22 Cdo 2275/2025-625
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze, Spotřebitelská 483, proti žalovaným 1) M. B., 2) E. Š., zastoupeným Mgr. Danielem Šenkyříkem, advokátem se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576, o odstranění oplocení, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 1 C 274/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2025, č. j. 7 Co 171/2025-502, takto:
I. Dovolání se odmítá II. Návrh žalovaných na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2025, č. j. 7 Co 171/2025-502, se zamítá III. Každý ze žalovaných je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 664 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Kerbacha do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval námitkami žalovaných vztahujícími se k otázce řádného vydržení části pozemku, na němž se nachází oplocení ve vlastnictví žalovaných a které jsou podle rozhodnutí odvolacího soudu povinni odstranit, ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) i zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Zabýval se rovněž námitkou mimořádného vydržení této části pozemku ve smyslu § 1095 o. z.
2. Posuzoval rovněž námitku žalovaných, že stavbu oplocení zřídili v dobré víře o tom, že staví na vlastním pozemku, ve smyslu § 1085 o. z. Proto mají za to, že požadavek žalobce na jeho odstranění není opodstatněný.
3. V souvislosti s některými z těchto námitek posuzoval, zda je žalovaní neformulují na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn. Hodnotil také, zda dovolatelé vymezují řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
I. Dosavadní průběh řízení
4. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 1 C 274/2022-438, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 1. 2025, č. j. 1 C 274/2022-464, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným odstranit společně a nerozdílně oplocení stojící na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, které se nachází u hranice tohoto pozemku s pozemkem p. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Ve výroku II zamítl eventuální návrh žalobce na uložení povinnosti žalovaným odstranit společně a nerozdílně poslední dílec o rozměru 90 cm x 180 cm z oplocení končícího u zdi domu č. p. XY, které stojí částečně na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a to u hranice tohoto pozemku s pozemkem p. č. XY v k. ú. XY. Zamítl také eventuální návrh na uložení povinnosti žalovaným odstranit společně a nerozdílně oplocení stojící na pozemku p. č. XY v k. ú. XY u hranice tohoto pozemku s pozemkem p. č. XY v k. ú. XY, a to v rozsahu vyznačeném na neměřickém záznamu č. 597/2020 vyhotoveném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok
5. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21 5. 2025, č. j. 7 Co 171/2025-502, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně odstranit oplocení z pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a to ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastníkům (výrok II) a státu (výrok III).
6. Odvolací soud vyložil, že oplocení, které postavili žalovaní na pozemku žalobce p. č. XY, se zde nachází bez právního důvodu. Dovodil, že žalovaní ani jejich právní předchůdci nemohli nabýt vlastnické právo k části pozemku p. č. XY, na níž se oplocení nachází, na základě řádného vydržení ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K tomu poznamenal, že J. Š. ml., právní předchůdce žalovaných, který vlastnil pozemek p. č. XY od roku 2001 do roku 2007, nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří i část sousedního pozemku p. č. XY (na níž se oplocení nyní nachází), neboť měl pochybnosti o průběhu vlastnické hranice. Proto nelze jeho držbu považovat za držbu oprávněnou ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. a započíst ji ve smyslu § 134 odst. 3 obč. zák. do doby držby zakládající řádné vydržení ze strany dalších předchůdců žalovaných, Z. a I. Z. (kteří vlastnili pozemek p. č. XY do roku 2015, kdy Z. Z. zemřel).
7. Poznamenal rovněž, že žalovaní nemohli být při stavbě oplocení v první polovině roku 2020 v dobré víře o tom, že staví na svém pozemku, protože v té době již probíhaly mezi účastníky řízení spory o průběh hranice mezi pozemky p. č. XY a XY. II. Dovolání žalovaných a vyjádření žalobce II.A Dovolání žalovaných
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které dosud nebyly v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
9. Podle dovolatelů dosud nebyla v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena otázka „právní relevance zjištění průběhu hranic jako podklad pro nabytí vlastnictví (nabývací titul) ve vztahu k vydržení a tzv. poctivé a oprávněné držby ve vztahu k vydržení jak dle norem zákona č. 40/1964 Sb., starý občanský zákoník, tak zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník a dále nebyly řešeny předpoklady dobré víry pro naplnění hypotézy obsažené v § 1087 zákona č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník.“
10. Dále mají za to, že „došlo ke zjevnému excesu při hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména výpovědi svědka J. Š. mladšího a rovněž při právním hodnocení, kdy nebylo přihlédnuto k institutu mimořádného vydržení podle § 1095 a dále započtení držby předchozích vlastníků.“
11. Dovolatelé namítají, že v roce 2008 proběhlo zjišťování průběhu hranice, při kterém byla stanovena hranice mezi pozemky p. č. XY a XY v k. ú. XY. V roce 2010 byla vyhlášena platnost obnoveného katastrálního operátu pro k. ú. XY. Na základě takto stanovené hranice dovolatelé postavili na počátku roku 2020 mezi pozemky plot. Následně se zjistilo, že hranice byla při obnově katastrálního operátu zakreslena chybně a na základě příslušných rozhodnutí správních orgánů byla tato chyba opravena. V důsledku opravy chyby se plot nachází na pozemku žalobce. Žalovaní mají za to, že jelikož je zjišťování průběhu hranice závazným podkladem pro vyhotovení nové katastrální mapy, představuje řádný titul držby vedoucí k řádnému vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014.
12. V dovolání dále napadají postup odvolacího soudu, který při rozhodování o uložení povinnosti odstranit plot vyšel z opraveného katastrálního operátu.
13. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že právní předchůdci žalovaných nevydrželi část pozemku p. č. XY, na němž se nachází stavba plotu. Především namítají nesprávné hodnocení výpovědi svědka J. Š. mladšího. Podle dovolatelů nelze z jeho výpovědi dovodit, že měl pochybnosti o průběhu hranice mezi pozemky. Proto je nutné považovat jeho držbu za oprávněnou ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Po započtení doby této držby tak nabyli vlastnické právo k části sousedního pozemku p. č. XY, na níž se plot nachází, Z. a I. Z. Proto žalobce není vlastníkem pozemku, na němž se plot nachází, a není tak podle dovolatelů v této věci ani aktivně věcně legitimován.
14. Namítají také, že odvolací soud se vůbec nevěnoval otázce mimořádného vydržení části pozemku p. č. XY ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Mají za to, že v poměrech projednávané věci byly splněny podmínky mimořádného vydržení.
15. Dále namítají, že plot postavili na počátku roku 2020 v dobré víře o tom, že staví na svém pozemku. Podle dovolatelů není správný závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky řízení existoval spor o průběh hranice již v roce 2019.
16. Ze všech těchto důvodů mají za to, že požadavek žalobce na odstranění oplocení z pozemku p. č. XY není opodstatněný. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II.B Vyjádření žalobce
17. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Předně namítá, že dovolání není určeno k přezkumu skutkových otázek, ale pouze k řešení otázek právních. Polemika s hodnocením důkazů tak nemůže založit přípustnost dovolání.
18. Podle žalobce nemůže být zjišťování průběhu hranice nabývacím titulem, protože se jedná pouze o technický podklad pro evidenci v katastru nemovitostí. Za neopodstatněné považuje rovněž námitky žalovaných směřující do rozhodnutí příslušných správních orgánů, na základě kterých byla opravena chyba v katastru nemovitostí.
19. Má rovněž za to, že nikdo z právních předchůdců žalovaných nemohl nabýt vlastnické právo k části pozemku p. č. XY na základě řádného vydržení ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
20. K námitce žalovaných o mimořádném vydržení části pozemku p. č. XY ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, poznamenává, že žalovaní vznesli tuto námitku poprvé až v dovolacím řízení. Samotná skutečnost, že odvolací soud se touto otázkou, která nebyla v odvolacím řízení uplatněna, nezabýval, nemůže založit dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
21. Má také za to, že žalovaní nemohli být v dobré víře, že plot staví na svém pozemku.
22. Nesouhlasí ani s návrhem žalovaných na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl, případně jej zamítl. III. Přípustnost dovolání
23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A
K řádnému vydržení části pozemku p. č. XY ze strany právních předchůdců žalovaných podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
25. Dovolatelé považují v ustálené rozhodovací praxi za nevyřešenou právní otázku, zda zjišťování průběhu hranice představuje řádný titul zakládající oprávněnou držbu vedoucí k vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
26. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
27. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
28. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
29. Z uvedeného se podává, že aby mohlo dojít k nabytí vlastnického práva na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., musí vydržecí doba uplynout do 31. 12. 2013 (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 807/2024). V posuzované věci proběhlo zjištění průběhu hranice pro účely obnovy katastrální operátu (které podle dovolatelů založilo jejich oprávněnou držbu předmětné části pozemku) v roce 2008. Tudíž nemohla od tohoto okamžiku do konce roku 2013 uběhnout vydržecí doba 10 let vedoucí k řádnému vydržení pozemku ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.
30. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. mohou založit pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
31. Proto i pokud by byla, nutno zdůraznit čistě hypoteticky, zodpovězena shora uvedená otázka v souladu s požadavkem dovolatelů, nemohlo by to pro ně znamenat příznivější rozhodnutí ve sporu (jelikož od okamžiku zjištění průběhu hranice v roce 2008 neuběhla do konce roku 2013 vydržecí doba deseti let vedoucí k řádnému vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.). Z tohoto důvodu nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit právní otázka, zda zjišťování průběhu hranice představuje řádný titul zakládající oprávněnou držbu vedoucí k vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
32. Dovolatelé dále namítají, že byly (bez ohledu na řešení shora uvedené právní otázky formulované dovolateli) splněny ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. podmínky řádného vydržení části pozemku p. č. XY ze strany právních předchůdců žalovaných.
33. V této souvislosti nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že J. Š. mladší měl pochybnosti o průběhu hranice mezi pozemky p. č. XY a p. č. XY, a proto nelze jeho držbu považovat za oprávněnou ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Tyto „důkazní závěry“ považují za „excesivní“.
34. Žalovaní však v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními pouze polemizují se závěry odvolacího soudu, aniž řádně formulují (v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považují v této souvislosti za naplněný.
35. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje v této souvislosti splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15.3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
36. S ohledem na výše uvedené je dovolací soud vázán relevantními skutkovými zjištěními odvolacího soudu (včetně zjištění, že J. Š. mladší měl pochybnosti o průběhu hranice mezi pozemky p. č. XY a p. č. XY), na jejichž základě odvolací soud dovodil, že nikdo z právních předchůdců žalovaných nenabyl vlastnické právo k části pozemku p. č. XY na základě vydržení ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V takovém případě není uplatněním dnes jediného přípustného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolatelé z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn.
37. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit námitky žalovaných směřující do právního posouzení věci samé v části týkající se řádného vydržení části pozemku ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ze strany jejich právních předchůdců, jsou-li – byť i jen částečně – založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). III.B K řádnému vydržení části pozemku p. č. XY podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014
38. Dovolatelé považují v ustálené rozhodovací praxi za nevyřešenou rovněž právní otázku, zda zjišťování průběhu hranice představuje řádný titul zakládající oprávněnou držbu vedoucí k řádnému vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014.
39. V této souvislosti dovolací soud předně připomíná, že je-li v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž vyřešení však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1373/2024).
40. Nejvyšší soud se podmínkami řádného vydržení v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zabýval zejména v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní. Vyložil, že držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ“. Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného). „Řádné vydržení je právním institutem, který hojí to, že převodci nenáleží převáděné právo“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022).
41. V odborné (komentářové) literatuře se uvádí, že držba způsobilá k řádnému vydržení se musí zakládat na platném a účinném právním důvodu. Právní důvod musí postačit „ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo bylo zřízeno oprávněnou osobou“. Řádné vydržení totiž zhojuje pouze nedostatek práva na straně převodce (jde-li o vydržení vlastnického práva) nebo zřizovatele (jde-li o vydržení jiného práva, např. práva stavby); jinak musí být naplněny všechny ostatní předpoklady nabytí práva. Řádný důvod způsobilý založit řádné vydržení tak: (i) musí existovat a být platný (tj. nesmí být putativní), přičemž nedostatek převodcova dispozičního oprávnění neplatnost nezpůsobuje (§ 1760); (ii) musí směřovat k převodu práva, které má být vydrženo; (iii) musí být též účinný [PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, systém beck-online, 2024, komentář k § 1090, marg. č. 3].
42. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se rovněž podává, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 533/2015).
43. Z uvedeného vyplývá, že zjišťování průběhu hranic, které představovalo podklad pro obnovu katastrálního operátu, nepředstavuje řádný důvod způsobilý založit držbu vedoucí k řádnému vydržení ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejedná se o platný a účinný právní důvod, který směřuje k převodu práva a který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že stejně tak nepředstavuje právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, ani samotná obnova katastrálního operátu.
44. Proto pokud odvolací soud uzavřel, že žalovaní, případně jejich právní předchůdci, nemohli nabýt vlastnické právo k části pozemku p. č. XY na základě řádného vydržení ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jelikož zjišťování průběhu hranice nepředstavuje řádný důvod způsobilý založit držbu vedoucí k řádnému vydržení, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto ani tato námitka žalovaných přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. III.C K mimořádnému vydržení
45. Žalovaní dále namítají, že odvolací soud se „vůbec nevěnoval otázce vydržení mimořádného.“
46. Žalovaní však v této souvislosti neformulují žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za naplněný.
47. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
48. Pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Tedy pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem založená na tvrzení, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
49. Jinými slovy, existencí právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která již byla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešena a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).
50. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu a jeho právním posouzením věci s tím, že toto právní posouzení mělo být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
51. K obligatorním náležitostem dovolání (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž patří popis důvodu dovolání, a to tím způsobem, že dovolatel vyloží, v čem spočívá nesprávnost jím vytýkaného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. znamená pro dovolatele povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvést, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tak zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení formulován (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3154/2023).
52. Jelikož žalovaní v souvislosti s touto námitkou neformulují žádnou právní otázku, neuvádí, který z předpokladů přípustnost dovolání považují za naplněný ani řádně neformulují dovolací důvod, trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.; viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
53. K tomu dovolací soud doplňuje, že žalovaní neuplatnili námitku mimořádného vydržení v řízení před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud vychází trvale z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud se tedy odvolací soud otázkou mimořádného vydržení ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014). III.D K námitce, že odvolací soud „chybně použil neautorizovaný neměřický záznam z března 2020 jako důkazu hranice mezi pozemky“
54. Žalovaní v dovolání rovněž namítají, že odvolací soud při zjišťování průběhu hranice mezi pozemky p. č. XY a XY neměl vyjít z opraveného katastrálního operátu, ale z hranic mezi těmito pozemky zjištěnými v roce 2008, a to s ohledem na důvody specifikované blíže v dovolání.
55. Rovněž v této souvislosti žalovaní neformulují žádnou právní otázku, neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za naplněný, ani řádně neformulují dovolací důvod. Obsahem dovolání je pouhá polemika s postupem odvolacího soudu. Proto trpí dovolání žalovaných i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.; viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). III.E K námitce, že žalovaní byli v dobré víře o tom, že plot staví na svém pozemku
56. Dovolatelé také namítají, že plot postavili na počátku roku 2020 v dobré víře o tom, že staví na svém pozemku. Mimo jiné není podle dovolatelů správný závěr odvolacího soudu, že účastníci řízení měli spor o průběh hranice již v roce 2019. Proto mají za to, že požadavek žalobce na odstranění plotu není opodstatněný.
57. V této souvislosti nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že mezi účastníky řízení existovaly rozpory o průběhu hranice již v roce 2019, tedy před stavbou plotu.
58. Žalovaní však v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními pouze polemizují se závěry odvolacího soudu, aniž řádně formulují (v souvislosti s procesním postupem odvolacího soudu a těmito skutkovými zjištěními) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považují v této souvislosti za naplněný.
59. V takovém případě je ovšem dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
60. V takovém případě není uplatněním dnes jediného přípustného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolatelé z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
IV. Závěr a náklady řízení
61. Z uvedeného se podává, že žádná z námitek žalovaných přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
62. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl, zamítl návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí pro jeho nedůvodnost, a to v tomto rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
63. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu