21 Cdo 3116/2024-1475
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobce J. D., zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem se
sídlem v Kadani, Nerudova č. 348, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se
sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581,
zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze
8, Pobřežní č. 370/4, o náhradu platu, škody a nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 286/2008, o dovoláních žalobce a
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2023, č.
j. 30 Co 297/2023-1198(1390), takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. V záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, v pořadí šesté v této
věci, napadli dovoláním oba účastníci.
2. Žalobce podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
7. 11. 2023, č. j. 30 Co 297/2023-1198(1390), výslovně do všech jeho výroků s
upřesněním, že primárně směřuje do výroku I napadeného rozsudku, přičemž výroky
II a III jsou na něm závislé.
3. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může
podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na
jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí
jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala
určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). V části, ve
které dovolání směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2023, č. j. 27 C
286/2008-1305, ve výrocích pod body I, III a V, tedy v rozsahu, ve kterém bylo
žalobci vyhověno, není proto dovolání žalobce subjektivně přípustné.
4. Dovolání žalobce proti napadenému rozsudku v části výroku I, pokud
jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby
o náhradu platu co do částky 215 068 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve
výroku IV o zamítnutí žaloby o náhradu škody co do částky 107 363 Kč se
zákonným úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
5. Ve vztahu k této části napadeného rozsudku má žalobce dovolání za
přípustné pro řešení předběžné otázky, zda osobní příplatek ve výši 5 850 Kč
byl žalobci odebrán oprávněně. Vytýká odvolacímu soudu, že se při jejím řešení
odchýlil od závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 832/2012, podle něhož „ke snížení nebo odnětí osobního příplatku
přiznaného zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních
výsledků, může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému zhoršení
výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které
odůvodňuje další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které
vyžaduje jeho odnětí“. Namítaný rozpor spatřuje v závěrech obsažených pod bodem
42 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 62 Co
62,63/2020-932, že „dlouhodobé přiznání osobního příplatku po dobu 14 let je
zcela bez významu, a pokud došlo k odejmutí osobního příplatku v únoru 2006,
nemusí žalovaný prokazovat důvody pro jeho odejmutí, ale naopak žalobce musí
prokazovat, že mu byl osobní příplatek vůbec oprávněně přiznán a že dlouhodobě
dosahoval velmi dobrých pracovních výsledků“. Má za to, že těmito závěry se
následně řídil soud prvního stupně, a připisuje je i napadenému rozhodnutí.
6. Oproti tvrzení žalobce shora uvedené závěry v označeném kasačním
rozhodnutí odvolacího soudu obsaženy nejsou. Odvolací soud tam naopak vytknul
soudu prvního stupně, že se dostatečně nezabýval splněním podmínek ve smyslu §
131 zákoníku práce pro odnětí osobního příplatku, a dovodil, že dospěl-li soud
prvního stupně k závěru, že zaměstnanec plnil své pracovní povinnosti řádně,
neznamená to, že by je plnil tak, jak předpokládá ustanovení § 131 odst. 1,
příp. 2 zákoníku práce, neboť pouhé plnění pracovních povinností bez dalšího
nárok na osobní příplatek neodůvodňuje. K dokazování rozhodných skutečností se
vůbec nevyjadřoval. Pro úplnost lze uvést, že shora uvedené závěry, které
odvolacímu soudu žalobce připisuje, nejsou obsaženy ani v důvodech následného
rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 62 Co
79,80/2021-1052.
7. Tvrzení, že výše „citované“ závěry se promítly do rozhodnutí soudu
prvního stupně, je pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
o. s. ř. nevýznamné, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti
rozhodnutí odvolacího soudu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3453/2017).
8. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je pak v řešení otázky
oprávněnosti odnětí osobního příplatku založeno na odmítnutí argumentu žalobce,
že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo ke zhoršení jeho pracovních výsledků,
které by odůvodňovalo odnětí osobního příplatku. Odvolací soud se ztotožnil s
(opačným) závěrem soudu prvního stupně, podle něhož odnětí osobního příplatku
nebylo projevem šikany, ale vycházelo z pracovních výsledků žalobce, přičemž
tento závěr se opíral o rozsáhlé dokazování. V této souvislosti Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli
z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006
Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29
Cdo 3829/2011). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1.
1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst.
1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014).
9. Námitky, kterými žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který
je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné
rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (tj. namítá-li, že
odvolací soud nesprávně hodnotil výpověď svědka B. a dalších svědků a nevzal v
potaz „tvrdá data“), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř.
10. Přípustnost dovolání v této části nezakládá ani otázka, zda „je
vhodné při výpočtu pravděpodobného výdělku získaného komparací vůbec
zohledňovat potenciální osobní příplatek konkrétního zaměstnance“, kterou
žalobce předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou. Žalobce jejím
prostřednictvím prosazuje názor, že by pravděpodobně v letech 2008–2018, za
která je požadována náhrada platu, nárok na osobní příplatek získal, a proto by
soud měl „plat žalobce zcela srovnat s platy srovnatelných kolegů“ (tj.
zohlednit je v plné výši – bez ponížení o osobní příplatek, na který dle názoru
soudu žalobci nárok nevznikl).
11. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například
odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo
4690/2009, a ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014) se podává, že stanoví-
li § 355 odst. 2 zákoníku práce, že pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel
z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období,
popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl, je hrubou mzdou nebo
platem, kterých by zaměstnanec „zřejmě dosáhl“, míněna hrubá mzda nebo plat,
kterých by bylo dosaženo v rozhodném období. Odvolací soud při zjišťování
pravděpodobného výdělku může přihlížet pouze k okolnostem, které existovaly v
příslušném rozhodném období a mají vztah k tomuto období (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2092/2020).
12. Za stavu, kdy odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně
k závěru, jenž nebyl dovoláním žalobce (ani žalovaného) zpochybněn, že
rozhodným obdobím pro určení výše požadované náhrady platu je ve smyslu § 354
zákoníku práce třetí kalendářní čtvrtletí roku 2008, přičemž v tomto období
žalobce podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů osobní příplatek
nepobíral, a závěr odvolacího soudu, že mu osobní příplatek nebyl odňat
neoprávněně, se žalobci nepodařilo otevřít dovolacímu přezkumu, napadené
rozhodnutí na řešení předestřené otázky nezávisí, neboť úvaha o tom, že
zaměstnanec mohl později (tj. mimo rozhodné období) případně osobní příplatek
(znovu) získat, není pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí relevantní.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je
přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov.
již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
13. V té části, v níž směřuje proti výroku I napadeného rozsudku, pokud
jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI o zamítnutí žaloby
co do zákonného úroku z prodlení z částky přiznané ve výroku V a ve výroku VII
o zamítnutí žaloby o náhradu nemajetkové újmy ve výši 450 769 Kč se zákonným
úrokem z prodlení, dovolání žalobce v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř. neobsahuje žádné údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Tento
nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť marně
uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §
241b odst. 3 větu první o. s. ř.), a uvedená vada se tak stala
neodstranitelnou. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v
dovolacím řízení ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019, ze dne 3. 9.
2020, sp. zn. 25 Cdo 2578/2020, či ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo
1605/2020). Řádným vymezením předpokladu přípustnosti dovolání není ani odkaz
žalobce na „rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Feryn“ (jedná se o
rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 7. 2008, C-54/07, ve věci Feryn NV – pozn.
dovolacího soudu), neboť závěry přijaté Soudním dvorem v odkazované věci se
týkaly diskriminace z důvodu etnického nebo rasového původu při náboru
zaměstnanců i v případě, že neexistuje konkrétní oběť; nyní posuzovaná věc je
po skutkové stránce zcela odlišná.
14. V části, v níž směřuje proti výroku I napadeného rozsudku, pokud jím
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VIII a X, a v části
směřující proti výrokům II a III napadeného rozsudku není dovolání žalobce
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., podle něhož
dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající
se výroku o nákladech řízení a proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o
povinnosti zaplatit soudní poplatek.
15. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. a v části, v níž je dovolání subjektivně nepřípustné, podle
ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.
16. Žalovaný napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023,
č. j. 30 Co 297/2023-1198(1390), v rozsahu výroku I v části, v níž byly
potvrzeny výroky I, III, V, VIII a X rozsudku soudu prvního stupně, a výroků II
a III.
17. Také dovolání žalovaného proti napadenému rozsudku je v části výroku
I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VIII a X, a
výroků II a III, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o povinnosti
zaplatit soudní poplatek, podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř.
objektivně nepřípustné.
18. Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným ani ve
zbývající části.
19. Podle části I.4 má být dovolání žalovaného přípustné proto, že
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím,
že „při určení rozhodných kritérií pro zjištění pravděpodobného výdělku podle
ustanovení § 355 zákoníku práce nerespektoval pravidla vyplývající z ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a „při posouzení podmínek odpovědnosti
žalované za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou žalobci rozhodl v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“ (vždy je připojena specifikace
ustálené rozhodovací praxe spisovými značkami více rozhodnutí Nejvyššího soudu,
v jednom případě i nálezu Ústavního soudu), „příp. výše uvedené otázky dosud
nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech potřebných souvislostech
vyřešeny“.
20. Takové vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (podle něhož se
odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že se od ní odchýlil
– nerespektoval ji, rozhodl v rozporu s ní) postrádá nejen bližší specifikaci
údajně nerespektovaných právních závěrů či popis vytýkaných odchylek od nich,
ale zejména formulaci konkrétních právních otázek, pro jejichž řešení má být
dovolání shledáno přípustným.
21. Nejvyšší soud opakované vysvětluje, že otázku přípustnosti dovolání
si není oprávněn vymezit dovolací soud sám, neboť by tím narušil zásady, na
nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti
účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 2955/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn.
21 Cdo 2650/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 21
Cdo 1147/2025). Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že pokud občanský
soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených
formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o
zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1092/15).
22. Argumentaci, která by splňovala kritéria stanovená v § 237 o. s. ř.,
nelze nalézt ani v rámci obsahového vymezení uplatněného dovolacího důvodu.
23. Žalovanému nelze přisvědčit, pokud s odkazem na rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 21 Co 493/2001, prosazuje,
že soud měl při zjišťování pravděpodobného výdělku vycházet primárně z právních
předpisů, podle nich určit základní výši platu žalobce a tu případně korigovat
o ostatní složky platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci
stejné hodnoty, které by na žalobce mohly být aplikovatelné, a vytýká soudům
nižších stupňů, že takový postup nepoužily, výdělek určovaly rovnou podle
subsidiárních a doplňkových kritérií, která mají sloužit až jako určitý
korektiv, čímž se podle jeho názoru odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009.
24. Nejvyšší soud se ke zjišťování pravděpodobného výdělku zaměstnance,
jehož správnost žalovaný ve svém dovolání zpochybňuje, vyslovil nejen v
rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, ale také například v
rozsudcích ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, ze dne 9. 3. 2016, sp.
zn. 21 Cdo 4325/2014, a ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1937/2024, nebo v
usnesení ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 21 Cdo 691/2024. Z jejich odůvodnění
vyplývá, že ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že vzhledem k
tomu, že jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubé mzdy (platu), která by
zaměstnancem byla v rozhodném období „zřejmě dosažena“, soud tu přihlíží nejen
k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy (platu) zaměstnance, ale také k tomu,
jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec
konat, jaké měl podle platných právních předpisů pobírat „pohyblivé“ složky
mzdy (platu), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro
poskytnutí takových složek mzdy (platu) svým zaměstnancům apod., že v tímto
způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž ke mzdě
(platu) zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty a že
zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěná hrubá mzda (plat)
byla vskutku „pravděpodobná“, tedy taková, jakou by zaměstnanec zřejmě získal,
kdyby pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce). Při
zjišťování pravděpodobného výdělku lze přihlédnout rovněž k výši výdělků,
kterých – jestliže se v mezidobí nezměnily podmínky – zaměstnanec dosahoval v
daném pracovním zařazení v minulosti. Z tohoto hlediska nemusí být ani
vyloučeno – odůvodňují-li to okolnosti případu – přihlédnout k výdělkům, které
zaměstnanec dosahoval i v relativně vzdálenějším časovém období, jako
kupříkladu v době před delší pracovní neschopností, anebo k výdělkům
dosahovaným třeba i v delším časovém úseku.
25. Ustálená judikatura dovolacího soudu tedy v otázce zjišťování
pravděpodobného výdělku nestanovuje závazný postup či pořadí, v jakém mají být
jednotlivá v úvahu připadající kritéria zjišťována a hodnocena, či jaká váha
jim má být přikládána, jak se mylně domnívá žalovaný. Ostatně i v žalovaným
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo
4690/2009, bylo jako významné hodnoceno rozhodnutí zaměstnavatele o snížení
osobního příplatku a příplatku za vedení „na částku 0,- Kč“.
26. Námitkou, že stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 355
odst. 2 zákoníku práce vykonával také zaměstnanec R., avšak jeho výdělek soudy
nezohlednily s odůvodněním, že je vůči žalobci nízký, žalovaný vyjadřuje prostý
nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhá kritika právního
posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení
přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1062/2024).
27. Pouhou kritikou právního posouzení odvolacího soudu, postrádající
vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, je i argumentace vyjadřující
nesouhlas žalovaného s tím, že výdělky „srovnatelných“ zaměstnanců byly
zohledněny včetně jim vyplacených odměn, aniž se soudy zabývaly nárokem žalobce
na odměnu.
28. Namítá-li pak žalovaný ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že
poskytování odměn ve smyslu ustanovení § 134 zákoníku práce bylo u žalované
obvyklou praxí, jeho extrémní rozpor se skutkovými zjištěními soudů nižších
stupňů, zřejmě přehlédl, že závěr o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními lze učinit jen tehdy, vykazuje-li zjištění skutkového
stavu soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, neboť z
obsahu spisu lze dovodit, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou
vadná a ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky
zákonů). O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť údaje o
poskytování odměn tvořily součást skutkových zjištění o platu srovnávaných
zaměstnanců, z nichž odvolací soud vycházel (srov. bod 111 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně a bod 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
29. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalovaného, že zohlednění
odměn vyplacených srovnatelným zaměstnancům v rozhodném období v předpokládaném
výdělku žalobce v napadeném rozsudku je v rozporu se závěry přijatými v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, neboť
tam stanovené a žalovaným akcentované požadavky nemají charakter zobecňujících
závěrů dovolacího soudu, ale představují pokyny k řešení tam posuzovaného
konkrétního případu, který je od zde souzené věci odlišný.
30. Nárok žalobce na náhradu škody žalovaný zpochybňuje jednak popřením
protiprávnosti svého jednání, akcentováním prevenční povinnosti zaměstnance
podle ustanovení § 135 odst. 4 a § 171 odst. 1 zákoníku práce, odmítnutím
příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a zdravotním kolapsem žalobce, a
to zejména námitkou, že zdravotní kolaps žalobce byl zjevně neadekvátní reakcí
na jednání žalovaného a bylo třeba zabývat se tím, zda se jednalo o jedinou a
skutečnou příčinu jeho zdravotního kolapsu, má za to, že závěry soudů nižších
stupňů jsou předčasné a v rozporu s teorií adekvátní příčinné souvislosti,
která není v napadeném rozsudku jakkoliv řešena. Z prosté polemiky s právním
posouzením odvolacího soudu jeho argumentace vybočuje pouze v té části, kde s
odvoláním na závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 1645/2020, a ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2063/2020, podle
nichž zaměstnanci právo na náhradu mzdy/platu nenáleží tehdy, není-li připraven
a schopen konat sjednanou práci, žalovaný prosazuje, že taková situace nastala
ve zde souzené věci, neboť žalobce nebyl připraven a schopen sjednanou práci
konat, a to výhradně z důvodu na jeho straně – protože odmítal vykonávat práci
v oddělení svého nadřízeného B. Z toho dovozuje, že žalobce neměl nárok na
náhradu platu, a tedy ani na náhradu škody v podobě ztráty na výdělku. Tato
argumentace však neodpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž
vycházel i soud odvolací (viz bod 42 odůvodnění napadeného rozsudku), podle
kterých nemožnost návratu žalobce do původního pracovního kolektivu byla
důsledkem jeho zdravotního stavu, jehož příčinou bylo jednání vedoucího
zaměstnance (srov. body 58 a 128 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Že
při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází
(musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch
skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel, Nejvyšší soud podrobně vysvětlil již shora
pod bodem 8 tohoto rozhodnutí a na tuto jeho část zde pro stručnost odkazuje.
31. Také dovolací argumentace žalovaného ve vztahu k nároku žalobce na
náhradu nemajetkové újmy nepřesahuje rámec prosté polemiky s právním posouzením
odvolacího soudu. Žalovaný sice v této části dovolání mimo jiné odkazuje na
závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS
2844/14-1, které se týkají podmínek pro přiznání relutární náhrady podle
ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31.
12. 2013, avšak ke své námitce, že odvolací soud všechny nároky nesprávně
posoudil podle zákoníku práce (nikoliv podle občanského zákoníku), předpoklad
přípustnosti nevymezil.
32. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
i dovolání žalovaného.
33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu