22 Cdo 662/2025-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, IČO: 65993390, zastoupeného Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze, Husinecká 808/5, proti žalované K.V.P. Gastro, a.s., se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, IČO: 26425726, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Baště sv. Ludmily 252/3, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 22 C 448/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 21 Co 106/2024-187, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 21 Co 106/2024-187, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 22 C 448/2022-139, rozhodl, že žalovaná je povinna odstranit stavbu čp. XY (dále jen „stavba“), stojící na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY (dále jen „pozemek“), a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 21 Co 106/2024-187, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání vymezila s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i z důvodu, že otázka řešená v tomto řízení nebyla dosud vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Soud podle jejího názoru nesprávně právně posoudil následující otázky.
4. Jako první uvedla otázku, „a) zda je legitimní, aby odvolací soud, jakož i jemu předcházející prvoinstanční soud posuzovaly tuto právní věc podle ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a to za situace, kdy žalobcem tvrzený vznik nároku žalobce na odstranění stavby nastal až po 1. lednu 2014, tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.“
5. Druhá otázka žalované zněla: “b) je legitimní, aby odvolací soud, jakož i jemu předcházející prvoinstanční soud se nevypořádaly s námitkami dovolatele ohledně neúčelnosti a nehospodárnosti odstranění stavby v majetku dovolatele postupem podle ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., když k žalobcem tvrzenému vzniku nároku na odstranění stavby došlo až po datu 1. ledna 2014?“
6. Další dvě otázky dovolatelky směřovaly k nedostatečnému zohlednění zájmů zástavních věřitelů žalované v předcházejícím řízení. Uvedla, „c) zda je legitimní, aby odvolací soud a jemu předcházející prvoinstanční soud se nevypořádaly s námitkami dovolatele o neúčelnosti a nehospodárnosti odstranění stavby, a to vše i za situace, kdy na nemovité věci – stavbě, jež má být odstraněna, jsou platně zřízena zajišťovací práva věřitelů dovolatele (Česká republika – Finanční úřad pro Prahu 1, ČSSZ, zdravotní pojišťovny), když odvolací soud a ani jemu předcházející prvoinstanční soud žádným způsobem neporovnaly hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby, kterážto stavba slouží pro potřeby liniové stavby dálnice D1 a k tomuto účelu je i stavebně povolena a je pro tyto účely i nyní stavebně využitelná. Tyto právně významné skutečnosti soudy komplexně nezhodnotily a toliko se spokojily s konstatováním, že by zkoumání těchto okolností bylo v rozporu s procesní ekonomií?“ A dále, „d) zda je legitimní, aby odvolací soud a i prvoinstanční soud žádným způsobem nereflektovaly zájmy zástavních věřitelů (Česká republika – Finanční úřad pro Prahu 1, ČSSZ, zdravotní pojišťovny), jež mají platně zřízena svá zajišťovací práva na nemovité věci – stavbě, jež má být podle rozhodnutí soudu odstraněna a tímto zasáhly do jejich práva na uspokojení jejich vymahatelných pohledávek z prodeje předmětné stavby, aniž by soudy komplexně zhodnotily tyto právně významné okolnosti věci a spokojily se toliko s konstatováním, že by zkoumání těchto okolností bylo v rozporu s procesní ekonomií?“
7. Šestou v pořadí uvedla otázku, „e) zda je legitimní posouzení oprávněnosti žaloby soudem a s tím spojené vydání rozhodnutí o odstranění stavby s ohledem na to, že věc se po skončení nájmu vrací pronajímateli (žalobci) ve stavu, v jakém byla v době uzavření nájemní smlouvy, tj. v době, kdy ji dovolatel (právní předchůdce) podle Nájemní smlouvy datované dne 21. 12. 2000 převzal od žalobce do nájmu? K tomuto dni však nemovitá věc – pozemek parc. č. st. XY, v obci XY, kat. území XY, byla zatížena stavbou č. p. XY – jiná stavba, stojící na pozemku parc. č. st. XY, o čemž žalobce prokazatelně věděl, neboť tato skutečnost vyplývala z veřejného registru (katastru nemovitostí), a tedy si žalobce musel být vědom toho, že věc – pozemek parc. č. st. XY bude po skončení nájmu vrácen společně se stavbou č. p. XY (XY).“
8. Nakonec ještě předložila otázku překvapivosti napadeného rozhodnutí, a sice „f) zda je zákonně a ústavně přípustné, aby odvolací soud změnil svůj právní názor na projednávanou věc diametrálně odlišným způsobem oproti prezentovaným právním stanoviskům odvolacího soudu na ústním jednání konaném u odvolacího soudu dne 18. 9. 2024 tak, aby odvolací soud na dalším jednání konaném dne 16. 10. 2024 přistoupil bez dalšího k vynesení nepředvídatelného Rozsudku, aniž by předem účastníky řízení informoval o změně svého právního názoru na projednávanou věc tak, aby dovolatel na tuto změnu mohl adekvátně reagovat před vydáním rozhodnutí odvolacím soudem?“
9. Z celkového obsahu dovolání vyplynulo, že dovolatelka považuje nárok žalobce za nemravný a nezohledňující situaci v celé její komplexnosti. Nalézacím soudům především vytýkala, že nevzaly dostatečně v potaz nehospodárnost odstranění budovy, která by nadále mohla plnohodnotně sloužit žalobci či jinému provozovateli ke svému dosavadnímu účelu, tedy jako občerstvení na dálniční odpočívce.
10. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Dovolací soud předně uvádí, že dovolání žalované je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti.
15. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
16. Také Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.
17. Žalovaná v úvodu svého dovolání k jeho přípustnosti naznačila všechny důvody přípustnosti zakotvené v § 237 o. s. ř., aniž by každý z nich zvlášť spojila s konkrétní otázkou hmotného nebo procesního práva. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce může být v zásadě splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání.
18. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto ustáleného řešení se odvolací soud odchýlil. Pak ovšem současně nemůže jít o případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. o případ, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena není a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem.
19. Nejvyšší soud znovu připomíná, že dovolání žalované je s ohledem na vymezení přípustnosti na samé hranici projednatelnosti, některé otázky nemohou být projednány vůbec. K otázce pod písmenem a)
20. První dovolací námitka, kterou žalovaná k přezkumu předložila, se týkala aplikace § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) na projednávaný případ. Dovolatelka vysvětlovala, že z jejího pohledu bylo s ohledem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) potřeba v projednávaném případě aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., tedy v současné době účinného občanského zákoníku, nikoliv ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., jelikož „žalobcem tvrzený vznik nároku žalobce na odstranění stavby nastal až po 1. lednu 2014, tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.“
21. Z důvodu nedostatečného vymezení přípustnosti se ale dovolací soud vůbec nemohl touto částí dovolání zabývat, jelikož ani z obsahu dovolání nelze zjistit, který z případů přípustnosti považovala žalovaná ve vztahu k první otázce za naplněný a jak konkrétně. Tato otázka tak nebyla dovolacímu přezkumu vůbec otevřena. Proto ani nezakládá přípustnost dovolání. K otázce pod písmenem b)
22. Dovolatelka namítala, že jak odvolací soud, tak i soud prvého stupně, nesprávně aplikovaly ustanovení § 3 obč. zák., ač na posouzení tohoto případu dopadají ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., a to konkrétně zákonný princip zákazu zjevného zneužití práva zakotvený v § 8 o. z. K této námitce dovolatelka uvedla několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013. Ačkoli dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání zcela přesně a srozumitelně, z obsahu dovolání učinil Nejvyšší soud závěr, že se dovolatelka domnívá, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Tato námitka dovolatelky však přípustnost dovolání nezakládá, jelikož posouzení této otázky není s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.
24. Z judikatury Nejvyššího soudu k otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. a § 8 o. z. vyplývá následující. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák. a s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z.; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v označených ustanoveních (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, a ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019). Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že institut zjevného zneužití práva podle § 8 o. z. je v zásadě totožný s dříve užívaným pojmem dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák.; proto také judikatura bude v tomto ohledu nadále použitelná (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). Není tedy zásadním pochybením soudu, posuzoval-li „nemravnost“ chování žalobkyně podle úpravy a judikatury k § 3 odst. 1 obč. zák., protože ta je přiměřeně použitelná i na výklad podle nynější právní úpravy.
25. Pokud dovolatelka namítala odvolacímu soudu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto směru, Nejvyšší soud upozorňuje, že co se týče prvních dvou dovolatelkou uvedených rozsudků, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 a sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, již odvolací soud správně vyhodnotil, že tyto rozsudky Nejvyššího soudu na projednávaný případ vůbec nedopadají, jelikož v nich soudy neřešily odstranění stavby z cizího pozemku, nýbrž mravnost výpovědi z nájmu bytu a následné vyklizení bytu, v druhém případě rovněž vyklizení bytu jeho bývalými nájemci. Napadené rozhodnutí s nimi proto ani nemůže být v rozporu.
26. Co se týče rozsudku sp. zn. 22 Cdo 604/2013, tak předmětem přezkumu v tomto řízení sice byla věc obdobná i nyní projednávanému případu, rozhodnutí soudů však nespočívalo na řešení otázky, zda měly soudy v tehdejší věci aplikovat § 3 obč. zák. nebo § 8 o. z. Nejvyšší soud se v závěru odůvodnění rozhodnutí vyjádřil nad rámec svých klíčových závěrů, že v další fázi řízení před odvolacím soudem je třeba adekvátně a přesvědčivě odůvodnit, proč se v posuzovaném případě jeví jako spravedlivé žalobci ochranu vlastnického práva odepřít a naopak přiznat ochranu práv žalovaným, jinými slovy, že má být přesvědčivě vysvětleno, v čem byl postup žalobkyně „nemravný“, jestliže se domáhá odstranění stavby z pozemku, kde vlastníkům stavby nesvědčí žádný právní titul k užívání pozemku. V této souvislosti pak jednou větou upozornil, aby soud v dalším řízení nepřehlédl, že na posouzení nároku žalobce dopadají ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který již konstrukci odpovídající § 3 odst. 1 obč. zák. neobsahuje a vychází z principu zakotveného v § 8 zákona č. 89/2012 Sb. To, že zmíněnému upozornění nepřikládal zvláštní důraz, jen potvrzuje názor ustálené rozhodovací praxe, která oba instituty považuje za v zásadě totožné. Ani s tímto rozhodnutím tedy není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
27. Dovolatelka také namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací vztahující se k § 8 o. z.
28. Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že ustanovení § 8 o. z., dříve § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019 a tam citovanou rozhodovací praxi dovolacího soudu).
29. Vzhledem k obsáhlosti části odůvodnění napadeného rozsudku vztahujícího se k této námitce žalované je zřejmé, že odvolací soud si byl velmi dobře vědom důležitosti institutu korektivu dobrých mravů (viz body 29–40 odůvodnění odvolacího soudu). Soud vyšel z důkladného zjištění skutkového stavu před soudem prvního stupně, vysvětlil, proč nebylo potřeba doplňovat dokazování v tom směru, jak namítala žalovaná. Připomenul také, že to bylo chování žalované, které vedlo k ukončení nájemní smlouvy. Po zvážení veškerých relevantních specifik daného případu pak dospěl k závěru, že námitky žalované nemohou obstát. Nejvyšší soud tyto úvahy odvolacího soudu neshledal zjevně nepřiměřenými, naopak jeho postup považuje za souladný s ustálenou rozhodovací praxí.
30. Tato námitka dovolatelky proto přípustnost dovolání nezakládá, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu není s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu. K otázkám pod písmeny c), d) a e)
31. Další dvě otázky se týkaly výtek vůči soudům, že se nevypořádaly s námitkami žalované o neúčelnosti a nehospodárnosti odstranění stavby a zároveň že nedostatečně zohlednily zájmy zástavních věřitelů žalované. Otázka pod písmenem e) pokazovala na to, že žalovaná uzavřela nájemní smlouvu s žalobcem za stavu, kdy stavba na pozemku již stála, v kontextu toho, že „věc se po skončení nájmu vrací pronajímateli (žalobci) ve stavu, v jakém byla v době uzavření nájemní smlouvy.“
32. Z důvodu nedostatečného vymezení přípustnosti se dovolací soud vůbec nemohl touto částí dovolání zabývat, jelikož ani z obsahu dovolání nelze zjistit, který z případů přípustnosti považovala žalovaná ve vztahu k těmto otázkám za naplněný a jak konkrétně.
33. Proto ani tyto otázky přípustnost dovolání nemohly založit. K otázce pod písmenem f)
34. Poslední otázkou žalovaná namítala překvapivost napadeného rozhodnutí. Odvolacímu soudu vytýkala, že diametrálně změnil svůj právní názor na projednávanou věc oproti prezentovaným stanoviskům na ústním jednání konaném dne 18. 9. 2024 (viz zvukový záznam z tohoto ústního jednání) a na dalším jednání konaném 16. 10. 2024 přistoupil bez dalšího k vynesení nepředvídatelného rozsudku. Žalovaná proto nemohla na jeho změnu právního názoru adekvátně reagovat. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, podle kterého „jde o překvapivé rozhodnutí mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů nebo k odlišnému právnímu hodnocení.“ Ačkoli dovolatelka nevymezila ani k této otázce přípustnost zcela jednoznačně, z obsahu dovolání učinil Nejvyšší soud závěr, že se dovolatelka domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
35. Ani tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, jelikož napadené rozhodnutí není s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního ani dovolacího soudu v rozporu.
36. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017)
37. Také Ústavní soud ve svých rozhodnutích dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za „překvapivé“, jestliže nebylo možno je na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Zdůrazňuje, že při postupu soudu podle § 219 o. s. ř. vystupuje do popředí zásada zákazu překvapivých rozhodnutí. Možnost odvolacího soudu potvrdit (byť jen ve výroku) věcně správné rozhodnutí i za situace, v níž odvolací soud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, jej nezbavuje povinnosti (§ 213b a § 118a o. s. ř.) seznámit s takovým právním názorem účastníka řízení, aby účastník mohl proti jinému právnímu názoru soudu účinně argumentovat (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2675/15, nález ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21, či např. dovolatelkou zmiňovaný nález ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23). Ústavní soud ale také stabilně judikuje, že tento princip neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15, nebo usnesení ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 3381/24).
38. Po přezkoumání procesního postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal v jeho postupu nic překvapivého. Překvapivé by pro účastníky bylo, pokud by odvolací soud ve výroku potvrdil věcně správné rozhodnutí za situace, v níž by své rozhodnutí založil na zcela jiném právním posouzení věci, aniž by s takovým názorem seznámil účastníky řízení. O takovou situaci se ale v daném případě nejednalo. Odvolací soud naopak vyšel jak ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, tak i ze shodného právního posouzení jako prvostupňový soud. Odvolací soud se tedy svým postupem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil. Proto ani poslední otázka dovolatelky přípustnost dovolání nezakládá.
39. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
40. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
41. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu