USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o
dovolání obviněné M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
8. 4. 2025, sp. zn. 11 To 39/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 12 T 44/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 12
T 44/2024, byla obviněná M. K. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby
podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, kterého se dopustila
tím, že
v období nejméně od roku 2006 do roku 2013 ve svém tehdejším bydlišti na adrese
XY v přesně nezjištěných dnech v nepravidelných intervalech, ale zpravidla
několikrát týdně, psychicky a fyzicky trýznila svoji nezletilou dceru AAAAA
(pseudonym), tím, že jí vulgárně nadávala, odpírala styk s kamarády,
vyhrožovala umístěním do dětského domova, nutila ji stát v koutě, jíst
potraviny s prošlou expirací, a ve třech případech vlastní zvratky, a fyzicky
ji trestala údery vařečkou do hýždí, zad, rukou či boků a fyzickým napadením jí
také opakovaně vyhrožovala, což u AAAAA zapříčinilo ztrátu pocitu bezpečí a v
roce 2013 mohlo přispět k rozhodnutí opustit vlastní bydliště a matku a žít se
svojí babičkou, přičemž strach z vlastní matky u ní přetrvával až do dvaceti
let jejího věku,
a následně v období nejméně od roku 2013 do roku 2020 ve svém tehdejším
bydlišti na adrese XY, a od roku 2020 do června roku 2023 též v bydlišti na
adrese XY, v přesně nezjištěných dnech v nepravidelných intervalech, ale
zpravidla několikrát týdně, psychicky a fyzicky trýznila BBBBB (pseudonym),
která jí byla svěřena do pěstounské péče rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze
dne 9. 11. 2010, č. j. 42 P 178/2009-54, a CCCCC (pseudonym), která jí byla
svěřena do pěstounské péče rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 2.
2012, č. j. 42 P 2/2011-108, tím, že jim vulgárně nadávala, nejméně v jednom
případě je zavřela do výběhu se psem, ze kterého měly obě vzhledem ke svému
věku a velikosti psa strach, a fyzicky je trestala údery otevřenou dlaní,
nabíječkou, bačkorou či vařečkou do hlavy a dalších částí těla a fyzickým
napadením jim také opakovaně vyhrožovala, což u obou opakovaně vedlo ke křiku,
pláči a obavám z dalšího fyzického napadení.
2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §
81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání čtyř let, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí
věci, a to tří kusů vařeček. Poškozené byly s jejich nároky na náhradu škody
podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 8.
4. 2025, sp. zn. 11 To 39/2025, odvolání obviněné a poškozených podaná proti
citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako
nedůvodná.
II. Z dovolání obviněné
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná
prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. dovolání, jímž vytýkala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení
spočívajícím v tom, že motiv „škodného jednání“ svědčí pro použití zásady
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou se však
soudy dostatečně nezabývaly a společenskou škodlivost řešily toliko v obecné
rovině, nedostatečně uvážily, že právní závěry jsou v extrémním nesouladu s
učiněnými skutkovými zjištěními, nevysvětlily zásadní rozpory v důkazech,
nevypořádaly se se závěry znaleckých posudků a méně společensky škodlivé
jednání nedoložily z hlediska okolností, motivu a záměru nebo cíle jejího
jednání.
5. Nad rámec dovolacích důvodů vytkla procesní vady na straně Orgánu
sociálně-právní ochrany dětí (dále „OSPOD“), který nezačal poměry v rodině
okamžitě prověřovat a neposkytl rodině psychologickou intervenci. Nedostatečně
postupoval i policejní orgán, jenž osoby k výslechu a k podání vysvětlení
předvolával selektivně, čímž znemožnil obviněné řádnou obhajobu, a obdobně
postupoval i soud prvního stupně, jenž přečetl výpovědi osob, s jejichž čtením
obviněná souhlasila, zatímco ty, u nichž trvala na jejich osobním slyšení,
nepředvolal a důkaz jejich výpověďmi neprovedl, čímž bylo zkráceno její právo
na obhajobu. Soud prvního stupně své rozhodnutí do značné míry opřel o výpovědi
svědků, kteří nezaznamenali jednání obviněné kladené za vinu vlastními smysly,
a šlo o zprostředkovaná svědectví, která o její vině nesvědčí. Většina
vyslechnutých svědků rodinu před odebráním poškozených z pěstounské péče vůbec
neznala, tudíž se nemohli k její výchově relevantně vyjádřit. Pouze tlumočili
vyjádření poškozených, které však byly podle znalkyně motivovány snahou o
upoutání pozornosti a přijetí. Zprávu OSPOD obsahující vyjádření biologické
matky poškozených soud hodnotil jako svědeckou výpověď, kterou však neprovedl,
byť je v rozporu se starší zprávou na č. l. 893 spisu. Svědky, jež navrhovala,
soud nepředvolal nebo k jejich výpovědi nepřihlédl. Tyto nedostatky svědčí o
tom, že soud nevyčerpal posouzení všech důkazů, čímž nedostál principu ultima
ratio.
6. Obviněná rovněž namítala extrémní nesoulad spatřovaný v tom, že soudy
považovaly za stěžejní a usvědčující důkazy výpovědi poškozených a zesnulé
matky obviněné, kterým uvěřily a nebraly do úvahy, že po celou dobu rodina žila
normálním životem, nebyla izolována, poškozené měly spoustu aktivit a byly
kontrolovány ze strany OSPOD, jakož i to, že na poškozených nebyly shledány
následky takového trýznivého jednání, např. posttraumatická stresová reakce.
Žádný přímý důkaz o trestné činnosti obviněné neexistuje. U posouzení výpovědí
poškozených poukázala na závěr znalkyň, že byly zveličené pod vlivem
manipulace, mimo jiné i matkou obviněné, a že z psychologického hlediska byly
spíše dívkám implantované než vymyšlené, což dovodila z jejich ovlivnitelnosti
okolím. Při vyšetření u znalkyň poškozené původní rozsah jednání korigovaly.
Týrání nelze dovodit ani z většího množství nahrávek ani z obsahu znaleckého
posudku zpracovaného na její osobu MUDr. Jaroslavem Tržickým a PhDr. Jindřiškou
Lejskovou, kteří uvedli, že se jednalo o interakce víceméně nahodilé, které
nedokázala zvládnout. Tudíž nejednala s určitou trvalostí a vyšším stupněm
hrubosti a bezcitnosti, které by bylo poškozenými vnímáno jako těžké příkoří,
jak předpokládá skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby. Znalci u
ní neshledali ani vyšší míru agresivity, což soudy nebraly do úvahy a
nevysvětlily.
7. Na základě těchto skutečností obviněná dovodila, že u ní vůbec
nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy její úmyslné
zavinění, konkrétně její srozumění se vznikem následku.
8. Vina podle obviněné neplyne ani z toliko tří audionahrávek pořízených
za dobu 17 let s tím, že soudy rezignovaly na posouzení společenské škodlivosti
individuálně i v kontextu dalších důkazů. Nahrávky byly pořízeny v letech 2019,
2021 a 2023, z toho dvě AAAAA. K nahrávce z roku 2023 uvedla, že šlo o reakci
na zjištění, že poškozená BBBBB, které v té době ještě nebylo 15 let, vedla
erotický chat s partnerem poškozené AAAAA, přičemž její nepřiměřená reakce byla
důsledkem šoku a obavy, aby nesklouzla do životního vzorce své biologické
matky. Po incidentu následně projevila sebereflexi a hned druhý den o něm
informovala pěstounskou organizaci a zajistila rodinnou terapii pro sebe a
BBBBB. Nahrávka z roku 2021 byla pořízena ráno před odchodem poškozených na
adrenalinový tábor a praxi, kdy jim připravovala svačinu, potřebovala být včas
v zaměstnání, a byla ve stresu a rozladěná z toho, že se poškozené nepřipravily
večer předem, jak měly. Připustila, že vulgární nadávky byly nepřiměřené, byly
však řečeny v afektu, nešlo o běžné každodenní dehonestující oslovování
poškozených. Nahrávka nezachycuje bití poškozených, jehož následky by musel na
táboře někdo zaznamenat, ale třískání věcmi v kuchyni při přípravě svačiny.
Nahrávka z roku 2019 je impulsivní reakcí na daný podnět, nikoli programové
každodenní chování.
9. Z uvedených důvodů podle obviněné nedošlo ke zjištění takových
skutečností, z nichž by bylo možné dovodit naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu týrání svěřené osoby. Bylo třeba brát do úvahy, že se poškozené
okamžitě po odebrání chtěly k obviněné vrátit a v současné době, kdy získaly na
způsob výchovy obviněné dostatečný náhled, k ní nemají negativní vztah.
Poškozená CCCCC je s obviněnou v pravidelném kontaktu, soud ji však odmítl
vyslechnout a předvolal pouze nezletilou BBBBB. Nebylo možné nebrat do úvahy,
že před znalkyněmi poškozené uvedly pozitivní vzpomínky na život u obviněné,
což svědčí o tom, že její jednání nevnímaly jako těžké příkoří, ale vzpomínaly
na její péči pozitivně. Konečně podle ní nelze v kontextu celého případu
pominout obtížnost výchovy dětí s raným traumatem, v jejím případě ztíženou
obdobím puberty, na což rovněž znalci poukázali, a zejména výchovné problémy
BBBBB, která má diagnostikované ADHD, k čemuž soudy opět nepřihlédly. Vedle
impulsivní osobnosti se v jejím přístupu k poškozeným projevil výchovný vzorec
z jejího dětství, v důsledku kterého jí chyběl potřebný náhled na nepřiměřenost
jejích reakcí, které do jisté míry brala jako normu. Nešlo však o to, že by
chtěla způsobit útrapy, ani o lhostejnost k takovému následku. Přísnější
výchovný režim nebyl veden bezcitným úmyslem ponižovat poškozené a nepřevažoval
nad láskou, upřímným zájmem a péčí, kterou jim jinak věnovala. Tím, že bylo
její jednání kriminalizováno, bylo poškozeným způsobeno další trauma v důsledku
odebrání z péče osoby, na níž byly od batolecího věku silně emočně navázány.
10. Jestliže by soudy hodnotily důkazy objektivně a v souladu se zásadou
in dubio pro reo, nebylo by možné dospět k závěru o naplnění znaků trestného
činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku.
Měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, a proto navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 11 To 39/2025, jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 11. 2024, sp. zn.
12 T 44/2024, a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. K dovolání obviněné státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního
zastupitelství v písemném stanovisku zdůraznila, že obviněná použila pro svou
argumentaci důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na
hmotněprávní nesprávnosti v použití principu ultima ratio podle § 12 odst. 2
tr. zákoníku, což s uvedeným důvodem koresponduje. Za podstatné však označila,
že v obsahu dovolání je opakována stávající obhajoba obviněné, na niž soudy
reagovaly.
12. I když dovolatelka poukázala na princip ultima ratio, většinu
námitek cílila do dokazování a skutkových zjištění, protože zmiňovala
nevyjasněné rozpory, nedostatečné posouzení všech zjištění znalců, svědci
týrání dětí neviděli, týrání nedokládají žádné poznatky. Těmito výhradami
obviněná mířila proti učiněným skutkovým závěrům ve snaze zmírnit intenzitu
svého jednání s důrazem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Pro její využití však není v této věci místo, protože
vina obviněné není založena na osamoceném důkazu, ale na kombinaci více důkazů,
z nichž čin obviněné vyplynul. Stěžejními jsou především popisy podané
poškozenými, které obviněnou přímo usvědčují, nikoliv však osamoceně, ale jsou
dokresleny audionahrávkami. Z nich je velmi dobře možné učinit si konkrétní
obraz o chování obviněné vůči poškozeným, i přesto, že se snažila vysvětlit
příčinu neadekvátnosti svých reakcí. Jde o zachycení více samostatných
událostí, které jasně demonstrují a dokumentují zejména výpovědi samotných
poškozených. S ohledem na intenzitu a charakter jednání nepřichází použití
zásady ultima ratio, naopak je dána značně vysoká společenská škodlivost jejího
jednání, které bylo dostatečně objasněno.
13. Soudy se s námitkami správným a dostatečným způsobem vypořádaly a
označily je za nedůvodné, což indikuje správnost a neopodstatněnost podaného
dovolání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn.
11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, či sp. zn. 4
Tdo 206/2019). Protože jednání obviněné bylo provedenými důkazy prokázáno,
právní kvalifikace je přiléhavá a uložený trest se jeví spíše jako mírný,
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné odmítl. Vyslovila přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání
v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak za
podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
14. Obviněná k tomuto vyjádření prostřednictvím obhájkyně písemně
uvedla, že primární dovolací námitkou je, že se soudy správným a dostatečným
způsobem s námitkami obhajoby nevypořádaly, v neprospěch obviněné
dezinterpretovaly zásadní důkazy, které naopak podporují použití zásady
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak je namítáno v
dovolání. Tvrzení státní zástupkyně, že stěžejními jsou výpovědi poškozených
podle obviněné nekoresponduje se skutkovými zjištěními soudních znalců, která
jejich věrohodnost zpochybňují, což soudy dostatečně nebraly do úvahy a důkazy
nesprávně hodnotily. Ztotožnila se s vyjádřením Nejvyššího státního
zastupitelství, že nelze přehlédnout znalecká zkoumání a listinné důkazy,
zejména písemné zprávy k situaci v rodině, namítla však, že soudy závěry
znaleckých zkoumání přehlédly, resp. je dezinterpretovaly ryze v její
neprospěch. Za celou dobu trvání pěstounské péče byla hodnocena velmi kladně,
nebylo jí nic vytknuto, a to ani v rámci zprávy ze dne 13. 6. 2023, tedy dva
dny před odebráním CCCCC a BBBBB z její péče.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.,
bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.).
V. K formálním nedostatkům dovolání
16. Obviněná dovolání opřela o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., v jehož rámci poukázala na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné
hmotněprávní posouzení, a požadovala použití zásady subsidiarity trestní
represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Již z tohoto vymezení je zjevné, že
paragrafové znění důvodu dovolání užitého obviněnou nekoresponduje s tím, jak
je uvedený důvod vymezen v současnosti v trestním řádu. Novela provedená
zákonem č. 220/2021 Sb., účinná od 1. 1. 2022, tento důvod nově vymezila tak,
že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. Tomu obviněnou uvedené slovní vyjádření
neodpovídá, protože poukazovala na „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné
hmotněprávní posouzení“, pro které by ve znění stávající právní úpravy bylo
možné užít důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že „rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení“, ten však obviněná neuplatnila. S ohledem na důvody,
které v dovolání rozvedla, by tomuto důvodu odpovídalo tvrzení obviněné, že
vadné právní posouzení spočívá v tom, že soudy dostatečně neaplikovaly zásadu
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, případně v její
stručné zmínce o nedostatcích v subjektivní stránce. Podle obsahu dovolání je
však zjevné, že k těmto hmotněprávním výhradám chybí hmotněprávní argumentace
odpovídající těmto pojmům, protože byť uvedla, že se její dovolání týká
subsidiarity trestní represe, vytýkala soudům nedostatky ve skutkových
zjištěních, vadném hodnocení důkazů, případně selekci nebo jednostranném
provádění a hodnocení důkazů. Zjevně tedy svůj požadavek na ultima ratio, tzn.
hmotněprávní posouzení, podmiňovala jinými skutkovými zjištěními, než jsou ty,
které soudy zjistily a podle kterých své hmotněprávní úvahy formulovaly.
17. Obdobně, když brojila proti subjektivní stránce, tvrdila, že „nebyla
vůbec prokázána“, tzn. že rovněž poukazovala na nedostatky v dokazování, což se
též týká jen procesní stránky věci, nikoli vadného hmotněprávního obsahu tohoto
znaku skutkové podstaty. Z uvedeného je tedy zjevné, že výhrady nekorespondují
s označeným důvodem ani v jeho slovním vyjádření.
18. Obviněná brojí proti postupu soudů při provádění důkazů, nečiní tak
ovšem ani z hledisek stanovených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve
stávajícím znění, protože ten je dán třemi alternativami procesních vad a vždy
je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají
určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V
první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv
jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí
být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou
nepoužitelné, tedy že trpí takovými procesními vadami, které fakticky
způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá
na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o
nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o
podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv důkaz bez ohledu na jeho význam, ale
takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když
je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto
důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný
neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků
skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže
splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také
významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu
určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8
Tdo 32/2022, aj.).
19. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněná v době, kdy již od 1.
1. 2022 platí nová právní úprava, podle níž jsou námitky proti právnímu
posouzení podřazené pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdežto důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k námitkám proti učiněným skutkovým
zjištěním, tuto změnu nezaznamenala, domáhá se nápravy právních vad
prostřednictvím jiného důvodu, než který k popsaným výhradám slouží. Z toho
vyplývá, že po formální stránce učinila dovolání značně nejasným, a to přesto,
že jde o mimořádný opravný prostředek, který nemůže směřovat proti kterékoli
vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými
formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.).
Důležitost přesného vymezení a označení dovolacího důvodu korespondujícího s
užitými argumenty je dána proto, že vymezení dovolacího důvodu je obligatorní
obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto
je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími
důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
20. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý
formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní
výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat
pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto
ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě
vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto
rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Z těchto důvodů musí
být každý označený důvod skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními
vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto
Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím
označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání
přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst.
1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
21. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že se dovolání obviněné
míjí s požadavky na formální stránku tohoto mimořádného opravného prostředku, a
proto když nesplňuje zákonem dané podmínky pro jeho uplatnění, by je Nejvyšší
soud mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Důvodem by bylo, že
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., když důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na právní námitky nelze uplatnit, a pokud obviněná
brojila proti vadnému posouzení důkazů, na tyto argumenty nedopadá žádný z
důvodů dovolání. Tento postup však Nejvyšší soud nezvolil, protože je povinen
zjistit, zda při hodnocení důkazů nedošlo k porušení pravidel spravedlivého
procesu (srov. čl. 6 odst. 3 Úmluvy), případně zda skutková zjištění nejsou v
extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz
např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99,
uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu
ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3
Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III.
ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Skutková zjištění měnit, případně do nich jinak
zasahovat, je možné v řízení o dovolání jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní
nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8.
2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006. ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010,
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Jen v
takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), případně h) tr. ř. ve stávající
právní podobě (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05),
neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo
rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí
být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích, tzn.
že i Nejvyšší soud musí být v rámci své přezkumné a rozhodovací činnosti
garantem zákonnosti a ústavnosti, a tedy musí posuzovat, zda se soudy
nedopustily libovůle, případně jednostranně nehodnotily důkazy, a zda učiněná
skutková zjištění vycházejí z procesu, v němž byla důsledně respektována
zákonná pravidla (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004,
sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3.
2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 38/14).
22. V tomto rozsahu se tedy Nejvyšší soud výhradami obviněné, které
nemají podklad obecně v žádném ze zákonem vymezených důvodů, zabýval, tedy
zkoumal, zda nešlo k excesivním závažným vadám.
VI. K výhradám obviněné
23. Nejvyšší soud, i když obviněná nedodržela podmínky pro podání
dovolání a nezaznamenala změnu právní úpravy trestního řádu a dovolacích
důvodů, obecně zmíněnému tvrzení o porušení zásady ultima ratio a nedostatcích
v subjektivní stránce, posuzoval správnost procesního postupu z hlediska
dodržení pravidel spravedlivého procesu, tj. zda soudy zjištěný skutkový stav
věci nevykazuje extrémní rozpory a vychází z řádně provedeného dokazování bez
libovůle a jednostranného posouzení, jak obviněná vytýkala (viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6.
1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Též je třeba uvést i to, že dovolací soud v
řízení o dovolání není oprávněn sám žádné hodnocení důkazů znovu provádět,
protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně
před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst.
3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu,
který dokazování realizoval a důkazy též hodnotil, zkoumá komplexnost a
ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6
tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6
Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS
166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
24. Podle takto vymezených zásad se Nejvyšší soud zabýval výhradami
obviněné směřujícími především proti provedenému dokazování, avšak s tím, že i
mimo zásady spravedlivého procesu jsou výhrady, jimiž poukazovala na
nedostatečné realizování činnosti OSPOD. Nejde o orgán činný v trestním řízení
(viz a contrario § 12 odst. 1 tr. ř. a srov. zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně
právní ochraně dětí), a Nejvyšší soud nemůže v rámci dovolacího řízení tuto
jeho činnost posuzovat, lze jen připomenout, že obviněná sama v jiné části
svého dovolání poukazovala na to, že pracovníci tohoto orgánu její rodinu
navštěvovali, tudíž své povinnosti plnili, což vyplývá i z dalších ve věci
provedených důkazů.
25. Nedostatky spatřované v postupu policejního orgánu, obviněnou
označeném jako selektivní v její neprospěch, nemají podklad v obsahu spisu. Pro
rozhodnutí o vině obviněné není rozhodné, jakou zvolí taktiku v rámci
prověřování či vyšetřování policejní orgán při shromažďování podkladů. Těžiště
dokazování je v hlavním líčení prováděném soudem prvního stupně, jenž důkazy
hodnotí (srov. § 202 až 219 tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Uvedené proto
nesvědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu ani o extrémních
nedostatcích. Pokud obviněná obdobně vytýkala selektivní postoj i před soudem
prvního stupně, v tomto stádiu trestního řízení Nejvyšší soud nezjistil
vytýkané nedostatky. Pro stručnost lze uvést, že výhradami, že některé osoby,
na nichž měla zájem v rámci své obhajoby, soud neprovedl, a pokud nesouhlasila
se čtením jejich výpovědí a trvala na jejich předvolání k hlavnímu líčení, soud
je nepředvolal, se zabýval již odvolací soud, jenž konstatoval, že s výjimkou
výpovědí nezletilých poškozených a matky obviněné, která zemřela, byly důkazy
opatřené v přípravném řízení prováděny s procesní použitelností v průběhu
hlavního líčení a obhajobě byl dán dostatečný prostor se k nim vyjádřit (srov.
bod 11. napadeného usnesení).
26. Nejvyšší soud při správnosti uvedeného závěru pouze pro úplnost
zmiňuje, že v průběhu přípravného řízení byly dne 26. 7. 2023 podle § 102 odst.
1 tr. ř. vyslechnuty v pozici svědka poškozené CCCCC (viz č. l. 131 a násl.
spisu) a BBBBB (viz č. l. 150 a násl. spisu), dne 1. 8. 2023 byla vyslechnuta
poškozená AAAAA (viz č. l. 179 a násl. spisu) a matka obviněné Z. Z. (viz č. l.
201 a násl. spisu), dne 6. 2. 2024 sousedka obviněné K. T. (viz č. l. 223 a
násl. spisu) a dne 16. 2. 2024 kamarádka poškozené DDDDD (pseudonym) (viz č. l.
238 a násl. spisu), všem uvedeným výslechům byla osobně přítomna obhájkyně
obviněné Mgr. Věra Nováková. Po změně obhájce Mgr. Heda Wichová v substituci za
JUDr. Kláru Samkovou. Kromě toho z uvedených osob podaly před jejich výslechem
vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a), odst. 6 tr. ř. Z. Z. (viz č. l. 457 a
násl. spisu), AAAAA (viz č. l. 468 a násl. spisu) a K. T. (viz č. l. 477
spisu), vysvětlení podala rovněž třídní učitelka P. F. (viz č. l. 370 a násl.
spisu), bývalý partner obviněné L. F. (viz č. l. 373 až 375 spisu), sousedka
obviněné M. F. (viz č. l. 376 až 378 spisu), učitel poškozené P. M. (viz č. l.
380 a násl. spisu) a další. K nedůvodnosti výhrad obviněné je třeba uvést, že
záznamy o podaných vysvětleních byly se souhlasem stran čteny podle § 211 odst.
6 tr. ř. v průběhu hlavního líčení konaného dne 13. 11. 2024 (srov. č. l. 987 a
násl. spisu), jak je z obsahu protokolu o tomto hlavním líčení zjevné. Jako
svědkyně byly při hlavním líčení dne 30. 9. 2024 (srov. č. l. 1005 a 1007
spisu) vyslechnuty učitelka poškozené L. V. (viz č. l. 395 a násl. spisu) a
sociální pracovnice L. Z. (viz č. l. 444 a násl. spisu), v průběhu hlavního
líčení dne 19. 11. 2024 byl vyslechnut bratr obviněné J. T. (viz č. l. 424 a
násl., též č. l. 963 a násl. spisu).
27. Z uvedeného je zjevné, že k porušení práva obviněné na obhajobu
nedošlo, důkazy byly řádně provedeny i za přítomnosti obhájkyně, obě měly
možnost se k nim vyjádřit, ostatně i ke čtení výpovědí obviněná dala souhlas
podle § 211 odst. 1 a 6 tr. ř., případně soud postupoval v souladu s podmínkami
§ 102 odst. 2 a § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
28. Pokud obviněná uváděla, že před soudem nebyly procesně provedeny
důkazy výpověďmi dalších osob, které podaly v přípravném řízení vysvětlení,
Nejvyšší soud ani v tomto neshledal extrémní nedostatek, protože šlo o podané
vysvětlení kamarádky obviněné D. Š. (viz č. l. 388 a násl. spisu), sousedky
obviněné I. V. (viz č. l. 391 a násl. spisu), ředitele domova seniorů J. P.
(viz č. l. 399 a násl. spisu), vedoucí jídelny V. B. (viz č. l. 404 a násl.
spisu), známé obviněné P. K. (viz č. l. 411 a násl. spisu) a L. B. (viz č. l.
418 a násl. spisu) a pediatričky poškozených E. V. (viz č. l. 433 a násl.
spisu). Úřední záznam o podaném vysvětlení slouží po zahájení trestního stíhání
státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která vysvětlení
podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede
(srov. § 158 odst. 6 tr. ř.), není tedy již třeba tuto osobu po zahájení
trestního stíhání vyslýchat jako svědka, zvláště když se nemůže vyjádřit k
objasnění zásadních a podstatných skutečností pro trestní stíhání (srov. ŠÁMAL,
P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1958).
29. Z přezkoumávaného rozhodnutí a obsahu spisu je patrné, že okresní
soud, jenž není povinen provádět všechny důkazy, zvažoval hodnotu jednotlivých
důkazů a rozhodl, které z osob předvolá jako svědky, a lze seznat, že
nevyslechl ty, které domácnost obviněné nenavštěvovaly buď vůbec, anebo jen
příležitostně (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2024, č. l. 995
spisu). K tomu je třeba zmínit, že soud prvního stupně vzal za prokázané, že si
téměř nikdo z okolí nevšiml ničeho, co by svědčilo o týrání, protože poškozené
si nikomu nestěžovaly a chování obviněné spočívající v psychickém trýznění tiše
přijímaly a nebylo viditelné. Proto, že rozhodné okolnosti byly prokázány již
vyslechnutými osobami, shledaly výslech dalších svědků nadbytečným (srov. bod
46. rozsudku). Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, proč nevyslechl
pediatričku poškozených nezletilých E. V. (srov. bod 46. rozsudku).
30. Nedostatkem nebylo ani to, že soud nevyslechl nezletilou poškozenou
CCCCC, protože jak vysvětlil, vypovídala již v přípravném řízení a soud její
výslech nepovažoval za vhodný s ohledem na její psychický stav potvrzený
zmocněncem a odborníky (viz č. l. 1041 spisu), který byl v předmětné době velmi
špatný. Tato poškozená byla v přípravném řízení vyslechnuta podle § 102 odst. 1
tr. ř., aby výslech v dalším řízení už nebylo třeba opakovat, k čemuž lze podle
§ 102 odst. 2 tr. ř. přistoupit jen v nutných případech tak, aby nedošlo k tzv.
sekundární viktimizaci, tedy způsobení druhotné újmy, což je újma, která u
poškozené CCCCC hrozila (srov. GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H. a kol. Oběti
trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 31).
31. Pokud soud osoby navrhované obviněnou nepředvolal a neprovedl důkaz
jejich výpověďmi, bylo by možné takovou skutečnost považovat za významné
porušení spravedlivého procesu jen tehdy, kdyby šlo o tzv. opomenuté důkazy,
případně kdyby podstatné důkazy soudy nedůvodně neprovedly, o které však v
posuzovaném případě nejde. Ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích
důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla
zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a
závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn.
II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010,
sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soudy vysvětlily, z jakých důvodů
nepovažovaly za potřebné důkazním návrhům obviněné vyhovět. V posuzované věci
byla důvodem odmítnutí nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité
tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno, anebo jejich irelevance, tj. argument, podle něhož skutečnost,
k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost
s předmětem řízení (viz bod 45. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13.
usnesení soudu druhého stupně). Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro
které návrhům obviněné nevyhověl a jeho argumenty odrážejí stav provedeného
dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své
rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a
postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36
odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne
8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
32. Není procesní povinností soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu,
který účastník řízení navrhne, je totiž regulérní navržený důkaz neprovést,
jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani
ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný,
jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez
důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování
je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě
zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
33. Za porušení spravedlivého procesu nelze považovat ani to, jakým
způsobem soud hodnotil důkazy, a jaká zjištění z nich učiněná považoval za
významná pro své závěry o vině obviněné, protože i skutečnosti, které svědci
uváděli tzv. zprostředkovaně, tzn. co slyšeli, mohou sloužit za podklad
rozhodnutí soudů, protože ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr.
ř.) plyne mimo jiné to, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů
důkazů ani nevylučuje použití odvozeného důkazu (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 868/13). Podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za
důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, podle § 97 tr. ř. je
svědek povinen vypovídat o tom, co mu je známo o trestném činu a o pachateli
nebo okolnostech důležitých pro trestní řízení. Může tedy vypovídat i o tom, co
slyšel, nikoliv jen to, co viděl. Přípustnost odvozeného důkazu je uznávána i v
odborné literatuře (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360). Skutečnost, že svědek vypovídá o
skutečnostech, které se dozvěděl od jiné osoby (tzv. svědectví z doslechu),
není důvodem pro odmítnutí takového důkazu, neboť i když jde o důkaz odvozený,
jeho využití pro účely trestního řízení není vyloučeno (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 994/18, usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 1773/19, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 8 Tdo 172/2024). Jestliže tedy vypovídá
svědek, který získal informaci od poškozeného, jako tomu bylo částečně i v
posuzovaném případě, jde o důkaz odvozený, o tzv. svědectví z doslechu, nic to
však nemění na tom, že jestliže je takovou výpovědí přímo potvrzována
dokazovaná skutečnost (např. použití nadávky nebo násilí ze strany obviněné),
jedná se o důkaz přímý (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8.
2018, sp. zn. III. ÚS 994/18).
34. Jestliže obviněná mimo výsledky dokazování vytýkala porušení zásady
ústnosti tvrzením, že soud prvního stupně v bodě 28. odůvodnění svého
rozhodnutí protiprávně poukazoval na důkaz, který nebyl před soudem proveden,
neodpovídá tato námitka skutečnosti, protože zprávu OSPOD obsahující vyjádření
biologické matky poškozených podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 13.
11. 2024 soud provedl (viz č. l. 993 spisu) a hodnotil jej nikoli jako
svědeckou výpověď (srov. bod 23. rozsudku). Nejvyšší soud neshledal ani
namítaný rozpor tohoto důkazu se starší zprávou na č. l. 893 spisu, ve které se
měla biologická matka poškozených vyjadřovat k péči pěstounky pozitivně, neboť
na č. l. 893 se žádná taková zpráva nenachází, je tam naopak založena zpráva, v
rámci které se H. M. vyjádřila k péči pěstounky negativně.
35. Ani další námitky obviněné proti výsledkům provedeného dokazování a
způsobu, jakým se s nimi soudy vypořádaly, nekorespondují s obsahem spisu. Jde
mimo jiné o závěry plynoucí ze znaleckých posudků, jež soud provedl (viz
znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví pedopsychologie, MUDr. Ivany
Horáčkové a PhDr. Jany Procházkové, bod 19. rozsudku, a z oboru psychiatrie a
klinické psychologie, MUDr. Jaroslava Tržického a PhDr. Jindřišky Lejskové, bod
21. rozsudku) a znalce vyslechl (viz body 20. a 22. rozsudku). Z obsahu
posuzovaných rozhodnutí plyne, že je soud hodnotil jako každý jiný důkaz při
dodržení pravidel stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř., v souladu s dalšími ve věci
provedenými důkazy, mimo jiné i těmi, které již byly zmíněny výše, a rovněž i s
listinnými důkazy (viz body 23. až 33. rozsudku) a videozáznamy zachycujícími
stav domácností obviněné a její matky (viz body 34. a 35. rozsudku), či
audionahrávkami předloženými policejnímu orgánu poškozenými zachycujícími
chování obviněné vůči poškozeným (viz body 38. až 47. rozsudku). Soud
dostatečně rozvedl své závěry týkající se videonahrávek (viz bod 44. rozsudku),
a při posuzování jejich obsahu, s ohledem na to, co je na nich zaznamenáno,
nepřisvědčil výkladu, který jim přiřazovala obviněná. Výpovědi poškozených, o
něž zejména soud prvního stupně opíral své závěry, rovněž hodnotil v souladu s
§ 2 odst. 6 tr. ř. Vypořádal se řádně i se závěry znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví pedopsychologie, MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jany
Procházkové, přičemž přesvědčivě vysvětlil, proč se neztotožnil s jeho závěry
stran specifické věrohodnosti poškozených (srov. body 11., 12. a 44. rozsudku).
36. Kromě těchto postupů nevykazujících obviněnou uváděné nedostatky z
odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud bral při hodnocení věrohodnosti
poškozených do úvahy skutečnosti, které vyplývaly z dalších učiněných zjištění,
zvažoval jejich možné ovlivnění ze strany poškozené AAAAA a matky obviněné, jež
posuzoval s ohledem na okolnosti, za nichž čin vyšel najevo, a protože se
zabýval všemi rozhodnými souvislostmi, nebylo možné přisvědčit tvrzení
obviněné, že se s touto otázkou nevypořádal. Rozpory ve výpovědích poškozených
a vyjádření uvedených v průběhu znaleckého zkoumání, na kterou poukazovala
obviněná v podaném dovolání, byla okresním soudem v souladu se zásadou in dubio
pro reo zohledněna ve prospěch obviněné, když rozsah jednání, kterého se měla
vůči poškozeným dopouštět, oproti obžalobě omezil na situace, o nichž nebyly
pochybnosti (viz bod 42. rozsudku).
37. Popsaný postup soudu prvního stupně nevykazuje vady ve shromažďování
provedených důkazů ani jejich hodnocení a je plně v souladu s pravidly
vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují
požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve
vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou
sice odlišné od pohledu obviněné, leč jsou z obsahu provedených důkazů
odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Soudy respektovaly i princip
presumpce neviny, z něhož kromě zásady, že obviněnému musí být vina zákonným
způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst.
2, odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Je tedy
zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály
všem svým povinnostem. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy
vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu
provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv.
deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu
nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97),
a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.
38. Ze všech těchto závěrů plyne, že proces dokazování netrpí obviněnou
vytýkanými nedostatky.
39. Obdobně nedostatky netrpí ani právní závěry, proti nimž obviněná v
dovolání s odkazem na nevyužití zásady ultima ratio a neobjasnění subjektivní
stránky brojila. K nim je třeba jen v obecné rovině uvést, že podkladem pro
posouzení správnosti právních otázek je skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne
24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02,
ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03, aj.), a z něhož bylo třeba, pokud šlo o posouzení důvodnosti uváděných
hmotněprávních nedostatků, vycházet. Nutno je však jen zopakovat, že takové
právní výhrady, jež by se týkaly zásad pro uplatnění principu ultima ratio nebo
subjektivní stránky obviněná nevytýkala, protože oba tyto právní pojmy
odůvodňovala výše rozvedenými skutkovými výhradami. Zde je třeba poukázat, že z
uplatněné argumentace plyne nepochopení institutu zásady subsidiarity represe
stanovené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jež obviněná uplatňovala nikoliv z
hledisek tohoto hmotněprávního institutu sloužícího jako materiální korektiv,
jenž soud uváží až tehdy, když jsou naplněny znaky formální stránky konkrétní
skutkové podstaty, ale na základě tvrzení o porušení či nedodržení pravidla in
dubio pro reo, což je procesní pravidlo, které se týká postupů při dokazování.
Vychází z principu presumpce neviny a je namístě, dospěje-li soud po
vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se
jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže
zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Dospěje-li soud po
vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá,
že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru
zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění
pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá (srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 11. 2.
2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikované pod č. 153/2004 Sb.).
40. I přes tyto nejasnosti v argumentech použitých dovolatelkou
Nejvyšší soud toto dovolání posuzuje z hlediska porušení základních pravidel
spravedlivého procesu se zřetelem na konkrétní výhrady při závěru, že
nedostatky v procesních postupech soudů nezjistil, jak již bylo výše
konstatováno.
41. Zaměřil se proto na to, zda se soud nedopustil hrubých nedostatků v
použité právní kvalifikaci, k níž lze uvést, že zločinu týrání svěřené osoby
podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá
osobu, která je v jeho péči nebo výchově, spáchá-li takový čin nejméně na dvou
osobách a páchá-li jej po delší dobu.
42. Týráním se rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se
vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním.
Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikaly následky na zdraví, ale musí jít o
jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost
pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 34/2020 Sb. rozh. tr. vyložil, kdy a za jakých
okolností lze fyzické nebo jiné tresty považovat za nutné výchovné metody a kdy
již nejde jen o snahu dítě řádně vychovat, ale jde o týrání ve shora uvedeném
smyslu. Je třeba právě tento hrubý a krutý způsob používání výchovných
prostředků považovat za nepřijatelné a dětem nebezpečné chování obviněného,
které je neslučitelné se zásadami rodičovské péče.
43. Při posuzování formy týrání, jde-li o osobu, která nezletilé
vychovává, je třeba vždy posuzovat, jaká opatření a výchovné metody byly
použity, jaká byla jejich povaha a důraznost, okolnosti, za nichž byly užity,
jakož i intenzita, s níž bylo na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte
působeno. Výchovné metody proto nesmějí přesáhnout hranici, při které již
dochází u dětí k utrpění, bolestným důsledkům, případně zraněním a k deformitám
v psychickém stavu. Výchova nesmí přerůst v týrání, za které se považuje zlé
nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a
bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří.
Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého
nakládání. Podle okolností případu může jít o zlé nakládání působením fyzických
útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené
osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba
pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří
(srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č.
20/2006 Sb. rozh. tr.).
44. Z uvedeného plyne, že nikoliv každé přísné výchovné opatření proti
dítěti musí být považováno za týrání. Obviněnou uplatněná obhajoba, že se z
její strany jednalo pouze o přísnější výchovný režim (s občasnými excesy),
který si vytvořila na základě osobní zkušenosti ze svého dětství a výchovy, z
důvodu čehož jí chyběl potřebný náhled na nepřiměřenost jejích reakcí, které do
jisté míry brala jako normu, však nemůže obstát. Posoudí-li se skutečnosti
plynoucí ze skutkových zjištění, zejména v bodě týkajícím se nezletilých CCCCC
a BBBBB, vůči nimž zejména obviněná v dovolání brojila, je nutné zdůraznit, že
z nich je zjevné, že obviněná tyto nezletilé zcela nepřiměřeně trestala proto,
že od nich vyžadovala preciznost a dobré výsledky ve škole, k čemuž ovšem
používala prostředky a způsoby, které nebyly adekvátní chování dětí ani jakkoli
akceptovatelné nebo omluvitelné, protože vedly k příkoří a trýzni obou
poškozených. Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že ve skutku popsané
chování k dětem výrazně překročilo meze běžných výchovných metod. Podle § 884
odst. 2 obč. zákoníku lze výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře,
která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a
nedotýká se lidské důstojnosti. K uvedenému je třeba zmínit, že se za výchovné
prostředky v uvedeném smyslu nepovažují zdaleka jen negativní prostředky
(sankce) a zejména nejen tresty tělesné. Fyzické tresty na dětech jsou v
některých evropských státech právními předpisy přísně zakázány. Česká republika
k této úpravě rovněž výslovně přikročila, přičemž novelizované znění § 884
odst. 2 obč. zákoníku, které nabude účinnosti 1. 1. 2026 (srov. zákon č.
268/2025 Sb.) stanoví nevyvratitelnou právní domněnku toho, že se lidské
důstojnosti dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné
ponižující opatření. Ačkoli tato právní úprava není dosud účinná, nelze říci,
že by dosavadní právní úprava fyzické trestání dětí podporovala (srov. ŠÁMAL,
P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2479).
Výchovnými prostředky by se měly rozumět především prostředky aktivující a
prevenční. Výchova je nezbytnou složkou rodičovské odpovědnosti, způsob výchovy
však musí odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte. Výchovné
prostředky musí být využívány podle stejných pravidel, podle kterých má
probíhat samotná výchova, tedy tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly
jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti. Pojem přiměřených
výchovných prostředků je třeba vyložit v kontextu s ustanovením § 81 až § 117
obč. zákoníku upravujících všeobecná osobnostní práva, která se týkají každého
člověka, tedy i dítěte (srov. MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník –
velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1478). Je vhodné
též dodat, že tělesné tresty jsou považovány za zásah do lidské důstojnosti,
jde o zásah do tělesné integrity trestaného dítěte (viz čl. 3 a 4 Listiny
základních práv Evropské unie).
45. K uvedeným závěrům soudů a námitkám Nejvyšší soud připomíná, že
obviněná se o výchovu dětí starala, zajišťovala jim řadu volnočasových aktivit
a dbala na to, aby dosahovaly výborných výsledků. K těm je však nutila
neadekvátními způsoby (viz bod 10. rozsudku). Nezbytné je při výchově dětí
respektovat hranice v rámci rodičovské odpovědnosti a používat pouze přijatelné
výchovné prostředky, neboť ty jsou založeny na rozumné míře přiměřenosti jejich
použití. Taková míra je do značné míry závislá na věku dítěte, jeho rozumové
vyspělosti, temperamentu apod., od nichž se odvíjí oprávněnost rodičů vynutit
si určité chování dítěte, které zákon charakterizuje jako použití přiměřených
výchovných prostředků. Ty lze použít jen v podobě a míře, která je přiměřená
okolnostem, za nichž je nutné je použít. Tato oprávnění rodičů jsou však
omezena tím, že se rodiče nesmí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoliv ohrozit
jeho zdraví, jeho tělesný a citový, rozumový a mravní vývoj. Svůj základ má
toto ustanovení v Úmluvě o právech dítěte (Sdělení federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), zejména v článcích 16 a 19, které poskytují
ochranu dětem před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, urážením nebo
zneužíváním apod. (srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z, WESTPHALOVÁ, L. a kol.
Občanský zákoník II. Rodinné právo. § 655 - § 975. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2014, s. 924, 925).
46. Pokud dojde k tomu, že tato míra přesáhne rámec únosnosti a dosáhne
roviny utrpění a trýzně dětí, je třeba již přistoupit k trestní represi ve
smyslu hmotněprávního ustanovení trestního práva, tak jako tomu bylo i v této
trestní věci, kde obviněná poškozené trestala způsoby krutými a trýznivými,
případně ponižujícími, a tedy šlo o zacházení odpovídající znakům skutkové
podstaty podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, naplňující rovněž okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 psím. c), d) tr.
zákoníku, jímž poškozené trestala a týrala nejen fyzicky, ale i psychicky.
47. V reakci na námitku obviněné je rovněž vhodné uvést, že pro závěr o
tom, že šlo o týrání, není rozhodné, že se u poškozených podle závěrů
znaleckého posudku nerozvinul syndrom CAN (Child Abuse and Neglect), což je
syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který je definován jako
poškození tělesného, duševního i společenského stavu vývoje dítěte, jenž
vznikne v důsledku jakéhokoliv nenáhodného vědomého jednání rodičů nebo jiné
dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Jde o
soubor negativních důsledků špatného zacházení s dítětem (srov. HRUŠÁKOVÁ, M.,
KRÁLÍČKOVÁ, Z, WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo. § 655
- § 975. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 926). Pro naplnění
skutkové podstaty uvedeného zločinu se totiž nevyžaduje, aby u svěřené osoby
vznikly týráním následky ať už ve fyzické nebo duševní rovině, ale musí jít o
jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost a bezohlednost nebo bolestivost
pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.). Z
hlediska posouzení intenzity jednání obviněné a působení na fyzickou i
psychickou integritu poškozených je významné, že šlo o velmi hrubé, často
bolestivé a ponižující chování, které i volbou prostředků (použitých nástrojů k
bití, nadávkami napadající inteligenci poškozené s poruchou učení), svědčilo o
tvrdosti a bezohlednosti, vůbec nerespektující věk a rozumovou vyspělost dětí,
jejich citlivost, případně způsobilost vyplnit přání a požadavky matky. Podstatná pro nepříznivý dopad na děti byla trvalost krutého zacházení, v
jejímž rámci se opakovaly, střídaly a prolínaly různé formy, jimiž obviněná své
děti týrala, což umocňovalo necitelné a hrubé zacházení s nimi. Zjištěné hrubé
chování je nutno posuzovat jako celek, tedy jako soubor ataků, z nichž k
některým formám jednání obviněná přistupovala pravidelně (zejm. vulgární
nadávky a ponižování), k jiným se v průběhu let uchýlila toliko v jednotkách
případů (např. zavírání poškozených do výběhu se psem, ze kterého měly v té
době strach). Chování obviněné chápaly poškozené jako těžké příkoří, byť až s
jistým odstupem času, když si uvědomily, že uvedený způsob chování matky k
dětem není normální. U poškozené CCCCC, která pro neudržitelnost poměrů a
strach z obviněné věc oznámila, tím, že požádala učitele o dobrou známku,
protože by za špatnou byla od maminky bita, je třeba poukázat na její celkový
špatný psychický stav spojený se sebepoškozováním, somatickými problémy a
sebeobviňováním (srov. body 7. a 13. až 15. rozsudku okresního soudu). Přestože
obviněná namítala, že znalkyně neshledaly u poškozených zvýšenou agresivitu
typickou pro dlouhodobě týrané, soudy důvodně vycházely ze zprávy psycholožky
Mgr. et Mgr. Jany Jebouskové (srov. bod 29., 44. rozsudku soudu prvního
stupně), a z konkrétního chování poškozených po činu. Výše uvedená zjištění
svědčí o tom, že nešlo o běžné trestání dětí za prohřešky v chování, ale o
trvale tvrdé a surové zacházení a nadměrné nezdůvodnitelné trestání neadekvátní
z pohledu volby metod i prostředků (srov.
48. Po objektivní stránce obviněná naplnila znaky § 198 odst. 1, 2 písm.
c), d) tr. zákoníku, a výhrady v tomto směru v dovolání neuvedla. Její námitky
se týkaly subjektivní stránky, avšak s tím, že vůči ní tvrdila, že nebyla řádně
objasněna, tedy brojila proti procesnímu zjištění skutkových okolností. S tím
se nelze ztotožnit, protože soudy objasňovaly všechny rozhodné skutečnosti, jak
je výše uvedeno. Též je třeba dodat, že okolnosti subjektivního charakteru
dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a podle zásad
logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k porušení zájmů
chráněných trestním zákonem [srov. například č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Uvedené
zásady soudy dodržely. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněná jednala v
nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to zejména k
uvedené obhajobě obviněné, že vychovávala dívky tak, aby z nich byly co
nejlepší lidé, protože sama v dětství měla zkušenosti s tvrdým výchovným
prostředím a považovala takový způsob výchovy a zacházení s dětmi za běžný a
nutný. Zabýval se i srozuměním [§ 15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku]
obviněné, a v té souvislosti poukázal na její profesní zkušenosti, jakož i na
rozšířené vzdělávání v oblasti náhradní rodinné péče, což svědčí o tom, že
obviněná byla dostatečně vybavena, aby byla minimálně srozuměna s následky
svého chování vůči poškozeným (viz zejména body 53. a 55. rozsudku). Přitom si
však byla vědoma, že realizace tohoto cíle předpokládá působení těžkého příkoří
poškozeným, tedy následku významného pro trestní právo, který byl následkem
nechtěným a vedlejším, obviněná s ním však byla srozuměna [srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či rozhodnutí č.
3/2015 Sb. rozh. tr.].
49. Z uvedených, byť stručných, závěrů soudů obou stupňů je nepochybné,
že se zaviněním obviněné zabývaly a na subjektivní stránku usuzovaly ze všech
ve věci objasněných skutečností, a to jak z chování obviněné, tak i z jednání
ostatních osob.
50. Nejvyšší soud se k soudy učiněným závěrům připojil s tím, že u
trestného činu týrání svěřené osoby se podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku
vyžaduje úmysl, přičemž zásadně postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. zákoníku. Je vhodné zmínit, že podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může zákonem předpokládané porušení
nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl
eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr.
zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v
trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Srozumění obviněné vyplývá z toho, že chtěla u dětí nepřiměřeným trestáním
dosáhnout jejich poslušnosti podrobit si je své vůli, což vyjadřuje její
aktivní volní vztah k následku relevantnímu pro trestní právo, v daném případě
tomu, že fyzické tresty budou děti bolet a nadávky a ponižování jim budou
působit úzkost a strach. Zřejmé je, že týrat děti a ubližovat jim nebylo přímým
cílem obviněné, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechtěla), neboť
sledovala svým záměrem cíl jiný, tedy poslušnost, oddanost a preciznost
vykonávaných úkonů, což je z hlediska trestního práva cíl relevantní. Přitom
však byla srozuměna s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení
následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze
vedlejším následkem jejího jednání, se kterým byla srozuměna [srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či
rozhodnutí č. 3/2015 Sb. rozh. tr.]. Pro tyto závěry svědčí prokázání toho, že
po křiku, vulgárních nadávkách a ponižování ze strany obviněné následoval pláč
dětí. Jednání obviněné působilo dětem strach, úzkost, pocity méněcennosti atd.,
obviněná tudíž věděla, že prožívají těžké příkoří. Sama si však omlouvala, že
je její jednání vedeno tím, aby je řádně vychovala, což však ve výsledku
nenastalo, protože z jejích krutých výchovných metod byly frustrované.
51. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru o správnosti
právních úvah a závěrů soudů obou stupňů, protože jednání obviněné vykazuje po
formální stránce znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §
198 odst. 1, 2, písm. c), d) tr. zákoníku.
52. Námitky obviněné vyložené tak, že nebyla řádně aplikována zásada
ultima ratio, rovněž nemají opodstatnění, neboť, jak vyplynulo z výsledků
provedeného dokazování, bylo vyvráceno její tvrzení, že šlo o nahodilé
excesivní jednání, které nepůsobilo poškozeným těžké příkoří, a popsané dílčí
činy nesvědčí o tom, že by jejich škodlivost dosahovala tak malé intenzity, že
by o trestné jednání nešlo, protože u každé z poškozených se její krutá výchova
určitým způsobem na její osobnosti negativně podepsala, neboť AAAAA ještě jako
dítě obviněnou opustila, BBBBB hledala útočiště u přítele AAAAA, u něhož našla
duševní oporu a později se již nikdy k obviněné vrátit nechtěla. CCCCC byla
poznamenána natolik, že vnitřně trpěla nejprve tím, že byla neúměrně trestána,
poté tím, že se musela vrátit do dětského domova, a je pro své psychické potíže
v péči lékařů. Jde o protiprávní čin, jímž trestní zákon označuje čin, který
vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Podle §
12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že „trestní odpovědnosti pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu“. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v
použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a
nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v
zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního
práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího
principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má
význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby
byl za trestný čin považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou
škodlivost nelze řešit v obecné rovině, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním
posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve
vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším
okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný
skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti
případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní
právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv
fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada
subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak
pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov.
53. Posouzením těchto zásad je zjevné, že škodlivost činů obviněné
zásadním způsobem přesahuje spodní práh trestního bezpráví, a proto ho nebylo
možné aplikovat (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp.
zn. III. ÚS 2523/10). Postih obviněné za spáchání předmětného trestného činu je
zcela na místě, protože s ohledem na povahu jí spáchaného trestného jednání
nepřichází do úvahy závěr, že by se o trestný čin nejednalo (srov. obdobně
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 203).
54. Ze všech popsaných důvodů lze shrnout, že nevznikají pochybnosti o
tom, že se obviněná dopustila jednání, které je popsáno ve skutkové větě
přezkoumávaných rozhodnutí. Správně zjištěnému skutkovému stavu věci soudy
přiřadily i odpovídající právní kvalifikaci.
VII. Závěr
55. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z
obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně
patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k
vážným, hrubým a excesivním porušením ani při zjišťování skutkového stavu věci
ani v jeho právním posouzení. Pravidla spravedlivého procesu nebyla porušena.
Správně zjištěnému skutkovému stavu věci soudy přiřadily i odpovídající právní
kvalifikaci.
56. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu
přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly
všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí
vytýkanými vadami, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu