22 Cdo 1495/2025-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalované AGRO PODLESÍ, a.s., IČO 25714350, se sídlem v Červených Janovicích 55, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 79/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 26 Co 298/2024-152, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč k rukám zástupkyně žalované Mgr. Petry Hrachy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 26 Co 298/2024-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uzavřel, že žalobce (ani jeho právní předchůdci) nemohl nabýt pozemek parc. č. XY (dále také jen „předmětný pozemek“) vydržením (ať již řádným či mimořádným), protože s ohledem na existenci služebnosti („spád dešťové vody a údržba dělicího plotu“) zapsané v katastru nemovitostí i s ohledem na výměry pozemku parc.
č. XY, který žalobce zdědil, a sousedního předmětného pozemku si žalobce „musel být vědom toho, že spolu s nabytím vlastnického práva k nemovitostem žalobce na základě dědického rozhodnutí vlastnické právo k (předmětnému) pozemku nenabyl“. Jestliže se přesto ujal jeho držby, „musel při běžné opatrnosti (nahlédnutím do katastru nemovitostí) vědět, že tak činí k újmě jeho skutečných vlastníků či vlastníka“.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho držba pozemku parc. č. XY nemohla být poctivá, neboť minimálně z katastru nemovitostí musel vědět, že pozemek parc. č. XY (ve vlastnictví žalobce) je pozemkem povinným a pozemek parc. č. XY (ve vlastnictví žalované) je pozemkem oprávněným ze služebnosti odvodu dešťové vody a povinnosti udržovat plot, a proto pozemek parc. č. XY nevydržel (řádně ani mimořádně). Žalobce namítá, že uvedená věcná břemena již zanikla, jelikož nedocházelo k jejich realizaci. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018 a sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Dále namítá omluvitelnost svého omylu i pokud se chopil držby sousedního pozemku přesahujícího 50 % výměry nabytého pozemku a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, sp. zn. 22 Cdo 496/2004. Formuluje dvě právní otázky, které dosud, podle jeho názoru, nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to „zda může být institut vydržení (včetně mimořádného vydržení) vyloučen pouze s poukazem na existenci historického věcného břemene zřízeného k dotčenému pozemku, ačkoliv tento právní institut nebyl v reálu po desítky let vykonáván, pozemek byl fakticky užíván v rámci držby jako celek spolu se sousedním pozemkem, byl oplocen a skutečný vlastník proti tomu nijak nevystupoval“ a zda „lze při posuzování dobré víry držitele přičítat k tíži okolnost, že pozemek, který držel, měl podstatně větší výměru než jeho vlastnický pozemek, a že ve veřejném seznamu bylo zapsáno historické věcné břemeno, přestože tento pozemek byl po desetiletí užíván jako jeden oplocený celek, bez výkonu práv vlastníka a bez jakékoliv námitky z jeho strany“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná je přesvědčena o správnosti rozsudků nalézacích soudů, jelikož byl jednoznačně prokázán nepoctivý úmysl žalobce i jeho právních předchůdců. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. III. Přípustnost dovolání
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
9. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě řádného ani mimořádného vydržení, a to s ohledem na jeho vědomost o tom, že k němu nenabyl vlastnické právo na základě dědění a že se jeho držby ujal k újmě jeho skutečného vlastníka. K řádnému vydržení
10. Podle § 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
11. Podle § 1090 odst. 1 o. z. se k vydržení vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
12. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
13. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
14. Nejvyšší soud se podmínkami řádného vydržení v režimu zákona č. 89/2012 Sb., zabýval zejména v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Vyložil, že držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z. Držba se musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci.
15. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým držitelem podle § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí úpravy, v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. § 992 (Poctivá držba). In: Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96]. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě podle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Tato judikatura je vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby podle § 130 obč. zák. a poctivé držby podle § 992 o. z. v zásadě i nadále použitelná i pro posouzení poctivé držby podle § 992 odst. 1 o. z. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1992/2023).
16. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).
17. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
18. Odvolací soud uzavřel, že žalobce i jeho právní předchůdci z nabývacích listin i veřejného seznamu (katastru nemovitostí) museli vědět, že pozemek parc. č. XY je ve vlastnictví jiného vlastníka než žalobce, jestliže je pozemkem oprávněným z věcného břemene k pozemku povinnému ve vlastnictví žalobce. Žalobce tak i při běžné opatrnosti musel vlastnické poměry pozemků parc. č. XY a parc. č. XY znát a musel si být vědom, že spolu s nabytím vlastnického práva k pozemku parc. č. XY na základě dědického rozhodnutí vlastnické právo k pozemku parc. č. XY nenabyl. K tomuto vědomí musela nepochybně přispět i skutečnost, že výměra vedlejšího pozemku nabytého žalobcem dědictvím (parc. č. XY) ani nedosahuje výměry pozemku parc. č. XY, jehož vydržení se žalobce domáhá. Pozemek parc. č. XY tedy držel nikoliv dobrověrně ve smyslu § 1089 odst. 1 ve spojení s § 992 odst. 1 o. z.
19. Dovolací soud neshledal úvahy odvolacího soudu za zjevně nepřiměřené, a proto jeho závěr o vyloučení řádného vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY žalobcem ve světle uvedené judikatorní praxe dovolacího soudu zjevně obstojí.
20. Zcela nad rámec těchto úvah Nejvyšší soud připomíná, že pro řádné vydržení vlastnického práva k pozemku by se jeho držba podle § 1090 odst. 1 o. z. musela opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného). V projednávané věci přitom nebylo ani tvrzeno ani prokazováno, že by snad dědické rozhodnutí, od kterého žalobce odvozuje držbu předmětného pozemku, obsahovalo jeho označení a že by tedy mohlo dostačovat k přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku. V řízení nebyl prokazován ani žádný jiný právní důvod, který by postačoval ke vzniku vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku. K mimořádnému vydržení
21. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
22. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), na které dovolatel ostatně odkazuje. Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, nebo v usnesení ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022.
23. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“.
24. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se tu neuplatní.
25. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
26. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022).
27. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nenabyl vlastnické právo ke spornému pozemku na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., neboť při nabytí držby jednal v nepoctivém úmyslu.
28. Po zhodnocení individuálních okolností projednávaného případu (jak již bylo uvedeno výše) dospěl odvolací soud k závěru, že pro žalobce i jeho právní předchůdce bylo z nabývacích listin a veřejného seznamu seznatelné, že pozemek parc. č. XY je ve vlastnictví jiného vlastníka než nemovitosti žalobce, když tento je pozemkem oprávněným ze zapsaného věcného břemene. Žalobce tak i při jen běžné opatrnosti musel vlastnické poměry znát a že žalobce si musel být vědom toho, že spolu s nabytím vlastnického práva k nemovitostem žalobce na základě dědického rozhodnutí vlastnické právo k pozemku parc. č. XY nenabyl. K tomuto vědomí musela nepochybně přispět i skutečnost, že výměra pozemku nabytého dědictvím (parc. č. XY) nedosahuje výměry pozemku parc. č. XY. Pokud se tedy žalobce v souvislosti s dědickým rozhodnutím ujal i držby pozemku parc. č. XY, musel při běžné opatrnosti (nahlédnutím do katastru nemovitostí) vědět, že tak činí k újmě jeho skutečných vlastníků či vlastníka.
29. Současně existence věcného břemene nebyla v řízení sporná a nebylo prokázáno, že by byl minimálně podán na návrh na výmaz věcného břemene z katastru nemovitostí pro jeho promlčení nebo na základě jiné právní skutečnosti, proto je tvrzení žalobce, že věcné břemeno nebylo „v reálu po desítky let vykonáváno“ tvrzením pro danou věc irelevantním.
30. Z uvedeného se podává, že žalobce nebyl nikdy držitelem pozemku nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., neboť si už v okamžiku nabytí držby musel být vědom, že sporný pozemek není v jeho vlastnictví. Jinak řečeno, od počátku si byl žalobce vědom, že užívá cizí pozemek, tedy k újmě jeho vlastníka. Proto žalobce nenabyl vlastnické právo ke spornému pozemku ani na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
31. Jestliže dovolatel prostřednictvím svých otázek zpochybňuje uvedené závěry odvolacího soudu, nelze než uzavřít, že odvolací soud se ve svých úvahách nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel svými otázkami požaduje posoudit právě ty individuální okolnosti konkrétního případu, které mohou mít vliv na závěr o mimořádném vydržení sporného pozemku.
32. Odvolací soud se proto neodchýlil ani od judikatury, na kterou dovolatel odkazuje, jelikož jednotlivá dovolatelem namítaná rozhodnutí se buďto zabývala (zejména) mimořádným vydržením obecně, či se týkala vždy individuálně určeného případu (výměry pozemku, dlouhodobosti držby, apod.), nicméně veškeré tyto okolnosti jsou právě těmi konkrétními okolnostmi, které ve vzájemné souvislosti a po individuálním posouzení mají vliv na závěr o mimořádném vydržení, přičemž, jak už bylo výše uvedeno, dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené. IV. Závěr
33. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
34. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu