22 Cdo 46/2026-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného,
Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci
žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Na Příkopě 859/22, proti žalované V. P., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou,
advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o vyklizení nemovité věci a o
vzájemné žalobě na určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 278/2023, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, č. j. 26 Co 69/2025-128,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 4. 12. 2024, č. j. 8 C 278/2023-107, uložil žalované povinnost vyklidit
pozemek parc. č. st. XY a budovu č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č.
st. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště XY (dále také „nemovitost“), a to ve lhůtě pěti měsíců
od právní moci rozsudku (výrok I). Dále soud prvního stupně zamítl vzájemnou
žalobu žalované, aby bylo určeno, že žalovaná je vlastníkem nemovité věci,
pozemku parc. č. st. XY s budovou č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č.
st. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY
(výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího
zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 18 900 Kč (výrok III).
2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž
žalovaná začala užívat pozemek parc. č. st. XY a budovu č. p. XY k bydlení
zřejmě již od roku 1988 v souvislosti s navázáním družského poměru s panem F.
S.; z tohoto vztahu se narodily děti. Po smrti F. S. v roce 2009 žalovaná
zůstala v místě a pozemek parc. č. XY užívá i nadále; budovu č. p. XY v
důsledku havarijního stavu neužívá a přespává v karavanu umístěném na pozemku.
Na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2019 uzavřené s předchozími vlastníky
nabyla nemovitost do vlastnictví žalobkyně. Po právní stránce soud prvního
stupně s odkazem na ustanovení § 987, §989, § 1089 odst. 1, § 1095 a § 3066
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) uzavřel, že k nabytí
vlastnického práva žalovanou k nemovitosti na základě mimořádného vydržení
dojít nemohlo. Žalovaná nemovitost fakticky užívala zřejmě od roku 1988.
Nejdříve společně se svým druhem F. S., který jí takové užívání umožňoval; po
smrti druha v užívání pokračovala. Žalovaná se však držby nemovitosti jako věci
neujala s úmyslem užívat ji jako vlastní. Z její strany se tak nikdy nejednalo
o držbu vlastnického práva. Ani po smrti F. S. žalovaná nemohla mít za to, že
je vlastníkem nemovitosti, jednalo se pouze o výprosu. Takové užívání se navíc
datovalo až od roku 2009. Ke dni podání žaloby v této věci žalobkyní neuplynula
požadovaná dvacetiletá doba pro mimořádné vydržení. S ohledem na vyslovenou
konkluzi se již soud prvního stupně nezabýval další podmínkou mimořádného
vydržení, tj. držbou v nikoliv nepoctivém úmyslu. Protože se žalovaná nemohla
stát vlastníkem nemovitosti, vyhověl soud prvního stupně žalobě o vyklizení a
vzájemnou žalobu žalované jako nedůvodnou zamítl. Lhůtu k vyklizení nemovitosti
soud prvního stupně určil v délce pěti měsíců, jdoucí od právní moci rozsudku.
Přihlédl přitom k nepříznivému zdravotnímu stavu žalované, jejímu sníženému
intelektu, neschopnosti samostatného výkonu práce a obstarávání si životních
potřeb, a to tak, aby se mohla žalovaná obrátit se žádostí o pomoc na příslušné
orgány státní správy či místní samosprávy, a uložené povinnosti dobrovolně
dostát.
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 26 Co 69/2025-128, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, a ve výrocích I a II rozsudek soud prvního stupně potvrdil
(výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně
a ztotožnil se i s přijatým právním posouzením věci. K námitkám žalované – nad
rámec důvodů, na nichž byl založen rozsudek soudu prvního stupně – odvolací
soud v reakci na jednu z odvolacích námitek uvedl, že skutečnost, zda bylo či
nebylo dědické právo J. P. (syna žalované a F. S.) pominuto, nebyla předmětem
řízení a ať už by případná otázka dědického práva J. P. byla vyřešena jakkoliv,
právní postavení žalované by se nezměnilo. Odvolací soud dále vysvětlil, že
způsobilým předmětem držby může být pouze vlastnické právo k hmotné či nehmotné
věci nebo jiné než vlastnické právo, pokud se držba vztahuje k výkonu jiného
práva. Námitku žalované, že úprava mimořádného vydržení nevyžaduje, aby se
jednalo o vlastnickou držbu, proto označil za nesprávnou. Nad rámec této
námitky odvolací soud připomněl, že k držbě práva k věci s úmyslem chovat se k
ní jako k vlastní je nezbytné kumulativně naplnit podmínku faktického ovládání
věci (objektivní prvek) a podmínku vůle s věcí nakládat jako s vlastní
(subjektivní prvek). Bezplatné užívání nemovitosti žalovanou proto automaticky
neznamenalo, že žalovaná vlastnické nebo jiné právo (mimořádně) vydržela.
Bezplatné užívání mohlo být realizováno na základě jiných právních důvodů. V
této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12.
2024, sp. zn. 22 Cdo 2914/2024 (tyto rozsudky jsou – stejně jako dále označená
rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu
https://www.nsoud.cz). Odvolací soud konstatoval, že žalovaná nemohla nabýt
přesvědčení, že s nemovitostí nakládá jako s vlastní (nemohla tedy naplnit
subjektivní prvek držby). Nemovitost užívala od konce 80. let minulého století
toliko odvozeně v souvislosti s družským vztahem s F. S. Mohla nabýt
přesvědčení, že se držby věci jako vlastní ujímá nejdříve po smrti druha v roce
2009; v takovém případě ovšem neuplynula dvacetiletá doba pro mimořádné
vydržení. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná se nikdy nestala vlastníkem
nemovitosti, přičemž v posuzované věci se mohlo jednat toliko o výprosu. Ve
vztahu k pariční lhůtě pro vyklizení odvolací soud konstatoval, že lhůta pěti
měsíců je přiměřená a odpovídá zjištěným poměrům žalované.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku I, jímž byl ve
výrocích I a II potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podává žalovaná (dále
též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený
v § 241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na otázkách
procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny.
6. Dovolatelka k důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v rozporu
dovoláním dotčeného rozsudku s rozhodovací praxí dovolacího soudu odkazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023. Namítá,
že se odvolací soud nevypořádal s otázkou započtení vydržecí doby F. S. a
nepřihlédl k přechodnému ustanovení § 3066 o. z. Odvolacímu soudu vytýká, že
nevzal v úvahu fakt, že držba žalované navazovala na předcházející držbu
nemovitosti F. S., jenž se držby ujal již v roce 1982, kdy se do nemovitosti
nastěhoval; počátek držby žalovanou tudíž nelze datovat až od roku 2009, kdy
její druh zemřel. Má tudíž za to, že je nezbytné zodpovědět otázku, zda je
nástupcem podle § 1096 o. z. pouze osoba, které svědčí právní titul k
nemovitosti, nebo to může být i osoba jiná (blízká), které svědčí držba stejné
věci.
7. Dále dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
neřešenou považuje otázku možnosti vydržení vlastnického práva osobou, která
není plně svéprávná a naplnění podmínek takového vydržení. Dovolatelka
poukázala na skutečnost, že trpí duševní poruchou, přičemž její hendikep
dosahuje takového rozsahu, že může vést k podstatnému omezení svéprávnosti.
Tato skutečnost byla v posuzované věci prokázána, soudy nižších stupňů však
duševní poruchu žalované a její důsledky nevzaly v úvahu, posouzení odvolacím
soudem je proto neúplné, a tedy nesprávné. V této souvislosti žalovaná v
doplnění dovolání poukázala na skutečnost, že v praxi dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena otázka, zda je nezbytné vyčkat rozhodnutí soudu o omezení
svéprávnosti osoby zjevně trpící duševní poruchou odůvodňující omezení
svéprávnosti, případně pokračovat v řízení až v době, kdy bude dotyčné osobě
ustanoven hmotněprávní opatrovník. Žalovaná s odkazem na judikatorní závěry
podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 24 Cdo
668/2022, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 26 Cdo
3066/2024, zastává názor, že soud neměl o žalobě na vyklizení meritorně
rozhodovat do doby, než bude žalované ustanoven hmotněprávní opatrovník. Má
rovněž za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, zda může soud v
rozsudku stanovit lhůtu k vyklizení, aniž by žalované byl ustanoven
hmotněprávní opatrovník nebo v rámci lhůty k vyklizení stanovit začátek jejího
běhu až po splnění podmínky, kterou je ustanovení hmotněprávního opatrovníka
(či jiné formy podpůrného opatření). Domnívá se, že stanovení lhůty pro
vyklizení musí vycházet z důkazní situace a být řádně odůvodněno, což se v
daném případě nestalo. Rozhodnutí o lhůtě k vyklizení je proto předčasné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované není pro žádnou z artikulovaných právních otázek
přípustné.
Ke splnění podmínek mimořádného vydržení vlastnického práva dle § 1095 o. z. (s
přihlédnutím k § 987, § 989 odst. 1, § 1089 odst. 1, § 1096 a § 3066 o. z.)
12. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.
13. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci
ujal, aby ji měl jako vlastník.
14. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo
po určenou dobu, vydržuje a nabude věc do vlastnictví.
15. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité
věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
16. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by
bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní
důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže
nepoctivý úmysl.
17. Podle § 1096 odst. 1 o. z. Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého
držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku
vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho
předchůdce. Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého
předchůdce bez dalšího (odstavec 2).
18. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po
kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než
uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc
movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
19. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že k
mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl
držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4.
2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky
institutu mimořádného vydržení podle občanského zákoníku. Argumentace obsažená
v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou
mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.) a
ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč.
zák.“), ale absence nepoctivého úmyslu držitele. K uvedeným závěrům se následně
Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo
2961/2021, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, ze dne 19. 10. 2022,
sp. zn. 22 Cdo 788/2022, nebo ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.
20. Základním předpokladem pro úvahu, zda mohlo dojít k vydržení
vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení)
zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy
se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018,
nebo opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3387/2021).
21. Pro vznik držby je tedy nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s
věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické
ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní).
Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto
prvky musí být splněny současně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022).
22. Judikatura Nejvyššího soudu se předpoklady držby opakovaně zabývala
např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013,
v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že corpus possessionis má ten, kdo
vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně
považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. Fyzické
ovládání věci je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí. Fakticky věc
ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství
nad věcí. Po nabývacím aktu se již nevyžaduje k zachování držby další
manifestace této moci: držba např. trvá, i když držitel na pozemek, byť
neohrazený, léta nevstoupil. Zaniká teprve způsoby uvedenými v § 1009 o. z.,
tedy například pokud se držby chopí někdo jiný (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 234/2018). V rozsudku ze dne 23. 7. 2024,
sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, pak Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu
připomněl závěr, že při posuzování oprávněnosti držby je třeba odlišit držbu od
užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto něj může užívat
i osoba jiná (detentor). Držba není totožná s užíváním věci (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004).
Nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy
se chopil držby pozemku (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus et
corpus“). Pokud držitel prokáže, že držbu nabyl, má se za to, že držba trvá,
pokud se neprokáže její pozbytí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7.
2013, sp. zn. 28 Cdo 147/2013).
23. Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že pokud
držitel od počátku ví, že užívá pozemky, které jsou ve vlastnictví jiného, na
základě jiného právního důvodu, chybí u něj jeden ze dvou základních
předpokladů pro vznik držby, a sice držební vůle (animus possidendi) – (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, ze dne
30. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2315/2024 nebo ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo
3298/2024).
24. V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí na výše
připomenutých a konstantně interpretovaných judikatorních závěrech Nejvyššího
soudu. Ve shodě se závěry soudu prvního stupně konstatoval, že žalovaná nemohla
naplnit subjektivní prvek držby (animus possidendi), neboť nemohla nabýt
přesvědčení, že věc po dobu života svého druha F. S. před rokem 2009 užívá jako
vlastní. Tuto konkluzi považuje dovolací soud za zcela správnou, neboť vychází
z žalovanou nezpochybněného zjištění, že žalovaná nemovitost užívala
nepřetržitě od konce 80. let 20. století, když „u F. S. začala po propuštění z
vězení přespávat a pan S. jí dával najíst.“ Pokud tedy žalovaná začala
nemovitost užívat, bylo to v souvislosti s navázáním družského poměru s F. S.,
od jehož souhlasu se faktické užívání nemovitosti žalovanou odvíjelo. Bez
ohledu na intelektuální schopnosti si žalovaná musela být vědoma, že její právo
je odvozeno od práva jejího druha a tento stav trval po dobu života F. S. (do
roku 2009). Do té doby také nemohl být u žalované naplněn subjektivní prvek
držby, tj. držební vůle. I když žalovaná prokazatelně nemovitost užívala i po
roce 2009 a činí tak do současné doby, podmínky pro nabytí vlastnického práva k
nemovitosti na základě mimořádného vydržení by žalovaná pro nezavršení zákonné
dvacetileté vydržecí doby, po kterou by vykonávala držbu v nikoliv nepoctivém
úmyslu, nesplnila.
25. Závěry odvolacího soudu převzaté z dostatečně formulovaných konkluzí
soudu prvního stupně rovněž nemohou být v rozporu s dovolatelkou odkazovaným
usnesením ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023. Nejvyšší soud se v
citovaném rozhodnutí zabýval otázkou nabytí práva k nemovité věci na základě
institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z.
Dovodil, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a
aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, konstatoval, že do doby
stanovené v § 1095 o. z. je nutné započíst též dobu, po kterou měl držitel,
popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí
účinnosti občanského zákoníku (tj. 1. 1. 2014). K započtení vedoucímu k nabytí
vlastnického práva k nemovité věci mimořádným vydržením je tedy způsobilá i
doba držby před 1. 1. 2014 a taktéž doba kvalifikované držby předchůdce
držitele.
26. Z označeného usnesení dovolatelka citovala obecný judikatorní
přístup k možnosti držby a (mimořádného) vydržení nemovitosti v souvislosti se
započtením vydržecí doby právního předchůdce držitele. Dovolatelka však zcela
pomíjí skutečnost, že se nikdy nestala právní nástupkyní F. S. (v režimu
singulární či univerzální sukcese) a že by v souvislosti s nabytým vlastnickým
právem k jiné věci (převodem či přechodem) nabyla držbu věci či vykonávala
právo, k nimž by po uplynutí zákonné vydržecí doby mohla mimořádné vydržení
uplatňovat. Její (případná) držba započatá v roce 2009 nemohla ve smyslu § 1096
odst. 2 o. z. navázat na předcházející držbu téže nemovitosti ze strany F. S.,
jednalo-li by se o držbu kvalifikovanou (z dnešního pohledu) jako držbu v
nikoliv nepoctivém úmyslu. V usnesení ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo
927/2023, jež odkazuje v poměrech zákona č. 89/2012, na stěžejní rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dovolací soud
srozumitelně vysvětlil, že k započtení je způsobilá toliko doba právního
předchůdce držitele. Tento judikatorní přístup ostatně bez jakýchkoliv
pochybností zastávala i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující právní
úpravu účinnou do 31. 12. 2013 (viz § 134 odst. 3 obč. zák.; dále srovnej např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, nebo ze
dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 248/2018, a judikaturu v tomto rozhodnutí
uvedenou). Pokud dovolatelka namítala, že se odvolací soud dostatečně nezabýval
držbou ze strany pana F. S., není takové zjištění v přítomné věci podstatné,
neboť otázka, zda byl F. S. držitelem poctivým (v době před 1. 1. 2014
držitelem oprávněným, popřípadě do této doby vykonával držbu nikoliv v
nepoctivém úmyslu) a jak dlouhou dobu takovou držbu vykonával, nemohla
jakýmkoliv způsobem ovlivnit pozici žalované, jejímž právním předchůdcem F. S.
nebyl.
27. Na řešení právní otázky kladené dovolatelkou, a sice zda právním
nástupcem podle § 1096 o. z. může být pouze osoba, které svědčí právní titul k
nemovitosti, nebo takovou osobou může být i osoba blízká, které svědčí držba
stejné věci, navíc není rozsudek odvolacího soudu založen a v poměrech
projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že
dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
K námitce o nesprávném procesním postupu při rozhodování o vyklizení nemovité
věci
28. Ve vztahu k dovolací námitce kritizující postup soudů nižších
stupňů, které – dle mínění žalované – neměly o žalobě na vyklizení meritorně
rozhodovat do doby, než bude žalované s ohledem na jejím zdravotní stav a
snížený intelekt, ustanoven hmotněprávní opatrovník, případně měly samy
iniciovat zahájení řízení o omezení svéprávnosti žalované, sama dovolatelka
prima facie artikulované výtky vymezuje jako procesní vadu řízení, která ve
svém důsledku mohla mít vliv (a dle jejího názoru měla) na správnost rozhodnutí
ve věci. Dovolatelka však přehlíží, že námitky obsahově směřující proti
procesnímu pochybení odvolacího soudu samostatně přípustnost dovolání
nezakládají a současně jejich prostřednictvím nelze uplatnit jediný zákonný
dovolací důvod, jímž je v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu účinného od 1. 1. 2013 pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tedy i k tzv. jiným vadám,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přihlédne jen tehdy,
pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci
nejde. Navíc dovolatelkou namítanou vadou postup odvolacího soudu netrpí.
29. Pokud snad dovolatelka současně mínila námitku proti procesnímu
postupu odvolacího soudu zkombinovat s řešením otázky procesního práva, jež
dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, pak sice dostála
povinnosti vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.,
ale zcela rezignovala na předestření důvodu dovolání dle § 241a odst. 1 a 3 o.
s. ř., tj. neozřejmila, které konkrétní ustanovení procesního práva odvolací
soud nesprávně aplikoval, popřípadě jeho užití chybně pominul. Nejvyšší soud
přitom nemůže sám některou z esenciálních náležitostí dovolání za dovolatele
vymezit sám, čímž by pochopitelně flagrantně porušil zásadu rovnosti účastníků
civilního řízení (viz § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.; z rozhodovací praxe
Ústavního soudu pak srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.,
body 35 až 39 odůvodnění stanoviska, a je rovněž přístupné na webových
stránkách Ústavního osudu https://nalus.usoud.cz). Obsahově potom snad sice lze
z další dovolací argumentace na straně 3 textu podání označeného jako „doplnění
odůvodnění dovolání“, seznat, že dovolatelka navrhuje zřejmě přerušení řízení z
fakultativního důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nicméně již
neobjasňuje, jaký vliv může mít na přerušené řízení o vyklizení nemovité věci
případné zahájení řízení o omezení svéprávnosti dovolatelky a ustanovení
hmotněprávního opatrovníka či zvolení jiné formy podpůrného opatření (viz § 45
až 65 o. z.). Má-li být některého z podpůrných opatření při narušení
způsobilosti zletilého právně jednat směrováno ku nápomoci při právních
jednáních o sociální pomoci či zajištění bydlení, pak se zásadně může jednat o
dobu po pravomocném skončení řízení o vyklizení nemovité věci; tehdy by mohlo
být zmiňovaných i dalších úkonů sociální podpory na místě. Na výsledek řízení o
vyklizení však jiná řízení, kvůli nimž by mělo být – dle mínění dovolatelky – v
projednávané věci řízení přerušeno, vliv mít nemohou. Toto hlavně platí při
zohlednění vůdčí zásady, která tzv. fakultativní přerušení řízení ovládá, tj.
zásady hospodárnosti [k problematice přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm.
c) o. s. ř. srovnej např. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013.,
sp. zn. 29 ICdo 40/2013, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4500/2018, a ze
dne 28. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 17/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009] a možnosti širokého uvážení soudu, jež
je dáno povahou ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. obsahujícího právní
normu s relativně neurčitou hypotézou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
30. Pokud dovolatelka poměřovala postup odvolacího soudu v projednávané
věci s konkluzemi podávajícími se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12.
2022, sp. zn. 24 Cdo 668/2022, pak zjevně přehlíží odlišné skutkové okolnosti a
povahu řízení v odkazované věci, včetně pozice ve svéprávnosti omezeného
účastníka řízení, jemuž byl ustanoven hmotněprávní opatrovník a tomuto
opatrovníkovi měl být také doručen hmotněprávní úkon (výstraha před vyloučením
a navazující rozhodnutí představenstva o vyloučení z bytového družstva). V
řízení o projednávané věci je však situace jiná. Dovolatelka neuvádí, že měla
být v probíhajícím řízení o vyklizení nemovité věci adresátem jakéhokoliv
hmotněprávního jednání, jež by mohlo ovlivnit její právní postavení. Nelze
přitom přehlédnout, že k ochraně jejích práv a oprávněných zájmů jí byl ve
všech fázích řízení před soudem ustanoven totožný zástupce z řad advokátů, u
nějž bylo lze jako u právního profesionála předpokládat, že účel, pro nějž byl
ustanoven (viz § 30 odst. 2 o. s. ř.), bude splněn.
31. Konkluze žalovanou připomenutého usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 1. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3066/2024, přiléhavosti dovolací argumentace rovněž
nepřisvědčují. V citovaném rozhodnutí dovolací soud se zřetelem na zásadu
procesní ekonomie přitakal postupu soudů nižších stupňů, které rozhodly v
řízení o vyklizení bytu bez toho, aby vyčkávaly skončení řízení o omezení
svéprávnosti účastníka řízení, a ztotožnil se s tím, že postačí, aby takovému
účastníku byl v řízení o vyklizení bytu k ochraně jeho práv a oprávněných zájmů
ustanoven podle § 29 odst. 3, 4 o. s. ř. opatrovník pro řízení (advokát). V
odkazované věci tak bylo v úvahu připadající omezení svéprávnosti účastníka
shodně jako ve věci nyní projednávané vyřešeno soudy nižších stupňů totožně, a
to ustanovením (procesního) opatrovníka (zástupce) z řad advokátů účastníku, u
něhož jsou předpoklady, které mohou v jiném (vedlejším) řízení vést k omezení
jeho svéprávnosti.
K námitce o nesprávném stanovení lhůty k vyklizení nemovité věci
32. Dovolací argumentaci o nesprávně stanovené lhůtě k vyklizení
nemovité věci projektuje žalovaná do otázky procesního práva, zda soud může v
rozsudku určit pariční lhůtu k vyklizení bez ohledu na to, zda má žalovaný
hmotněprávního opatrovníka, či v rámci vyklizení vázat počátek běhu lhůty k
vyklizení až po splnění podmínky, spočívající v ustanovení hmotněprávního
opatrovníka či přijetí jiné formy podpůrného opatření při narušení schopnosti
zletilého právě jednat. Má za to, že uvedená otázka nebyla v soudní praxi
„jasně“ zodpovězena. S možností naznačené v položené právní otázce přitom
spojuje důvod dovolání spočívající v takové aplikaci ustanovení § 160 odst. 1
o. s. ř., jež by pod část textu zákona „soud může určit lhůtu delší“ podřadila
i případ, kdy by počátek běhu pariční lhůty byl vázán na splnění odkládací
podmínky.
33. Protože dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodu vymezeného v dovolání (viz § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je
oprávněn v projednávané věci vycházet pouze z argumentace dovolatelky, že
právní posouzení věci odvolacím soudem při aplikaci § 160 odst. 1 o. s. ř. bylo
nesprávné, neboť nezohlednilo, že „pod pojmem soud může určit i lhůtu bylo
možno stanovit odkládací podmínku, od jejíhož splnění by se odvíjel počátek
běhu této lhůty ….“.
34. Takový výklad citované ustanovení, popřípadě jeho část, jíž se
žalovaná dovolává, nenabízí, neboť je založeno na zásadě, že uložená povinnost
se plní v časově vymezené periodě, jíž buď není třeba zvlášť odůvodňovat
(obecná pariční lhůta), anebo v soudem odůvodněné lhůtě jiné (delší), popřípadě
jedná-li se o peněžité plnění, ve splátkách, jejichž podmínky a výši soud určí.
Srozumitelný text zákonného ustanovení nemůže vyvolat žádnou pochybnost o tom,
že „lhůtou delší“ se míní určitý (konkrétní) časový údaj, jenž může být podle
povahy ukládané povinnosti vyjádřen shodně jako údaj odpovídající obecné
pariční lhůtě ve dnech a dále také v týdnech, v měsících, respektive i v
letech. Pod dovolatelkou akcentovaný pojem „lhůta delší“ však nelze subsumovat
případy, jež by soudem uloženou povinnost vázaly na odkládací podmínku, jejíž
splnění nemá ze své povahy předem určené časové vymezení.
35. Dovolání žalované v rozsahu argumentace o nesprávném stanovení lhůty
k vyklizení nemovité věci tak není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné již jen proto, že přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejíž
řešení vyplývá přímo ze zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo
709/2014, či ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015, a kdy zákonné
ustanovení ani nepřipouští jiný výklad vzhledem k jeho jednoznačné dikci
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1100/2013 nebo ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015).
36. Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání (pro řešení otázky o
nesprávném stanovení lhůty k vyklizení nemovité věci) považuje dovolací soud ze
vhodné uvést, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25
Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit
povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení
bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil
lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými
kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké
okolnosti má posuzovat. Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou
s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Proto je rozhodnutí o
délce pariční lhůty v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být
řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by mohl
zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by nebyly řádně
odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené. V rozhodovací praxi dovolacího se je
dále pevně ukotvena konkluze, že zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. (stanovení jiné než obecné
pariční lhůty) se odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a
osobních a majetkových poměrů účastníků (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, a ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo
3662/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020 sp. zn. 26 Cdo
3299/2019).
37. V poměrech projednávané věci odvolací soud v bodě 22 odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku, respektive soud prvního stupně v bodě 26
odůvodnění rozsudku, náležitě zhodnotil skutečnosti ohledně zdravotního
(duševního) stavu žalované, sociální a majetkové situace žalované a její
schopnosti zajišťovat si základní životní potřeby. Učiněná skutková zjištění
pak promítl do úvahy o stanovení delší (pětiměsíční) pariční lhůty; této úvaze
z hlediska přiměřenosti a ani požadavku na řádně odůvodněném závěru, jenž byl
převzat z rozsudku soudu prvního stupně, nelze nic vytknout. Plně by proto
obstál v konfrontaci s výše připomenutou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i
tehdy, mohl-li by se dovolací soud pro uvedenou otázku dovoláním žalované
zabývat z hlediska námitek o nedostatečném či neúplném zjištění okolností
vedoucích ke stanovení delší (než obecné) pariční lhůty k vyklizení nemovité
věci.
38. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
39. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno
(§ 243f odst.3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu