřejné, jelikož úplatkářské trestné činy jsou trestnými činy proti pořádku ve věcech veřejných. Obdobně doc. JUDr. Eduard Bruna, Ph.D. (https://advokatnidenik.cz/2019/01/08/problematicke-aspekty-uplatkarskych-trestn ych-cinu-2-cast-obecny-zajem/) navrhuje interpretovat pojem obecný zájem jako zájem veřejný, a to restriktivně. Pod obstarávání věcí veřejného (obecného) zájmu by pak spadaly pouze činnosti, jejichž obecné vymezení je dostatečně určitě rozpracováno, např. činnosti při výkonu veřejné moci, činnosti úředních osob (dříve veřejných činitelů), činnosti přímo při hospodaření s veřejnými prostředky, a dále činnosti podle § 334 odst. 3 tr. zákoníku.
13. Obviněný zdůraznil, že na nahrávce ani náznakem nemluví o tom, že by si uvědomil, že se dopustil krádeže. Uvědomil si pouze to, že se mu povedlo nechtěně zapomenout část nezaplaceného nákupu v krabici a že jej pracovníci security doběhli těsně před tím, než stihl své pochybení napravit a vrátit se na prodejní plochu zpět vchodem do zeleniny. Bylo mu jasné, že z toho bude obrovská ostuda a problém. Kdyby v sobě neměl léky, které ovlivnily jeho vnímání, nikdy by k situaci nedošlo. Nesouhlasí proto se závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, respektive s tím, že své znalecké závěry učinila na podkladě přepisu mluveného slova. Znalkyně navíc účelově a zcela jednostranně nezmínila žádné nežádoucí účinky léků Tramadol a Diazepam.
14. Za nesprávné označil obviněný také tvrzení odvolacího soudu, že pokutu mohou ukládat pouze orgány veřejné moci. Poukázal na to, že existuje civilní charakter pojmosloví pokuta. Odvolací soud má podle obviněného sice pravdu v tom, že smluvní pokutu nemůže uložit ostraha objektu za krádež zboží, ale o tom obviněný nikdy nehovořil. Nechtěl platit pokutu za krádež, jak mu podsouvá odvolací soud, ale smluvní pokutu za zásah security, který svojí neopatrností způsobil.
15. Oba soudy pak podle názoru obviněného ve vztahu ke skutku 2) postupovaly v rozporu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že mu v souvislosti s jednáním na prodejně Kaufland již byl udělen trest odnětí služební hodnosti, což lze vnímat jako dostatečné uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
16. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 12. 2023, č. j. 55 To 335/2023-460, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 6. 2023, č. j. 1 T 137/2021-424, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu záběru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nepřisvědčily obhajobě obviněného, ale vycházely ze svědeckých výpovědí pracovníků ostrahy prodejny Kaufland, kamerových záznamů či zvukového záznamu zachyceného na mobilní telefon. Ze sdělení Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky (dále jen „NCOZ“) vyplynulo, že obviněný nebyl do prodejny Kaufland vyslán k plnění služebních úkolů. Třebaže obviněný při komunikaci s pracovníky ostrahy v kanceláři neuvedl pojem úplatku, jím užité formulace vylučují sledování pouhého záměru náhrady škody nebo placení pokuty. Podle názoru státního zástupce nedošlo ani k porušení zásady in dubio pro reo.
18. K námitce obviněného týkající se nezákonnosti videozáznamu z kamerového zabezpečení v prodejně Kaufland jako důkazu státní zástupce uvedl, že videozáznam byl opatřen zákonným způsobem, a to před zahájením úkonů trestního řízení, přičemž se tak stalo na podkladě žádosti Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 6. 4. 2021 s poukazem na § 8 a § 9 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ohledně námitky obviněného směřující proti znaleckému posudku MUDr. Gabriely Leblové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se státní zástupce ztotožnil s tím, jak tuto námitku vypořádal již odvolací soud. Audiozáznam z mobilního telefonu byl přehrán při hlavním líčení a odvolací soud jej znovu předložil stranám, aniž by byl jeho postup v rozporu s § 259 odst. 3 tr. ř. Státní zástupce také nezaznamenal obviněným naznačovanou nesprávnost v poučování svědků ve stadiu řízení před soudem. Ke změnám v popisu skutku přistoupil odvolací soud z podnětu odvolání obviněného, přičemž jeho korekce nezhoršila postavení obviněného. Naopak znamenala redukci rozsahu a závažnosti trestné činnosti, jejímž spácháním byl obviněný uznán vinným.
19. K námitce, kterou se obviněný dožadoval aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že obviněný svým jednáním naplnil všechny obligatorní znaky žalovaných trestných činů. Nejedná se o hraniční případ, ve kterém by se řešila spodní linie těsně vedená mezi trestným činem a kázeňským přestupkem. Obviněný zde sledoval ryze vlastní profit, nikoliv zájem bezpečnostního sboru v souvislosti s potřebou odhalování trestné činnosti. Obviněný sám navodil a rozvíjel závadovou situaci v prodejně Kaufland v souvislostí s krádeží zboží, když předtím zjišťoval podmínky situačního zabezpečení této provozovny. Navazující skutek korupční povahy je projevem neadekvátní reakce obviněného na jeho bezprostředně předcházející profesní selhání, které by u něho pro případ dopadení znamenalo velice negativní důsledky jako pro příslušníka bezpečnostního sboru. Nejde ani o to, že by kázeňské potrestání bylo souběžně ukládanou sankcí za žalovaný skutek. Skutek, pro který se vedlo kázeňské řízení, není totožný s nyní projednávanou trestní věcí, resp. s žalovanými skutky, pro které byl uznán vinným. Rozhodnutím ředitele NCOZ ze dne 9. 8. 2021 č. 120/2021 byl obviněnému za krádež zboží v prodejně Kaufland se škodou ve výši 407,20 Kč – tj. za jednání mající znaky přestupku podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů – uložen podle § 51 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb. kázeňský trest odnětí služební hodnosti rada.
20. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
21. Obviněný J. V. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
22. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
23. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
26. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že skutkový stav věci byl založen na procesně nepoužitelných důkazech, jimiž jsou kamerový záznam z prodejny Kaufland ze dne 1. 8. 2020 a znalecký posudek MUDr. Gabriely Leblové. Za podstatné procesní pochybení pak označil postup odvolacího soudu, který hodnotil audiozáznam pořízený pracovníkem ostrahy jinak než soud prvního stupně, aniž by jej sám ve veřejném zasedání přehrál. Další procesní pochybení podle obviněného spočívalo v tom, že soud prvního stupně v rámci hlavního líčení řádně nepoučil svědky P. V., J. T. a V. B. Žádné z těchto námitek však dovolací soud nemohl přisvědčit poté, co se seznámil s obsahem předloženého spisu.
27. S námitkou obviněného týkající se způsobu zajištění videozáznamu z prodejny Kaufland se již přiléhavě vypořádal odvolací soud, který zdůraznil, že záznam byl Generální inspekcí bezpečnostních sborů opatřen u společnosti Kaufland Česká republika v.o.s. na základě žádosti o součinnost podle § 8 a § 9 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů. Není pravdou, že by tato žádost ze dne 6. 4. 2021 nebyla součástí spisu, jak tvrdí obviněný. Nejenže si ji prostřednictvím státního zástupce nechal opětovně předložit soud prvního stupně (č. l.
384-386), ale byla v trestním spise řádně žurnalizována již policejním orgánem v přípravném řízení (č. l. 114). Za této situace nemohl obviněný úspěšně zpochybnit procesní použitelnost takto zajištěného videozáznamu pouze s odkazem na to, že žádost nebyla učiněna s odkazem na § 8 odst. 1 tr. ř. či § 78 tr. ř. Je totiž zřejmé, že se jednalo o žádost oprávněného policejního orgánu vyhotovenou pod stejným číslem jednacím, které měla věc v průběhu přípravného řízení, byť ji policejní orgán učinil již v rámci prvotních úkonů před sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení.
Jak správně poukázal odvolací soud, obdobným způsobem je v trestním řízení běžně postupováno. Požadavek, aby policejní orgán musel po sepsání záznamu o zahájení trestního řízení opakovat obsahově shodnou žádost s odkazem na § 8 odst. 1 tr. ř., by byl přehnaným formalismem. O procesní nepoužitelnosti zmíněného videozáznamu tudíž nelze hovořit.
28. Pokud jde o znalecký posudek MUDr. Gabriely Leblové, nemůže být procesně nepoužitelný jen proto, že znalkyně při jeho vypracování vycházela mimo jiné z úředních záznamů o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. K tomu je třeba zdůraznit, že v přípravném řízení lze znalecký posudek opatřit jak ve fázi před zahájením trestního stíhání, tak i po jeho zahájení. Jeho vyžádání přitom není vázáno na požadavek, aby šlo o neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. [srov. § 158 odst. 3 písm. b) tr.
ř.]. I při vyšetřování postupuje policejní orgán způsobem uvedeným v § 158 odst. 3 a 5 tr. ř., přičemž podmínky, za nichž lze provádět výslechy svědků, jsou upraveny zejména v § 164 odst. 1 tr. ř. (srov. však § 169 odst. 1 tr. ř.). Úkony, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání, nemusí policejní orgán opakovat, byly-li provedeny způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu. Pokud tedy určité osoby podaly vysvětlení již v průběhu prověřování, nemusí být vždy znovu vyslechnuty jako svědci.
Úřední záznamy o podaných vysvětleních jsou pak standardní součástí trestního spisu. Z § 107 odst. 1 tr. ř. mimo jiné plyne, že znalci, který je pověřen úkonem, se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly, příp. se mu dovolí nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být též dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se na předmět znaleckého vyšetřování. Je-li tedy znalec přibrán k podání znaleckého posudku v přípravném řízení, může vycházet z podkladů, které byly ve fázi prověřování či vyšetřování opatřeny, tedy i z úředních záznamů o podaných vysvětleních opatřených postupem podle § 158 odst. 3 písm. a) tr.
ř. (přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 2126/23, či ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2999/16). Z formálního hlediska tudíž nelze policejnímu orgánu vyčítat, že znalkyni poskytl i úřední záznamy o podaných vysvětlení.
29. V souvislosti s podklady znaleckého posudku nemohlo dojít ani k porušení práva obviněného na obhajobu a porušení zásady kontradiktornosti řízení tím, že obviněný ani jeho obhájce nemohli být u podání vysvětlení některých osob přítomni. Ze znaleckého posudku sice vyplývá, že vedle procesní výpovědi obviněného ze dne 16. 7. 2021 a vlastního rozhovoru s obviněným z 18. 8. 2021 vycházela znalkyně také z úředních záznamů o podaných vysvětleních J. T., M. A. a R. Š. Ovšem v případě vysvětlení M. A.
a R. Š. byly příslušné úřední záznamy o podaných vysvětleních v hlavním líčení dne 26. 4. 2022 čteny se souhlasem obviněného podle § 211 odst. 6 tr. ř. (č. l. 342v) a J. T. byl v hlavním líčení dne 9. 3. 2023 za účasti obviněného a jeho obhájce soudem vyslechnut jako svědek, přičemž v podstatných otázkách vypovídal shodně jako při podání vysvětlení v přípravném řízení (č. l. 391). Pokud své odborné závěry znalkyně dále opřela o úřední záznam ze dne 15. 4. 2021 (č. l. 116), obsahující přepis audionahrávky pořízené pracovníkem ostrahy, je třeba konstatovat, že jde o věrný přepis zvukového záznamu a že samotná audionahrávka byla v hlavním líčení dne 30.
1. 2023 přehrána, opět za účasti obviněného i jeho obhájce (č. l. 373). Je tedy třeba uzavřít, že znalecký posudek jako podkladové materiály použil ty, které byly procesně relevantní, popř. v průběhu trestního řízení, zejména ve fázi řízení před soudem prvního stupně, nevznikla potřeba konfrontace znalkyně s novou podstatnou změnou obsahu provedených důkazů za účelem aktualizace odborných znaleckých závěrů.
30. S obviněným rovněž nelze souhlasit v tom, že na znalecký posudek MUDr. Gabriely Leblové je třeba pohlížet jako na pouhý listinný důkaz, jelikož neobsahuje doložku znalce s uvedením, že si je vědom trestních následků vědomě nepravdivého posudku. Obviněný zde zjevně zaměňuje znaleckou doložku, poučení znalce podle § 106 tr. ř. a doložku znalce ve smyslu § 110a tr. ř. Samotná znalecká doložka je jednou z náležitostí znaleckého posudku uvedenou v § 28 odst. 2 písm. i) zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Jejím obsahem však není vyjádření znalce ohledně vědomosti o následcích vědomě nepravdivého posudku (srov. § 28 odst. 7 citovaného zákona). Požadavek poučení znalce o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku upravuje § 106 tr. ř. Toto poučení (v předvolání či před podáním znaleckého posudku) je zpravidla buď součástí opatření orgánu činného v trestním řízení o přibrání znalce, nebo je k němu připojeno. Není-li znalec před vypracováním znaleckého posudku takto poučen, jedná se sice o vadu řízení, nicméně jde o vadu odstranitelnou, kterou lze napravit případným doplňujícím výslechem znalce, v jehož rámci je teprve poučen. Absence předchozího poučení znalce podle § 106 tr. ř. však vylučuje přečtení znaleckého posudku či protokolu o výpovědi znalce v hlavním líčení postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř. Doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, jako součást znaleckého posudku vyžaduje trestní řád pouze v případě znaleckého posudku předloženého stranou (§ 110a tr. ř.). Jde o situace, kdy znalce nepřibral orgán činný v trestním řízení, a proto jej před podáním posudku nemohl poučit podle § 106 tr. ř.
31. V nyní projednávané věci přibral znalkyni MUDr. Gabrielu Leblovou policejní orgán v přípravném řízení. Součástí opatření o přibrání znalkyně skutečně není poučení podle § 106 tr. ř. (č. l. 47). Takové poučení ze strany policejního orgánu se nenachází ani jinde ve spise, byť znalkyně při své výpovědi u hlavního líčení na dotaz obhájce uvedla, že poučení podepisovala (č. l. 411). Tuto vadu nicméně napravil soud prvního stupně, který MUDr. Gabrielu Leblovou jako znalkyni před započetím výslechu v hlavním líčení poučil podle § 106 tr. ř. (v protokolu z hlavního líčení je evidentně chybně uvedeno poučení podle § 206 tr. ř., č. l. 411). V rámci své výpovědi u hlavního líčení znalkyně na písemný znalecký posudek odkázala, přednesla své znalecké závěry a reagovala na otázky obviněného i jeho obhájce. Za této situace nelze na výpověď znalkyně ani na znalecký posudek nahlížet jako na procesně nepoužitelné důkazy.
32. Úspěšná nemohla být ani námitka obviněného, podle které odvolací soud postupoval v rozporu s § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., když hodnotil audiozáznam rozhovoru obviněného s pracovníky ostrahy jinak než soud prvního stupně, aniž by jej sám ve veřejném zasedání provedl. Především je třeba uvést, že odvolací soud sice hodnotil audiozáznam poněkud odlišně oproti soudu prvního stupně, jednalo se však o hodnocení konvenující představám obviněného. Odvolací soud vyhověl odvolacím námitkám obviněného a v důsledku nového hodnocení tohoto důkazu upravil popis skutku pod bodem 2) tak, že vypustil první část (týkající se jeho údajného tvrzení, že v prodejně plní utajené služební úkony), jež byla podkladem pro posouzení skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Dovolací námitka tak v podstatě směřuje v neprospěch obviněného, neboť brojí proti postupu odvolacího soudu, který z hlediska skutkového i z hlediska použité právní kvalifikace rozhodl ve prospěch obviněného. Přitom obviněný má podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. právo podat dovolání pouze ve svůj prospěch, jinak by muselo jeho dovolání, resp. jeho část, považováno za nepřípustné. Nehledě na uvedené není námitka důvodná ani po věcné stránce. Obviněný totiž vychází z nesprávné představy, že provedení audiozáznamu jako důkazu ve veřejném zasedání o odvolání vyžadovalo jeho přehrání bez ohledu na vůli stran.
Tak tomu ovšem není. Na zmíněný audiozáznam je třeba nahlížet jako na specifický druh věcného důkazu ve smyslu § 112 odst. 1 tr. ř. Podle § 213 tr. ř. se věcné důkazy provádí jejich předložením stranám k nahlédnutí. Takto postupoval i odvolací soud, přičemž žádná ze stran přehrání audiozáznamu ani k dotazu soudu nenavrhla a nepožadovala. Důkaz tak byl proveden již samotným předložením stranám a nelze souhlasit s dovolatelem, že i přes absenci žádosti některé ze stran podle § 213 odst. 2 tr. ř. měl být obsah audiozáznamu obligatorně přehrán.
Podstatné přitom je i to, že celý audiozáznam přehrál již v hlavním líčení soud prvního stupně, a jeho obsah i způsob hodnocení tímto soudem byl obviněnému znám nejpozději z rozsudku soudu prvního stupně. Postupem odvolacího soudu tudíž nemohlo dojít k porušení principu kontradiktornosti řízení v neprospěch obviněného (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 951/2023).
33. Námitky obviněného, že soud prvního stupně v rámci hlavního líčení řádně nepoučil svědky P. V., J. T. a V. B., neodpovídají obsahu zvukových záznamů z hlavních líčení. V případě svědka P. V. a J. T. jde o zvukový záznam z hlavního líčení dne 9. 3. 2023 (DVD na č. l. 392), konkrétně časy zvukové stopy od 00:13:40 a od 01:10:30. Ze záznamu zřetelně plyne, že poučení svědků ze strany soudu odpovídá tomu, co je uvedeno v protokolu z hlavního líčení. Stejně je tomu v případě svědka V. B., jehož řádné poučení je zachyceno na zvukovém záznamu z hlavního líčení dne 8. 6. 2023 v čase od 00:21:15 (DVD na č. l. 417). V tomto ohledu je tedy tvrzení dovolatele o procesním pochybení soudu v příkrém rozporu se zvukovým záznamem z uvedených hlavních líčení, který dokládá přiměřené poučení svědků podle protokolovaných ustanovení § 97 až 101 tr. ř.
34. Další dovolací námitky podřadil obviněný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy podle svých slov soudům vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Jeho výhrady však deklarovanému důvodu dovolání ne vždy odpovídaly, jelikož z velké části spočívaly ve zpochybňování skutkových závěrů soudů.
35. Ve vztahu ke skutku 1) takto obviněný nejprve poukázal na pravidlo in dubio pro reo [jde však o pravidlo ryze procesního charakteru – viz níže, odkaz na které nemůže naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] s tím, že se ostrahy nikdy nedotazoval na rozmístění kamer v prodejně Kaufland ani se nesnažil získat žádné informace, které mu měly pomoci k páchání protiprávního jednání, a zopakoval svoji dosavadní obhajobu, že s ostrahou řešil pouze poznatek týkající se ztráty batohu svého synovce.
K tomu je třeba uvést, že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby dodržení pravidla in dubio pro reo a s ním související zásady presumpce neviny bylo zkoumáno v dovolacím řízení. Podle ustálené soudní praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016) porušení pravidla in dubio pro reo, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy ze strany Nejvyššího soudu.
Z novějších rozhodnutí lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
36. Námitky porušení pravidla in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. To je patrné například z odst. 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021. Nejvyšší soud zde konstatoval, že nový dovolací důvod podle citovaného ustanovení „úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení“ a změna je jen v tom, že nyní jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí dovozovat je extenzivním výkladem.
Nejvyšší soud vykládá význam uvedeného dovolacího důvodu ještě podrobněji v odst. 11 odůvodnění svého usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021: „Je třeba zdůraznit, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu (zákonem č. 220/2021 Sb.), která zavedla výše zmíněný nový dovolací důvod, se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci ‚ dalšího odvolání‘, což se projevuje mimo jiné i tím, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého důvodu výslovně uvedeného v § 265b tr.
ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu obsahově odpovídají. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. taxativně stanoveny, je zřejmé, že dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí.
Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených ve zmíněné judikatuře ústavního soudu a v citovaném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.“ Obdobně hodnotí nové znění § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. i Ústavní soud, jak je patrno například z odst. 16 odůvodnění jeho usnesení ze dne 22.
37. V projednávané věci žádný zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů vztahujícími se ke skutku pod bodem 1) dovolací soud neshledal. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, soudy při zjišťování skutkového stavu věci nepochybily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
38. Ve svých skutkových zjištěních vycházely soudy zejména z výpovědí pracovníků ostrahy prodejny Kaufland, svědků P. V. a J. T., které hodnotily jako věrohodné. Naopak obhajobu obviněného, že u ostrahy prodejny prošetřoval možné podezření z odcizení batohu jeho synovce, soudy odmítly jako nelogickou a nevěrohodnou. Přitom se dostatečně vypořádaly i s výpovědí svědkyně P. N. (srov. odst. 10 rozsudku odvolacího soudu), byť dovolatel tvrdí přesný opak. Tato svědkyně ve své výpovědi nehovořila o tom, že by obviněnému sdělila, že batoh byl jejímu synovi odcizen.
Uvedla pouze to, že jej naposledy měl syn u sebe v prodejně Kaufland. Obviněný tedy nemohl vědět, zda byl batoh odcizen, anebo jej synovec v prodejně pouze zapomněl. Neměl žádný důvod se domnívat, že došlo k protiprávnímu jednání. Stejně tak mohl někdo zapomenutý batoh najít a předat ostraze. Pokud by tedy obviněný kontaktoval ostrahu proto, aby pomohl své sestře (která navíc od obviněného podle její výpovědi žádnou pomoc ve smyslu prošetření události „ztráty“ nikoli krádeže batohu nežádala), jistě by se musel ptát na to, zda batoh někdo nenalezl a neodevzdal.
O batohu však s ostrahou vůbec nehovořil. Namísto toho se prokázal policejním služebním průkazem a dotazoval se na kamerové zabezpečení prodejny, jak může kamerové záznamy vyžádat a jak dlouho jsou uchovávány. O prováděné činnosti v prodejně Kaufland pak neinformoval svého nadřízeného, získané informace nepředal příslušným orgánům a nesdělil je ani své sestře. Pokud obviněný zdůrazňuje, že bez procesní aktivity jeho sestry neměl důvod se ve věci dál angažovat, jelikož prý neměl oznamovací či postupující povinnost, zcela přehlíží, že krádež podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, spáchaná cizí osobou nepatří mezi přestupky, o nichž by bylo možné zahájit řízení pouze se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku (srov. § 79 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).
Jako zkušený policista by si naopak musel být vědom toho, že využití oprávnění policisty v souvislosti s přestupkem krádeže by s sebou neslo i oznamovací povinnost ve smyslu § 73 a § 74 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Těmto svým povinnostem však obviněný zjevně nehodlal dostát. Již z uvedeného je zřejmé, že poznatky o kamerovém zabezpečení prodejny nepožadoval na základě svých služebních oprávnění, resp. povinností, policisty v souvislosti s prošetřováním krádeže batohu svého synovce.
Jak dále vyplynulo ze sdělení NCOZ, v roce 2020 se obviněný žádným způsobem ani jinak nepodílel v rámci výkonu služby na objasňování, dokumentování či vyšetřování jakékoliv formy trestné činnosti ve spojení se společností Kaufland Česká republika v.o.s. Není v rozporu s logikou, pokud na tomto základě – a při vědomí jeho krádeže dne 1. 8. 2020 – soudy dovodily, že obviněný informace od ostrahy požadoval pro vlastní potřebu, a to v úmyslu jejich využití k zastírání krádežích zboží v této prodejně.
39. Takto zjištěný skutkový stav věci soudy správně podřadily pod skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 1220/2018, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, sp. zn. 6 Tdo 848/2015 a sp. zn. 3 Tdo 546/2016) paradoxně svědčí ve prospěch správnosti použité právní kvalifikace. Těmto rozhodnutím je společné, že v otázce naplnění skutkové podstaty daného přečinu akcentovala nezbytnost prokázání také takových okolností skutku, která naplňují znak motivu – slovy zákona musí jít o jednání „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Motivu ve skutkové větě odpovídá zjištění, že obviněný informace opatřoval za účelem jejich využití k zastírání páchání vlastního protiprávního jednání v této provozovně spočívající v krádežích zboží. Nic na tom nemohou změnit ani výhrady obviněného, že mu získané informace v páchání protiprávního jednání výrazně nepomohly a že na jejich základě nezískal žádný skutečný neoprávněný prospěch. Jaký byl později skutečný význam získaných informací pro protiprávní činnost obviněného a zda je opravdu využil, totiž není podstatné. Úvahy o tom, zda se mu hodila znalost doby uchování záznamů, aby se mohl dopouštět krádeží v určitém časovém odstupu bez rizika odhalení jeho předcházejícího protiprávního jednání (jak zmiňuje v dovolání), zda si takto vytipoval místa v prodejně, která nezabírají kamery, či zda účelem bylo například pouze navázat „kolegiální“ vztah s pracovníky ostrahy, kteří by si jej během pobytu v prodejně následně méně všímali, by byly pouhou spekulací. Podstatné je, že od ostrahy se snažil získat takové informace, které hodlal využít ve svůj prospěch v souvislosti se svým protiprávním jednáním. Jaké konkrétní informace se mu podaří získat a zda je skutečně využije, pochopitelně v té době ještě nemohl vědět. Každopádně vazba na skutek 2) je více než přiléhavá.
40. Pokud jde o právní posouzení skutku 2), obviněný především nesouhlasil s tím, že jeho návrhy na řešení situace adresované pracovníkům ostrahy bylo možné označit za nabízení úplatku. Poukázal na své vyjádření zachycené ve zvukovém záznamu rozhovoru, že ostraze úplatek dát nechce. Podle jeho názoru měla jeho nabídka charakter civilní pokuty. Takové argumentaci nelze přisvědčit.
41. Podle § 334 odst. 1 tr. zákoníku se úplatkem rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. Z hlediska právního posouzení jsou významné zejména následující části rozhovoru mezi obviněným a ostrahou prodejny, jak byly zaznamenány na telefon svědka J. T.: „já jsem prostě udělal pičovinu … chlapi máte tady nějaký plat, máte tady nějaký odměny … já za to … ponesu nějakou odpovědnost vůči vám … domluvme se, vydržte tady deset minut, něco vám donesu a už se v životě neuvidíme.“ Na sdělení svědka V., že nebere úplatky, obviněný reagoval: „já nechci říct, nedám ti úplatky … proboha nebudu ti dávat úplatky…“ Následně pracovníky ostrahy žádal, aby nevolali jejich vedoucího, a pokračoval: „vedoucí se volat nebude … domluvme se my tady tři mezi sebou … chlapi, za pět minut jsem tady, ne za pět minut, tady jdu k tomu bankomatu, a domluvme si nějakou sumu … já vám tady nechci dávat úplatky, ale současně vám chci říct, že jakoby, když si večer zajdete na pivo za mě, tak budu rád.“
42. Je zjevné, že obviněný pracovníkům ostrahy nabízel (byť výslovně negoval výraz „úplatek“) určité majetkové zvýhodnění, zpočátku neupřesněné povahy, podle pozdějšího kontextu se mělo jednat o peníze vybrané z bankomatu. Toto zvýhodnění jim nabízel za to, že nebudou volat vedoucí a podezření z krádeže nebudou dále nijak řešit, tedy plnit své pracovní povinnosti. Tím se chtěl zbavit své odpovědnosti za jednání, které má znaky přestupku. Rozhodně se nejednalo o snahu domluvit s ostrahou zaplacení „civilní pokuty“, neboť obviněný dával poskytnutí peněž do souvislosti s platem a odměnami pracovníků ostrahy, chtěl, aby se věc řešila jen mezi nimi třemi, a navrhoval, že si za poskytnuté peníze mohou zajít na pivo.
Úvaha o charakteru plnění jako o civilní pokutě (jako úhradě nákladů za zásah pracovníků ostrahy) je až zpětnou myšlenkou konstrukcí obhajoby učiněnou na obranu proti trestnímu stíhání, navíc zcela nelogickou. Nepříhodný je příklad smluvní pokuty za ztrátu lístku za parkování, neboť do žádného smluvního vztahu zahrnujícího obdobný způsob řešení porušení smluvní povinnosti obviněný nevstoupil. Peníze nabízel pracovníkům ostrahy k jejich osobnímu využití, tedy nikoliv jako zástupcům společnosti Kaufland Česká republika v.o.s.
(kterými ani nejsou, neboť jde o zaměstnance najaté security služby poskytované jinou společností), příp. naznačené bezpečnostní agentury. Obviněným nabízené zvýhodnění (peníze) mělo jednoznačně charakter úplatku v trestněprávním smyslu. Skutečnost, že obviněný v průběhu hovoru zdůrazňoval, že žádný úplatek dát nechce, na tom nic nemění. Takové vyjádření je třeba chápat v kontextu celého rozhovoru, kdy i následně opakoval svou nabídku dát ostraze peníze za to, že věc nebude řešit podle svých pracovních povinností, a on tak neponese svou správní odpovědnost za jednání, které má znaky přestupku krádeže.
Rozhodně podle obsahu vyjadřování obviněného nešlo a nemohlo jít o nabídku jednání o tzv. pokutě. Jeho důrazné slovní odmítání pojmu úplatek – navzdory skutečnému obsahu jeho dalších vyjádření – svědčí naopak o tom, že si byl velice dobře vědom, že jím nabízené majetkové zvýhodnění pracovníků ostrahy je neoprávněné a že se ve skutečnosti o úplatek jedná. Pochybnosti tak nevznikají ani o naplnění subjektivní stránky přečinu podplácení ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož obviněný při znalosti všech výše popsaných skutečnosti nabízel pracovníkům ostrahy úplatek právě proto, aby neřešili jeho protiprávní jednání.
43. Souhlasit nelze s obviněným ani v tom, že by jeho nabídka úplatku pracovníkům ostrahy nesouvisela s obstaráváním věci obecného zájmu. Obviněný v této souvislosti odkázal na názor doc. JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D. (Bruna, E. Problematické aspekty úplatkářských trestných činů (2. část) – obecný zájem. Bulletin advokacie, 2018, č. 12, s. 45), podle kterého by měl být pojem obecný zájem interpretován jako zájem veřejný, pod který by spadaly pouze činnosti při výkonu veřejné moci, činnosti úředních osob, činnosti přímo při hospodaření s veřejnými prostředky, a dále činnosti podle § 334 odst. 3 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud tento zúžený pohled nesdílí. Objektem dotčeného trestného činu přijetí úplatku je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejm. rozhodnutí uveřejněná pod č. 16/1988 a č. 1/1978 Sb. rozh. tr.) se ustálila v názoru, že obstarávání obecného zájmu zahrnuje nejen veškerý výkon veřejné moci, ale i činnosti osob, jež jsou upraveny a regulovány soukromoprávními předpisy.
Zákonodárce dokonce postavil na roveň k obstarávání veřejného zájmu podnikání, z čehož lze dovodit, že spodní hranice pojmu „obstarávání věci obecného zájmu“ by měla být rovna z hlediska celospolečenského významu právě podnikání. Má-li být vyřizování určité záležitosti považováno za obstarávání věci obecného zájmu, musí mít zásadní a podstatný význam z hlediska celospolečenských zájmů nebo alespoň takových obecných zájmů určité sociální skupiny. Poukázat lze například na problematiku ovlivňování fotbalových zápasů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 396/2007, a ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1585/2018), poskytování zdravotní péče (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 66/2015) či rozhodování o stavbě a modernizaci tzv. podnikové čistírny odpadních vod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 4 Tz 77/2002) apod. Do obstarávání věcí obecného zájmu spadá plnění všech úkolů, na jejichž řádném splnění má zájem celá společnost nebo alespoň větší skupina občanů. Jde o každou činnost, která souvisí s plněním společensky významných úkolů, tedy nejen o rozhodování orgánů státní moci, ale i o uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, zdravotních, sociálních, kulturních a jiných potřeb.
Náhled prosazovaný obviněným je rovněž v rozporu s názory prezentovanými v komentářové literatuře [Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 4151, Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, k § 331, Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, k § 331].
44. Ve věci obviněného tudíž dospěly nalézací i odvolací soud k přiléhavému právnímu závěru, že šlo o nabídku úplatku učiněnou v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Byť má činnost ostrahy prodejny potravin soukromoprávní základ a její pracovníci vystupovali k ochraně majetku majitele prodejny, podíleli se svojí činností mimo jiné na předcházení a zamezování páchání krádeží (v přestupkové či trestněprávní rovině) a na jejich následném oznámení příslušným orgánům veřejné moci. V tomto smyslu jednali v souladu s obecným zájmem společnosti, aby k deliktům takového charakteru nedocházelo a aby jejich pachatelé byli odpovídajícím způsobem postiženi.
Odkázat lze ostatně i na skutkově obdobnou věc, v níž obstarávání věcí obecného zájmu dovodil soud v případě obviněné, která nabídla vedoucí oddělení prodejny úplatek za to, aby neoznámila policejnímu orgánu, že se pokusila v prodejně odcizit dámskou sukni (viz „Zhodnocení praxe soudů při rozhodování o trestných činech úplatkářství“ uveřejněné ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 26. 1. 1988 č. j. Tpjf 28/87, pod č. 16/1988 Sb. rozh. tr.). Uvedený zájem na řádném výkonu pracovních povinností členů ostrahy (byť tito střeží soukromé vlastnictví a byli ve věci činní nikoli jako orgán veřejné moci) je zájmem celé společnosti na eliminaci krádeží jako nežádoucího jevu (tedy celospolečensky podstatným zájmem), který je potírán prostředky přestupkového i trestního řízení.
Jde tak o ochranu (majetkových) hodnot, které jsou shodně chráněny trestním zákoníkem i zákonem o přestupcích (zákonem č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích). Proto je takový zájem třeba považovat za „obecný zájem“ ve smyslu § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Tento závěr je činěn i v komparaci s případy, kdy věc obecného zájmu byla judikaturně vymezena v jiných oblastech soukromých vztahů a se zněním § 332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, v němž na roveň podplacení v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu je zákonodárcem postaveno podplacení v souvislosti s podnikáním.
Za daných okolností plně obstojí závěr soudů nižších stupňů, že snaha obviněného ovlivnit příslibem úplatku řádný postup pracovníků ostrahy v obchodě, aby nebyl zadržován a nebyl předán příslušným orgánům k řešení (v úvahu přicházejícího) přestupku proti majetku, má být právně kvalifikována podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku.
45. Pokud obviněný v další části dovolání poukazoval na svůj špatný psychický stav v době činu, ovlivněný užitím léků Tramadol a Diazepam, opětovně pouze polemizoval se skutkovými závěry soudů, což nelze považovat za relevantní dovolací argumentaci. I s těmito jeho námitkami se vypořádaly soudy ve svých rozhodnutích (odst. 14 rozsudku soudu prvního stupně, odst. 19 rozsudku odvolacího soudu). Vycházely přitom z vyjádření znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, která ve své výpovědi u hlavního líčení (č. l.
411) vyloučila významnou alteraci psychických funkcí obviněného a významný vliv psychoaktivních látek. Vysvětlila, že měla k dispozici veškeré potřebné podklady, včetně přesného přepisu zvukového záznamu. Videozáznam sice k dispozici neměla, nicméně z jejího pohledu je věc natolik jasná, že ani shlédnutí videozáznamu by na její závěry nemělo vliv. Nadto ani v dovolacím řízení obviněný neargumentoval logicky, když hovoří o záměru vrátit nezaplacené zboží po odchodu od samoobslužných pokladen, ačkoli logickým by bylo zboží na pokladně či jinak doplatit.
Zcela dále pomíjí, že součástí jeho majetkového deliktu (viz podrobný popis pod bodem 47. níže) bylo záměrně vadné markování lacinějších položek, než které vůbec placením hodlal v rámci nákupu přiznat. Takový postup rozhodně nesvědčí o dezorientaci v důsledku požití léčiv a plně koresponduje se znaleckými závěry stran jeho příčetnosti.
46. Opodstatněná konečně není ani námitka obviněného, že soudy postupovaly v rozporu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný argumentoval pouze tím, že mu v souvislosti s předmětným jednáním na prodejně Kaufland již byl udělen trest odnětí služební hodnosti, což lze vnímat jako dostatečné uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný svou výhradou patrně cílil k porušení principu ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Vzhledem k tomu, že jeho jediným argumentem bylo, že za stejný skutek („předmětné jednání“) mu již byl služebním funkcionářem uložen kázeňský trest (dovozena správněprávní odpovědnost za jednání, které má znaky přestupku), směřovala jeho výhrada ve skutečnosti k porušení zásady ne bis in idem – zákazu dvojího souzení a potrestání za týž skutek (čin) – ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Bylo proto zapotřebí zabývat se otázkou, zda předmětem kázeňského řízení vedeného služebním funkcionářem a předmětem nynějšího trestním řízení byl stejný delikt (idem).
Zákaz dvojího stíhání platí pouze v případě, že je založeno na „totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku“ (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03). Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních.
Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě (shodně též věc Ruotsalainen proti Finsku, č. 13079/03, rozsudek ze dne 16. 6. 2009).
47. Z rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování ve věcech kázeňských ze dne 27. 12. 2021, č. j. PPR-33444-7/ČJ-2021-990131 (č. l. 297), vyplývá, že obviněný byl rozhodnutím ředitele NCOZ ve věcech kázeňských č. 120/2021 ze dne 9. 8. 2021 uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se dopustil tím, že (zkráceně) dne 1. 8. 2020 v době od 09:38 do 09:51 hodin v XY, ulici XY v prodejně společnosti Kaufland Česká republika v.o.s. v době mimo službu odcizil zboží v celkové hodnotě 771,32 Kč tak, že uvedené zboží postupně skrytým způsobem ukládal do kartonové krabice vložené do platového nákupního košíku na kolečkách, který zanechal v sektoru ovoce a zelenina mezi regály mimo dosah kamer, přičemž ze zboží opatřeného bezpečnostními štítky nejprve tyto štítky sejmul, a následně u samoobslužné pokladny zaplatil pouze částku ve výši 14,80 Kč za část zboží, které však záměrně chybně namarkoval, konkrétně místo bagety fitness za 12,90 Kč/kus namarkoval rohlík za 1,90 Kč/kus a místo ovoce – broskve za 18,67 Kč namarkoval zeleninu – cibuli řezanou v hodnotě 12,90 Kč, zbytek zboží nechal v krabici, chybně namarkované zboží vložil zpět do krabice a bez zaplacení zbytku zboží prošel prostorem pokladen, a poté byl při odchodu z prodejny zastaven pracovníky ostrahy prodejny, čímž způsobil prodejně škodu ve výši 407,20 Kč, neboť následně v prodejně uhradil kartou částku ve výši 179,62 Kč za maso Rumpsteak a za ovoce – broskve.
48. Popis skutku 2), pro nějž bylo vedeno současné trestní řízení, je uveden v odst. 4 tohoto rozhodnutí.
49. Z porovnání popisů obou skutků je zřejmé, že obě řízení byla vedena pro zcela odlišné skutky (delikty). Zatímco kázeňsky byl obviněný potrestán pro vlastní krádež zboží v prodejně Kaufland, trestní stíhání bylo vedeno pro jednání časově navazující, týkající se nabídky úplatku ostraze prodejny za to, že předchozí krádež nebude hlásit vedoucí prodejny a neoznámí ji Policii České republiky. Skutečnost, že obviněný již byl potrestán pro uvedený kázeňský delikt, proto nemohla mít žádný vliv pro dovození jeho trestní odpovědnosti za nyní projednávané jednání.
50. Případná jiná pochybení soudů z hlediska aplikace zásady subsidiarity trestní represe dovolací soud nezkoumal, neboť v obsahu a rozsahu přezkumné činnosti byl vázán vymezením dovolacích důvodů a okruhem konkrétních argumentů, kterými jejich naplnění obviněný odůvodnil (§ 265f odst. 1 tr. ř. a § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.).
51. Souhrnně lze uzavřít, že napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ani Okresního soudu v Jablonci nad Nisou netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí zjevně nejsou stižena ani žádnou vadou nesprávného právního posouzení skutku, jež by odpovídala konkrétní dovolací argumentaci obviněného použité v dovolání.
V. Způsob rozhodnutí
52. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 7. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu