21 Cdo 2720/2024-338
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobkyně M. B., proti žalované GEOSAN GROUP a. s. se sídlem v
Kolíně, U Nemocnice č. 430, IČO 28169522, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem,
advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 1516/32, o 22 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 63/2023, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2024,
č. j. 23 Co 34/2024-296, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části výroku I,
pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a změněn ve
výrocích IV a V, a proti výroku II se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu vyjma té části výroku I, pokud jím byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, se zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 24. 2. 2023 se
žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila dlužnou mzdu ve výši 11 000 Kč s
příslušenstvím a uhradila škodu ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu
odůvodnila tím, že na základě smlouvy uzavřené dne 12. 12. 2016 vykonávala pro
žalovanou práci účetní a podle listiny označené jako „Příslib ročních odměn na
rok 2021“ jí vzniklo právo na roční odměnu ve výši 148 092 Kč za splnění
„osobních cílů“, neboť splnila všechny podmínky předepsané pro vznik práva na
tuto část roční odměny, avšak odměna jí nebyla vyplacena. Dále byla všem
zaměstnancům účetního oddělení žalované v rámci mzdy za měsíc červenec 2022
přiznána mimořádná odměna ve výši jejich průměrného měsíčního výdělku,
žalobkyně však byla v tomto ohledu opomenuta, byť se na výkonu oddělení
podílela stejně jako ostatní zaměstnanci se stejným druhem práce. V tomto
opomenutí spatřovala porušení právní povinnosti žalované, zakládající
odpovědnost za škodu způsobenou žalobkyni ve výši odpovídající výši průměrného
měsíčního výdělku žalobkyně v rozhodné době, tj. 50 755 Kč.
2. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 7 C
63/2023-247, uložil žalované zaplatit žalobkyni na dlužnou mzdu částku 11 000
Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně ode dne 1. 6. 2022 do
zaplacení (výrok I), v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované náhrady
škody ve výši 11 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od
24. 1. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II), rozhodl, že žádná z
účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a oběma účastnicím
uložil zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně náklady řízení
státu (výroky IV a V).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované
zaměstnána v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 12. 12. 2016
jako účetní a její pracovní poměr byl ukončen na základě výpovědi, dané
žalobkyní žalované, ke dni 31. 7. 2022. Žalobkyni kromě základní měsíční mzdy
mohl vzniknout nárok na mimořádnou odměnu nebo prémie v souladu s vnitřním
předpisem společnosti „STO 03.02 Zásady odměňování“, bodu 4.3.2.1., a to jednak
na výplatu části odměny vázané na ukazatel „Výsledek hospodaření“, která není
předmětem tohoto sporu, jednak na výplatu části odměny vázané na splnění
ukazatele „Osobních cílů“, která byla k vyplacení po vyhodnocení jednotlivých
úkolů přímým nadřízeným a po roční účetní závěrce žalované, vždy v případě
kladného výsledku hospodaření společnosti. V případě nepříznivých ekonomických
výsledků žalované mohlo představenstvo žalované rozhodnout o nevyplacení odměny
jako celku. Hodnota ukazatele výsledku hospodaření byla stanovena jako účetní
výsledek hospodaření z účetní závěrky daného účetního období, který mohl být
upraven o účetní náklady a výnosy, které se za účetní období pro tyto účely
nezapočítávají do tohoto výsledku hospodaření, jednalo se zejména o mimořádné
náklady a výnosy, které nesouvisí s hlavní (stavební) činností společnosti
(např. mimořádné náklady na reorganizaci společnosti, výnosy za prodej dceřiné
společnosti apod.). Žalovaná vyplatila žalobkyni odměny na základě příslibů
ročních odměn za roky 2017, 2018, 2019 a 2020. Podle Příslibu ročních odměn na
rok 2021 měla být žalobkyni za splnění ukazatele Osobních cílů vyplacena odměna
ve výši 148 092 Kč, přičemž přímá nadřízená nastavila úkoly žalobkyni takto:
Úkol 1 – Připravit podklady k daňovému přiznání k DPH do 20. dne následujícího
měsíce, výše odměny 44 428 Kč; Úkol 2 – Dodržovat harmonogram měsíční a roční
závěrky, výše odměny 44 428 Kč; Úkol č. 3 – Plnit zadané úkoly, výše odměny 29
618 Kč; Úkol č. 4 – Při kontrole kontrolního hlášení k DPH splnit chybovost
maximálně 1 kus za měsíc, výše odměny 29 618 Kč. Příslib byl podepsán výkonným
ředitelem I. H. a personální manažerkou L. Š., převzetí příslibu potvrdila svým
podpisem žalobkyně. Přímá nadřízená žalobkyně vyhodnotila kompetence žalobkyně
v roce 2021 ve formuláři Hodnocení kompetencí (Základní), z Osobních cílů pro
rok 2021 tři vytýčené úkoly žalobkyně splnila na 100 % a čtvrtý úkol splnila ze
75 %. Žalovaná v roce 2021 dosáhla kladného hospodářského výsledku ve výši 5
217 000 Kč, odměna za splnění Osobních cílů však žalobkyni za rok 2021 nebyla
vyplacena, stejně jako ostatním účetním a dalším zaměstnancům, a to na základě
rozhodnutí jediného člena představenstva žalované L. K. ze dne 19. 4. 2022
odůvodněného tím, že výše odměn všech zaměstnanců za splnění Osobních cílů za
rok 2021 by činila 15 556 771 Kč, po provedení úpravy výsledku hospodaření
finanční ředitelkou žalované dle čl. 4.3.2.1 Směrnice STO 03.02 by výsledek
hospodaření žalované představoval ztrátu ve výši 10 331 771 Kč, žalovaná by
tedy vykázala záporný hospodářský výsledek.
S tímto rozhodnutím seznámila
nadřízená účetní při poradě dne 18. 5. 2022. Jediný člen představenstva
žalované dále dne 1. 7. 2022 vzal na vědomí mimořádně nepříznivou personální
situaci ekonomického úseku žalované, vzniklou v důsledku ukončení pracovního
poměru některých dosavadních účetních, a ve snaze předejít ukončení pracovního
poměru dalších účetních učinil rozhodnutí, podle něhož zaměstnanci žalované na
pozici účetních, jejichž pracovní poměr ke dni přijetí tohoto rozhodnutí trval
a neplynula jim výpovědní doba podle § 51 zákoníku práce, mají právo na
vyplacení mimořádné odměny ve výši 35 000 Kč až 75 000 Kč v závislosti na délce
trvání pracovního poměru zaměstnance u žalované. Tato mimořádná odměna byla
zaměstnancům vyplacena na návrh finanční ředitelky žalované po odsouhlasení
výkonným ředitelem společně se mzdou za červenec 2022, žalobkyně tuto odměnu
neobdržela, neboť byla ve výpovědní lhůtě.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na část roční
odměny za rok 2021 za splnění ukazatele „Osobních cílů“ je dán, neboť žalobkyně
prokázala, že byly splněny oba předpoklady vzniku tohoto nároku, tj. splnění
„Osobních cílů“ žalobkyně a kladný hospodářský výsledek žalované v roce 2021, a
pro vznik nároku nebylo třeba žádné další rozhodnutí statutárního zástupce
žalované nebo některého z vedoucích pracovníků. S odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, dovodil, že
předmětná odměna má povahu mzdového nároku, který je zaměstnavatel povinen
poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky. Pokud
jde o kladný hospodářský výsledek žalované za rok 2021, dovodil, že rozhodnutí
jediného člena představenstva ze dne 19. 4. 2022 o nevyplacení odměn na
důvodnosti nároku žalobkyně nic nemění, neboť náklady na roční odměny patří
mezi tzv. mandatorní výdaje, které se pravidelně opakovaly, vždy na konci
předchozího kalendářního roku byla známa jejich maximální výše a i z definice
ukazatelů – výsledku hospodaření ve vnitřním předpise žalované – vyplývá, že je
nelze podřadit pod mimořádné náklady. Žalobkyně se s ohledem na postup žalované
v letech 2017, 2018, 2019 a 2020 a na znění vnitřního předpisu neměla důvod
domnívat, že by jí žalovaná odměnu za splnění ukazatele „Osobních cílů“ ani
zčásti nevyplatila. Nic na tom nemění ani fakt, že textaci vnitřního předpisu
vnímali řídící pracovníci žalované jinak, tito se zásadně rozešli i ve vnímání
podmínky kladného výsledku hospodaření žalované, kdy finanční ředitelka
žalované R. V. prohlásila, že odměny vyplacené zaměstnancům na základě příslibu
ročních odměn se účetně započítávají v roce, ve kterém byly skutečně vyplaceny,
současně se však mají podle Zásad odměňování započítat i jako mimořádný náklad
pro rok, za který má nárok vznikat, naproti tomu jediný člen představenstva L. K. tvrdil, že se odměny vyplacené podle příslibů ročních odměn mají vždy účetně
odrazit v roce, v němž byla odvedena práce, na kterou byly navázány osobní cíle
zaměstnance, nikoliv v roce, kdy byly peněžní prostředky vyplaceny. Pokud
žalovaná upozornila na poněkud rozdílný výklad týkající se předmětných odměn ve
vnitřním předpisu a v Příslibu ročních odměn, soud prvního stupně uvedl, že se
v souladu s ustanovením § 18 zákoníku práce použije výklad pro žalobkyni
nejpříznivější. Usoudil rovněž, že žalovaná si byla vědoma, že nárok žalobkyně
na odměnu za rok 2021 je dán, neboť počátkem roku 2023 změnila znění Zásad
odměňování v části týkající se Příslibů ročních odměn, znění mzdového výměru a
znění Příslibu ročních odměn v reakci na tento spor a na mzdový nárok
zaměstnankyně K. uplatněný ze stejného důvodu, vedený pod spisovou značkou 7 C
1/2023.
Ohledně nároku na náhradu škody dospěl k závěru, že nevyplacením odměny
nedošlo ze strany žalované vůči žalobkyni k diskriminaci, neboť cílem
poskytnutí mimořádné odměny bylo motivovat zaměstnance účetního oddělení, aby
neukončili pracovní poměr u žalované v situaci, kdy žalovaná si je potřebovala
udržet, a žalobkyně podmínky pro přiznání této mimořádné motivační odměny
nesplňovala.
5. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4.
2024, č. j. 23 Co 34/2024-296, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II
a III potvrdil a ve výrocích IV a V jej změnil tak, že žalobkyně a žalovaná
jsou povinny zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně každá
jednu polovinu nákladů řízení státu ve výši a lhůtě stanovené samostatným
usnesením soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl,
že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že bylo
dostatečně prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k naplnění předpokladů pro
přiznání odměny za splnění Osobních cílů za rok 2021. Za hlavní spornou otázku
označil, zda vnitřnímu mzdovému předpisu žalované odpovídalo započtení
předpokládané výše ročních odměn do „Výsledku hospodaření“, jímž byl původně
kladný výsledek hospodaření zpětně změněn na záporný. Konstatoval, že „Definice
ukazatelů“ ve vnitřním předpise nedává na tuto otázku jednoznačnou odpověď,
jazykovým výkladem však lze dovodit, že by mělo jít o náklady a výnosy z
činností, které se nedějí pravidelně v každém účetním období a nelze s jistotou
předvídat, jaké náklady či výnosy s nimi budou spojeny. Usoudil, že předmětné
odměny do takového vymezení zjevně nespadají. Ztotožnil se též se závěrem soudu
prvního stupně, že tak, jak byl systém odměn za splnění Osobních cílů u
žalované v roce 2021 nastaven, stala se z odměny za splnění Osobních cílů
nároková složka mzdy a žalovaná (ani její statutární orgán) nebyla oprávněna
dodatečně rozhodnout o jejím nevyplacení. Uzavřel, že žalobkyni přísluší ve
smyslu § 134a zákoníku práce nárok na vyplacení této odměny, z níž se žalobou v
této věci domáhá pouze části, protože za rok 2021 bylo dosaženo jak kladného
výsledku hospodaření žalované, tak žalobkyně splnila v potřebném rozsahu své
Osobní cíle pro tento rok. Stran nároku žalobkyně na náhradu škody odvolací
soud uzavřel, že nepřiznáním této odměny žalobkyni se žalovaná nedopustila
diskriminace přímé ani nepřímé, ani nepřípustným způsobem neporušila povinnost
rovného zacházení se zaměstnanci ve smyslu § 16 zákoníku práce, a žalobkyni v
důsledku tohoto jednání žalované nevznikla škoda.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, doplněným
podáním ze dne 12. 7. 2024. Dovolání směřuje proti té části výroku I, v jaké se
týká výroku I a na něm závislých výroků III, IV a V rozsudku soudu prvního
stupně, a proti výroku II napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání dovozuje
skrze otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázku, která nebyla v dosavadní
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. S odkazem na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 29 Cdo 61/2017-216, vytýká
odvolacímu soudu, že „právní jednání žalované související s přiznáním,
vyhodnocením a vyplacením odměn jejích zaměstnanců“ vyložil (stejně jako soud
prvního stupně) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
protože se omezil jen na gramatický výklad a výklad dle pravidla stanoveného v
§ 18 zákoníku práce a při výkladu interního předpisu žalované upravujícího
odměňování jejích zaměstnanců nepřihlédl k úmyslu žalované při tvorbě tohoto
vnitřního předpisu, a to přesto, že úmysl žalované při přípravě tohoto
vnitřního předpisu a jeho výklad vedoucími zaměstnanci žalované byl předmětem
dokazování provedeného před soudem prvního stupně. Prosazuje, že účastnickými
výpověďmi tehdejšího výkonného ředitele žalované I. H. a tehdejšího jediného
člena představenstva žalované L. K. bylo prokázáno, že úmyslem žalované
vyjádřeným v čl. 4.3.2.1 vnitřního předpisu bylo zabránit případům, kdy bude
žalovaná povinna vyplácet odměny zaměstnancům, pokud bude faktický výsledek
hospodaření žalované záporný. Za nesprávný má i odvolacím soudem provedený
jazykový výklad vnitřního předpisu, neboť z příkladného výčtu některých nákladů
a výnosů nesprávně vyvodil, že výsledek hospodaření lze upravit jen v případě
mimořádných nákladů. Jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou
předkládá otázku, zda žalovaná mohla při úvaze o přiznání odměn svým
zaměstnancům „zohlednit dopady celkově vyplácených odměn na výsledek
hospodaření“. Prosazuje názor, že takovému zohlednění nebrání skutečnost, že
tyto odměny by fakticky byly vyplaceny až v následujícím kalendářním roce,
neboť právní předpisy takový postup výslovně nezakazují, naopak jej předvídají
a v některých případech, např. v ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 563/1991
Sb., o účetnictví, přímo vyžadují.
8. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího
soudu ve výroku I tak, že výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně
zaplacení částky 11 000 Kč s úrokem z prodlení ode dne 1. 6. 2022 do zaplacení
změní na zamítavý a výroky III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně změní tak,
že žalobkyně je povinna nahradit žalované a České republice náklady řízení před
soudem prvního stupně, a ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna
nahradit žalované náklady odvolacího řízení, a aby žalobkyni uložil povinnost
nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Pro případ, že dovolací soud
neshledá splnění podmínek pro změnu napadeného rozhodnutí, navrhla, aby výrok I
napadeného rozsudku v části potvrzující výroky I a III a v části měnící výroky
IV a V rozsudku soudu prvního stupně zrušil a zároveň zrušil i rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v té části
výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a
změněn ve výrocích IV a V, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
14. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
není způsobilá založit otázka, kterou dovolatelka předkládá jako judikaturně
dosud neřešenou. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že
má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
záviselo na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené,
pak otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 o.
s. ř., musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikaturní
přesah), což předpokládá, že mají zobecňovací potenciál. Jen tak totiž může jít
o otázky, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil a které
by tudíž měl vyřešit právě v konkrétní souzené věci, nejen pro účely přezkumu
správnosti právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, nýbrž též
(a zejména) pro futuro, jako podklad pro rozhodování obdobných sporů, při
plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe
obecných soudů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp.
zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne
16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Právní otázka, ať již otázka hmotného
či procesního práva, proto nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát,
nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy
neumožňuje-li její formulace judikaturní řešení (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10.
2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
15. Také Ústavní soud pod body 50 a 51 plenárního nálezu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, při posuzování souladu požadavků kladených na obsah
dovolání s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod argumentoval
rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ve věci
Trevisanato proti Itálii ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07, podle něhož formulace
právních otázek u mimořádných opravných prostředků má dvojí cíl. Jasně
formulovaná právní otázka má v první řadě naznačit řešení daného případu
požadované účastníkem a za druhé pak její znění představuje obecný právní závěr
aplikovatelný v obdobných případech v budoucnu. Smyslem zákonného požadavku je
tedy chránit zájem účastníka řízení dosáhnout v případě potřeby změny
napadeného rozhodnutí a také respektovat funkci vyšší soudní instance. Pod
bodem 52 nálezu Ústavní soud konstatuje, že ESLP ve svých úvahách zohlednil
také to, že požadavek formulovat právní otázku vyplývá ze zákona i z početné
judikatury, podle níž musí účastníci výslovně formulovat právní otázku, která
má být klíčem k předestřeným úvahám, a umožnit kasačnímu soudu jejich
zodpovězení ustálením výkladu aplikovatelného v obdobných případech.
16. Ve zde souzené věci dovolatelka požaduje zodpovězení otázky (zda
žalovaná byla oprávněna odepřít svým zaměstnancům vyplacení ročních odměn
proto, že celková výše odměn, které měly být zaměstnancům vyplaceny,
přesahovala kladný hospodářský výsledek dosažený v témže roce) založené na
individuálních okolnostech konkrétního případu. Jejím prostřednictvím se tedy
domáhá přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, založeného na zjištěném
skutkovém stavu věci, aniž by ve skutečnosti zformulovala konkrétní právní
otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
17. Odvolací soud v posuzované věci vycházel (mimo jiné) ze skutkových
zjištění, že Zásady odměňování STO 03.02 účinné od 1. 4. 2019 pod bodem 4.3.2
obsahovaly úpravu Příslibu ročních odměn. Podle Obecných zásad připraví Příslib
ročních odměn nadřízený vedoucí pracovník příslušného zaměstnance ve spolupráci
s personálním managerem. Nastavení parametrů v Příslibech ročních odměn podléhá
schválení personálního managera a výkonného ředitele, nadřízený vedoucí
pracovník příslušného zaměstnance příslib parafuje. Výplata celkové odměny je
vázána na splnění ukazatele Výsledku hospodaření. V případě příznivých
ekonomických výsledků společnosti může představenstvo společnosti rozhodnout o
mimořádném navýšení odměn. Výplata části odměny vázané na ukazatel Osobních
cílů bude k vyplacení po vyhodnocení jednotlivých úkolů přímým nadřízeným, tzn.
vyplněním (části Vyhodnocení příslibu) ve formuláři Příslib ročních odměn. Tato
část odměny bude vyplacena vždy v případě kladného výsledku hospodaření
společnosti. O vyplacení této části odměny v případě záporného výsledku
hospodaření společnosti rozhodne představenstvo společnosti. Odměna nebo její
část se vyplácí ve vyúčtování mzdy za měsíc, ve kterém byla přiznána. V části
nazvané Definice ukazatelů je hodnota ukazatele Výsledek hospodaření stanovena
jako účetní výsledek hospodaření z účetní závěrky daného účetního období (zejm.
kalendářního roku), který může být upraven o účetní náklady a výnosy, které se
za účetní období pro tyto účely nezapočítávají do tohoto výsledku hospodaření.
Jedná se zejména o mimořádné náklady a výnosy, které nesouvisí s hlavní
(stavební) činností společnosti (např. mimořádné náklady na reorganizaci
společnosti, výnosy za prodej dceřiné společnosti…). Případnou úpravu provede
finanční ředitel po schválení účetní závěrky Valnou hromadou společnosti a
řádně ji zdůvodní.
18. Příslib ročních odměn na rok 2021 stanovil žalobkyni odměnu za
splnění ukazatele Osobních cílů až do výše 148 092 Kč, přičemž pod rubrikou
Vysvětlivky bylo uvedeno, že „výplata celkové odměny je vázána na splnění
ukazatele Výsledku hospodaření. V případě nepříznivých ekonomických výsledků
společnosti (VH?0) může představenstvo společnosti rozhodnout o nevyplacení
odměny jako celku“, a dále že odměna podle bodu 2/ (tj. za splnění ukazatele
Osobních cílů), bude k vyplacení po vyhodnocení úkolu přímým nadřízeným a po
roční účetní závěrce společnosti.
19. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném výroku o věci samé (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva,
jaká hlediska jsou významná pro výklad právního jednání. Vzhledem k tomu, že
tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je v této
části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
20. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
21. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se domáhá plnění na základě příslibu ročních odměn na rok
2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12.
2020 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále
jen „o. z.“).
22. Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z
dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo
zvláštní předpisy jinak (§ 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění a
plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem
zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (§ 109 odst. 2
zák. práce).
23. Podle § 113 odst. 1 zák. práce se mzda sjednává ve smlouvě nebo ji
zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li
v odstavci 2 stanoveno jinak.
24. Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci
písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a
místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní
předpis; dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je
zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to
nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (§ 113 odst. 4 zák. práce).
Písemný mzdový výměr musí být zaměstnanci doručen do vlastních rukou (srov. §
334 odst. 1 zák. práce).
25. Z výše uvedeného vyplývají dva dílčí závěry. Jednak je nesprávná
aplikace ustanovení § 134a zák. práce (viz bod 21 odůvodnění napadeného
rozsudku), neboť se v posuzovaném případě nejedná o zaměstnance, jemuž je
poskytován plat ve smyslu § 109 odst. 3 zák. práce. Dále je nepřiléhavé
používání terminologie „příslib odměn“, neboť zákoník práce obsahuje (ve smyslu
§ 4 zák. práce) speciální úpravu mzdového výměru.
26. Mzdový výměr je jednostranným právním jednáním zaměstnavatele,
kterým zaměstnanci určuje mzdu. Je třeba za něj považovat každý jednostranný
projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho označení, kterým zaměstnavatel
stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně některou její složku. Nebyla-li
mzda sjednána ve smlouvě ani stanovena vnitřním předpisem, mzdový výměr zakládá
(i když jde o jednostranné opatření zaměstnavatele) zaměstnanci právo na mzdu
za vykonanou práci, a to ve výši a za podmínek v něm uvedených (srov. shodně
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo
3045/2023, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 21 Cdo
1010/2024).
27. Mzdu lze sjednat, stanovit nebo určit například jako mzdu měsíční,
hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na
splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele
nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn
apod. Uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5984/2017). Jednotlivé
složky mzdy přitom mohou mít různou povahu. Ustálená soudní praxe (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo
537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sb. rozh. obč.) v tomto směru rozlišuje
mezi tzv. nárokovou (obligatorní) složkou mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen
poskytnout vždy (tato složka bývá označována jako „základní“ či „pevná“ mzda),
případně tehdy, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky, a
tzv. nenárokovou (fakultativní) složkou mzdy, na kterou vzniká zaměstnanci
nárok – bez ohledu na splnění dalších stanovených či sjednaných předpokladů a
podmínek pro její poskytnutí – až na základě zvláštního rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání, které závisí jen na úvaze zaměstnavatele.
28. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést
jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Výkladu přitom podléhá
zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako
jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti
(jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Právní
jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555
odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání;
podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020).
29. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle
úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala
nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího,
přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu
zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba
v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.
Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného
pracovněprávního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní
judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
30. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl
jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl
jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle)
znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je
třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a
přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co
právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký
obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soud přihlíží toliko k těm
okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro
výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která
byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím
vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak
pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněný pod č. 67/2020 Sb. rozh. obč.).
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze
zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu
vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení
toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
31. Odvolací soud sice správně vymezil otázku, zda (pro účely rozhodnutí
žalované o nevyplacení odměn – pozn. Nejvyššího soudu) předpokládaná výše odměn
za splnění osobních cílů za rok 2021 všech zaměstnanců žalované za rok 2021
mohla být odečtena od vyčísleného zisku žalované za rok 2021 a tím zpětně
kladný výsledek hospodaření žalované za rok 2021 změněn na záporný, avšak při
jejím zodpovězení nepostupoval podle výše uvedených pravidel pro výklad
právního jednání.
32. Dovolací soud vychází z dílčího závěru odvolacího soudu (jenž nebyl
v dovolacím řízení zpochybněn), že odměna za splnění osobních cílů se stala
nárokovou složkou mzdy, byly-li splněny podmínky stanovené předem v „Příslibu
ročních odměn“ (viz bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uvedený závěr
znamená, že tato složka mzdy žalobkyně byla určena mzdovým výměrem. Avšak
závěr, že „nebylo možno dosažený kladný výsledek hospodaření dodatečně ponížit
o částku určenou na výplatu odměn za splnění osobních cílů zaměstnanců“, učinil
odvolací soud na základě jazykového a logického výkladu „vnitřního mzdového
předpisu žalované“ – Zásad odměňování STO 03.02. K tomu je nutné vysvětlit, že
Zásady odměňování STO 03.02, alespoň v bodě 4.3.2 Příslib ročních odměn, nejsou
vnitřním předpisem zaměstnavatele ve smyslu § 305 odst. 1 zák. práce, tj.
předpisem, kterým zaměstnavatel stanoví práva v pracovněprávních vztazích, z
nichž je oprávněn zaměstnanec, výhodněji, než stanoví zákoník práce (k
rozlišení vnitřních předpisů od ostatních předpisů vztahujících se k vykonávané
práci srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21
Cdo 2972/2018). Je tomu tak proto, že Zásady odměňování 03.02 v tomto bodě
žádná práva zaměstnanců na odměnu nestanoví, ale obsahují pravidla pro
„vystavení“ příslibů odměn pro jednotlivé zaměstnance, definice ukazatelů a
obecné zásady. Mají-li být Zásady odměňování STO 03.02 použity při výkladu
„Příslibu ročních odměn“, jenž byl pro žalobkyni na jejich základě
„vystaven“ (a proto lze uzavřít, že jsou podle výše uvedených výkladových
pravidel tím, co právnímu jednání předcházelo), musí být tedy nejprve postaveno
najisto, že s nimi byla žalobkyně seznámena, neboť při výkladu právního jednání
lze přihlédnout toliko k okolnostem, které mohl vnímat jeho adresát. Následně
bude možné posoudit, zda to, co je v nich vyjádřeno slovy nebo jinak, lze
vykládat podle úmyslu jednajícího (tvrzeného žalovanou), byl-li takový úmysl
druhé straně (tedy žalobkyni) znám, anebo musela-li o něm vědět. Teprve v
případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nebude možné zjistit
úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace; až jako poslední
možnost zbývá výklad podle § 18 zák. práce.
33. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše
uvedeného – není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání v části směřující do napadeného výroku o věci samé, pro
zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze)
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
34. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu