21 Cdo 185/2025

21 Cdo 185/2025-255

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Š. M., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 857/18, proti žalovanému Lantaron s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Horních Počernicích, Ve Žlíbku č. 2196, IČO 24298255, zastoupenému Mgr. Petrem Valentem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, U Trezorky č. 921/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 66/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2024, č. j. 30 Co 146/2024-222, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. prosince 2023, č. j. 7 C 66/2022-183, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

1. Dopisem ze dne 12. 8. 2021 žalovaný sdělil žalobci, že s ním v souladu s ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr uzavřený pracovní smlouvou ze dne 1. 11. 2020, neboť žalobce porušil povinnost vyplývající z právního předpisu [zejména z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, který žalovaný spatřuje ve skutečnosti, že od 2. 8. 2021 se žalobce bez jakékoliv omluvy nedostavil do zaměstnání, čímž se dopustil série neomluvených nepřítomností v zaměstnání (neomluvených absencí).

2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 12. 10. 2021 (doplněnou podáním ze dne 11. 11. 2021) domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyly splněny důvody, neboť tvrzení žalovaného o absenci není pravdivé. Žalobce podepsal pracovní smlouvu na základě inzerce žalovaného publikované na internetu, kde bylo uvedeno, že místem výkonu práce je Hodonín. Při podpisu pracovní smlouvy byl žalobce ubezpečen, že se jedná o běžnou praxi a že i přes místo uvedené ve smlouvě (Praha) bude reálným místem výkonu práce Hodonín. Ačkoliv tedy jako místo výkonu práce byla v pracovní smlouvě sjednána Praha, k faktickému výkonu práce docházelo v Hodoníně, kde se nacházelo pracoviště žalovaného. Žalobce se do zaměstnání dostavovat chtěl, nicméně nemohl, protože žalovaný provozovnu v Hodoníně, kde se nacházelo faktické místo výkonu práce žalobce, zrušil.

3. Žalovaný namítal, že dne 1. 11. 2020 žalobce uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu se sjednaným místem výkonu práce Praha a „s pracovním zařazením: strojník ramenného nakladače“ a že dne 19. 7. 2021 byl žalobci oznámen nový týdenní rozvrh pracovní doby s platností od 2. 8. 2021, „kdy práce bude zaměstnanci/žalobci přidělena vždy ad-hoc v rámci konkrétních požadavků zaměstnavatele v rámci dané pracovní doby“. Počínaje 2. 8. 2021 žalobce do práce nenastoupil a svou nepřítomnost nijak neomluvil. Tvrzení žalobce, že nikdy nepracoval v Praze, žalovaný označil za absurdní a dodal, že uzavřel-li žalobce pracovní smlouvu s místem výkonu práce v Praze, nemůže se divit, že žalovaný požadoval výkon práce v Praze.

4. Obvodní soud pro Prahu 9 – poté, co Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 18. 2. 2022, č. j. 13 C 296/2021-45, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu místně příslušnému – rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 7 C 66/2022-183, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 59 485,11 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Valenta, LL.M. Vycházel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1.

11. 2020 pracoval od téhož dne u žalovaného v pracovním poměru na pozici strojníka ramenného nakladače, že v pracovní smlouvě bylo sjednáno jako místo výkonu práce Praha a současně bylo ujednáno, že žalobce souhlasí s tím, že jej žalovaný může vysílat na pracovní cesty mimo sjednané místo výkonu práce, a to na dobu nezbytné potřeby, že v létě roku 2021 došlo k útlumu činnosti žalovaného v pronajatém areálu v Hodoníně a potřeba žalovaného využít žalobce jako pracovníka v tomto místě přestala být aktuální.

Žalobci byl nabízen výkon obdobné práce v Rakousku, což žalobce odmítl, a dne 19. 7. 2021 mu bylo sděleno, že je přidělen k výkonu práce do Prahy do sídla zaměstnavatele, což žalobce také odmítl a žádal o přidělování práce na původním pracovišti v Hodoníně. Soud prvního stupně dále zjistil, že „ve všech pracovních smlouvách je uvedeno jako místo výkonu práce Praha“, neboť činnost žalovaného závisí na možnostech nakládat, překládat a rozvážet (zejména kalamitní) dřevo, nejedná se tedy o práci na jednom místě, ale žalovaný má provozovny na více místech v České republice a pracuje i v Rakousku, že žalobce byl jak spolupracovníky, tak i nadřízenými ujištěn, že místo výkonu práce nemusí řešit, že to „tak mají všichni“, a více se tedy o toto nezajímal.

Tvrzení žalobce, že se o práci zajímal na základě inzerátu, v němž je uvedeno, že místem výkonu práce je Hodonín, soud prvního stupně považuje za „v zásadě pro spor bezvýznamné“, neboť nejde o skutečnost, která by měla relevanci k pozdějším pracovněprávním ujednáním. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce přistoupil zcela vědomě na ujednání v pracovní smlouvě, že žalobci nebylo místo výkonu práce zamlčeno či nějakým způsobem lstivě podstrčeno k podpisu, že otázku místa výkonu práce projednával jak s budoucími nadřízenými, tak i s budoucími spolupracovníky, a na tato ujednání po diskusi a vysvětlení přistoupil, a že tvrzení žalobce, že pracovní smlouva byla od počátku podle skutečné vůle žalobce i žalovaného sjednána s místem výkonu práce v Hodoníně, „nemá žádný skutkový základ“.

Soud prvního stupně dal za pravdu žalovanému, že „zaměstnanec se nemůže sám o sobě legálně rozhodnout, že nebude vykonávat práci ve sjednaném místě výkonu práce“, neboť je to zaměstnavatel, kdo určuje, „kdy“ (správně zřejmě kde) zaměstnanec práci bude vykonávat.

5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 30 Co 146/2024-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Valenta, LL.M. Shledal, že soud prvního stupně měl správně za významné, že bylo prokázáno sjednání pracovního poměru písemnou formou tak, že místem výkonu práce je Praha, a správně zohlednil, že to žalobce věděl a vědomě takovou smlouvu podepsal.

Odvolací soud nevyloučil, že žalobce, s ohledem na to, že byl mladý ve věku 20 let a že šlo o jeho první hlavní pracovní poměr, si nedovedl zcela představit důsledky takového ujednání, nicméně dospěl k závěru, že žalobce jako průměrný rozumný člověk musel vědět, že má sjednáno místo výkonu Praha, o čemž svědčí i to, že se na tuto skutečnost dotazoval, že vzhledem k tomu, že stejnou pracovní činnost předtím vykonával u žalovaného brigádně, věděl, že žalovaný odklízí kalamity způsobené kůrovcem v různých lokacích, a že je proto logické, že v jednotlivých místech nebude tato práce přidělována donekonečna.

Odvolací soud má dále za to, že „protože vůle stran účastníků pracovního poměru byla projevena jednoznačně, pak se odvolatel mýlí, že bylo povinností soudu zjišťovat vůli stran místa výkonu práce výkladovými postupy danými občanským zákoníkem“, neboť „je-li vůle jednoznačně vyjádřena, není možné dalším dokazováním nahrazovat, měnit obsah pracovní smlouvy, který je srozumitelný a určitý“. Uzavřel proto, že žalovaný byl oprávněn požadovat po žalobci, aby pro něj nadále vykonával práci ve sjednaném místě výkonu práce, tedy v Praze, a že tak byl oprávněn i přesto, že po určitou dobu přiděloval žalobci práci v Hodoníně, a dodal, že pro rozhodnutí v dané věci zároveň není významné, zda žalovaný žalobce vyslal na pracovní cestu či nikoli, ani to, zda žalobci vyplácel náhrady s tím spojené.

Žalobce se pokynu konat práci v Praze nepodřídil, do uvedeného místa se nikdy nedostavil, a dopustil se tak neomluvené absence v délce od 2. 8. 2021 do 12. 8. 2021, přičemž takové jednání „je jednoznačně porušením pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem“.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při zjišťování skutečného obsahu smluvního závazku mezi žalobcem a žalovaným ve spojitosti se sjednaným místem výkonu práce nezkoumal skutečnou vůli stran, tedy to, co bylo skutečně, ať už výslovně nebo konkludentně, mezi stranami projeveno, pracovní smlouva s místem výkonu práce v Praze nebyla s ohledem na chování smluvních stran posouzena jako simulované právní jednání (ač tak posouzena být měla) a nedošlo k právnímu posouzení platnosti zastřeného právního jednání v podobě pracovní smlouvy s konkludentně sjednaným místem výkonu práce v Hodoníně, kdy právě v takové podobě bylo sjednání smlouvy od počátku vůlí obou smluvních stran (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/2017 a sp. zn. 21 Cdo 2687/2012). Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou možného obcházení zákona (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1934/2008), konkrétně povinnosti vyplatit zaměstnancům odstupné podle § 67 zákoníku práce při výpovědích z organizačních důvodů [§ 52 písm. a) až c) zákoníku práce], a že nevzal v potaz, že zaměstnavatel je oprávněn přidělovat práci pouze ve sjednaném místě výkonu práce, a to s výjimkou vyslání zaměstnance na pracovní cestu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3551/2017), k čemuž v projednávané věci nedošlo, což opět dokládá skutečnou vůli stran pracovní smlouvy sjednat pracovní poměr s místem výkonu práce v Hodoníně, kde měla být a také výlučně byla práce žalobci přidělována.

7. Dovolatel v dovolání dále předestřel 2 otázky hmotného práva, které podle jeho mínění dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to otázku, zda je zaměstnavatel oprávněn sjednávat se zaměstnanci v pracovních smlouvách místo výkonu práce na jiném místě, než na kterém jim skutečně práci dlouhodobě (bez konkrétně vymezeného časového období) přiděluje i bez toho, aby je na toto místo výkonu práce vyslal na pracovní cestu v souladu s § 42 zákoníku práce, a po skončení přidělování práce na tomto místě po nich požadovat výkon práce na formálně ve smlouvě sjednaném místě výkonu práce, a otázku, zda je v souladu se zákonem, pokud zaměstnavatel dlouhodobě uzavírá pracovní smlouvy se zaměstnanci s místem výkonu práce odlišným od místa, kde má v úmyslu zaměstnancům výlučně přidělovat a také následně výlučně přiděluje práci, a po zrušení provozu v daném místě s nimi namísto výpovědi z organizačních důvodů pracovní poměr buď rozváže dohodou dle § 49 zákoníku práce, nebo je nutí pod pohrůžkou okamžitého zrušení pracovního poměru k práci na jiném místě, opět odlišném od toho, které je formálně sjednáno ve smlouvách, nebo se jedná o obcházení zákonné povinnosti zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci odstupné dle § 67 zákoníku práce.

8. Dovolatel poukázal zejména na to, že reagoval na inzerát žalovaného, který nabízel místo strojníka nakladače na dřevo s místem výkonu práce výslovně stanoveným v Hodoníně, že práce byla žalobci žalovaným přidělována výhradně v areálu provozovny v Hodoníně, že ho žalovaný nikdy nevyslal na pracovní cestu do Hodonína, což by v případě, že by měl skutečně mít místo výkonu práce v Praze, žalovaný učinit musel, a nikdy mu nebyly vypláceny žádné cestovní náhrady. Dovolatel je přesvědčen, že pro posouzení skutečného obsahu a povahy závazku mezi smluvními stranami je podstatná skutečná vůle stran a že skutečnou vůlí žalobce, která byla (musela být) žalovanému od počátku zřejmá, i skutečnou vůlí žalovaného bylo vytvoření pracovněprávního vztahu s místem výkonu práce v Hodoníně.

Skutečná vůle žalovaného však byla skryta za simulaci pracovněprávního vztahu s místem výkonu práce v Praze, což žalovaný dlouhodobě u svých zaměstnanců praktikoval a praktikuje proto, aby nemusel při zrušení provozu a přemístění do jiné oblasti zaměstnancům vyplácet odstupné podle § 67 zákoníku práce, a příslušná ustanovení zákoníku práce takto obchází. Žalobce s takovým „nastavením“ smluvního vztahu souhlasil, protože mu ze strany žalovaného bylo při podpisu smlouvy předmětné ujednání o místě výkonu práce v Praze popsáno jako bezvýznamné, nemající žádný vliv na výkon práce v Hodoníně.

Skutečně sjednaným místem výkonu práce však byl Hodonín. Zavedenou praxi žalovaného při sjednávání místa výkonu práce jeho zaměstnanců žalobce považuje za nepoctivou a v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že pochybil, uzavřel-li, že pro rozhodnutí věci není významné, zda byl žalobce žalovaným vyslán na pracovní cestu a zda mu byly vypláceny náhrady s tím spojené. Závěrem dovolatel namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a neodpovídá požadavkům § 157 občanského soudního řádu, a vytýká odvolacímu soudu, že takový rozsudek soudu prvního stupně nezrušil.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek „ve výroku I“, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný provozuje autodopravu zaměřenou na dřevo; nakládá a vykládá vlaky, převáží dřevo po celé republice a v Rakousku, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán jako strojník ramenného nakladače na základě písemné pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2020, v níž bylo uvedeno místo výkonu práce Praha a v níž bylo ujednáno, že žalobce souhlasí s tím, že jej žalovaný může vysílat na pracovní cesty mimo sjednané místo výkonu práce, a to na dobu nezbytné potřeby, že žalobce byl jak spolupracovníky, tak i nadřízenými ujištěn, že místo výkonu práce „nemusí řešit“, že to tak „mají všichni“, že od vzniku pracovního poměru žalobce vykonával práci v Hodoníně a že když žalovaný ukončil práce v areálu v Hodoníně, byl žalobci nabízen výkon obdobné práce v Rakousku, což žalobce odmítl, a dne 19. 7. 2021 mu bylo sděleno, že je přidělen k výkonu práce do Prahy do sídla zaměstnavatele. Toto však žalobce rovněž odmítl, pokynu konat práci v Praze se nepodřídil (do uvedeného místa se nikdy nedostavil) a žádal o přidělování práce v Hodoníně na původním pracovišti, na což žalovaný zareagoval dopisem podaným na poštu dne 13. 8. 2021, jímž žalobci sdělil, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr z důvodu, že se žalobce od 2. 8. 2021 bez jakékoliv omluvy nedostavil do zaměstnání, čímž se dopustil série neomluvených absencí.

13. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky výkladu právního jednání – pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2020 – a s ní související otázky, k jakým okolnostem se přihlíží při výkladu projevu vůle smluvních stran. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

15. Otázku výkladu právního jednání je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že právní jednání, o jehož výklad jde, bylo učiněno dne 1. 11. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále též jen „o. z.“).

16. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

17. K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží také povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele osobně konat práce podle pracovní smlouvy [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, tj. přidělovat zaměstnanci na dohodnutém místě výkonu práce ten druh práce, který byl sjednán [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Ujednání o druhu a místě výkonu práce jsou (spolu s ujednáním o dni nástupu do práce) podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy (srov. § 34 odst. 1 zák. práce), jimiž je určen rozsah „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem (jeho pracovní silou). Zaměstnavatel může (s výjimkami uvedenými v ustanovení § 41 až 43 zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce. Nesplní-li zaměstnanec pokyn k výkonu prací jiného druhu nebo v jiném místě, než byly sjednány v pracovní smlouvě, nejde u něho o porušení pracovní povinnosti, ledaže by šlo o takovou jinou práci, na niž byl zaměstnanec platně převeden za podmínek uvedených v ustanovení § 41 zák. práce, popř. přeložen v souladu s ustanovením § 43 zák. práce (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 815/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3640/2012, nebo – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 386/2011, anebo rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč.).

18. Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě tedy má svůj význam zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno (nejde-li o vyslání zaměstnance na základě dohody s ním na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu podle § 42 zák. práce, o přeložení zaměstnance k výkonu práce v rámci zaměstnavatele do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, podle § 43 zák. práce, které je rovněž možné pouze se souhlasem zaměstnance, nebo o dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli na základě písemné dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem podle § 43a zák. práce – srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2680/2015, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3551/2017). Nemůže-li zaměstnavatel (pozbyl-li možnost) přidělovat zaměstnanci práci ve sjednaném místě výkonu práce (nejde-li o prostoj nebo přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí), jedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1083/2017, uveřejněný pod č. 62/2019 v časopise Soudní judikatura).

19. Pracovní smlouva je právním jednáním v pracovněprávních vztazích (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).

20. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.).

21. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o.

z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).

22. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7/1999, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo odůvodnění již zmíněného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020).

23. Při výkladu právního jednání tedy soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího (resp. společný úmysl jednajících stran), a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. například odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017].

24. Řečeno jinak, projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3819/2022).

25. Při zkoumání projevené vůle se také vychází z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (výkladový předpoklad racionálních aktérů), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, uveřejněného pod č. 15/2025 Sb. rozh. obč.).

26. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že přestože se ujednání o místu výkonu práce uvedené v písemné pracovní smlouvě ze dne 1. 11. 2020 navenek jevilo jako jednoznačné, měly soudy (obzvláště v situaci, kdy žalobce od počátku tvrdí, že byť je v písemné pracovní smlouvě „formálně“ uvedeno jako místo výkonu práce Praha, bylo skutečným úmyslem smluvních stran sjednání místa výkonu práce v Hodoníně, kde také žalobce od počátku reálně práci vykonával) přistoupit k výkladu projevu vůle vyjádřeného v písemné pracovní smlouvě ze dne 1. 11. 2020 (včetně ujednání o místě výkonu práce) podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. (popř. též § 18 zák. práce), přičemž měly klást důraz na zjištění skutečné vůle (společného úmyslu) žalobce a žalovaného.

27. Uvedenými závěry dovolacího soudu vyplývajícími z jeho ustálené rozhodovací praxe se však soudy v projednávané věci důsledně neřídily. Odvolací soud – veden svým nesprávným právním názorem, že „protože vůle stran účastníků pracovního poměru byla projevena jednoznačně, pak se odvolatel mýlí, že bylo povinností soudu zjišťovat vůli stran místa výkonu práce výkladovými postupy danými občanským zákoníkem,“ řádně nezjišťoval, jaká byla skutečná vůle (úmysl) žalobce a žalovaného při uzavírání pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2020. Soudy v posuzované věci náležitě nepřihlédly ani k dalším okolnostem, k nimž je třeba ve smyslu § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle přihlížet, zejména k tomu, co projevu vůle předcházelo, jakož i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. V této souvislosti nevěnovaly patřičnou pozornost např. tvrzení žalobce o tom, že se o zaměstnání u žalovaného zajímal na základě inzerátu, v němž bylo uvedeno, že místem výkonu práce je Hodonín [soud prvního stupně toto tvrzení žalobce označil za „v zásadě pro spor bezvýznamné“ a uvedl, že to není skutečnost, která by měla relevanci k pozdějším pracovněprávním ujednáním (srov. odst. 20 odůvodnění jeho rozsudku), odvolací soud se pak k tomuto tvrzení žalobce v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil vůbec], ani dalším žalobcem tvrzeným okolnostem předcházejícím uzavření pracovní smlouvy (viz zejména výpověď žalobce u jednání soudu prvního stupně konaného dne 20. 6. 2023). Odvolací soud dále nesprávně uzavřel, že (přestože žalovaný od vzniku pracovního poměru žalobci přiděloval práci v Hodoníně) není významné, zda žalovaný žalobce vyslal na pracovní cestu či nikoli, ani to, zda žalobci vyplácel náhrady s tím spojené. Rovněž tyto okolnosti (následné chování obou smluvních stran, jímž strany daly následně najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají) je třeba při výkladu projevu jejich vůle brát v úvahu, neboť i ty mohou nasvědčovat tomu, jaká byla jejich skutečná vůle v době uzavření pracovní smlouvy. Opomenout pak nelze ani posouzení jejich projevu vůle z výše zmíněného hlediska pravidel logiky.

28. Dovolateli je tak třeba dát za pravdu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť řádně nezkoumal skutečnou vůli smluvních stran. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) v projednávané věci neprovedl řádný výklad právního jednání (pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2020) podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. (popř. též § 18 zák. práce), jsou závěry odvolacího soudu týkající se sjednaného místa výkonu práce žalobce a s tím související závěr o neomluvené absenci žalobce od 2. 8. 2021 do 12. 8. 2021 předčasné, a tudíž nesprávné.

29. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

30. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 8. 2025

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu