21 Cdo 185/2025-255
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce Š. M., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalovanému Lantaron
s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Horních Počernicích, Ve Žlíbku č. 2196, IČO
24298255, zastoupenému Mgr. Petrem Valentem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze
5, U Trezorky č. 921/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 66/2022, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2024, č. j. 30
Co 146/2024-222, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.
prosince 2023, č. j. 7 C 66/2022-183, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 12. 8. 2021 žalovaný sdělil žalobci, že s ním v
souladu s ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší
pracovní poměr uzavřený pracovní smlouvou ze dne 1. 11. 2020, neboť žalobce
porušil povinnost vyplývající z právního předpisu [zejména z ustanovení § 38
odst. 1 písm. b) zákoníku práce] vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem, který žalovaný spatřuje ve skutečnosti, že od 2. 8. 2021 se
žalobce bez jakékoliv omluvy nedostavil do zaměstnání, čímž se dopustil série
neomluvených nepřítomností v zaměstnání (neomluvených absencí).
2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 12. 10.
2021 (doplněnou podáním ze dne 11. 11. 2021) domáhal určení, že uvedené
okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že pro
okamžité zrušení pracovního poměru nebyly splněny důvody, neboť tvrzení
žalovaného o absenci není pravdivé. Žalobce podepsal pracovní smlouvu na
základě inzerce žalovaného publikované na internetu, kde bylo uvedeno, že
místem výkonu práce je Hodonín. Při podpisu pracovní smlouvy byl žalobce
ubezpečen, že se jedná o běžnou praxi a že i přes místo uvedené ve smlouvě
(Praha) bude reálným místem výkonu práce Hodonín. Ačkoliv tedy jako místo
výkonu práce byla v pracovní smlouvě sjednána Praha, k faktickému výkonu práce
docházelo v Hodoníně, kde se nacházelo pracoviště žalovaného. Žalobce se do
zaměstnání dostavovat chtěl, nicméně nemohl, protože žalovaný provozovnu v
Hodoníně, kde se nacházelo faktické místo výkonu práce žalobce, zrušil.
3. Žalovaný namítal, že dne 1. 11. 2020 žalobce uzavřel se žalovaným
pracovní smlouvu se sjednaným místem výkonu práce Praha a „s pracovním
zařazením: strojník ramenného nakladače“ a že dne 19. 7. 2021 byl žalobci
oznámen nový týdenní rozvrh pracovní doby s platností od 2. 8. 2021, „kdy práce
bude zaměstnanci/žalobci přidělena vždy ad-hoc v rámci konkrétních požadavků
zaměstnavatele v rámci dané pracovní doby“. Počínaje 2. 8. 2021 žalobce do
práce nenastoupil a svou nepřítomnost nijak neomluvil. Tvrzení žalobce, že
nikdy nepracoval v Praze, žalovaný označil za absurdní a dodal, že uzavřel-li
žalobce pracovní smlouvu s místem výkonu práce v Praze, nemůže se divit, že
žalovaný požadoval výkon práce v Praze.
4. Obvodní soud pro Prahu 9 – poté, co Okresní soud v Hodoníně usnesením
ze dne 18. 2. 2022, č. j. 13 C 296/2021-45, vyslovil svou místní nepříslušnost
a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu místně
příslušnému – rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 7 C 66/2022-183, žalobu
zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
59 485,11 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Valenta, LL.M. Vycházel ze zjištění,
že žalobce na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 2020 pracoval od
téhož dne u žalovaného v pracovním poměru na pozici strojníka ramenného
nakladače, že v pracovní smlouvě bylo sjednáno jako místo výkonu práce Praha a
současně bylo ujednáno, že žalobce souhlasí s tím, že jej žalovaný může vysílat
na pracovní cesty mimo sjednané místo výkonu práce, a to na dobu nezbytné
potřeby, že v létě roku 2021 došlo k útlumu činnosti žalovaného v pronajatém
areálu v Hodoníně a potřeba žalovaného využít žalobce jako pracovníka v tomto
místě přestala být aktuální. Žalobci byl nabízen výkon obdobné práce v
Rakousku, což žalobce odmítl, a dne 19. 7. 2021 mu bylo sděleno, že je přidělen
k výkonu práce do Prahy do sídla zaměstnavatele, což žalobce také odmítl a
žádal o přidělování práce na původním pracovišti v Hodoníně. Soud prvního
stupně dále zjistil, že „ve všech pracovních smlouvách je uvedeno jako místo
výkonu práce Praha“, neboť činnost žalovaného závisí na možnostech nakládat,
překládat a rozvážet (zejména kalamitní) dřevo, nejedná se tedy o práci na
jednom místě, ale žalovaný má provozovny na více místech v České republice a
pracuje i v Rakousku, že žalobce byl jak spolupracovníky, tak i nadřízenými
ujištěn, že místo výkonu práce nemusí řešit, že to „tak mají všichni“, a více
se tedy o toto nezajímal. Tvrzení žalobce, že se o práci zajímal na základě
inzerátu, v němž je uvedeno, že místem výkonu práce je Hodonín, soud prvního
stupně považuje za „v zásadě pro spor bezvýznamné“, neboť nejde o skutečnost,
která by měla relevanci k pozdějším pracovněprávním ujednáním. Soud prvního
stupně uzavřel, že žalobce přistoupil zcela vědomě na ujednání v pracovní
smlouvě, že žalobci nebylo místo výkonu práce zamlčeno či nějakým způsobem
lstivě podstrčeno k podpisu, že otázku místa výkonu práce projednával jak s
budoucími nadřízenými, tak i s budoucími spolupracovníky, a na tato ujednání po
diskusi a vysvětlení přistoupil, a že tvrzení žalobce, že pracovní smlouva byla
od počátku podle skutečné vůle žalobce i žalovaného sjednána s místem výkonu
práce v Hodoníně, „nemá žádný skutkový základ“. Soud prvního stupně dal za
pravdu žalovanému, že „zaměstnanec se nemůže sám o sobě legálně rozhodnout, že
nebude vykonávat práci ve sjednaném místě výkonu práce“, neboť je to
zaměstnavatel, kdo určuje, „kdy“ (správně zřejmě kde) zaměstnanec práci bude
vykonávat.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2024,
č. j. 30 Co 146/2024-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6
776 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Valenta, LL.M. Shledal, že soud prvního
stupně měl správně za významné, že bylo prokázáno sjednání pracovního poměru
písemnou formou tak, že místem výkonu práce je Praha, a správně zohlednil, že
to žalobce věděl a vědomě takovou smlouvu podepsal. Odvolací soud nevyloučil,
že žalobce, s ohledem na to, že byl mladý ve věku 20 let a že šlo o jeho první
hlavní pracovní poměr, si nedovedl zcela představit důsledky takového ujednání,
nicméně dospěl k závěru, že žalobce jako průměrný rozumný člověk musel vědět,
že má sjednáno místo výkonu Praha, o čemž svědčí i to, že se na tuto skutečnost
dotazoval, že vzhledem k tomu, že stejnou pracovní činnost předtím vykonával u
žalovaného brigádně, věděl, že žalovaný odklízí kalamity způsobené kůrovcem v
různých lokacích, a že je proto logické, že v jednotlivých místech nebude tato
práce přidělována donekonečna. Odvolací soud má dále za to, že „protože vůle
stran účastníků pracovního poměru byla projevena jednoznačně, pak se odvolatel
mýlí, že bylo povinností soudu zjišťovat vůli stran místa výkonu práce
výkladovými postupy danými občanským zákoníkem“, neboť „je-li vůle jednoznačně
vyjádřena, není možné dalším dokazováním nahrazovat, měnit obsah pracovní
smlouvy, který je srozumitelný a určitý“. Uzavřel proto, že žalovaný byl
oprávněn požadovat po žalobci, aby pro něj nadále vykonával práci ve sjednaném
místě výkonu práce, tedy v Praze, a že tak byl oprávněn i přesto, že po určitou
dobu přiděloval žalobci práci v Hodoníně, a dodal, že pro rozhodnutí v dané
věci zároveň není významné, zda žalovaný žalobce vyslal na pracovní cestu či
nikoli, ani to, zda žalobci vyplácel náhrady s tím spojené. Žalobce se pokynu
konat práci v Praze nepodřídil, do uvedeného místa se nikdy nedostavil, a
dopustil se tak neomluvené absence v délce od 2. 8. 2021 do 12. 8. 2021,
přičemž takové jednání „je jednoznačně porušením pracovních povinností zvlášť
hrubým způsobem“.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, neboť při zjišťování skutečného obsahu smluvního závazku mezi žalobcem a
žalovaným ve spojitosti se sjednaným místem výkonu práce nezkoumal skutečnou
vůli stran, tedy to, co bylo skutečně, ať už výslovně nebo konkludentně, mezi
stranami projeveno, pracovní smlouva s místem výkonu práce v Praze nebyla s
ohledem na chování smluvních stran posouzena jako simulované právní jednání (ač
tak posouzena být měla) a nedošlo k právnímu posouzení platnosti zastřeného
právního jednání v podobě pracovní smlouvy s konkludentně sjednaným místem
výkonu práce v Hodoníně, kdy právě v takové podobě bylo sjednání smlouvy od
počátku vůlí obou smluvních stran (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
992/2017 a sp. zn. 21 Cdo 2687/2012). Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu,
že se nezabýval otázkou možného obcházení zákona (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1934/2008),
konkrétně povinnosti vyplatit zaměstnancům odstupné podle § 67 zákoníku práce
při výpovědích z organizačních důvodů [§ 52 písm. a) až c) zákoníku práce], a
že nevzal v potaz, že zaměstnavatel je oprávněn přidělovat práci pouze ve
sjednaném místě výkonu práce, a to s výjimkou vyslání zaměstnance na pracovní
cestu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3551/2017), k čemuž v
projednávané věci nedošlo, což opět dokládá skutečnou vůli stran pracovní
smlouvy sjednat pracovní poměr s místem výkonu práce v Hodoníně, kde měla být a
také výlučně byla práce žalobci přidělována.
7. Dovolatel v dovolání dále předestřel 2 otázky hmotného práva, které
podle jeho mínění dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a
to otázku, zda je zaměstnavatel oprávněn sjednávat se zaměstnanci v pracovních
smlouvách místo výkonu práce na jiném místě, než na kterém jim skutečně práci
dlouhodobě (bez konkrétně vymezeného časového období) přiděluje i bez toho, aby
je na toto místo výkonu práce vyslal na pracovní cestu v souladu s § 42
zákoníku práce, a po skončení přidělování práce na tomto místě po nich
požadovat výkon práce na formálně ve smlouvě sjednaném místě výkonu práce, a
otázku, zda je v souladu se zákonem, pokud zaměstnavatel dlouhodobě uzavírá
pracovní smlouvy se zaměstnanci s místem výkonu práce odlišným od místa, kde má
v úmyslu zaměstnancům výlučně přidělovat a také následně výlučně přiděluje
práci, a po zrušení provozu v daném místě s nimi namísto výpovědi z
organizačních důvodů pracovní poměr buď rozváže dohodou dle § 49 zákoníku
práce, nebo je nutí pod pohrůžkou okamžitého zrušení pracovního poměru k práci
na jiném místě, opět odlišném od toho, které je formálně sjednáno ve smlouvách,
nebo se jedná o obcházení zákonné povinnosti zaměstnavatele vyplatit
zaměstnanci odstupné dle § 67 zákoníku práce.
8. Dovolatel poukázal zejména na to, že reagoval na inzerát žalovaného,
který nabízel místo strojníka nakladače na dřevo s místem výkonu práce výslovně
stanoveným v Hodoníně, že práce byla žalobci žalovaným přidělována výhradně v
areálu provozovny v Hodoníně, že ho žalovaný nikdy nevyslal na pracovní cestu
do Hodonína, což by v případě, že by měl skutečně mít místo výkonu práce v
Praze, žalovaný učinit musel, a nikdy mu nebyly vypláceny žádné cestovní
náhrady. Dovolatel je přesvědčen, že pro posouzení skutečného obsahu a povahy
závazku mezi smluvními stranami je podstatná skutečná vůle stran a že skutečnou
vůlí žalobce, která byla (musela být) žalovanému od počátku zřejmá, i skutečnou
vůlí žalovaného bylo vytvoření pracovněprávního vztahu s místem výkonu práce v
Hodoníně. Skutečná vůle žalovaného však byla skryta za simulaci
pracovněprávního vztahu s místem výkonu práce v Praze, což žalovaný dlouhodobě
u svých zaměstnanců praktikoval a praktikuje proto, aby nemusel při zrušení
provozu a přemístění do jiné oblasti zaměstnancům vyplácet odstupné podle § 67
zákoníku práce, a příslušná ustanovení zákoníku práce takto obchází. Žalobce s
takovým „nastavením“ smluvního vztahu souhlasil, protože mu ze strany
žalovaného bylo při podpisu smlouvy předmětné ujednání o místě výkonu práce v
Praze popsáno jako bezvýznamné, nemající žádný vliv na výkon práce v Hodoníně.
Skutečně sjednaným místem výkonu práce však byl Hodonín. Zavedenou praxi
žalovaného při sjednávání místa výkonu práce jeho zaměstnanců žalobce považuje
za nepoctivou a v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž
vytýká, že pochybil, uzavřel-li, že pro rozhodnutí věci není významné, zda byl
žalobce žalovaným vyslán na pracovní cestu a zda mu byly vypláceny náhrady s
tím spojené. Závěrem dovolatel namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je
nepřezkoumatelný a neodpovídá požadavkům § 157 občanského soudního řádu, a
vytýká odvolacímu soudu, že takový rozsudek soudu prvního stupně nezrušil.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek „ve výroku I“, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalovaný provozuje autodopravu zaměřenou na dřevo; nakládá a
vykládá vlaky, převáží dřevo po celé republice a v Rakousku, že žalobce byl u
žalovaného zaměstnán jako strojník ramenného nakladače na základě písemné
pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2020, v níž bylo uvedeno místo výkonu práce
Praha a v níž bylo ujednáno, že žalobce souhlasí s tím, že jej žalovaný může
vysílat na pracovní cesty mimo sjednané místo výkonu práce, a to na dobu
nezbytné potřeby, že žalobce byl jak spolupracovníky, tak i nadřízenými
ujištěn, že místo výkonu práce „nemusí řešit“, že to tak „mají všichni“, že od
vzniku pracovního poměru žalobce vykonával práci v Hodoníně a že když žalovaný
ukončil práce v areálu v Hodoníně, byl žalobci nabízen výkon obdobné práce v
Rakousku, což žalobce odmítl, a dne 19. 7. 2021 mu bylo sděleno, že je přidělen
k výkonu práce do Prahy do sídla zaměstnavatele. Toto však žalobce rovněž
odmítl, pokynu konat práci v Praze se nepodřídil (do uvedeného místa se nikdy
nedostavil) a žádal o přidělování práce v Hodoníně na původním pracovišti, na
což žalovaný zareagoval dopisem podaným na poštu dne 13. 8. 2021, jímž žalobci
sdělil, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr z důvodu, že se žalobce od 2. 8.
2021 bez jakékoliv omluvy nedostavil do zaměstnání, čímž se dopustil série
neomluvených absencí.
13. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky výkladu právního jednání – pracovní smlouvy ze
dne 1. 11. 2020 – a s ní související otázky, k jakým okolnostem se přihlíží při
výkladu projevu vůle smluvních stran. Protože při řešení těchto právních otázek
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s.
ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
15. Otázku výkladu právního jednání je třeba i v současné době posuzovat
– vzhledem k tomu, že právní jednání, o jehož výklad jde, bylo učiněno dne 1.
11. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též
(srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2020 (dále též jen „o. z.“).
16. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může
výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem.
17. K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru
náleží také povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele osobně konat
práce podle pracovní smlouvy [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu
odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci
podle pracovní smlouvy, tj. přidělovat zaměstnanci na dohodnutém místě výkonu
práce ten druh práce, který byl sjednán [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák.
práce]. Ujednání o druhu a místě výkonu práce jsou (spolu s ujednáním o dni
nástupu do práce) podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy (srov. § 34 odst. 1
zák. práce), jimiž je určen rozsah „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem
(jeho pracovní silou). Zaměstnavatel může (s výjimkami uvedenými v ustanovení §
41 až 43 zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které
spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce. Nesplní-li zaměstnanec
pokyn k výkonu prací jiného druhu nebo v jiném místě, než byly sjednány v
pracovní smlouvě, nejde u něho o porušení pracovní povinnosti, ledaže by šlo o
takovou jinou práci, na niž byl zaměstnanec platně převeden za podmínek
uvedených v ustanovení § 41 zák. práce, popř. přeložen v souladu s ustanovením
§ 43 zák. práce (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 815/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sp. zn. 21 Cdo 3640/2012, nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v
předchozím zákoníku práce – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 386/2011, anebo rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.
11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč.).
18. Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě tedy má svůj význam
zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném
místě než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem sjednáno (nejde-li o vyslání zaměstnance na základě dohody s
ním na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu podle § 42 zák. práce, o
přeložení zaměstnance k výkonu práce v rámci zaměstnavatele do jiného místa,
než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, podle § 43 zák. práce, které je rovněž
možné pouze se souhlasem zaměstnance, nebo o dočasné přidělení zaměstnance k
jinému zaměstnavateli na základě písemné dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem podle § 43a zák. práce – srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2680/2015, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21
Cdo 3551/2017). Nemůže-li zaměstnavatel (pozbyl-li možnost) přidělovat
zaměstnanci práci ve sjednaném místě výkonu práce (nejde-li o prostoj nebo
přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní
událostí), jedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu
ustanovení § 208 zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1083/2017, uveřejněný pod č. 62/2019 v časopise
Soudní judikatura).
19. Pracovní smlouva je právním jednáním v pracovněprávních vztazích
(pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním
následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně,
udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny
nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů,
zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).
20. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výkladu
podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví
jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti
(jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, nebo rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp.
zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.).
21. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.).
Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Výklad
projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho,
co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo
„doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo
4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo
3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016,
uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
22. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.
12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony
vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž
dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí
k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998,
sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č.
7/1999, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k
tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí
občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade
větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro
výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl
jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl
jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle)
znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je
třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a
přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co
právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký
obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního
jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela
být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem
(např. objektivním významem užitých slov). Teprve v případě, že ani za použití
uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní
objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu
zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov.
například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21
Cdo 5281/2016, nebo odůvodnění již zmíněného rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp.
zn. 31 Cdo 684/2020).
23. Při výkladu právního jednání tedy soud nejprve zkoumá (zjišťuje),
jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího (resp. společný úmysl jednajících
stran), a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných)
okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k
okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. například
odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn.
29 Cdo 61/2017].
24. Řečeno jinak, projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu
zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl
jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy,
byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo
musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným či objektivním
(jazykovým) vyjádřením (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3819/2022).
25. Při zkoumání projevené vůle se také vychází z toho, že smluvní
strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (výkladový předpoklad
racionálních aktérů), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým
důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo
107/2020, nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023,
uveřejněného pod č. 15/2025 Sb. rozh. obč.).
26. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že přestože se
ujednání o místu výkonu práce uvedené v písemné pracovní smlouvě ze dne 1. 11.
2020 navenek jevilo jako jednoznačné, měly soudy (obzvláště v situaci, kdy
žalobce od počátku tvrdí, že byť je v písemné pracovní smlouvě „formálně“
uvedeno jako místo výkonu práce Praha, bylo skutečným úmyslem smluvních stran
sjednání místa výkonu práce v Hodoníně, kde také žalobce od počátku reálně
práci vykonával) přistoupit k výkladu projevu vůle vyjádřeného v písemné
pracovní smlouvě ze dne 1. 11. 2020 (včetně ujednání o místě výkonu práce)
podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. (popř. též § 18
zák. práce), přičemž měly klást důraz na zjištění skutečné vůle (společného
úmyslu) žalobce a žalovaného.
27. Uvedenými závěry dovolacího soudu vyplývajícími z jeho ustálené
rozhodovací praxe se však soudy v projednávané věci důsledně neřídily. Odvolací
soud – veden svým nesprávným právním názorem, že „protože vůle stran účastníků
pracovního poměru byla projevena jednoznačně, pak se odvolatel mýlí, že bylo
povinností soudu zjišťovat vůli stran místa výkonu práce výkladovými postupy
danými občanským zákoníkem,“ řádně nezjišťoval, jaká byla skutečná vůle (úmysl)
žalobce a žalovaného při uzavírání pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2020. Soudy v
posuzované věci náležitě nepřihlédly ani k dalším okolnostem, k nimž je třeba
ve smyslu § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle přihlížet, zejména k
tomu, co projevu vůle předcházelo, jakož i k tomu, jak strany následně daly
najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. V této souvislosti
nevěnovaly patřičnou pozornost např. tvrzení žalobce o tom, že se o zaměstnání
u žalovaného zajímal na základě inzerátu, v němž bylo uvedeno, že místem výkonu
práce je Hodonín [soud prvního stupně toto tvrzení žalobce označil za „v zásadě
pro spor bezvýznamné“ a uvedl, že to není skutečnost, která by měla relevanci k
pozdějším pracovněprávním ujednáním (srov. odst. 20 odůvodnění jeho rozsudku),
odvolací soud se pak k tomuto tvrzení žalobce v odůvodnění svého rozsudku
nevyjádřil vůbec], ani dalším žalobcem tvrzeným okolnostem předcházejícím
uzavření pracovní smlouvy (viz zejména výpověď žalobce u jednání soudu prvního
stupně konaného dne 20. 6. 2023). Odvolací soud dále nesprávně uzavřel, že
(přestože žalovaný od vzniku pracovního poměru žalobci přiděloval práci v
Hodoníně) není významné, zda žalovaný žalobce vyslal na pracovní cestu či
nikoli, ani to, zda žalobci vyplácel náhrady s tím spojené. Rovněž tyto
okolnosti (následné chování obou smluvních stran, jímž strany daly následně
najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají) je třeba při výkladu
projevu jejich vůle brát v úvahu, neboť i ty mohou nasvědčovat tomu, jaká byla
jejich skutečná vůle v době uzavření pracovní smlouvy. Opomenout pak nelze ani
posouzení jejich projevu vůle z výše zmíněného hlediska pravidel logiky.
28. Dovolateli je tak třeba dát za pravdu, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť řádně nezkoumal skutečnou
vůli smluvních stran. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) v
projednávané věci neprovedl řádný výklad právního jednání (pracovní smlouvy ze
dne 1. 11. 2020) podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z.
(popř. též § 18 zák. práce), jsou závěry odvolacího soudu týkající se
sjednaného místa výkonu práce žalobce a s tím související závěr o neomluvené
absenci žalobce od 2. 8. 2021 do 12. 8. 2021 předčasné, a tudíž nesprávné.
29. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu,
že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu