22 Cdo 720/2024-1196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. Š., zastoupeného Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819/43, proti žalované R. Š., zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 149/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 28 Co 7/2023-1081, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 28 Co 7/2023-1081, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 60 887,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ladislava Kočky, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819/43.
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2022, č. j. 21 C 149/2020-812, zastavil řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) ve vztahu k položce „mobiliář chaty ve XY“ (výrok I). Ze zaniklého SJM účastníků řízení přikázal do výlučného vlastnictví žalobce pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (dále jen „rodinný dům“), pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (dále jen „stavba pro výrobu a skladování“), pozemek parc.
č. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (dále všechny jen „předmětné pozemky“) – [výrok II písm. a) bod 1)], stavbu č. ev. XY stojící na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY [výrok II písm. a) bod 2)], movité věci tvořící vybavení stavby pro výrobu a skladování [blíže specifikováno ve výroku II písm. a) bod 3], 1/2 dluhu včetně příslušenství z titulu smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg. č. 8900/354223-01/12/01-001/00/R uzavřené dne 24. 2. 2012 s Hypoteční bankou, a. s., ve výši 513 295,52 Kč [výrok II písm. a) bod 4)], zůstatek na účtu č. XY vedeném u Československé obchodní banky, a.
s., ve výši 3 038,56 Kč [výrok II písm. a) bod 5)] a zůstatek na účtu č. XY vedeném u Československé obchodní banky, a. s., ve výši 2 245,10 Kč [výrok II písm. a) bod 6)]. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal movité věci tvořící vybavení rodinného domu [blíže specifikováno ve výroku II písm. b) bod 1)], 1/2 dluhu včetně příslušenství z titulu smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg. č. 8900/354223-01/12/01-001/00/R uzavřené dne 24. 2. 2012 s Hypoteční bankou, a. s., ve výši 513 295,52 Kč [výrok II písm. b) bod 2)], zůstatek na účtu č. XY vedeném u Československé obchodní banky, a.
s., ve výši 52 992,63 Kč [výrok II písm. b) bod 3)], zůstatek na účtu č. XY vedeném u Československé obchodní banky, a. s., ve výši 964,20 Kč [výrok II písm. b) bod 4)] a nákladní automobil Citroën, reg. zn. XY [výrok II písm. b) bod 5)]. Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání vypořádacího podílu částku 2 810 979,78 Kč do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III), zamítl návrh žalované, aby byly vypořádány velkoformátová pila Felder, vozidlo Ford Galaxy, reg. zn. XY, vozidlo BMW, reg.
zn. XY, vozidlo Citroën Jumper, reg. zn. XY a investice do fondu České spořitelny, a. s., ve výši 420 000 Kč (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
2. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 28 Co 7/2023-1081, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II v části pod písm. a) bodem 1) tak, že pozemek parc. č. XY s rodinným domem a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY přikázal do výlučného vlastnictví žalované, v části pod písm. a) bodem 4) a písm. b) bodem 2) tak, že každému z účastníků přikázal 1/2 dluhu z titulu smlouvy o hypotečním úvěru reg. č. 8900/354223-01/12/01-001/00/R uzavřené dne 24. 2. 2012 s Hypoteční bankou, a. s., ve výši 478 387,22 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádací podíl 3 494 011 Kč do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
3. Proti výroku I, II a III rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolacímu soudu předložila k posouzení následující právní otázky. Při řešení otázky A), a totiž zda „je soud za situace, kdy existuje možnost, že zjištěný skutkový stav může být ovlivněn novými skutečnostmi a důkazy, přičemž podle právního názoru soudu doposud zjištěný skutkový stav povede k tomu, že účastník bude ve sporu neúspěšný, povinen poučit takového účastníka ve smyslu § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“) a umožnit mu, aby doplnil nové skutečnosti a důkazy“, se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4165/2019 a sp. zn. 21 Cdo 2399/2021. Dovolatelka uvedla, že žalobce nedostál opakovaným výzvám soudu prvního stupně k doplnění důkazů, pročež měla za to, že neunesl důkazní břemeno. Proto již ani dále v řízení netvrdila a nenavrhovala žádné důkazy k tomu, že žalobce naložil s prostředky jinak, než jak sám tvrdil. Soud prvního stupně měl pochybit, pokud ji v rozporu s § 118a odst. 2 o.
s. ř. neupozornil na to, že změnil svůj právní názor ohledně prokázání použití výlučných prostředků žalobce na pořízení a výstavbu nemovitých věcí, načež rozhodl zcela opačně, než jak dovolatelka předvídala. Odvolací soud takový postup aproboval, a tím zatížil napadené rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení. Dále také při řešení otázky B), a to zda „je v situaci, kdy měl soud prvního stupně poučit účastníka dle § 118a odst. 2 o. s. ř. a neučinil tak, tento účastník oprávněn tvrdit nové skutečnosti a doplnit nové důkazy v odvolacím řízení“, i otázky C), a to zda „je soud v odvolacím řízení na základě odlišného právního názoru soudu oprávněn doplnit dokazování o důkaz, který nebyl navržen žádným z účastníků, a na základě něho změnit rozhodnutí soudu prvního stupně“, se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2399/2021.
Žalovaná namítla, že jí odvolací soud neumožnil tvrdit nové skutečnosti a doplnit nové důkazy v rámci odvolacího řízení v situaci, kdy nebyla soudem prvního stupně poučena podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., pročež zatížil napadené rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení. Poté uvedla, že odvolací soud provedl důkaz výpisem z účtu žalobce u České spořitelny, a. s., který účastníci nenavrhli, za situace, kdy bylo na místě zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava z důvodu absence poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o.
s. ř. ze strany soudu prvního stupně.
4. Jako doposud Nejvyšším soudem neřešenou otázku dovolatelka označila otázku D), a totiž zda „je soud, který provede v odvolacím řízení nový důkaz, který nebyl doposud navržen žádným z účastníků, ani proveden před soudem prvního stupně, povinen umožnit účastníkům vyjádřit se k takovému důkazu, včetně doplnění nových skutečností a důkazů souvisejících se skutečnostmi, které plynou z nově provedeného důkazu“. Namítla, že odvolací soud odmítl provést jí navrhované důkazy k vyvrácení skutkových závěrů odvolacího soudu pro jejich nadbytečnost. Provedení těchto důkazů považovala za přípustné podle § 205a písm. c) o. s. ř., protože právě těmito důkazy měla být zpochybněna věrohodnost závěrů vyplývajících z příslušného výpisu z účtu žalobce. Nesprávným postupem měla být žalovaná zkrácena na právu na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2399/2021 při řešení otázky E), a to zda „je odvolací soud, poté co doplní dokazování v odvolacím řízení novým důkazem, povinen v případě, že provedení tohoto důkazu vede dle jeho právního názoru k odlišnému skutkovému a právnímu posouzení věci, oproti posouzení ze strany soudu prvního stupně, povinen o tomto poučit účastníky dle § 118a a umožnit jim doplnit svá skutková tvrzení a návrhy důkazů“.
5. Následně se měl odvolací soud odchýlit i od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 při řešení otázky F), a to zda „se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí soudu v případě, kdy soud opakovaně poučí účastníka (žalobce) o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně tvrzené výše vnosu účastníka (žalobce) do SJM, aby následně tento soud uzavřel, že tvrzená výše vnosu účastníka (žalobce) do SJM byla v tvrzené výši prokázána“, a otázky G), a totiž zda „postačuje k prokázání výše vnosu z výlučného majetku účastníka (žalobce) do SJM závěr soudu o tom, že účastník (žalobce) mohl danou částkou disponovat, a to bez toho, aniž by účastník (žalobce) jakkoliv prokázal, že danou částku do SJM skutečně investoval“. K těmto otázkám žalovaná doplnila, že žalobce v řízení nikterak neprokázal, že by jeho výlučné prostředky byly skutečně investovány na výstavbu rodinného domu a stavbu pro výrobu a skladování; v tomto směru nebyl žalobcem předložen ani jediný důkaz.
6. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
7. Žalobce ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedl, že oba účastníci byli poučeni podle § 118a a 118b odst. 1 o. s. ř. při jednání dne 26. 7. 2021. Žalovaná si tak byla vědoma svého práva předkládat důkazy potřebné k prokázání sporných skutečností, aby vyvracela tvrzení žalobce. Uvedl, že unesl důkazní břemeno o tom, že nemovitosti byly pořízeny z velké části za jeho výlučné prostředky. V řízení podle něj ani nedošlo ke změně právního názoru účastníka či jiného možného posouzení soudem. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl či odmítl a žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Dovolatelkou předložené a výše v narační části tohoto rozhodnutí specifikované otázky označené písm. A) až E) jsou v projednávané věci bezpředmětné, a proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
12. Otázka A) je založena na předpokladu, že soud prvního stupně, jehož postup měl odvolací soud nesprávně aprobovat, dospěl k závěru, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru žalované, pročež ji měl v tomto směru poučit v souladu s § 118a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka však neuvádí, jaké jiné právní posouzení věci měl soud prvního stupně zaujmout. V řízení bylo od počátku jednáno o vypořádání vnosů z výlučného jmění žalobce do společného jmění manželů, přičemž předmětem sporu mezi účastníky byla výše těchto vnosů. Žalované bylo už od okamžiku podání žaloby zřejmé, o čem bude řízení probíhat a nic jí nebránilo tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy. O tomto nároku (uplatněném vnosu) rozhodoval soud prvního stupně i odvolací soud. Zcela správně tak odvolací soud v bodě 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které dovolací soud v podrobnostech odkazuje, uvedl, že o uplatnění jiného právního posouzení věci v projednávané věci nešlo, pročež nepřicházel v úvahu ani postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Nadto soud prvního stupně ani odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene ze strany žalované, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu.
13. Žalovaná se zjevně domáhá toho, že nebyla poučena o tom, jak hodlá soud o věci rozhodnout, resp. toho, že jí v průběhu řízení ze strany soudu nebyl naznačen proces hodnocení dokazování. Žádné zákonné ustanovení však soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak hodlá věc rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený právní názor předem konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4168/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019 (tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
14. Pro úplnost dovolací soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, ve které vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06 (dostupném na https://nalus.usoud.cz)]. Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána, anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srovnej citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
15. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že ze stejného důvodu jsou k založení přípustnosti dovolání nezpůsobilé i otázky B), C) a E), neboť všechny se zakládají na předpokladu porušení poučovací povinnosti ze strany soudu prvního stupně, resp. nenapravení této vady ze strany odvolacího soudu. Poučení žalované podle § 118a odst. 1, 2 či 3 o. s. ř. však nebylo na místě, neboť soudy nezaložily svá rozhodnutí na neunesení ať už břemene tvrzení či břemene důkazního, resp. na jiném právním posouzení věci, ale na výsledcích provedeného dokazování a na zjištěném skutkovém stavu věci.
16. Prostřednictvím otázky D) se dovolatelka domáhá toho, že jí navržené důkazy měly být v odvolacím řízení přípustné podle § 205a písm. c) o. s. ř., neboť jimi měla být zpochybněna věrohodnost důkazního prostředku – výpisu z účtu žalobce č. XY u Českomoravské spořitelny, a. s. Její argumentace a předložené důkazní návrhy však zjevně nesměřovaly k prokázání, že tento výpis z účtu žalobce je snad falzifikátem, nýbrž ke zpochybnění skutkových zjištění, ke kterým odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl.
Nejvyšší soud přitom již např. v rozsudku ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009, uvedl, že důkazy, jimiž by měla být zpochybněna věcná správnost skutkového zjištění ve směru, že by z nich bylo možno dospět k jiným skutkovým zjištěním než z důkazů, o které svá skutková zjištění opřel, nejsou způsobilými důkazními prostředky ke zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, na kterém spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze proto uzavřít, že odvolací soud ani nemohl postupovat v rozporu s § 205a písm. c) o.
s. ř.
17. odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
18. Co se týče otázky F), resp. námitky překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně i napadeného rozhodnutí, jedná se toliko o tvrzenou vadu řízení, ke které by však mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Dovolací soud však přesto nad rámec dovolacího přezkumu odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí v bodě 25 a 26, kde se odvolací soud s předmětnou námitkou vypořádal, přičemž dovolací soud se s jeho odůvodněním zcela ztotožňuje.
19. Dále dovolatelka předložila otázku, zda „postačuje k prokázání výše vnosu z výlučného majetku účastníka (žalobce) do SJM závěr soudu o tom, že účastník (žalobce) mohl danou částkou disponovat, a to aniž by účastník (žalobce) jakkoliv prokázal, že danou částku do SJM skutečně investoval.“
20. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť směřuje ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jak již bylo uvedeno výše v tomto rozhodnutí, přezkum věci po skutkové stránce je v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario vyloučen.
21. Napadené rozhodnutí je založeno na skutkovém závěru, podle něhož žalobce musel do koupě pozemků a stavby pro výrobu a skladování investovat své výlučné prostředky ve výši 10 752 216,66 Kč, neboť účastníci neměli tyto finanční prostředky ve společném jmění, a proto si koupi pozemků i výstavbu stavby pro výrobu a skladování mohli dovolit jen díky výlučným prostředkům žalobce. Jinými slovy v řízení bylo prokázáno, že žalobce danou částku do SJM investoval, resp. investovat musel, a to nejen z toho důvodu, že danou částkou mohl disponovat, jak uvádí žalovaná.
22. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že postup odvolacího soudu při zjišťování výše vnosu žalobce je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, Nejvyšší soud uvedl, že v řízení o vypořádání SJM nelze vždy trvat na podrobném a zcela exaktním vyúčtování všech dílčích investic, vynaložených v rámci základního vnosu (např. jednotlivé dílčí práce při rekonstrukci domu). Judikatura v zájmu spravedlivého vypořádání vztahů mezi účastníky a při vědomí obtížnosti dokázat při rekonstrukci domu jednotlivé vynaložené investice a jejich výši doklady připouští, aby v případě, že je prokázáno, že investice byly skutečně vynaloženy a je v zásadě zřejmé, na co byly vynaloženy, tam, kde je to vzhledem k individuálním okolnostem věci namístě, aby rozsah a výše investic vynaložených na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků byla za podmínek § 136 o. s. ř. stanovena úvahou soudu; tím spíše je třeba připustit její stanovení znaleckým posudkem, ve kterém znalec popíše jednotlivé druhy prací a určí celkové náklady, které bylo v rozhodné době třeba na takovou rekonstrukci vynaložit (nikoliv tedy výši zhodnocení věci či „hodnotu rekonstrukce“). S ohledem na časový odstup v takovém případě půjde spíše o určení pravděpodobných nákladů než o zjištění přesné částky (viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022).
23. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
24. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu