USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně HK 789 s.r.o., IČO 04867980, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 661/23, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Bohemia – Hotelová škola a Střední pedagogická škola a Základní škola s.r.o., IČO 25272501, se sídlem v Chrudimi, Víta Nejedlého 482, zastoupené JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o určení neexistence věcného břemene, eventuálně o zrušení věcného břemene, o uložení povinnosti zaplatit 900 000 Kč s příslušenstvím a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 268/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 5. 2024, č. j. 27 Co 58/2024-129, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 670 Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Terezy Jelínkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval posouzením právní otázky, zda vzniklo ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) na základě příslušné smlouvy ze dne 8. 1. 1996 věcné břemeno užívání nemovitosti, a to i s přihlédnutím k tomu, že dříve stejné smluvní strany uzavřely nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání totožné nemovitosti. Dále řešil otázku výše úplaty za zřízené věcné břemeno, a to na základě jednotlivých smluv uzavřených mezi účastníky příslušných právních vztahů. Zabýval se také požadavkem žalobkyně na případné zrušení věcného břemene pro trvalou změnu poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 3 C 268/2022-88, zamítl žalobu na určení, že neexistuje věcné břemeno užívání váznoucí na pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY (výrok I). Ve výroku II zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zrušení věcného břemene užívání váznoucího na pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY. Ve výroku III zamítl žalobu v části, ve které žalobkyně požadovala uložit žalované povinnost zaplatit 900 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku. Ve výroku IV zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované vyklidit pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k.
3. V posuzované věci se žalobkyně předně domáhala určení, že neexistuje věcné břemeno užívání váznoucí na pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, které by mělo svědčit žalované. Pro případ, že by soud nepovažoval tento požadavek za opodstatněný, navrhla, aby soud rozhodl o zrušení tohoto věcného břemene.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. 2. 1995 uzavřely VIP Consulting a.s. Praha (právní předchůdkyně žalobkyně) jako pronajímatelka a Hotelová škola Bohemia s.r.o. (právní předchůdkyně žalované) jako nájemkyně nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání pozemku p. č. st. XY a stavby č. p. XY, vše v k. ú. XY, a to na dobu určitou od 1. 2. 1995 do 31. 12. 2044 s tím, že nájemné bylo sjednáno ve výši 1 300 000 Kč ročně.
5. Dne 8. 1. 1996 uzavřely VIP Consulting a.s. Praha (právní předchůdkyně žalobkyně) jako osoba povinná z věcného břemene a Hotelová škola Bohemia s.r.o. (právní předchůdkyně žalované) jako osoba oprávněná z věcného břemene smlouvu o zřízení věcného břemene užívání těchto nemovitostí. Smluvní strany sjednaly, že rozsah věcného břemene je „v rozsahu užívání nemovitosti dle nájemní smlouvy, která je nedílnou součástí uzavřené smlouvy“. Věcné břemeno zřídily na dobu 50 let, a to od 1. 2. 1995 do 31. 12. 2044.
6. Dne 2. 1. 1998 uzavřely VIP Consulting a.s. Praha (právní předchůdkyně žalobkyně) jako pronajímatelka a Hotelová škola Bohemia s.r.o. (právní předchůdkyně žalované) jako nájemkyně nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání pozemku p. č. st. XY a stavby č. p. XY, vše v k. ú. XY, na dobu určitou od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2044 s tím, že nájemné bylo sjednáno ve výši 400 000 Kč ročně. V této smlouvě bylo uvedeno, že tato nájemní smlouva nahrazuje předchozí nájemní smlouvu se všemi doplňky.
7. Soud prvního stupně nepovažoval za opodstatněný požadavek žalobkyně na určení neexistence věcného břemene. Vyložil, že toto věcné břemeno bylo založeno na základě příslušné smlouvy ze dne 8. 1. 1996. Na platnost vzniku věcného břemene neměla vliv ani dosavadní existence nájmu založeného smlouvou ze dne 1. 2. 1995. Smluvní strany učinily příslušná ujednání, která obsahovala nájemní smlouva ze dne 1. 2. 1995, součástí smlouvy o věcném břemeni. Na základě této smlouvy o věcném břemeni došlo tedy ke vzniku nového právního vztahu mezi smluvními stranami, a to ke vzniku věcného břemene. Ujednání v předcházející nájemní smlouvě představovala pouze konkretizaci práv a povinností smluvních stran.
8. Stejně tak považoval za platná ujednání obsažená v nájemní smlouvě ze dne 2. 1. 1998 (tedy například i ujednání o změně výše „nájemného“). Tuto smlouvu posoudil jako prostředek sloužící k úpravě práv a povinností založených předchozí smlouvou o zřízení věcného břemene. Soud prvního stupně přihlédl rovněž ke skutečnosti, že smluvní strany respektovaly stav založený výše uvedenými smlouvami po dobu 25 let.
9. Za nedůvodný shledal návrh žalobkyně na zrušení věcného břemene pro trvalou změnu poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby ve smyslu § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodil, že pouhá změna vlastnictví k zatížené nemovitosti, a tedy změna povinné osoby, nemůže představovat trvalou změnu poměrů, na základě které by měl soud rozhodnout o zrušení věcného břemene.
10. S ohledem na uvedené nepovažoval za opodstatněný ani požadavek žalobkyně na zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím (tato částka má představovat rozdíl mezi nájemným sjednaným ve smlouvě ze dne 1. 2. 1995 a nájemným sjednaným ve smlouvě ze dne 2. 1. 1998 za období od 1. čtvrtletí roku 2021 do 2. čtvrtletí roku 2022) ani na vyklizení nemovitosti (jelikož soud nedospěl k závěru, že by žalovaná užívala nemovitosti bez právního důvodu).
11. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 27 Co 58/2024-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
12. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
14. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není opodstatněný její požadavek na určení neexistence věcného břemene užívání váznoucího na pozemku p. č. st. 1823, jehož součástí je stavba č. p. 482. Podle žalobkyně je smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996 absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. Smluvní strany totiž nejdříve uzavřely nájemní smlouvu a následně smlouvu o zřízení věcného břemene, která měla zakládat právo právní předchůdkyně žalované užívat nemovitost ve stejném rozsahu jako podle nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 1995. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1265/98 a sp. zn. 26 Cdo 2331/2006. Podle žalobkyně soudy nižších stupňů vyložily příslušné právní úkony tak, že nahradily skutečnou vůli smluvních stran. Takový postup je však v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1056/2020). Má za to, že v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud ve všech souvislostech vyřešena právní otázka, zda může být platně uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, existoval-li již mezi smluvními stranami nájemní vztah a nevyjádřily-li smluvní strany vůli směřující k zániku tohoto nájmu.
15. Žalobkyně napadá rovněž závěr odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 1998 (na základě které došlo ke snížení nájemného). Namítá, že odvolací soud posuzoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1565/2018 nebo sp. zn. 29 Cdo 61/2017) platnost této smlouvy nikoliv k okamžiku projevu vůle smluvních stran, ale až v intencích ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu z roku 2007 (konkrétně podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2231/2006).
16. Za neplatnou považuje nájemní smlouvu ze dne 2. 1. 1998 rovněž z toho důvodu, že tato smlouva upravovala totožné povinnosti jako smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996, a proto nemůže vedle ní obstát (srovnej již dříve uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1265/98). Podle dovolatelky není v této souvislosti správný závěr odvolacího soudu, že vůle smluvních stran nemůže směřovat k právnímu jednání, které je neplatné. Tuto právní otázku také považuje v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech za nevyřešenou.
17. K tomu poznamenává, že pokud by soud vyhověl shora uvedeným námitkám, byl by opodstatněný její požadavek na zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím (tato částka představuje rozdíl mezi nájemným sjednaným ve smlouvě ze dne 1. 2. 1995 a nájemným sjednaným ve smlouvě ze dne 2. 1. 1998 za období od 1. čtvrtletí roku 2021 do 2. čtvrtletí roku 2022).
18. Dovolatelka také napadá závěr odvolacího soudu, že není důvodný ani její požadavek na zrušení věcného břemene pro trvalou změnu poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. Podle žalobkyně změna osobních poměrů může představovat trvalou změnu poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. Žalobkyně namítá, že její právní předchůdkyně byla při uzavírání všech shora uvedených smluv personálně propojena s právní předchůdkyní žalované. Následný zánik tohoto personálního propojení (z důvodu změny vlastnictví) představuje trvalou změnu poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. (srovnej přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1624/2002 a sp. zn. 22 Cdo 1793/2018). Žalobkyně podotýká, že nevstoupila do stejného právního postavení jako její právní předchůdce, protože již není žádným způsobem propojena se žalovanou či její právní předchůdkyní. Rovněž tuto právní otázku shledává ve všech souvislostech v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jako nevyřešenou. Namítá také, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části nepřezkoumatelné.
19. Jelikož je podle žalobkyně založena přípustnost dovolání, měl by dovolací soud přihlédnout i k jiným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně především namítá, že ji soudy nižších stupňů v rozporu s § 118a o. s. ř. nepoučily o nutnosti tvrdit všechny významné skutečnosti vztahující se k jejímu požadavku na zrušení věcného břemene pro trvalou změnu poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z.
20. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
21. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nedůvodné s tím, že „se plně odkazuje na všechna svá podrobná vyjádření učiněná v průběhu řízení před prvním stupněm i v řízení odvolacím.“ III. Přípustnost dovolání
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A
K existenci věcného břemene zřízeného na základě smlouvy ze dne 8. 1. 1996 a výši úplaty za toto věcné břemeno
24. Rozhodnutí odvolacího soudu je nejprve založeno na řešení právní otázky, zda vzniklo na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996 příslušné věcné břemeno, a to především s ohledem na nájem založený nájemní smlouvou ze dne 1. 2. 1995.
25. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není- li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
26. Jelikož ke vzniku věcného břemene mělo dojít na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996, je nutné posoudit otázku vzniku věcného břemene podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
27. Vznik, obsah a zánik věcných břemen upravoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v § 151n a násl.
28. Podle § 151n obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě.
29. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.
30. Smlouva o nájmu nebytových prostor a vztahy mezi nájemcem a pronajímatelem se řídila zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů.
31. Vznik, obsah i zánik užívání nebytových prostor na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni na straně jedné a na základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor na straně druhé se lišil (např. práva a povinnosti účastníků a způsob zániku právního vztahu, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
32. Podle § 516 odst. 1 a 2 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti. Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti.
33. Podle § 570 odst. 1 obč. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.
34. Podle § 37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
35. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, publikovaném pod č. 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni. K tomu Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí doplnil, že „podle ustanovení § 151p odst. 1 obč. zák. věcné břemeno zaniká i novací, jde-li – ve smyslu § 570 obč. zák. – o novaci privativní; o kumulativní novaci (srovnej § 516 obč. zák.) jít nemůže, neboť věcné břemeno a nájem vedle sebe (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát.“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil například v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, nebo v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5747/2016.
36. Ústavní soud zakotvil ve své ustálené rozhodovací praxi základní princip výkladu právních úkonů (srovnej např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 84/2005), kterým je priorita výkladu smluv, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodnutí upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. To vše za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle). Tato ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu se rovněž promítla do rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012).
37. V projednávané věci vyšel Nejvyšší soud při posuzování platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996 ze shora uvedeného základního principu výkladu smluv formulovaného Ústavním soudem, a to že prioritou je takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
38. Z obsahu jednotlivých smluv zjištěného nalézacími soudy lze dovodit, že na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996 došlo k privativní novaci ve smyslu § 570 odst. 1 obč. zák. nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou ze dne 1. 2. 1995 s tím, že v souvislosti s úpravou některých práv a povinností smluvních stran (např. otázka náhrady za užívání nemovitosti ze strany osoby oprávněné z věcného břemene) odkázaly smluvní strany na úpravu těchto práv a povinností obsaženou v nájemní smlouvě ze dne 1. 2. 1995 (a proto učinily tuto nájemní smlouvu součástí smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996). Postup, při kterém by osoba oprávněná z věcného břemene jako práva silnějšího (pokud jde o jistotu osoby oprávněné a její postavení vůči vlastníkovi zatížení věci) chtěla být i nadále vázána dříve uzavřenou nájemní smlouvou, postrádá rozumný důvod (obdobně viz závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011). Proto dovolací soud uzavírá, že za těchto okolností došlo na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996 k zániku nájmu a vzniku příslušného věcného břemene.
39. Shora uvedené rovněž platí pro úpravu výše náhrady za užívání nemovitostí, a to prostřednictvím „nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor“ ze dne 2. 1. 1998. Touto smlouvou nebyl založen nájemní vztah mezi smluvními stranami, ale došlo k modifikaci práv a povinností plynoucích z existence věcného břemene založeného smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996, tedy především k úpravě výše úplaty za toto věcné břemeno. Tomuto závěru odpovídá i skutečnost, že smluvní strany užívaly odkaz na smlouvu nájemní a tomu odpovídající terminologii již při vlastní úpravě práv a povinností ze smlouvy o věcném břemenu.
40. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že věcné břemeno vzniklo na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996, je tento jeho závěr v souladu se shora uvedeného ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
41. V této souvislosti není opodstatněná námitka žalobkyně, že výkladem právního úkonu lze zjišťovat pouze jeho obsah, nelze jím však nahrazovat, měnit či doplňovat projev vůle jednotlivých účastníků právních úkonů.
42. V rozsudku ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, Nejvyšší soud uvedl, že „výklad právního úkonu slouží k odstranění pochybností o tom, jaká vůle jím byla projevena, výkladem lze proto pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat. K těmto závěrům se přihlásil např. v rozsudku ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, v němž dodal, že pomocí výkladu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Obdobně akcentoval v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 591/2019, že výkladem nelze zjistit něco, co zjevně nebylo učiněno. K tomu, že tato pravidla platí též pro oblast obchodních závazkových vztahů, se vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009.“
43. V posuzované věci soudy nižších stupňů výkladem příslušných právních úkonů nenahradily, nezměnily či nedoplnily projev vůle účastníků těchto právní úkonů, ale pouze pomocí výkladu těchto právních úkonů odstranily pochybnosti o tom, jaká vůle jimi byla projevena.
44. Důvodná není ani námitka žalobkyně, že odvolací soud posuzoval v souvislosti s uzavřením „nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor“ ze dne 2. 1. 1998 projev vůle stran této smlouvy k době po roce 2007, a nikoliv k okamžiku, kdy se projevy vůle staly perfektními. Takový postup odvolacího soudu je podle žalobkyně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1565/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2591/2022).
45. Z rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že soud posuzoval projev vůle stran „nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor“ ze dne 2. 1. 1998 ke dni, kdy se tyto projevy vůle staly perfektními, a nikoliv k době po roce 2007. Pouhá skutečnost, že odvolací soud odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2231/2006, neznamená, že vyložil projev vůle až k okamžiku, kdy bylo vydáno toto rozhodnutí Nejvyššího soudu. I v této části je tak rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
46. Stejně tak není opodstatněná ani námitka žalobkyně, že není správný závěr odvolacího soudu, že strany právního úkonu nemohou projevit vůli tak, že by výsledkem bylo neplatné právní jednání.
47. Odvolací soud totiž tento závěr neučinil, a to ani v odstavci 22 rozsudku odvolacího soudu, na který odkazuje žalobkyně. Odvolací soud pouze dospěl v projednávané věci na základě výkladu projevů vůle stran příslušných právních úkonů k závěru, že tyto právní úkony nelze považovat za neplatné. To však neznamená, že pokud by nastaly okolnosti, se kterými právní předpisy spojují neplatnost příslušných právní úkonů, nemohl by soud dospět k závěrům o jejich neplatnosti. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo.
48. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není založeno na řešení právní otázky, že strany právního úkonu nemohou projevit vůli tak, že by výsledkem bylo neplatné právní jednání. Proto již jen z tohoto důvodu ani tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018).
49. Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud uzavřel, že existuje věcné břemeno založené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996 a výše úplaty za toto věcné břemeno byla modifikována na základě „nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor“ ze dne 2. 1. 1998, je jeho rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
50. Zároveň se ani nejedná o otázky, které by nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešeny. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že je-li v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž vyřešení však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1373/2024). Proto nemohou založit přípustnost dovolání žalobkyní formulované právní otázky s tím, že „nebyly dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešeny“.
51. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že jelikož v dovolacím přezkumu obstál závěr odvolacího soudu, že došlo k modifikaci úplaty za věcné břemeno na základě „nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor“ ze dne 2. 1. 1998, není oprávněný ani požadavek žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 900 000 Kč (tato částka má představovat rozdíl mezi „nájemným“ sjednaným ve smlouvě ze dne 1. 2. 1995 a „nájemným“ sjednaným ve smlouvě ze dne 2. 1. 1998 za období od 1. čtvrtletí roku 2021 do 2. čtvrtletí roku 2022). III.B K požadavku žalobkyně na zrušení věcného břemene podle § 1299 odst. 2 o. z.
52. Žalobkyně v této souvislosti namítá, že odvolací soud měl případně rozhodnout o zrušení věcného břemene pro trvalou změnu poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. Poukazuje především na změnu vlastnictví k věci zatížené věcným břemenem a skutečnost, že nový vlastník věci již není žádným způsobem propojený se žalovanou či její právní předchůdkyní.
53. Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.
54. Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je zpravidla použitelná i judikatura publikovaná k § 151p odst. 3 obč. zák., podle kterého vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014).
55. Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96). Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je nutné brát v úvahu všechny okolnosti věci; především je nezbytné zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené, a je nutné vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014 (uveřejněný pod č. 53/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
56. Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi služebností (věcným břemenem) a výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99).
57. Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo není-li tato úvaha řádně odůvodněna (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015).
58. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1793/2018, v intencích skutkových okolností této věci vyložil, že „úvaha odvolacího soudu o tom, že nejsou splněny podmínky pro zrušení služebnosti cesty (§ 1299 odst. 2 o. z.), není zjevně nepřiměřená. V první řadě je třeba zdůraznit, že žalobci věděli, že kupují pozemek zatížený věcným břemenem; taková právní závada obvykle ovlivňuje i cenu pozemku. Je-li cesta přes jejich pozemek vedena nevhodně, jak dovolatelé uvádějí, pak ji lze upravit za podmínek uvedených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004; nejde však o změnu poměrů, umožňující zrušení služebnosti cesty.
59. To, že došlo ke změně ve vlastnictví služebného pozemku a noví vlastníci jej chtějí užívat k rekreaci, samo o sobě není relevantní změnou poměrů a není to důvodem ke zrušení služebnosti. Již ze skutečnosti, že právo cesty bylo zřízeno jako věcné břemeno, vyplývá vůle zřizovatelů, aby – v souladu s právní úpravou věcných břemen – toto právo nebylo závislé na konkrétních vlastnících sousedících pozemků.
60. To, že žalobci chtěli užívat pozemek jinak než jejich předchůdce, nezakládá ani podle uvedeného judikátu změnu poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. Už vůbec pak nemůže služebnost cesty znamenat zásah do jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod; omezení práva vlastníka pozemku řádně a svobodně dojednali jejich předchůdci a žalobci věděli (museli vědět), že nenabývají neomezené vlastnictví. Ostatně služebnosti jsou tradičním institutem, respektujícím principy soukromého práva, a to, že vlastníka omezují, není protiústavní.“
61. V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že změna vlastnictví k nemovitosti nezpůsobila trvalou změnu poměrů opodstatňující požadavek žalobkyně na zrušení služebnosti ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z., a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně byla s právní předchůdkyní žalované personálně nebo i jinak propojena. V této souvislosti je nezbytné zohlednit, že žalobkyně nabyla nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené dne 20. 1. 2021 s D. K., konkurzní správkyní právní předchůdkyně žalobkyně. V té době bylo v katastru nemovitostí zapsáno shora uvedené věcné břemeno, jehož existenci žalobkyně zpochybňuje (případně se domáhá jeho zrušení). Toto věcné břemeno bylo rovněž zmíněno v příslušné kupní smlouvě a bylo i zohledněno při stanovení kupní ceny. Žalobkyně jako kupující také věděla o existenci příslušné nájemní smlouvy, podpisem kupní smlouvy potvrdila převzetí této smlouvy a vzala na vědomí, že jako nový vlastník vstupuje do práv a povinností pronajímatele. Žalobkyni tedy znala právní stav nemovitostí a s tímto vědomím nabyla nemovitosti do vlastnictví, a to za kupní cenu stanovenou s ohledem i na tyto okolnosti. Žalobkyně věděla, že nenabývá neomezené vlastnictví. V takovém případě nelze dovodit, že by v důsledku změny vlastnictví (a zániku propojení mezi vlastníkem nemovitosti a osobou oprávněnou z věcného břemene) došlo k trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby.
62. Závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci nejsou dány důvody pro zrušení věcného břemene pro trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
63. Odvolací soud tuto svou úvahu rovněž náležitě odůvodnil. Proto není ani opodstatněná námitka žalobkyně, že je rozhodnutí odvolacího soudu v této souvislosti nepřezkoumatelné.
64. Tato námitka tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
65. I v této souvislosti platí shora uvedený závěr Nejvyššího soudu, že je-li v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena právní otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž vyřešení však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1373/2024). III.C Námitka žalobkyně o absenci poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.
66. Žalobkyně v dovolání také namítá, že soudy obou stupňů nepoučily žalobkyni v souvislosti s jejím požadavkem na zrušení věcného břemene podle § 1299 odst. 2 o. z. o povinnosti tvrdit pro rozhodnutí všechny významné skutečnosti ve smyslu § 118a o. s. ř.
67. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
68. Žalobkyně v souvislosti s touto námitkou neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. A jelikož není dovolání žalobkyně přípustné, není Nejvyšší soud oprávněn přihlédnout ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. k žalobkyní tvrzeným jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. IV. Závěr a náklady řízení
69. Pokud odvolací soud uzavřel, že existuje věcné břemeno tížící nemovitost žalobkyně založené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 8. 1. 1996, a to za příslušnou úplatu podle „nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor“ ze dne 2. 1. 1998, je jeho rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stejně tak je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci není opodstatněný požadavek žalobkyně na zrušení věcného břemene pro trvalou změnu poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby. Dovolání žalobkyně tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
70. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
71. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu