22 Cdo 2892/2024

22 Cdo 2892/2024-656

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Z. M., IČO XY, se sídlem XY, za účasti vedlejších účastníků na žalované straně 1) J. H., zastoupeného Mgr. Janem Černohorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, 2) J. R., 3) E. R., obou zastoupených Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, 4) Š. M., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Václavská 2073/20, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 54/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, č. j. 29 Co 132/2024-621, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi 1) J. H. náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Jana Černohorského, advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen nahradit vedlejším účastníkům 2) a 3) J. R. a E. R., oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 5 203 Kč k rukám jejich zástupkyně, Mgr. Jarmily Túryové, advokátky se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a žalobcem a vedlejším účastníkem 4) Š. M. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 12 C 54/2018-563, zamítl žalobu na zrušení věcného břemene (služebnosti) užívání čtyř (4) bytových jednotek v domě č. p. XY, postaveného na stavební parcele č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 615 m?, katastrální území XY, část obce XY, to vše zapsáno na listu vlastnictví číslo 1134, zřízeného ve prospěch Stavebního a bytového družstva Z. M., IČO XY, se sídlem XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až VI).

2. Žalobce se domáhal zrušení věcného břemene (služebnosti) založeného podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, (dále též jen „transformační zákon“) s tím, že nastala trvalá změna poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby.

3. Žalobce argumentoval následujícími tvrzeními: Žalobce koupil dům s nástavbou kupní smlouvou ze dne 6. 11. 1992 a již tehdy byl dům zatížen uvedeným věcným břemenem. Po celou dobu, kdy žalobce dům vlastní, členové družstva neplatili nájem a „odbydlovali“ si tímto způsobem svoji investici do vybudované nástavby. V době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno, byla zcela jiná ekonomická situace, a to zejména s ohledem na ceny bytů a nedostupnost nájmů. Nemovitost nebyla nástavbou zhodnocena, ta žalobci nepřináší užitek, ale pouze ztráty.

Žalovaný nepřispěl nikdy na žádnou rekonstrukci, opravu a nikdy neprojevil jakoukoliv snahu o nápravu nerovného vztahu. Dům je před rekonstrukcí střechy, stoupaček, výtahu, což jsou milionové náklady, které nelze investovat do cizího majetku, kterým bytové jednotky zatížené věcným břemenem jsou. Zřízením věcného břemene byl žalobce závažně omezen ve výkonu svého vlastnického práva, aniž by mu byla poskytnuta odpovídající náhrada, byť podle § 28d odst. 2 transformačního zákona je zhodnocení domu pořízením bytu či nebytového prostoru podle předpisu o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci, družstevní bytové výstavby formou nástavby a vestavby pro účely tohoto zákonného opatření považováno za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene.

Z hlediska právní teorie se jedná o nevyvratitelnou právní domněnku, která byla poplatná době svého legislativního zakotvení, a která po uplynutí 25 let s ohledem na zásadní změnu ekonomické situace a situace na trhu s realitami nepředstavuje adekvátní poměřovací kritérium pro kompenzaci omezení vlastnického práva. Ode dne zřízení věcného břemene dochází mezi žalobcem a žalovaným k rozepřím týkajícím se uhrazování nákladů spojených s provozem a údržbou domu, včetně jeho nezbytných úprav a oprav, na nichž se žalovaný odmítá přiměřeným způsobem spolupodílet, ačkoliv je rovněž uživatelem domu a jsou vynakládány i v jeho prospěch.

Platí zásada, že oprávněný z věcného břemene může užívat zatíženou věc jen pro sebe a nesmí k užívání věci přibrat jiného (žalobce v souvislosti s touto argumentací odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 555/2004; tento rozsudek je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových stránkách

Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Žalovaný však nevykonává právo užívání osobně, respektive výlučně prostřednictvím svých členů, nýbrž i třetími osobami, které nejsou původními členy žalovaného. Materiální důvod zřízení věcného břemene odpadl, neboť investice žalovaného spojená s výstavbou předmětných bytových jednotek byla vrácena a nadto v souladu s § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) lze přistoupit ke zrušení služebnosti i za přiměřenou náhradu, takže žalovanému za dané situace žádná újma ani vzniknout nemůže. Služebností užívacího práva se uživateli poskytuje právo užívat cizí věc pro jeho vlastní potřebu a potřebu jeho domácnosti, jak vyplývá z § 1283 o. z. To však žalovaný nemůže realizovat a ani nerealizuje.

Členové družstva, kteří mají byty v nájmu, v domě nebydlí, byty pronajímají, prodávají za tržní ceny formou převodu členství v družstvu a na úkor žalobce tím získávají majetkový prospěch. Za této situace je zcela nepochybné, že vznikl hrubý nepoměr mezi výhodou, která stíhá členy družstva, a nevýhodou, která zatěžuje dům, aniž by z toho žalobce měl jakýkoliv prospěch. Věcné břemeno může být zrušeno, aniž by byla poskytnuta náhrada; žalované družstvo totiž za celou dobu, kdy požívá práva z věcného břemene, se žádným podstatným způsobem nepodílelo na opravách domu, a naopak získalo prostřednictvím svých členů finanční prostředky z pronajímání bytů a dokonce i z jejich prodeje.

Hrubý nepoměr mezi věcným břemenem zatěžujícím nemovitost a výhodami oprávněného se promítá i v rovině ekonomické. Existence věcného břemene užívání omezuje disponovat s nemovitostí v plném rozsahu, ať stran způsobu jejího využití, či případného zcizení, neboť veškeré dispozice jsou s ohledem na zatížení nemovitosti z podstaty věci ekonomicky buď nevýhodné, nebo zcela vyloučené.

4. Soud prvního stupně neshledal argumentací žalobce důvodnou. Na konto názoru, že došlo k „odbydlení“ finančních prostředků, které byly vloženy do vybudování nástaveb a následného užívání bytových jednotek ze strany jednotlivých členů bytového družstva, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018, z něhož plyne, že zákonodárce měl možnost omezit trvání věcného břemene na dobu určitou, a i přesto je v § 28d transformačního zákona zřídil na dobu neurčitou. Přitom si byl možnosti časově omezit právo užívání cizí věci vědom.

Úmyslem zákonodárce tak nebylo vázat trvání uvedeného práva na běh času. Ústavnost tohoto ustanovení přitom nebyla zpochybněna (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05, jenž je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Zrušení věcného břemene by tak přicházelo do úvahy tehdy, pokud by ke dni rozhodnutí nesvědčilo členovi družstva právo nájmu družstevního bytu, a šlo by o volný byt nebo jednotku.

Nic takového nebylo zjištěno. Naopak podle soudu prvního stupně jsou tyto bytové jednotky obývány členy družstva, popřípadě jejich rodinnými příslušníky. Soud prvního stupně dále připomněl, že to nebyl žalovaný a jeho členové, kteří by vyvolali hrubý nepoměr v právech a povinnostech účastníkům v tom směru, že by se nepodíleli na nákladech na opravy nebo další údržbu nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Jedinou opravou, která byla „ze strany žalobce vůči žalovanému inzerována a požadována“, byla oprava v roce 1995, která byla komunikována v roce 1996, tj. před 15 lety, a na ní se žalovaný finančně podílel, byť ne ve výši požadované žalobcem.

Případné problémy s platbami jdou na úkor žalobce, který, jak sám přiznal, se žalovaným nijak nekomunikuje. Uvedl, že od roku 1996 už se nesnažil požadovat po žalovaném jakýkoliv podíl na nákladech, „protože to stálo daleko více energie než efektu“. Pokud jde o platby „na zálohy nebo náklady spojené s užíváním bytů“, soud prvního stupně zjistil, že členové družstva nějaké částky žalobci posílají, nedostávají však od něj žádné vyúčtování. Žalobce sice tvrdil, že jim je dává do poštovní schránky, to však prokázáno nebylo.

5. Soud prvního stupně neshledal splněnou podmínku „hrubého nepoměru“ pro zrušení věcného břemene dle § 1299 odst. 2 o. z. Vysvětlil, že jej nezaložilo „odbydlení“ členy družstva a ani nedostatečné nepodílení se na opravách a údržbách žalobcovy nemovitosti, neboť byl to sám žalobce, který jako jedinou opravu nemovitosti uváděl opravu v roce 1995, tedy před více než 18 lety. I na této opravě se však členové družstva, a tím i samotné družstvo fakticky podílelo, byť ne ve výši, kterou si žalobce představoval a kterou družstvu účtoval; nedá se tudíž říct, že by zde došlo k zásadnímu nebo objektivnímu odmítnutí se podílet na opravách ze strany družstva. Jestliže by tento hrubý nepoměr měl být spatřován v tom, že to je družstvo, které nehradí eventuálně zálohy na služby spojené se společnými částmi nemovitosti, pak žalobcova argumentace zůstala toliko v rovině tvrzení, jehož obsahem byla současně žalobcova informace o tom, že vyúčtování vhazuje každoročně do schránek jednotlivých členů družstva a že nejedná s družstvem a ani s jeho členy; v zásadě tedy s nimi ani nekomunikuje.

6. Soud prvního stupně shledal i další důvody pro zamítnutí žaloby. Nad rámec shora uvedeného podotkl, že dle jeho názoru může být služebnost zrušena ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. pouze za náhradu. Soud je vázán petitem žalobce, který požadavek na žádnou náhradu neobsahuje. Rovněž neindividualizuje bytové jednotky, k nimž má být služebnost zrušena.

7. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 29 Co 132/2024-621, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV, V, a VI potvrdil a ve výroku III změnil jen tak, že výši náhrady nákladů řízení stanovil částkou 60 200 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a žalobcem a vedlejšími účastníky na straně žalovaného (výroky II až V).

8. Odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je v souladu s konkrétní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Poukázal na závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3133/2012, zdůrazňující při rozhodování o omezení či zrušení věcného břemene požadavek zohlednit všechny okolnosti případu, zejména pak existenci změny poměrů, a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené, dále vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů. Na základě připomenutého obecného judikatorního přístupu k řešení této otázky odvolací soud konstatoval, že pouhý běh času v zásadě nevyvolává sám o sobě „bez dalšího“ změnu poměrů. Pokud tedy žalobce argumentoval, že žalovaný si výhodu věcného břemene „odbydlel“ během času, pak odvolací soud se s tímto názorem neztotožnil připomínaje, že žalobcova argumentace se míjí se samotnou podstatou věcného břemene dle § 28d transformačního zákona, jež shledal opakovaně Ústavní soud ve své judikatuře za ústavně konformní. Odvolací soud dále přitakal závěru soud prvního stupně o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno ke svým tvrzením, že předmětné bytové jednotky užívají osoby odlišné od družstevníků. Připomněl, že naopak žalovaný a vedlejší účastníci doložili listinnými důkazy převod členských práv, a soud prvního stupně dostatečně popsal, na základě jakých důkazů učinil svá skutková zjištění o těchto převodech.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále též „dovolatel“)

dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“). Přípustnost dovolání spatřuje v řešení těchto otázek, jež dosud neměly být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny: 1) zda v případě zrušení věcného břemene je se zřetelem na § 153 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 1299 odst. 2 o. z. dáno zcela do kompetence soudu rozhodnout o tom, jestli bude poskytnuta přiměřená náhrada a v jaké formě, 2) zda je ústavně konformní další omezení vlastníků domů z důvodu závěru o absenci zásadní změny poměrů i přes nepřiměřenost délky trvání věcného břemene, jež bylo zřízeno pouze na ty nástavby či vestavby, které byly družstvy postaveny za poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě, tedy kdy se lze domáhat zrušení věcného břemene zřízeného pro družstvo a jeho jednotky, když je vždy postaveno na jisto, že nájemníkem je člen družstva, byť ne původní člen, ve prospěch, kterého bylo fakticky věcné břemeno zřizováno, 3) zda je třeba domáhat se zrušení věcného břemene ke každé jednotce zvlášť, či ve znění, jak bylo na základě zákona zřízeno ke všem jednotkám jedním vkladem.

Přípustnost dovolání dále žalobce spatřuje v tom, že „napadená rozhodnutí jsou jednoznačně v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to v posuzování otázky neunesení důkazního břemene ve světle neprovedení důkazů navrhovaných účastníky a důsledků pro rozhodnutí ve věci. Jedná se především o rozhodnutí: sp. zn. III. ÚS 61/94, 21 Cdo 762/2001, 30 Cdo 749/2005, II.ÚS 1738/16“. Dovolání dále považuje za přípustné s uplatněním argumentace, že „soud prvního stupně porušil svoji povinnost ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (opakovaný požadavek na zjištění, kolik osob opakovaně bydlelo v jednotkách), a z jakých důvodů pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal do rozhodnutí ani závěry znaleckého posudku a výslechu znalce, a tím zatížil své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl.

36 odst. 1; čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zákona č. 1/1993 Sb.). Opomenuté důkazy, jimiž se soud pří postupu podle § 132 o. s. ř. nezabýval, založily nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zákona č. 1/1993 Sb.). Tímto postupem učinil rozsudek zcela nepřezkoumatelným a rozhodl i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu - například rozhodnutími pod sp. zn. 21 Cdo 3278/2010, 21 Cdo 1241/2003, 29 Odo 246/2004, a Ústavního soudu, zejména II.

ÚS 1437/07, IV. ÚS 3902/11, IV. ÚS 3782/11, IV. ÚS 233/17, III.ÚS 1167/17, II. ÚS 1113/16“. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. K dovolání žalobce se vyjádřili vedlejší účastníci, J. R. a E. R. Poukazují na - podle jejich názoru - věcně správná rozhodnutí soudů v této věci, přičemž jim „není? zřejmé, co má dále Nejvys?s??? soud žalobci zodpovídat, když? veškeré? zdu?vodne?n?? obecných soudu? je zcela přiléhavé? a naprosto dostac?uj??c??.“ Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.

11. Vedlejší účastník J. H. ve vyjádření označuje dovolání „za v mnoha ohledech zmatené, vnitřně nekonzistentní, opakující stále stejné argumenty“; jedná se o opakování odvolací argumentace. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobce všechny náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).

13. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3, věty první o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.

16. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1

o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).

17. V poměrech projednávané věci se posouzení přípustnosti dovolání v otázkách vymezených žalobcem odvíjelo od základní úvahy nad přípustností dovolání při řešení otázky specifikované pod bodem sub 2). Pokud by výsledek takové úvahy byl negativní, pak již by nebylo třeba zabývat se otázkami dalšími, stejně jako vytýkanými procesními vadami, neboť ani po jejich odstranění by žalobě, nebylo-li by možné přisvědčit přípustnosti dovolání pro řešení otázky sub 2), nemohlo být vyhověno.

18. Problematikou věcných břemen zřízených podle § 28d transformačního zákona se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a jeho rozhodnutí obstála i v řízení před Ústavním soudem. Judikaturu uvedené právní otázky shrnuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1187/2021, takto: Pouhý běh času (a s tím spojené tvrzení o faktickém „odbydlení“ věcného břemene) nepředstavuje trvalou změnu poměrů opodstatňující zrušení věcného břemene podle § 1299 odst. 2 o. z. V uvedeném usnesení se dále uvádí: „Podle § 1299 odst. 1 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Věcná břemena jsou instituty zajišťující zpravidla časově neomezené právo užívat cizí věc; stále tak existují i věcná břemena zřízená podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, z roku 1811 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002). Lze je též zřídit na dobu určitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010).“

19. V usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018, které obstálo i z pohledu ústavnosti (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. I. ÚS 2163/18, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost), se Nejvyšší soud zabýval otázkou možnosti zrušení věcného břemene založeného podle § 28d transformačního zákona postupem podle § 1299 odst. 2 o. z. s ohledem na plynutí času a vymezil v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15 (ponechávajícím takové posouzení na úvaze obecných soudů podle specifických podmínek konkrétních případů), předpoklady, za nichž lze ke zrušení věcného břemene podle § 1299 odst. 2 o. z. přistoupit. Vyšel přitom i ze závěrů vyslovených v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05, ve kterém nebyla ústavnost § 28d transformačního zákona zpochybněna. Vyložil, že zákonodárce měl možnost omezit trvání věcného břemene na určitou dobu, přesto je v § 28d transformačního zákona zřídil na dobu neurčitou. Přitom si byl možnosti časově omezit právo užívání cizí věci, založené na skutečnostech nastalých před vydáním nemovitosti v restituci, vědom (viz postup upravený v § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Na straně jedné je tak nutné vyjít z toho, že úmyslem zákonodárce nebylo vázat trvání uvedeného práva na běh času. Na straně druhé zůstává povinnost oprávněné osoby podílet se ve smyslu § 1263 o. z. na nákladech na zachování a opravách věci, která je pro služebnost určena.

20. Na tomto pojetí setrvává i aktuální judikatura Ústavního soudu. Ten v usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 2202/22, uvedl následující: „K § 28d transformačního zákona se Ústavní soud vyjádřil ve svých dřívějších rozhodnutích, kdy zejména v usnesení ze dne 1. 10. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 1437/09 uvedl, že "vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž výsledkem snahy nově se formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů, kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost. Není pochyb o tom, že právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení." „Ústavní soud ani v nyní posuzované věci nemá důvod se od svého dřívějšího přístupu k podstatě uvedeného ustanovení odchylovat.“ Ústavní soud tak neshledává ustanovení § 28d transformačního zákona protiústavním.

21. V rozsudku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1101/2020, Nejvyšší soud dovodil, že nelze vyloučit zrušení nebo omezení věcného břemene založeného podle § 28d transformačního zákona pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby za náhradu ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, zda jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo není-li taková úvaha odvolacího soudu dostatečně odůvodněna (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015, nebo ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1793/2018). V této souvislosti lze poznamenat, že rozhodnuti Nejvyššího soudu přijatá v souvislosti s výkladem příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jsou použitelná i pro výklad § 1299 odst. 2 o. z. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 895/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1101/2020).

22. V rozsudku ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2002, Nejvyšší soud dovodil, že pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu k době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno. Taková změna může spočívat i v osobních poměrech účastníka právního vztahu, pokud se výrazným způsobem dotýká dalšího obsahu či trvání věcného břemene. V rozsudku ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, Nejvyšší soud připustil možnost zrušení věcného břemene pro změnu poměrů i v případě mimořádně konfliktních vztahů mezi účastníky. To platí v zásadě tam, kde konfliktní vztahy jsou vyvolány chováním oprávněné osoby (družstva).

23. Zrušení nebo omezení věcného břemene užívání půdní vestavby či nástavby (nyní jednotky) svědčící bytovému družstvu dle § 28d odst. 2 transformačního zákona pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 o. z., spočívající v tom, že náklady na vybudování půdní vestavby byly kompenzovány v důsledku uplynutí doby tím, že oprávněné družstvo mohlo vestavbu (jednotku) na cizí nemovitosti užívat k bydlení svých členů, přichází do úvahy, jen pokud ke dni rozhodnutí soudu nesvědčí členovi družstva právo nájmu družstevního bytu (jde o „volný“ byt, resp. jednotku) - opět viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018.

24. Skutečností umožňující zrušení věcného břemene není ani to, že některé byty nyní užívají jako členové družstva osoby, které v době zřízení věcného břemene členy nebyly. Převod či přechod členství v družstvu spojený s právem užívat byt je zcela legálním a legitimním způsobem nabytí práva a není žádný zákonný důvod pro zrušení věcného břemene jen proto, že k takovému nabytí došlo. Stejně tak není relevantní změnou poměrů to, že některý byt přenechává člen družstva k užívání jiné osobě. Tato skutečnost by mohla mít za následek zrušení věcného břemene pro změnu poměrů jen v případě, že by případný podnájem, obzvláště opakovaný a současně krátkodobý (byť by byl v souladu se stanovami, jejichž obsah je v dispozici členů družstva), byl realizován takovým způsobem, že by vedl k narušení poměrů v domě a bránil jeho řádnému užívání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1101/2020). Šlo by zejména o narušování nočního klidu v domě či o poškozování a znečišťování společných prostor. Ale i pak by bylo v zásadě možno zrušit věcné břemeno jen ve vztahu k dotčené jednotce.

25. Důvodem pro zrušení služebnosti nemůže být ani skutečnost, že žalobce nesouhlasí s výší nákladů, kterými se žalovaný podílí poměrně na zachování a opravách věci, jež je pro služebnost určena. Nesouhlasí-li žalovaný s požadavkem žalobce zaplatit příslušnou částku (případně s její výší), nepředstavuje tato skutečnost trvalou změnu poměrů odůvodňující zrušení věcného břemene podle § 1299 odst. 2 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1187/2021), přičemž žalobce v průběhu řízení netvrdil, že by žalovanému byla uložena příslušným rozhodnutím soudu povinnost zaplatit v této souvislosti jakoukoliv dlužnou částku žalobci.

26. Nelze vyloučit, že vlastnictví nabyté k nadstavbě domu způsobem uvedeným v § 28d transformačního zákona nepřináší vlastníkovi domu reálný prospěch. To je však důsledek zásady, že věci se v restituci vydávaly ve stavu, v jakém byly ke dni vydání; vydání věci v restituci nebylo ani důvodem ke zrušení ji zatěžujícího věcného břemene pro změnu poměrů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1152/2001). V projednávané věci žalobce nabyl vlastnické právo k domu již s omezením v podobě věcného břemene; neutrpěl tedy jeho zřízením, ke kterému došlo v době, kdy vlastníkem ještě nebyl, žádnou újmu, byť existence věcného břemene může být pro něj nepohodlná. I z tohoto hlediska je na jeho žalobu třeba pohlížet.

27. Dovolací soud uzavírá, že „otázku kdy, tedy za jak dlouho, se lze domáhat zrušení věcného břemene zřízeného pro družstvo a jeho jednotky, když je vždy postaveno na jisto, že nájemníkem je člen družstva, byť ne původní člen, ve prospěch, kterého bylo fakticky věcné břemeno zřizováno“, pokud je kladena v kontextu toho, že člen družstva si již vzhledem k době, která uplynula od zřízení věcného břemene, jeho hodnotu „odbydlel“, řeší usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1187/2021, a další rozhodnutí tam uvedená tak, že jde o věcné břemeno zřízené na dobu neurčitou; z toho se podává, že takovou dobu nelze určit. Ustanovení § 28d transformačního zákona neshledal Ústavní soud, který se aplikací tohoto ustanovení opětovně zabýval, protiústavní. Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) jsou tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejedná se tudíž ani o otázku, jež by nebyla v rozhodovací praxi vrcholných soudů řešena; je tomu přesně naopak.

28. K dalším dovolatelem vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání se sluší připomenout závěr ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle něhož spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej § 242 odst. 3, větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021).

29. V této věci by k zamítnutí žaloby postačila skutečnost, že nebyly dány a ostatně ani tvrzeny relevantní důvody, které by mohly založit změnu poměrů a hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného (§ 1299 odst. 2 o. z.); rozsudek odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, i kdyby řešení dalších dovoláním vymezených otázek - v poměrech projednávané věci formulovaných v bodě 9 odůvodnění tohoto usnesení a označených jako ad 1) a ad 3) - nebylo správné, popřípadě bylo-li by řízení zatíženo dalšími tvrzenými procesními vadami.

30. Dovolací soud - již bez vlivu na závěr i nepřípustnosti dovolání - nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pokud (jako v tomto případě) „je žalobní návrh (petit) přesný, určitý a srozumitelný, není důvodem k postupu podle § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř. okolnost, že žalobě nelze vyhovět proto, že nemá oporu v hmotném právu.“ Řečené nesouvisí s otázkou hmotného práva, ale s označením předmětu řízení; je-li označen nedostatečně, nastupuje poučovací povinnost soudu (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Pokud ji soud nesplní, zatíží řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K této vadě by však bylo možno Nejvyšším soudem v rámci dovolacího přezkumu přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné, a také je třeba vzít do úvahy, zda tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí konkrétní věci. V nyní projednávaném případě však nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro zrušení věcného břemene, a proto uvedená vada neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

31. Dovolatel dále tvrdí rozpor s judikaturou při „posuzování otázky neunesení důkazního břemene ve světle neprovedení důkazů navrhovaných účastníky a důsledků pro rozhodnutí ve věci“, a dále tvrdí: „Moje žaloba byla zamítnuta i z důvodu neunesení důkazního břemene. K takovému postupu nebyl nejmenší důvod, zejména pokud soud I. stupně spatřuje neunesení důkazního břemene v nedostatečném prokázání skutečnosti, že uživatelé bytů nejsou členy družstva. Důkazy jsem navrhl, některé důkazy byly provedeny, co z nich soudy zjistily, není z odůvodnění patrno a neprovedené, ale navržené, důkazy byly zamítnuty pro nadbytečnost, a proto nelze uzavřít, že jsem neunesl důkazní břemeno, zejména při absenci poučení dle §118a o. s. ř.“

32. Jestliže žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, není žádného důvodu, aby soud postupoval podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). Jinými slovy řečeno, k porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat a ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádného důvodu pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).

33. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že členy družstva a zároveň nájemci bytových jednotek ke dni rozhodnutí soudu jsou Z. D., manželé R., dále Š. M. a J. H. (bod 11 rozsudku), že jsou tyto bytové jednotky obývány členy družstva, popřípadě jejich rodinnými příslušníky (bod 14). Nešlo tedy o stav „non liquet“, tedy že by tvrzená, avšak neprokázaná, skutečnost byla podle pravidel o dělení důkazního břemene k tíži tomu, koho toto břemeno tížilo. Na uvedeném nemůže ničeho změnit nesprávné konstatování odvolacího soudu, že „souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neunesl důkazní břemeno ke svým tvrzením, že předmětné bytové jednotky užívají osoby odlišné od družstevníků…….“ (viz bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ostatně vzápětí odvolací soud na témže místě dodává, že „naopak žalovaný a vedlejší účastníci doložili listinnými důkazy převod členských práv.“

34. Podle dovolatele „soud prvního stupně porušil svoji povinnost ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (opakovaný požadavek na zjištění, kolik osob opakovaně bydlelo v jednotkách), a z jakých důvodů pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal do rozhodnutí ani závěry znaleckého posudku a výslechu znalce“.

35. Z obsahu spisu je sice zřejmé, že soud prvního stupně se o znaleckém posudku vůbec nezmínil a odvolací soud k námitce žalobce jen uvedl, že vypracování znaleckého posudku „považuje za nadbytečné, nicméně byl to právě žalobce, který znalecký posudek navrhoval“. Není to tedy tak, že by odvolací soud námitku zcela opomenul, ovšem vyjádřil se k ní velmi stručně.

36. Z nálezové judikatury Ústavního soudu plyne, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavně-právních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011).

37. Závěry znaleckého posudku v této věci nemohly mít na rozhodnutí ve věci žádný vliv. Na čísle listu 284 spisu znalec odpovídá na úkol (cíl) posudku takto: „Plocha půdního prostoru má hodnotu, která se pohybuje cca na ? hodnoty plochy bytů, a to je přesně hodnota kterou získal žalovaný jako vlastník bytů (jestli by ale tuto hodnotu měl kompenzovat žalobci je už otázka ryze právní). Pokud jsou byty ve vlastnictví žalované/družstva a žalobce je toliko budova (sic!) na které tyto byty ‚sedí‘ (resp. do které jsou vestavěny), pak by ekonomická újma žalobce mohla spočívat v nájmu za užívání budovy (opět je ale právní otázkou, jestli má na takovou kompenzaci právní nárok.“ Žalobce neuvádí, v čem by měl být znalecký posudek se zřetelem na citovaný odborný závěr významný pro rozhodnutí ve věci. Dovolací soud neshledává ničeho, čím by mohly uvedené závěry znaleckého posudku ovlivnit rozhodnutí ve věci samé při posuzování základní hmotně-právní otázky o předpokladech pro zrušení věcného břemene v poměrech projednávané věci. Jestliže soud prvního stupně ve vztahu k tvrzení žalobce navržené důkazy opomenul, pak za situace, že nebyly pro posouzení věci významné, resp. za situace, že dovolatel neuvádí, v čem by pro něj měl být znalecký posudek příznivý, nemohlo uvedené opomenutí nabýt intenzity porušení základních práv žalobce.

38. Protože dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

39. Jelikož žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud rozhodoval i o výrocích o nákladech řízení II až VI rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ve vztahu k výrokům II až V o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným částem rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

40. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se vedlejší účastníci J. H., J. R. a E. R. domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 1. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu